ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.15.2009:110
sp. zn. 9 Azs 15/2009 - 110
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: S. N., zastoupené Mgr. Faridem
Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2007, č. j. OAM-1-704/VL-07-02-2007, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 60 Az 102/2007 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 8. 10. 2007, č. j. OAM-1-704/VL-07-02-2007, jímž jí nebyla
podle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena mezinárodní
ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod
č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou
jednak součástí správního spisu a jednak vyšly najevo v rámci řízení před soudem, tedy
nesprávně posoudil právní otázky související s podmínkami udělení mezinárodní ochrany.
Krajský soud se podle stěžovatelky zejména nevypořádal s podanou žalobou, když správní
orgán vůbec nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky
uvedenými v ust. §2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), čímž porušil ust. §3 téhož zákona. Stěžovatelka uvádí,
že správní orgán jí jakožto žadatelce o mezinárodní ochranu nevycházel podle možností
vstříc, čímž porušil povinnost danou mu ust. §4 správního řádu. Při hodnocení podkladů
pro vydání rozhodnutí nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho,
co stěžovatelka jako účastnice řízení uvedla, čímž porušil povinnost danou ust. §50
odst. 4 správního řádu, a nesprávně tak posoudil její žádost o mezinárodní ochranu. Podle
názoru stěžovatelky správní orgán neuvedl v dostatečné míře důvody výroku svého
rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení
a při výkladu právních předpisů, jak ukládá ust. §68 odst. 3 správního řádu. Správní orgán
ve svém rozhodnutí rovněž neuvedl, jak se vypořádal s návrhy a námitkami stěžovatelky
a jejím vyjádřením k podkladům rozhodnutí a tak došlo opětovně k porušení ust. §68
odst. 3 správního řádu. Stěžovatelka dále namítá, že jak krajský soud, tak správní orgán se
v rámci přezkoumání předcházejícího řízení omezily pouze na přezkoumání důvodů
vylučujících udělení mezinárodní ochrany dle ust. §12 zákona o azylu a uvedení obecných
a ničím nepodložených konstatování. Podle stěžovatelky jsou však v jejím případě splněny
zákonné podmínky pro udělení azylu, či minimálně doplňkové ochrany ve smyslu
ust. §14a zákona o azylu. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že správní orgán a následně
i krajský soud se v jejím případě zabývaly pouze tím, že důvodem její žádosti byla toliko
obecná nespokojenost se stavem společnosti na Ukrajině, zejména pak fyzické napadení
stěžovatelky a její dcery pracovníkem ostrahy banky a dále nespokojenost s postupem
policie, která ač byla přivolána na místo incidentu, uzavřela věc tak, že stěžovatelka byla
napadena neznámou osobou a tím jí mělo být znemožněno podat žalobu k soudu.
Následně krajský soud ve svém výroku popisuje, jak jí neznámé osoby vyhrožovaly s tím,
že se neobrátila na kompetentní orgán Ukrajiny. Stěžovatelka považuje takové posouzení
její žádosti za zcela nesprávné, neboť Ukrajina není země, kde by byla ze strany
současného režimu dodržována lidská práva. Stěžovatelka uvádí, že kdyby se vrátila
na Ukrajinu, tak by byla opět pronásledována soukromými osobami, jak k tomu
docházelo již dříve, a takovéto jednání těchto osob by bylo tolerováno státními orgány
země jejího původu, tak jako v jiných případech na Ukrajině. Tuto skutečnost při podání
žádosti podrobně popisovala, avšak správní orgán k jejím tvrzením dostatečně nepřihlédl.
Podle stěžovatelky správní orgán nesprávně vyhodnotil její žádost, neboť je přesvědčena,
že v jejím případě jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany, neboť ve své vlasti by byla ona i její dcera v případě návratu pronásledována.
Dále vytýká krajskému soudu, že se řádným způsobem nevypořádal s důvody,
které uvedla pro udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona
o azylu, když nezkoumal, zda Ukrajina je státem, který splňuje podmínky definice
bezpečné země původu. Stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje, že se krajský soud také
vůbec nevypořádal s definicí pronásledování tak, jak je upravena v §2 odst. 7 zákona
o azylu, a ani ve svém rozhodnutí neuvedl, proč tak učinil, čímž své rozhodnutí učinil
z uvedených důvodů nepřezkoumatelné. Na základě výše uvedeného navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatelky.
Vzhledem ke skutečnosti, že kasační stížnost stěžovatelky je z převážné části
tvořena selektovanými citacemi relevantních právních předpisů a spíše než konkrétní
námitky obsahuje vyjádření obecného nesouhlasu stěžovatelky s napadeným rozhodnutím
krajského soudu a správního orgánu, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést
následující.
Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s.
je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu - tzv.
stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody,
pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené
v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel
v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým
konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před
soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně
spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. (srovnej usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41, www.nssoud.cz,
či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb.
NSS). Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní bod
neobstojí a je pro soud irelevantní. Je jistě možné učinit takový odkaz součástí stížního
bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím o konkrétní situaci,
námitce či postoji stěžovatelky, což se v projednávané věci v případě odkazu na porušení
shora citovaných ust. §2, §3, §4, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 správního řádu nestalo.
Protože stěžovatelka nikterak svá tvrzení blíže nekonkretizovala, Nejvyšší správní soud
se těmito jejími tvrzeními nezabýval, neboť se nejedná o stížní body.
Zásadní stížní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že tato je přesvědčena,
že splňuje podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu, případně
přinejmenším doplňkové ochrany dle ust. §14a téhož zákona.
Tvrzení stěžovatelky o jejím pronásledování ze strany neznámých osob na Ukrajině
(fyzický útok pracovníka úvěrové společnosti a následné vyhrožování stěžovatelce),
a nemožnosti návratu do vlasti z důvodu obavy z opakovaného pronásledování ze strany
těchto osob, spojené mimo jiné s její nespokojeností se situací v zemi jejího původu, však
nelze chápat jako tvrzení odůvodněného strachu z pronásledování ve smyslu ust. §12
písm. b) zákona o azylu, ani jako vážnou újmu ve smyslu ust. §14a zákona o azylu.
V dané věci se jedná o otázky spojené s problematikou týkající se jednání soukromých
osob, s nimiž se již Nejvyšší správní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti
dostatečně vypořádal, a pro bližší rozbor lze poukázat např. na rozsudek ze dne
27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, rozsudek ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 Azs 13/2005 - 69,
a dále na rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, všechny dostupné
na www.nssoud.cz. Také otázky míry aprobace takového jednání státními orgány v zemi
původu žadatelů o azyl již byly judikaturou bohatě řešeny (viz např. rozsudek
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, či rozsudek ze dne 19. 10. 2005,
č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, taktéž na www.nssoud.cz). K otázce irelevantnosti problémů
se soukromými osobami z hlediska udělení doplňkové ochrany se Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz.
Nutností pokusit se efektivně využít všech reálně dostupných prostředků
k dosažení ochrany svých práv u státních orgánů země původu stěžovatelky se pak
zabýval Nejvyšší správní soud kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 14/2003 - 48, nebo v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41,
oba na www.nssoud.cz. Tato judikatura dopadá i na případ stěžovatelky, která těchto
prostředků nevyužila a na příslušné kompetentní orgány státu se, pokud jde o tvrzené
pronásledování ze strany neznámých soukromých osob, neobrátila. Ostatně v průběhu
správního řízení v této souvislosti uvedla, že na státní orgány se neobrátila, nemělo
to smysl (viz protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
18. 9. 2007, dokončený dne 21. 9. 2007, na č. l. 21 správního spisu).
Pokud stěžovatelka dále vytýká krajskému soudu, že se řádným způsobem
nevypořádal s důvody, které uvedla pro udělení mezinárodní ochrany ve vztahu k ust. §2
odst. 1 písm. a) zákona o azylu, když nezkoumal, zda Ukrajina je státem, který splňuje
podmínky definice bezpečné země původu, je zřejmé, že stěžovatelka zcela opomněla
zásadu dispoziční, kterou je správní soudnictví plně ovládáno. V souladu s touto zásadou
je na stěžovatelce jako žalobkyni, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž
se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují její práva nebo povinnosti, bude brojit
žalobou u soudu či nikoliv; je na ní, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých
práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezila, které výroky správního rozhodnutí
napadá, a v žalobních bodech pak specifikovala, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (ust. §71 s. ř. s.)
Vzhledem ke skutečnosti, že krajský soud je podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s.
při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů vázán jak co do rozsahu napadených
výroků rozhodnutí, tak i žalobními body, a jestliže tedy žalobkyně – stěžovatelka –
v žalobě ani jiném podání krajskému soudu neuvedla, jak to učinila až v kasační stížnosti,
svou argumentaci ohledně vypořádání se s důvody, které uvedla pro udělení mezinárodní
ochrany ve vztahu k ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a tam uvedené definice
bezpečné země původu, krajský soud nepochybil, když tyto skutečnosti nezkoumal
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57,
www.nssoud.cz).
K námitce stěžovatelky, že se krajský soud nevypořádal s definicí pronásledování
tak, jak je upravena v ust. §2 odst. 7 zákona o azylu, a ani ve svém rozhodnutí neuvedl,
proč tak učinil, čímž své rozhodnutí učinil z uvedených důvodů nepřezkoumatelné,
považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující.
Nepřezkoumatelností rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů se zdejší soud
již zabýval například ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51,
publikovaném pod č. 638/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, www.nssoud.cz. Na pozadí výše uvedeného nebylo kasační
stížností napadené rozhodnutí krajského soudu shledáno nepřezkoumatelným, neboť
krajský soud v rozsahu daném tvrzením stěžovatelky a jejími žalobními námitkami, které
nutno říci byly velice kusé, poněkud obecné a nikterak se nedotýkaly odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k definici pronásledování obsažené v ust. §2
odst. 7 zákona o azylu, posoudil, a to shodně jako správní orgán, že stěžovatelka neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatelčin nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí
krajského soudu ve vztahu k definici pronásledování podle ust. §2 odst. 7 zákona o azylu
je tedy spíše než námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu výrazem
opomenutí výše předestřené zásady dispoziční, kterou je správní soudnictví plně
ovládáno. S ohledem na to, co již bylo řečeno ve vztahu k této zásadě výše, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že v situaci, kdy žalobkyně – stěžovatelka – v žalobě ani v jiném
podání krajskému soudu tyto své výtky neuvedla, a učinila tak až v kasační stížnosti,
krajský soud nepochybil, když tyto skutečnosti nezkoumal.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Zástupce stěžovatelky Mgr. Farid Alizey požádal v podání ze dne 30. 3. 2009,
aby mu byla v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13
odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 4800 Kč. Protože zástupce
stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), požádal, aby byla
k přiznané odměně připočtena i příslušná částka odpovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Zástupce
stěžovatelky tedy požádal o přiznání náhrady nákladů řízení v celkové výši 5712 Kč.
Nejvyšší správní soud však zástupci stěžovatelky náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť ta by mohla být přiznána toliko ustanovenému zástupci stěžovatelky ve smyslu
ust. §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Zástupce stěžovatelky však
takovýmto ustanoveným zástupcem není, neboť nedisponuje příslušným usnesením
krajského soudu opravňujícím ho k zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2008, č. j. 60 Az 102/2007 - 45, jímž
byl Mgr. Farid Alizey ustanoven zástupcem pro žalobkyni (stěžovatelku) pro řízení
o žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2007, č. j. OAM-1-704/VL-
07-02-2007, se ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 16/07,
http://nalus.usoud.cz, vztahuje toliko na uvedené žalobní řízení a nikoliv na řízení
o kasační stížnosti před zdejším soudem. Ostatně skutečnost, že v soudním spise
je založena plná moc ze dne 22. 4. 2009 udělená tomuto advokátovi pro zastupování
stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti, pak tento závěr potvrzuje (viz č. l. 107 soudního
spisu).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu