ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.36.2010:68
sp. zn. 2 Azs 36/2010 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Marie
Žiškové v právní věci žalobce: H. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem
se sídlem Kopečná 14, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2008, č. j. OAM -684/VL-07-11-2008,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2010 ,
č. j. 63 Az 79/2008 – 35,
takto:
.
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Pavla Holuba se určuje částkou 2400 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušen í
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
výše uvedenému rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta jeho žádost o mezinárodní
ochranu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), neboť stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 n ebo že mu hrozí vážná
újma podle §14a zákona o azylu.
Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl s tím, že potíže s bývalým partnerem
jeho přítelkyně, který jej měl opakovaně fyzicky napadnout, nelze podřadit pod žádný z důvodů
pro udělení azylu. Pokud jde o možnost udělení doplňkové ochrany, soud zejména zdůraznil,
že se stěžovatel se svými problémy, které byly ryze soukromé povahy, neobrátil ve vlasti
na příslušné státní orgány, a to nikoliv z důvodu předpokládané neschopnosti či neochoty těchto
orgánů mu potřebnou pomoc poskytnout, nýbrž kvůli obavám, že by se v souvislosti s řešením
jeho situace oficiální cestou jeho rodina dověděla o milostném vztahu. Z jeho vyjádření též
vyplynulo, že s kosovskými státními orgány nikdy žádné problémy neměl. Krajský soud
dále konstatoval, že žalovaný v dané věci rozhodoval na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu, a že se vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody předp okládané §12 zákona o azylu,
a jelikož nelze mít za to, že by mu v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma ve smyslu
§14a téhož zákona, postupoval žalovaný správně, pokud žádost jako zjevně nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvody dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Domnívá se,
že žalovaný i krajský soud nesprávně posoudili otázku udělení azylu podle §12 a §14 zákona
o azylu a doplňkové ochrany podle §14a téhož předpisu. Stěžovatel je názoru, že mu měla být
některá z uvedených forem mezinárodní ochrany udělena. Bez uvedení bližších skutečností též
namítá, že skutková podstata jeho věci byla žalovaným nedostat ečně a nesprávně zjištěna,
a že nemá oporu ve spisech. Napadený rozsudek pak považuje za nepřezkoumatelný, a to jak
pro nesrozumitelnost, tak v důsledku nedostatku důvodů; v této souvislosti zdůrazňuje,
že se krajský soud nevypořádal se všemi provedenými důkazy.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve stručném vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatelem tvrzené
potíže se soukromou osobou nejsou důvodem pro udělení azylu, a že se dotyčný nepokusil své
problémy řešit prostřednictvím příslušných státních orgánů. Ve správním řízení přitom nebylo
prokázáno, že by státní orgány jeho vlasti takové jednání tolerovaly nebo dokonce přímo
podporovaly. Stěžovatel tedy neprokázal, že by mu v případě návratu hrozila vážná új ma.
Žalovaný se proto domnívá, že byl v daném případě dán důvod pro zamítnutí jeho žádosti.
V podrobnostech žalovaný odkazuje na obsah správního spisu, zejména pak na odůvodnění
svého rozhodnutí.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnou t
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s.,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.).
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Dovolává-li se tedy stěžovatel
v kasační stížnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, jedná
se o nepřípustnou námitku ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neb oť ji stěžovatel neuplatnil
v předchozím řízení u krajského soudu, ačkoliv tak nepochybně mohl učinit.
Podle §106 odst. 1 s. ř. s. musí být v kasační stížnosti mimo jiné uvedeno, v jakém
rozsahu a z jakých důvodů stěžovatel předmětný rozsudek na padá. V nyní posuzované věci
je v kasační stížnosti namítán rovněž důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel se však
v tomto bodě omezil pouze na doslovnou citaci příslušného zákonného ustanovení, aniž by uvedl
jakékoliv skutečnosti, v nichž spatřuje naplnění tohoto kasačního důvodu. Tato stížní námitka
je proto zcela neodůvodněná, pročež je vyloučeno její věcné posouzení zdejším soudem.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost ve zbývající části svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Vymezením institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod. č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz). Nyní
posuzovaná věc však typově nespadá pod žádný z případů přijatelnosti kasační stížnosti
uvedených ve výše citovaném usnesení. Zdejší soud přitom především zdůrazňuje, že všemi
právními otázkami, jichž se přípustně uplatněné kasační námitky dotýkají, se již dostatečně
zabýval.
Stěžovatel v kasační stížnosti v první řadě uplatňuje obecně formulovanou námitku,
že byly v jeho případě dány důvody pro udělení azylu, respektive doplňkové ochrany,
přičemž z celkového kontextu věci je zřejmé, že jmenovaný naplnění těchto důvodů spatřuje
patrně v jednání bývalého partnera své přítelkyně, který mu vyhrožoval a opakovaně jej fyzicky
napadl.
Nejvyšší správní soud v případě institutu azylu setrvává na již opakovaně vysloveném
závěru, že: „smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu; nejde však o ochranu před jakýmkoliv
negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů vypočtených v §12 zákon o azylu“
(srov. zejména rozsudek ze dne 6. 11. 2009, č. j. 6 Azs 12/2003 – 49, případně též rozsudky
ze dne 20. 3. 2006, č. j. 4 Azs 46/2005 – 80, a ze dne 25. 8. 2006, č. j. 8 Azs 170/2005 – 90).
Podle ustálené judikatury zdejšího soudu je tedy při posouzení otázky udělení azylu podstatné,
zda byli původci pronásledování motivováni některým z azylově relevantních důvodů. V případě
stěžovatele tomu tak zjevně nebylo. Jmenovaný v průběhu správního řízení, v žalobě
ani v kasační stížnosti neuvedl, že by jeho problémy jakkoliv souvisely s jeho případnou
politickou angažovaností, rasou, náboženstvím či s některým dalším důvodem pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Nad to je nutno zdůraznit, že ze všech skutečností uvedených
stěžovatelem v předchozích řízeních vyplývá, že jednání pachatele shora popsaných útoků mělo
čistě osobní charakter. Nejvyšší správní soud se přitom již opakovaně zabýval případy
pronásledování soukromými osobami z jiných, než azylově relevantních důvodů; v této
souvislosti lze odkázat například na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36,
v němž bylo řečeno, že: „(j)ednání soukromých osob, resp. vyhrožování ze strany soukromých osob, nelze
samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu“ (pro obdobný závěr viz též rozsudky
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, a ze dne 10. 4. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48).
Obdobně jako je tomu u mezinárodní ochrany, i v případě doplňkové ochrany přichází
její udělení v úvahu z některého z důvodů taxativně stanovených v §14a odst. 2 zákona o azylu
(viz například usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 Azs 45/2009 – 94). Z vyjádření
stěžovatele vyplynulo, že se v případě návratu obává jednání bývalého partnera své přítelkyně.
Stěžovatel však neuvedl, že by mu hrozilo nebezpečí uložení nebo vykonání trestu smrti, m učení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo že by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními z ávazky České republiky. Žalovaný
i krajský soud proto v daném případě v rozhodnutích shodně konstatovali neexistenci rizika
vážné újmy.
Stěžovatel rovněž poukazuje na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro jeho nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Podle konstantní judikatury zdejšího soudu lze
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož
výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl,
případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán
(srov. zejména rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, rozsudek ze dne
19. 3. 2010, č. j. 2 Azs 70/2009 – 68, či rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 2Afs 20/2010 - 90).
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je pak dána především tehdy, opírá-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjišt ěné v rozporu se zákonem
(srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75), nebo pokud zcela opomene
vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č . j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
Z napadeného rozsudku krajského soudu je však na první pohled zřejmé, jakým
způsobem bylo ve věci stěžovatele rozhodnuto, na základě jakých skutkových a právních důvodů
krajský soud k rozhodnutí dospěl, jakož i to, že se vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými
žalobními námitkami a všemi důkazy, a to včetně stěžovatelem předložených zpráv nevládních
organizací o aktuální situaci v Kosovu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř . s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát; v takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §12 0 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
proto soudem ustanovenému advokátu přiznává odměnu za jeden úkon právní služby (doplnění
kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky), celkem 2400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu