ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.29.2010:75
sp. zn. 3 Ads 29/2010 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: L. K.,
zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2007, č. j. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009, č. j. 21 Cad 135/2007 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 17. 7. 2007.
Krajský soud při posuzování věci vycházel z následujícího skutkového stavu: Žalobkyně
uplatnila dne 28. 8. 1988 u Úřadu důchodového zabezpečení v Bratislavě žádost o starobní
důchod a ten jí byl podle ust. §21 zákona č. 100/1988 Sb. přiznán rozhodnutím ze dne
25. 11. 1988 v částce 1610 Kč ode dne 1. 10. 1988. Na území České republiky byla
žalobkyně zaměstnána od 6. 7. 1949 do 31. 5. 1953 u Moravolenu Jeseník, od 1. 6. 1953
do 22. 11. 1959 u Okresního výboru národní fronty v Jeseníku, od 23. 11. 1959 do 30. 4. 1982
u Severomoravských drůbežářských závodů v Přerově, od 1. 5. 1982 do 15. 7. 1983 u organizace
Vřes v Jeseníku a od 2. 1. 1984 do 30. 9. 1988 na území Slovenské republiky v Bratislavě.
Od 8. 3. 1999 má opět trvalý pobyt na území České republiky. Byla vždy občanem České
republiky, české národnosti. Podle ust. čl. 33 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení
publikované pod č. 228/1993 Sb. se starobní důchod žalobkyně považoval ode dne 1. 1. 1993
za důchod ze sociálního zabezpečení Slovenské republiky.
Podáním ze dne 2. 5. 2007 požádala žalobkyně o přiznání vyrovnávacího přídavku
jako rozdílu mezi starobním důchodem vypláceným slovenským nositelem pojištění a starobním
důchodem, který by jí náležel podle českých předpisů.
Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2007 žalovaná žádost žalobkyně podle ust. §4
zák. č. 155/1995 Sb. zamítla s odůvodněním, že český právní řád, konkrétně výše cit. ustanovení
zákona o důchodovém pojištění dávku vyrovnávacího příspěvku neupravuje.
Krajský soud v Ostravě s poukazem na vázanost v určitých otázkách právním názorem
obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 3 Ads 85/2008 – 38,
dospěl k závěru, že na projednávaný případ nedopadají nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
405/02, IV. ÚS 301/05 a Pl. ÚS 4/06, neboť v nich Ústavní soud řešil případy skutkově a právně
odlišné. Konkrétně posuzoval otázku zápočtu doby pojištění získané do 31. 12. 1992
pro důchodové nároky vzniklé po tomto datu v jednotlivých nástupnických státech zaniklé ČSFR
a v této souvislosti také řešil význam státního občanství pojištěnců. Tyto nálezy se však netýkaly
ustanovení čl. 33 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení řešícího příslušnost
k výplatě důchodů přiznaných již nositeli zabezpečení České republiky nebo Slovenské republiky
do 31. 12. 1992. Žalobkyni byl přiznán starobní důchod od 1. 10. 1988 Slovenskou správou
sociálního zabezpečení a její důchod je tudíž nutno podle čl. 33 Smlouvy považovat za důchod
Slovenské republiky, která byla příslušná k výplatě tohoto důchodu ke dni rozdělení ČSFR.
Na tomto závěru nemůže nic změnit fakt, že žalobkyně byla a stále je českou občankou. Jestliže
se na starobní důchod žalobkyně hledí jako na důchod ze slovenského důchodového
zabezpečení, nejsou na místě úvahy o tom, že by jí vznikl nárok na starobní důchod i z českého
systému důchodového zabezpečení, neboť takový závěr nemá žádný podklad v právních
předpisech o důchodovém zabezpečení České republiky. Žádný právní předpis totiž neupravuje
nárok na onen „vyrovnávací příspěvek“ a tím samozřejmě ani neupravuje způsob výpočtu výše
této dávky.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku včas kasační stížnost z důvodu podle
ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítla, že se krajský soud v novém rozhodnutí neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu a nevypořádal se řádně s rozhodnými
skutečnostmi. Tím došlo v novém rozsudku k nezákonnosti vzniklé nesprávným posouzením
právní otázky. Stěžovatelka je srozuměna s tím, že na její případ dopadá čl. 33 Smlouvy
a rovněž s tím, že je jí důchod vyplácen nositelem pojištění Slovenské republiky, nesouhlasí
však s tím, že pouze tato smlouva způsobila snížení jejích nároků z československého
důchodového systému a toto snížení se projevuje jen proto, že trvale žije v České republice.
Tak, jak nyní krajský soud judikoval, porušil mezinárodně uznávanou zásadu pro interpretaci
mezinárodních smluv na poli sociálního zabezpečení, tj. nepoškodit občany uzavřením
smlouvy ve srovnání se stavem podle vnitrostátních předpisů. Žádného zvláštního ustanovení
o vyrovnávacím přídavku v zákoně o důchodovém pojištění není zapotřebí, neboť vyrovnávací
přídavek je částí důchodu, který by náležel podle českých předpisů, a důchodem vypláceným
podle Smlouvy. U stěžovatelky je navíc výpočet rozdílu obou důchodů velmi jednoduchý – výše
čs. důchodu ke dni 31. 12. 1992 by byla upravena podle jednotlivých nařízení vlády ČR o zvýšení
důchodů. Od výsledné částky by pak byla odečtena částka vyplácená ze Slovenska přepočtená
na české koruny. Nejde přitom o souběh důchodů za stejné doby, ale jde jen o výsledek srovnání
fiktivní výše důchodu s důchodem reálným. Článek 33 Smlouvy je v souladu s ústavní pořádkem,
ovšem pouze v tom případě, že nedošlo po 31. 12. 1992 ke změně trvalého pobytu ze Slovenské
republiky do České republiky. Pokud by se postupovalo výše uvedeným způsobem, bylo
by oprávněné očekávání nezměněné výchozí výše důchodu a právní jistota, že důchod bude
nadále vyplácet a valorizovat podle situace ve státě trvalého pobytu ten nositel pojištění, který
ho vyplácel ke dni 31. 12. 1992, naplněno. Je ale diskriminující, jestliže pouze Smlouva (vedena
snahou rozdělit náklady) způsobila skupině důchodců podstatné snížení zákonné výše důchodu.
K tomu stěžovatelka dodala, že ani u cizího občana trvale žijícího v Česku by nemohlo dojít
k porušení zásady rovného zacházení vyplývající z mezinárodních dokumentů. Důležitou
podmínkou je jen trvalý pobyt ve státě, podle jehož předpisů by byl nárok i bez smluvní úpravy
splněn. Stěžovatelka proto navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena Krajskému
soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázala především na skutečnost,
že ustanovením čl. 33 Smlouvy byl realizován jeden ze základních principů, na jehož základě
dochází k uzavírání mezinárodních smluv, tj. princip teritoriální, respektive princip aplikace
jednoho právního řádu. Jednalo se o zcela standardní řešení, které se používá v mezinárodní
praxi. Při vědomí cíle zachování právní jistoty bylo třeba jednoznačně stanovit, že rozdělení
společného státu nebude mít vliv na již pobírané důchody. Nelze přitom souhlasit s názorem
stěžovatelky, že čl. 33 Smlouvy je v souladu s ústavním pořádkem jen tehdy, pokud nedošlo
po 31. 12. 1992 ke změně trvalého pobytu ze Slovenské republiky do České republiky. Pokud
by žalovaná rozvedla tuto myšlenku do důsledku, znamenalo by to, že soulad čl. 33 Smlouvy
s ústavním pořádkem je proměnlivý v závislosti na změnách trvalého pobytu jednotlivých
poživatelů důchodů či jiných sociálních událostech. Žalovaná zdůraznila, že čl. 33 Smlouvy
sám o sobě nemohl způsobit snížení výchozí výše stěžovatelčina důchodu. K rozdílům ve výši
slovenských a českých důchodů nedochází v důsledku aplikace čl. 33 Smlouvy, ale v důsledku
rozdílného ekonomického vývoje v obou částech bývalé federace. Ke „snížení zákonné
výše důchodu“ došlo v důsledku rozdílné měny a z toho vyplývajícího rozdílu vzniklého
kursovým přepočtem a dále odlišnými předpisy o zvyšování důchodů, které nabyly účinnosti
po 31. 12. 1992 v obou nástupnických státech. Pro dorovnání rozdílu ve výši vyplácených
důchodů, k nimž došlo z výše uvedených důvodů, tak není zákonné opory. Ostatně osoby,
kterým byl přiznán důchod v ČSFR, nemohly předvídat, že jim bude při přestěhování
ze slovenské části společného státu do české části zvýšena výše jejich již vypláceného důchodu
na základě předpisů, které nabudou účinnosti někdy v budoucnu. Dosavadní judikatura
Ústavního soudu problematiku důchodů vyplácených podle čl. 33 Smlouvy dosud neřešila,
na případ stěžovatelky nelze vztáhnout ani nález Pl. ÚS 4/06. Žalovaná proto navrhla zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných
stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka jako důvod své kasační stížnosti označila důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. .s,
vedle nesprávného posouzení právní otázky výkladu a aplikace čl. 33 Smlouvy mezi ČR a SR
o sociálním zabezpečení však namítla i to, že krajský soud nerespektoval závazný právní
názor obsažený v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu a nezodpověděl otázky
tam předestřené. Z obsahu jejího podání tak lze dovodit, že uplatnila i důvod uvedený
pod písm. d).
K jednotlivým námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující: Ve svém předchozím
rozsudku ze dne 30. 4. 2009 uložil Nejvyšší správní soud krajskému soudu vypořádat
se s dosavadní judikaturou Ústavního soudu na téma důchodových nároků pojištěnců bývalé
ČSFR po rozdělení federace a s otázkou její relevance pro projednávaný případ, dále s otázkou
vzniku nároku na dávku z českého systému důchodového pojištění a s výkladem a aplikací čl. 33
Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení s přihlédnutím k principu právní jistoty
a předvídatelnosti práva a principu legitimního očekávání. K tomuto předběžně upozornil
i na klíčová ustanovení vnitrostátního práva upravující důchodové nároky i provádění sociálního
zabezpečení v době existence ČSFR i v době současné.
Úvodem je třeba přisvědčit stěžovatelce, že se krajský soud s předmětnými otázkami
nevypořádal zcela komplexně a neprovedl jejich podrobný rozbor. Při hodnocení, zda napadený
rozsudek není v důsledku tohoto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, vzal však Nejvyšší
správní soud v úvahu, že základní závěry, které soud učinil, jsou z rozsudku seznatelné.
S přihlédnutím k procesnímu principu rychlosti a hospodárnosti řízení vzal pak rovněž v potaz,
že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno téměř před třemi lety a že ve věci
rozhoduje Nejvyšší správní soud již podruhé. V souhrnu pak dospěl k závěru, že je únosné,
aby o kasační stížnosti rozhodl meritorně, ovšemže při vědomí, že právní argumentaci
ke klíčovým otázkám bude muset zčásti doplnit sám. Vadu řízení před krajským soudem
tedy Nejvyšší správní soud nevyhodnotil jako natolik závažnou, aby sama o sobě bez dalšího
vedla ke zrušení napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud se poté zabýval především otázkou relevance dosavadní judikatury
Ústavního soudu. Zde je nutno nejprve zopakovat, že stěžovatelkou uváděné nálezy Ústavního
soudu (II. ÚS 405/02, IV. ÚS 301/05 a Pl. ÚS 4/06) řešily ve svém souhrnu případy pojištěnců,
jimž vznikl nárok na starobní důchod po 31. 12. 1992 a spornou byla otázka zápočtu
dob zaměstnání (pojištění) získaných jimi do tohoto data pro jejich důchodové nároky
v jednotlivých nástupnických státech. Ústavní soud v těchto nálezech v souvislosti s výkladem
čl. 20 Smlouvy formuloval novou normu vnitrostátního práva, podle níž je třeba českým státním
občanům s trvalým pobytem na území České republiky pro jejich důchodové nároky vzniklé
po 31. 12. 1992 započítat v českém systému důchodového pojištění vždy dobu zaměstnání
(pojištění) získanou v systému důchodového zabezpečení ČSFR před tímto datem, bez ohledu
na skutečnost, která instituce smluvního státu je příslušná k hodnocení této doby podle
zmiňovaného článku 20 Smlouvy. Je-li přitom vyplácen druhou smluvní stranou důchod
vypočtený s přihlédnutím k tomu článku, případně svůj díl důchodu přiznali oba nositelé
pojištění, přizná český nositel pojištění k výplatě jen rozdíl mezi dávkou vyměřenou se zápočtem
těchto dob a dávkou či úhrnem dávek vyplácených podle Smlouvy (tzv. vyrovnávací příspěvek).
V projednávané věci je však podstatný výklad a aplikace přechodného ustanovení čl. 33 Smlouvy,
tedy nikoliv otázka zápočtu dob a přiznávaní a vyměřování nových nároků, ale otázka nakládání
s nároky přiznanými ještě před rozpadem federace. Je tedy zřejmé, že Ústavní soud doposud řešil
problematiku odlišnou od nynější, závěry jeho nálezů na projednávanou věc bezprostředně
nedopadají a závaznost pro nynější rozhodnutí soudu z nich dovodit nelze.
Z hlediska výše uvedeného je třeba přistoupit k zodpovězení námitek uplatněných
stěžovatelem. Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku upozornil na skutečnost,
že stěžovatelka splnila s ohledem na ustanovení §94 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb. a §2 nařízení
vlády č.118/1988 Sb. podmínky nároku na starobní důchod již dne 18. 5. 1988, tedy ještě před
rozpadem společného státu a k tomuto datu byly také její důchodové nároky za trvání ČSFR
vypořádány. Vyjádřil přitom pochybnost, že by jí po 31. 12. 1992 mohl podle stejných právních
předpisů vzniknout nějaký další nárok v České republice, nicméně konečnou odpověď ponechal
na krajském soudu, který ve svém prvním rozsudku s poukazem na citované nálezy
Ústavního soudu zřejmě k takovémuto závěru dospěl, byť ho dále nijak blíže neodůvodnil.
V nyní napadeném rozsudku pak krajský soud výslovně vznik nároku z českého systému
důchodového pojištění popřel. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti s tímto závěrem nesouhlasí,
z jejího podání je však zřejmé, že se její úvahy ohledně vzniku nároku na dávku ubírají jiným
směrem a že v podstatě požaduje, aby její starobní důchod, jenž je s ohledem na aplikovaný
článek 33 Smlouvy považován za důchod ze slovenského systému důchodového pojištění,
byl považován v jejím případě zároveň za dávku z českého systému důchodového pojištění.
Tento důchod by pak měl být následně upraven v rámci jednotlivých tzv. zvyšovacích akcí
podle českých předpisů a rozdíl přiznán k výplatě, přičemž uvedený postup by měl být
odůvodněn jejím českým státním občanství a především jejím aktuálním trvalým pobytem
na území České republiky.
Stěžovatelka se tedy pokouší o jistou analogii s dosavadními nálezy Ústavního soudu
v tom, že tak, jak Ústavní soud posvětil ve svém důsledku duplicitní zápočet dob zaměstnání
(pojištění) získaných do 31. 12. 1992 žadateli se státním občanstvím ČR a trvalým pobytem
na jejím území v systémech důchodového pojištění obou nástupnických států v těch případech,
kdy ke zhodnocení uvedených dob byla dle čl. 20 Smlouvy kompetentní instituce Slovenské
republiky, mělo by se za obdobných podmínek hledět na důchody vyměřené ještě za trvání ČSFR
zároveň jako na důchody české i slovenské bez ohledu na to, že podle čl. 33 Smlouvy by se mělo
jednat jen o důchody slovenské. Výše uvedené konstrukce je pak zapotřebí především
z toho důvodu, že stěžovatelce by bylo možno přiznat tzv. vyrovnávací příspěvek vzniklý
na základě rozdílu v jednotlivých zvýšeních důchodu podle českých a slovenských předpisů
pouze tehdy, pokud by ke slovenské existovala ještě i dávka z českého systému důchodového
pojištění, k níž by bylo možno tato zvýšení přiznat. Stěžovatelka k tomu sama uvádí, že základem
pro výpočet dávky z českého systému důchodového pojištění by měl být právě její starobní
důchod přiznaný slovenským nositelem pojištění ve výši, v níž náležel k 31. 12. 1992.
Zde Nejvyšší správní soud pouze podotýká, že stěžovatelka poněkud nesrozumitelně používá
v souvislosti se svým tvrzeným nárokem na dávku z českého systému důchodového pojištění
pojem „fiktivní“. V jejím případě ovšem nespočívá problém v samotném stanovení výše dávky,
kdy je fikce v konkrétních případech při výpočtu skutečně používána (viz, např. dílčení důchodu),
ale v existenci samotného nároku, který však může být vždy pouze reálný (tedy buď existuje
nebo ne).
Nejvyšší správní soud má za to, že uvedený názor stěžovatelky je naprostým popřením
smyslu a účelu čl. 33 Smlouvy a oporu pro něj nelze nalézt ani v Ústavě a Listině základních práv
a svobod. Mezi účastníky není sporu o tom, že Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení
je součástí Smlouvy o společném postupu při dělení majetku mezi Českou republikou
a Slovenskou republikou a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku,
uveřejněné pod č. 63/2000 Sb.m.s. K tomu je pak nutno souhlasit se žalovanou v tom, že čl. 33
Smlouvy lze považovat za vypořádání implicitních závazků federace v oblasti důchodového
zabezpečení. Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku poukázal na skutečnost,
že i v době existence ČSFR bylo provádění sociálního zabezpečení v kompetenci republik
a na federální úrovni bylo upraveno jen hmotné právo. Uzavřením Smlouvy mezi ČR a SR
o sociálním zabezpečení a působením čl. 33 se tedy na postavení poživatelů důchodů
nic nezměnilo, k výplatě dávky byla nadále příslušná instituce, která ji přiznala a vzniklý nárok
nebyl v důsledku rozdělení federace nijak krácen. Jestliže Slovenská republika převzala závazky
v těch případech, kdy její instituce sociálního zabezpečení již dávky vyplácela v okamžiku
rozdělení a obdobně postupovala i Česká republika, pak se dle názoru Nejvyššího správního
soudu jednalo o rozumný přístup, který co nejvíce šetřil princip právní jistoty a princip zachování
nabytých práv poživatelů důchodů.
Tyto závěry stěžovatelka v obecné rovině sice nezpochybňuje, konkrétně však dovozuje,
že v případě změny trvalého bydliště důchodce by měla být jedna ze smluvních stran, konkrétně
Česká republika, povinna přiznat poživatelům dávek v oblasti důchodového zabezpečení některé
dodatečné nároky a plnění. Dle názoru Nejvyššího správního soudu však bylo cílem článku 33
Smlouvy právě takovýmto dodatečně vznášeným nárokům, jakož i možným pochybnostem
o rozsahu kompetencí nositelů pojištění obou nástupnických států a koneckonců i znejistění
právního postavení poživatelů důchodů, zabránit. Jakýkoliv nárok stěžovatelky na dávku
z českého systému důchodového pojištění přitom nelze dovodit výkladem citovaného ustanovení
čl. 33 Smlouvy či vnitrostátních předpisů ani s přihlédnutím k principu legitimního očekávání.
Zde Nejvyšší správní soud upozorňuje, že již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 5. 2005
č.j. II. ÚS 487/03 při vymezování pojmu legitimního očekávání konstatoval, že „ke znakům
právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy),
jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu
orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky“. Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu pak ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2009 č. j. 6 Ads 88/2006 – 154 poukázal
i na další aspekt tohoto pojmu a na jeho souvislost s čl. 1 Listiny a s principem zákazu
neodůvodněně nerovného zacházení, v němž je obsažen též principem zákazu libovůle .
Jestliže je tedy pojem legitimního očekávání chápán především jako projev principů
obsažených v čl. 1 Listiny základních práv a svobod tj. principu zákazu libovůle a neodůvodněně
nerovného zacházení a dále principu právní jistoty, obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy, neexistuje
v daném případě žádná skutečnost, jež by svědčila ve prospěch názoru zastávaného
stěžovatelkou. Z širšího pohledu stěžovatelka zajisté nemohla důvodně očekávat, že bude
po rozdělení federace ekonomický vývoj v obou nástupnických státech stejný, že hmotně právní
úprava důchodového zabezpečení zůstane i do budoucna unifikována a že úpravy výše
vyplácených důchodů budou v obou nástupnických státech totožné, jako by k rozpadu federace
vůbec nedošlo. Rovněž tak mohla jen stěží očekávat, že kdykoliv po rozpadu federace budou
její již vypořádané důchodové nároky nějak upravovány podle místa aktuálního trvalého pobytu.
Takováto zásada se v oblasti důchodového pojištění obecně neuplatňuje a ani z pohledu
platné právní úpravy mu text výše citovaného ustanovení čl. 33 Smlouvy jakýkoliv důvod
k podobnému očekávání nedával. Je přitom zřejmé, že i úmysl smluvních stran tomuto textu
odpovídal, tj. strany záměrně zafixovaly příslušnost k výplatě vzniklých důchodových nároků
podle příslušnosti republikových nositelů pojištění k 31. 12. 1992, aniž by za relevantní braly
jakékoliv změny trvalého pobytu poživatele důchodu po tomto datu. Nejvyšší správní soud
na tomto místě připomíná, že interpretace mezinárodních smluv je normativně upravena
Vídeňskou úmluvou o smluvním právu. Tato úmluva stanoví, že smlouva musí být vykládána
v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který se dává výrazům ve smlouvě, s přihlédnutím
k jejich vzájemné souvislosti a k předmětu a účelu smlouvy. Tato kodifikovaná vykládací pravidla
jsou normativní povahy a interpret je povinen se jimi řídit. Jestliže se tedy smluvní strany v rámci
majetkového vypořádání závazků bývalé ČSFR v oblasti důchodového zabezpečení dohodly
na tom, že důchody přiznané institucemi jednotlivých republik budou nadále spravovat
tyto instituce, nelze při aplikaci jakéhokoliv výkladového pravidla dovodit, že by zároveň
zamýšlely, aby tomu za určitých okolností bylo jinak. Již vůbec pak není myslitelné, aby zcela
odlišně od jeho původního významu vykládala předmětný článek 33 Smlouvy pouze jedna
ze smluvních stran.
Jestliže k interpretačním pravidlům Vídeňské úmluvy patří interpretace pojmů v dobré
víře a taktéž v jejich kontextu s ostatními ustanoveními smlouvy, pak nelze přehlédnout i čl. 4
Smlouvy, který stanoví, že při používání právních předpisů jednoho smluvního státu jsou občané
tohoto smluvního státu rovni občanům druhého smluvního státu, pokud tato smlouva nestanoví
jinak, a čl. 5 Smlouvy, který stanoví, že je-li pobyt na území jednoho smluvního státu podmínkou
pro nárok na dávky z důchodového zabezpečení a nemocenského pojištění, nepovažuje se pobyt
na území druhého smluvního státu za pobyt v cizině, pokud tato smlouva nestanoví jinak.
Za této situace si lze jen obtížně představit, že by nositel důchodového pojištění České republiky
vyložil čl. 33 Smlouvy různě pro občany České republiky s trvalým pobytem na jejím území,
pro občany České republiky, kteří na jejím území trvalý pobyt nemají a pro občany
Slovenské republiky, ať již mají trvalý pobyt kdekoliv, tedy, že by na starobní důchod přiznaný
příslušnou institucí Slovenské republiky hleděl v případě českého občana s trvalým pobytem
v České republice zároveň jako na důchod český i slovenský, zatímco v ostatních případech
pouze jako na důchod slovenský, a z tohoto hlediska pak posuzoval důchodové nároky žadatelů
v českém systému důchodového pojištění. To by odporovalo nejen zmiňovaným výkladovým
pravidlům, ale i základním principům koordinace, na nichž jsou smlouvy v oblasti sociálního
zabezpečení, včetně této, vystavěny, tedy principu rovného zacházení a principu aplikace jednoho
právního řádu. Takovýto výklad by byl rovněž v rozporu i s čl. 1 Listiny a v něm obsaženým
zákazem neodůvodněně nerovného zacházení a z něho vyplývajícím zákazem libovůle
v návaznosti na čl. 30 Listiny. Lze tak uzavřít že české státní občanství stěžovatelky
má v projednávaném případě pouze ten význam, že stěžovatelka spadá podle čl. 3 Smlouvy
do okruhu osob, na něž se smlouva vztahuje, její trvalý pobyt na území České republiky
ode dne 8. 3. 1999 je pak z hlediska jejích důchodových nároků zcela irelevantní. K výše
uvedenému proto Nejvyšší správní soud jen pro úplnost dodává, že pokud by měla platit teze,
z níž stěžovatelka dovozuje své nároky vůči nositeli důchodového pojištění České republiky,
byla by jakákoliv smluvní úprava výplaty již přiznaných dávek zbytečná.
Nejvyšší správní soud shrnuje, že žalovaná nikterak nepochybila při výkladu práva,
když nepřiznala stěžovatelce požadovanou dávku, stejně tak nepochybil krajský soud, jestliže
žalobě proti rozhodnutí žalované o nepřiznání vyrovnávacího příspěvku nevyhověl. Napadený
rozsudek krajského soudu tak netrpí vadami podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s., Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona, správní orgán ve věcech důchodového pojištění nemá toto právo ani v případě
úspěchu ve věci, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spoj. s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu