ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.25.2010:57
sp. zn. 2 Azs 25/2010 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Have lce, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: M. R., zastoupené Mgr. Alexandrem
Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 56 Az 3/2009 – 36.
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1.] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla včasnou kasační stížností shora uvedený rozsud ek,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vni tra (dále „žalovaný“) ze dne
2. 12. 2008, č. j. OAM-754/VL-07-PA03-2008, jímž žalobkyni nebyla udělena mezinárodní
ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
[2.] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovate lka uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, vady řízení způsobené nedostatečným způsobem provedení dokazování
a konečně nesprávný způsob posouzení právní otázky, zda správní řízení předcházející podání
žaloby netrpělo procesní vadou.
[3.] Podle stěžovatelky není názor krajského soudu, který zamítl její žalobu proti výše
uvedenému rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou, správný. Stěžovatelka uvádí, že byla
nucena z důvodu obav z pronásledování kvůli jejím aktivitám v prezidentských a parlamentních
volbách na Ukrajině v letech 2002 a 2004 a následné perzekuci ze strany ukrajinských státních
orgánů opustit zemi. Uvádí, že tato perzekuce byla prováděna přímo státními orgány a je proto
dán důvod pro udělení azylu (pozn. soudu: mezinárodní ochrany) dle §12 písm. b) zákona
o azylu. Nevěrohodnost svých tvrzení namítanou žalovaným a krajským soudem stěžovatelka
vysvětluje faktem, že při předchozích výpovědích ještě neovládala český jazyk a nemohla tak
zkontrolovat správnost výpovědi. O azyl údajně nežádala ihned po příjezdu do ČR z toho
důvodu, že se domnívala, že zde pobývá legálně. Namítá také, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování, když nerespektoval situaci stěžovatelky, která má jako účastník
řízení o udělení mezinárodní ochrany jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů
o perzekuci v domovské zemi a dodává, že krajský soud tuto skutečnost nechal zcela bez
povšimnutí. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí žalovaného neodpovídá ustanovení §68
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), když považuje odůvodnění tohoto rozhodnutí za nedostatečné a tím postižené vadou,
jež nelze odstranit. Tvrdí, že žalovaný skutková tvrzení obsažená v rozhodnutí neověřil a bez
dalšího uzavřel, že důvod pro udělení mezinárodní ochrany neexistuje, jelikož stěžovatelka
neuvedla žádné, resp. nevěrohodné, skutečnosti, na základě kt erých by mohlo být rozhodnuto
o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěry krajského soudu
týkajícími se podmínek pro udělení dodatkové ochrany dle §1 4a odst. 2 zákona o azylu,
když uvádí, že jí v případě vycestování zpět na Ukrajinu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
a ponižujícího zacházení, resp. persekuce či administrativní šikana ze strany státních orgánů.
Uvádí, že krajský soud ani žalovaný si neověřili, zda jsou hrozby tvrzené stěžovatelkou reálné.
[4.] Ze shora popsaných důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského
soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
[5.] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá dův odnost kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany i rozsudek krajského soudu
byly vydány v souladu s právními předpisy. Ve věci řízení o kasační stížnosti žalovaný plně
odkazuje na správní spis.
[6.] Nejvyšší správní soud především konstatuje, že se samostatně nezabýval žádostí
stěžovatelky o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož tento plyne automaticky již
z ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu v nyní účinném znění.
[7.] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pro stručnost lze k tomu odkázat na precedenční usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod č. 933/2006
Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz), ve kterém byl p odrobně vymezen institut přijatelnosti
kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany. Tato by zásadně mohla být posouzena jako
přijatelná, pokud by se týkala dosud nejudikovaných právních otázek, příp. otázek
rozhodovaných dosavadní judikaturou rozdílně, anebo by se jednalo o natolik zásadní tvrzené
porušení procesních pravidel, že by v jeho důsledku bylo lze důvodně očekávat dotčení
hmotněprávní sféry stěžovatelky.
[8.] Při posouzení toho, zda kasační stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky,
v první řadě zdejší soud uvádí, že se námitkami nedostatečn ého zjištění skutkového stavu
a zajišťováním důkazů žadatelem v řízení o udělení mezinárodního ochrany, kterými stěžovatelka
v kasační stížnosti argumentuje, již dříve ve skutkově obdobné situaci vícekrát a dostatečným
způsobem zabýval. Vyjádřil názor, že je v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany povinností
žadatele srozumitelně a dostatečně určitě tvrdit skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé
z podmínek pro udělení azylu. Tato tvrzení jsou pak předmětem řízení před ministerstvem,
které je povinno se s nimi náležité vypořádat a posoudit, zda odůvodňují či neodůvodňují udělení
azylu. Zákon o azylu tedy neukládá správnímu orgánu žádnou povinnost vyhledávat další důkazy
pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, což potvrdil Nejvyšší správní soud například
ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2003 č.j. 2 Azs 27/2003 - 59 (dostupné z www.nssoud.cz),
když vyslovil názor, že „z žádného ustanovení zákona (pozn. soudu: zákon o azylu) tak nelze dovodit,
že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení
azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb. má pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“ Ve světle tohoto rozhodnutí tedy neobstojí argument stěžovatelky
namítající nedostatečné dokazování ve věci a odůvodnění rozhodnutí, kdy žalovaný i krajský soud
se vypořádali se všemi skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou v průběhu řízení.
[9.] V daném případě ostatně žalovaný vyhodnotil a porovnal předkládaná tvrzení i v souvislosti
s informacemi, které mu byly poskytnuty odborem lidských práv Ministerstva zahraničních věcí
ČR, informacemi obsaženými ve Zprávě o dodržování lidských práv za rok 2006 vypracované
Ministerstvem zahraničí USA a dalšími veřejně dostupnými informacemi. Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 14. 5. 2008 č. j. 7 Azs 25/2008 - 105 (dostupné z www.nssoud.cz)
uvedl, že „v případě, že žadatel svoji povinnost tvrzení nesplní, a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti,
nebo že na podkladě jeho neurčitých nebo rozporuplných skutečností nelze zjistit, jaké jsou skutečné důvody
jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže ministerstvo v takovém
případě shledat existenci podmínek pro udělení azylu. Ministerstvo t otiž za takové situace nemůže posoudit, zda
tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují přiznání azylu, neboť zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení, která
by správní orgán mohl ve smyslu jednotlivých podmínek pro udělení azylu posuzovat a případně porov návat
s informacemi o zemi původu.“
[10.] S otázkou předložení určitých a srozumitelných důkazů souvisí také otázka vnitřní
nerozpornosti výpovědí žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, ke které se Nejvyšší správní
soud také vyjádřil v již výše zmíněném rozhodnutí č. j. 7 Azs 25/2008 - 105 (www.nssoud.cz),
když uvedl, že „jsou-li tvrzení rozporná, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení by
měl správní orgán ve vztahu k jednotlivým podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kter ých žadatel
spatřuje podmínky pro udělení azylu. Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení
znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele podmínky pro udělení azylu.“ V nyní projednávaném
případě se stěžovatelce nepodařilo, ačkoli byla na rozpornost výpovědí upozorněna a byla
jí k tomuto dána příležitost v rámci rozhovoru prováděného dne 18. 11. 2008, odstranit
rozpornost svých tvrzení. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že řízení před správním orgánem
netrpělo vadami dovozovanými stěžovatelkou a nebyl proto dán důvod, aby Krajský soud v Brně
pro vytýkané vady napadené rozhodnutí správního orgánu zrušil.
[11.] Stěžovatelka v kasační stížnosti předestřela hrozbu perzekuce ze strany státních orgánů. Ja k
však vyplývá z obsahu spisu, jedná se o tvrzení nevěrohodné. V tomto směru je důležité
připomenout, že se u stěžovatelky jedná již o druhé řízení o udě lení mezinárodní ochrany,
když první žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona
o azylu, protože bylo zjištěno, že ji stěžovatelka podala až po delším pobytu na území ČR,
a to v době, kdy jí bylo uloženo správní vyhoštění. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla
zamítnuta rozsudkem krajského soudu a následná kasační stížn ost byla odmítnuta
pro nepřijatelnost (viz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 14/2008 - 62). Již v tomto
usnesení přitom zdejší soud k citované stížnostní námitce uvedl, že „v odpověď na další
stěžovatelčino tvrzení, že pokud by se vrátila na Ukrajinu, byl by její život ohrožen (neboť nebyla
ochotna při výkonu své pracovní funkce podlehnout politickým tlakům), odkazuje Nejvyšší
správní soud na své rozhodnutí ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 4 Azs 129/2005: „Obecné tvrzení
stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence
takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány,
nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Ne byla-li žádost o azyl podána bezprostředně
po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen
pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“
Stěžovatelka se nepokusila svou situaci s příslušnými ukrajinskými státními či nevládními orgány
a institucemi řešit (toliko kontaktovala vedoucího okresního úřadu; sama plánovala podat stížnost
u prezidentské kanceláře, ale neučinila tak), a proto i tato skutečnost svědčí o správnosti aplikace
ustanovení §16 zákona o azylu žalovaným. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje
také na svůj rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 7/2003: „Žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody
jsou toliko potíže se soukromými osobami (s tzv. mafií) v domovském státě je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádo st o azyl až po delším pobytu
v České republice a po policejní kontrole, což svěd čí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními
orgány domovského státu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice. Na žadatele se v tomto případě
nevztahuje ani překážka vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“.
[12.] Co se týče údajného vyhrožování a pronásledování stěžovatelky soukromými osobami,
Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svých předchozích rozhodnutích přesvědčení,
že pronásledování soukromými osobami (vyhrožování, vydírání) nemůže být důvodem pro
udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy se žadatel o mezinárodní ochranu nepokusil řešit své
problémy s příslušnými orgány domovského státu, které jsou plně funkční a potřebnou pomoc
poskytují; důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského
státu, u nichž by se stěžovatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny
ochranu před takovým jednáním poskytnout (viz např. rozsudky ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 A zs 23/2003 - 65, konkrétně v případě
Ukrajiny pak rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, publ. pod č. 101/2004 Sb.
NSS, vše dostupné na www.nssoud.cz).
[13.] Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti neuvádí, že by se obrátila s žádostí o pomoc
na příslušné orgány domovského státu, resp. že by jí pomoc ze strany orgánů veřejné moci byla
odepřena, a ze spisového materiálu rovněž nevyplývá, že by byla stěžovatelka v tomto ohledu
jakkoli aktivní. Argument stěžovatelky o chybějící ochraně ze strany policie či jiných státních
orgánů tedy nebyl v průběhu řízení prokázán (viz shora citovaný rozsudek ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 - 54).
[14.] Stěžovatelka se dále obává, že v případě jejího návratu do domovské země bude podrobena
persekuci a administrativní šikaně z důvodu podání žádosti o azyl v České republice. Nejvyšší
správní soud již nicméně v několika svých rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 28. 11. 2003,
č. j. 4 Azs 24/2003 - 68, dostupné na www.nssoud.cz) poukázal na fakt, že český správní orgán
je povinen dbát ochrany osobních údajů žadatele o azyl, přičemž tato jeho povinnost vyplývá
přímo ze zákona o azylu (§19 odst. 1 zákona o azylu). Ze správního sp isu vyplývá,
že stěžovatelka byla v tomto směru žalovaným poučena na základě ustanovení §19 odst. 2
zákona o azylu.
[15.] Vedle toho nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovatelka požádala o udělení
mezinárodní ochrany poprvé dne 30. 6. 2006, tedy týden poté, kdy ji b yl uložen trest vyhoštění
z České republiky na dobu tří let a téměř rok poté, co přice stovala do České republiky.
Při zahájení řízení o vyhoštění stěžovatelka vypověděla, jak vyplývá z protokolu o vyjádření
účastníka správního řízení sepsaného orgánem PČR dne 23. 6. 2006, že se chce vrátit zpět do své
vlasti a že si není vědoma žádného nebezpečí či překážky, která by jí v návratu bránila. K námitce
o neznalosti jazyka je pak nutno uvést, že stěžovatelka výslovně do předmětného protokolu
uvedla, že porozuměla poučení, důvodům sepsání protokolu a že rozumí jazyku, kterým se vede
řízení a nežádá tlumočníka. Po zamítnutí této první žádosti stěžovatelka podala dne 21. 10. 2008,
tedy tři roky poté, co přicestovala do České republiky, žádost druhou. Jak v této souvislosti
Nejvyšší správní soud judikoval, o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel
příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, dostupné na www.nssoud.cz). Podání žádosti o mezinárodní ochranu
až po několika letech pobytu na území České republiky, za situace, kdy bylo stěžovateli uloženo
soudní vyhoštění, lze proto považovat za ryze účelové. Dle ustanovení §16 odst. 2 zákona
o azylu je důvodem pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné i „žádost o udělení o udělení
mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud
žadatel neprokáže opak“. Postup při aplikaci §16 odst. 2 a §12 zákona o azylu byl vyložen rozhodovací praxí zdejšího soudu např. v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45
(dostupné z www.nssoud.cz), kdy zdejší soud uvedl, že zákon o azylu „vedle pozitivního vymezení
předpokladů pro udělení azylu v §12 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl
udělit. Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Pokud jsou splněny podmínky
vymezené v ustanovení §16 odst. 1 zákona o azylu pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není zákonný
důvod zkoumat případnou existencí důvodů pro udělení azylu p odle §12 písm. b) zákona o azylu“ . Zdejší
soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu i žalovaného, že stěžovatelka mohla řešit své
obavy z perzekuce ve své domovině již po příjezdu, nikoli až po vydání rozhodnutí o jejím
vyhoštění.
[16.] Lze tak uzavřít, že u stálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak
poskytuje dostatečnou odpověď na posuzované námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto
okolností je nutno konstatovat, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Nejvyšší správní soud ji proto shledal nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
[17.] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. července 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu