ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.94.2009:70
sp. zn. 1 As 94/2009 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. S. S., zastoupeného
JUDr. Vladislavem Cilínkem, advokátem se sídlem Římská 36, Praha 2, proti žalované: Policie
České republiky, správa hl. m. Prahy, se sídlem Milánská 409, Praha 10, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 8. 2007, č. j. PSP-307/IZSVD-2007, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, č. j. 8 Ca 287/2007 - 33,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, č. j. 8 Ca 287/2007 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha 2, ze dne
27. 6. 2007, č. j. ORII – 7835/ČJ-JZ-2007, byl žalobci podle ustanovení §57 odst. 1 zákona
č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování
střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb.,
o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb.,
a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona
č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů
(zákon o zbraních), zajištěn zbrojní průkaz vydaný pro skupinu A, B, D, E s platností
do 30. 12. 2011. Správní orgán I. stupně odůvodnil své rozhodnutí především tím,
že proti žalobci bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001 trestní
stíhání pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona
(č. 140/1961 Sb.), který je uveden v §22 odst. 1 písm. c) ve spojení s §57 odst. 1 zákona
o zbraních jako překážka v držení zbrojního průkazu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž především namítal, že napadené
rozhodnutí není přiměřené okolnostem, přičemž v jeho odůvodnění také chybí jakékoliv právní
úvahy, které by byly logicky provázány se skutkovým stavem věci. Skutkový stav nebyl navíc
zjištěn zcela dostatečně, neboť správní orgán nezjišťoval, zda měl žalobce v době údajného
spáchání skutku zbrojní koncesi či nikoliv. Z napadeného rozhodnutí dále nejsou patrné
konkrétní důvody, které správní orgány k tomuto rozhodnutí vedly, neboť rozhodnutí
se omezuje pouze na citaci právního předpisu. Žalobce současně uvedl, že od skutku, kterého
se měl dopustit, uplynulo již 8 let, čímž se snižuje veřejný zájem na zadržení jeho zbrojního
průkazu. V návaznosti na toto odvolání pak rozhodl žalovaný rozhodnutím blíže označeným
v záhlaví tohoto rozsudku tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil s tím, že je v části odůvodnění změnil (resp. doplnil a konkretizoval).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou a namítal jeho vadnost, nezákonnost,
nepřezkoumatelnost a vydání na nedostatečném podkladě skutkových zjištění. Žalobce upozornil
především na to, že v §57 odst. 1 zákona o zbraních je správnímu orgánu dána pouze „možnost“
zbrojní průkaz zajistit. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu osobě, proti níž bylo zahájeno trestní
stíhání, zajistit zbrojní průkaz jen z tohoto důvodu, stanovil by to jako zákonnou povinnost.
Žalovaný tedy měl dostatečně zjistit skutkový stav v dané věci a ne pouze odkázat na ustanovení
zákona, které navíc podrobil nesprávnému gramatickému výkladu. Napadené rozhodnutí je dále
v rozporu s §2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.), podle něhož má být každé rozhodnutí
přiměřené okolnostem případu a bez zvláštních důvodů nezasahovat do práv dotčených osob.
Aby však výše uvedené mohl žalovaný posoudit, musel by podle žalobce dostatečně zjistit
skutkový stav věci, což neučinil. Nevypořádal se přitom s tím, že od skutku, jehož se měl žalobce
dopustit, uplynula doba, která podstatně snižuje veřejný zájem na zajištění zbrojního průkazu.
Žalobce dále žádal soud o to, aby v souladu s ustanovením §78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“, „soudní řád správní“), vyslovil právní názor,
že společenská nebezpečnost jednání, která je předmětem trestního stíhání proti jeho osobě,
je v době rozhodování o zajištění zbrojního průkazu taková, že mu není na překážku v držení
zbrojního průkazu do nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, u něhož
je trestní stíhání proti žalobci vedeno. Žalobce tak navrhl, aby městský soud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný zdůraznil, že žalobce je obžalován z trestného činu
nedovoleného ozbrojování, závažnost celé situace je podtržena dobou trvání trestního řízení,
nikterak však nesnižuje veřejný zájem, aby byl nadále zbrojní průkaz žalobce zajištěn
až do rozhodnutí příslušného soudu. Při podezření ze spáchání trestného činu nedovoleného
ozbrojování je takové opatření logické a předchází možnému zneužití zbrojního průkazu
nebo zbraní. Zajištění zbrojního průkazu je rozhodnutím mezitímním, a v případě, že pominou
důvody, které k němu vedly, musí být zbrojní průkaz bez zbytečného odkladu vrácen. Skutečnost,
že žalobce byl jednatelem společnosti pověřeným rovněž nákupem, prodejem a přepravou zbraní
a střeliva, nemá žádný vliv na hodnocení splnění podmínek pro zajištění zbrojního průkazu.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.
Městský soud žalobu zamítl. Vzal přitom z informace Obvodního soudu pro Prahu 6
za prokázané, že žalobce je obžalován z trestného činu podle §185 odst. 1 trestního zákona
(č. 140/1961 Sb.) a že v dané věci nebylo doposud rozhodnuto. Podle městského soudu
je z probíhajícího trestního řízení zřejmé, že veřejný zájem na potrestání žalobce i nadále trvá.
Žalobce přitom svým jednáním naplnil předpoklady pro postup podle §57 odst. 1 zákona
o zbraních. K námitce žalobce, že se žalovaný nevypořádal se zákonným požadavkem dle §2
správního řádu (č. 500/2004 Sb.), městský soud uvedl, že v dané věci bylo rozhodnutí o zajištění
zbrojního průkazu přiměřené okolnostem případu, neboť proti žalobci bylo zahájeno trestní
stíhání pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona
(č. 140/1961 Sb.).
Proti tomuto rozsudku městského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností,
v níž namítal důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť rozsudek
krajského soudu je nezákonný pro nesprávné právní posouzení, zda v daném případě jsou dány
důvody pro zajištění zbrojního průkazu. Dále napadený rozsudek trpí vadou řízení spočívající
v porušení procesních předpisů v řízení před správním orgánem a současně je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Městský soud v podstatě převzal rozhodnutí žalovaného (které je
podle stěžovatele vadné nezákonné, nepřezkoumatelné a vydané na nedostatečném podkladě
skutkových zjištění), čímž založil nepřezkoumatelnost vlastního rozhodnutí. V další části kasační
stížnosti pak stěžovatel rekapituloval své námitky, které již uplatnil v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně i ve své žalobě proti rozhodnutí žalovaného (tedy především
nesprávný výklad ustanovení §57 odst. 1 zákona o zbraních a požadavek na to, aby každé
rozhodnutí bylo přiměřené okolnostem ve smyslu §2 správního řádu). Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především plně odkázal na své vyjádření
k žalobě, současně ovšem upozornil na ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. s tím, že ze soudního
přezkumu jsou vyloučeny úkony správního orgánu předběžné povahy. Rozhodnutí o zajištění
zbrojního průkazu je přitom podle žalovaného úkonem předběžné povahy. Závěrem pak navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost posléze ještě stěžovatel doplnil svým podáním ze dne 23. 4. 2010.
V tomto doplnění uvedl, že od podání kasační stížnosti došlo k podstatné změně okolností,
která spočívá především v nabytí účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Nová
právní úprava podle stěžovatele obsahuje odlišná pravidla pro posouzení promlčení trestnosti
trestných činů, což má zásadní význam i pro projednávanou věc. Poukázal dále na to, že trestní
řízení ve věci sp. zn. 16 T 137/2001 bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
1. 10. 2009 zastaveno. Toto usnesení sice není pravomocné, nicméně, jak stěžovatel
dále poukazuje, je s ohledem na ustanovení §34 trestního zákoníku (č. 40/2009 Sb.) jeho stíhání
pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.)
již více než pět let promlčeno. Podle stěžovatele je jeho případná trestní odpovědnost v dané věci
promlčena ke dni 5. 11. 2004. Stěžovatel proto závěrem navrhl, aby si Nejvyšší správní soud
vyžádal stanovisko Obvodního soudu pro Prahu 6, pokud ovšem sám nedojde k závěru,
že s ohledem na vůli zákonodárce nemůže již být údajné spáchání trestného činu nedovoleného
ozbrojování na začátku roku 1999 překážkou pro vrácení zadrženého zbrojního průkazu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel ji formálně opírá
o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž rozsahem a důvody
kasační stížnosti je soud ve smyslu §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Před samotným věcným hodnocením jednotlivých kasačních námitek stěžovatele
však musel Nejvyšší správní soud nejprve postavit najisto, zda vůbec rozhodnutí žalovaného
napadené žalobou je či není vyloučeno ze soudního přezkumu. Pokud by totiž toto rozhodnutí
přezkoumatelné nebylo, musel by Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §110
odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí městského soudu zrušit a současně s tímto zrušením
rozhodnout též o odmítnutí žaloby. K takové vadě by přitom soud přihlížel i bez toho, že by byla
výslovně zmíněna v kasační stížnosti, neboť by v takovém případě městský soud rozhodoval
při nedostatku podmínek řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §109 odst. 3 s. ř. s.].
Městský soud v napadeném rozsudku rozhodnutí žalovaného věcně přezkoumal
a případným vyloučením tohoto rozhodnutí ze soudního přezkumu se ani v odůvodnění
svého rozsudku jakkoliv blíže nezabýval. Na možnou výluku rozhodnutí žalovaného ze soudního
přezkumu upozornil sám žalovaný, a to až ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, navíc ve velmi
obecné a nejednoznačné podobě (v závěru svého vyjádření výslovně navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti, nikoliv její odmítnutí). Nejvyšší správní soud ovšem i přes výše uvedené považuje
před samotným věcným projednáním daného případu za nutné posoudit, zda napadené
rozhodnutí žalovaného vůbec podléhá soudnímu přezkum či nikoliv, tedy jinak řečeno,
zda zajištění zbrojního průkazu podle ustanovení §57 odst. 1 zákona o zbraních spadá
pod kompetenční výluku stanovenou v §70 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí předběžné povahy).
Aplikace kompetenční výluky ve vztahu k rozhodnutím předběžné povahy byla dlouhou
dobu provázena pochybnostmi vyplývajícími z napětí mezi tendencí soudů nerozhodovat některé
spory meritorně na jedné straně a vědomím problematičnosti samotného institutu kompetenční
výluky ve vztahu k významu základního práva na přístup k soudu [čl. 36 odst. 2 poslední věta
Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (č. 209/1992 Sb.)].
Rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu přitom již bylo postoupeno několik věcí
týkajících se právě výkladu výluky soudního přezkumu dle §70 písm. b) s. ř. s. (zajišťovací příkaz
vydaný dle §71 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, rozhodnutí
v pochybnostech dle §1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního
fondu, či rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu). V důsledku toho přistoupil rozšířený senát
ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54 (č. 1982/2010 Sb. NSS), k určení
obecného testu, pomocí něhož by bylo možné u libovolného správního rozhodnutí
předvídatelným způsobem určit, zda je rozhodnutím předběžné povahy, jehož soudní přezkum
je dle §70 písm. b) s. ř. s. vyloučen, či nikoli. Dospěl přitom k závěru, že „[a]by … rozhodnutí mohlo
být rozhodnutím předběžné povahy na něž dopadá výluka uvedená v §70 písm. b) s. ř. s., musí kumulativně
splňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. Časová podmínka souvisí s dočasným charakterem rozhodnutí
předběžné povahy... Aby však tato dočasnost byla skutečná, vyžaduje tato podmínka bližší konkretizace.
Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená
předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu. Rozhodnutí
předběžné povahy může být vydáno buď v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude
následně vydáno rozhodnutí konečné… Pokud je rozhodnutí předběžné vydáno mimo takové řízení před správním
orgánem, musí být jeho „dočasnost“ garantována tím, že zákon jednoznačně stanoví lhůtu, v níž musí být
zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí konečné. Pokud by takováto lhůta pro zahájení řízení před správním
orgánem a vydání konečného rozhodnutí … stanovena nebyla, nelze takové zajišťovací či mezitímní rozhodnutí
správního orgánu považovat za rozhodnutí předběžné povahy vyloučené ze soudního přezkumu ve smyslu §70
písm. b) s. ř. s. Zákon dále musí omezovat účinky rozhodnutí předběžného pouze na období do vydání rozhodnutí
konečného. Neméně důležitá je podmínka věcné souvislosti mezi rozhodnutím předběžným a rozhodnutím
konečným. Rozhodnutí konečné musí rozhodnout mj. o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným,
tj. konečné rozhodnutí musí v sobě věcně zahrnout rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž nebylo
možné domoci se, alespoň zprostředkovaně, přezkumu předběžného rozhodnutí. To předpokládá i obdobné
zákonem předvídané předpoklady pro vydání předběžného i konečného rozhodnutí. Osobní podmínka znamená,
že rozhodnutí konečné musí být adresováno (mimo jiné i) stejné osobě jako rozhodnutí předběžné. V opačném
případě by totiž opět nebylo možné, aby se osoba dotčená rozhodnutím předběžné povahy domohla soudního
přezkumu rozhodnutí předběžného, byť zprostředkovaně pomocí žaloby proti rozhodnutí konečnému.“
V návaznosti na výše citovaný právní názor tak soud přistoupil k posouzení toho,
zda zajištění zbrojního průkazu dle ustanovení §57 odst. 1 zákona o zbraních je podle §70
písm. b) s. ř. s. ze soudního přezkumu vyloučeno, a aplikoval tedy výše vymezený test
na projednávanou věc.
Podle §57 odst. 1 zákona o zbraních může příslušný útvar policie rozhodnout o zajištění
zbrojního průkazu, jestliže je proti držiteli zbrojního průkazu zahájeno trestní stíhání pro trestný
čin uvedený v §22 odst. 1 nebo bylo zahájeno správní řízení pro přestupek uvedený v §76 odst.
1 písm. a), §76a odst. 1 písm. a), b) anebo d), §76a odst. 4 písm. a), §76a odst. 5 písm. a) anebo
b) nebo v §76a odst. 11 písm. a) anebo b) téhož zákona.
Podle §57 odst. 5 zákona o zbraních pak pominou-li důvody, které vedly k zajištění
zbrojního průkazu, musí být útvarem policie, u něhož je v úschově, bez zbytečného odkladu
vrácen po předložení vydaného potvrzení tomu, komu byl zajištěn.
Z ustanovení §27 odst. 1 zákona o zbraních se podává, že příslušný útvar policie
rozhodne o odnětí zbrojního průkazu, jestliže držitel zbrojního průkazu a) pozbyl způsobilost
k právním úkonům, b) pozbyl zdravotní způsobilost, c) přestal splňovat podmínky bezúhonnosti
podle §22 nebo spolehlivosti podle §23, d) skupiny B nebo C mladší 18 let přestal splňovat
podmínky pro vydání zbrojního průkazu uvedené v §19 odst. 3, 4 nebo 6, nebo e) skupiny F
porušil povinnost stanovenou v §29 odst. 7 písm. a) až h), nebo porušil zákaz stanovený v §29
odst. 8; o vydání nového zbrojního průkazu skupiny F lze opětovně požádat po uplynutí pěti let
od právní moci rozhodnutí o jeho odnětí.
Shora citovaná ustanovení §57 odst. 1 a odst. 5 zákona o zbraních navozují dojem,
že zajištění zbrojního průkazu představuje skutečně pouze předběžné rozhodnutí ve vztahu
k dalšímu řízení (odnětí zbrojního průkazu podle ustanovení §27 zákona o zbraních). Ve světle
výše uvedeného testu týkajícího se ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. tak tomu ovšem není.
Z hlediska podmínek popsaného testu soud nejprve posuzoval, zda existuje mezi řízením
o zajištění zbrojního průkazu a řízením o jeho odnětí podmínka časová, která předpokládá,
že rozhodnutí předběžné povahy předchází rozhodnutí konečnému, které je soudně
přezkoumatelné a na něž má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. V tomto ohledu
se přitom ze shora citovaných ustanovení zákona o zbraních jednoznačně podává, že zajištění
zbrojního průkazu není bez dalšího spojeno s povinností příslušného útvaru policie zahájit též
řízení o jeho odnětí. Tato povinnost nejenže neplyne z uvedeného textu zákona, ale současně
je zcela logické, že k řízení o odnětí zbrojního průkazu nemusí vůbec dojít (držitel zbrojního
průkazu v důsledku rozhodnutí soudu či státního zástupce podmínky bezúhonnosti splňovat
nepřestane). V takovém případě pak zcela jednoznačně absentuje konečné (soudně
přezkoumatelné) rozhodnutí, jak o něm aplikovaný test hovoří. Současně je v této souvislosti
třeba zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 zákona o zbraních se již útvar policie
rozhodující o odnětí zbrojního průkazu v tomto řízení zákonností postupu a rozhodnutí orgánu,
který rozhodl o zajištění zbrojního průkazu, nikterak blíže nezabývá, přičemž důsledky případné
nezákonnosti takového rozhodnutí nemůže ani nijak zhojit. Navíc ustanovení §57 odst. 5 zákona
o zbraních nepředpokládá, že by rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu mohlo být zrušeno,
příslušný útvar policie zajištěný zbrojní průkaz pouze vrátí. Rozhodnutí o zajištění zbrojního
průkazu tedy může mít v obecné rovině po určitou dobu negativní důsledky vůči jeho držiteli,
které za této situace nelze žádným způsobem odčinit, a to ani z hlediska naplnění podmínek pro
náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [srov. obdobný závěr, který
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zaujal ve svém rozsudku ze dne 8. 12. 2009,
č. j. 7 As 69/2008 - 47 (č. 1996/2010 Sb. NSS)]. Z výše uvedeného je tak zřejmé, že mezi řízením
o zajištění zbrojního průkazu a řízením o jeho odnětí podmínky časové souvislosti splněny
nejsou. Rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu tedy není rozhodnutím předběžné povahy
vyloučeným ze soudního přezkumu podle §70 písm. b) s. ř. s.; k hodnocení dalších podmínek
aplikovaného testu již tedy soud ani přistupovat nemusel.
Nejvyšší správní soud v tomto ohledu poznamenává, že si je samozřejmě vědom
předcházejícího rozhodnutí tohoto soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 5 As 29/2003 - 68
(č. 790/2006 Sb. NSS), z něhož se podává zejména závěr, že „[r]ozhodnutí o zajištění zbrojního
průkazu a zbraně podle §50 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, je úkonem předběžné
povahy, který je vyloučen ze soudního přezkumu [§70 písm. b) s. ř. s.].“ Uvedený právní názor přitom
zdejší soud též převzal i ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2009, č. j. 5 As 14/2009 - 42
(www.nssoud.cz), v němž navíc konstatoval, že „…Nejvyšší správní soud tedy již dříve vyslovil,
že rozhodnutí správního orgánu o zajištění zbrojního průkazu (tehdy) podle ustanovení §50 odst. 1 zákona
o střelných zbraních není meritorním rozhodnutím ve věci. O tom, zda bude zajištěný zbrojní průkaz stěžovateli
vrácen nebo odňat, rozhodne správní orgán až s ohledem na výsledek trestního řízení … dle ustanovení §50
odst. 5 zákona o střelných zbraních ... Jakkoli ve věci výše uvedené bylo v řízení postupováno dle tehdy platného
zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních, resp. jeho ust. §50 ve vazbě na ust. §44, institut zajištění
zbraně, jakož i podmínky bezúhonnosti jsou v relevantních ustanoveních nyní platného zákona č. 119/2002 Sb.,
o střelných zbraních a střelivu, tj. v ustanoveních §57, resp. §22, pojímány zcela identicky s předchozí úpravou
a na povaze institutu zajištění zbraně, střeliva, zakázaného doplňku zbraně, zbrojního průkazu, průkazu
zbraně a zbrojního průvodního listu pro trvalý vývoz, trvalý dovoz nebo tranzit zbraní se ničeho nezměnilo. To lze
mimo jiné dovodit i z důvodové zprávy k zákonu č 119/2002 Sb., ve které se uvádí, že navrhovaná úprava
stávající institut zajištění zpřesňuje a dále umožňuje institut zajištění použít již i při naplnění jedné ze dvou
podmínek, za nichž přichází zajištění v úvahu; nově se tento institut vztahuje též na zbrojní průvodní list.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že ke stejnému závěru je nutno dospět i v nyní posuzovaném případě,
tzn. v případě zajištění zbraní stěžovatele a neshledal důvody se od něj odchýlit. Nebylo zde rozhodováno o pozbytí
(odnětí) povolení nosit zbraň, resp. odnětí zbrojního průkazu, ale zbraně byly stěžovateli pouze po určitou dobu
odebrány a zákonem předepsaným způsobem zajištěny.“ V tomto ohledu je třeba nicméně zdůraznit,
že obě shora citovaná rozhodnutí byla vydána ještě před vyslovením výše uvedeného právního
názoru rozšířeného senátu ve vztahu k ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. Citovaný rozsudek
č. j. 5 As 14/2009 - 42, ostatně odkazuje též „na … rozhodnutí ze dne 18. 11. 2008,
č. j. 5 As 77/2008 - 68, v němž [Nejvyšší správní soud] posuzoval stejným způsobem obdobné rozhodnutí
předběžné povahy a dočasného charakteru, in concreto rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu dle ustanovení
§118c zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu“, přičemž i tento právní názor byl již rozšířeným
senátem překonán, když uvedený senát ve svém výše již výše také zmíněném rozsudku ze dne
8. 12. 2009, č. j. 7 As 69/2008 - 47 (č. 1996/2010 Sb. NSS), konstatoval, že „rozhodnutí o zadržení
řidičského průkazu podle §118c zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, není rozhodnutím předběžné
povahy podle §70 písm. b) s. ř. s. a není vyloučeno ze soudního přezkumu.“ Rozhodující senát tedy nebyl
povinen předložit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu dle §17 odst. 1 s. ř. s., nýbrž vycházel
z názoru tímto senátem již zaujatým a aplikoval jej ve srovnatelném případě na projednávanou
věc.
Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k přezkumu napadeného rozsudku Městského
soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek je třeba zrušit a věc
vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejprve přitom soud podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §103 odst. 1
písm. d) téhož zákona posuzoval, zda řízení před městským soudem nebylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze soudního spisu vyplývají pro danou věc následující relevantní skutečnosti: Výzva
předsedy senátu podle §51 odst. 1 s. ř. s., č. j. 8 Ca 287/2007 - 18, byla žalovanému doručena
dne 12. 10. 2007, přičemž v návaznosti na to žalovaný svým přípisem již ze dne 16. 10. 2007
(v soudním spisu na č. l. 19) vyjádřil „nesouhlas k rozhodnutí o žalobě bez jednání“ a požadoval,
„aby ve věci bylo nařízeno jednání za naší účasti“. Na str. 3 napadeného rozsudku městského soudu se
pak výslovně uvádí, že „… soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, neboť k výzvě soudu podle §51 odst. 1
soudního řádu správního se ani žalobce (doručeno dne 2. 10. 2007), ani žalovaný správní orgán (doručeno dne
12. 10. 2007), nevyjádřil“.
Podle čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky je jednání před soudem ústní a veřejné;
výjimky stanoví zákon. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech
stanovených zákonem. Z ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. se podává, že soud může rozhodnout
o věci samé bez jednání, jestliže to účastnící shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to,
že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy
senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ačkoliv žalovaný výslovně ve stanovené lhůtě vyjádřil
svůj nesouhlas s návrhem soudu, aby ve věci nebylo nařízeno jednání, k tomuto jednání v rámci
řízení před městským soudem nakonec nedošlo. V tomto ohledu považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné především připomenout, že podle již ustálené judikatury Ústavního soudu
„k základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména
také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod), náleží – nikoli v poslední řadě – také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit (…)“ [nález
Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07 (http://nalus.usoud.cz)].
V citovaném nálezu Ústavní soud pak mimo jiné též dovodil, že „respekt k ústavně zaručenému právu
na soudní ochranu, resp. k právu na přístup k soudu předjímá, že (ex lege založené) výjimky z uvedeného
pravidla přitom třeba vykládat adekvátním, případně restriktivním způsobem (srov. kupř. nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 7/02, IV. ÚS 331/02); totiž tak, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány
veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně
garantovaných základních práv a svobod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98,
I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další).“ Ve světle uvedených úvah je přitom třeba nahlížet též
na projednávanou věc. Ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. sice skutečně představuje zákonnou
výjimku z jinak obecně platného ústavního principu veřejného projednávání věcí před soudy, tato
výjimka ovšem nesmí být aplikována a interpretována způsobem, který by byl v rozporu
s procesními právy jednotlivých účastníků řízení či k jejich tíži. Obdobně se již ostatně Nejvyšší
správní soud vyjádřil i svém rozsudku ze dne 11. 11. 2004, č. j. 6 Azs 28/2003 - 59
(č. 482/2005 Sb. NSS), v němž mimo jiné konstatoval, že „(…) účastníku nelze upřít právo na veřejné
projednání jeho věci v jeho přítomnosti včetně možnosti vyjádřit se k věci (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod).“
Soudní řád správní ve svém shora citovaném ustanovení §51 odst. 1 tedy připouští,
že za splnění dalších podmínek lze určitou věc rozhodnout bez nařízení jednání. Toto ustanovení
přitom takový postup podmiňuje buď shodným návrhem účastníků, že v dané věci lze
rozhodnout bez nařízeného jednání, nebo i souhlasem účastníků s takovým postupem.
Za udělený souhlas účastníků navíc lze podle citovaného ustanovení považovat také to,
že účastníci ve stanovené lhůtě k výzvě soudu nevyjádří v tomto ohledu svůj nesouhlas. Žalovaný
ovšem svůj nesouhlas s takovým postupem jednoznačně a včas vyslovil, a proto v projednávané
věci městský soud aplikoval ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. nesprávně. Nejvyšší správní soud
v tomto ohledu dodává, že na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost,
že městský soud v řízení o žalobě de facto rozhodl ve prospěch žalovaného (který na nařízení
jednání na rozdíl od žalobce trval), když žalobu zamítl. Případné zhojení nesprávného postupu
městského soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s. tím, že v řízení nakonec rozhodl bez jednání
ve prospěch účastníka trvajícího na nařízení jednání, je samozřejmě nejen ve smyslu shora
uvedených ústavních východisek řádného procesu naprosto nepřijatelné. Spravedlivý proces
je nezbytným předpokladem pro spravedlivý výsledek soudního řízení. Pravidlem soudního řízení
je přitom projednání věci v přítomnosti účastníků řízení s plným poskytnutím možnosti se k věci
vyjádřit.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze měl v projednávané věci
podle ustanovení §49 a násl. s. ř. s. nařídit jednání, což ovšem tento soud neučinil, a zatížil tak
řízení vadou, která mohla mít vliv na nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k povaze vady řízení Nejvyšší správní
soud nemohl usuzovat na důvodnost či nedůvodnost dalších (věcných) námitek stěžovatele,
neboť je nutno, aby městský soud nejdříve posoudil žalobní námitky v řádném řízení a teprve
poté lze jeho závěry podrobit případnému přezkumu v řízení o kasační stížnosti. V novém řízení
je městský soud povinen v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
jímž je dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán, znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele,
a to především za dodržení všech procesních práv účastníků řízení. V novém rozhodnutí ve věci
samé vypořádávajícím se se všemi uplatněnými žalobními body budou tedy zohledněny i výsledky
jednání. V rámci dalšího řízení před městským soudem ostatně stěžovatel může uplatnit
i argumenty, které byly součástí jeho podaní doplňujícího kasační stížnost.
Otázka náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti byla posouzena v souladu s §110
odst. 2 s. ř. s., podle kterého zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu