ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.27.2009:81
sp. zn. 9 Azs 27/2009 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: O. N., zastoupené JUDr. Alešem
Vídenským, advokátem se sídlem Sokolská 22, Ostrava – Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2007, č. j. OAM-1-
705/VL-07-02-2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2008, č. j. 60 Az 103/2007 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, JUDr. Aleši Vídenskému, advokátovi
se sídlem Sokolská 22, Ostrava – Moravská Ostrava, se p ř i z n á v á odměna
za poskytnutou právní službu ve výši 5 712 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 10. 10. 2007,
č. j. OAM-1-705/VL-07-02-2007, jímž jí nebyla dle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §
14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělena mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka je přesvědčena, že důvody, které uvedla v žádosti o mezinárodní ochranu
a v žalobě, jsou podřaditelné pod důvod udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a)
zákona o azylu, neboť byla v zemi původu pronásledována za uplatňování politických
práv a svobod, neměla důvěru v orgány státu, policie ji a matku nedokázala ochránit před
nezákonným jednáním, nepomohl jim ani člen místního zastupitelstva, ani politická strana
Batkivščina, a tedy bylo, minimálně jejími výpověďmi, prokázáno, že se svou situaci
v zemi původu pokoušela řešit. Stěžovatelka zdůrazňuje, že do protokolu ze dne
18. 9. 2007 uvedla, že matka vstoupila do uvedené strany s cílem, že poslanec této strany
jí pomůže a stěžovatelka mu předala doklady o své hospitalizaci. Stěžovatelka je toho
názoru, že rozšiřujícím výkladem lze dojít k závěru, že důvod azylu podle ustanovení §12
písm. a) zákona o azylu je dán, obdobně je podle jejího názoru dán důvod podle
ustanovení §12 písm. b) téhož zákona, když detailně popisovala, jakého pronásledování
byla se svou matkou účastna. Šlo o pronásledování nejen v souvislosti s lékařskou péčí
a v souvislosti s tvrzeným úsilím o studiu na právnické fakultě, o vyhrožování smrtí
a pokusech o znásilnění, ale také v souvislosti s členstvím či žádostí o pomoc u politické
strany Batkivščina. Podle stěžovatelky je nesprávné i právní posouzení, že nejsou splněny
podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu, neboť
veškeré skutečnosti, které vylíčila, je nutno hodnotit tak, že její situace v zemi původu byla
neudržitelná a nesnesitelná a krajský soud nesprávně právně posoudil
skutečnost, že se správní orgán v rámci správního uvážení vypořádal se všemi okolnostmi.
Je-li stěžovatelce vytýkáno, že neuvedla žádný konkrétní důvod, který by měl vést
k aplikaci citovaného ustanovení a že její osobní situace nebyla horší, než situace většiny
jejích spoluobčanů na Ukrajině, uvádí, že není zcela běžné požadovat za studium
na právnické fakultě sexuální služby rektorovi, dávání vysokých úplatků a osahávání lékaři
v souvislosti s poskytováním lékařské péče. Stěžovatelka dále tvrdí, že důvod podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje zejména ve vztahu k neudělení azylu
podle ustanovení §14 zákona o azylu, neboť toto není v napadeném rozhodnutí
správního orgánu vůbec rozebráno. Správní orgán sice rozebíral důvody, pro které
jí nebyla udělena doplňková ochrana podle ustanovení §14a a §14b zákona o azylu,
ale nepřezkoumal a nezabýval se samotným postupem podle ustanovení §14 téhož
zákona, tedy neudělením azylu z humanitárních důvodů. Z těchto důvodů je podle názoru
stěžovatelky dán důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy zejména
ve vztahu k ustanovení §14 citovaného zákona je uveden nedostatek důvodů rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující
vlastní zájmy stěžovatelky.
Ke stížní námitce, která se vztahuje k přesvědčení stěžovatelky, že důvody,
které uváděla v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, jsou podřaditelné
pod důvody podle ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu, odkazuje Nejvyšší správní
soud na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993, č. j. 6 A 510/93 - 30,
publikovaný pod č. 290/1998 SoJ, jehož závěry týkající se pronásledování z důvodů
politického přesvědčení jsou aplikovatelné i při dnešní právní úpravě. Předmětný soud
v citovaném rozhodnutí zejména zdůraznil, že „tvrdí-li žadatel, že emigroval pro odůvodněný
strach z pronásledování pro své politické přesvědčení, je přinejmenším zapotřebí, aby byl schopen doložit,
že vůbec nějaké politické přesvědčení má, že je schopen je formulovat a prezentovat a stává se proto
ve své domovské zemi vládním úřadům nebo jiným vlivným místům nepohodlným, je proto
pronásledován a nebo lze takové pronásledování důvodně očekávat a to - byť spíše výjimečně - i v případě,
že dosud své politické přesvědčení v domovské zemi neprojevil.“ Stěžovatelkou tvrzené skutečnosti
však nikterak nedokládají, že by tato v souvislosti se svým členstvím v politické straně
Batkivščina vyvíjela činnost, která by směřovala k uplatňování politických práv a svobod
či že by v souvislosti s tímto členstvím měla nějaké problémy. Správní orgán proto
postupoval správně, když dospěl k závěru, že stěžovatelka není pronásledována
pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení §12 písm. a) zákona
o azylu a jí uváděné okolnosti dále zkoumal ve vztahu k důvodům vymezeným v
ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle
ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Tvrzení stěžovatelky o jejím pronásledování ze
strany neznámých osob na Ukrajině (fyzický útok pracovníka úvěrové společnosti
a následné vyhrožování stěžovatelce), pronásledování v souvislosti s lékařskou péčí
a v souvislosti s tvrzeným úsilím o studiu na právnické fakultě, o vyhrožování smrtí
a pokusech o znásilnění, ale také v souvislosti s členstvím či žádostí o pomoc u politické
strany Batkivščina, spojené mimo jiné s její nespokojeností se situací v zemi jejího
původu, však nelze chápat jako tvrzení odůvodněného strachu z pronásledování
ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. V dané věci se jedná o otázky spojené
s problematikou týkající se jednání soukromých osob, s nimiž se již Nejvyšší správní soud
ve své dosavadní rozhodovací činnosti dostatečně vypořádal, a pro bližší rozbor
lze poukázat např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, rozsudek
ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 Azs 13/2005 - 69, a dále na rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Také otázky míry
aprobace takového jednání státními orgány v zemi původu žadatelů o azyl již byly
judikaturou bohatě řešeny (viz např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51,
či rozsudek ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, taktéž na www.nssoud.cz).
Nutností pokusit se efektivně využít všech reálně dostupných prostředků k dosažení
ochrany svých práv u státních orgánů země původu stěžovatelky se pak Nejvyšší správní
soud zabýval kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 10. 2003, č. j. 4 Azs 14/2003 - 48,
nebo v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, oba na www.nssoud.cz.
Tato judikatura dopadá i na případ stěžovatelky, která těchto prostředků nevyužila
a na příslušné kompetentní orgány státu se, pokud jde o tvrzené pronásledování ze strany
neznámých soukromých osob, jakož i v případě problémů při poskytování lékařské péče
a studiu na právnické fakultě, neobrátila. Což ostatně ani sama nepopírá. Stěžovatelkou
uváděné členství či žádost o pomoc u politické strany Batkivščina pak takový postup
nemůže nahradit, neboť se zjevně nejedná o kompetentní orgány státu.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že v jejím případě nejsou splněny podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu a považuje
rozhodnutí správního orgánu v této otázce za nedostatečně odůvodněné.
Nejvyšší správní soud k této námitce předně konstatuje, že smysl institutu
humanitárního azylu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 citovaného zákona, ale v nichž by bylo přesto
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen
na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou
lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.
Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz). V judikatuře Nejvyššího správního soudu
se pak jako „případy zvláštního zřetele hodné“ pravidelně objevují vysoký věk žadatele či jeho
nepříznivý zdravotní stav. Je však nutno rovněž poznamenat, že na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle ustanovení §14 zákona o azylu není právní nárok (podle
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02,
http://nalus.usoud.cz).
V případě stěžovatelky dospěl správní orgán k závěru, že na základě údajů sdělených
stěžovatelkou v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany nezjistil důvod hodný
zvláštního zřetele pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu, a proto byl
v této části jeho výrok negativní. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je tedy
patrno, proč se tento v daném případě blíže nezabýval aplikací ustanovení §14
citovaného zákona. Ostatně stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí s důvody
uvedenými v předmětném rozhodnutí a namítá jejich nesprávnost. Je tedy zřejmé, že tyto
důvody znala, její výtky směřovaly ke správnosti a zákonnosti úvah správního orgánu a
potažmo i krajského soudu, což jsou námitky nezákonnosti, případně vad řízení, nikoli
však nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud nicméně podotýká, že důvody,
které stěžovatelka zmiňuje v kasační stížnosti (poskytování sexuálních služeb rektorovi
za studium na právnické fakultě a vysoké úplatky a osahávání v souvislosti
s poskytováním lékařské péče), nejsou důvody, jež jsou judikaturou považovány
za „případy zvláštního zřetele hodné“, které jako jediné mohou vést k udělení
humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu. Krajský soud proto
postupoval správně, když dovodil, že závěry správního orgánu nebyly s podklady, které
si tento opatřil v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, v logickém rozporu
a nepřisvědčil tak žalobní námitce stěžovatelky.
Jestliže stěžovatelka v této souvislosti srovnává odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu ve vztahu k doplňkové ochraně podle ustanovení §14a a §14b zákona o azylu,
která jí rovněž nebyla udělena, a výše uvedené závěry správního orgánu, svědčí
to o nepochopení závěrů správního orgánu. Zatímco v případě doplňkové ochrany
stěžovatelka uváděla určité skutečnosti, které by mohly za splnění zákonem stanovených
podmínek vést k závěru správního orgánu o udělení doplňkové ochrany podle ustanovení
§14a, příp. §14b zákona o azylu a správní orgán proto podrobně zkoumal, zda taková
situace u stěžovatelky nastala, nezjistil, jak již bylo konstatováno výše, správní orgán
ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu důvod hodný zvláštního zřetele,
a proto se blíže tímto ustanovením nezabýval.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovení §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35
odst. 8, ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu
advokátovi částkou 2 x 2 100 Kč za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci
a písemné podání soudu týkající se věci samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů,
celkem 4 800 Kč. Protože zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty (dále
jen daň), byla k přiznané odměně připočtena i příslušná částka odpovídající dani, kterou
je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka
daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 912 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy
přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 5 712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu