ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.94.2009:85
sp. zn. 3 Ads 94/2009 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Ing. V. N.,
zast. JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 17. 7. 2008, č. X , v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2009, č. j. 34 Cad 146/2008 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajského soudu“) ze dne 15. 4. 2009, č. j. 34 Cad 146/2008 –
50 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým krajský soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne
17. 7. 2008, č. X (dále jen „napadené rozhodnutí“) pro vady řízení a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení.
Napadeným rozhodnutím žalované byl stěžovateli přiznán starobní důchod ode dne
1. 11. 2001 ve výši 3210 Kč. Zároveň žalovaná zpětně rozhodla o valorizaci důchodů
od ledna 2002 na 4018 Kč, od ledna 2003 na 3400 Kč měsíčně, od ledna 2004 na 2943 Kč
měsíčně, od ledna 2005 na 3117 Kč měsíčně, od ledna 2006 na 3312 Kč měsíčně, od ledna 2007
na 2382 Kč měsíčně a konečně od ledna 2008 náleží stěžovateli sta robní důchod zálohově ve výši
2382 Kč. Pro výši důchodu byla žalovanou započtena doba pojištění v českém důchodovém
pojištění 1820 dnů a v důchodovém pojištění před 1. 1. 1993 13977 dnů, což po snížení náhradní
doby pojištění na 80 % představovalo celkem 15 797 dnů (43 let a 102 dnů doby pojištění).
K hodnocení doby pojištění žalovaná uvedla, že doby pojištění před 1. 1. 1993 je podle čl. 20
Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení vyhl. pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“ ,
účinná mezi oběma státy až do vstupu ČR a SR do EU) uvedeném v příloze nařízení Rady (EHS)
č. 1408/71 příslušný hodnotit slovenský nositel pojištění. Z toho důvodu žalovaná přiznala
stěžovateli důchod ve výši rozdílu mezi výší důchodu stanoveného podle českých právních
předpisů s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným před 1. 1. 1993 na území tehdejšího
Československa a výší slovenského důchodu. Při výpočtu konkrétních částek příslušejících
k výplatě na jednotlivá období žalovaná postupovala tak, že vypočetla plnou výši českého
důchodu, která by stěžovateli náležela, pokud by měl všechny doby pojištění hodnoceny
jako české, a od této částky odečetla průměrnou výši slovenského starobního důchodu. Výsledek
činí výši dílčího českého starobního důchodu přiznávaného na uvedená období. Dále žalovaná
uvedla, že tímto rozhodnutím realizuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008,
č. j. 22 Cad 158/2007 – 212.
Stěžovatel napadl toto rozhodnutí obsáhlou a posléze doplněnou žalobou, v níž vyjádřil
s napadeným rozhodnutím svůj nesouhlas. Požadoval, aby žalovaná vycházela z právního názoru
uvedeného v rozsudku krajského soudu ze dne 29. 8. 2003, č. j. 22 Cad 62/2005 (který byl
sice zrušen Nejvyšším správním soudem, právní názor krajského soudu však nebyl vyvrácen)
a dále právní názor uvedený v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 22 Cad 158/2007 –
212, podle něhož měla žalovaná postupovat při výpočtu důchodu. Dále uvedl, že nesouhlasí
se zálohovým charakterem důchodu a způsobem jeho valorizace. Navrhl, aby mu byla započítána
doba pojištění v délce 46 let a výpočtový základ ve výši 10 041 Kč, přičemž celkový důchod
má činit 11 700 Kč. Dále požadoval, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalované
s tím, že má být respektován právní názor vyjádřený v pravomocném rozsudku ze dne
28. 2. 2008, č. j. 22 Cad 158/2007 – 212, a to buď v alternativě přiznání doplatku, který bude
tvořen rozdílem mezi fiktivním českým starobním důchodem za příslušný kalendářní rok
a skutečně stěžovatelem přijatými důchody od slovenského nositele po jištění, anebo přiznáním
plnohodnotného českého starobního důchodu.
Napadeným rozsudkem krajský soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil
pro vady řízení a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku
zrekapituloval historii případu, zejména pak poslední rozsudek téhož soudu ze dne 28. 2. 2008,
č. j. 22 Cad 158/2007 – 212. V tomto rozsudku krajský soud konstatoval, že je věcí českého
nositele pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá
vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl tak o dorovnání podle českých právních
předpisů při respektování částky důchodu pobírané v souladu se Smlouvou od druhé smluvní
strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu přiznaných od dvou
různých nositelů pojištění. Žalovaná podle citovaného rozsudku krajského soudu měla přiznat
český starobní důchod na základě získané doby pojištění na českém území společného
československého státu i samostatného českého státu, eventuálně rozhodnout o zvýšení
přiznaného dílčího českého starobního důchodu o takovou částku tak, aby žalobce nebyl
ve svém důchodovém nároku krácen z titulu aplikace Smlouvy. Důchodový nárok se podle
tehdejšího názoru krajského soudu měl odvíjet od výše starob ního důchodu podle českých
předpisů na základě dob zabezpečení či pojištění získaných za existence společného státu,
aniž by se přihlíželo k dobám následným, již slovenským, samozřejmě při splnění všech
podmínek vzniku nároku na starobní důchod. Před samotným posouzením věci krajský soud
uvedl, že se nezabýval otázkami a skutečnostmi souvisejícími s předchozími rozhodnutími
žalované ze dne 20. 11. 2001 a 16. 4. 2002, neboť tato rozhodnutí byla na základě podaných
kasačních stížností zrušena a pro žalovanou se stal finálně závazným pouze citovaný rozsudek
ze dne 28. 2. 2008, č. j. 22 Cad 158/2007 – 212. K uplatněným žalobním námitkám krajský soud
uvedl následující argumenty. Ohledně námitky, že žalovaná nesprávně aplikovala §13 zákona
č. 155/1995 Sb. spočívající v nezapočtení doby důchodového pojištění v letech 1993 – 1995,
kdy byl stěžovatel zaměstnán ve státním podniku Movis Holíč, krajský soud shledal,
že není důvodná, jelikož žalovaná v dalším řízení neměla přihlížet k následně získaným dobám
pojištění, které jsou slovenské. Je nesporné, že v tomto případě se jedná o dobu pojištění
získanou po rozdělení společného státu a k rozhodnému dni zaměstnavatel sídlil na území SR,
a proto se jedná o slovenskou dobu pojištění. Krajský soud tudíž v nezapočtení uvedené doby
neshledal jakékoliv pochybení. Dále podotkl, že žalovaná připustila pochybení co do nezapočtení
doby pojištění od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2001 v délce 120 dní a souhlasila s vydáním nového
rozhodnutí o úpravě důchodové dávky po započtení této doby v novém rozhodnutí.
Toto pochybení bylo rovněž pro krajský soud důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Další žalobní bod, jímž stěžovatel rozporoval vadný výpočet starobního důchodu z důvodu
nepřesně sdělené výše slovenského důchodu a koncepční chyby v samotném výpočtu důchodu,
krajský soud zhodnotil jako nedůvodný. Vyšel při posouzení první námitky z toho, že žalovaná
při výpočtu důchodu vycházela ze sdělení Sociálne poisťovni Bratislava ze dne 19. 5. 2008 o výši
pobíraného starobního důchodu ve slovenských korunách v období od 1. 11. 2001 do 1. 7. 2007.
Jelikož stěžovatel blíže tuto námitku neodůvodnil, krajský soud odkázal pouze na toto sdělení
s tím, že žalovaná pro přepočet slovenské na českou měnu v prvém roce použila kurz ke dni
přiznání důchodu dne 1. 11. 2001 a v následujících letech kurz platný k 1. 7. toho kterého roku.
Další námitka stěžovatele, že žalovaná měla postupovat tak, že od vypočteného českého
starobního důchodu za celé období od r. 1954 až do roku 2001 měla odečíst slovenský důchod
za dobu 1954 – 1992, a nikoliv slovenský důchod za celé období roku 1954 – 1995, je rovněž
nedůvodná. Žalovaná měla v souladu s názorem citovaného rozsudku krajského soudu vypočíst
výši starobního důchodu podle českých právních předpisů za dobu zaměstnání či pojištění
na území českého státu v době společného státu a po jeho rozdělení od 1. 1. 1993. Žalovaná
však tento závazný právní názor nerespektovala a vypočetla výši starobního důchodu za celou
dobu existence společného státu bez ohledu na to, že od r. 1 976 až do 31. 12. 1992 stěžovatel
pracoval a bydlel na území nynější SR a po rozdělení společn ého státu zhodnotila dobu,
kdy stěžovatel pracoval a bydlel na území nynější ČR. Z toho krajský soud dovodil, že žalovaná
rozhodla o výši dávky nad rámec závaznéh o právního názoru a ve prospěch stěžovatele
(dobu pojištění od 1. 5. 1976 do 31. 12. 1992 započetla i Slovenská poisťovňa Bratislava).
K tomu krajský soud podotkl, že stěžovatelův návrh, aby žalovaná odpočítávala slovenský
důchod pouze za roky 1954 – 1992, není realizovatelný, neboť slovenská nositelka pojištění
stanovila důchod podle Smlouvy za dobu pojištění v letech 1954 – 1995. Žalovaná tedy není
k požadovanému kroku kompetentní a slovenský důchod je v souladu se Smlouvou a s výjimkou
dodatečného započtení let zaměstnání v době 1962 – 1966 není důvodu na tom co měnit.
K problému odlišného počátku doby důchodového pojištění krajský soud konstatoval, že podle
českých předpisů byl počátek doby pojištění stanoven na 1. 9. 1954, zatímco podle slovenských
předpisů od 20. 9. 1954 (od dovršení věku 14 let). Proto je tato námitka v podstatě v neprospěch
stěžovatele, neboť krátí dobu pojištění o 19 dnů a krajský soud se jí proto nezabýval
s tím, že uvedený rozdíl vyplývá z rozdílné právní úpravy. Ohledně námitky, aby žalovaná
v jeho případě neaplikovala systém výpočtu dávky užívaný v řízení o odstraňování tvrdosti
Smlouvy, krajský soud uvedl, že se opět jedná o námitku v neprospěch stěžovatele,
neboť žalovaná zhodnotila celou dobu do 31. 12. 1992 jako dobu českou, ačkoliv měla
podle závazného právního názoru zhodnotit pouze dobu zaměstnání na českém území získanou
v době existence společného státu a následně v době existence samostatného českého státu.
Žalovaná tedy postupovala v rozporu se závazným pokynem krajského soudu, nicméně
ve prospěch stěžovatele, a došlo tak ke dvojímu započtení doby od 30. 4. 1976 do 31. 12. 1992.
Proto krajský soud k této námitce nezaujal stanovisko. V závěru krajský soud podotkl,
že se nemohl vyjádřit k námitce týkající se trvalé zálohovosti a trvale opožděné valorizace
důchodu, neboť tento postup není upraven v žádném předpise, a tudíž ho nelze přezkoumat
z hlediska zákonnosti. Krajský soud tedy shledal většinu námitek jako nedůvodn ých,
avšak napadené rozhodnutí zrušil proto, že shledal důvodnou námitku nezapočtení doby
pojištění od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2001 a zavázal žalovanou v tom směru, aby v dalším řízení
započetla tuto dobu pojištění a zjistila novou výši důchodové dávky pro eventuální nové
stanovení starobního důchodu ode dne 1. 11. 2001.
V kasační stížnosti stěžovatel nejprve obsáhle zrekapituloval historii případu
a jeho projednávání žalovanou i soudy. Poté s odkazem na žalobu a její doplnění stěžovatel uvedl,
v čem spatřuje nezákonnost napadeného a nyní pravomocně zrušeného rozhodnutí žalované,
přičemž zdůraznil, že mu měly být započítány veškeré doby důchodového pojištění získané
ve společném československém státě do dob důchodového pojištění v českém systému
důchodového pojištění. Zdůraznil, že nepožaduje po žalované žádné nadstandardní řešení a bude
plně spokojen s realizací svého důchodu dle pravomocného rozsudku. Proti napadenému
rozsudku vznesl následují námitky, které podřadil pod důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost napadeného rozsudku z důvodu nesprávného hodnocení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel rozčlenil své námitky do 12 bodů uvedených
v odstavci 4) kasační stížnosti, přičemž tyto námitky lze podřadit jak pod uvedené ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř . s., tak i pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K posledně
uvedenému kasačnímu důvodu se vztahují následující námitky. V prvé řadě stěžovatel v bodě a)
namítl, že v soudním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu krajský
soud neudělil slovo ke konečnému návrhu, čímž porušil soudní řád správní. Dále v bodě b)
kasační stížnosti poukázal na to, že krajský soud nevzal v úvahu jeho námitku, že dle §13 zákona č. 155/1995 Sb. se za dobu důchodového pojištění považují doby zaměstnání získané
před 1. 1. 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a proto mu uvedené období mělo
být započítáno do dob důchodového pojištění v českém systému důchodového pojištění.
Podle názoru stěžovatele se k této námitce se krajský soud v napadeném rozsudku vůbec
nevyjádřil. Dále stěžovatel v bodě c) uvedl, že krajský soud se měl vyjádřit k jeho námitce,
že nesouhlasí s tím, aby byl k přepočtu slovenského důchodu na českou měnu použit pouze jeden
kurz za období celého roku, ačkoliv starobní důchod je mu zasílán měsíčně a mělo by tedy být
použito 12 různých kurzů. Za správné řešení považuje stěžovatel používat při kalkulacích
skutečnou výši přijatého slovenského důchodu přepočteného na českou měnu. Stěžovatel
dále v bodě g) kasační stížnosti se ohradil proti tomu, že se krajský soud nevypořádal s žalobní
námitkou o trvale opožděné valorizaci důchodu, a zdůraznil, že opožděná valorizace důchodu
ho poškozuje ve výši přijímané důchodové dávky, což je v zásadním rozporu s pravomocným
rozsudkem krajského soudu, dle něhož stěžovatel nesmí být krácen ve svém důchodovém nároku
po celé období jeho pobírání. Valorizace důchodu za daný rok se uskutečňuje zásadně až příští
rok, což je více než s jednoročním zpožděním. V bodě ch) stěžovatel namítl, že krajský soud
nezaujal žádné stanovisko ke klíčové žalobní námitce, a to k nerespektování pravomocného
rozsudku žalovanou. Podle něho měla žalovaná přiznat plný český starobní důchod podle
podmínek zákona č. 155/1995 Sb. vzhledem k získané době pojištění na českém území
společného československého státu a samotného českého státu, a případně rozhodnout o zvýšení
přiznaného dílčího českého starobního důchodu, a to o finanční částku, jež by zaručovala,
že stěžovatel nebude ve svém oprávněném důchodovém nároku krácen po celé o bdobí pobírání
důchodové dávky. Žalovaná však tento závazný právní názor ignorovala a provedla vlastní
výpočet, který však nemá žádnou oporu v zákoně o důchodovém pojištění ani v pravomocném
rozsudku. Stěžovatel je ochoten přijmout obě alternativy řešení d ůchodu, avšak upřednostňuje
přiznání plného českého starobního důchodu.
K druhému uplatněnému kasačnímu důvodu [nezákonnosti napadeného rozsudku - §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.] stěžovatel uvedl tyto námitky. Předně v bodě b) kasační stížnosti uvedl,
že právní názor krajského soudu ohledně slovenských dob pojištění není správný, neboť podle
jeho názoru za slovenské doby lze při výpočtu doby důchodového pojištění považovat až doby
od 1. 1. 1996. Stěžovatel znovu poukázal na to, že podle pravomocného rozsudku měla žalovaná
vypočíst důchod podle zákona č. 155/1995 Sb. S poukazem na předchozí rozsudky vydané
ve věci, především na zrušený rozsudek krajského soudu ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Cad 62/2005
– 119 a také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Ads 12/2007 - 174,
stěžovatel vyjádřil názor, že doby pojištění v letech 1993 – 1995 měly být zahrnuty do dob
pojištění a vyloučeny při výpočtu osobního vyměřovacího základu, což bylo v uvedených
rozsudcích potvrzeno. V bodě d) stěžovatel vytkl krajskému soudu, že „nepochopil řešení
tzv. československých důchodů“, jelikož nesprávně vyložil závazný právní názor obsažený
v pravomocném rozsudku. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že žalovaná
nerespektovala tento právní názor krajského soudu a vypočetla výši českého starobního důchodu
za celou dobu existence společného státu bez ohledu na to, že od r. 1976 až do konce roku 1992
stěžovatel pracoval a bydlel na území nynější SR, což bylo nad rámec závazného právního názoru
krajského soudu uvedeného v pravomocném rozsudku ve prospěch stěžovatele. V návaznosti
na to stěžovatel v bodě e) uvedl, že není možné, aby od českého důchodu (bez roků 1993 – 1995)
byl odečítán slovenský důchod za úplně jiné období. Pokud se žalovaná rozhodla jakkoliv
nepřihlížet ke slovenským dobám, potom k nim důsledně neměla přihlížet vůbec.
K tomu stěžovatel dodal, že si uvědomuje obtížnost stanovení výše slovenského důchodu
jen za dílčí období, neboť zde by byla nutná součinnost se slovenským nositelem pojištění,
který by pro tento účel vypočítal fiktivní slovenský důchod bez započtení let 1993 – 1995,
který by byl „odečitatelnou položkou“ od českého důchodu. Dále uvedl, že výše důchodu je v ČR
závislá na výši výdělků v rozhodném období a na době pojištění. Podle stěžovatele to v jeho
případě neplatí, neboť kdyby stěžovatel v letech 1993 – 1995 vůbec nepracoval ani neplatil žádné
důchodové pojištění, pobíral by úplně stejný důchod. Proto považuje uvedené řešení za absurdní.
V bodě f) stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že žalovaná použila namísto standardního
výpočtu důchodu systém, který se používá v rámci odstraňování tvrdosti Smlouvy. To je podle
stěžovatelova názoru v rozporu se závazným právním názorem krajského soudu uvedeným
v pravomocném rozsudku. Další námitku uvedenou v bodě i) stěžovatel směřoval proti tomu,
že systém výpočtu důchodu je založen na trvalé zálohovosti důchodu a na potřebě každoročních
vydávání nových rozhodnutí o důchodu, což je pro stěžovatele nepřijatelné. Kromě toho v bodě
j) namítl i nesprávnou a opožděnou valorizaci důchodu, která ho trvale poškozuje v průběhu
celého období pobírání důchodové dávky, a tím je v zásadním rozporu s pravomocným
rozsudkem.
Z uvedených důvodů stěžovatel požádal, aby byl jeho důchod realizován jen pod le
pravomocného rozsudku a zákona o důchodovém pojištění. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a dále rozhodl, že při řešení důchodu
podle druhé alternativy uvedené v pravomocném rozsudku má být uplatněn systém výpočtu
důchodu uvedený v prvním rozsudku ve věci (ze dne 29. 8. 2003, č. j. 22 Ca 149/2002 – 38,
který však byl z jiných důvodů zrušen Nejvyšším správním soudem). Stěžovatel mimo to navrhl
alternativní možnost řešení důchodu, která spočívá v tom, že by ža lovaná vypočetla plný český
starobní důchod k 1. 11. 2001 bez použití Smlouvy (tj. fiktivní český důchod), od něho odečetla
starobní důchod přiznaný k témuž datu stěžovateli slovenskou nositelkou pojištění a přepočtený
podle kurzu ČNB devizy střed na den 1. 11. 2001. Pak by tento důchod měl být postupně
valorizován. Závěrem stěžovatel uvedl, že je připraven přijmout obě alternativy řešení, nicméně
preferuje variantu přiznání plného českého starobního důchodu.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 4. 1. 2010 stěžovatel uvedl, že nad rámec kasační
stížnosti chce vysvětlit svůj názor na dořešení starobního důchodu. Kromě již uvedených tvrzení
obsažených v kasační stížností poukázal na to, že žalovaná i dnes provádí vzájemné zúčtování
plateb se slovenským nositelem pojištění. Stěžovatel požadoval, aby tak žalovaná postupovala
i v jeho případě. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby v demokratickém a právním státu
žalovaná nerealizovala věrně pravomocný rozsudek soudu a aby snad jeho realizaci akceptoval
pouze tehdy, jestli sám bude považovat pravomocné rozhodnutí soudu za správné. Při trvalém,
resp. nikoliv zálohovém vyplácení důchodu je stěžovatel připraven nést dopady kurzových změn
v obou směrech.
Žalovaná ke kasační stížnosti podala své vyjádření, v němž uvedla, že kasační stížnost
míří pouze proti odůvodnění napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu navrhla, aby ji Nejvyšší
správní soud jako nepřípustnou odmítl (§104 odst. 2 s. ř. s.).
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti.
Po zrušení rozsudku ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Cad 62/2005 – 119, rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Ads 12/2007 - 174,
pro nepřezkoumatelnost krajský soud vydal rozsudek ze dne 28. 2. 2008, č.j. 22 Cad 158/2007 –
212 (tj. dle stěžovatelovy terminologie „pravomocný“ rozsudek). Jím zrušil rozhodnutí žalované
ze dne 16. 4. 2002, č. 400 920 089/521 pro nezákonnost a vrátil věc žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že žalobcem uplatněný d ůchodový
nárok je nezbytné odvíjet od výše starobního důchodu podle českých předpisů odpovídajícího
zohlednění dob zabezpečení (dob pojištění) získaných za existence společného státu
(aniž by bylo jakkoliv přihlíženo k dobám následným, již slovenským). Dále dovodil,
že aplikací Smlouvy nesmí dojít ke krácení důchodových nároků pojištěnců vzniklých nezávisle
na této smlouvě podle vnitrostátních předpisů. Dále poukázal na závěry plenárního nálezu
Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06. Pokud tedy stěžovatel splňuje podmínky
pro vznik nároku na dávku i bez existence Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového
pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku
podle vnitrostátních právních předpisů, přičemž bude respektovat částku důchodu pobíraného
v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání dvou
důchodů stejného typu přiznaných od dvou nositelů pojištění. Naproti tomu, krajský soud nijak
žalovanou nezavázal ohledně samotného postupu při porovnání výše dávek, neboť na to právní
úprava nepamatuje a ani citovaný nález Ústavního soudu nedává pro tento postup žádnou oporu.
Výsledně tedy krajský soud zavázal žalovanou přiznat stěžovateli plný český starobní
důchod podle podmínek zákona č. 155/1995 Sb. vzhledem k získané době pojištění
na českém území společného československého státu i samostatného českého státu,
případně aby rozhodla o zvýšení přiznaného dílčího českého starobního důchodu
tak, aby žalobce nebyl k rácen ve svém oprávněném důchodovém nároku z titulu aplikace
smlouvy, a to po celé období pobírání důchodové dávky.
Z protokolu o jednání ze dne 7. 4. 2009 vyplývá, že stěžovatel před soudem tvrdil,
že získal na českém území československého státu a na českém území po 1. 1. 1993 celkem 27 let
pojištění a chce přiznat důchod za dobu od 1. 9. 1954 do 19. 7. 2001. V případě přiznání
takového důchodu je stěžovatel ochoten vzdát se vypláceného starobního důchodu slovenským
nositelem pojištění. Tento postup považuje za realizaci pravomocného rozsudku krajského
soudu. Za předpokladu, že se odhlédne od čl. 20 Smlouvy, má stěžovatel nárok na plný český
starobní důchod za 46 let pojištění, tj. včetně doby od 1. 1. 1993 do 30. 11. 1995, a to vzhledem
k ustanovení §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Ohledně doby pojištění od 1. 1. 1993
do 30. 11. 1995 stěžovatel uvedl, že tato doba není pro účely zjištění doby pojištění slovenskou
dobou pojištění s ohledem na ustanovení §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
ale pro výpočet osobního vyměřovacího základu je dobou vyloučenou. Toto považuje stěžovatel
za koncepční chybu ve výpočtu důchodu, neboť při něm dochází k porovnání důchodové dávky
přiznané slovenskou stranou za dobu od 20. 9. 1954 do 20. 11. 1995 a fi ktivní český starobní
důchod za dobu od 1. 9. 1954 do 19. 7. 2001 s výjimkou doby od 1. 1. 1993 do 30. 11. 1995.
Zároveň však z protokolu o jednání nevyplývá, že by účastníci dostali příležitost vznést konečné
návrhy ve věci.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3
s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V prvé řadě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné p ředeslat, že ve věci
rozhodovaly několikrát jak žalovaná, tak krajský soud i Nejvyšší sprá vní soud. Aniž by Nejvyšší
správní soud chtěl na tomto místě rekapitulovat celý průběh řízení ve věci od roku 2001,
přece jen pro vyjasnění současného stavu věci považuje za vhodné některé momenty
připomenout. Žalovaná vydala první rozhodnutí ve věci přiznání starobního důchodu stěžovateli
dne 20. 11. 2001, přičemž stěžovateli přiznala plný starobní důchod ve výši 8759 Kč, a to za celou
dobu pojištění stěžovatele v délce 46 let a 140 dnů, po snížení za náhradní doby pojištění na 80 %
činila tato doba 46 roků a 87 dnů. Stěžovateli byl rozhodnutím Sociální pojišťovny SR ze dne
11. 2. 2002 přiznán důchod ve výši 6265 Sk měsíčně. Dne 16. 4. 2002 vydala žalovaná nové
rozhodnutí, v němž vyčíslila a přiznala stěžovateli na základě aplikace Smlouvy dílčí starobní
důchod ve výši 1047 Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal žalobu, o níž dvakráte
rozhodoval krajský soud (rozsudky ze dne 29. 8. 2003, č. j. 22 Cad 62/2005 – 38, a rozsudek
ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Cad 62/2005 – 119) a Nejvyšší správní soud (rozsudky ze dne
15. 4. 2005, č. j. 4 Ads 63/2003 – 71 a rozsudek ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Ads 12/2007 - 174).
V obou případech krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a stejně tak zrušil i Nejvyšší správní
soud oba jeho rozsudky, a to pro nepřezkoumatelnost. Poté krajský soud vydal rozsudek ze dne
28. 2. 2008, č. j. 22 Cad 158/2007 – 212, na nějž se stěžovatel hojně odvolává (a který nazývá
jako „pravomocný rozsudek“) a na základě něhož ve věci znovu rozhodla žalovaná nyní
napadeným rozhodnutím ze dne 17. 7. 2008.
Jak je z tohoto napadeného rozhodnutí zřejmé, přistoupila žalovaná k výpočtu
stěžovatelova důchodu jiným způsobem než v předchozích rozhodnutích, neboť v mezičase
vydalo nejprve Ministerstvo práce a sociálních věcí a posléze i sama žalovaná intern í výkladové
směrnice, jejichž cílem bylo přizpůsobit správní praxi žalované právním závěrům dovozeným
z judikatury Ústavního soudu (zejména nález ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/2006, přístupný
na http:\\nalus.usoud.cz). Konkrétně se jedná zejména o meritorní směrnici ředitelky ČSSZ
č. 2/2008 ze dne 1. 4. 2008 („Výklad zákona o důchodovém pojištění, popř. předpisů
souvisejících, s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČR a SR a sociálním zabezpečení vyhlášené
pod č. 228/1993 Sb. a k nálezům Ústavního soudu“). Dle preambule tato meritorní směrnice
vychází ze závazného výkladu Ministerstva práce a sociálních věcí, který navazuje na právní názor
Ústavního soudu, podle něhož občan ČR, který splnil podmínku doby pojištění pro vznik nároku
na důchod s přihlédnutím k době získané za existence společného státu (v jakékoliv jeho části),
má nárok na důchod podle právních předpisů ČR, resp. na dorovnání výše slovenského důchodu
na úroveň důchodu stanoveného podle českých právních předpisů. Směrnice konstruuje zvláštní
typ důchodové dávky, tzv. „důchod podle výkladu MPSV“, na nějž pojištěnci za splnění
stanovených podmínek (čl. 1 směrnice) vznikne nárok pouze tehdy, požádá -li žadatel
o jeho přiznání, resp. projeví svou vůli na přiznání českého důchodu i za dobu zabezpečení
před rozdělením společného státu (čl. 2 odst. 2 směrnice). Základním principem této důchodové
dávky je princip prospěchu pojištěnce, což znamená, že nárok na důchod podle výkladu MPSV
nevzniká tehdy, pokud je jeho výše nižší než výše důchodu stanovená podle českých právních
předpisů a v souladu s mezinárodními smlouvami o sociálním zabezpečení [čl. 5 odst. 1 písm. b)
směrnice]. Tato meritorní směrnice je Nejvyššímu správnímu soudu známa z jeho předchozí
rozhodovací činnosti v obdobných případech (např. rozsudek ze dne 30. 12. 2008, č. j. 4 Ads
121/2006 - 92, přístupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud k charakteru této směrnice
podotýká, že jakkoliv svým obsahem do značné míry supluje chybějící právní úpravu, je v souladu
s obecnými požadavky, které ve svých nálezech ve věcech česko -slovenských důchodů vyslovil
Ústavní soud (význam českého občanství pro nárok na český starobní důchod, otázka dělení
dob pojištění získaných v době existence federálního státu, atd.). Samotný postup žalované
podle této směrnice tedy rozhodně neznamená a priori rozpor se zákonem. Úkolem soudu
v posuzované věci není zabývat se obecně zákonností či ústavností této směrnice
v její komplexitě, nýbrž k námitkám stěžovatele posoudit, zda postupem žalované nebylo
zasaženo do zákonných či ústavně zaručených veřejných subjektivních práv, při zohlednění
a respektování předmětných závěrů judikatury Ústavního soudu, a to výhradně ve skutkovém
kontextu tohoto případu.
Z provedené stručné rekapitulace souslednosti jednotlivých rozhodnutí vydaných ve věci
vyplývá, že v okamžiku vydání tzv. „pravomocného rozsudku“ ještě nebyla nová metodika
výpočtu důchodu „podle výkladu MPSV“ krajskému soudu známa. Krajský soud zavázal
žalovanou pokynem „přiznat stěžovateli plný český starobní důc hod podle podmínek
zákona č. 155/1995 Sb. vzhledem k získané době pojištění na českém území společného
československého státu i samostatného českého státu, případně aby rozhodla o zvýšení
přiznaného dílčího českého starobního důchodu tak, aby žalobce nebyl krácen
ve svém oprávněném důchodovém nároku z titulu aplikace smlouvy, a to po celé období
pobírání důchodové dávky “, přičemž o samotné metodě výpočtu důchodu tento závazný
právní názor ničeho nestanovil. Nejvyšší správní soud úvodem posouzení kasační stížnosti
konstatuje, že za dané situace je logické, že žalovaná při novém rozhodování o přiznání českého
starobního důchodu stěžovateli vyšla z této metodiky (provádějící judikaturu Ústavního soudu)
a postupovala při výpočtu důchodu podle ní. Většina stěžova telových námitek proti postupu
žalované se zakládá právě na tom, že stěžovatel nebyl obeznámen s novou metodikou výpočtu
a považoval ji za nezákonnou.
K samotným stěžovatelovým námitkám, které jsou pro potřeby přehlednějšího
odůvodnění sdruženy do větších tématických částí, Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Stěžovatel namítl, že krajský soud mu nedal možnost při jednání vyslovit konečný návrh. Možný
dopad této vady na zákonnost napadeného rozsudku, resp. jeho věcnou správnost, stěžovatel
v této námitce nijak nezdůvodnil. Podle ustanovení §49 odst. 8 s. ř. s. platí, že na závěr jednání
musí být účastníkům uděleno slovo ke konečným návrhům. Z protokolu o jednání ze dne
7. 4. 2009 skutečně nevyplývá, že by krajský soud před vydáním usnesení o odročení jednání
za účelem vydání rozsudku vyzval účastníky k pronesení konečných návrhů. Smyslem institutu
„konečného návrhu“ (s. ř. s.) či tzv. práva na závěrečnou řeč (o. s. ř.) je umožnit účastníkům
řízení reagovat na výsledky dokazování provedeného při jednán í, vyjádřit svůj názor
na skutkovou a právní stránku věci a případně v tomto směru upravit svůj návrh na rozhodnutí
ve věci samé. V daném případě Nejvyšší správní soud musí dát stěžovateli za pravdu v tom, že –
za předpokladu, že krajský soud skutečně nevy zval účastníky k vyslovení konečných návrhů
ve věci a nejde tedy o pouhou nedostatečnou protokolaci průběhu jednání – se krajský soud
dopustil procesního pochybení. Aby se však mohlo jednat o vadu řízení, která by odůvodňovala
zrušení napadeného rozsudku, musela by taková vada ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. V posuzované věci se Nejvyšší správní soud
nedomnívá, že tomu tak mohlo být. Stěžovatel dostal v žalobním řízení dostatečný prostor
k vyjádření svých námitek a měl příležitost reagovat i na vyjádření žalované (č. l. 46 a 47)
k předmětu řízení a k provedeným důkazům (viz k tomuto rozměru práva na spravedlivý proces
např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. III. ÚS 113/96, či nález ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, přístupné na http:\\nalus.usoud.cz). Při samotném jednání
stěžovatel formuloval dostatečně jasně a srozumitelně své výhrady proti napadenému rozhodnutí
žalované a krajskému soudu pak nedal důvod k tomu, aby pochyboval o tom, že trvá na petitu
žaloby. V průběhu jednání nebylo ani prováděno žádné dokazování a ani žalovaná nevznesla
žádnou novou námitku či argument, který by již předtím písemně neuvedla a který by byl
stěžovateli neznámý. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedené
procesní pochybení krajského soudu nemohlo mít vliv na přezkoumatelnost ani zákonnost
rozhodnutí o věci samé, jelikož nijak nezhoršilo stěžovatelovo procesní postavení a nebylo
tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že právo vyslovit konečný
návrh nemohla realizovat ani žalovaná, pak je zřejmé, že stěžovatel nebyl ani nijak znevýhodněn
v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení. V kontextu posuzované věci (i s přihlédnutím
k celkové délce řízení ve věci) by tak bylo přepjatým formalismem přikládat této procesní vadě
vliv na zákonnost napadeného rozsudku a napadený rozsudek z tohoto důvodu zrušit.
Podle Nejvyššího správního soudu by totiž opačný postup pouze oddálil meritorní posouzení
stěžovatelem rozporovaných právních otázek, aniž by byla jakkoli zlepšena či posílena
jeho pozice. Zrušení napadeného rozsudku z tohoto důvodu by tak nebylo ani ve stěžovatelův
prospěch. Tuto námitku tedy Nejvyšší správní soud vyhodnotil z hlediska ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nedůvodnou.
Druhou námitkou stěžovatele je tvrzení, že mu měla být započtena doba zaměstnání
získané před 1. lednem 1996 (tj. konkrétně doba 1083 dnů v letech 1993 – 1995, v níž stěžovatel
dle osobního listu důchodového pojištění i podkladů slovenského nositele pojištění pracoval
v SR) dle ustanovení §13 zákona o důchodovém pojištění. K tomu Nejvyšší správní soud
podotýká, že stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že se krajský soud k této námitce nevyjádřil. Krajský
soud naopak v napadeném rozsudku vyhodnotil tuto žalobní námitku jako nedůvodnou
a výslovně uvedl, že „je nesporné, že v tomto případě se jedná o dobu pojištění získanou po rozdělení
společného státu a k rozhodnému dni zaměstnavatel sídlil na území SR, a proto se jedná o slovenskou dobu
pojištění. Krajský soud tudíž v nezapočtení uvedené doby neshledal jakékoliv pochybení“. Nejvyšší správní
soud proto konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku v tomto místě rozhodně netrpí
nepřezkoumatelností, naopak. S právním závěrem krajského soudu se lze plně ztotožnit.
Ustanovení §13 zákona o důchodovém pojištění, jímž argumentuje stěžovatel, je jakýmsi
přechodným definičním ustanovením vztahujícím se k dobám zabezpečením získaným
před 1. 1. 1996 podle předchozích právních předpisů. Konkrétně stanovuje, že „za dobu pojištění
se považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem,
s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let; jde -li však o dobu zaměstnání v cizině před 1. kv ětnem 1990,
hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného. (2)
Za náhradní dobu pojištění se považují též náhradní doby získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných
před tímto dnem a doba pobírání důchodu za výsluhu let. Za náhradní dobu pojištění se považuje též doba studia
získaná před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia
po dosažení věku 18 let. Smyslem tohoto ustanovení tak není odlišit české a cizí doby pojištění
(podle principu teritoriality), nýbrž vymezit rozsah pojmu „doba pojištění“ definovaného
v ustanoveních §11 a násl. zákona o důchodovém pojištění z hlediska časového (tj. podle
principu temporality). Stěžovateli tak nelze přisvědčit v tom, že žalovaná měla započíst
stěžovatelovu dobu pojištění získanou v letech 1993 – 1995, kterou stěžovatel získal
u zaměstnavatele Movis Holíč se sídlem ve Slovenské republice a vyhodnotit ji jako vyloučenou
dobu. Navíc je zapotřebí připomenout, že předchozí rozhodnutí žalované o nároku na starobní
důchod vycházela z odlišné metody výpočtu, než je tomu u napadeného rozhodnutí žalované
vydanému dle její citované meritorní směrnice. Z odlišné metody výpočtu důchodu plyne rovněž
rozdílná délka celkové doby pojištění, z níž žalovaná v napadeném rozhodnutí vycházela a kterou
stěžovatel rovněž namítal. Zatímco při výpočtu dílčího důchodu dle Smlouvy byly všechny
získané doby pojištění žalovanou sečteny (celkem 46 let a 140 dnů ), nyní nelze dle citované
metodiky žalované započítat slovenské doby pojištění dosažené po 1. 1. 1993. V meritorní
směrnici ústřední ředitelky žalované, podle níž bylo vydáno napadené rozhodnutí, je problematika
dob pojištění započitatelných pro výpočet důchodu „podle výkladu MPSV“ upravena zejména
čl. 1, v němž je stanoveno, že pro nárok na důchod podle výkladu MPSV musí být získání doby
pojištění potřebné pro nárok na daný důchod podle předpisů ČR; do této doby se zahrnují doby
pojištění a náhradní doby získané před 1. 1. 1993 na území tehdejšího Československa
(třebaže je již započetl orgán sociálního zabezpečení SR) a posuzují se podle právních předpisů
ČR. Dále podle čl. 3 odst. 2 této meritorní směrnice, který se vztahuje na sta novení výše důchodu
podle výkladu MPSV, platí, že doby od 1. 1. 1993 do 30. 4. 2004 se posuzují podle dvoustranných
smluvních dokumentů mezi ČR a SR. S těmito dobami se tedy nepočítá ani pro vznik nároku
na tuto důchodovou dávku, ani pro výpočet její výše. Toto pravidlo naprosto zapadá do kontextu
koordinačního mechanismu, na němž je vztah mezi českým a slovenským systémem postaven ,
neboť slovenské doby pojištění dosažené od 1. 1.1993 až do 30. 4. 2004 jsou z pohledu
teritoriálního čistě cizími dobami pojištění, které logicky žalovaná jako čes ká nositelka
důchodového pojištění nemůže hodnotit.
K stěžovatelově argumentaci předchozími rozsudky krajského soudu a zdejšího soudu
(č. j. 4 Ads 12/2007 – 174), které měly podle stěžovatele potvrzovat jeho právní názor na věc,
je třeba uvést, že stěžovatel nevyložil předmětné části odůvodnění těchto rozsudků správně.
Nejvyšší správní soud zrušil svým rozsudkem č. j. 4 Ads 12/2007 – 174 rozsudek krajského
soudu pro nepřezkoumatelnost a nezavázal krajský soud k žádnému konkrétnímu právnímu
závěru. Úvahy, které jsou v odůvodnění tohoto rozsudku uvedeny, se tak týkají pouze specifikace
otázek, které nebylo možno z odůvodnění zrušeného rozsudku ze dne 27. 7. 2006, č. j. 22 Cad
62/2005 – 119 přezkoumat, a kterým se krajský soud měl v novém rozsudku věnovat. V žádném
z těchto rozsudků však nebyl vysloven závěr, že by žalovaná měla při výpočtu stěžovatelova
českého starobního důchodu zhodnotit i slovenské doby pojištění v letech 1993 – 1995.
Tento právní názor nevyplývá ani z nezrušeného pravomocného rozsudku krajského soudu
ze dne 28. 2. 2008, č. j. 22 Cad 158/2007 – 212. Nejvyšší správní soud tedy k této námitce
uzavírá, že názor krajského soudu je nejen přezkoumatelný, ale i právně správný,
takže stěžovatelovy námitky mířící k tomuto problému nejsou důvodné.
Třetí námitkou stěžovatel nesouhlasil s tím, že při výpočtu důchodové dávky je slovenský
důchod (jenž se odečítá od výše českého důchodu) přepočítáván vždy podle jednoho kurzu
pro výpočet všech dvanácti měsíčních splátek důchodu. Je zapotřebí poznamenat, že přepočet
slovenského dílčího důchodu na české koruny není nikde zvláště právně definován, navíc podle
Smlouvy se původně nepočítalo s tím, že by se slovenský dílčí důchod odpočítával od teoretické
výše důchodové dávky, která by náležela, kdyby se všechny doby zabezpečení zhodnotily výlučně
podle předpisů druhého smluvního státu, neboť výše dávky byla určována poměrem mezi délkou
doby zabezpečení hodnocené podle českých právních předpisů a celkovou dobou zabezpečení
získanou podle právních předpisů obou smluvních států (čl. 11 odst. 4 Smlouvy) .
1
Z těchto
důvodů je tento problém řešen pouze v citované meritorní směrnici žalované, a to v čl. 7 odst. 1,
kde je stanoveno, že pro přepočet slovenského důchodu na českou měnu je rozhodující kurz měn
1
Článek 11 odst. 3 a 4 Smlouvy zněly (do 30. 4. 2004) následovně:
(3) Pokud nárok na důchod podle odstavce 2 ve smluvním státě nevznikne, posoudí příslušný nositel zabezpečení tohoto státu ná rok na
důchod s přihlédnutím k dobám zabezpečení získaným v obou smluvních státech
takto:
a) nositel zabezpečení smluvního státu zjistí, zda podle jeho právních předpisů splňuje osoba s přihlédnutím k součtu dob zabezpečení v
obou smluvních státech podmínky pro nárok na důchod,
b) existuje-li nárok na důchod, vypočte nositel zabezpečení nejprve teoretickou výši důchodu, k terá by náležela , kdyby se
všechny doby zabezpečení za počitatelné podle právních předpisů obou smluvních stá tů zhodnotily výlučně
podle právních předpi sů pro něj platných.
(4) Na základě teoretické výše důchodu přizná nositel zabezpečení důchod v částce o dpovídající poměru mezi délkou doby zabezpečení
hodnocené podle jeho právních předpisů a celkovou dobou zabezpečení získanou podle právních předpisů obou smluvních států.
stanovený Českou národní bankou k 1. červenci kalendářního roku, za který se výše důchodu
stanoví. Mechanismus přepočtu funguje tím způsobem, že se částky za uplynulý kalendářní rok
zúčtují a nová měsíční splátka se začne vyplácet počínaje splátkou důchodu za měsíc dube n.
Nejvyšší správní soud podotýká, že z důvodu absence zákonné či podzákonné právní úpravy
nelze zhodnotit, zda je tento způsob přepočtu slovenského důchodu zákonný. Bez jakýchkoliv
pochyb ovšem Nejvyšší správní soud uvádí, že z téhož důvodu se nejedná o postup contra legem
či in fraudem legis. Vzhledem k tomu, že žalovaná uvedenou metodiku aplikuje i v obdobných
případech (tzn. vyplácení důchodů podle výkladu MPSV) stejně, lze jednoznačně usoudit,
že přístup žalované ke stěžovateli není ani diskriminační. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal
ani v tomto ohledu žádné pochybení krajského soudu, který se k této otázce vyjádřil, neshledal
stěžovatelovu námitku jako důvodnou.
Ke stěžovatelově námitce týkající se trvalé zálohovosti vypláceného důchodu Nejvy šší
správní soud v prvé řadě poukazuje na to, že stěžovatel nemá žádné subjektivní právo určit,
jakým způsobem a v jakých lhůtách mu dávka důchodového pojištění bude vyplácena.
Tyto technikálie jsou částečně upraveny zákonem č. 582/1991 Sb. a částečně jsou ponechány
na uvážení žalované (otázka termínu výplaty důchodu). Ustanovení §116 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb. obecně umožňuje vyplácet důchodové dávky zálohově, pokud má žalovaná
za to, že podmínky pro nárok na dávku jsou splněny; pokud tyto podmínky splněny nebyly,
je žadatel povinen zálohy neprodleně vrátit. Po přiznání dávky důchodového pojištění zúčtuje
orgán sociálního zabezpečení poskytnuté zálohy s přiznanou dávkou. Je zřejmé, že tento institut
slouží primárně k zajištění příjmu pojištěnce v době, kdy probíhá řízení o přiznání důchodové
dávky. Žalovaná použila tohoto institutu pro řešení problému s určením konečné výše důchodu
dle výkladu MPSV a upravila jeho použití v citované meritorní směrnici. Podle čl. 7 odst. 1
této směrnice platí, že „důchod podle výkladu MPSV se vyplácí zálohově. Po uplynutí kalendářního roku
se zálohová výše stanoví znovu tak, že se vypočte měsíční průměr z částek důchodu, který by náležel podle českých
právních předpisů (čl. 3 odst. 2 této meritorní směrnice) za uplynulý k alendářní rok, včetně případných valorizací,
a sníží se o částku měsíčního průměru náležejícího za stejnou dobu podle právních předpisů SR“. Z napadeného
rozhodnutí i dalších podkladů obsažených ve správním spisu je zřejmé, že žalovaná postupovala
tímto způsobem. Nejvyšší správní soud nepovažuje tento mechanismus vyplácení důchodu
za nezákonný, a to zejména z toho důvodu, že jde o nutnou technikálii potřebnou pro fungování
daného modelu výpočtu důchodové dávky, a příjmové poměry stěžovatele jsou v měsíční
periodicitě zajištěny slovenským důchodem vypláceným v plné výši a zálohou na český starobní
důchod podle MPSV.
S problémem zálohového vyplácení důchodu souvisí i další námitka, jíž stěžovatel brojil
proti tomu, že je mu důchod valorizován trvale opožděně (tj. nikoliv ve standardních termínech
důchodu). Konkrétně namítl, že se valorizace uskutečňuje více než s jednoročním zpožděním.
Valorizace (neboli zvyšování) důchodů je na zákonné úrovni upravena v ustanovení §67 odst. 2,
10 zákona o důchodovém pojištění, která stanovují, že 2) Důchody se zvyšují od splátky důchodu splatné
v lednu (dále jen "pravidelný termín"), pokud zvýšení důchodu stanovené podle odstavce 4 činí aspoň 2 %. (10)
Zvýšení důchodů stanoví vláda nařízením; jde -li o zvýšení důchodů v pravidelném termínu, stanoví vláda
zvýšení důchodů do 30. září kalendářního roku , který o jeden rok předchází
kalendářnímu roku, do něhož spadá pravidelný termín zvýšení důchodů , a jde-li o zvýšení
důchodů v mimořádném termínu, stanoví vláda zvýšení důchodů do 50 dnů od posledního dne kalendářního
měsíce, v němž růst cen dosáhl aspoň 5 %. Tato pravidla jsou v souladu se zásadou dopředného
vyplácení důchodových dávek (§116 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. , o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Důchod podle výkladu MPSV
je však konstruován jako důchodová dávka sui generis, neboť je vyplácen sice dopředu
v pravidelných lhůtách určených žalovanou, nicméně posléze je zúčtován zpětně za kalendářní
rok (viz k tomu výše). Z toho plyne, že i valorizace je touto odlišností nutně poznamenána.
Meritorní směrnice řeší tento problém v čl. 9, kde se uvádí, že „výše důchodu stanovená podle čl. 3
odst. 2 této meritorní směrnice se upravuje podle předpisů o zvyšování vyplácených důchodů ;
zálohově vyplácená částka se však z tohoto důvodu (stejně tak jako z důvodu změn
ve výši slovenského důchodu) nemění . Tato valorizace se tedy projeví na výši důchodu
podle výkladu MPSV až v rámci jeho zúčtování. Krajský soud tedy správně uvedl,
že valorizace tohoto typu důchodu se neřídí žádným právním předpisem, nýbrž v prvé řadě
tímto metodickým pravidlem s tím, že výše valorizace se řídí jako u ostatních důchodových dávek
periodicky vydávanými vládními nařízeními. Nejvyšší správní soud k tomu dále uvádí, že je sice
nutno stěžovateli přisvědčit v tom, že jeho důchod je valorizován opožděně, avšak na druhé
straně je nutno dodat, že stěžovatel není krácen na vyplacené výši důchodové dávky trvale,
nýbrž jen krátkodobě v rozmezí kalendářního roku, než je mu zúčtována finální výše důchodu.
V kontextu vyložené právní úpravy valorizací se tedy jedná spíše o techni cký problém,
který sice dočasně ovlivňuje výši vypláceného důchodu, ale ve svém důsledku nezasahuje
do finální výše vyplaceného důchodu a tím ani do stě žovatelova práva na přiměřené hmotné
zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 Listiny). Ani v tomto bodě tedy Nejvyšší správní soud
neshledal rozpor napadeného rozsudku se zákonem ani jeho prováděcími předpisy a vyhodnotil
tuto námitku jako nedůvodnou.
Poslední námitkou vztahující se k tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
je stěžovatelův požadavek na přiznání „plného českého starobního důchodu podle podmínek zákona
č. 155/1995 Sb. vzhledem k získané době pojištění na českém území společného českosl ovenského státu
a samotného českého státu“. Ani zde se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že se krajský soud
k tomuto problému přezkoumatelně nevyjádřil. Krajský soud v napadeném rozsudku
srozumitelně odůvodnil, že žalovaná vypočetla důchod za dobu existence společného státu
i se započtením slovenských dob, což znamená, že nerespektovala čl. 20 Smlouvy a vypočítala
důchod, jakoby doby pojištění získané za existence společného státu byly české. Dobu pojištění
od 1993 – 1995 však žalovaná hodnotit nemohla, neboť to je již slovenská doba, na niž se čl. 20
Smlouvy nevztahuje a nemá tak být započítána ani podle citované metodiky žalované .
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že stěžovatelova námitka je nedůvodná, neboť žalovaná
mu v jeho požadavku skutečně vyhověla a přiznala mu český starobní důchod i vzhledem
k dobám pojištění získaným v době existence společného československého státu. Tento důchod
sice nelze označit za „plný“ ve vztahu ke všem dobám pojištění, které stěžovatel získal,
avšak vzhledem k dobám pojištění hodnotitelným v českém důchodovém pojištění (srv. k tomu
část odůvodnění ke druhé námitce) se nepochybně jedná o plný český starobní důchod,
který je však logicky snižován o přepočtenou výši slovenského dílčího důchodu. Tím, že žalovaná
aplikovala na výpočet tohoto důchodu citovanou meritorní směrnici, se tento důchod liší
od předchozího dílčího českého důchodu přiznaného stěžovateli jak započtením slovenských
dob získaných za existence československého státu ( v letech 1976 – 1992), tak rovněž metodou
výpočtu. Důchod dle výkladu MPSV přiznaný napadeným rozhodnutím je však pro stěžovatele
příznivější, než dílčí důchod přiznaný dle čl. 11 Smlouvy, o čemž svědčí i srovnávací výpočty
žalované ze dne 17. 7. 20 08 založené ve správním spise. Žalovaná tedy svým postupem naplnila
podmínky přiznání důchodu podle výkladu MPSV uvedené v čl. 5 citované směrnice,
a to, že nárok na důchod podle výkladu MPSV nevznikne, pokud je jeho výše nižší než činí výše
důchodu (zpravidla dílčího) stanovená podle českých právníc h předpisů a v souladu
s mezinárodními smlouvami o sociálním zabezpečení, kterými je ČR vázána, anebo je jeho výše
stejná. Krajský soud tedy správně dovodil, že žalovaná vydáním napadeného rozhodnutí
postupovala ve prospěch stěžovatele.
Další námitku stěžovatel směřoval do samotného výpočtu důchodové dávky. Konkrétně
tvrdil, že není možné, aby od českého důchodu (bez roků 1993 – 1995) byl odečítán slovenský
důchod přiznaný za úplně jiné období, jelikož se domnívá, že pokud se žalovaná rozhodla
jakkoliv nepřihlížet ke slovenským dobám, potom k nim důsledně neměla přihlížet vůbec.
Nejvyšší správní soud k této námitce poukazuje zčásti na to, co již uvedl k předchozím námitkám
týkajícím se aplikace citované meritorní směrnice žalované, a to, že vzhledem k absenci zákonné
úpravy výpočtu této dávky je uvedená metodika jediným normativem, podle něhož lze meritorně
posoudit postup žalované. Citovaná metodika umožňuje dvojí zhodnocení dob pojištění
získaných pojištěnci za dobu existence společného československého s tátu, a to jednak ze strany
slovenského nositele pojištění ve formě slovenského dílčího důchodu, a jednak ze strany českého
nositele pojištění při výpočtu důchodu podle výkladu MPSV. Z těchto důvodů je slovenský dílčí
důchod (vyměřený za slovenskou část „československých“ dob pojištění a slovenské doby
pojištění po 1. 1. 1993) odpočítáván od výše českého důchodu vyměřeného za české
a československé doby pojištění, aby nebyl stěžovatel neoprávněně zvýhodněn oproti
pojištěncům, kteří mají jen českou dobu pojištění a doba pojištění je jim zhodnocena jen jednou.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s názorem krajského soudu, že stěžovatelův požadavek
není možné realizovat, jelikož žalovaná může odpočítat od výše českého starobního důchodu
jen takovou výši slovenského důchodu, který byl stěžovateli skutečně přiznán a který je
mu vyplácen. Tato námitka je proto rovněž nedůvodná.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že český starobní důchod přiznaný stěžovateli napadeným
rozhodnutím žalované je tzv. důchodem podle v ýkladu MPSV, jehož výpočet je regulovaný
citovanou metodikou žalované. Tento důchod je však konstruován ve stěžovatelův prospěch
a nemůže tak jeho postavení zhoršit. Naopak, takto vypočtený důchod umožňuje zhodnocení
všech dob pojištění, které stěžovatel získal na území československého a samostatného českého
státu, a tím konvenuje právním závěrům, k nimž dospěl ve své judikatuře v obdobných věcech
Ústavní soud. Krajský soud rozhodl o stěžovatelově žalobě přezkoumatelně a všechny právní
otázky případu posoudil správně, a proto správně žalobě vyhověl pouze v tom rozsahu,
že shledal důvodnou námitku nezapočtení doby pojištění od 1. 1. 2001 do 30. 4. 2001
(kterou ostatně uznala i sama žalovaná a která tedy není mezi účastníky sporná ). Z výše
uvedených podrobně vyložených důvodů i Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
nelze toto právo s ohledem na ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat. Proto Nejvyšší správní soud
nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu