ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.168.2009:86
sp. zn. 4 Ads 168/2009 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
13. 10. 2009, č. j. 4 Cad 43/2009 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se přiznáv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 4800 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 3. 2007, č. j. 2007/1736-33, zn. ÚPP/OZZ/2006-39,
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a změněno rozhodnutí Úřadu práce hlavního města Prahy
ze dne 3. 11. 2006, č. j. ÚP/OZZ/2006-39, tak, že se žalobkyně neuznává osobou zdravotně
znevýhodněnou podle §67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění zákona č. 382/2005 Sb. (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), ačkoliv ta byla
prvoinstančním správním rozhodnutím uznána osobou zdravotně znevýhodněnou
od 17. 10. 2006 do 31. 10. 2010 a v odvolání proti němu se domáhala přiznání tohoto statusu
zpětně od roku 1993, kdy začala mít zdravotní problémy s páteří způsobené dlouholetým psaním
na počítači. Toto rozhodnutí o odvolání odůvodnil žalovaný tím, že Posudková komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze dne 15. 2. 2007 a 14. 3. 2007 opakovaně posoudila
zdravotní stav žalobkyně a došla k závěru, že ta podle §67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona
o zaměstnanosti není osobou zdravotně znevýhodněnou, neboť její zdravotní stav není ve smyslu
odstavce čtvrtého téhož zákonného ustanovení dlouhodobě nepříznivý.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2009, č. j. 4 Cad 43/2009 - 59, žalobu
proti rozhodnutí žalovaného o odvolání jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení soud odkázal
na ustanovení §67 zákona o zaměstnanosti, podle něhož byla žalobkyně v dané věci posuzována.
Z něho pak dovodil, že žalobou napadeného rozhodnutí závisí výlučně na posouzení zdravotního
stavu osob a samo o sobě neznamená právní překážku výkonu povolání, zaměstnání
nebo podnikatelské, popř. jiné hospodářské činnosti, takže je podle §70 písm. d) s. ř. s.
vyloučeno ze soudního přezkumu.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 7. 2009, č. j. 6 Ads 100/2009 - 49. Ten byl vydán ve stejné věci jako v nyní projednávané a jím
bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2009, č. j. 4 Cad 43/2009 - 8,
kterým došlo k zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobkyni pro řízení o žalobě
proti napadenému rozhodnutí žalovaného z důvodu její zjevné neúspěšnosti. Stěžovatelka
s poukazem na závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu namítla, že v dané věci
není neúspěšnost žaloby jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná, a proto nelze
bez jakýchkoliv pochybností vyloučit žalobou napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu.
Stěžovatelka také namítla, že žalovanému i správnímu orgánu prvního stupně předložila
řadu lékařských zpráv, jimiž prokázala svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav ve smyslu §67
odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Teprve až po velmi dlouhé době se jí podařilo získat přes úřad
práce rekvalifikaci, kterou si v konečné fázi musela sehnat sama.
Podle další stížnostní námitky Městský soud v Praze nesprávně uvedl, že žaloba
proti rozhodnutí žalovaného byla podána až dne 7. 4. 2009, ačkoliv tak bylo učiněno již 4. 6. 2007
u Obvodního soudu pro Prahu 2, který řízení zastavil s poučením o možnosti podat žalobu
u věcně a místně příslušného soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví.
Konečně stěžovatelka namítla, že u Městského soudu v Praze je s ní vedeno několik
řízení, která spolu souvisejí, přičemž v dalších řízeních předkládala rozhodné listiny a důkazy,
a proto je třeba rozhodnout o všech těchto žalobách. S projednávanou věcí pak souvisí i další
řízení, jež jsou vedena u Obvodního soudu pro Prahu 4.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody,
jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka odkázala na důvod kasační stížnosti, který je uveden v ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Ten umožňuje stěžovateli tvrdit nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhu nebo o zastavení řízení. V podobě nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení se však skrývají i další důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), c), d) s. ř. s. Proto také rozhodnutí o odmítnutí návrhu může být nezákonné z důvodu
jeho nepřezkoumatelnosti nebo jiné vady řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). K témuž závěru
dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
který byl publikován pod č. 625/2005 Sb. NSS. Pod nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nelze podřadit pouze důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., který dopadá
na vady řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu,
porušení ustanovení o řízení způsobilým ovlivnit zákonnost rozhodnutí či nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí, neboť takový postup je z povahy věci vyloučen.
Z těchto důvodů se tedy Nejvyšší správní soud nemohl zabývat stížnostní námitkou,
podle níž byl v řízení před správními orgány dostatečně prokázán dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav stěžovatelky, neboť ta brojí proti tvrzené vadě řízení před správním orgánem,
kterou je nutné podřadit pod důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
Naopak stížnostními námitkami, podle nichž Městský soud v Praze uvedl nesprávný údaj
o podání žaloby a nerozhodl o všech u něho a u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedených
souvisejících žalobách, se Nejvyšší správní soud mohl zabývat, neboť v nich se brojí
proti tvrzeným vadám řízení před soudem, jež je zapotřebí zahrnout mezi důvod kasační stížnosti
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Tyto námitky však Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými, neboť údaj o podání
žaloby se v napadeném usnesení vůbec nevyskytl a pokud se Městský soud v Praze
ve svých předchozích procesních úkonech nezmínil o předchozím podání téže žaloby
Obvodnímu soudu pro Prahu 2, nemohl tím porušit žádné ustanovení o řízení před správními
soudy, a to obzvláště za situace, kdy žalobu považoval za včas podanou. Rovněž tak nebyly dány
podmínky pro spojení žaloby proti napadenému rozhodnutí žalovaného s žalobami směřujícími
proti jiným rozhodnutím správního orgánu postupem podle §39 odst. 1 s. ř. s., neboť v případě
odmítnutí návrhu pro jeho nepřípustnost není nutné zkoumat skutkovou souvislost jednotlivých
věcí projednávaných u jednoho soudu. Věci napadlé u různých soudů pak z povahy věci spojovat
nelze.
Po vypořádání se s těmito tvrzeními, která nebyla způsobilá napadené usnesení
nikterak zpochybnit, se mohl Nejvyšší správní soud zabývat stěžejní stížnostní námitkou,
podle které je usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost
nezákonné, neboť touto žalobou napadené rozhodnutí žalovaného není vyloučeno ze soudního
přezkumu podle §70 písm. d) s. ř. s.
Podle tohoto zákonného ustanovení jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony
správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob
nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání,
zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon
jinak. Kompetenční výluka zakotvená v tomto zákonném ustanovení tedy představuje úkon
správního orgánu, který je rozhodnutím po stránce obsahové, který není jen úkonem předběžné
povahy a kterým je vyjádřen pouze výsledek odborného posouzení zdravotního stavu osob
či technického stavu věcí.
O takový úkon se jedná i v případě rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o neuznání
žadatele osobou zdravotně znevýhodněnou.
Za ni se považuje fyzická osoba, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné
zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně
začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci
získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Jím se pak rozumí nepříznivý stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle něž jeden
rok a podstatně omezuje psychické, fyzické nebo smyslové schopnosti a tím i schopnost
pracovního uplatnění (§67 odst. 3 a 4 zákona o zaměstnanosti).
Předpokladem pro přiznání postavení osoby zdravotně znevýhodněné je tedy
její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který má za následek podstatné omezení
její schopnosti získání nebo udržení vhodného zaměstnání. Závěr o dlouhodobě nepříznivém
zdravotním stavu žadatele přitom v rozhodné době mohl úřad práce učinit jen na základě
podkladů vypracovaných jím určeným lékařem a odvolací orgán jen na podkladě posudku
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (§9 odst. 1 zákona o zaměstnanosti,
ve znění účinném do 30. 6. 2009 a §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 30. 6. 2007). Tak tomu bylo i v projednávané věci,
kdy správní orgány obou stupňů odkázaly na závěry posouzení zdravotního stavu stěžovatelky
zmíněnými posudkovými orgány a pouze na základě nich dospěly k závěru nejprve o uznání
a později o neuznání stěžovatelky osobou zdravotně znevýhodněnou. Také závěr o zachování
schopnosti vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, která představuje
další podmínku pro uznání žadatele osobou zdravotně znevýhodněnou, lze vyslovit
jen na základě posouzení zdravotního stavu. Schopnost soustavné výdělečné činnosti
i při podstatném omezení schopnosti získání nebo udržení vhodného zaměstnání z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu totiž může mít jen fyzická osoba, která není uznána
invalidní. K takové situaci dochází, když i přes dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
není pojištěnec invalidní, neboť jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nepoklesla nejméně
o stanovenou procentní veličinu a nejedná se o osobu, která by byla schopna pro zdravotní
pojištění soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek, ani o osobu,
jíž by dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžoval obecné životní podmínky (§39
odst. 1 a §44 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném
do 31. 12. 2009). Závěr o invaliditě bylo možné učinit pouze na základě posudku orgánů
sociálního zabezpečení (§4 odst. 2 a §8 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Osoby uznané invalidními pak stejně
jako osoby uznané zdravotně znevýhodněnými náležejí mezi osoby se zdravotním postižením
(§67 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti).
Z těchto skutečností tedy vyplývá, že rozhodnutí o neuznání žadatele osobou zdravotně
znevýhodněnou se opírá o jediné zákonné kritérium, které je výlučně závislé na posouzení
žadatelova zdravotního stavu.
Osoby zdravotně znevýhodněné stejně jako další osoby se zdravotním postižením mají
na náklady úřadů práce právo na pracovní rehabilitaci, kterou se rozumí souvislá činnost
zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání (§69 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti).
Dále se pro ně vytvářejí chráněná pracovní místa a chráněné pracovní dílny, na které poskytuje
úřad práce zaměstnavateli příspěvek, jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti. Rovněž tak úřad práce podle §78 odst. 1 téhož právního předpisu poskytuje
příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením těm zaměstnavatelům,
kteří zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu
svých zaměstnanců. Rozhodnutí o nepřiznání postavení osoby zdravotně znevýhodněné
představuje úkon správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., který má za následek,
že žadatelé nezískají určitá privilegia spočívající v jejich zvýšené ochraně na trhu práce.
Nicméně v této skutečnosti nelze spatřovat právní překážku výkonu povolání, zaměstnání
nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nýbrž jen určité ztížení možnosti
získání a udržení vhodného zaměstnání. Neuznání žadatele osobou zdravotně znevýhodněnou
pak nepředstavuje právní překážku výkonu výdělečné činnosti ani podle jiných ustanovení
tohoto či jiného právního předpisu a ani takovou překážkou být nemůže, neboť by to bylo
v příkrém rozporu se státní politikou zaměstnanosti, která zahrnuje také opatření
pro zaměstnávání fyzických osob se zdravotním postižením (§2 odst. 1 písm. k) zákona
o zaměstnanosti).
Lze uzavřít, že rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o neuznání žadatele osobou
zdravotně znevýhodněnou, které bylo vydáno podle §67 odst. 2 písm. c) a odst. 3 zákona
o zaměstnanosti, představuje úkon správního orgánu, jehož vydání závisí výlučně na posouzení
zdravotního stavu osoby a který sám o sobě neznamená právní překážku výkonu povolání,
zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, a proto je podle §70
písm. d) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkoumání. Ve vztahu k tomuto úkonu správního
orgánu nestanoví výjimku z kompetenční výluky ani žádné ustanovení zákona o zaměstnanosti
či jiného právního předpisu. Krajský soud proto nepochybil, když podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného jako nepřípustnou odmítl.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Současně v souladu s ustanoveními §120 a §60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalovanému v něm náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009, č. j. 4 Cad 43/2009 - 55,
byla ustanovena žalobkyni zástupkyně, a to advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová.
Ustanovená advokátka je pak oprávněna zastupovat žalobkyni také v řízení o kasační stížnosti
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, č. 1460/2008 Sb. NSS). V něm její hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí stát, jak vyplývá z ustanovení §120 a §35 odst. 8 věty první s. ř. s.
Z tohoto důvodu soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů v celkové výši 4800 Kč, která se skládá z částky 4200 Kč
za dva úkony právní služby po 2100 Kč (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.) a z částky 600 Kč
za dva s tím související režijní paušály po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
bude ustanovené zástupkyni proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu