ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.3.2009:81
sp. zn. 9 Azs 3/2009 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. K., zastoupený JUDr. Radanou
Pekárkovou, advokátkou se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2007, č. j. OAM-545/LE-05-ZA07-2006, o udělení
mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 6. 2008, č. j. 56 Az 227/2007 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, JUDr. Radaně Pekárkové, advokátce se sídlem
Hlinky 142a, Brno, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou právní službu
ve výši 5712 Kč. Tato částka bude uhrazena z účt u Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové
a igrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 11. 12. 2007, č. j. OAM-545/LE-05-
ZA07-2006. Tímto rozhodnutím správní orgán stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu
podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V dané věci stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že jím uváděné důvody a údaje
pro udělení mezinárodní ochrany byly správním orgánem buď zlehčeny (např. v případě
diskriminace přístupu ke vzdělání, posměšného tónu policistů), nebo hodnocení těchto
důvodů není logické. Krajský soud pak postupoval prakticky stejně. Zásadním
nesprávným posouzením je podle stěžovatele otázka jeho obav z pronásledování
z důvodu náboženství. Jako důvod a obavu jednoznačně vymezil náboženské schůzky
a úkony, při kterých byl spolu s ostatními souvěrci kontrolován a opakovaně zadržen.
Pokud se při této činnosti stýkal s člověkem, který byl podezřelý z příslušnosti
k extremistickému hnutí, pak to zakládá důvodnou obavu, že bezpečnostní složky budou
i proti stěžovateli postupovat bez rozlišení, zda je pří slušníkem takového hnutí či nikoli.
K bezproblémovému převzetí cestovního dokladu a vycestování stěžovatele nelze
vyloučit možnost, že se státní orgány chtějí zbavit nepohodlných osob i donucením
vycestovat, což správní orgán nevzal v úvahu. Závěr správního orgánu, že výpověď
stěžovatele je nevěrohodná, není logický a nebyl prokázán. Výtka, že se stěžovatel
neobrátil o pomoc na příslušné úřady, není na místě, neboť odkázal na bezvýslednost
takové snahy. V takovém případě tento postup není nutné vyžadovat. Namítanou korupcí
se správní orgán nezabýval. Nesprávně byla podle stěžovatele posouzena i hrozba vážné
újmy v případě vycestování do země původu, a to pro důvodnou obavu ze zatčení
a uvěznění. V závěru své kasační stížnosti namítá stěžovatel nedostatečně podložené
závěry správního orgánu materiály obsaženými ve správním spisu.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany formou azylu, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v ří zení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž
také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v postupu soudu, který porušil
významně jeho práva. Krajský soud nezohlednil námitky stěžovatele týkající se postupu
a nelogických závěrů správního orgánu, v důsledku čehož došlo k odepření práva
stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Zájem stěžovatele na přezkoumání
soudního rozhodnutí je dle jeho tvrzení dán i tím, že je reálně ohrožena jeho bezpečnost,
resp. svoboda, v případě návratu do Kazachstánu.
V kasační stížnosti je možno rozpoznat tři okruhy námitek. První se týká
pronásledování stěžovatele z důvodu jeho ujgurské národnosti, druhý pronásledování
z důvodu jeho náboženství a poslední hrozby vážné újmy, která by mu hrozila v případě
vycestování do Kazachstánu.
K namítanému pronásledování z důvodu jeho národnosti (především ve vztahu
k nepřijetí ke studiu) Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. 6. 2005,
č. j. 4 Azs 377/2004 - 75, (tento i všechny další citované rozsudky jsou zveřejněny
na www.nssoud.cz), který ve svém rozsudku zmínil i krajský soud. V označeném
rozhodnutí zdejší soud dospěl k závěru, že tvrzení žadatele o azyl o pronásledování
v domovské zemi z důvodu národnosti ve spojení s tím, že dochází k upřednostňování
občanů domovské národnosti, nejsou samy o sobě důvody svědčící pro udělení azylu.
Jinak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž
by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochra ny, nebyly schopny ochranu před
takovým jednáním poskytnout.
V této souvislosti stěžovatel zmiňuje rovněž posměšný tón policisty (jakožto
vyjádření národnostního podtextu jeho přístupu), na něhož se stěžovatel obrátil poté,
co byl se svým bratrem v noci zbit několika opilými Kazachy. Správní orgán si dle svého
rozhodnutí je vědom a zcela nevylučuje, že v Kazachstánu může dojít k jednání,
které nese znaky národnostní nesnášenlivosti. Zároveň však vyjádřil své přesvědčení
(podložené informacemi Ministerstva zahraničních věcí USA a Central Asia – Caucasus
Institut), že ujgurské etnikum není systematicky státními orgány diskriminováno.
K daným skutkovým otázkám se vztahují např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 Azs 146/2006 - 100, nebo ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 1 Azs 86/2008 – 101. Z tvrzení stěžovatele však nevyplynulo, že by ujgurská menšina
byla diskriminována ze strany státních úřadů, že by veřejná moc nebyla schopna
poskytnout stěžovateli ochranu nebo by se dokonce na jeho pronásledování podílela.
Přinejmenším takto nelze usoudit z ojedinělého jednání a reakce jednoho policisty.
Správní orgán si naopak v řízení obstaral informace o dostupnosti ochrany veřejnými
orgány. Tomu nasvědčuje i zmínka o zřízení úřadu ombudsmana, do jehož kompetence
otázky národnostních menšin spadají. Jeho pomoci mohl stěžovatel využít, dle zjištění
správního orgánu takto však neučinil, tuto instituci ani neznal. K ústrkům menšinového
obyvatelstva ze strany většinové společnosti a jejich intenzitě ve vztahu k pronásledování
ve smyslu zákona o azylu se zdejší soud vyjádřil též v rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 266/2004 - 58.
Zásadní nesprávné posouzení spatřuje stěžovatel v otázce svých tvrzených obav
z pronásledování z důvodů jeho náboženství. Jako důvod a obavu jednoznačně vymezil
náboženské schůzky a úkony, při kterých byl spolu s dalšími věřícími kontrolován
a opakovaně zadržen policejními složkami. K tomuto bodu lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73, v němž dospěl
tento soud k závěru, že „např. podle informací Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky […]
z května 2006 nejsou nezávislí muslimové v Kazachstánu vystaveni žádné perzekuci ani nátlaku
a neexistují ani žádné informace o tom, že by byli vystavováni pravidelným domovním prohlídkám,
s výjimkou osob podezřelých ze členství v Hizb ut-Tahrir“. Vyšlo-li najevo, že se stěžovatelem
zmiňované náboženské schůzky uskutečňovaly u člověka podezřelého z příslušnosti
k extremistickému hnutí, nelze zadržení stěžovatele bez dalšího přičítat pronásledování
ze strany státních orgánů z důvodu jeho náboženství. V této souvislosti je relevantní též
odkaz na rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 301/2004 - 76: „Postup
státních orgánů v zemi původu v souvislosti s vyšetřováním závažné trestné činnosti […], kterému byl
žadatel o azyl po omezenou dobu vystaven, nelze považovat za pronásledování ve smyslu §12 ve spojení
s §2 odst. 6 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to zejména tehdy,
pokud toto vyšetřování bezprostředně následovalo po trestné činnosti, vztahovalo se i na jiné podezřelé
osoby a pokud neexistuje indicie, že by postup státních orgánů byl primárně ovlivněn rasou žadatele
o azyl, jeho náboženstvím, národností, jeho příslušností k určité sociální skupině nebo skutečností,
že žadatel o azyl zastává určité politické názory.“
Poslední z uvedených námitek se týká nesprávného posouzení vážné újmy,
která by stěžovateli hrozila v případě vycestování do Kazachstánu. Stěžovatel vyjadřuje
obavu, že bude zatčen a uvězněn, neboť byl před odjezdem ze země opakovaně
zadržován. Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že z takto formulovaného sdělení
nevyplývá existence vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, jejíž tvrzení,
případně prokázání, je předpokladem pro splnění podmínek udělení této formy
mezinárodní ochrany. Stěžovatel tedy musí alespoň tvrdit konkrétní skutečnosti vztahující
se k jeho osobě a situaci, které by bylo možno porovnat s informacemi o zemi původu
a tak posoudit, zda osvědčují nebezpečí vážné újmy. Pouze v případě, že by v zemi
původu hrozilo stěžovateli nebezpečí vystavení nerozlišujícímu násilí během ozbrojeného
konfliktu, jehož existence by byla vzhledem k jeho intenzitě všeobecně známa, bylo
by povinností žalovaného i soudu rozhodujícího ve věci mezinárodní ochrany k těmto
skutečnostem přihlédnout a zvážit udělení doplňkové ochrany i bez návrhu stěžovatele.
Tento závěr je v souladu s rozsudkem Soudního dvora Evropských společenství ze dne
17. 2. 2009 ve věci C-465/07, Meki Elgafaji a Noor Elgafaji proti Staatssecretaris van Justitie
(2009), dosud nepublikovaném ve Sbírce rozhodnutí, a též s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78. Stěžovatel však pouze
obecně poukázal na možnost zatčení a uvěznění, kterou dovozoval z jeho předchozích
zadržení policií. Přestože jeho obavy nelze bagatelizovat, je nutno uvést, že intenzita
stěžovatelem uvedeného hypotetického nebezpečí v zemi původu nedosahuje nebezpečí
vážné újmy definované §14a odst. 2 zákona o azylu (shodně viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky v kasační stížnosti.
Kasační stížnost svým významem tedy podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Odůvodnění:
rozhodnutí správního orgánu v této věci je srozumitelné, neudělení
azylu stěžovateli lze přikládat tomu, že stěžovatel nesdělil rozhodné skutečnosti
v intenzitě, jež by zakládala pronásledování. Samotnou skutečnost, že krajský soud
neshledal námitky vznesené stěžovatelem jako důvodné, nelze v žádném případě
kvalifikovat jako odepření práva stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle §60 odst. 3, věty první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyně z řad
advokátů; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 8, ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu zástupkyni ve výši 2 x 2100
Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající
se věci samé), 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4800 Kč. Zástupkyně
soudu doložila osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty, odměna jí proto byla
zvýšena o příslušnou částku daně z přidané hodnoty. Celková výše náhrady nákladů
zástupkyně činí 5712 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu