ECLI:CZ:NSS:2009:8.AZS.12.2009:52
sp. zn. 8 Azs 12/2009 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobkyně: nezl. N. B., zastoupená zákonnou zástupkyní O. U., právně
zastoupená Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 7. 2007, čj. OAM-1-511/VL-10-12-2007, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2008, čj. 61 Az 70/2007 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky Mgr. Pavlíně Zámečníkové advokátce
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4800 Kč. Tato částka ji bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 7. 2007, čj. OAM-1-511/VL-10-12-2007 byla
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobkyně napadla
rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“),
který ji rozsudkem ze dne 15. 9. 2008, čj. 61 Az 70/2007 – 19, zamítl.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
ve které v obecné rovině uplatnila stížní důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a současně požádala o ustanovení
zástupce. Krajský soud usnesením ze dne 13. 11. 2008, čj. 61 Az 70/2007 - 37, ustanovil
stěžovatelce k zastupování pro řízení o této kasační stížnosti Mgr. Pavlínu Zámečníkovou,
advokátku se sídlem v Brně a současně stěžovatelku vyzval, aby kasační stížnost doplnila
o konkrétní důvody, pro které jeho rozhodnutí napadá.
Stěžovatelka prostřednictvím ustanovené zástupkyně v doplnění kasační stížnosti uvedla,
že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku pronásledování
dle ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu a důvodů pro udělení azylu především ve smyslu
ustanovení §12 písm. b) téhož zákona. Zákonná zástupkyně stěžovatelky uváděla, že se nemůže
s dítětem vrátit do své vlasti, neboť její manžel, který se na ní již dříve dopouštěl domácího násilí,
jí nyní hrozí smrtí. Domácí násilí je za určitých podmínek bráno jako důvod pro udělení
mezinárodní ochrany, jak je např. konstatováno v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 11. 2008, čj. 9 Azs 49/2007 - 68. Pokud bude matka stěžovatelky vystavena domácímu násilí,
bude mít tato okolnost přímý vliv i na samotnou stěžovatelku. Ze správního spisu nevyplývá,
že by se správní orgán nebo krajský soud zabýval skutečností, zda je pro oběti domácího násilí
v Mongolsku zajištěna dostatečná ochrana. Závěr obou orgánů, že úvaha zákonné zástupkyně
spojená s možným napadáním jejího dítěte se zakládá pouze na spekulacích nemá oporu
ve spisech, resp. je s ním v rozporu. Správní orgán neuvedl v souladu s §68 odst. 3 správního
řádu úvahu, která ho vedla k domněnce, že újma hrozící stěžovatelce je pouhou spekulací.
Toto tvrzení je tudíž nepřezkoumatelné. I při vynaložení veškerého úsilí nemůže zákonná
zástupkyně stěžovatelky tuto skutečnost podložit písemnými doklady, ale ani ze správního spisu
nevyplývá, že by se v případě stěžovatelky a její zákonné zástupkyně jednalo o osoby
nevěrohodné, tudíž by se k této námitce s pouhým konstatováním o spekulaci nemělo přihlížet.
Žalovaný měl ve smyslu čl. 4 odst. 5 písm. e) Směrnice Rady 2004/83/ES v odůvodnění uvést,
proč shledává tvrzení stěžovatelky nebo její osobu nehodnověrnou. Nezletilé dítě sdílí společný
osud s rodičem. Proto je mu třeba poskytovat vyšší formu ochrany, neboť není schopno
se účinně bránit. K poskytnutí mezinárodní ochrany by měla postačit pouhá hrozba fyzické újmy.
Žalovaný popřel oprávněnost kasační stížnosti a navrhl její zamítnutí. Odkázal na správní
spis, ze kterého vyplývá, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou nebylo možné podřadit
pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., neboť judikaturu zabývající se otázkou
vztahu §16 zákona o azylu a §14a zákona o azylu, která je předmětem posuzování i v této věci,
nelze dosud považovat za konstantní. Poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že není důvodná.
Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu zjistil, že žádost o mezinárodní
ochranu podala jménem stěžovatelky její matka. Během správního řízení uvedla, že v Mongolsku
měla přítele, který hodně pil a poté ji fyzicky napadal a vyhrožoval jí, a proto v září roku 2004
odcestovala do České republiky. Zde také již deset let žije stěžovatelčin otec. Protože sama
zákonná zástupkyně stěžovatelky projevila úmysl požádat o mezinárodní ochranu, podala žádost
i jménem své dcery. Domnívá se, že v případě návratu by i její dcera mohla mít potíže
s jejím bývalý přítelem. Sama zákonná zástupkyně stěžovatelky podala žádost o azyl
již v roce 2004. K důvodům své prvé žádosti uvedla, že její bývalý přítel začal pít a vyhrožoval
jí zabitím. Když s ním byla dva měsíce těhotná, v opilosti ji fyzicky napadl a o dítě přišla. Udala
jej na policii, která jej zadržela na 72 hodin, avšak po návratu domů stěžovatelce vyhrožoval
zabitím. Znovu to oznámila policii a přítel byl odsouzen na „rok a půl“. Po návratu z vězení
ji jednou navštívil a vyhrožoval jí s nožem v ruce, že ji zabije a potom zabije sebe. Vylila
na něj horký čaj a utekla ke kamarádce, která jí poradila, aby odejela do ciziny. Na policii
se již se svými potížemi neobrátila.
Nejvyšší správní soud vycházel při rozhodování o této kasační stížnosti zejména
z rozhodnutí ze dne 11. 2. 2009, čj. 1 Azs 107/2008 - 78, www.nssoud.cz, ve kterém se zabýval
otázkou posuzování doplňkové ochrany v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu
jako zjevně nedůvodné ve smyslu §16 zákona o azylu a poskytl v něm také důkladnou analýzu
vztahu překážek vycestování ve smyslu dnes již neplatícího §91 zákona o azylu a doplňkové
ochrany. Ve svých úvahách vycházel z rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2008,
čj. 1 Azs 96/2006 - 80, dle kterého „ustanovení §28 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006,
je nutno vyložit tak, že pojem "rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu" zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí
žádosti jako zjevně nedůvodné (§16 zákona). V tomto případě byl správní orgán povinen rozhodnout
též o překážce vycestování“. Rozšířený senát v tomto rozhodnutí zvrátil dosavadní judikaturu
správních soudů, podle níž nebyl správní orgán při vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné povinen rozhodnout výrokem o překážkách vycestování. S ohledem
na skutečnost, že institut překážek vycestování byl od 1. 9. 2006 ze zákona o azylu odstraněn
a „nahrazen“ institutem doplňkové ochrany, je zřejmé, že i po této novele by měla správnímu
orgánu zůstat povinnost zabývat se dodržením zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků, resp. doplňkovou ochranou, v případech zjevně nedůvodných
žádostí. Zákon o azylu sice již nepožaduje, aby bylo posouzení zásady non-refoulement
transformováno do výroku rozhodnutí o zamítnutí žádosti podle §16 zákona o azylu, povinností
správního orgánu však zůstává vyrovnat se s otázkou možného udělení doplňkové ochrany
v odůvodnění svého rozhodnutí. Podle §28 odst. 2 zákona o azylu má správní orgán povinnost
své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však odůvodnění
ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově relevantní důvody
tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat
vždy a sám z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází),
zda skutečně žadatelce nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu. Nejvyšší
správní soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že v případě závažné újmy podle §14a odst. 2
písm. a) a b) zákona o azylu, je správní orgán povinen se jí zabývat, je-li žadatelem o mezinárodní
ochranu namítána, nebo vyjde-li najevo jinak v průběhu řízení. Pokud žadatel v tomto ohledu
nic netvrdí a v průběhu řízení se žádná informace o možné vážné újmě neobjeví,
nemusí její případnou existenci správní orgán sám vyhledávat, avšak musí v odůvodnění
svého rozhodnutí uvést, že hrozba vážné újmy nebyla v řízení tvrzena, ani nevyšla najevo.
Ve zbytku zdejší soud odkazuje na celé odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Tyto závěry je pak třeba vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, ve které byla žádost
stěžovatelky o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu.
Kasační stížností napadané rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí
správního orgánu výše vymezené požadavky splňují. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí
zabýval důvody, pro které nebylo možné stěžovatelce udělit azyl podle §12 zákona o azylu.
Dospěl však, stejně jako krajský soud, k závěru, že skutečnosti uváděné matkou stěžovatelky,
a to snaha o společný život v České republice, nelze podřadit pod výčet azylově relevantních
důvodů dle §12 zákona o azylu. Stejný závěr učinil i ve vztahu k doplňkové ochraně podle §14a
zákona o azylu, jelikož zákonná zástupkyně stěžovatelky neprokázala, že by stěžovatelce
v případě návratu do Mongolska hrozilo nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 citovaného
ustanovení.
Nejvyšší správní soud dodává, že zákonná zástupkyně stěžovatelky během správního
řízení neprokázala, že by její dcera splňovala podmínky pro udělení jakékoliv z forem
mezinárodní ochrany. Během pohovoru uvedla, že podala žádost o mezinárodní ochranu
i svým jménem, a proto se rozhodla podat žádost i za svou dceru,
aby ji měla u sebe a protože jí to poradili v táboře (patrně ve Vyšních Lhotách). Významným
měřítkem věrohodnosti příběhu i samotné stěžovatelky je skutečnost, že tvrzení jsou neměnná
a nerozporná v průběhu celého správního řízení, tedy že uvádí ty samé skutečnosti
jak ve vlastnoručně psaném prohlášení, tak i v průběhu pohovoru. V žádosti o udělení
mezinárodní ochrany (viz otázka 33, č. l. 23 spisu) zákonná zástupkyně uvedla, že se v případě
návratu do vlasti ničeho neobává. Až během v pohovoru uvedla, že se domnívá,
že by se její potíže s přítelem mohly opakovat a teprve v žalobě uvedla, že její přítel
jí v současnosti začal vyhrožovat smrtí. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem žalovaného,
že úvahy o možném fyzickém napadání stěžovatelky se zakládají na pouhých spekulacích
její zákonné zástupkyně. Závěr správního i soudního orgánu je v souladu s čl. 4 odst. 5 písm. e)
tzv. kvalifikační směrnice (směrnice Rady 2004/83/ES), dle kterého žadatelka nemusí svá tvrzení
prokazovat písemnými nebo jinými podklady, byla-li zjištěna její celková hodnověrnost.
Stěžovatelka se narodila v České republice až tři roky poté, co její matka opustila Mongolsko,
sama tuto zemi nikdy nenavštívila, nikdy se s bývalým přítelem její matky nesetkala a během
řízení nebylo nikterak prokázáno, že by se tomu tak mohlo stát v případě jejího návratu do vlasti,
zvláště když není jeho dcerou. Ani samotná matka stěžovatelky během řízení vztahujícímu
se k její dceři netvrdila, že by měla důvodné obavy před pronásledováním své dcery v případě
návratu do Mongolska, a to po pěti letech. Aby stěžovatelce mohla být udělena mezinárodní
ochrana, musela by její zákonná zástupkyně prokázat, že nebezpečí, které jí ve vlasti hrozí
je natolik intenzivní, že zasahuje i integritu její dcery. Snahu o setrvání nezletilé stěžovatelky
na území České republiku společně se svou matkou nelze podřadit pod kterýkoliv z důvodů
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Správní řízení a zjišťování skutkového stavu
proběhlo v souladu s relevantními právními předpisy, přičemž jí byl poskytnut prostor na to,
aby vylíčila potíže, které stěžovatelce hrozí v případě návratu do Mongolska. V posuzované věci
potenciální nebezpečí násilí ze strany bývalého přítele matky nepředstavuje relevantní důvod
pro udělení mezinárodní ochrany. Potíže ve vlasti, na kterých stěžovatelka staví svou žádost
se vztahují k problémům její zákonné zástupkyně a nikoliv jí samotné. Je tudíž otázkou
samostatného řízení o mezinárodní ochraně, aby bylo posouzeno, zda požadavky zákona o azylu
splňuje její matka. Správní orgán proto nepochybil, postupoval-li podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud jen pro úplnost doplňuje, že zákonná zástupkyně stěžovatelky
již jednu kasační stížnost podala, přičemž Nejvyšší správní soud ji rozhodnutím ze dne
27. února 2006, čj. 4 Azs 182/2005 - 60 zamítl. Správní orgán během prvého řízení konstatoval,
že žádost o azyl podanou z důvodu obavy před soukromou osobou za situace,
kdy se stěžovatelka se svými problémy účinně neobrátila na příslušné orgány v zemi původu,
nelze považovat za důvodnou. Nelze přitom pominout, že předchozí fyzické napadení
stěžovatelky ze strany bývalého přítele, nebylo státní mocí její země původu tolerováno. Naopak
osoba, která se takového jednání dopustila, byla postavena před soud a odsouzena k trestu odnětí
svobody na jeden a půl roku. Orgány státní moci se tudíž snažily stěžovatelce poskytnout
před takovým jednáním ochranu zcela odpovídajícím způsobem. Tvrzení stěžovatelky o tom,
že v zemi původu byla opakovaně znásilňována, fyzicky napadána, jsou tvrzení závažná
a zřetelehodná, nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatelka své problémy účinně neřešila
s příslušnými místními orgány a rovnou odcestovala z vlasti, nemohou tvrzené skutečnosti vést
k naplnění podmínek zákona o azylu.
Během prvého řízení byly tedy potíže zákonné zástupkyně posouzeny jako problémy
se soukromými osobami, nikoliv jako pronásledování pro příslušnost k sociální skupině obětí
domácího násilí ve smyslu zákona o azylu. Nejvyšší správní soud nepopírá, že zákonná
zástupkyně stěžovatelky mohla být ve své vlasti fyzicky napadána a ohrožována svým bývalým
přítelem. V souladu s rozhodnutím ze dne 14. 6. 2007, čj. 9 Azs 49/2007 - 68, www.nssoud.cz,
na které sama stěžovatelka odkázala, lze domácí násilí vymezit jako „protiprávní jednání zahrnující
všechny formy opakovaného a dlouhodobého násilí, k němuž dochází mezi osobami, jež jsou či v minulosti
byly vůči sobě ve vztahu příbuzenském či obdobném. Za určitých okolností je také azylově relevantním důvodem
a právě tyto okolnosti, které záleží především na zemi původu, jejich právních, sociálních či kulturních normách
a hodnotách, je třeba analyzovat a zvažovat, zda je příslušný stát schopen či ochoten zajistit oběti domácího násilí
potřebnou ochranu nebo zda je na místě poskytnutí mezinárodní ochrany, a to na základě příslušnosti k určité
sociální skupině.“ Nelze přejít skutečnost, že pokud se stěžovatelka obrátila na policii,
jejími potížemi se zabývala a pachatele potrestala. Jak se konstantním způsobem vyjadřuje zdejší
soud, potíže se soukromými osobami nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů (srov. rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 - 48, dne 10. 3. 2004,
čj. 3 Azs 22/2004 - 48 nebo ze dne 31. 10. 2003, čj. 4 Azs 23/2003 - 65, vše dostupné
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud však opakuje, že tyhle otázky by však měly být řešeny
v samostatném správním řízení týkajícím se zákonné zástupkyně a nikoliv stěžovatelky samotné.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledává v kasační
stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její vyhovění. Stěžovatelka ve správním řízení
neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu a taktéž neprokázala, že by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy podle §14a zákona o azylu, a proto byla na místě aplikace ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměla ve věci úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Stěžovatelce byla pro řízení
o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Pavlína Zámečníková;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Této zástupkyni byla přiznána odměna za dva úkony právní služby
[§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] po 2100 Kč, a paušální náhrada hotových
výdajů (§13 odst. 3 této vyhlášky) po 300 Kč, tedy celkem 4800 Kč. Uvedená částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu