ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.30.2010:95
sp. zn. 2 Azs 30/2010 - 95
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna a JUDr. Marie
Žiškové v právní věci žalobkyně: CH. K., zastoupená JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem
se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2006, č. j. OAM-1102/VL-07-08-2006,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 10. 2009, č. j. 59 Az 121/2006 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Pavlu Ramešovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 5760 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2006, č. j. OAM-1102/VL-07-08-2006 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný o tom, že se žádost žalobkyně o mezinárodní ochranu
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o azylu“)
zamítá jako zjevně nedůvodná, neboť neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanoveních §12 nebo §14a zákona o azylu.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Ostravě,
který žalobu rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č. j. 59 Az 121/2006 - 47, zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud, na základě výpovědí žalobkyně učiněných
ve správním řízení, konstatoval, že žalobkyně opakovaně uváděla jako důvody své žádosti
o mezinárodní ochranu jednak obavu z jednání člověka, který ve vlasti vyhrožoval její matce,
že žalobkyni umístí do nevěstince, jednak potřebu legalizace pobytu a snahu o setrvání v České
republice. Ztotožnil se s názorem žalovaného, že tyto důvody nelze podřadit pod azylově
relevantní důvody vymezené v ustanovení §12 zákona o azylu. Žalobkyní uváděné důvody,
spočívající ve vyhrožování ze strany soukromé osoby a potřebě legalizace pobytu v České
republice, jsou z hlediska ustanovení §12, §13 i §14 zákona o azylu zjevně nedůvodné. Krajský
soud dále uvedl, že žalovaný měl dostatečné podklady pro posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu, postupoval v souladu s právními předpisy a procesně správným způsobem,
přičemž dbal o zachování všech práv žalobkyně. Pokud jde o snahu o legalizaci pobytu,
uvedl krajský soud, že žalobkyně mohla využít instituty plynoucí ze zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů.
Ve vztahu k námitce, týkající se překážky vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu, konstatoval krajský soud, že toto ustanovení bylo zrušeno a v podstatě nahrazeno
ustanovením §14a zákona o azylu, zakotvujícím doplňkovou ochranu. Námitku žalobkyně proto
překvalifikoval tak, že směřuje do ustanovení §14a zákona o azylu, přičemž ji však shledal
nedůvodnou. Krajský soud neshledal, že by žalobkyni hrozila vážná újma ve smyslu ustanovení
§14a odst. 2 tohoto zákona. Konečně ve vztahu k námitce směřující do absence výroku podle
ustanovení §14 zákona o azylu, krajský soud uvedl, že nebyly splněny podmínky pro jeho aplikaci
a žalovaný nepochybil, pokud žádost zamítl dle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje
důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka především namítá, že krajský soud nesprávně posoudil jí uváděné důvody
jako azylově irelevantní. Stěžovatelka žádala o udělení mezinárodní ochrany, neboť jí bylo
ve vlasti vyhrožováno společníkem její matky, že bude nucena sloužit jako sexuální otrokyně
v nevěstinci. Krajský soud v tomto ohledu především pominul fakt, že státní orgány ve vlasti
takovou hrozbu tolerovaly, respektive neposkytly stěžovatelce odpovídající ochranu. Takovou
nečinnost státních orgánů je nutno ve světle zákona o azylu vyložit jako akt pronásledování,
neboť vlastní stát nebyl schopen poskytnou občanu ochranu. Jde tedy o situaci azylově
významnou a stěžovatelka měla doplňkovou ochranu obdržet. V případě návratu stěžovatelky
do vlasti jí hrozí nebezpečí spočívající v ohrožení života, zdraví a lidské důstojnosti,
neboť by byla vystavena nelidskému zacházení. Krajský soud nesprávně posoudil důvody
uváděné stěžovatelkou stran toho, zda jsou podřaditelné pod ustanovení §14a zákona o azylu,
tj. zda se jedná důvody pro udělení doplňkové ochrany. Napadené rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se dostatečně nezabývá důvody pro udělení
doplňkové ochrany. Krajský soud pouze převzal argumentaci žalovaného, proto je i jeho
rozsudek taktéž nepřezkoumatelný. Pro občany Ukrajiny není dostupná úplná ochrana práv,
neboť struktura orgánů, které mají zajišťovat ochranu jednotlivců, vykazuje pouze formální
podobnost s obdobnými strukturami západoevropskými. Je však třeba zohlednit faktickou
dostupnost ochrany základních lidských práv ve vlasti, což krajský soud neučinil.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jejích vlastních zájmů. Zákonný
pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán
např. v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“ Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo na jednotlivé kasační námitky.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a s tím související
námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů, obecně je nutno
uvést, že ve smyslu ustálené judikatury leželo břemeno tvrzení azylově relevantních důvodů
ve správním řízení především na stěžovatelce (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne
16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 - 37; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Za situace, kdy stěžovatelka fakticky žádné azylově relevantní důvody
neuváděla a ve své žádosti o azyl (a na ni navazujících výpovědích ve správním řízení)
se zmiňovala pouze o problémech vyplývajících z vyhrožování ze strany soukromé osoby
(které navíc nesměřovalo přímo vůči ní, ale vůči její matce, byť se mělo týkat osoby stěžovatelky),
které se navíc ani nepokusila řešit s příslušnými orgány, nelze bez dalšího hovořit o důkazní
nouzi, potřebě blíže objasnit stěžovatelkou uváděné skutečnosti, či přechodu důkazního břemene
na správní orgán. Na tomto místě lze odkázat například na závěry uvedené v rozsudcích
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, a ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS.
Stěžovatelka své tvrzení že byla ve vlasti pronásledována ze strany soukromé osoby
(obchodního společníka její matky), konkrétně spojuje se splněním podmínek pro udělení
doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu, neboť tvrdí, že jí domovský stát
neposkytuje možnost domáhat se svých práv u státních orgánů. Ustálená judikatura zdejšího
soudu (viz např. rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikovaný
pod 1840/2009 Sb. NSS) nicméně k ustanovení §14a zákona o azylu předpokládá kvalitativně
zcela jiná ohrožení žadatele o mezinárodní ochranu a je vyhrazena pouze pro nejvážnější
a bezprostředně hrozící ohrožení jeho života a zdraví. I zde nelze než konstatovat, že shora
zmiňovaná skutková tvrzení stěžovatelky nelze považovat za důkaz reálného nebezpečí ohrožení
ve smyslu předvídaném v §14a zákona o azylu, či alespoň že hrozba takové újmy je alespoň
přiměřeně pravděpodobná (srovnej právní názor vyslovený zdejším soudem k překážce vycestování
v rozsudku ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71; k jeho použitelnosti viz rozsudek ze dne
26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69).
Stěžovatelka dále argumentovala existencí mimořádných okolností, spočívajících
v ohrožení jejího života, zdraví a lidské důstojnosti a hrozby nelidského zacházení. Jestliže
tato námitka implicite směřovala ke splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu podle
ustanovení §14 zákona o azylu, odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, z něhož se podává, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího
ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).“ K této námitce se dále dodává, že „azyl z humanitárních
důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů
žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Ze správního spisu je zřejmé, že se stěžovatelka žádných
důvodů hodných zvláštního zřetele nedovolávala a ani žalovaný sám takové důvody neshledal,
proto se jimi v napadeném rozhodnutí nezabýval.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje její vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji podle
ustanovení §104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Spolu s podáním kasační stížnosti požádala stěžovatelka, aby jí byl přiznán odkladný
účinek. O tomto návrhu nicméně nebylo třeba rozhodovat, neboť podle ustanovení §32 odst. 5
zákona o azylu, ve spojení s ustanovením §32 odst. 1 tohoto zákona, má podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní
ochrany odkladný účinek přímo ze zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Krajský soud stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační
stížnosti; náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady
spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění kasační
stížnosti) v částce 4200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 o dst. 1 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů
v částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 4 800 Kč. Písemná žádost o odkladný
účinek nebyla hodnocena jako samostatný úkon právní služby, neboť podle data byla sepsána
ve stejný den jako doplnění kasační stížnosti a nebylo jediného důvodu, proč by žádost
o odkladný účinek nemohla být učiněna součástí jednoho podání spolu s doplněním kasační
stížnosti. Vzhledem k tomu, že advokát prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se jeho nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Částka daně vypočtená podle ustanovení §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, činí 960 Kč. Ustanovenému advokátu se tedy přiznává odměna
v celkové výši 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu