ECLI:CZ:NSS:2010:3.AZS.24.2010:173
sp. zn. 3 Azs 24/2010 - 173
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše
Došková v právní věci žalobkyň: a) nezl. K. B., b) N. B., zastoupeny Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8.
2007, č.j. OAM-10-351/LE-C09-C09-2007, a rozhodnutí ze dne 30. 10. 2006, č.j. OAM-
1199/VL-20-11-2006, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 1. 12. 2009, č. j. 4 Az 7/2008 – 134,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatelek Mgr. Bohdaně Novákové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 3600 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatelek nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadly žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutím
Ministerstva vnitra 20. 8. 2007, č.j. OAM-10-351/LE-C09-C09-2007, a rozhodnutí ze dne
30. 10. 2006, č.j. OAM-1199/VL-20-11-2006. Rozhodnutími správního orgánu byly zamítnuty
žádosti stěžovatelek o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné podle ust. §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Městský soud v Praze
zjistil, že stěžovatelky požádaly o udělení mezinárodní ochrany kvůli zajištění své ekonomické
situace. Ztotožnil se s názorem správního orgánu, že skutečnosti uváděné stěžovatelkami
nesvědčí o tom, že by mohly být vystaveny pronásledování z důvodů uvedených v §12, ne hrozí
jim ani vážná újma podle §14a zákona o azylu. Soud dále podotkl, že důvody pro poskytnutí
azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod.
Stěžovatelky napadly rozsudek Městského soudu v Praze včas podanou kasační stížností
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Namítly, že správní orgán i soud pochybily, jestliže zamítly jejich žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, aniž posoudily důvody udělení doplňkové
ochrany a humanitárního azylu. Chybně omezily své právní hodnocení pouze na normy
obyčejného práva a nepoužily normy práva mezinárodního a ústavního. Stěžovatelky namítly,
že byl zcela opomenut jejich soukromý a rodinný život v České republice. Stěžovatelka N. B.
popsala své zdravotní i pracovní problémy na Ukrajině, a poukázala především na svoji obavu
před životem v radioaktivní oblasti. Odkázala přitom na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Stěžovatelky jsou tedy přesvědčeny, že jejich vycestování na Ukrajinu brání
zdravotní důvody a zdravotní rizika v zemi původu. Uznávají, že jimi uváděné skutečnosti
nespadají do výčtu azylově relevantních důvodů z pohledu ust. §12 zákona o azylu či čl. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, měly však být uváženy z hlediska možného nebezpečí
porušení povinnosti respektovat jejich soukromý a rodinný život a také povinnosti státu vystříhat
se jakýchkoli opatření, která by mohla znamenat porušení kogentního zákazu nelidského
zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomuto
nedošlo a napadené rozhodnutí tak není možno přezkoumat právě ve světle závazků
mezinárodního práva. Soud se dále dopustil porušení práv garantovaných Úmluvou o právech
dítěte. Nejvyšší správní soud by měl vyjudikovat, jestli je vůbec závazná pro české státní orgány.
Ignorace této smlouvy je nepřijatelná, jestliže jí je chráněna osoba dítěte, které se má vrátit
do prostředí postiženého zvýšenou radioaktivitou. Stěžovatelky jsou dále přesvědčeny, že došlo
k vadě řízení, neboť soud písemně nereagoval na jejich žádost o odročení jednání. Z uvedených
důvodů stěžovatelky navrhly, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobkyň musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom ze svého precedentního usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních
zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě nenalezl
žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu
právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Posouzením žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, v níž žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v ust. §12 nebo 14a zákona o azylu, se Nejvyšší správní
soud již dostatečně zabýval ve své judikatuře, např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Azs
17/2007 - 59, www.nssoud.cz. K výkladu a aplikaci ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu
ve vztahu ke zdravotnímu stavu žadatele o mezinárodní ochranu a přístupu k potřebné a cenově
dostupné lékařské péči se vyjádřil v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89,
www.nssoud.cz, obecně se pak k otázce zjevně nedůvodné žádosti o azyl vyjádřil i v rozsudku
ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz. Co se týče právní závaznosti
Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 pro Českou republiku, Nejvyšší správní soud se touto
otázkou zabýval např. v rozsudku ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, publ. pod
č. 1943/2009 Sb. NSS. Zde rovněž dospěl k závěru, že smyslem práva azylu, jakož i doplňkové
ochrany, není poskytnout žadateli ochranu před čímkoliv. Důvody pro poskytnutí azylu
či doplňkové ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
případných porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze na základě zákonem uznaných důvodů, jimiž je chráněna toliko nejvlastnější existence
lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené.
K povinnosti správního orgánu posoudit důvody pro udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu v případě zjevně nedůvodné žádosti, se pak Nejvyšší správní soud
již vyjádřil v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb.
NSS, či v rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, www.nssoud.cz, kde dospěl
k závěru, že pokud je žádost o azyl zamítnuta ve zkráceném řízení v souladu s §16 zákona
o azylu, je tím vyloučeno rozhodnutí podle §12 zákona o azylu, jakož i posuzování splnění
podmínek ustanovení §14 zákona o azylu, které je podmíněno právě negativním výrokem
opírajícím se o ustanovení §12.
K otázce odročení jednání pro omluvenou nepřítomnost účastníka řízení se Nejvyšší
správní soud vyjádřil v řadě rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2004, č. j. 2 Azs 101/2004
- 56, www.nssoud.cz, či v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs
5/2005 - 96, publ. pod č. 558/2005 Sb. NSS. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tedy poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny
a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatelek náleží
podle ust. §11 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný
v řízení o kasační stížnosti snížená v souladu s §12 odst. 4 vyhlášky o 20 %, tedy ve výši
3360 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3
cit. vyhlášky, celkem tedy 3660 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatelek
nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. července 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu