ECLI:CZ:NSS:2009:9.APS.1.2009:134
sp. zn. 9 Aps 1/2009 - 134
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: A. Ž., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na
Rozcestí 6/1434, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem
Vyšehradská 16, Praha 2, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního
orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Ca 329/2006 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátu Mgr. Eduardu Benešovi, se sídlem
Na Rozcestí 6, Praha 9, se p ř i z n á v á odměna v částce 2856 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tímto
rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal ochrany před nezákonným
zásahem žalovaného, který spatřoval ve vydání vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a dále ve vydání
vnitřního řádu Věznice Plzeň ze dne 1. 7. 2004.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), tj. namítá nezákonnost rozhodnutí městského soudu z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Dle názoru
stěžovatele presumpce, že podzákonný předpis nenaplňuje pojmové znaky a tedy nemůže
být „nezákonným zásahem“, nemá oporu v judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva. Stěžovatel cituje z vybraných judikátů uvedeného soudu a v závěru kasační
stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil
a soud zavázal také ke zrušení obou shora jmenovaných podzákonných předpisů moci
výkonné pro jejich nesoulad s principy obsaženými v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Z obsahu předloženého soudního spisu vyplynuly pro věc následující podstat né
skutečnosti:
Žalobou podanou u městského soudu se stěžovatel domáhal ochrany před
nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval ve vydání vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody,
a ve vydání vnitřního řádu Věznice Plzeň ze dne 1. 7. 2004. Stěžovatel žádal o zrušení
uvedených předpisů a uložení povinnosti žalovanému, aby při tvorbě norem nižší právní
síly plně respektoval čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a zajistil jejich dodržování i ze strany
dalších subjektů spadajících pod jeho pravomoc.
Městský soud o podané žalobě rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2005,
č. j. 5 Ca 176/2004 - 41, tak, že ji odmítl. Odkázal na znění ustanovení §82 s. ř. s.,
které stanoví, co je možno považovat za nezákonný zásah, a v této souvislosti uvedl,
že ačkoli pojmy „zásah, pokyn, donucení“ nejsou zákonem přesně definovány, nelze
vydání právních předpisů považovat za nezákonný zásah ve smyslu zmiňovaného
ustanovení. Městský soud uzavřel, že nedostatek pravomoci soudů ve správním
soudnictví přezkoumávat či rušit právní předpisy brání meritornímu projednání věci,
a tedy zakládá neodstranitelný nedostatek podmínek řízení mající za následek odmítnutí
žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č. j. 3 Aps 4/2005 - 63,
usnesení městského soudu zrušil. V rámci meritorního posouzení věci se ztotožnil s jeho
právním názorem v té části rozhodnutí, v níž městský soud dovodil, že vydání právních
předpisů nelze považovat za nezákonný zásah, proti němuž by bylo možno žádat ochranu
ve správním soudnictví. Dospěl však k odlišnému závěru ohledně posuzování splnění
podmínek §82 s. ř. s., které je nutno považovat za rozhodování o věci samé. Proto,
zvažoval-li městský soud splnění jednotlivých podmínek, kterými je nezákonný zásah
definován, a dospěl-li k závěru, že tyto nejsou naplněny, nejednalo se o nedostatek
podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale o nesplnění definičních znaků
nezákonného zásahu podle §82 s. ř. s. Žaloba je v takovém případě podle ustanovení §87
odst. 3 s. ř. s. nedůvodná, nikoli neprojednatelná. Přestože tedy v samotném
hmotněprávním posouzení důvodnosti žaloby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí městského soudu nezpochybnil, byl v souladu s ustanovením §109 odst. 3
s. ř. s. povinen z úřední povinnosti městskému soudu vytknout nesprávnou formu
rozhodnutí jakožto vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Je -li totiž návrh soudem odmítnut, má toto rozhodnutí
pro navrhovatele jiné právní důsledky nežli meritorní zamítnutí žaloby.
Městský soud, vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem,
znovu ve věci rozhodl tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění zopakoval již jednou
vyslovený názor, dle něhož za nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. nelze považovat
vydání právního předpisu. Městský soud zdůraznil, že tento právní názor vyslovil v této
věci v rozsudku č. j. 3 Aps 4/2005 - 63 Nejvyšší správní soud a městský soud byl tímto
právním názorem při svém rozhodování vázán.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu vyplývá z ustanovení
§110 odst. 3 s. ř. s. a znamená po vinnost krajského soudu (zde městského soudu), jehož
rozhodnutí bylo zrušeno, respektovat v novém rozhodnutí právní názor vyslovený
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. V případě opakované kasační
stížnosti směřující proti novému rozhodnutí krajského soudu (městského soudu) pak lze
pouze namítat, že se tento soud závazným názorem Nejvyššího správního soudu neřídil.
Uvedené závěry Nejvyšší správní soud vyslovil již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 4. 2005,
č. j. 7 Azs 338/2004 - 106, publikovaném na www.nssoud.cz: „Pokud se stěžovatel v kasační
stížnosti podané proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí
bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, dovolává stížních důvodů v předchozí kasační stížnosti
již jednou uplatněných a Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumaných, je kasační stížnost
v této části nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.“
Z výše uvedeného vyplývá, že účelem ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je zamezit opakovanému přezkumu Nejvyšším správním soudem ve věcech, ve kterých
již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro soud nižšího
stupně vyslovil, a to v situaci, kdy se soud nižšího stupně tímto právním názorem řídil,
jako tomu je v právě posuzované věci. Podrobení takového rozhodnutí krajského
(městského) soudu novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo
nadbytečným a postrádajícím smysl.
V nyní posuzovaném případě byla Nejvyššímu správnímu soudu předložena
kasační stížnost podaná stěžovatelem opětovně poté, co městský soud ve věci znovu
rozhodl a v tomto rozhodnutí respektoval právní závěry Nejvyššího správního soudu
vyslovené v předcházejícím rozhodnutí. V kasační stížnosti stěžovatel brojí proti
nesprávnému právnímu posouzení, tj. proti meritornímu posouzení věci, které Nejvyšší
správní soud (i přes procesní pochybení městského soudu) v předchozím rozhodnutí
učinil předmětem přezkumu a vyslovil se k důvodnosti stěžovatelem podané žaloby.
Kasační námitka poukazující na nerespektování závazného právního názoru ve smyslu
ustanovení §104 odst. 3 písm. a), věty za středníkem, s. ř. s. stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněna nebyla.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou .
Za dané procesní situace Nejvyšší správní soud neshledal ani důvody pro přerušení
řízení, které zástupce stěžovatele navrhoval v podání učiněném elektronicky dne
8. 12. 2008. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti podotýká, že v souzené věci
se nejednalo o aplikaci ustanovení §76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., jako tomu
je ve věci vedené pod sp. zn. 9 As 2/2008, v níž je řízení z důvodu předložení návrhu
na zrušení uvedeného zákonného ustanovení Ústavnímu soudu přerušeno.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Ca 329/2006 - 106, zástupce Mgr. Eduard
Beneš, advokát se sídlem Na Rozcestí 6, Praha 9. Ustanovenému zástupci stěžovatele
byla přiznána odměna v částce 2400 Kč, a to za jeden úk on právní služby (převzetí
a příprava zastoupení) podle §11 odst. 1 písm. a ) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (advokátní tarif). Odměna byla vypočtena podle ust anovení §9 odst. 3 písm. f),
ve spojení s §7 bod 5., advokátního tarifu tak, že za jeden úkon právní služby
byla stanovena odměna ve výši 2100 Kč a k ní náleží náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vzhledem k tomu, že u stanovený advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, byla k takto vypočtené odměně připočtena i daň
z přidané hodnoty v částce 456 Kč. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese
v souladu s ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu