ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.33.2008:180
sp. zn. 5 Afs 33/2008 - 180
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Jana
Passera, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
COMMATEL-Uher, s. r. o., se sídlem Staňkova 922/44, Praha 4, zastoupen JUDr. Luďkem
Krajhanzlem, advokátem, AK Lazarská 1719/5, Praha 1, proti žalovanému: Celní úřad
Praha D1, se sídlem Logistický terminál - Nupaky 148, 251 01 Říčany, v řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2007, čj. 2827/07-176800-021, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, čj. 44 Ca 50/2007 - 81,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, čj. 44 Ca 50/2007 - 81
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci, postup v řízení
1. Celní úřad Praha D1 (žalovaný) nařídil exekuci proti daňovému dlužníku BENA, a. s.
(nyní LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost,
dále též „daňový dlužník“), a to exekučním příkazem z 26. 9. 2003 na přikázání jiné peněžité
pohledávky dlužníka vůči žalobci podle §73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků („d. ř.“), ve spojení s §312 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(„o. s. ř.“). Exekuční příkaz byl doručen žalobci dne 1. 10. 2003. Žalobce podal proti exekučnímu
příkazu námitku. Uvedl, že jeho dluh vůči daňovému dlužníkovi byl ve skutečnosti nižší,
než je uvedeno v exekučním příkazu, neboť zčásti jej již dříve uhradil a zčásti započetl. Zbývající
část dluhu ve výši 1 138 035 Kč pak daňový dlužník postoupil společnosti CHASEVANGUARD
CAPITAL Co. LTD. se sídlem v Basseterre na ostrově Svatého Kryštofa v Karibiku, což bylo
žalobci oznámeno dopisem datovaným dne 30. 6. 2003. Žalovaný pak (poté co exekuci částečně
zastavil, co do částky uhrazené a započtené) námitky zamítl rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007
(napadené rozhodnutí žalovaného).
2. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud v Praze žalobu zamítl
rozsudkem ze dne 25. 10. 2007. Krajský soud výslovně konstatoval, že žaloba je p řípustná
s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 28. 2. 2007, čj. 8 Afs 94/2005 - 48.
Dle krajského soudu však byla žaloba nedůvodná. Rozhodná byla dle soudu okolnost, zda bylo
žalobci doručeno oznámení o postoupení pohledávky daňového dlužníka dříve než exekuční
příkaz. Žalovaný žalobce dne 7. 11. 2003 vyzval, aby prokázal, kdy mu bylo oznámení
o postoupení pohledávky doručeno, žalobce tuto skutečnost však nebyl schopen prokázat.
Pohledávka daňového dlužníka vůči žalobci tak ke dni doručení exekučního příkazu existovala
a rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitky bylo správné.
3. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítl,
že příslušná právní úprava (§526 občanského zákoníku) neukládá stěžovateli, aby prokazoval,
kdy mu bylo postoupení pohledávky oznámeno. I přesto se stěžovatel domnívá, že toto prokázal
interním účetním dokladem o změně věřitele datovaným dne 15. 8. 2003. Stěžovatel zároveň
navrhl, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
4. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti polemizoval s tvrzením stěžovatele, že prokázal
datum oznámení o postoupení pohledávky, neboť z interního účetního dokladu
podle žalovaného nic takového nevyplývá.
5. Pátý senát Nejvyššího správního soudu, kterému byla vě c přidělena k rozhodnutí, nejprve
usnesením ze dne 27. 3. 2008 zamítl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Usnesením z 11. 12. 2008 pak pátý senát rozhodl o postoupení věci rozšířenému senátu
Nejvyššího správního soudu.
II.
Důvody předložení věci rozšířenému senátu
6. V usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu předkládající senát uvedl,
že při předběžné poradě dospěl k názoru odchylnému od názoru již vysloveného v rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, a to v rozsudku z 28. 2. 2007, čj. 8 Afs 94/2005 - 48, publikovaném
pod č. 1185/2007 Sb. NSS. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud navázal na ro zsudek
rozšířeného senátu z 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004 - 54, publikovaný pod č. 791/2006 Sb. NSS,
podle kterého rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu se přezkoumává ve správním
soudnictví. Osmý senát Nejvyššího správního soudu na základě t ohoto názoru došel k závěru,
že rozhodnutí o námitce poddlužníka proti exekučnímu příkazu podléhá soudnímu přezkumu
v plném rozsahu včetně posouzení námitek soukromoprávní povahy, tj. otázky existence
závazkového smluvního vztahu mezi daňovým dlužníkem a poddlužníkem. Pro správce daně
je to otázka předběžná, o níž si má učinit úsudek dle §28 d. ř. Opačný názor by dle 8. senátu vedl
k praxi, kdy by správce daně zabavoval zjevně neexistentní pohledávky a nebylo by možné
se domoci nápravy.
7. Pátý senát naopak dospěl k závěru, že poddlužník (respektive osoba v exekučním příkazu
označená jako „poddlužník“, která o sobě tvrdí, že nemá žádný peněžitý záva zek vůči daňovému
dlužníku) není osobou oprávněnou k podání žaloby proti rozhodnutí o námitkách
proti exekučnímu příkazu [§46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(„s. ř. s.“)], neboť napadeným rozhodnutím nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho práv.
Na základě exekučního příkazu na přikázání jiné peně žité pohledávky nemůže být
vůči poddlužníkovi vedena exekuce. Pokud po nabytí právní moci a vyrozumění o tomto
poddlužník neuhradí přikázanou pohledávku dobrovolně, předvídá §315 o. s. ř. toliko možnost
správce daně podat proti poddlužníkovi civilní žalobu na zaplacení této částky. V tomto řízení
pak civilní soud zkoumá, zda postižená pohledávka existuje, v jaké výši a případně, zda není
promlčena. Teprve vykonatelný rozsudek ukládající plnění poddlužníkovi může být titulem
k exekuci proti poddlužníkovi. Provedení exekuce přikázáním peněžité pohledávky totiž zákon
svěřuje samotnému poddlužníkovi. Pokud je toho názoru, že dluh vůči dlužníkovi (povinnému)
nemá, výplatu prostředků správci daně prostě neprovede. Za takový postup poddlužníkovi
nehrozí žádné sankce veřejnoprávní povahy. Podle judikatury civilních soudů poddlužník nemá
ani oprávnění podat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité
pohledávky odvolání. Příkaz poddlužníkovi, aby vyplatil pohledávku, v sobě tedy obsahuje
implicitní podmínku, totiž existenci pohledávky. Pokud tato podmínka splněna není, exekuční
příkaz je neúčinný. Nemůže nijak zasáhnout do práv osoby označené za „poddlužníka“.
8. Z toho dle pátého senátu vyplývá závěr, že pokud žalobce od počátku tvrdí, že žádný
dluh vůči daňovému dlužníku nemá, sám popírá svou žalobní legitimaci. Jeho žalobu je třeba
odmítnout dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
9. K postoupení věci rozšířenému senátu se vyjá dřil žalovaný. Uvedl, že by měla být
respektována judikatura civilních soudů týkající se předpokladů, které mají být při nařízení
exekuce na přikázání jiné peněžité pohledávky zkoumány. Dle této civilní judikatury při nařízení
tohoto způsobu exekuce je relevantní (kromě obecných předpokladů pro nařízení exekuce)
pouze to, zda oprávněný tvrdí, že povinný má určitým způsobem specifikovanou pohledávku
vůči poddlužníkovi. Pohledávka má být specifikována osobou poddlužníka a důvodem
pohledávky. Námitka vznesená povinným, popř. též poddlužníkem, o neexistenci pohledávky
je zcela bezvýznamná. Meritorní posouzení, zda zde pohledávka je a kdo je jejím věřitelem,
přísluší civilním soudům v řízení podle části třetí o. s. ř. Dle žalovaného poddlužník má právo
podat námitky proti exekučnímu příkazu, ovšem námitky jsou přípustné pouze, co se týče
formálních a materiálních předpokladů exekuce a určitosti identifikace vymáhaných pohledávek.
Pouze v tomto rozsahu lze rozhodnutí o námitkách následně přezkoumat v řízení dle s. ř. s.
Totéž platí dle žalovaného ohledně případných námitek vznesených ze strany daňového dlužníka.
III.
Posouzení věci rozšířeným senátem
10. Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc ve věci
rozhodovat. Dospěl ke kladnému závěru, neboť názor předkládajícího pátého senátu je odlišný
od právního názoru vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, čj. 8 Afs 94/2005 - 48,
publikovaném pod č. 1185/2007 Sb. NSS.
III. a)
Úvodní úvahy – mechanismus exekuce přikázáním jiné peněžité pohled ávky
11. Exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky má specifický zákonem stanovený postup,
který vyplývá z §73 odst. 6 písm. a) a §73 odst. 7 d. ř. ve spojení s §312 a násl. o. s. ř. Exekuce
se zahajuje tím, že správce daně vydá na základě vykonatelného exekučního titulu ve smyslu §73
odst. 4 d. ř. exekuční příkaz, kterým nařídí přikázání pohledávky daňového dlužníka na peněžité
plnění vůči třetí osobě (poddlužník). Pohledávku musí v exekučním příkazu dostatečně určitým
způsobem vymezit, zejména co do jejího důvodu a osoby poddlužníka (srov. §261 odst. 1
poslední věta o. s. ř.). Správce daně v exekučním příkazu zakáže daňovému dlužníku,
aby s pohledávkou jakkoli nakládal (tzv. inhibitorium) a zároveň zakáže poddlužníkovi,
aby po doručení exekučního příkazu pohledávku daňovému dlužníku vyplatil, provedl
na ni započtení nebo s ní jinak nakládal (tzv. arrestatorium).
12. Poté, co exekuční příkaz nabude právní moci, správce daně to oznámí poddlužníkovi,
a vyzve jej, aby postiženou pohledávku následující den po doručení tohoto oznámení vyplatil
správci daně. Pokud pohledávka povinného dosud není splatná, je poddlužník povinen ji správci
daně vyplatit až po její splatnosti.
13. Samotné provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje do rukou
poddlužníka: exekuce provede výplatou pohledávky povinného správci daně. Správce daně
přitom nemá možnost provedení exekuce vynucovat jakýmkoli jiným způsobem než podáním
poddlužnické žaloby dle §315 o. s. ř. Správce daně tak především nemůže pro nevyplac ení
pohledávky povinného uložit poddlužníkovi pokutu podle §37 odst. 1 d. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, čj. 1 Afs 111/2004 - 123, publikovaný
pod č. 1077/2007 Sb. NSS).
14. Správci daně vzniká vůči poddlužníkovi tzv. úkojné právo na vyplacení pohledávky
povinného (daňového dlužníka). Pokud poddlužník správci daně pohledávku neuhradí,
je na uvážení správce daně, zda se bude vlastním jménem domáhat zaplacení přikázané
pohledávky v nalézacím řízení u civilního soudu namísto daňového dlužníka žalobou na plnění –
tzv. poddlužnickou žalobou dle §315 o. s. ř. V řízení o poddlužnické žalobě může poddlužník
vůči správci daně uplatnit jakékoli námitky, které by mohl uplatnit vůči daňovému dlužníku. Soud
se tak zabývá tím, zda správce daně jako žalobce v tomto řízení vznik pohledávky, její splatnost
a výši prokázal. Soud dále zkoumá, zda pohledávka případně nezanikla některým ze způsobů
namítaných poddlužníkem. Soud také k případné námitce poddlužníka přezkoumá, zda postižená
pohledávka povinného není promlčena.
15. Pokud má správce daně v řízení o poddlužnické žalobě úspěch, získá vykonatelný
exekuční titul vůči poddlužníkovi. Na jeho základě pak může navrhnout civilní exekuci (výkon
rozhodnutí podle o. s. ř. nebo exekuci dle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád)
vůči poddlužníkovi. Jakékoli vynucování povinností stanovených v exekučním příkazu je tedy
možné až na základě vykonatelného rozhodnutí soudu vydaného v občanském soudním řízení
zahájeném poddlužnickou žalobou podanou správcem daně.
III. b)
Obrana poddlužníka
16. Pokud poddlužník v rámci výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. namítá, že vůči povinnému
nemá žádnou pohledávku, že pohledávka zanikla nebo že je promlčená, může tedy tyto námitky
uplatnit výhradně v řízení o poddlužnické žalobě, nikoli však formou opravného prostředku
proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky , respektive
proti exekučnímu příkazu, kterým se tato exekuce nařizuje podle da ňového řádu. Podle judikatury
civilních soudů dokonce poddlužník není vůbec osobou oprávněnou podat odvolání
proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky:
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2186/2001, publikovaný
v časopise Soudní judikatura pod č. 66/2003. Poddlužník není dle Nejvyššího soudu účastníkem,
o jehož právech je v řízení rozhodováno. „Účastníky řízení o výkon rozhodnutí, případně jeho určité části,
je třeba lišit od subjektů toliko na řízení o výkon rozhodnutí zúčastněných, které sice do exekučního řízení
zasahují, resp. v něm vystupují, ale o jejichž práva a povinnosti v něm nejde; buď se jejich právního postavení určitý
úsek exekučního řízení netýká vůbec (týká se jej fáze řízení jiná) nebo se jej sice týká (je způsobilé na ně mít vliv),
ale jejich ochraně se vyhrazuje zvláštní procesní institut (viz kupř. §267 odst. 1 o. s. ř.) anebo tyto subjekty
vystupují především v roli organizačního instrumentária, aby exekuce mohla být fakticky provedena.
Tak kupříkladu účastníkem řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy se plá tce mzdy nestává již tím,
že je mu uloženo (§282 odst. 1 o. s. ř.) provádět srážky ze mzdy povinného, peněžní ústav tím, že mu soud
uložil povinnost nevyplácet z účtu povinného určité peněžní prostředky (§304 odst . 1 o. s. ř.), dlužník povinného
tím, že mu bylo zakázáno vyplatit pohledávku povinnému (§313 odst. 1 o. s. ř.), dražitelé ve výkonu rozhodnutí
prodejem movitých věcí tím, že se zúčastnili dražby (§329 o. s. ř.), a stejně tak osoby, uvedené v ustanovení
§335b odst. 3 o. s. ř. tím, že se jim doručuje pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitosti, atd.“
17. Rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, publikovaným pod č. 6/2003 Sb.
NS, Nejvyšší soud dále rozhodl, že poddlužník se proti nařízení exekuce na přikázání jiné
peněžité pohledávky nemůže bránit ani prostřednictvím určovací žaloby v občanském soudním
řízení. Nejvyšší soud zde na půdorysu daňové exekuce přikázání jiné peněžité pohledávky
neshledal naléhavý právní zájem poddlužníka na určení neexistence jeho závazku
vůči povinnému (daňovému dlužníku), a to na základě následující argumentace. „Podstata daňové
exekuce vydáním exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky ve smyslu shora uvedených ustanovení záleží
v tom, že správní orgán zakáže poddlužníkovi, aby po doručení exekučního příkazu svému věřiteli (daňovému
dlužníkovi) platil (tzv. arrestatorium), a zároveň nařídí daňovému dlužníku, že nesmí se svou pohledávkou nijak
nakládat, zejména pohledávku vybrat (tzv. inhibitorium). Daňový dlužník ztrácí právo na vyplacení pohledávky
dnem, kdy byl poddlužníkovi doručen exekuční příkaz. Povinnosti poddlužníka uhradit pohledávku na účet
správce daně, která se pojí s vyrozuměním o právní moci exekučního příkazu. a která má základ v procesním
právu (srov. §73 odst. 7. větu první, zákona č. 337/1992 Sb. , §314 odst. 1 o. s. ř. ), odpovídá právo správce
daně (státu) uplatňovat vlastním jménem oprávnění příslušející daňovému dlužníku jako věřiteli poddlužníka
(s omezeními co do hmotněprávních dispozic s přikázanou pohledávkou); nevyplatí-li poddlužník pohledávku
na účet určený správcem daně poté, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že exekuční příkaz nabyl právní moci,
nebo kdy se stala pohledávka splatnou, může se tzv. poddlužnickou žalobou ve smyslu §315 odst. 1, věty první,
o. s. ř. správce daně vlastním jménem domáhat na poddlužníkovi u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky.
Z hlediska hmotného práva ovšem k žádným změnám v tvrzeném závazkovém vztahu mezi poddlužníkem
a daňovým dlužníkem přikázáním pohledávky nedochází. Odtud plyne, že postižení pohledávky
v daňové exekuci, tj. vydání exekučního příkazu na přikázání ‘jiné’ pohledávky, neznamená,
že předmětná (nejudikátní) pohledávka - ať deklarovaný právní důvod jejího vzniku je jakýkoliv –
se nadále pokládá za existentní ; v tomto směru se tedy právní postavení žalobce v hmotněprávním poměru
k žalované nemohlo změnit (je stejné, jako před vydáním exekučního příkazu). Úvahy dovolatele, že správce daně,
jakmile bude mít pohledávku v přikázané výši za splatnou, může přistoupit k exekuci přímo proti poddlužníku
srážkami z jeho mzdy, jsou - z pohledu výše uvedeného výkladu - zjevně nesprávné.(...) Pro účely posouzení dané
věci lze uzavřít, že právní poměry žalobce, který žalobu o splnění povinnosti ve smyslu §80
písm. b) o. s. ř. k dispozici nemá (protože netvrdí, že je věřitelem, tedy oprávněným v daném obligačním vztahu,
a že tudíž má právo na plnění), daňovou exekucí ( vydáním exekučního příkazu na přikázání sporné
pohledávky) dotčeny - ve smyslu ohrožení nebo znejistění práva nebo právního vztahu, jehož má být
účasten - nebyly.”(Zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud). Shodně s tímto judikátem i odborná
literatura zdůrazňuje, že nařízením výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky soud
nepřebírá odpovědnost za to, že taková pohledávka skutečně existuje ani existenci pohledávky
neprejudikuje (srov. Tripes, A.: Exekuce v soudní praxi, Praha, C. H. Beck 2006, str. 344).
18. Dle judikatury civilních soudů nemůže námitku týkající se existence postižené pohledávky
uplatnit ani povinný, který jinak právo na podání odvolání proti usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky má. Nejvyšší soud k tomu uvedl: „Soud nařizující
výkon rozhodnutí nezkoumá, zda má povinný skutečně pohledávku vůči svému dlužníkovi;
vychází, jak je to rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vlastní, z tvrzení oprávněného, a je-li dostatečně
určité (a úplné, srozumitelné), pak bez ohledu na stanovisko povinného či jeho dlužníka (které mu typicky ani
není známo), návrhu vyhoví. Odvolací soud pak posuzuje předpoklady nařízení výkonu rozhodnu tí v rozsahu
jejich relevance pro soud prvostupňový a takové posouzení provádí v těch procesních mezích, které byly k dispozici
soudu I. stupně; je proto zcela bezvýznamné, jak se k tvrzení oprávněného o pohledávce po doručení nařizujícího
usnesení staví povinný či jeho dlužník.“ (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004,
sp. zn. 20 Cdo 1128/2004, publikováno v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3073).
I civilní soudy tedy vycházejí z toho, že prostor pro uplatnění námitek poddlužníka
(nebo i povinného) týkajících se existence či promlčení pohledávky povinného je výhradně
v řízení o poddlužnické žalobě.
19. Podle zvláštní úpravy v §73 odst. 8 d. ř. se exekuční příkaz doručuje daňovému
dlužníkovi nebo ručiteli a dalším osobám, kterým jsou exekučním příkazem ukládány povinnosti.
Všechny tyto osoby mohou proti němu podat do patnácti dnů námitky. O námitkách rozhodne
správce daně, který exekuci nařídil. Rozšířený senát nepochybuje o právu osoby označené
za „poddlužníka“, založeném citovaným ustanovením, podat námitku proti exekučnímu příkazu,
kterým se nařizuje exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného vůči poddlužníkovi.
Poddlužník má v tomto smyslu postavení osoby, které jsou ukládány exekučním příkazem
povinnosti. Poddlužníku, který má vůči daňovému dlužníku peněžitý závazek, jsou bezpochyby
exekučním příkazem ukládány povinnosti. Jak bylo výše uvedeno v bodu 11, exekučním příkazem
správce poddlužníkovi daně zakazuje, aby pohledávku daňovému dlužníku po doručení
exekučního příkazu vyplatil, započetl ji nebo aby s ní jakkoli nakládal.
20. Z povahy věci však vyplývá, že tato námitka proti exekučnímu příkazu uplatněná
poddlužníkem může být obdobného obsahu jako námitka uplatnitelná daňovým dlužníkem.
Námitky se tak mohou týkat pouze předpokladů pro nařízení daňové exekuce: tedy především
existence daňového nedoplatku, exekučního titulu, vhodnosti a proporcionality zvoleného
způsobu exekuce a případně též správnosti procesního postupu správce daně. Jak konstatoval
rozšířený senát již ve svém rozsudku z 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004 - 54, publikovaném
pod č. 791/2006 Sb. NSS, „[n]ámitkami proti exekučnímu příkazu proto nelze účinně brojit
proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím, a rovněž následný
soudní přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce,
na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum
důvodnosti samotného exekučního titulu.“ Totéž analogicky platí i o námitkách proti exekučnímu
příkazu, které se týkají existence a promlčení pohledávky daňového dlužníka vůči poddlužníkovi:
podobně jako námitky směřující proti otázkám, o nichž správce daně již pravomocně rozhodl
exekučním titulem, nemohou být ani tyto otázky existence a promlčení postižené pohledávky
věcně posuzovány správcem daně v námitkovém řízení.
21. Jistě je užitečné, když „poddlužník“ své argumenty o neexistenci pohledávky daňového
dlužníka spolu s příslušnými doklady předloží správci daně, který tak má možnost zvážit
úspěšnost případné poddlužnické žaloby v občanském soudním řízení. Stejně tak je správné,
aby správce daně sdělil vhodnou formou svůj názor na argumenty a doklady předložené
poddlužníkem a aby případně přehodnotil svůj názor na existenci pohledávky daňového dlužníka
vůči „poddlužníku“. Otázka, zda osoba označená v exekučním příkazu za „poddlužníka“
má skutečně peněžitý závazek vůči daňovému dlužníku, nemůže být věcně řešena v námitkovém
řízení.
III. c)
Aktivní legitimace poddlužníka v řízení před správními soudy
22. Odděleně od otázky oprávnění k podání námitky proti exekučnímu příkazu je třeba
posoudit otázku aktivní legitimace poddlužníka k podání správní žaloby proti rozhodnutí
správce daně o námitce proti exekučnímu příkazu. Podle §65 odst. 1 s. ř. s. je aktivní legitimace
k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu založena tvrzením žalobce, že byl
na svých právech rozhodnutím správního orgánu zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých
práv v předcházejícím řízení před správním orgánem. Pokud je žaloba podána osobou,
která aktivně legitimována k podání žaloby není, je namístě odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přitom uvedl ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2005,
čj. 5 As 50/2004 - 59, publikován pod č. 1043/2007 Sb. NSS, že „postup podle §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s., tedy odmítnutí návrhu usnesením, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou,
lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné,
zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již ze žaloby samé.“
23. Rozšířený senát se otázkou aktivní legitimace zabýval mj. i ve svém usnesení
ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009 - 120, publikováno pod č. 1910/2009 Sb. NSS. Jeho závěry
lze vztáhnout i na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť zde, stejně
jako v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je aktivní legitimace založena tvrzením
o zkrácení (dotčení) na právech. Rozšířený senát v citovaném usnesení uvedl k přípustnosti
návrhu z hlediska aktivní legitimace následující. „[31] (...) Přípustný je tedy ten návrh, který tvrdí
zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel tedy musí v první řadě
tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Nestačí
tedy, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy či procedura vedoucího k jeho vydání jsou nezákonné,
aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry. [32] Soud v rámci posuzování
projednatelnosti návrhu tedy musí ověřit, zda požadovaná tvrzení návrh obsahuje, a pokud ne, případně vyzvat
navrhovatele podle §37 odst. 5 věty první s. ř. s. k jeho doplnění. Pokud tvrzení nebudou ani přes výzvu soudu
doplněna, bude zásadně na místě návrh odmítnout podle §37 odst. 5 věty druhé s. ř. s., neboť nebude zpravidla
možno v řízení pokračovat, jelikož nebude zřejmé, v jakých ohledech má být zákonnost opatření obecné povahy
či procedury vedoucí k jeho vydání zkoumána. [33] Bude-li již z obsahu samotných tvrzení navrhovatele
(doplněných případně postupem podle §37 odst. 5 věty první s. ř. s.) patrné, že i kdyby byla pravdivá, nemůže být
navrhovatel (zejména pro povahu věci nebo jinou zcela zjevnou skutečnost) ve své právní sféře opatřením obecné
povahy dotčen, je na místě odmítnout návrh jako nepřípustný podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [34] Splnění
podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit
možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy.(...)“
24. Tyto závěry lze přenést i na řízení o žalobě proti roz hodnutí správního orgánu.
Pokud z tvrzení žalobce obsažených v žalobě vyplývá, že i kdyby byla tato tvrzení pravdivá,
žalobce nemohl být na svých právech dotčen, žalobní legitimace žalobce ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. dána není. V takovém případě byla žaloba podána osobou zjevně
neoprávněnou a má být odmítnuta dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
25. „Poddlužník“, který tvrdí, že nemá povinnost vůči daňovému dlužníkovi z důvodu
uvedeného v exekučním příkazu ničeho plnit (ať již proto, že t ento závazek nikdy nevznikl,
že zanikl některým zákonem předvídaným způsobem nebo že došlo k jeho promlčení), zároveň
tvrdí, že nemůže být exekučním příkazem nařizujícím exekuci postižením jiné peněžité
pohledávky nijak na svých právech dotčen. Práv poddlužníka se totiž takový exekuční příkaz
může dotknout pouze v případě, že skutečně má závazek vůči daňovému dlužníkovi. Pouze tehdy
poddlužníkovi vznikají povinnosti z exekučního příkazu, tj. zákaz dluh daňovému dlužníku
vyplatit, provést na něj započtení, jinak s ním nakládat a, po nabytí právní moci exekučního
příkazu a po splatnosti dluhu, povinnost pohledávku daňového dlužníka vyplatit správci daně.
Naopak v případě neexistence pohledávky k datu doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“
žádná z těchto povinností z povahy věci vzniknout nemůže. Jak bylo výše ukázáno, správce daně
nemůže své úkojné právo vůči „poddlužníkovi“ jakýmkoli způsobem vynucovat (např. uložením
pokuty nebo exekučními úkony směřujícími přímo proti „poddlužníkovi“).
26. Rozšířený senát za dotčení na právech nepovažuje ani možnost podání poddlužnické
žaloby správcem daně proti „poddlužníkovi“. Žalobu na plnění v občanském soudním řízení
může podat kterýkoli procesně legitimovaný subjekt proti kterémukoli jinému procesně
legitimovanému subjektu, přičemž je na uvážení žalobce, koho v žalobě za žalovaného označí.
Zda je takto uplatněná žaloba důvodná či nikoli, rozhoduje civilní soud rozsudkem ve věci samé.
Za případné uplatnění nedůvodné žaloby je žalobce sankcionován neúspěchem v řízení
a povinností nahradit žalovanému náklady řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.). Proto hrozbu
podání žaloby na plnění v občanském soudním řízení nelze považovat za zásah do práv
„poddlužníka“, tím méně za zásah do subjektivních práv veřejných.
27. Lze tedy konstatovat, že pokud „poddlužník“ podá žalobu proti rozhodnutí správce daně
o námitce proti exekučnímu příkazu a jediným uplatněným žalobním bodem je tvrzení o tom,
že k rozhodnému dni (doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“) žalobce neměl
vůči daňovému dlužníkovi peněžitý závazek specifikovaný v exekučním příkazu nebo
že je tento závazek promlčený, žalobce své dotčení na právech zakládající žalobní legitimaci
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. nejenže netvrdí, nýbrž přímo popírá. Takovou žalobu je proto třeba
odmítnout podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
28. Bylo by ostatně absurdní, kdyby správní soudy řešily námitku „poddlužníka“, že nemá
žádný závazek plnit daňovému dlužníku, když stejnou námitku by zákonitě musely řešit soudy
civilní v (případně paralelně probíhajícím) řízení o poddlužnické žalobě správce daně. Lze si jistě
představit situaci, kdy by správní soudy dospěly k odlišným závěrům o shodné otázce než soudy
civilní. Případné zrušení exekučního příkazu v důsledku závěru správního soudu o neexistenci
postižené pohledávky by navíc nijak nebránilo správci daně v podání návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky u civilního soudu (srov. §73 odst. 3 věta druhá
d. ř.)
29. Tento závěr naopak nic nemění na právu poddlužníka žalobu proti rozhodnutí správce
daně o námitce podat, pokud tvrdí, že k dotčení jeho práv došlo jiným myslitelným způsobem
v důsledku zasažení jeho skutečně existujícího zá vazkového právního vztahu s daňovým
dlužníkem. V úvahu tak přicházejí námitky uplatnitelné sa motným daňovým dlužníkem,
např. neoprávněnost daňové exekuce v důsledku neexistence vykonatelného exekučního titulu,
promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek, závažné procesní pochybení správce daně apod.
III. d)
Aplikace na řešený případ
30. V případě stěžovatele v tomto řízení lze ze spisů zjistit, že žalovaný nařídil exekučním
příkazem ze dne 26. 9. 2003 přikázání jiné peněžité pohledávky daňového dlužníka vůči
stěžovateli. Stěžovatel podal dne 14. 10. 2003 námitku, v níž tvrdil toliko to, že vůči daňovému
dlužníku žádný závazek nemá, neboť pohledávka byla daňovým dlužníkem postoupena třetí
osobě a to bylo žalobci oznámeno ještě před doručením exekučního příkazu. Žalovaný námitku
zamítl napadeným rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel
přes výzvu žalovaného neprokázal, že by postoupení pohledávky bylo stěžovateli doručeno
před doručením exekučního příkazu. Ve správní žalobě podané stěžovatelem proti rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí námitky stěžovatel uplatnil znovu toliko tvrzení o neexistenci závazku
vůči daňovému dlužníku ke dni doručení exekučního příkazu.
31. Stěžovatel tedy v žalobě své zkrácení na právech netvrdil, naopak jeho tvrzení zásah
do práv fakticky vylučovala, jak rozšířený senát výše ukázal (bod 27). Žaloba proto byla podána
osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) ve spojení s §65 odst. 1 s. ř. s.],
a proto má být odmítnuta.
32. Pouze na okraj soud poznamenává, že spor pro účastníky věcně postrádá smyslu, neboť,
jak bylo zjištěno dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4, poddlužnická žaloba uplatněná
žalovaným vůči žalobci byla zamítnuta rozsudkem uvedeného soudu ze dne 10. 2. 2009,
čj. 47 C 31/2007 - 88, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2009.
V.
Závěr
33. Podle §72 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu, je-li spornou
otázkou předloženou rozšířenému senátu věc sama, rozhodne ve věci rozšířený senát sám
rozsudkem. V dané věci byla spornou samotná otázka přípustnosti žaloby podané stěžovatelem,
proto rozšířený senát rozhodl rozsudkem ve věci samé.
34. Krajský soud se v řízení o žalobě dopustil zmatečnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s., když stěžovatelem podanou žalobu projednal a věcně o ní rozhodl rozsudkem,
ačkoli byla dána osobou k tomu zjevně neoprávněnou a měla být odmítnuta. K této vadě
Nejvyšší správní soud přihlédl z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) a rozsudek krajského
soudu zrušil (výrok I.). Podle §110 odst. 1 věta první část za stře dníkem s. ř. s., pokud byly
již v řízení před krajským soudem důvody pro odmítnutí žaloby, Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zruší a zároveň žalobu odmítne. Výrokem II. tohoto rozsudku se proto žaloba
odmítá.
35. V souladu s §110 odst. 2 věta druhá s. ř. s. Nejvyšší správní soud zároveň výrokem
III. rozhodl o nákladech řízení. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ,
a to jak v řízení o žalobě, tak v řízení o kasační stížnosti, neboť žaloba byla odmítnuta (§60
odst. 3 věta první s. ř. s.). Pro úplnost soud poznamenává, že nepřipadá v úvahu ani vrácení
soudního poplatku podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
protože žaloba byla odmítnuta až poté, co proběhlo první jednání ve věci dne 25. 10. 2007.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu