ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.18.2010:45
sp. zn. 2 Azs 18/2010 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: G. M., zastoupené Mgr. Alexandrem
J. Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 4. 2008, č. j. OAM-318/VL-11-08-2008, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2010, č. j. 64 Az 36/2008 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta její žaloba
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného o zamítnutí její žádosti o mezinárodní ochranu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 S b., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějš ích předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neboť byla podána s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal především na skutečnost,
že stěžovatelka podala žádost o mezinárodní ochranu až po rozhodnutí o jejím vyhoštění z České
republiky, ačkoliv tak mohla učinit dříve. Žalovaný proto postupoval správně, pokud její žádost
zamítl podle §16 odst. 2 zákona o azylu. Za situace, kdy byla podaná žádost shledána zjevně
nedůvodnou, pak nebylo namístě posuzovat naplnění některého z důvodů pro udělení azylu
ve smyslu §12 citovaného zákona, jejichž existenci ostatně jmenovaná ve správním řízen í
ani netvrdila. Ze skutečnosti, že v případě návratu stěžovatelky na Ukrajinu po ní bude jejími
věřiteli požadováno splacení dluhu, nelze dovozovat, že by dotyčné hrozila vážná újma v e smyslu
§14a zákona o azylu. Závěrem soud konstatoval, že žalovaný vyšel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu, že stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se ke všem podstatným
skutečnostem během pohovoru, jenž s ní byl veden za účasti tlumočníka, a že z rozhodnutí
žalovaného vyplývá, jakými úvahami byl veden při posouzení skutkových i právních otázek dané
věci.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správn í, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že měla ve vlasti finančn í potíže a pokud se obrátila
na příslušné státní orgány, byla odmítnuta. Z toho důvodu je v jejím případě dán důvod
pro udělení azylu podle §12 písm. b) záko na o azylu, neboť patří do sociální skupiny
nezaměstnaných, kteří nemají žádné hmotné zabezpečení, přičemž stát uvedenou situaci nejen
vědomě trpí, ale dokonce přímo podporuje. Za nesprávný považuje rovněž závěr o neexistenci
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu, neboť jí v případě návratu na Ukrajinu
hrozí, že bude v důsledku své žádosti o azyl podané v České republice vystavena perzekuci
ze strany tamních státních orgánů. Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný vycházel z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, že nevzal v úvahu její jen velmi omezenou možnost předložit
důkazy k prokázání tvrzeného nebezpečí perzekuce, že se v souvislosti s možností udělení
doplňkové ochrany nezabýval aktuální situací na Ukrajině a že své rozhodnutí v rozporu
s §68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dostatečně neodůvodnil. Na základě shora
uvedených důvodů navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že stěžovatelka podala žádost
o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, pročež byl dán důvod
k jejímu zamítnutí podle §16 odst. 2 zákona o azylu. Žalo vaný dále připomíná, že snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky ani ekonomické problémy, jež měla jmenovaná
ve vlasti, nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Pokud jde o posouzení možnosti
udělení doplňkové ochrany, žalovaný podotýká, že postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, podle níž nebylo nutné se v daném případě doplňkovou ochranou
zabývat, a dodává, že posouzení důsledků vycestování cizince v souladu se zásadou non-refoulement
je provedeno již v řízení o správním vyhoštění. V podrobnostech dále odkazuje na obsah
správního spisu a na své vlastní rozhodnutí a navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížn ost
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uveden y v §103, nebo o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhod nutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že patří do sociální skupiny nezaměstnaných,
jimž jejich domovský stát záměrně odpírá jakékoliv hmotné zabezpečení, a pokud dále namítá,
že jí v případě návratu hrozí perzekuce ze strany ukrajinských státních orgánů v souvislosti
s žádostí o azyl podanou v České republice, jedná se o tvrzení, jež dotyčná ve správním říze ní
ani v žalobě neuplatnila, ačkoliv jí v tom zjevně nic nebránilo. Tyto námitky je proto nutné
považovat z hlediska rozhodnutí o neudělení azylu za nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s.
V rozsahu ostatních námitek je vzhledem ke splnění všech formálních náležitostí i podmínek
řízení kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovat elky. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná také na www.nssoud.cz). Stěžovatelka v dané věci namítá mimo jiné též nesprávné
posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany krajským soudem i žalovaným v předcházejících
řízeních. Pochybení při posouzení této otázky by patrně mohlo představovat zásadní dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelky; ve fázi posouzení přijatelnosti kasační stížnosti
je přitom nelze prima facie vyloučit. Z toho důvodu zdejší soud přijal kasační stížnost k věcnému
projednání.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se z uplatněných kasačních důvodů v první řadě zabýval námitkami
vztahujícími se k doplňkové ochraně podle §14a zákona o azylu, které považuje v dané věci
za klíčové. Stěžovatelka uvádí, že se žalovaný možností udělení této formy mezinárodní ochrany
nezabýval, neobstaral si potřebné informace o situaci v zemi jejího původu a neprovedl k dané
otázce náležité dokazování, pročež mělo být jeho rozhodnutí krajským soudem zrušeno.
Stěžovatelka tak ve vztahu k doplňkové ochraně namítá jednak nedostatečné zjištění skutkového
stavu žalovaným (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.), a dále též to, že krajský soud nepřihlédl
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů, a proto je i napadený
rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §1 03 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(k tomu srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 4 Ads 23/2004 - 49,
nebo rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 Ads 17/2007 - 66).
Z rozhodnutí žalovaného je skutečně patrné, že se nikterak nevyjádřil k existenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 a násl. záko na o azylu ani doplňkové ochrany podle §14a téhož
předpisu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka podala žádost s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, ačkoliv mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a shledal tedy naplnění
důvodu pro zamítnutí její žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud k tomu především připomíná, že se již v rámci své rozhodovací
činnosti zabýval tím, zda je ministerstvo povinno zkoumat existenci rizika vážné újmy
v souvislosti s vycestováním žadatele i tehdy, je-li jeho žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
a pokud současně žadatel netvrdí existenci některého ze zák onem předpokládaných důvodů
pro udělení doplňkové ochrany. Podrobný rozbor této otázky byl proveden v rozsudku ze dne
11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78, v němž bylo poukázáno na to, že rozhodnutí o zamítnutí
žádosti podle §16 zákona o azylu je rozhodnutím, v jehož důsledku: „(…) nedošlo ve smyslu
§28 odst. 2 zákona o azylu k udělení ani jedné z forem mezinárodní ochrany. Podle téhož ustanovení má v tomto
případě správní orgán povinnost své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma formám ochrany: zatímco však
odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné azylově relevantní důvody t vrzeny,
s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat vždy a sám z úřední povinnosti zjistit
(ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně žadateli nehrozí závažná újma v případě
návratu do země původu. Ze zásady non-refoulement totiž vyplývá primární povinnost státu nevystavit žadatele
reálné hrozbě závažné újmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat i povinnost státu zjistit si příslušné
skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou.“ Podle citovaného rozhodnutí je i v případě
zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ministerstvo povinno vážit existenci nebezpečí vážné
újmy i tehdy, není-li na něj žadatelem výslovně poukazováno.
Z judikatury zdejšího soudu nicméně dále vyplývá, že udělení doplňkové ochrany
je namístě v těch situacích, kdy existuje „reálné nebezpečí“, že bude žadatel v případě návratu
do země původu vystaven mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestu (čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8) , anebo pokud
by bylo „přiměřeně pravděpodobné“, že bude čelit pronásledování z důvodů uvedených v čl. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 2 Azs 48/2007 – 71). Výkladem právních pojmů „reálného nebezpečí“ a „ přiměřené
pravděpodobnosti“ se pak zdejší soud podrobně zabýval například v rozsudku ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, a dospěl k závěru, že: „ přiměřená pravděpodobnost nežádoucího důsledku
návratu do země původu je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli
ojedinělý“, což v praxi znamená, že „k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu žadatele
dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počíta t jako se vcelku běžným jevem,
a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ Obdobně i pojem „reálného nebezpečí“ je v témže rozhodnutí
interpretován tak, že: „ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu
následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou
pravděpodobností postihnout i jeho.“
V obecné rovině tedy platí, že při respektování výše uvedeného závěru vyřčeného
v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78, by pouze v důsledku toho, že žadatelka
neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné usoudit na existenci nebezpečí
vážné újmy v případě jejího návratu do země původu, nebylo možné akceptovat opomenutí
žalovaného posoudit možnost udělení doplňkové ochrany. V nyní projednávané věci je však
třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti a specifika daného případu, zejména obsah
vlastních vyjádření stěžovatelky učiněných ve správním řízení, a vzít v úvahu i všeobecně známé
poznatky o situaci na Ukrajině. Postup žalovaného musí být hodnocen i s ohledem na to,
zda bylo v daném případě možné vůbec uvažovat o naplnění shora uvedených kritérií reálného
nebezpečí a přiměřené pravděpodobnosti, nebo zda naopak sama stěžovatelka ve svých
výpovědích takové riziko vážné újmy předem vyloučila.
Stěžovatelka během pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 20. 4. 2008
(protokol založen na č. l. 14 – 17 správního spisu), uvedla, že jediným důvodem jejího odchodu
z Ukrajiny a následného přicestování do České republiky byla snaha opatřit si zde finanční
prostředky k úhradě dluhu. Žalovanému současně sdělila, že dle informací od příbuzných
na Ukrajině se věřitelé již domáhali vrácení dlužné částky. K dotazu, zda se domnívá, že jednání
věřitelů bylo v rozporu se zákonem, či zda se naopak jednalo o běžné vznesení požadavku
na úhradu dluhu, však výslovně uvedla: „Měli na to právo, protože jsem měla u nich dluh a musela jsem
jej splatit.“ Z jejích dalších vyjádření učiněných v průběhu pohovoru je přitom zcela zřejmé,
že ve vlasti neměla žádné problémy s tamními státními orgány ani se soukromými osobami.
Kromě výše uvedeného jmenovaná připustila, že důvodem její žádosti byla snaha o legalizaci
pobytu na území České republiky, a v závěru pohovoru požádala, aby „zde mohla nějakou dobu
zůstat“. Stěžovatelka tedy sama ve svých vyjádřeních vyloučila, že by v jejím případě byl dán
důvod pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany. Obsah protokolu ani způsob vedení
pohovoru nebyly stěžovatelkou v žalobě ani v kasační stížnosti nikterak zpochybněny.
V řízení před krajským soudem pak dotyčná namítla, že v jejím případě byl dán důvod
pro udělení doplňkové ochrany, neboť se v případě návratu do vlasti obávala jednání věřitelů.
Tato námitka však byla formulována značně obecně a navíc byla v příkrém rozporu s jejím
vyjádřením učiněným v průběhu pohovoru. Krajský soud otázku doplňkové ochrany přezkoumal
v rozsahu uplatněné námitky a uvedl, že ze skutečností zjištěných ve správním řízení nevyplývá,
že by stěžovatelce po návratu do v lasti hrozila vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného dospívá k závěru, že v dané věci
by bylo zcela zjevně nadbytečným, aby žalovaný podrobně zkoumal, jaké poměry v dané době
panovaly na Ukrajině, a za býval se posouzením existence důvodů pro udělení doplňkové ochrany,
neboť nejen, že z vyjádření stěžovatelky, jež v tomto směru vyznívá zcela jednoznačně a netrpí
žádnými rozpory, nevyplynul byť jen pouhý náznak existence některého z důvodů pro udělení
doplňkové ochrany, ale dotyčná dokonce sama vyloučila, že by měla v případě návratu
na Ukrajinu jakékoliv obavy z postupu státních orgánů či soukromých osob. Všeobecně známou
skutečností přitom je, že na Ukrajině v době posuzování její žádosti (a ostatně ani v současnosti)
neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, přičemž v případech ukrajinských žadatelů o azyl, s nimiž
mají české správní orgány i soudy bohaté zkušenosti, obvykle nejsou dány ani jiné důvod y
pro udělení doplňkové ochrany. Již na základě výpovědi st ěžovatelky proto bylo možno učinit
závěr, že v daném případě není přiměřeně pravděpodobné, že bude stěžovatelka po návratu
do vlasti vystavena takovým podmínkám, které by zakládaly důvod pro udělení doplňkové
ochrany.
Přestože se tedy žalovaný dopustil jistého pochybení, pokud se v odůvodnění svého
rozhodnutí vůbec nevyjádřil k možnosti udělení doplňkové ochrany, lze s ohledem k výše
uvedenému uzavřít, že tento nedostatek neměl a nemohl mít žádný vliv na jeho věcné závěry.
Nejedná se tím pádem o pochybení takové intenzity, pro které by krajský soud musel rozhodnutí
žalovaného zrušit.
Pokud jde o námitku nesprávného posouzení existence důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), zdejší soud podotýká, že jelikož žalovaný
dospěl k tomu, že stěžovatelka podala žádost s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebylo
namístě posuzovat naplnění některého z důvodů pro udělení azylu podle citovaného ustanovení.
Ke splnění podmínek pro postup podle §16 odst. 2 zákona o azylu je možné odkázat
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, v němž bylo uvedeno:
„Použití ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu tudíž vyžaduje třístupňový test: (1) zda hrozí stěžovateli
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny [k výkladu této podmínky viz bod IV. a)
rozsudku]; (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele
patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hr ozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění
byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona o azylu aplikovat.“ V projednávané věci bylo stěžovatelce
rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň,
Inspektorátu cizinecké policie, ze dne 1. 4. 2008, č. j. CPPL -15377/ČJ-2008-64KP-2.SK, uloženo
správní vyhoštění na dobu dvou let. Stěžovatelka toto rozhodnutí téhož dne převzala. V žádosti
o azyl podané dne 16. 4. 2008 jmenovaná uvedla, že do České re publiky přicestovala dne
29. 7. 2007. K dotazům žalovaného sdělila, že před rozhodnutím o vyhoštění zde o azyl nežádala
a ani se nepokoušela svůj pobyt legalizovat jiným způsobem, ač koliv jí v tom nic nebránilo,
a dále též to, že cílem její žádosti o azyl je legalizace jejího pobytu v České republice. Žalovaný
proto postupoval zcela správně, pokud její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Krajský soud správně posoudil rozhodné právní otázky a rovněž v řízení před žalovaným
nebyla shledána pochybení, pro která měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit. Nebyly
tak naplněny tvrzené kasační námitky podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhod l,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu