ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.93.2009:121
sp. zn. 1 As 93/2009 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: T. H., zastoupen
Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 57, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 23. 4. 2008, zn. PRÁV-1589/08-5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2008, čj. 9 Ca 248/2008 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalovaný obdržel dne 12. 11. 2007 podání žalobce ve věci zpracování osobních údajů
Policií ČR, která při dopravní kontrole dne 22. 8. 2007 sepsala formulář „Oznámen í o přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu“. Policista uvedl do tohoto formuláře rodné
číslo žalobce, a to i přes jeho výslovný nesouhlas. Žalovaný vyhodnotil podání jako dva
samostatné návrhy. Prvním návrhem byl podnět k zahájení správního řízení o uložení sankce
za neoprávněné využívání rodného čísla žalobce v souvislosti s popsanou událostí podle §45
zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a §17e zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci
obyvatel a rodných číslech. Tento návrh v yřídil žalovaný úředním záznamem ze dne 5. 12. 2007,
v němž uvedl, že neshledal důvody pro zahájení řízení z moci úřední. O tom vyrozuměl žalobce
přípisem ze dne 5. 12. 2007, zn. SPR-6535/07-3. Druhým návrhem byl návrh na zahájení
správního řízení dle §21 odst. 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů, v němž měla být Policii
ČR nebo Ministerstvu vnitra uložena povinnost zlikvidovat údaje o rodném čísle žalobce
na všech nosičích informací týkajících se dané události. Tento návrh žalovaný usnesením
ze dne 26. 11. 2007, zn. SPR-6443/07-2, odložil dle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu,
neboť k jeho vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán. Žalovaný v usnesení uvedl,
že podání, jímž se subjekt údajů obrací na žalovaného, je vždy jen podnětem k uplatnění
dozorových pravomocí dle §29 odst. 1 písm. a), příp. podnětem k zahájení správního řízení
o správním deliktu či dle §17 zákona o ochraně osobních údajů. Z §21 odst. 3 a 4 zákona
o ochraně osobních údajů nevyplývá pravomoc žalovaného vést řízení, kterým by mohla být
správci či zpracovateli osobních údajů uložena povinnost v souvislosti se zpracováním osobních
údajů. Takovou povinnost lze uložit pouze jako nápravné opatření dle §40 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů.
[2] Rozklad žalobce směřující proti usnesení o odložení věci byl předsedou žalovaného
zamítnut. Předseda žalovaného ve svém rozhodnutí, které je blíže označeno v záhlaví rozsudku,
potvrdil správnost závěrů žalovaného. Dle předsedy žalovanéh o lze ukládat správci
či zpracovateli osobních údajů povinnosti ve vztahu ke zpracování osobních údajů jen v rámci
opatření k nápravě dle §40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, a to na základě závěrů
kontroly provedené u této osoby. Právo subjektu údajů obrátit se na žalovaného se svým
podezřením na nezákonné zpracování údajů nezakládá povinnost zahájit správní či jiné řízení,
ale toliko povinnost došlé podání dle jeho obsahu posoudit a vyhodnotit, zda opodstatňuje
uplatnit některou z pravomocí žalovaného a zahájit příslušné řízení. O zvoleném postupu
a výsledcích vyrozumí žalovaný osobu, která podala podnět.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí předsedy žalovaného dne 3. 7. 2008 žalobu k městskému
soudu, v níž zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků. Dne 22. 7. 2008 doplnil
žalobce žalobu o podrobnou právní argumentaci. Městský soud žalobu usnesením
ze dne 19. 11. 2008 odmítl, aniž by rozhodl o žádosti žalobce o osvobození od soudních
poplatků. V odůvodnění usnesení uvedl, že jednou z nezbytných obsahových náležitostí žaloby
je uvedení alespoň jednoho žalobního bodu, a to ve lhůtě pro podání žaloby. Soud není povinen
vyzývat žalobce k odstranění této vady, neboť by to odporovalo zásadě dispoziční a z ásadě
koncentrace řízení. V dané věci byla žaloba podána pouhé dva pracovní dny před uplynutím lhůty
pro podání žaloby, neobsahovala žádný žalobní bod. Žalobní body byly žalobcem formulovány
až po uplynutí této lhůty, a proto k nim nemohl soud přihlédnout. Jestliže by soud akceptoval
uvádění žalobních bodů až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, prodlužoval by tím tuto striktně
stanovenou zákonnou lhůtu, jejíž zmeškání nelze dle zákona prominout. Žalobce by tak byl
neoprávněně zvýhodněn oproti těm, kteří lhůtu pro podání perfektní žaloby bez výhrad
respektují. Soud by tím založil nepřípustnou nerovnost mezi subjekty. Absence jakýchkoliv
žalobních bodů představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, který nemůže být
zhojen ani následným doplněním žaloby ze dne 22. 7. 2008. Soud proto žalobu odmítl dle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu včasnou kasační
stížnost z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel upozorňuje, že spolu se žalobou
podal žádost o osvobození od soudních poplatků, na niž poukázal i v doplnění žaloby.
O této žádosti však nebylo nikdy nijak rozhodnuto. Přitom dle §35 odst. 8 s. ř. s. neběží lhůta
stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení od podání žádosti o osvobození od soudních
poplatků až do právní moci rozhodnutí o této žádosti. Lhůta pro podání žaloby dosud z tohoto
důvodu neuplynula. Nic tak nebránilo městskému soudu, aby vyzval stěžovatele k odstranění
nedostatku žaloby dle §37 odst. 5 s. ř. s. Ostatně v důsledku doplnění žaloby již není této výzvy
zapotřebí. Městský soud měl přihlédnout k doplnění žaloby, které bylo učiněno ve lhůtě
pro podání žaloby. Rozhodnutí městského soudu lze charakterizovat jako svévolné, neboť bylo
vydáno v rozporu s kogentní úpravou jednoduchého práva (nález sp. zn. III. ÚS 74/02,
sp. zn. III. ÚS 737/02). Nezákonné rozhodnutí soudu má za následek vznik dalších nákladů
a zbytečné prodloužení celého řízení, bylo jím porušeno právo na soudní a jinou právn í ochranu
a právo na projednání věci bez zbytečnýc h průtahů. Na závěr stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení jako nezákonné zrušil.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 10. 2009 (správně zřejmě 12. 11. 2009 - pozn. NSS)
se vyjádřil k průběhu správního řízení. Zdůraznil, že po rozsáhlé novele zákona o ochraně
osobních údajů provedené zákonem č. 439/2004 Sb. jsou všechna řízení vedená žalovaným
zahajována zásadně z moci úřední. Stěžovatel nebyl poškozen na svých právech hmotných
ani procesních, neboť žalovaný posoudil jeho podání dle obsahu a řádně jej vyřídil. Podání
stěžovatele bylo jedním z důvodů, proč žalovaný zařadil do kontrolního plánu pro rok 2008
kontrolu zpracování osobních údajů Policií ČR a Ministerstvem vnitra. Žalovaný vyřizoval
již několik podnětů stěžovatele a dle jeho poznatků jsou mnohé úkony stěžovatele (resp. jejich
načasování) zcela účelové, směřují proti postupu žalovaného objektivně posoudit skutečný stav
věci. Obdobně lze posuzovat i žádosti o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
advokáta, neboť žalovanému je známo, že úkony stěžovatele obvykle připravuje či přímo
v zastoupení předkládá Mgr. M. Š., což je zjevné z obsahu a formy těchto podání. Žalovaný zcela
podporuje názor městského soudu, že podání žaloby bez náležitého odůvodnění v samém závěru
zákonné lhůty, navíc s vědomím nedostatečnosti takového podání, je nutno považovat za
nepřípustné obcházení zákona. To jen podporuje názor žalovaného, že mnohé z úkonů
stěžovatele nejsou vedeny snahou domoci se ochrany svých práv, ale snahou řízení procesně
komplikovat a znemožnit či ztížit vydání rozhodnutí neodpovídající názorům stěžovatele.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že usnesení městské ho soudu o odmítnutí žaloby
lze napadnout jen z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
viz např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, všechna zde cit. rozhodnutí jsou
přístupná na www.nssoud.cz]. Nezákonnost rozhodnutí může spočívat též v chybném posouzení
právní otázky, zda je důvod pro odmítnutí žaloby dán (viz rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2005,
čj. 6 As 4/2004 - 53). V dané věci jde o posouzení otázky, zda stěžovatel doplnil žalobu o žalobní
body ve lhůtě pro podání žaloby.
[8] Žaloba musí obsahovat mimo jiné žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě
pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Dle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců
poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno. Požádá-li žalobce o osvobození od soudních
poplatků, neběží po dobu od podání takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní lhůta
stanovená pro podání žaloby (§35 odst. 8 s. ř. s.). Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze
prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Ze soudního spisu je zřejmé, že rozhodnutí předsedy žalovaného bylo doručeno
stěžovateli dne 7. 5. 2008 (č. l. 2 a 29 soudního spisu). Žaloba podaná osobně u městského soudu
dne 3. 7. 2008 neobsahuje žádný žalobní bod, a to ani v náznaku. Žalobní body stěžovatel uvedl
až v doplnění žaloby podané osobně u městského soudu dne 22. 7. 2008. Již 3. 7. 2008 požádal
stěžovatel o osvobození od soudních poplatků, o jeho žádosti nebylo nikdy rozhodnuto.
[10] Z těchto skutečností je tedy zcela zřejmé, že stěžovatel podal ža lobu včas. Okamžikem
podání žaloby přestala běžet dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, jelikož její součástí byla
i žádost o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel formuloval žalobní body dne 22. 7. 2008
v doplnění žaloby, které bylo soudu doručeno v době, kdy lhůta pro podání žaloby stále ještě
neběžela, neboť nebylo rozhodnuto o žádosti o osvobození od soudních poplatků. Žaloba
se stala perfektní, a tedy projednatelnou dříve, než uplynula lhůta pro podání žaloby. Je třeba
odmítnout náznaky a spekulace městského soudu v předkládací zprávě a žalovaného ve vyjádření
ke kasační stížnosti, že stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků s cílem prodloužit
si faktickou lhůtu k podání žaloby. Ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. je normou kogentní. Nejvyšší
správní soud připouští, že prostřednictvím její aplikace dochází k prodloužení zákonem striktně
stanovené dvouměsíční lhůty k podání žaloby. K tomu je nutno ovšem dodat, že žádosti
o osvobození od soudních poplatků musí být projednány přednostně (§56 odst. 1 s. ř. s.).
Je tedy povinností městského soudu, aby o žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodl
bez zbytečného odkladu, a minimalizoval tak dobu, o níž je lhůta pro podání žaloby fakticky
prodloužena. Samozřejmě i v případě této právní normy přichází teoreticky v úvahu její zneužití,
popř. obcházení, které by nepožívalo právní ochrany. Zneužití práva či obcházení zákona by však
muselo být v řízení před soudem jednoznačně prokázáno. V daném případě městský soud
existenci §35 odst. 8 s. ř. s. zcela pominul, o žádosti o osvobození od soudních poplatků vůbec
nerozhodl. Městský soud v odůvodnění svého usnesení žádnou úvahu o zneužití práva
či obcházení zákona v souvislosti s podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků neuvedl.
[11] Nejvyšší správní soud shrnuje, že žaloba byla doplněna o žalobní body před uplynutím
lhůty k podání žaloby a v tomto ohledu nic nebránilo jejímu projednání. Nebylo možno
ji odmítnout dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
[12] Soud se nicméně musel zabývat rovněž otázkou, zda není dán některý z dalších důvodů,
pro nějž by musela být žaloba odmítnuta. Pokud by tomu tak bylo, musel by zdejší soud kasační
stížnost zamítnout, neboť pouhá mýlka městského soudu v důvodu odmítnutí nezakládá důvod
pro kasaci odmítavého usnesení (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 Ans 9/2008 - 265,
též rozsudek ze dne 3. 2. 2010, čj. 1 As 78/2009 - 76).
[13] Zákon o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 31. 3. 2009, svěřuje žalovanému
pravomoc provádět dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem
(např. formou kontroly), projednávat přestupky a jiné správní delikty a udělovat pokuty
dle tohoto zákona. Žalovaný je povinen přijímat podněty a stížnosti jednotlivců a informovat
je o jejich vyřízení (§29 odst. 1).
[14] Stěžovatel v rozkladu poukázal na rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2007,
čj. 8 Ans 4/2006 - 68, v němž soud ze znění §21 zákona o ochraně osobních údajů dovodil,
že podáním žádosti o zajištění opatření k nápravě se zahajuje správní řízení, které musí být
ukončeno vydáním rozhodnutí. Rovněž v doplnění žaloby stěžovatel obsáhle cituje z tohoto
rozsudku. Dle jeho názoru jsou tyto závěry použitelné i v právním rámci změněném zákonem
č. 439/2004 Sb. Zákon nyní používá promiscue pojem žádost (§21 odst. 1 až 3) a podnět (§21
odst. 4). Stěžovatel se odvolává i na č . l. 22 a 28 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů
a o volném pohybu těchto údajů (zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 13 Svazek 015
S. 355 - 374).
[15] Nejvyšší správní soud nesdílí v tomto ohledu názor stěžovatele. Zákon č. 439/2004 Sb.
výrazně novelizoval §21 zákona o ochraně osobních údajů. Důvodová zpráva k tomuto zákonu
uvádí: „Změna ustanovení §21 až 24, která se týkají ochrany práv subjektu údajů, je navrhována z několika
důvodů. Tím nejdůležitějším je dosavadní zkušenost s aplikací §21 a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup
subjektů údajů a přístup soudů, nepodařilo sjednotit v tom směru, že Úřad jako ústřední správní úřad nemůže
v takovém případě ve své kompetenci řešit spory mezi správcem, zpracovatelem a subjektem údajů o odstranění
následků neoprávněných zásahů do soukromí subjektů údajů a druh, popřípadě výši náhrady. Stejně i v případech
náhrady škody vzniklé subjektu údajů v souvislosti se zpracováním jeho údajů není přípustné, aby tyto případy
řešil správní úřad. Proto se navrhuje, aby kompetence Úřadu byla v tomto případě odpo vídající jeho postavení
a Úřad mohl na základě podnětu subjektu údajů postupovat vůči správci nebo zpracovateli
prostředky pro správní úřad obvyklými, a případy, kdy jsou vznášeny nároky na náhradu nemajetkové
újmy nebo náhradu škody, svěřit do pravomoci s oudů, jak je tomu ostatně obvyklé i v ostatních případech zásahů
do práva na ochranu osobnosti.“ (digitální repozitář PSP ČR, IV. volební období, tisk č. 508/0,
www.psp.cz, zvýraznění doplněno).
[16] Ustanovení §21 odst. 1 až 3 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění zákona
č. 439/2004 Sb., upravuje právo jednotlivce (subjektu údajů) obrátit se na správce
nebo zpracovatele osobních údajů se žádostí o zjednání nápravy při jejich zpracování. Žádost
ve smyslu těchto ustanovení představuje soukromoprávní, mimoprocesní prostředek nápravy
nedostatků při zpracování osobních údajů. Na jedné straně vystupuje subjekt údajů, na druhé
straně správce či zpracovatel údajů. Žalovaný do prošetřování žádosti subjektu údajů správcem
či zpracovatelem nezasahuje. Pokud správce nebo zpracovatel údajů nevyhoví žádosti subjektu
údajů, má subjekt údajů právo obrátit se přímo na žalovaného. Subjekt údajů se může
na žalovaného obrátit se svým podnětem přímo, i když nevyužil postupu dle §21 odst. 1 zákona
o ochraně osobních údajů (§21 odst. 4 tohoto zákona). Ustanovení §21 odst. 3 a 4 upravují
právo subjektu údajů obrátit se na žalovaného. Podmínkou využití tohoto práva není vyčerpání
soukromoprávního „prostředku“ nápravy v podobě žádosti dle §21 odst. 1. V této souvislosti
(vztah subjekt údajů – úřad) již zákon nepoužívá pojem žádost, nýbrž podnět. Nelze
tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, že zákon tyto pojmy používá promiscue, naopak pro každou
ze situací používá pojem jiný.
[17] Právní názor vyjádřený v rozsudku NSS čj. 8 Ans 4/2006 - 68 (cit. v bodě [14] shora)
je postaven na znění §21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů před změnou provedenou
zákonem č. 439/2004 Sb., dle něhož měl subjekt údajů pr ávo obrátit se na žalovaného s žádostí
o zajištění opatření k nápravě. Zákon o ochraně osobních údajů ve znění zákona č. 439/2004 Sb.
již toto subjektivní veřejné právo jedince (subjektu údajů) nezakotvuje. Jedinec disponuje pouze
právem obrátit se se svým podnětem na žalovaného. Právní úprava tedy nadále nepočítá
se zahájením správního řízení podáním žádosti jednotlivce, plně se prosadil princip oficiality,
kdy všechna správní řízení vedená žalovaným mohou být zahájena jen z moci úřední (zpravidla
na základě podnětu či stížnosti jednotlivce).
[18] Současná právní úprava není v rozporu s č. l. 22 a 28 odst. 4 směrnice 95/46/ES
(cit. v bodě [14] shora).
[19] Dle č. l. 28 odst. 4 se na orgán dozoru (tedy žalovaného) může obrátit jakákoli osoba
nebo sdružení zastupující tuto osobu se žádostí týkající se ochrany svých práv a svobod v souvislosti se zpracováním
osobních údajů. Dotčená osoba je informována o způsobu vyřízení své žádosti . Z těchto ustanovení směrnice
nelze dovodit, že podání žádosti ze strany jedince má mít za ná sledek zahájení správního řízení
a vydání rozhodnutí o žádosti, nebo že by orgán dozoru musel vždy na podnět žadatele zahájit
správní řízení. Směrnice pouze ukládá, aby se orgán dozoru žádostí řádně zabýval a vyrozuměl
žadatele o tom, jak s žádostí naložil. Pojmu žádost užitému v českém znění směrnice nelze
přikládat totožný obsah a právní účinky, jaké má žádost dle vnitrostátního práva (správního práva
procesního). Např. německá verze směrnice používá te rmín Eingabe (česky podání), zatímco
německé správní právo označuje návrh na zahájení řízení jako Antrag. Slovenská verze směrnice
stanoví, že „[k]aždý dozorný orgán si vypočuje nároky uplatňované každou osobou alebo každou asociáciou
predstavujúcou túto osobu, týkajúce sa ochrany jeho práv a slobôd vzhľadom na spracovanie osobných údajov.
Príslušná osoba je informovaná o výsledku žaloby“ (zvýraznění doplněno).
[20] Účelem článku 22 směrnice je zajistit přístup subjektu údajů k soudu. Český právní řád
implementoval tento požadavek prostřednictvím §21 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů,
ve znění zákona č. 439/2004 Sb. (k tomu viz bod [15] shora). Dle tohoto ustanovení může
subjekt údajů, kterému vznikla zpracováním osobních údajů jiná než majetková újma, uplatnit
své nároky dle zvláštního zákona (žaloba na ochranu osobnosti dle §13 obč. zák.). Při náhradě
škody se postupuje dle obecné úpravy odpovědnosti za škodu (§25 zákona o ochraně osobních
údajů). Vedle těchto soukromoprávních prostředků soudní ochrany musí vnitrostátní právo
přiznat subjektu údajů i právo obrátit se se stížností na dozorový orgán (viz č. l. 28 odst. 4
směrnice). Ani v tomto případě nelze přeceňovat doslovné české znění směrnice, které používá
spojení „možnost opravného prostředku ve správním řízení, který je možno podat, zejména orgánu dozoru
uvedenému v článku 28“. Slovenská verze směrnice užívá spojení „[b]ez toho, aby bolo dotknuté
akékoľvek administratívne prostriedky nápravy, pre ktoré sa môže urobiť predpis, okrem iného pred dozorným
orgánom uvedeným v článku 28“. Německá verze obsahuje spojení „[u]nbeschadet
des verwaltungsrechtlichen Beschwerdeverfahrens, das vor Beschreiten des Rech tsweges insbesondere bei der
in Artikel 28 genannten Kontrollstelle eingeleitet werden kann“. Ani z čl. 22 směrnice nelze dovodit
požadavek, že vnitrostátní právo musí zakotvovat veřejné subjektivní právo subjektu údajů
požádat dozorový orgán o zajištění opatření k nápravě, jemuž by odpovídalo tzv. návrhové
správní řízení. Subjekt údajů, který neuspěl se svým podnětem u dozorového orgánu, se může
domáhat ochrany cestou žaloby na ochranu osobnosti.
[21] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákon o ochraně osobních údajů, ve znění zákona
č. 439/2004 Sb., nezakládá stěžovateli veřejné subjektivní právo na zahájení správního řízení
žalovaným. Podání stěžovatele je třeba považovat pouze za podnět k provedení kontroly
a zahájení řízení o uložení nápravných opatření dle §40 zákona o ochraně osobních údajů.
Žalovaný se podnětem stěžovatele zabýval a o svých zjištěních ho v souladu s §29 odst. 1
písm. c) zákona o ochraně osobních údajů informoval. Bylo by jistě možné polemizovat,
zda mohl žalovaný postupovat dle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu a věc usnesením odložit,
či zda měl postupovat dle §42 správního řádu a pouhým přípisem sdělit stěžovateli, že neshledal
důvody pro zahájení řízení z moci úřední. Podání stěžovatele se totiž týká věci, která patří
do věcné působnosti žalovaného (§2 odst. 2 a §29 zákona o ochraně osobních údajů). To však
nic nemění na tom, že stěžovatelovo podání bylo pouze podnětem k provedení kontroly
žalovaným a zahájení řízení o uložení nápravných opatření. Usnesením o odložení věci sdělil
žalovaný stěžovateli, že jeho podání nemá za následek zahájení správního řízení ve smyslu §44
správního řádu a že nehodlá zahájit řízení ani z moci úřední. Důvody, proč žalovaný nespatřuje
v postupu Policie ČR při zpracování osobních údajů žádné pochybení, byly stěžovateli
sděleny přípisem ze dne 5. 12. 2007, zn. SPR-6535/07-3. Žalobou napadené rozhodnutí
předsedy žalovaného nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.,
neboť se jím nezakládají, nemění ani neruší práva či povinnosti, ani se závazně neurčuje, že osoba
určitá práva má či nemá. Jestliže podání stěžovatele, k němuž se žalobou napadené rozhodnutí
upíná, bylo pouze podnětem k zahájení řízení z moci úřední a samo žádné správní řízení
nezahájilo, nemůže být stěžovatel tímto rozhodnutím dotčen ve své právní sféře. Forma
rozhodnutí nemá v tomto ohledu žádný význam.
[22] Na podporu výše uvedeného závěru lze odkázat na právní názor vyjádřený v rozsudku
NSS ze dne 8. 7. 2009, čj. 3 Ans 1/2009 - 58: „[P]odatelé podnětu k zahájení řízení z moci úřední
se nemohou domoci zahájení řízení a následn ého vydání rozhodnutí ani pomocí jiných zákonných institutů
než je opatření proti nečinnosti, a to z toho důvodu, že jim na základě ustanovení §42 správního řádu ani jiného
ustanovení tohoto zákona žádné takové právo nevzniká. Toto ustanovení totiž ukládá správnímu orgánu pouze
povinnost podnět v zákonné lhůtě vyřídit a podatele o tom informovat, nelze z něj však dovodit právo na vyhovění
podnětu a tomu odpovídající vynutitelnou povinnost správního orgánu řízení zahájit. Je tomu tak především proto,
že možnost zahájit správní řízení z moci úřední slouží prvořadě k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc
správním orgánem autoritativně vyřešena, resp. rozhodnuta a nikoliv k realizaci individuálních veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob. Dalším důvodem nepochybně je i skutečnost, že podnět
k zahájení řízení z moci úřední může podat kdokoliv, tedy i ten, o jehož právech či povinnostech by nebylo v řízení
jednáno a jehož práv či povinností by se výsledné rozhodnutí správního orgánu nijak nedotklo. Takový podatel
by tedy nebyl účastníkem tohoto řízení a nebylo by tudíž ani účelné mu právě jen pro tuto fázi řízení přiznávat
nějaká procesní práva. V souhrnu zde tedy není dán legitimní zájem na tom, aby zahájení správního řízení
z moci úřední bylo vynutitelné na základě pouhého podnětu a není zde proto ani důvodu podatelům podnětu
poskytovat soudní ochranu. (shodně rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2009, čj. 8 Ans 6/2009 - 83,
ve vztahu k podnětu na zahájení řízení pro porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže;
též rozsudek ze dne 13. 8. 2009, čj. 9 As 57/2008 - 35, k podnětu na zahájení přestupkového
řízení z moci úřední).
[23] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k názoru, že rozhodnutí žalovaného je vyloučeno
ze soudního přezkumu na základě §70 písm. a) s. ř. s., a proto měla být žaloba odmítnuta
dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel se k této otázce vyjádřil
v doplnění žaloby (bod [14] shora), zdejší soud vzal jeho stanovisko na vědomí a vypořádal
se s jeho argumenty.
[24] Na závěr lze shrnout, že městský soud žalobu stěžovatele správně odmítl,
byť z nesprávného důvodu. Za daných okolností by zrušení usnesení městského soudu bylo
přepjatým formalismem, neboť jediným účelem takového postupu by bylo, aby městský soud
žalobu znovu odmítl, tentokrát ze správného důvodu. To by dále neúměrně prodlužovalo délku
řízení před správními soudy, což by nepochybně bylo na újmu ústavně zaručenému právu
stěžovatele na projednání věci bez zbyt ečných průtahů (č. l. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Na závěru, že rozhodnutí žalovaného nemůže být podrobeno soudnímu přezkumu,
nelze nic změnit.
IV.
Závěr a náklady řízení
[25] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní s oud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady převyšující běžnou
administrativní činnost. Proto Nejvyšší správní soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu