ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.10.2010:75
sp. zn. 5 As 10/2010 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
C. D., zast. Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: P. E., zast. JUDr. Ludoslavou Hurychovou, advokátkou se
sídlem tř. Karla IV. 430, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009, č. j. 57 Ca 73/2008 - 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2009, č .j. 57 Ca 73/2008 - 38,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 6. 2008, č. j. SMUZN 21502/2007 Za, uznal Městský úřad
Znojmo žalobce vinným ze spáchání přestupků dle §22 odst. 1 písm. f) bod 7 a dle §22 odst. 1
písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“) a uložil
mu pokutu ve výši 5000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši
2500 Kč. Shora uvedených přestupků se měl žalobce dopustit tím, že dne 24. 8. 2007 v obci
Znojmo jako řidič motocyklu předjížděl na silnici č. I/38 (ul. Pražská) na křižovatce s místní
komunikací (ul. Slovenská) v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce pomalu jedoucí
kolonu vozidel a narazil do osobního motorového vozidla, jež řídil pan P. E. (dále též „osoba
zúčastněná na řízení“), který vyjížděl z uvedené vedlejší komunikace v době, kdy v pravém
jízdním pruhu nejelo žádné vozidlo. Žalobce tak dle městského úřadu spoluzapříčinil dopravní
nehodu, při níž vznikla škoda na motocyklu, jež zřejmě převyšovala částku 50 000 Kč.
Městský úřad dále uznal shora uvedeným rozhodnutím osobu zúčastněnou na řízení
vinnou ze spáchání přestupku dle §22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích a uložil jí pokutu
ve výši 2500 Kč a povinnost uhradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši
1000 Kč. Přestupku se osoba zúčastněná na řízení měla dopustit tím, že uvedeného dne jako řidič
osobního motorového vozidla jedoucí z vedlejší komunikace nedala přednost v jízdě motocyklu
řízenému žalobcem, který jel po hlavní silnici. Osoba zúčastněná na řízení tak spoluzapříčinila
dopravní nehodu s motocyklem žalobce, při níž vznikla škoda na motocyklu, jež zřejmě
převyšovala částku 50 000 Kč.
Proti rozhodnutí městského úřadu podali odvolání jak žalobce, tak i osoba zúčastněná
na řízení. Pokud jde o odvolání osoby zúčastněné na řízení, žalovaný druhým výrokem svého
rozhodnutí ze dne 26. 8. 2008, č. j. JMK 102258/2008, zrušil část rozhodnutí městského úřadu
ve výrocích IV., V. a VI., jež se týkaly přestupku osoby zúčastněné na řízení, a podle §90 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zastavil řízení o jejím skutku
z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku podle §20 odst. 1 zákona
o přestupcích.
Pokud jde o odvolání žalobce, jež se týkalo přestupků žalobce, tj. výroků I., II. a III.
rozhodnutí městského úřadu, žalovaný je prvním výrokem svého rozhodnutí ze dne 26. 8. 2008,
č. j. JMK 102258/2008, zamítl jako opožděné podle §92 odst. 1 správního řádu. Zamítavé
rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že písemné odvolání žalobce ze dne 19. 6. 2008
neobsahovalo podpis osoby, jež odvolání podala, a tento nedostatek nebyl odstraněn
ani na výzvu v dodatečné pětidenní lhůtě. Žalovaný proto nepovažoval toto podání za řádné
odvolání. Žalobce následně dne 30. 6. 2008 zaslal městskému úřadu další podání označené
jako odvolání proti rozhodnutí městského úřadu, a to prostřednictvím osoby zmocněné
na základě substituční plné moci udělené zástupcem žalobce. Žalovaný ovšem dospěl k závěru,
že podání ze dne 30. 6. 2008 je obsahově samostatným odvoláním proti rozhodnutí městského
úřadu a nikoliv doplněním podání ze dne 19. 6. 2008. Jako odvolání žalobce tak žalovaný
posoudil pouze podání ze dne 30. 6. 2008. Přitom dospěl k závěru, že toto odvolání bylo podáno
opožděně, neboť bylo předáno k poštovní přepravě až po odvolací lhůtě, která marně uplynula
dne 26. 6. 2008.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou ze dne 3. 10. 2008, v níž zejména
namítal, že jeho odvolání ze dne 19. 6. 2008 bylo řádně podepsáno a doručeno žalovanému
před uplynutím odvolací lhůty. Dále uvedl, že pětidenní lhůta, již žalovaný stanovil ve výzvě
k doplnění podpisu pod odvolání ze dne 19. 6. 2008, neměla dle žalobce oporu v zákoně. Nadto
zástupce žalobce pobýval v rozhodné době mezi doručením výzvy a uplynutím lhůty k doplnění
podpisu v zahraničí a nemohl této výzvě osobně dostát. Podpis pod odvolání tedy na základě
substituční plné moci řádně doplnil substitut zástupce podáním ze dne 30. 6. 2008.
Rozsudkem ze dne 31. 8. 2009, č. j. 57 Ca 73/2008 - 38, zrušil krajský soud rozhodnutí
žalovaného v plném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ačkoliv sám žalobce takovou
námitku v žalobě nevznesl, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dne
24. 8. 2008 uplynula prekluzivní lhůta k projednání přestupků žalobce podle §20 odst. 1 zákona
o přestupcích, žalovaný však o odvolání žalobce meritorně rozhodl teprve dne 26. 8. 2008.
Žalovaný měl tedy řízení o přestupcích žalobce dle krajského soudu zastavit dle §76 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích. Krajský soud proto rozhodnutí žalovaného zrušil a uložil mu,
aby řízení o přestupcích žalobce zastavil.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, již opírá
o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel především namítá, že se krajský soud nezabýval otázkou opožděnosti odvolání
žalobce a v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, k jakým závěrům v tomto ohledu dospěl. Jeho
rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel poukázal na to, že nerozhodoval o odvolání
žalobce meritorně, jak uvedl krajský soud, ale rozhodl jen o opožděnosti odvolání a věcně
se přestupky žalobce nezabýval. Rozhodnutí městského úřadu nabylo právní moci dne
27. 6. 2008, není tedy správný právní závěr krajského soudu, že stěžovatel pokračoval po zániku
odpovědnosti za přestupky v jejich projednávání. Dle stěžovatele se odpovědnost žalobce
za přestupky realizovala dnem 27. 6. 2008, kdy nabylo právní moci rozhodnutí městského úřadu,
tato odpovědnost tudíž nemohla následně zaniknout dne 24. 8. 2008. Stěžovatel dále uvedl,
že pokud krajský soud, byť to z odůvodnění rozsudku nevyplývá, vzal odvolání žalobce
proti rozhodnutí městského úřadu za včasné, stěžovatel namítá nesprávné posouzení této právní
otázky krajským soudem. Podle stěžovatele neobsahovalo odvolání žalobce ze dne 19. 6. 2008
i přes výzvu k doplnění podpis osoby, která odvolání podala, a stěžovatel se jím tudíž nemohl
zabývat. Následně podané odvolání ze dne 30. 6. 2008 nemělo žádnou návaznost na předchozí
podání a přitom bylo podáno opožděně, stěžovatel je tedy v souladu s §92 odst. 1 správního
řádu zamítl. Stěžovatel dále namítal i to, že krajský soud nesprávně určil výši náhrady nákladů
řízení o žalobě, a to jednak proto, že přiznal žalobci vyšší částku, než žalobce výslovně požadoval,
a dále proto, že celkovou náhradu krajský soud navýšil nejen o částku připadající na daň z přidané
hodnoty z odměny zástupce žalobce za zastupování a z náhrady jeho hotových výdajů, ale také
ze zaplaceného soudního poplatku, což je v rozporu se zákonem.
Stěžovatel dále navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle §107 s. ř. s.
ve spojení s §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. Stěžovatel měl za to, že pokud by měl v dalším řízení vydat
rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení pro zánik odpovědnosti žalobce za přestupky,
jak mu uložil krajský soud, vydal by druhé meritorní rozhodnutí v téže věci a zasahoval by tak
do řízení, které skončilo právní mocí správního rozhodnutí prvního stupně. Navíc, pokud
by následně Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že by kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu zrušil, existovala by zde rovněž dvě rozhodnutí stěžovatele v téže věci, čímž
by vznikla neřešitelná procesní situace. V tom spatřuje stěžovatel hrozbu nenahraditelné újmy.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s odůvodněním rozsudku
krajského soudu a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v podstatě
ztotožnila s námitkami, jež uvedl stěžovatel v kasační stížnosti, a navrhla, aby byl rozsudek
krajského soudu zrušen. Odvolání žalobce proti rozhodnutí městského úřadu bylo dle jejího
názoru podáno opožděně a rozhodnutí městského úřadu nabylo právní moci dne 27. 6. 2008.
Od tohoto dne se jednalo o věc rozhodnutou a nebylo možné proti rozhodnutí městského úřadu
podat odvolání. Podle osoby zúčastněné na řízení nelze za situace, kdy již rozhodnutí městského
úřadu nabylo právní moci, vydat o skutku žalobce rozhodnutí o zastavení řízení, které je podle
osoby zúčastněné na řízení meritorním rozhodnutím. Takové rozhodnutí by bylo nicotné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj pověřený
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon
advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího orgánu
o zamítnutí odvolání pro opožděnost podle §92 odst. 1 správního řádu není rozhodnutím,
v němž by se správní orgán věcně zabýval odvoláním účastníka řízení. Rozhodnutím podle §92
odst. 1 správního řádu odvolací správní orgán zamítá odvolání z důvodu jeho opožděnosti,
tj. z důvodu nenaplnění jedné ze základních procesních podmínek, bez níž nelze podané odvolání
meritorně projednat. Jinými slovy, rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost nelze
považovat za součást meritorního projednávání přestupku, neboť v něm odvolací orgán pouze
vyslovuje závěr o tom, že odvolání proti rozhodnutí bylo podáno opožděně, v důsledku čehož
nelze napadené rozhodnutí o přestupku meritorně přezkoumat. Nelze tedy souhlasit se závěrem
krajského soudu uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku, že stěžovatel pokračoval po uplynutí
prekluzivní lhůty v meritorním projednávání přestupků a vydal meritorní rozhodnutí ve věci.
V posuzované věci byla jedinou spornou otázkou mezi žalobcem a stěžovatelem právě
otázka opožděnosti odvolání žalobce. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu je soud v případě žaloby proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost oprávněn
zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné odvolání a zda
byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006 - 112, www.nssoud.cz,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 - 111,
www.nssoud.cz a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002 -
35, publikovaný pod č. 287/2004 Sb. NSS). Krajský soud se tedy měl primárně zabývat otázkou,
zda bylo odvolání žalobce podáno opožděně, či nikoliv. Zodpovězení této otázky je v daném
případě klíčové také pro případné navazující úvahy a závěry o možném zániku odpovědnosti
žalobce za přestupky, jež jsou mu kladeny za vinu.
V předmětné věci mohl krajský soud dojít ke dvěma alternativním závěrům, a to,
že odvolání žalobce bylo podáno včas, anebo opožděně. Bylo-li odvolání žalobce podáno
opožděně, jak tvrdí stěžovatel, nabyla by část rozhodnutí městského úřadu, jež se týkala
přestupků žalobce, právní moci marným uplynutím lhůty k podání odvolání (§73 odst. 1
správního řádu), tj. dne 27. 6. 2008. Žalobce se dopustil skutku, za nějž byl obviněn z přestupků,
dne 24. 8. 2007, roční prekluzivní lhůta k projednání přestupků žalobce by tedy uplynula dne
24. 8. 2008. V takovém případě by tedy rozhodnutí městského úřadu v části týkající se přestupků
žalobce nabylo právní moci ještě před uplynutím prekluzivní roční lhůty pro projednání
přestupku podle §20 odst. 1 zákona o přestupcích. Následné rozhodnutí stěžovatele o zamítnutí
odvolání žalobce pro opožděnost by v takovém případě nemělo na právní moc příslušné části
rozhodnutí městského úřadu žádný vliv, neboť, narozdíl od včasného odvolání, o němž odvolací
orgán rozhoduje podle §90 správního řádu a kdy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
nabývá právní moci až s právní mocí rozhodnutí o odvolání, v případě opožděného odvolání
nabývá rozhodnutí správního orgánu prvního stupně právní moci samostatně, a to právě
již marným uplynutím lhůty pro odvolání, na čemž již následné opožděné podání odvolání
nemůže nic změnit. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, proti němuž bylo
podáno opožděné odvolání, tak netvoří jednotu s rozhodnutím nadřízeného správního orgánu,
jímž je odvolání směřující proti tomuto pravomocnému rozhodnutí zamítnuto dle §92 odst. 1
správního řádu jako opožděné, aniž by bylo přitom rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
současně potvrzováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2009,
č. j. 5 As 105/2008 - 135, www.nssoud.cz).
Pokud by naopak krajský soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce bylo podáno včas,
tedy že rozhodnutí stěžovatele o zamítnutí tohoto odvolání pro opožděnost bylo nesprávné
a žalobci bylo upřeno jeho subjektivní právo na meritorní přezkum rozhodnutí městského úřadu,
bylo by namístě rozhodnutí stěžovatele v daném výroku zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
a to již jen z tohoto důvodu. Vedle toho by mohlo být důvodem zrušení příslušného výroku
rozhodnutí stěžovatele v takovém případě také to, že došlo k zániku odpovědnosti žalobce
za uvedené přestupky, neboť, pokud by bylo odvolání žalobce posouzeno jako včasné, nebylo
by rozhodnutí městského úřadu v časti týkající se skutku žalobce dosud pravomocné, z čehož
by nutně vyplýval závěr, že prekluzívní lhůta pro projednání přestupků žalobce marně uplynula
dne 24. 8. 2008.
Nejvyšší správní soud tímto nikterak nepolemizuje s právním názorem, který sám
vyslovil mj. v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, publikovaném
pod č. 845/2006 Sb. NSS, podle něhož jsou soudy povinny přihlížet k uplynutí prekluzivní lhůty
k projednání přestupku z úřední povinnosti. Primárně se však měl krajský soud v předmětné věci
zabývat otázkou, zda odvolání žalobce bylo podáno opožděně, neboť, jak již bylo shora uvedeno,
teprve v případě negativní odpovědi na tuto otázku (což by bylo samo o sobě dostatečným
důvodem zrušení žalobou napadeného rozhodnutí) by bylo možné dospět rovněž k závěru
o zániku odpovědnosti žalobce za přestupky. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá,
že se krajský soud otázkou opožděnosti odvolání žalobce vůbec nezabýval. Nelze tedy posoudit,
jakými úvahami se krajský soud řídil, pokud při přezkoumání rozhodnutí stěžovatele vycházel
z názoru, že došlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku podle §20
odst. 1 zákona o přestupcích. Tato otázka, jak již bylo řečeno, je v daném případě plně závislá
na tom, zda bylo odvolání žalobce podáno včas, či nikoliv. Napadený rozsudek krajského soudu
je tak nutno považovat za nepřezkoumatelný nejen pro nedostatek důvodů,
ale i pro nesrozumitelnost.
Příslušnou stížní námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu tudíž
Nejvyšší správní soud hodnotí jako důvodnou. Z toho též vyplývá, že se Nejvyšší správní soud
nemůže zabývat stížní námitkou směřující proti nesprávnému závěru krajského soudu ve věci
včasnosti odvolání žalobce, neboť takový závěr krajský soud ve svém rozhodnutí prozatím vůbec
nevyjádřil. Posouzení této otázky tedy bude jeho úkolem v dalším řízení.
Z obsahu žaloby dále plyne, že veškeré žalobní námitky, jež žalobce uplatnil, směřovaly
výlučně proti prvnímu výroku rozhodnutí stěžovatele, jímž bylo odvolání žalobce zamítnuto
pro opožděnost. Byť v žalobním návrhu uvedl, že se domáhá zrušení „rozhodnutí žalovaného“,
což by mohlo být chápáno jako návrh na zrušení rozhodnutí stěžovatele v plném rozsahu,
tj. v obou jeho výrocích, je z obsahu žaloby zřejmé, že se žalobce domáhal pouze zrušení té části
rozhodnutí stěžovatele, jímž bylo jeho odvolání zamítnuto pro opožděnost, tedy prvního výroku
rozhodnutí stěžovatele. Druhý výrok rozhodnutí stěžovatele, jenž se týkal přestupku osoby
zúčastněné na řízení, žalobce svou žalobou nenapadal. Nadto podle judikatury Nejvyššího
správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007,
č. j. 2 As 73/2006 - 53, publikovaný pod č. 1393/2007 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 As 46/2006 - 100, www.nssoud.cz) by k žalobě proti části
rozhodnutí týkající se přestupku jiné osoby nebyl žalobce ani aktivně legitimován. Podle §2
s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob. Předmětem přestupkového řízení je posuzování viny obviněného
z přestupku a uložení případné sankce za jeho spáchání. Ponecháme-li stranou přestupky
projednávané pouze na návrh postižené osoby a případné adhezní řízení o uplatněném nároku
poškozeného na náhradu škody, o něž se v daném případě nejedná, děje se zmiňované
posuzování výlučně ve vztahu správního orgánu a obviněného z přestupku a má čistě
veřejnoprávní povahu – správní orgán zde ve veřejném zájmu postihuje protiprávní jednání
naplňující znaky skutkových podstat přestupků. V řízení o přestupku zahájeném z moci úřední
nejsou třetí osoby, o jejichž přestupku není rozhodováno, nositeli veřejného subjektivního práva
na to, aby byl obviněný shledán vinným ze spáchání přestupku a aby mu byla uložena sankce.
Nemohou proto být aktivně legitimovány ani k podání žaloby proti rozhodnutí o přestupku
obviněného, neboť tímto rozhodnutím nemohou být dotčena jejich veřejná subjektivní práva.
Krajský soud i přes shora uvedené zrušil svým rozsudkem také tu část rozhodnutí
stěžovatele, jímž byly zrušeny příslušné výroky rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
týkající se přestupku osoby zúčastněné na řízení a řízení o přestupku této osoby z důvodu
uplynutí prekluzívní lhůty zastaveno, aniž by se toho žalobce podle obsahu své žaloby domáhal,
aniž by k takovému rozsahu žaloby byl žalobce vůbec aktivně legitimován podle §65 s. ř. s. a aniž
by se navíc krajský soud touto částí rozhodnutí stěžovatele, jež se týkala přestupku osoby
zúčastněné na řízení, v odůvodnění svého rozsudku vůbec zabýval. Krajský soud tak zjevně
vykročil z mezí soudního přezkumu napadeného rozhodnutí správního orgánu a postupoval
v rozporu s §75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumává v mezích žalobních bodů pouze
napadené výroky rozhodnutí správního orgánu. K této vadě řízení, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí krajského soudu o věci samé, přihlédl Nejvyšší správní soud v souladu
s §109 odst. 3 s. ř. s. z úřední povinnosti, byť ji stěžovatel v kasační stížnosti výslovně nenamítal.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal důvody pro zrušení hlavního výroku
rozsudku krajského soudu, nezabýval se již stížní námitkou mířící samostatně do výroku
rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť ten je v každém případě závislý
na hlavním výroku rozsudku a musí být tedy v daném případě zrušen bez ohledu na to, zda byl
výpočet náhrady nákladů řízení provedený krajský soudem sám o sobě správný, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud pro úplnost ještě konstatuje, že krajský soud postupoval nesprávně,
i pokud jde o pana P. E., když mu přiznal postavení osoby zúčastněné na řízení, neboť podle
názoru Nejvyššího správního soudu pan E. podmínky pro postavení osoby zúčastněné na řízení
nesplňoval. Podle §34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení „osoby, které byly přímo
dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí, nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a
ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li
účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat“. Pan E. byl
sice účastníkem předcházejícího přestupkového řízení, ovšem nikoliv ve věci přestupků žalobce,
ale ve věci vlastního přestupku, z něhož byl v souvislosti s danou dopravního nehodou obviněn,
přičemž ve věci přestupků žalobce i pana E. bylo vedeno v souladu s §57 odst. 2 zákona o
přestupcích společné řízení. Obdobně jako již bylo konstatováno v případě žalobce, ani pan E.
není nositelem veřejného subjektivního práva na to, aby byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku, pokud šlo o skutek, jehož se dopustil žalobce. Pan E. by tedy mohl být dotčen jen
rozhodnutím správního orgánu o jeho případném nároku vůči žalobci na náhradu škody, jež by
mu měla v souvislosti s přestupky žalobce vzniknout, takový případný nárok ovšem pan E.
v přestupkovém řízení neuplatnil a správní orgán prvního stupně o něm tudíž ani nerozhodoval.
Tyto závěry potvrzuje dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní
soud právě ve vztahu k osobě poškozené spácháním přestupku, která v řízení o přestupku
neuplatnila právo na náhradu škody, ve shora citovaném rozsudku č. j. 2 As 73/2006 - 53
konstatoval: „Rozhodnutí o vině a trestu obviněného z přestupku totiž samo o sobě, bez výroku o náhradě
škody, nijak nezasahuje do právní sféry poškozeného. Taková osoba pojmově nemůže být nositelem veřejného
subjektivního práva na to, aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného z přestupku, a tudíž nemůže být
dotčena na svých právech ani tím, když je takové rozhodnutí následně zrušeno. (…) Poškozený, který uplatňuje
nárok na náhradu způsobené škody prostřednictvím pojištění obviněného, tak může mít nanejvýš zájem na tom,
aby byla správním orgánem vyslovena vina obviněného, tzv. zájemník je však účastníkem řízení pouze tam, kde
mu zákon takové postavení přiznává, což zákon o přestupcích nečiní.“ Pojmově je tedy vyloučeno, aby byl
pan E. přímo dotčen na svých právech nebo povinnostech vydáním té části rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, jež se týkala přestupků žalobce, či té části rozhodnutí žalovaného, jež se
týkala odvolání žalobce. Z uvedeného tedy plyne závěr, že pan E. neměl být považován v řízení o
žalobě proti té části rozhodnutí stěžovatele, jež se týkala výhradně žalobce, za osobu zúčastněnou
na řízení podle §34 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud pochybil, pokud s ním jako s osobou
zúčastněnou na řízení jednal.
Nejvyšší správní soud však musí zároveň konstatovat, že krajský soud přesto paradoxně
zasáhl do práv pana E. právě vydáním napadeného rozsudku. Je tomu tak proto, že, jak již bylo
konstatováno, krajský soud v rozporu se zákonem zrušil vedle výroku rozhodnutí stěžovatele o
zamítnutí odvolání žalobce i žalobou nenapadený výrok rozhodnutí stěžovatele, jímž stěžovatel
původně zrušil výroky IV., V. a VI. rozhodnutí městského úřadu týkající se přestupku pana E. a
řízení o jeho skutku zastavil. Krajský soud tak v neprospěch pana E. zrušil i tu část rozhodnutí
stěžovatele, jímž byla zrušena část rozhodnutí městského úřadu o přestupku pana E. a řízení o
jeho přestupku bylo zastaveno. Po právní moci rozsudku krajského soudu se tedy pan E.
opětovně ocitl v postavení osoby, jež byla uznána vinnou za spáchání přestupku a za tento
přestupek potrestána rozhodnutím městského úřadu, byť v této části nepravomocným. Vydáním
rozsudku krajského soudu tak byl pan E. přímo dotčen na svých právech a povinnostech ve
smyslu §34 odst. 1 s. ř. s., přičemž se tak stalo v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud
s ním proto jednal jako s osobou zúčastněnou na řízení o kasační stížnosti i přes to, že by mu
toto postavení v případě, pokud by krajský soud nevybočil z mezí žaloby, nepříslušelo.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu tímto svým
rozhodnutím ruší, čímž napravuje mimo jiné pochybení krajského soudu ve vztahu k osobě pana
E., nebude již v dalším řízení před krajským soudem pan E. z výše uvedených důvodů osobou
zúčastněnou na řízení dle §34 odst. 1 s. ř. s. V dalším řízení tak bude nezbytné, aby krajský soud
nejprve vydal v souladu s §34 odst. 4 s. ř. s. usnesení, v němž vysloví, že pan P. E. není osobou
zúčastněnou na řízení, neboť nesplňuje podmínky §34 odst. 1 s. ř. s., tj. nebyl přímo dotčen na
svých právech ani povinnostech vydáním té části rozhodnutí stěžovatele, jež byla napadena
žalobou a jež se týká výhradně odvolání žalobce, a nemůže být tudíž ani dotčen případným
zrušením této části rozhodnutí krajským soudem.
Krajský soud dále meritorně projedná žalobu, přitom se však omezí pouze na tu část
rozhodnutí stěžovatele, kterou stěžovatel zamítl jako opožděné odvolání žalobce, tj. omezí
se na přezkum prvního výroku rozhodnutí stěžovatele. Krajský soud se tedy bude v mezích
žalobních bodů zabývat otázkou, zda bylo odvolání žalobce podáno opožděně, či nikoliv.
Dospěje-li přitom krajský soud k závěru, že bylo podáno opožděně, žalobu jako nedůvodnou
zamítne. Učiní-li naopak krajský soud závěr, že odvolání žalobce bylo podáno včas, tj. před
uplynutím odvolací lhůty, krajský soud zruší první výrok rozhodnutí stěžovatele o zamítnutí
odvolání žalobce pro opožděnost a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Z případného závěru
o včasnosti podaného odvolání by pak, jak již bylo vysvětleno, vyplýval i závěr o zániku
odpovědnosti žalobce za jmenované přestupky.
Vzhledem k uvedenému tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V něm bude Krajský soud v Brně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud přednostně rozhodl o věci samé,
nerozhodoval již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. dubna 2010
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu