ECLI:CZ:NSS:2009:9.APS.2.2009:104
sp. zn. 9 Aps 2/2009 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P.
Č. proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2,
ve věci ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v P raze (dále též „městský soud“) ze dne
18. 8. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 - 32, kterým tento soud zastavil pro nezaplacení soudního
poplatku řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal ochrany pře d nezákonným
zásahem žalovaného.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím městského
soudu, když tento mu nepřiznal osvobození od soudního poplatku. „Vymáhání jakéhosi
důkazu věrohodnosti čestného prohlášení mimo ústní jednání, ač mohl být odpovídajícím způsobem
předmětem výslovného vykonaného dožádání, je-li nezbytný pro přiznání osvobození, není nepominutelnou
vadou. Samo usnesení na listě 32 se nezakládá na skutečnostech – na tvrzení a listinách ve spise. Jeho
právní posouzení důvodů pro zastavení řízení je spíše poučením o možnostech aplikace příslušných
předpisů na obecný případ, což činí dovolání se práva laiku obtížným.“ Stěžovatel dále uvedl,
že „lhůta splatnosti je určena nevhodně, pakliže žádná norma nepřikazuje nejvýše 3 dny“ . Stěžovatel
rovněž odkázal na nález Ústavního soudu sv. 26, č. 56, pokud jde o právo na soudní
ochranu. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedl konkrétní skutečnosti a okolnosti,
které mu brání vyplnit nepřiměřený a předčasný pokyn soudu ve výzvě na č. l. 29
soudního spisu. Na základě shora uvedeného navrhl stěžovatel zrušení napadeného
usnesení městského soudu a vrácení věci zpět k dalšímu řízení, „neboť navrhovatel nezůstal
nečinný a projevil vůli pokračovat v řízení nejenom akceptací poplatkové povinnosti“.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Ze soudního spisu, který byl zdejšímu soudu předložen, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 5. 2. 2008 se stěžovatel
domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 4, byl
stěžovatel vyzván podle ust. §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění v něm uvedených nedostatků
podané žaloby. Jako reakci na tuto výzvu zaslal stěžovatel městskému soudu mimo jiné
i žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou doložil čestným prohlášením ze dne
19. 3. 2008 (viz č. l. 7 soudního spisu), v němž uvedl, „že je v současné době dlouhodobým
adresátem státního příspěvku v hmotné nouzi, nemá právo k nakládání s žádným vlastnictvím, nemá
oporu v rodinném zázemí i úvěrových ústavů, a jeho pracovní činnost má dosud charakter toliko
nevýdělečný a dobrovolný, aby splnil poplatkovou povinnost k soudu ČR.“
Výzvou ze dne 2. 4. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 10, byl stěžovatel vyzván,
aby osvědčil a prokázal tvrzení uvedená v čestném prohlášení ze dne 19. 3. 2008, ohledně
pobírání příspěvku v hmotné nouzi, a to ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení
předmětné výzvy. Současně byl poučen, že nebudou-li tvrzení ohledně jeho majetkových
poměrů alespoň rámcově osvědčena předloženými listinami, nebude mít městský soud
podklad pro případné vyhovění jeho žádosti o přiznání osvobození od placení soudních
poplatků a záloh pro řízení o podané žalobě. Reakcí na tuto výzvu bylo podání stěžovatele
ze dne 30. 4. 2008, ve kterém sdělil následující: „Podkladem pro vyřízení žádosti je vydané čestné
prohlášení. Váha této listiny před soudem ČR je jednou z právních otázek v navrženém řízení. Má-li být
předložení jiných listin podkladem pro pouze případné vyhovění žádosti o osvobození, tak adresovaný
soud nedbá ustanovení o individuálním osvobození od soudních poplatků. Potvrzení o poskytování
příspěvku v hmotné nouzi není osvědčením o majetkových poměrech žadatele, ale implicitním
předpokladem hraničních majetkových poměrů, právě oním rámcem, lze-li před všemi státními orgány
pouze přiznávat prohlášením úplný stav osobního vlastnictví. A i nejen pro chybějící poučení nelze
rozumět požadavku na předložení listiny, pakliže je kancelář adresovaného soudu vzdálena stopadesát
mil a zdejší správní soud nevyhotovuje zápis o předložení listiny zřejmě ani na dožádání. Nelze než
dodat, že byla zákonná povinnost žadatele splněna v podání ze dne 19. března.“
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 13,
nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro řízení
o podané žalobě. Dalším usnesením městského soudu ze dne 10. 7. 2008,
č. j. 11 Ca 51/2008 – 29, byl stěžovatel vyzván, aby do 3 dnů od doručení předmětného
usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu. Současně byl poučen, že nebude-li soudní
poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení o žalobě zastaveno. Toto usnesení
městského soudu bylo stěžovateli doručeno současně s usnesením ze dne 12. 5. 2008
(č. l. 13) dne 11. 8. 2008. Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil a zůstal v tomto směru
nečinný.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 32,
bylo řízení o žalobě proti žalovanému ve věci ochrany před nezákonným zásahem
správního orgánu zastaveno podle ust. §47 písm. c) s. ř. s., ve spojení s ust. §9 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o soudních poplatcích“), pro nezaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněnýc h a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Předně považuje zdejší soud za nezbytné uvést, že jakkoliv poplatková povinnost
vzniká již podáním kasační stížnosti (ust. §4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních
poplatcích) a splnění této povinnosti není nutně vázáno až na výzvu soudu (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 As 24/2004 - 49,
www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval (viz například rozsudek
zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, či rozsudek téhož soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupné na www.nssoud.cz), že „povaha rozhodnutí
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proti němuž kasační stížnost směřuje, vylučuje,
aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky uhrazeného soudního poplatku považovat
za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se řízení o kasační stížnosti končí. Za situace,
kdy předmětem přezkumu je rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku,
by totiž trvání na podmínce uhrazení poplatku pro kasační řízení vedlo k vlastnímu popření cíle,
jenž účastník podáním kasační stížnosti sledoval, a znamenalo by řetězení řešeného problému,
které by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti
rozhodnutí o zastavení předchozího řízení v důsledku nesplnění právě této povinnosti ze strany
stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit soudní poplatek.“
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační
stížnost podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008,
č. j. 11 Ca 51/2008 – 32, kterým jmenovaný soud zastavil řízení o žalobě pro nezaplacení
soudního poplatku, jakkoliv tato opětovně nebyla zpoplatněna, a stěžovatel nebyl
zastoupen advokátem, neboť opětovné trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku pro toto řízení, tak i na podmínce povinného zastoupení, by znamenalo další
následné řetězení téhož problému, který je předmětem původního řízení, jež z logiky věci
není smysluplné a nesvědčí ani hospodárnosti a rychlosti celého řízení. Nutno totiž
poznamenat, jak již to učinil zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz, že „z obdobných důvodů, ze kterých v těchto specifických
případech nedostatek zpoplatnění nebrání projednání věci samé, nemůže ani nedostatek povinného
zastoupení za výše popsaných okolností omezit přístup účastníka k soudu. Přiznané osvobození
od soudního poplatku je výchozím předpokladem pro prominutí dalších nákladů řízení. Podle ust. §35
odst. 8 s. ř. s. může totiž předseda senátu ustanovit navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl
osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh zástupce. Stejně tak jako
osvobození od soudních poplatků, tak i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů
konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků tak vylučuje i právo
na bezplatné zastoupení. Podstatou osvobození od soudních poplatků, jakož i oprávnění žádat
o ustanovení zástupce na náklady státu, je ochrana účastníka proti negativním dopadům do jeho ústavně
zaručených práv, v tomto případě do práva na soudní ochranu a na přístup k soudu.“ Ostatně tento
závěr potvrzuje rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, www.nssoud.cz, podle kterého není nedostatek právního
zastoupení podle ust. §105 odst. 2 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce důvodem pro odmítnutí
kasační stížnosti.
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k vlastnímu posouzení kasační stížnosti,
která, jak je patrno výše, je poněkud kusá a plná rozporuplných tvrzení, jako ostatně
i většina dalších vyjádření a podání stěžovatele obsažených v soudním spise v této věci.
I přesto z ní lze vysledovat obecný nesouhlas stěžovatele s postupem městského soudu.
Zdejší soud proto přezkoumal postup městského soudu, který v dané věci vedl
k zastavení řízení o žalobě.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Dospěje-li však soud k závěru, že náv rh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost
zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka
přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Ke shora citovanému ustanovení, jež upravuje otázku individuálního osvobození
od soudních poplatků pro řízení před správními soudy, se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší
správní soud. Ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2004, č. j. 1 Afs 5/2003 - 54,
publikovaném pod č. 311/2004 Sb. NSS, zdejší soud ve vztahu k ust. §36 odst. 3 s. ř. s.
především zdůraznil, že při podání návrhu na individuální osvobození od soudních
poplatků podle tohoto ustanovení musí žalobce v žádosti o osvobození od soudních
poplatků jednak uvést, v čem spatřuje nedostatek prostředků, z nichž by měl zaplatit
soudní poplatek, a jednak toto tvrzení doložit. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší
správní soud rovněž v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50,
publikovaném pod č. 537/2005 Sb. NSS, když připomněl, že „povinnost doložit nedostatek
prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36
odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám
z úřední povinnosti nezjišťuje.“
Z výše uvedeného je tedy patrno, že v případě, že se žalobce domáhá osvobození
od soudního poplatku pro příslušné řízení, vyžaduje soudní řád správní aktivní přístup
na jeho straně, a to nejenom pokud jde o v lastní žádost o osvobození od soudního
poplatku, ale zejména povinnost tvrzení a s ní neoddělitelně spjatou povinnost doložit
nedostatek prostředků. V nyní projednávané věci však tento aktivní přístup na straně
stěžovatele jakožto žalobce uplatněn nebyl, neboť tento nesplnil svou povinnost doložit
nedostatek prostředků, a to i přesto, že byl výzvou městského soudu ze dne 2. 4. 2008,
č. j. 11 Ca 51/2008 – 10, ke splnění předmětné povinnosti vyzván. Negativním důsledkem
pak bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 13,
jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a záloh
pro řízení o podané žalobě. Proto pokud městský soud následně stěžovatele vyzval
usnesením ze dne 10. 7. 2008, č. j. 11 Ca 51/ 2008 – 29, k zaplacení soudního poplatku
za podanou žalobu, jež bylo stěžovateli řádně doručeno dne 11. 8. 2008 , a ten
jej ve stanovené lhůtě 3 dnů od doručení předmětného usnesení, avšak ani později,
neuhradil, konstatuje Nejvyšší správní soud, že byly splněny podmínky pro postup podle
ust. §47 písm. c) s. ř. s., dle kterého soud řízení usnesením zastaví, stanoví -li tak tento
nebo zvláštní zákon. Ostatně o tomto následku byl stěžovatel v předmětem usnesení
podrobně poučen. V daném případě tak byla naplněna dikce ust. §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích, podle kterého nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu
na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví. V postupu městského soudu tedy nelze spatřovat nezákonnost
a tuto námitku stěžovatele proto považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou.
Jestliže stěžovatel dále, pokud jde o právo na soudní ochranu, v obecné
rovině odkazuje na „nález Ústavního soudu sv. 26, č. 56“, kterým
má s největší pravděpodobností na mysli nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002,
sp. zn. III. ÚS 588/2000, http://nalus.usoud.cz, uvádí k tomu Nejvyšší správní soud
následující: Citované rozhodnutí Ústavního soudu nikterak nedopadá na nyní
projednávanou věc, neboť skutkové okolnosti obou věcí jsou zcela odlišné,
a proto je odkaz na něj nepřípadný. Ostatně ani sám stěžovatel blíže neuvedl, v jakém
směru by se měl tento dotýkat dané vě ci. V této věci nedošlo k situaci, jaká nastala
v uvedeném nálezu, totiž, že by městský soud rozhodl téhož dne jak o nepřiznání
osvobození od soudního poplatku, tak i o zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení
soudního poplatku. Uvedená rozhodnutí byla v posuzovaném případě vydána
s dostatečným časovým odstupem (o nepřiznání osvobození od soudního poplatku bylo
rozhodnuto dne 12. 5. 2008, přičemž uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne
11. 8. 2008, o zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku rozhodl
městský soud dne 18. 8. 2008 a toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne
10. 9. 2008) a stěžovateli tak byla poskytnuta reálná možnost soudní poplatek zaplatit
a pokračovat v řízení ve věci samé.
Pokud jde o vágně vyjádřený nesouhlas stěžovatele ohledně lhůty splatnosti,
která je podle jeho názoru určena nevhodně, je podle Nejvyššího správního soudu
nezbytné zdůraznit, že v případě ust. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích se jedná
o lhůtu soudcovskou ve smyslu ust. §55 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ust. §64 s. ř. s., kterou stanoví předseda
senátu. V této souvislosti lze odkázat i na konstantní judikaturu Ústavního soudu,
například na usnesení jmenovaného soudu ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 59/2000,
http://nalus.usoud.cz, v němž se vyjádřil k charakteru a významu této lhůty. Ústavní soud
v předmětném usnesení zejména uvedl, že „jakkoli lhůta stanovená obecným soudem k zaplacení
soudního poplatku je lhůtou pořádkovou, jde o lhůtu, s jejímž nedodržením spojuje zákon (§9 odst. 2
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) procesní důsledky, na něž byla stěžovatelka také
přiměřeným způsobem upozorněna, když jinak v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen
účastník řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu (žaloby). Platební nekázeň účastníka
řízení již sama o sobě je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné soudy v jejich agendě zbytečně
zatěžuje, a jestliže účastník řízení v této nekázni přes výzvu a upozornění na procesní důsledky
s opomenutím výzvy spojené pokračuje, jde o jednání (opomenutí), za které musí nést procesní
odpovědnost ...“.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení
městského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu