ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.65.2008:97
sp. zn. 9 Afs 65/2008 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: CZT a.s. (dříve CZ TABÁK, a.s.), se sídlem Bratranců Veverkových 396,
Pardubice, zastoupený JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34, Praha 8,
proti žalovanému: Celní ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Bohuslava
Martinů 1672/8a, Hradec Králové, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 11. 2006,
č. j. 16987-02/06-0601-21 a č. j. 16987-03/06-0601-21, o exekuci peněžité pohledávky,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 29. 4. 2008, č. j. 30 Ca 120/2006 - 61,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 30 Ca 120/2006 - 61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byly
zamítnuty jeho žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 11. 2006,
č. j. 16987-02/06-0601-21 a č. j. 16987-03/06-0601-21. Těmito rozhodnutími žalovaný
k odvolání stěžovatele změnil rozhodnutí Celního úřadu Pardubice (dále jen „celní úřad“),
exekuční příkazy ze dne 1. 11. 2006, č. j. 7968-02/06-0663-021 a č. j. 7968/06-0663-021,
jimiž celní úřad bez předchozí výzvy nařídil dle §73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“), exekuci neuhrazené splatné daňové pohledávky dle zajišťovacího příkazu
ze dne 18. 10. 2006, č. j. 7572/06-0663-024.
V kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky v předcházejícím řízení dle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Neztotožňuje se se závěrem krajského soudu, že je-li žalobou napadeno rozhodnutí vydané
v exekučním řízení, pak již soud nemůže zkoumat zákonnost vydaného exekučního titulu,
tj. rozhodnutí, které je podkladem pro vydání exekučního příkazu, nýbrž jen samotnou jeho
existenci. Stěžovatel s uvedeným postupem krajského soudu nesouhlasí. Argumentuje,
že stávající judikatura správních soudů pokládá zajišťovací příkaz za rozhodnutí předběžné
povahy, které je ze soudního přezkumu dle §68 písm. e) s. ř. s., ve spojení s §70 písm. b)
s. ř. s. vyloučeno. Z tohoto důvodu je nutno námitky vznesené proti zajišťovacímu příkazu
(jako exekučnímu titulu) v exekučním řízení učinit předmětem přezkumu i v tomto řízení.
V této souvislosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že samostatnou kasační stížností napadl
také usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007,
č. j. 30 Ca 114/2006 - 24, jímž byla odmítnuta žaloba směřující proti shora označenému
zajišťovacímu příkazu. Řízení o této kasační stížnosti je u Nejvyššího správního soudu
vedeno pod sp. zn. 9 Afs 13/2008. Stěžovatel dále uplatňuje stížní námitku dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Uvádí, že na str. 5 napadeného rozsudku krajský soud konstatoval,
že přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů bez nařízení jednání
dle §51 odst. 1 s. ř. s., neboť účastníci řízení se k výzvě soudu o možnosti rozhodnout ve věci
bez jednání ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Správní soud měl proto v souladu s citovaným
ustanovením za to, že účastníci řízení s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Stěžovatel
však namítá, že dne 8. 3. 2007 odeslal soudu svá vyjádření k výzvám, v nichž nesouhlasil
s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, ale naopak žádal, aby soud jednání ve věci nařídil.
V žalobách a následně podaných replikách pak stěžovatel navrhl řadu důkazů, s nimiž se soud
v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal. Ze všech výše uvedených důvodů
proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje
se závěry učiněnými krajským soudem a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Z obsahu předložených spisů Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení kasační stížnosti:
Celní úřad vydal dne 18. 10. 2006 pod č. j. 7572/06-0663-024 zajišťovací příkaz
podle §71 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, jímž stěžovateli uložil povinnost zajistit
nejpozději do tří dnů od doručení zajišťovacího příkazu ve prospěch celního úřadu spotřební
daň složením jistoty ve výši 66 530 493 Kč.
Stěžovatel s uvedeným zajišťovacím příkazem nesouhlasil a podal proti němu včasné
odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 11. 2006, č. j. 16780-03/06-0601-21, změnil
tak, že snížil částku jistoty ze 66 530 493 Kč na částku 33 846 457 Kč, ve zbývající části
ponechal zajišťovací příkaz beze změny.
Žalobu proti rozhodnutí žalovaného o odvolání proti zajišťovacímu příkazu krajský
soud usnesením ze dne 31. 10. 2007, č. j. 30 Ca 114/2006 - 24, odmítl s odůvodněním,
že zajišťovací příkaz je rozhodnutím předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu
vyloučeno.
Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu včasnou kasační stížnost, v níž namítl
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedl,
že zajišťovací příkaz významným způsobem zasahuje do majetkové sféry stěžovatele a mohl
by vést k exekuci jeho majetku. Zajišťovací příkaz stěžovateli znemožňuje disponovat
s majetkem, výrazným způsobem ohrožuje jeho podnikatelskou a jinou hospodářskou činnost
a mohl by pro stěžovatele mít dokonce likvidační důsledky. Podle stěžovatele se tak uvedené
rozhodnutí dotýká jeho základních práv a svobod a mělo by být podrobeno soudnímu
přezkumu. Řízení o takto podané kasační stížnosti bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno
pod sp. zn. 9 As 13/2008.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě jistotu ve výši určené
v zajišťovacím příkazu (ve spojení s rozhodnutím o odvolání) nesložil, celní úřad vydal
dne 1. 11. 2006 exekuční příkazy, č. j. 7968-02/06-0663/021 a č. j. 7968/06-0663-021
(opravené rozhodnutími č. j. 7968-04/06-0663-021 a č. j. 7968-03/06-0663-021),
kterými bez předchozí výzvy nařídil dle §73 odst. 6 písm. a) zákona o správě daní a poplatků
exekuci neuhrazené splatné daňové pohledávky dle shora označeného zajišťovacího příkazu.
Stěžovatel podal proti exekučním příkazům včasná odvolání, v nichž v zásadě
zopakoval tytéž odvolací důvody, které uplatnil již v odvolání proti zajišťovacímu příkazu.
O podaných odvoláních žalovaný rozhodl tak, že vydané exekuční příkazy, jimiž celní úřad
bez předchozí výzvy nařídil dle §73 odst. 6 písm. a) zákona o správě daní a poplatků exekuci
neuhrazené splatné daňové pohledávky, změnil ve výši přikázané částky tak, že tuto snížil
z částky 66 530 493 Kč na částku 34 846 457 Kč a v ostatním exekuční příkazy ponechal
beze změny. Odvolací námitky stěžovatele směřující proti vydání zajišťovacího příkazu
jako exekučního titulu žalovaný označil za nemající přímý vztah k vlastnímu vymáhání
daňových nedoplatků a za irelevantní pro posouzení dané věci. V této souvislosti žalovaný
připomněl, že námitky vztahující se k samotnému exekučnímu titulu je možno uplatňovat
pouze v řízení nalézacím, tj. v řízení předcházejícím řízení exekučnímu.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí žalovaného žalobami u krajského soudu,
v nichž shodně namítal, že ačkoli v odvoláních proti exekučním příkazům uvedl důvody,
pro které považuje zahájené exekuční řízení za nezákonné, žalovaný se v odůvodnění
napadených rozhodnutí s těmito důvody nijak nevypořádal. Stěžovatel uvedl, že v exekučním
řízení namítal to, co již bylo uplatněno v odvolání proti zajišťovacímu příkazu jakožto
„podkladovému rozhodnutí“ pro následné vydání exekučních příkazů. Pokud žalovaný
v odůvodnění napadených rozhodnutí zmínil možnost uplatňovat uvedené námitky v rámci
řízení nalézacího, pak stěžovatel namítal, že mu není známo, jaké nalézací řízení má žalovaný
na mysli. Stěžovatel opětovně poukázal na skutečnost, že své námitky mohl uplatnit pouze
v odvolání proti zajišťovacímu příkazu a obdobné námitky pak uplatnil také v odvolání
proti exekučním příkazům, neboť žádné nalézací řízení nebylo ze strany žalovaného
ani jiných orgánů celní správy se stěžovatelem vedeno.
Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného včetně řízení, která jejich
vydání předcházela a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. V odůvodnění rozhodnutí
se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného, že námitkami, které nemají přímý vztah
k vlastnímu vymáhání daňových nedoplatků – tj. v dané věci námitkami týkajícími
se zejména vydaného zajišťovacího příkazu – se není možné v exekučním řízení zabývat.
V této souvislosti krajský soud konstatoval, že námitky shodující se s odvolacími důvody
uplatněnými proti zajišťovacímu příkazu, výší zajištění, s námitkami týkajícími se daňového
skladu, zkouškami výrobků Merlin a Gullivers-extra, jakož i s námitkami vztahujícími
se k zatřídění předmětných výrobků, nesouvisejí s předpoklady vydání exekučních příkazů
a pro posouzení přezkoumávané věci nemají žádnou právní relevanci. Krajský soud dále
konstatoval, že žalovaný se v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně zabýval námitkami
směřujícími proti exekučním příkazům, zkoumal a popsal existenci exekučního titulu, náležitě
odůvodnil, proč u stěžovatele byla zahájena daňová exekuce vydáním exekučních příkazů
a taktéž vážil použití konkrétního exekučního prostředku s ohledem na splnění cíle daňové
exekuce při co nejmenším zatížení daňového subjektu. Krajský soud uzavřel, že základní
podmínka pro vydání exekučního příkazu dle §73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
byla naplněna, neboť stěžovatel povinnost uloženou mu zajišťovacím příkazem zajistit
spotřební daň ve výši 34 846 457 Kč dobrovolně nesplnil. Tehdy bylo přikročeno k vymáhání
uložené povinnosti exekučními příkazy vydanými podle §73 odst. 6 písm. a) zákona o správě
daní a poplatků a samotná daňová exekuce byla provedena přikázáním pohledávky na peněžní
prostředky stěžovatelky, tzn. byl zvolen zákonem připuštěný a v zásadě nejběžnější způsob
jejího provedení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem a dále vada řízení před soudem, mohla-li mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti neztotožňuje se závěry krajského soudu, že je-li
žalobou napadeno rozhodnutí vydané v exekučním řízení, pak již soud nemůže zkoumat
zákonnost pravomocného exekučního titulu (zde zajišťovacího příkazu), tj. rozhodnutí,
které je podkladem pro vydání exekučního příkazu, nýbrž jen samotnou jeho existenci.
Stěžovatel argumentuje, že stávající judikatura správních soudů pokládá zajišťovací příkaz
za rozhodnutí předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu vyloučeno. Z tohoto důvodu
je nutno námitky vznesené proti zajišťovacímu příkazu (jako exekučnímu titulu) učinit
předmětem soudního přezkumu také v exekučním řízení. V dané souvislosti stěžovatel
poukazuje na skutečnost, že samostatnou kasační stížností napadl také usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, č. j. 30 Ca 114/2006 - 24, jímž byla odmítnuta
žaloba směřující proti zajišťovacímu příkazu. Řízení v této věci je u Nejvyššího správního
soudu vedeno pod sp. zn. 9 Afs 13/2008.
Ve věci vedené pod sp. zn. 9 Afs 13/2008 se kasační stížnost stěžovatele týkala
již shora nastíněné právní otázky, k níž se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku
ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 Afs 37/2008 - 126, kde uvedl: „Zajišťovací příkaz vydaný
podle §71 zákona č. 337/1992 Sb. je rozhodnutím předběžné povahy, jde o dočasný
prostředek k zajištění účelu daňového řízení. Žalobu proti takovému rozhodnutí soud
podle §46 odst. 1 písm. d) a §68 písm. e) s. ř. s. odmítne.“ Devátý senát však při předběžné
poradě dospěl ohledně soudního přezkumu zajišťovacího příkazu k opačnému závěru
než osmý senát ve výše citovaném rozhodnutí a věc předložil k rozhodnutí rozšířenému
senátu tak, jak předpokládá ustanovení §17 s. ř. s.
Pro posouzení předmětné věci, zejména řešení otázky přípustnosti vznášet námitky
proti exekučnímu titulu (zde zajišťovacímu příkazu) až v řízení exekučním, tak bylo určující,
jak ve věci rozhodne rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, tj. zda bude připuštěn
samostatný přezkum zajišťovacího příkazu nebo zda zdejší soud setrvá na dosavadní
rozhodovací činnosti správních soudů, která přezkum zajišťovacího příkazu pro jeho
předběžnou povahu nepřipouštěla.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vydal ve věci dne 24. 11. 2009
rozhodnutí, č. j. 9 Afs 13/2008 - 90, dostupné na www.nssoud.cz, v němž dospěl ohledně
povahy zajišťovacího příkazu k následujícímu závěru: „Zajišťovací příkaz vydaný
podle §71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, není rozhodnutím předběžné
povahy podle §70 písm. b) s. ř. s. a není vyloučen ze soudního přezkumu.“ Rozšířený senát
aplikoval na posuzovaný případ obecný test obsažený v rozhodnutí rozšířeného senátu
ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54 (dostupné na www.nssoud.cz), v němž
je vyjádřen algoritmus pro posouzení, jaké rozhodnutí je předběžné povahy, tedy vyloučené
ze soudního přezkumu ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Rozšířený senát přitom při aplikaci
uvedeného testu dospěl k závěru, že u zajišťovacího příkazu vydávaného podle §71 zákona
o správě daní a poplatků není splněna časová ani věcná podmínka předběžnosti, a tedy jej
nelze považovat za rozhodnutí předběžné povahy, které je ze soudního přezkumu vyloučeno.
Z tohoto důvodu rozšířený senát usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Výše uvedené závěry jsou pro posuzování předmětné věci podstatné. Krajský soud
se bude v novém řízení povinen zabývat důvodností žalobních námitek uplatněných
stěžovatelem ve vztahu k zajišťovacímu příkazu a tyto v samostatném řízení soudně
přezkoumat. S ohledem na tyto závěry tak ovšem není nutno se v projednávané věci odchýlit
od stávající judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se soudního přezkumu rozhodnutí
vydaných v exekučním řízení, z důvodu předchozí nemožnosti věcného přezkumu obsahu
exekučního titulu.
Ohledně rozsahu soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v exekučním řízení
je v dané věci možno bez dalšího aplikovat závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu, obsažené v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, publikovaném
pod č. 791/2006 Sb. NSS, podle kterých v exekučním řízení „může být následný soudní
přezkum zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení
exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod.,
nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu. Soudní přezkum v těchto
případech lze označit za do určité míry omezený a koncentruje se na případné „vybočení“
z řádné a na principu proporcionality založené daňové exekuce.“ Shodně se k dané otázce
Nejvyšší správní soud vyslovil již ve svém dřívějším usnesení ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 1 Afs 47/2004 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, dle něhož: „je-li u správního soudu
napadeno rozhodnutí vydané v další fázi řízení (v řízení exekučním), pak přirozeně soud
může zkoumat jen samotnou existenci titulu a vhodnost zvoleného způsobu exekuce, poměr
výše pohledávky k ceně exekucí postižené věci apod. […]“. Soud se tak ve fázi exekučního
řízení nemůže zabývat skutečnostmi, které nastaly před vydáním vykonatelného exekučního
titulu. Případná pochybení je soud oprávněn v souladu s dispoziční zásadou, stanovenou
zákonem pro správní soudnictví (§75 odst. 2 s. ř. s.), v exekučním řízení zkoumat
k námitkám účastníků pouze u následně vydaného exekučního příkazu.
Na základě shora citovaného rozhodnutí RS NSS se proto Nejvyšší správní soud
ztotožňuje se závěry vyslovenými krajským soudem v napadeném rozhodnutí, že námitky
stěžovatele zpochybňující věcnou správnost zajišťovacího příkazu není možno v exekučním
řízení věcně přezkoumávat, neboť nesouvisely se zákonnými předpoklady vydání exekučních
příkazů ani se samotným vedením daňové exekuce. Námitky proti zajišťovacímu příkazu
přezkoumá správní soud na základě žaloby podané proti rozhodnutí o vydání zajišťovacího
příkazu (respektive proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání), tyto otázky nelze přesunovat
do exekučního řízení. Kasační námitce stěžovatele dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak zdejší
soud nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud však shledal důvodnou kasační námitku stěžovatele
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel zpochybňuje postup krajského soudu, který
ve věci rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky.
Ve vztahu k takto uplatněné stížní námitce Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Jen zákon může stanovit, v jakých případech lze omezit právo účastníků řízení
na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti a s možností vyjádřit se k prováděným
důkazům. Takový případ představuje ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s., podle kterého lze o věci
samé rozhodnout bez jednání (nikoli tedy veřejně a ústně) za předpokladu, že takový postup
účastníci řízení shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Souhlas účastníků řízení může být buď
výslovný (účastník souhlas vyjádří předem v návrhu na zahájení řízení nebo k výzvě soudu
uvede, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání), nebo předpokládaný, pokud
účastník v zákonem stanovené lhůtě nevyjádří svůj nesouhlas s takovým projednáním věci.
O tom musí být účastník ve výzvě poučen. Podmínkou je řádné doručení výzvy účastníkům
řízení a marné uplynutí lhůty dvou týdnů od doručení výzvy. Projeví-li účastník výslovný
nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, je soud povinen jednání nařídit (tato povinnost
se však nevztahuje na případy stanovené v odst. 2 §51 s. ř. s.); neprojeví-li však účastník
ve stanovené době výslovný nesouhlas s takovým projednáním věci, soud jednání nenařídí
a ve věci rozhodne.
V předmětné věci Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého soudního spisu ověřil,
že krajský soud v obou zahájených řízeních (následně spojených ke společnému projednání)
zaslal zplnomocněnému zástupci stěžovatele výzvy podle §51 odst. 1 s. ř. s., které mu byly
řádně doručeny dne 7. 3. 2007. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu ve svém úvodu
obsahuje pasáž, podle které krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle §51 odst. 1
s. ř. s., neboť účastníci řízení se k výzvě soudu o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání
ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy nevyjádřili. Krajský soud tak vycházel ze zjištění,
že ze strany účastníků řízení byl k rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání udělen ve smyslu
§51 odst. 1 s. ř. s. souhlas konkludentně.
Stěžovatel v souvislosti s jím uplatněnou stížní námitkou přiložil ke kasační stížnosti
fotokopie dvou podání ze dne 8. 3. 2007 (určených ke sp. zn. 30 Ca 120/2006
a sp. zn. 30 Ca 121/2006), v nichž jednak krajskému soudu oznamuje, že k požadované
náhradě nákladů soudního řízení uplatňuje také 19% DPH, zároveň však v reakci na výzvu
soudu ze dne 23. 2. 2007 výslovně sděluje, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání
a naopak žádá, aby jednání ve věci bylo nařízeno. Ke kasační stížnosti je rovněž připojen
podací lístek, potvrzený poštou Praha 1, z něhož vyplývá, že dne 8. 3. 2007 byla krajskému
soudu zplnomocněným zástupcem stěžovatele adresována a doporučeně odeslána zásilka
pod č. R 043359. Na č. l. 79 soudního spisu je dále založen úřední záznam, z něhož vyplývá,
že předseda senátu 30 Ca učinil dne 16. 6. 2008 dotaz na pracovnici podatelny S. Š. týkající se
doručení uvedené sporné zásilky. Z odpovědi této pracovnice je pro posouzení předmětné věci
určující, že podle evidence přijaté pošty skutečně bylo dne 12. 3. 2007 na Krajský soud
v Hradci Králové doručeno podání pod uvedeným č. R 043359. Dle podatelny však
z evidence přijaté pošty nebylo možno dále zjistit, k jaké věci se podání vztahovalo, co bylo
jeho obsahem a kam toto podání bylo z podatelny dále předáno. Nejvyšší správní soud k této
procesní situaci konstatuje, že pokud krajský soud není s ohledem na jím vedený způsob
evidence přijaté pošty schopen prokázat, jaké konkrétní podání bylo obsahem sporné zásilky
č. R 043359 a k jaké věci vedené soudem se vztahovalo, pak z jeho strany nebylo vyvráceno
tvrzení stěžovatele, dle něhož na výzvy dle §51 odst. 1 s. ř. s. reagoval podáními odeslanými
doporučeně poštou dne 8. 3. 2007. Jinak řečeno, pokud stěžovatel předložením podacích
lístků prokázal, že dne 8. 3. 2007 odeslal na adresu krajského soudu zásilku, pak by jeho
tvrzení mohlo být ze strany soudu zpochybněno pouze důkazem, že v předmětném časovém
úseku skutečně byla soudu doručena zásilka stěžovatele, ale s jiným obsahem, nežli je
tvrzeno. Krajský soud však tímto údajem nedisponuje, proto se mu nepodařilo unést důkazní
břemeno ohledně svého tvrzení, že stěžovatel na výzvu dle §51 s. ř. s. nereagoval a tím
konkludentně souhlasil s vyřízením věci bez jednání.
Nejvyšší správní soud v souvislosti s namítanými procesními pochybeními dále
konstatuje, že pokud stěžovatel v žalobě i v podaných replikách vznesl řadu důkazních
návrhů, jejichž provedení na soudu požadoval, pak se krajský soud měl v odůvodnění
napadeného rozhodnutí vypořádat také s tím, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedl.
Soud sice není vázán důkazními návrhy účastníků a pouze on rozhoduje
o tom, které z navržených důkazů provede a které nikoli, avšak důvody, které jej vedou
k závěru nenařizovat jednání a neprovádět dokazování, je soud povinen v odůvodnění svého
rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřit.
Vzhledem k tomu, že uvedená procesní pochybení krajského soudu mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, tak jak předpokládá ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst.
1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle odst. 3
téhož ustanovení s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu