ECLI:CZ:NSS:2010:3.APS.10.2009:186
sp. zn. 3 Aps 10/2009 - 186
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci ochrany před
nezákonným zásahem správního orgánu Policie České republiky, Okresního ředitelství České
Budějovice, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2009,
č. j. 7 Ca 108/2009 - 157,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému usnesení
Městského soudu v Praze, kterým bylo roz hodnuto, že se žádost žalobce o osvobození
od soudních poplatků zamítá.
Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu:
Žalobce podal kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
21. 5. 2009, č. j. 7 Ca 108/2009 – 146. Zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o této kasační stížnosti. V souvislosti s žádostí
o osvobození od soudních poplatků žalobce předložil dne 21. 5. 2009 potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí soud vycházel z toho, že v předmětném potvrzení nebyly uvedeny žádné
příjmy ani výdaje, žalobce pouze uvedl, že pobírá dávky státní sociální podpory. Žalobce
dále uvedl, že jediný příjem je doložen listinou volně vloženou ve spisu a prohlásil, že dávky
v hmotné nouzi poskytované v maximální výši jsou jedinými prostředky s nimiž nakládá
v nevýdělečném živobytí. Žalobce v potvrzení však neuvedl výši příjmů, není tedy možné
podle soudu posoudit, jaká je konkrétní majetková situace žalobce v okamžiku podání kasační
stížnosti. Žalobce ani blíže nespecifikoval dávky státní sociální podpory, neb ylo tedy možné určit,
jaká listina volně vložená ve spisu se k prokázání jeho tvrzení vztahuje. Soud však zjistil,
že z obsahu spisu se přítomnost takové listiny, která by vypovídala o dávkách žalobci
poskytovaných v současné době, nepodává. Dospěl k závěru, že u žalobce nejsou splněny
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Skutečnosti odůvodňující
osvobození od soudních poplatků pak podle názoru soudu žalobce neprokázal. Soud uzavřel,
že s ohledem na neexistenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků zamítl i návrh
žalobce na ustanovení zástupce.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasač ní
stížností ze dne 29. 7. 2009. Stěžovatel v souhrnu namítl nesprávnou aplikaci ustanovení §36
odst. 3 s. ř. s. soudem v předcházejícím řízení. K tomu uvedl, že „tiskopis 060 nezná kolonku
výdaje, nejsou-li jimi vyživovací povinnosti a dlužné závazky, a dáv ky v hmotné nouzi nejsou
příjmem, přičemž v prohlášení se přiznává, že nemá žádný příjem definovaným právním
řádem ČR“. Podle stěžovatele není Městský soud v Praze způsobilý ani zhodnotit nedostatek
prostředků, když v dávkách v hmotné nouzi a žádných příjmech při zdravotním handicapu
a žádném majetku, nespatřuje předpoklad pro osvobození. Ustanovení §36 s. ř. s. podle názoru
stěžovatele předepisuje doložení nedostatku, nikoliv prokázání doložení. Dále stěžovatel
konstatoval, že „vzhledem k povaze úkonů navrhovatele (podání z 21. května) není potřebné
osvědčovat zdroj živobytí, a není-li v nepřehledném spise přec uložena nějaká rozhodná
a aktuální listina, pak je uložena u místního správce soudních poplatků od 4. února 2009“.
Stěžovatel na závěr navrhl, aby „výrok I. a II. Městského soudu v Praze z 8. července 2009
byl změněn tak, že se žádostem z 21. května vyhovuje“.
V doplňujícím podání ze dne 21. 1. 2010 stěžovatel mj. namítl, že mu nebylo vyhověno
v žádosti o nahlédnutí do spisu a ve spise chybí listy 1 70 – 177. Zároveň požádal o ustanovení
zástupce, „jenž by mu pomohl v ohrožených právech“.
Vyjádření ke kasační stížnosti nebylo žalovaným podáno.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
kasační stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížními důvody. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3
s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po posouzení věci dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti a zkoumání splnění podmínek řízení,
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost,
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35
odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce
uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení,
znamenalo jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem
ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, jenž účastník podáním
žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán
závěr o tom, zda účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupný
na www.nssoud.cz).
Rovněž konstantní judikatura Ústavního soudu vyslovila závěr, že „rozhodnutí o tom,
zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních
poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený
princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu nepřísluší
přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku
dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně
i se zpětnou účinností odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození
neodůvodňují nebo neodůvodňovaly“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000,
sp. zn. IV. ÚS 271/2000).
O věci samé uvážil Nejvyšší správní soud
takto:
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží,
že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu
osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být
úspěšný, takovou žádost zamítne. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků se ale,
mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., též aplikuje - za použití ustanovení §64 s. ř. s. - i ustanovení
§138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění p ozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“). Podle tohoto zákonného ustanovení lze přiznat účastníku řízení osvobození
od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel
je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem.
Při hodnocení majetkových poměrů žadatele je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů
a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky
opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše
uvedených podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové
a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo. Osvobození od soudních
poplatků je proto možno přiznat pouze osobě, která objektivně není schopna soudní poplatek
zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci svých práv než cesto u soudního řízení.
Vždy je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem žadatele finanční prostředky si opatřit.
Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele, resp. jejich tíživosti, v současné době
nejsou v platném právu vyjádřeny. Soudy jsou proto nuceny překlenout tento nedostatek
v každém konkrétním případě interpretací. Zhodnocení všech okolností, které v této věci
vypovídají o poměrech žadatele je tak věcí úvahy soudu a promítá se do závěru, zda je žadatel,
s ohledem na své poměry, schopen zaplatit soudní poplatky.
Z dikce ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. především vyplývá, že účastník může být
osvobozen od soudních poplatků při splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. V daném případě stěžovatel požádal o osvobození
od soudních poplatků, tím je splněn první předpoklad. Z obsahu soudního spisu nevyplývá,
že by soud vyhodnotil žalobu stěžovatele jako zjevně neúspěšnou, a je tedy splněn i druhý
předpoklad. Při zkoumání existence třetí podmínky, tj. zda stěžovatel nemá dostatečné
prostředky, nutno nejprve zdůraznit, že účastníka řízení „zatěžuje“ jak břemeno tvrzení,
tak i břemeno důkazní. To znamená, že pokud chce být účastník ohledně své žádosti
o osvobození od soudních poplatků úspěšný, musí nejen uvést, v čem spatřuje svůj nedostatek
prostředků, který podle jeho názoru vede k tomu, že nemůže soudní poplatek uhradit,
ale současně musí i takové tvrzení prokázat. V tomto ohledu je třeba odmítnout nesprávný názor
stěžovatele, že ho v řízení o osvobození soudních poplatků nezatěžuje důkazní povinnost stran
doložení podaných tvrzení. Právní úprava institutu individuálního osvobození od soudního
poplatku neukládá soudu povinnost, aby sám za stěžovatele jako žalobce vy hledával skutečnosti,
které by měly charakterizovat nedostatek stěžovatelových prostředků k uhrazení soudního
poplatku.
K otázce individuálního osvobození od soudních poplatků pro řízení před správními
soudy se Nejvyšší správní soud opakovaně již judikatorně vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutích
(přímo i v několika rozhodnutích týkajících se samotného stěžovatele). Například ve svém
rozsudku ze dne 30. 3. 2004, č. j. 1 Afs 5/2003 - 54, publikovaném pod č. 311/2004 Sb. NSS,
zdejší soud ve vztahu k ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. především zdůraznil, že při podání návrhu
na individuální osvobození od soudních poplatků podle tohoto ustanovení musí žalobce
v žádosti o osvobození od soudních poplatků jednak uvést, v čem spatřuje nedostatek
prostředků, z nichž by měl zaplatit soudní poplatek, a jednak toto tvrzení doložit. Ke stejnému
závěru dospěl Nejvyšší správní soud taktéž v usnesení ze dne 25. 1. 2005,
č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publikovaném pod č. 537/2005 Sb. NSS, když připomněl, že „povinnost
doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od sou dních
poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výd ělkové a majetkové možnosti
sám z úřední povinnosti nezjišťuje“. Dále v rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009 - 88,
dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „účastník řízení, který požádal
o osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), a který byl soude m řádně poučen (§36 odst. 1 s. ř. s.),
je povinen uvést a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti. Vyplyne-li z uvedených údajů
či obsahu spisu, že jsou nevěrohodné, popř. neúplné, soud žádost zamítne .“, anebo v rozsudku ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Ans 2/2007 – 51, dostupném na www.nssoud.cz, zaujal také právní názor:
„Nedoloží-li účastník řízení své, byť i tvrzené minimální, příjmy, je dán dův od pro zamítnutí jeho žádosti
o osvobození od soudního poplatku“.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 21. 5. 2009
žádost o ustanovení zástupce a osvobození od soudního poplatku pro řízení o kasační stížnosti
podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, č. j. 7 Ca 108/2009 – 146.
K této žádosti připojil potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce – formulář vzor 060,
které sám nazval prohlášením a bez dalšího v něm proškrtl kolonky II. (příjmy
z pracovního-obdobného poměru) - v bodu 11. ve znění Žadatel není zaměstnán z důvodu:
doplnil „pracovní omezení pro autismus“, III. (příjmy z dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr), IV. (příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti), V. (příjmy z hmotného
a sociálního zabezpečení), VI. (další příjmy), VII. (osobní majetek), VIII. (výdělkové a majetkové
poměry manžela žadatele), dále proškrtl kolonku IX. (závazky), v bodě 28. Mám tyto dluhy:
dopsal „nesděluje se“, a posléze v kolonce X. (jiné okolnosti, které by mohly mít vliv
na osvobození) – bod 29. uvedl, že “jediný příjem, jenž je doložen nejen listinou volně uloženou ve spise.
Prohlašuje se, že dávky v hmotné nouzi, sic v maximální výši, jsou jedinými prostředky s nimž nakládám
v nevýdělečném živobytí“. Takto vyplněné potvrzení pak stěžovatel opatřil datem 21. 5. 2009
a vlastnoručním podpisem.
Na podkladě shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uvážil, že stěžovatel
sice splnil své břemeno tvrzení, avšak naproti tomu neunesl své břemeno důkazní v tom smyslu,
že by soud na základě předložených důkazů mohl dospět k právnímu závěru pro stěžovatele
příznivému, tj. výroku o splnění zákonných podmínek pro osvobození stěžovatele od soudních
poplatků. Ačkoliv tedy stěžovatel sám připustil existenci určitého příjmu (pobírání dávek pomoci
v hmotné nouzi), tyto tvrzené skutečnosti dostatečně neprokázal, čímž zamezil soudu učinit
kvalifikovanou úvahu o jeho finanční nouzi. Jak již bylo výše řečeno, povinnost doložit
nedostatek prostředků je jednoznačně na navrhovateli a soud zde z úřední povinnosti
nepostupuje. Městský soud v Praze tak správně posoudil stěžovatelem předložené písemnosti
jako nedostatečné důkazní prostředky, jenž by prokazovaly nemožnost stěžovatele soudní
poplatky uhradit ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
Co se týče stěžovatelem doloženého potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech pro osvobození od soudních poplatků, nutno konstatovat, že jednak obsahuje tvrzení
neurčitá, např. ohledně pobírání dávek státní sociální podpory (v kolonce V. příjmy z hmotného
a sociálního zabezpečení, bod 21. jsou dávky státní sociální p odpory proškrtnuty na rozdíl
od bodu 29, kde stěžovatel sám uvádí, že příjemcem dávek v hmotné nouzi je), a jednak
stěžovatel tato svá rozporuplná tvrzení ani ničím nedoložil. Pokud stěžovatel spatřuje nedostatek
svých prostředků, pro který nemůže soudní poplatek uhradit, v tom, že pobírá dávky v hmotné
nouzi a nemá žádný příjem pro svůj zdravotní handicap, bylo z jeho strany nezbytné doložit
příslušné přílohy, kterými jsou zejména rozhodnutí o přiznání dávek z hmotného a sociálního
zabezpečení. Právě ty byly v případě stěžovatele zřejmě aktuální, a přesto byla kolonka V. příjmy
z hmotného a sociálního zabezpečení proškrtnuta. V této souvislosti třeba souhlasit s krajským
soudem, že za dané situace nebylo možné určit, jaká blíže nespecifikovaná listina (dle stěžovatele
volně vložená ve spisu) se k prokázání jeho tvrzení vztahuje. Soudní spis pak žádnou listinu,
která by dokládala pobírání konkrétní dávky stěžovatelem v době podání žádosti, neobsahuje.
Stěžovatel sice v prohlášení uvedl, že je adresátem určité dávky státní sociální podpory,
ale minimálně v něm neuvedl zásadní údaje, a to v jaké výši měsíčně pobírá tuto dávku,
z jakého titulu a rozhodnutím kterého úřadu mu byla vyměřena. Soud tak nemohl presumovat
finanční potíže stěžovatele, stejně jako existenci dluhů, by ť by jinak tyto okolnosti
mohly objektivně naplňovat podmínky k úplnému nebo částečnému osvobození od soudních
poplatků.
Třeba podotknout, že přezkoumávané rozhodnutí Městského soudu v Praze
není postaveno na závěru, že by stěžovatel měl dostatek prostředků, a nejsou tudíž u něj dány
důvody pro osvobození od soudních poplatků. Soud neosvobodil stěžovatele od soudních
poplatků proto, že ten věrohodným a úplným způsobem nedoložil své osobní, majetkové
a výdělkové poměry. Soud v tomto případě ani nepřistoupil k meritornímu posouzení,
zda poměry na straně stěžovatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Pro stěžovatele
je toto nepříznivé rozhodnutí nutno chápat jako procesní sankci reagující na jeho nedostatečné
prokázání tvrzených skutečností, a tedy i na samotná neúplná a nevěrohodná tvrzení ohledně
jeho majetkové a sociální situace. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se závěrem soudu,
že stěžovatel dostatečným způsobem neprokázal jím tvrzený nedostatek prostředků pro naplnění
podmínek osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s. Soud proto postupoval
v souladu se zákonem, jestliže stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
Neopodstatněná je rovněž stížní námitka ohledně nevyhovění žádosti stěžov atele
o nahlédnutí do spisu 7 Ca 108/2009. Stěžovatel požádal dne 3. 12. 2009 (č. l. 170) u Městského
soudu v Praze o nahlédnutí do spisu jmenovitě u Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Nejvyšší správní soud přípisem ze dne 11. 12. 2009, č. j. 3 Aps 10/2009 – 175, stěžovatele vyzval
k písemnému sdělení, kdy se dostaví k nahlédnutí do spisu, aby mohl být spis nachystán.
Stěžovatel reagoval podáním ze dne 30. 12. 2009, kde pouze uvedl sp. zn. 3 Aps 10/09 a sdělení:
„žádalo se a žádá o nahlédnutí u KS v Č. B. Děkuje se za pochopení.“ Následně byl spis vedený
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 108/2009 zaslán Nejvyšším správním soudem
přímo Krajskému soudu v Českých Budějovicích (č. l. 177). Na č. l. 179 je pak založen úřední
záznam potvrzující, že stěžovatel P. Č. dne 21. 1. 2010 nahlédl do spisu 7 Ca 108/2009
Městského soudu v Praze, což sám stvrdil vlastnoručním podpisem. Ohledně námitky chybějících
listů spisu č. 170 až 177, třeba upozornit, že na těchto listech jsou obsaženy pouze interní
administrativní pokyny a výpisy Nejvyššího správního soudu, které se vůbec nedotýkají postavení
ani práv stěžovatele a zpravidla se ani nezakládají do příslušného so udního spisu krajského soudu,
resp. Městského soudu v Praze. Proto – a zcela v souladu s pravidly spisového řádu – uvedené
listy nebyly součástí spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 7 Ca 108/2009,
o jehož nahlédnutí stěžovatel požádal.
Pokud jde o opětovnou žádost stěžovatele o ustanovení zástupce (tj. osvobození
od soudních poplatků) Nejvyšší správní soud pokládá za nutné poukázat na ustálenou správní
judikaturu týkající se povinnosti správního soudu rozhodovat o opakované žádosti o osvobození
od soudního poplatku dle §36 odst. 3 s. ř. s. V rozsudku ze dne 12. 5. 2008,
č. j. 3 Ads 43/2007 - 150, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil závazný
právní názor, „jestliže navrhovatel znovu požádá o ustanovení zástupce poté, co již bylo o jeho předchozí žádosti
pravomocně rozhodnuto, je správní soud povinen rozhodnout o této opakované žádosti pouze tehdy,
pokud navrhovatel doloží, že od doby rozhodování o jeho předchozí žádosti došlo k podstat né změně skutečností,
jež byly pro posouzení jeho předchozí žádosti ve smyslu §35 odst. 8 a §36 odst. 3 s. ř. s. rozhodující“. Správní
soud je tak povinen rozhodnout o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku
jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména tedy došlo-li
ke změně poměrů účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v posledně uplatněné žádosti
o ustanovení zástupce ze dne 21. 1. 2010 žádné nové skutečnosti rozhodné pro posouzení
předpokladů osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s. nedoložil, Nejvyšší správní
soud o této žádosti stěžovatele meritorně nerozhodoval.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou vadou podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s., a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správn í soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch,
nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti,
proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu