ECLI:CZ:NSS:2010:3.AZS.2.2010:72
sp. zn. 3 Azs 2/2010 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: V. G., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem
Na Rozcestí 6/1434, Praha 9 - Libeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2008, č. j.
OAM-425/LE-BE03-BE07-2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 20. 8. 2009, č. j. 47 Az 64/2008 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Eduardu Benešovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2856 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 27. 11. 2008, č. j. OAM-425/LE-BE03-BE07-2008. Rozhodnutím správního
orgánu nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud se ztotožnil
se závěrem správního orgánu, že spíše než obavy z bezpečnostní situace v zemi původu
motivovala stěžovatele k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany snaha o legalizaci pobytu
na území ČR. Vyplývá to i ze zjištění žalovaného, že v době jeho rozhodování neprobíhal
v Gruzii válečný konflikt. Podle krajského soudu nehrozí stěžovateli v zemi původu
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť nebyl jakkoliv politicky činný, neprojevoval
veřejně nesouhlas s bezpečnostní situací v Gruzii ani s vládnoucí politickou garniturou,
která se navíc změnila od doby, kdy stěžovatel zemi opustil. Stěžovatel podal druhou žádost
teprve pod hrozbou správního vyhoštění. Krajský soud neshledal pochybení v neudělení azylu
za účelem sloučení rodiny; při posouzení důvodů udělení humanitárního azylu nezjistil překročení
mezí správního uvážení nebo jeho zneužití. Informace o situaci v zemi původu žalovaný správně
vyhodnotil tak, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že důvodem jeho odchodu z vlasti byla skutečnost, že mu v tam
vzhledem k jeho minulosti hrozí vážné nebezpeční. Stěžovatel má za to, že v jeho případě
jsou splněny podmínky podle ust. §14a zákona o azylu, případně pro udělení humanitárního
azylu podle ust. §14 zákona o azylu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Stěžovatel
v kasační stížnosti blíže nespecifikoval obavy z nebezpeční hrozícího vzhledem k jeho minulosti.
Jestliže se jednalo o obavu z jednání osob propuštěných z vězení, které jako policista zatkl,
je nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud se k problematice hrozící vážné újmy ze strany
soukromých osob podrobně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č.j. 3 Azs 48/2008 - 57,
www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud pak pro úplnost dodává, že důvody pro udělení doplňkové ochrany podle
ust. §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu se zabýval v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs
28/2008 - 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS.
K otázce mezí soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného podle ust. §14 zákona o azylu
se Nejvyšší správní soud již rovněž vyjádřil v mnoha rozhodnutích, namátkou lze uvést rozsudek
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz, příp. rozsudek ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě
nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační
stížnosti ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden
úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 2400 Kč. Protože je ustanovený
advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7
s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 456 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové
výši 2856 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60
odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 10. února 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu