ECLI:CZ:NSS:2010:2.AS.95.2010:64
sp. zn. 2 As 95/2010 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
INSTALAČNÍ MATERIÁL - HERMAN, spol. s r. o., se sídlem Masarykovo nám. 35,
Vyškov, zastoupeného Mgr. Markem Freundem, advokátem se sídlem Zarámí 4422, Zlín,
proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009,
č. j. 10 Ca 246/2009 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadl shora označené usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba brojící
proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů („žalovaný“) ze dne 16. 6. 2009,
zn. INSP2-3510/08-29. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o námitkách podaných
stěžovatelem proti kontrolnímu protokolu ze dne 24. 3. 2009, zn. INSP2-3510/08-26, tak,
že se jim nevyhovuje.
[2.] Městský soud v usnesení napadeném nyní projednávanou kasační stížností uvedl,
že citované rozhodnutí žalovaného bylo vydáno podle ustanovení §18 zákona č. 552/1991 Sb.,
o státní kontrole, a tímto rozhodnutím nebyly stěžovateli ukládány žádné povinnosti a ani mu
nebyla založena žádná práva. Jedná se o úkon, vyloučený ze soudního přezkumu, a proto soud
žalobu odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e)
a §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
II. Obsah kasační stížnosti
[3.] Stěžovatel napadl kasační stížností toto usnesení městského soudu z důvodu tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
[4.] Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí předsedy žalovaného je paaktem, jelikož
o námitkách proti kontrolnímu protokolu měl rozhodnout kontrolní pracovník – inspektor řídící
kontrolu, a teprve jeho rozhodnutí bylo možno napadnout odvoláním k vedoucímu kontrolního
orgánu. Postupem žalovaného tak došlo k odnětí práva podat odvolání.
[5.] Za nesprávný označil stěžovatel závěr soudu, že citovaným rozhodnutím nebyla zkrácena
jeho práva. Naopak, tímto rozhodnutím byl posvěcen nesprávný a nezákonný postup správního
orgánu a došlo tak k porušení procesních práv stěžovatele.
[6.] Ze všech těchto důvodů navrhuje stěžovatel napadené usnesení městského soudu zrušit.
III. Vyjádření žalovaného
[7.] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel zpřístupnil České televizi
záznam ze svého kamerového systému, který provozoval za účelem ochrany majetku v blíže
označeném domě ve Vyškově, a tento záznam byl odvysílán v pořadu Reportéři ČT v reportáži
nazvané „Podivná kolaudace ve Vyškově“. Žalovaný se ztotožňuje s právním názorem
městského soudu obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení a připomíná, že v kontrolním
protokolu se pouze konstatuje zjištěný skutkový stav a nejsou jím ukládány žádné povinnosti.
Rozhodnutí o námitkách proti tomuto protokolu se proto omezuje výhradně na konstatování
správnosti či nesprávnosti jeho obsahu.
[8.] K procesnímu postupu žalovaný uvádí, že kontrolní pracovník může o námitkách
rozhodnout sám pouze tehdy, když jim v plném rozsahu vyhoví (§18 odst. 2 zákona
č. 552/1991 Sb.). V opačném případě předloží námitky vedoucímu orgánu, tj. v daném případě
předsedovi Úřadu pro ochranu osobních údajů, proti jehož rozhodnutí se již nelze odvolat.
V daném případě prý proto bylo postupováno v souladu se zákonem.
[9.] Žalovaný v závěru svého vyjádření navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
IV. Argumentace soudu
[10.] Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přezkoumal napadené usnesení městského soudu a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[11.] Základem pro posouzení věci je v daném případě otázka možnosti soudního přezkumu
napadeného aktu žalovaného. Zákonný rámec pro rozsah přezkumné pravomoci soudů
ve správním soudnictví je vymezen soudním řádem správním v ustanoveních §4 ve spojení
s §2. Ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zavádí legislativní zkratku „správní orgán“.
Tím se rozumí orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická
osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy. Zdejší soud v rozhodnutí ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007 – 197
(dostupné na www.nssoud.cz) uvedl, že „zákonná definice obsahuje tři prvky: za prvé, jedná se o orgán
moci výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy.“ Přezkumu
ve správním soudnictví může být tedy podrobena taková činnost, která naplňuje všechny
tři citované definiční prvky. Kromě toho musí přistoupit ještě znak čtvrtý, obsažený v ustanovení
§2 s. ř. s., tedy v daném případě musí být činností správního orgánu dotčena veřejná subjektivní
práva fyzických nebo právnických osob, resp. přinejmenším musí být napadený úkon svojí
povahou způsobilý právní sféru žalobce zasáhnout.
[12.] Nutnost přezkumu aktů správních orgánů musí být v neposlední řadě posuzována
vzhledem k ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu právům obsažené v ustanoveních
čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež má
na ústavní úrovni zásadní význam pro činnost správních soudů, když stanoví: „Kdo tvrdí, že byl
na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“ Tímto ustanovením
Listina zakládá pravidlo „presumpce přezkumu“, které stanoví správním soudům povinnost
podrobit přezkumu akty veřejné moci, pokud jejich přezkum není zákonem výslovně vyloučen.
[13.] V nyní projednávaném případě spočívá podstata kasační stížnosti v tom, že městský soud
nezákonně odmítl žalobu brojící proti námitkám proti protokolu o kontrolním zjištění.
Při hodnocení důvodnosti této námitky vycházel zdejší soud z ustanovení §15 zákona
č. 552/1991 Sb., podle něhož se o kontrolním zjištění pořizuje protokol, který obsahuje zejména
popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení ustanovení právních předpisů,
které byly porušeny. V protokole se uvádí označení kontrolního orgánu a kontrolních pracovníků
na kontrole zúčastněných, označení kontrolované osoby, místo a čas provedení kontroly,
předmět kontroly, kontrolní zjištění, označení dokladů a ostatních materiálů, o které se kontrolní
zjištění opírá. Protokol podepisují kontrolní pracovníci, kteří se kontroly zúčastnili.
[14.] Podle ustanovení §17 cit. zákona může proti protokolu kontrolovaná osoba podat písemné
a zdůvodněné námitky, a to ve lhůtě pěti dnů ode dne seznámení s protokolem, nestanoví-li
kontrolní pracovník lhůtu delší. O těchto námitkách rozhoduje vedoucí kontrolního orgánu,
nestanoví-li zákon jinak (§18 odst. 1). Kontrolní pracovník může o námitkách sám rozhodnout,
jestliže jim v plném rozsahu vyhoví, jinak předloží námitky do sedmi dnů od jejich doručení
vedoucímu kontrolního orgánu (odst. 2). Proti rozhodnutí o námitkách není opravný prostředek
přípustný (odst. 3).
[15.] Přímo z citované zákonné úpravy plyne nedůvodnost argumentace, kterou se stěžovatel
snaží dovodit nicotnost rozhodnutí o námitkách. Zákonná úprava totiž způsobem nevzbuzujícím
žádné rozumné pochybnosti stanoví, že sám kontrolní pracovník může o námitkách rozhodnout
pouze tehdy, jestliže jim v plném rozsahu vyhoví. To se v nyní projednávaném případě nestalo
a proto kontrolní pracovník zcela v intencích zákona předložil námitky k rozhodnutí vedoucímu
kontrolního orgánu, kterým je předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů.
[16.] Není ostatně ani pravdou, že postupem žalovaného stěžovateli bylo odňato právo podat
odvolání proti rozhodnutí o námitkách. Zákonná úprava totiž podání opravného prostředku
(tedy i odvolání) proti rozhodnutí o námitkách výslovně vylučuje, takže se stěžovatel mýlí, pokud
zastává názor, že mu byla možnost odvolání fakticky odňata. Jak totiž plyne z výše uvedeného,
jestliže by o námitkách rozhodl přímo kontrolní orgán, mohl tak učinit pouze tehdy, pakliže
by jim plně vyhověl. Ani v tomto případě by nicméně opravný prostředek přípustný nebyl; jeho
podání by ostatně nemělo žádné logické opodstatnění.
[17.] Lze tak učinit dílčí závěr, že procesní postup žalovaného, kdy o podaných námitkách
rozhodl předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů, je zcela souladný se zákonnou úpravou,
stěžovatel tímto postupem nebyl nikterak zkrácen na svých procesních právech a už vůbec
se nedá hovořit o rozhodnutí nicotném.
[18.] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že citovaným rozhodnutím předsedy
žalovaného došlo ke zkrácení jeho práv. V tomto směru je však třeba poukázat na skutečnost,
že stejnou právní otázkou se zdejší soud zabýval již v minulosti a dospěl k závěru, který převzal
v napadeném usnesení též městský soud. V usnesení ze dne 12. 2. 2004, č. j. 5 A 55/2001 - 68
(č. 567/2005 Sb. NSS) totiž zdejší soud uvedl, že „rozhodnutí o námitkách podle §18 zákona
ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, není úkonem správního orgánu zakládajícím, měnícím, rušícím nebo
závazně určujícím práva nebo povinnosti, a jde tak o úkon vyloučený ze soudního přezkumu podle §70
písm. a) s. ř. s.“
[19.] Jelikož Nejvyšší správní soud ctí zásadu jednotnosti, předvídatelnosti a kontinuálnosti
soudní judikatury a neshledal žádný rozumný důvod, pro který by se měl od citovaného právního
názoru v nyní projednávané věci jakkoliv názorově odchýlit, nutně dospěl k závěru, že rovněž
tato stížnostní námitka není důvodná. Žalovanému je totiž třeba přisvědčit v tom směru,
že ze samotného protokolu pro stěžovatele neplyne žádná povinnost zasahující do jeho práv.
Ke stanovení takové povinnosti by došlo teprve v důsledku případného samostatného správního
rozhodnutí, proti kterému by se stěžovatel nicméně mohl procesně bránit, a to včetně obrany
ve správním soudnictví (§65 a násl. s. ř. s.). V důsledku zamítnutí námitek proti tomuto
protokolu však dochází jen k potvrzení obsahu protokolu, tzn. nastává pouze situace,
že se protokol o kontrole nemění a právní sféra kontrolované osoby jím tedy dotčena být
nemůže.
V. Shrnutí
[20.] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud na základě shora předestřené argumentace dospěl
k závěru, že se městský soud nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., když odmítl stěžovatelovu žalobu jako nepřípustnou. Proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu