ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.25.2009:83
sp. zn. 5 As 25/2009 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: F.
H., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Brno, Jiráskova 41, proti
žalovanému: Úřad městské části města Brna, Brno – střed, se sídlem Brno, Dominikánská 2,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008, č. j. 30 Ca
124/2007 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 5. 2007 rozpusti l ve smyslu ustanovení §12 odst. 5
zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„Zákon“) shromáždění svolané žalobcem (dále také „stěžovatelem“). Jako důvod rozpuštění
žalovaný prostřednictvím svého tajemníka Ing. R. N. uvedl, že se průvod odchýlil
od stanoveného účelu a že směřuje k omezení lidských práv a svobod. Stěžovatel podal
proti tomuto rozhodnutí námitky, Krajský soud v Brně však svým v záhlaví citovaným
rozsudkem dal za pravdu žalovanému, když rozhodl, že předmětné shromáždění bylo rozpuštěno
v souladu se zákonem. Soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Včas podanou kasační stížností stěžovatel brojí proti výroku I. rozsudku krajského soudu,
kterým bylo rozhodnuto, že shromáždění bylo rozpuštěno v souladu se zákonem (§13 Zákona).
Kasační stížnost je podána z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Stěžovatel má předně za to, že krajský soud nesprávně posoudil způsob, jakým bylo
shromáždění rozpuštěno. Poukazuje na to, že ačkoli soud měl k dispozici přesný audiovizuální
záznam průběhu shromáždění, včetně momentu rozpuštění, nepovšiml si rozporu s ustanovením
§12 Zákona, kde je přesně popsán způsob, jakým má k rozpuštění dojít. Pochybení vidí ve dvou
rovinách. Za prvé má za to, že zástupce úřadu měl při rozpouštění říci, že „ shromáždění
je rozpuštěno“, kdežto v daném případě zástupce žalovaného uvedl, že „má shromáždění za ukončené“.
Dále tvrdí, že nebyl dodržen zákonný požadavek, aby byly sděleny důvody, pro které
je shromáždění rozpouštěno. Žalovanému vytýká, že pouhá citace zákona, tj. sdělení,
že se „shromáždění odchýlilo od oznámeného účelu“, tuto zákonnou povinnost nesplňuje. Námitkám
mělo být proto vyhověno již kvůli těmto formálním nesrovnalostem.
[4] Nad to stěžovatel tvrdí, že došlo také k věcnému pochybení, když soud nesprávně
vyhodnotil chování účastníků shromáždění (provolávání hesla Národní odpor, nošení
transparentů a oblečení s tímto heslem) jako výzvu ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a)
Zákona, tedy výzvu k popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů
pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání
a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů. Dle jeho
názoru je z DVD záznamu, který byl proveden jako důkaz, zcela zjevné, že žádný z účastníků
shromáždění takové výzvy nečinil. Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že důvody
k rozpuštění byly dány již tím, že někteří účastníci se provoláváním či symboly hlásili k organizaci
Národní odpor (dále také „NO“). Je přesvědčen, že používáním symbolů Národního odporu
či provoláváním slov Národní odpor nelze naplnit důvody dané ustanovením §10 odst. 1 Zákona
tak, aby mohlo dojít k rozpuštění shromáždění. Rozporuje také samotný fakt, že Národní odpor
je organizace, neboť prý nemá stanovy, hierarchii, orgány ani pevnou členskou základnu.
[5] V závěru své stížnosti zpochybnil stěžovatel kvalitu materiá lů, ze kterých krajský soud
při svém rozhodování vycházel. V prvé řadě uvedl, že znalec M., který vypracoval posudek, jenž
sloužil jako podklad pro rozhodnutí o rozpuštění a kterým provedl důkaz i krajský soud, již
v současné době není znalcem a jeho odbornost byla v minulosti opakovaně zpochybňována.
Dále uvádí, že Ministerstvo vnitra, Česká rada pro oběti nacismu a sdružení Tolerance, z jejichž
materiálů soud vycházel, nejsou institucemi, které mohou podávat relevantní nestranné informace
použitelné jako důkaz.
[6] Stěžovatel žádá, aby zdejší soud nařídil ústní jednání ve věci a aby v jeho průběhu provedl
důkaz znaleckým posudkem z oboru historie a politologie vypracovaný dr. Z. Z., který založil do
spisu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[7] Na výzvu soudu se k podané kasační stížnosti vyjádřil žalovaný. Ve svém vyjádření uvedl,
že se stěžovatelem nesouhlasí a kasační stížnost navrhl zamítnout. Napadený rozsudek je dle jeho
názoru správný a důvody pro podání kasační stížnosti, které uvádí stěžovatel, nejsou dány,
neboť rozsudek ani řízení, které k němu vedlo, nebylo nezákonné ani nepřezkoumatelné a není
ani zřejmé, jakými vadami mělo správní řízení trpět.
[8] Výhradu směřující proti formálním nedostatkům svého rozhodnutí označil žalovaný
za výtku postrádající právního významu, neboť bylo údajně zcela zře jmé, jaký smysl prohlášení
tajemníka mělo, i když použil slovo „ukončené“ místo v zákoně uvedeného „rozpuštění“. Námitku,
že při rozpuštění nebyly uvedeny důvody, jak to vyžaduje z ákon, odmítá žalovaný s tím,
že uvedeny byly, a to jasným a srozumitelným zp ůsobem.
[9] Žalovaný se také vyjádřil k povaze hnutí Národní odpor. Sdělil, že osoby sympatizující
s tímto seskupením vyznávají neonacistické myšlenky včetně násilného prosazování svých idejí.
Považuje za nepochybné, že sympatizanti tohoto hnutí vyjadřují svou příslušnost k němu
prostřednictvím symbolů tohoto hnutí. To, zda Národní odpor je či není organizací s vnitřní
hierarchií a stanovami, není dle názoru žalovaného rozhodující.
[10] Ke stěžovatelově žádosti o provedení důkazu znalec kým posudkem žalovaný uvádí,
že svoji důkazní povinnost měl žalobce splnit již v předcházející fázi řízení a v tomto stupni
již pro provedení tohoto důkazu nejsou dány důvody.
IV. Shrnutí podstatných skutečností obsažených ve spisovém materiálu
[11] Ze spisového materiálu zdejší soud zejména zjistil, že dne 28. 3. 2007 oznámil žalobce,
že svolává shromáždění s předpokládaným počtem 500 účastníků, a to v centru města Brna dne
1. 5. 2007. Účelem shromáždění měl být prvomájový průvod. Na průběh shromáždění mělo
dohlížet 20 pořadatelů označených bílou páskou umístěnou na paži. Z oznámení dále vyplývá,
že v zastoupení svolavatele byl zmocněn jednat T. P.
[12] Jako reakce na oznámené shromáždění byl do správního spisu založen dopis (e-mail)
místopředsedy České rady pro oběti nacismu T. J., podle kterého je shromáždění organizované
Národním odporem, což je hnutí, které považuje za propagátora myšlenek nacismu. Dopis
vyzývá žalovaného, aby využil všech prostředků k rozpuštění tohoto shromáždění. Dále je ve
spise založena „Charakteristika organizace Národní odpor“, což je informační materiál projektu
„Monitoring“ při občanském sdružení „Tolerance a občanská společnost“, určený pro média a
veřejnost. Z něj vyplývá, že Národní odpor je neregistrovaná neonacistická organizace, která
funguje na principu tzv. leaderless resistance, neboli hnutí/odpor bez vedení. Dále z materiálu
vyplývá, že Národní odpor je součástí mezinárodního neonacistického hnutí, které je založeno na
myšlence nadřazenosti bílé rasy a otevřeně se (prostřednictvím webových stránek
www.odpor.org, organizováním veřejných vystoupení, pořádáním koncertů neonacistických
kapel) hlásí k ideologii nacionálního socialismu. Nepřímo (používáním symboliky ozubeného
kola, kombinace barev černá-bílá-červená – „schwarz-weiss-rot“ a sloganů, např. Odpor
Svobodný! Odpor Národní! Odpor Sociální!) také odkazuje přímo na hitlerovské Německo.
Součástí ideologie Národního odporu je dle tohoto materiálu otevřený antisemitismus , vystupují
ostře protiromsky. „Národní odpor směřuje svou činností k potlačení práv a svobod jiných osob, propaguje
nacionální socialismus, útočí na celistvost a historickou kontinuitu ČR. …Veřejná shromáždění využívá Národní
odpor k demonstraci síly, zastrašování veřejnosti, zejména příslušníků menšin, popírání, schvalování,
zpochybňování nebo ospravedlňování nacistického genocidia. …Demonstrace Národního odporu představují
významné ohrožení vnitřní bezpečnosti ČR a bezprostředně zasahují do práv a svobod jejích obyvatel.“
[13] Ve spisu je dále založen výňatek ze zpráv Ministerst va vnitra, především ze Zpráv
o problematice extremismu na území České republiky a Zpráv y o postupu státních orgánů
při postihu trestných činů motivovaných rasismem a xenofobií. Výňatek obsahuje i shrnutí, podle
kterého je Národní odpor identifikován jako extremistická organizace, která provádí monitoring
svých nepřátel a vyzývá k jejich likvidaci. Komunikace příznivců hnutí probíhá pomocí sítě
Internet.
[14] Založeny jsou rovněž články ze stránek odpor.org, a to mimo jiné článek „ 1. máj 2007:
Společně proti kapitalismu“ a „Informace a pokyny pro účastníky prvomájové akce“. První článek vysvětluje
důvody svolání shromáždění právě na 1. května a odvolává se na „ nacionálně-socialistickou revoluci
v roce 1933“, která odstranila „marxistické zneužití tohoto svátku“ a dala mu novou tvář, ve které:
„první máj upomíná na to, že nacionální socialismus zajišťuje jednotlivého dělníka před tím, aby se někdy opět
stal předmětem vykořisťování jednotlivými kapitalisty“. Druhý článek poskytuje informace o plánovaném
průběhu shromáždění a dává účastníkům pokyny, jak se na shromáždění chovat. Mimo jiné
vyzývá účastníky, aby si přinesli vlajky „ schwarz-weiss-rot“ a aby si v rámci užšího kolektivu zvolili
určitý stejnokroj. Účastníci se mají obléknout slušně a reprezentativně a bude po nich vyžadována
přísná disciplína.
[15] Na audiovizuálním záznamu na DVD založeném ve spise, který byl proveden během
řízení před krajským soudem jako důkaz, je zachycena podstatná část průběhu shromáždění
včetně následného policejního zákroku. Zdejší soud ze záznamu zjistil následující informace.
Účastníci shromáždění se scházeli v prostoru před brněnským hlavním nádražím, většina z nich
měla na oblečení nebo pokrývkách hlavy nápisy Národní odpor, někteří účastníci nesli černo-
červeno-bílou vlajku, v některých případech i s nápisem Národní odpor, několik účastníků mělo
zahalenou tvář. Na místě bylo i osobní auto s reproduktorem, který hlásal heslo Národní odpor,
v jeho oknech byly vlajky ve zmíněných barvách. Demonstra nti se sešli v ulici Bašty,
kde zformovali průvod. Dále je na záznamu vidět poradu, při které jeden z velících policistů
zástupci žalovaného sdělil, že na místě je několik osob, u kterých je podezření z páchání trestného
činu propagace a podpory hnutí ve smyslu §260 trestního zákona ve fázi přípravy a že tyto osoby
policie zadokumentovala. Policista zástupci úřadu dále sdělil, že v souladu se stanoviskem
státního zástupce vyčká až do dokonání trestného činu a zatím nebude zasahovat. Trestného činu
se tyto osoby měly dopustit nošením transparentů a vlajek s nápisy Národní odpor. Na nahrávce
je vidět, že policie zasáhla proti jednomu demonstrantovi a odv edla ho z místa shromáždění.
Ze záznamu je dále patrné, že zástupce svolavatele, T. P., hovořil s policisty, kteří mu doporučili
odstranit nápisy Národní odpor. Tajemník úřadu a policisté následně věc konzultovali se soudním
znalcem dr. M. M., který jim sdělil, že Národní odpor je dle materiálů Ministerstva vnitra ČR
řazen mezi neonacistické organizace. Poté zástupce žalovaného řekl svolavateli, že nápisy na
oblečení nepovažuje za závadné, ale pokud průvod ponese vlajky s nápisy Národní odpor,
shromáždění bude rozpuštěno. Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že existuje rozsudek
Nejvyššího soudu, podle kterého je NO organizace, která propaguje násilí. Po poradě s účastníky
shromáždění zástupce svolavatele žalovanému sdělil, že byly odstraněny vlajky s nápisem NO, ale
že čelní transparent s nápisem „NO – svobodný, sociální, národní“ odstraněn nebude.
Žalovanému sdělil, že průvod za deset minut vyjde a že ostatní „ je na něm“. Žalovaný věc
zkonzultoval se znalcem M., který mu opět zopakoval, že NO je dle MV ČR řazena mezi neonacistické organizace.
[16] Následně je ze záznamu zřejmé, že shromáždění se dalo do pohybu, jeho účastníci začali
provolávat heslo Národní odpor, nesli černo-červeno-bílé vlajky bez nápisu, první řada průvodu
nesla velký transparent s nápisem „Národní odpor - svobodný, sociální, národní“ a vepředu jelo
auto s reproduktorem hlásajícím heslo Národní odpor. Průvod šel ulicí Na Baštách až téměř
k ústí do Masarykovy ulice, kde stála policie a zástupce žalov aného. Zde se průvod zastavil
a zástupce žalovaného prostřednictvím megafonu oznámil účastníkům shromáždění, že průvod
se odchýlil od oznámeného účelu a že směřuje k omezení lidských práv a svobod. Poté prohlásil
shromáždění za ukončené, vyzval pořadatele, aby se rozešli, účastníky poučil o tom, že pokud
výzvy neuposlechnou, mohou být stíháni pro přestupek. Upozornil také na to, že pokud
se demonstranti pokusí ve shromáždění pokračovat, zasáhne proti nim policie. Účastníci zůstali
na místě a začali ještě důrazněji skandovat heslo Národní odpor. Svolavatel se s žalovaným ještě
jednou pokusil dohodnout podmínky, za kterých by se shromáždění mohlo uskutečnit, tajemník
však trval na odstranění nápisů Národní odpor, poté ale prohlásil, že již provedl určité prohlášení
a že se podle něj musí účastníci zachovat. Zeptal se svolavatele, kolik času budou potř ebovat
na to, aby účastníci nastoupili do autobusů a odjeli.
[17] T. P. následně odešel zpět ke shromáždění a vyjednával s účastníky o odstranění nápisů
Národní odpor. Dále je zachycena série vyjednávání mezi policií, žalovaným a zástupcem
svolavatele o dalším postupu. Z jednání není zcela zřejmé, zda se hovoří o podmínkách,
za kterých by účastníci shromáždění mohli dokončit, či o podmínkách, při jejichž splnění nedojde
k zákroku policie. Na dalších záběrech je vidět, že demonstranti zůstali na místě a př ijela k nim
jízdní policie a vodní dělo. Následuje záznam policejního zásahu, při kterém byli účastníci vtlačeni
zpět do ulice Bašty a dále na schodiště vedoucí k Denisovým sadům. Při zásahu bylo použito
vodní dělo, demonstranti stále křičeli heslo Národní odpor a mávali vlajkami; jeden z nich držel
transparent s nápisem „Zlikviduj kapitalismus“.
[18] Dne 14. 5. 2007 byla Krajskému soudu v Brně doručena „ žaloba proti rozhodnutí správního
orgánu o zákazu veřejného shromáždění“, jíž stěžovatel brojil proti rozhodnutí o zákazu shromáždění
vydaném tajemníkem Úřadu městské části Brno – střed dne 1. 5. 2007. Stěžejní žalobní námitky
směřovaly proti údajnému spojení svolavatele a účelu shromáždění s organizací Národní odpor.
Žalobce popírá, že by na shromáždění zval členy nebo zástupce této organizace, na shromáždění
zval své přátele, kteří pozvánku tlumočili dál. O zveřejnění pozvánky na akci (článek „ Zveme Vás
do našeho města Brna“) na internetových stránkách www.odpor.org svolavatel údajně neměl tušení,
o podrobnější pozvánce nazvané „Informace a pokyny pro účastníky prvomájové akce“,
uveřejněné na téže stránce, se pak dozvěděl až z médií. K účasti osob, které na shromáždění
propagovaly termín Národní odpor, uvedl, že toto sousloví pro něj představuje velice široký
pojem a například vyjádření „národního odporu kapitalismu“ je podle něj legitimní politický
názor, jehož hlásání je chráněno Listinou základních práv a svobod. Uvedl také, že neměl žádný
důvod, natož povinnost žádat žalovaného nebo Policii ČR o ochranu shromáždění. Dle jeho
názoru je povinností policie zajistit poklidný průběh řádně ohlášeného shromáždění. I v případě,
že se na shromáždění objeví osoby, které porušují zákony, není možné ho hned rozpustit, policie
musí nejprve zasáhnout pouze proti těmto osobám. Žalobce má za to, že kdyby bylo rozhodnutí
žalovaného soudem potvrzeno, vznikl by tak precedent, podle kterého by úřady mohly zakázat
jakoukoli demonstraci, kde by se vyskytli účastníci se symboly a transparenty označenými
jako „národní odpor“ nebo jinak.
[19] Další část žaloby směřuje vůči posudku dr. M. M ., znalce v oboru kriminalistika,
specializace společenská závadnost textů a zástupné symboly, který sloužil jako podklad
pro rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel předně namítá, že si žalob ce již dopředu učinil názor,
že shromáždění neorganizuje svolavatel, ale jeho prostřednictvím organizace NO. Usuzuje
tak z otázky, na kterou měl znalec žalobci ve svém posudku odpovědět a která zní: „Zda nápisy
Národní odpor a související symbolika a propagace internetové adresy www.odpor.org mohou souviset s nějakou
organizací, která popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práv a občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu,
původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti
a nesnášenlivosti z těchto důvodů anebo která se dopouští násilí anebo navazuje na dědictví hitlerovskéh o nacismu
takovým způsobem, který je možné pokládat za hrubě neslušný“. Pokud měl žalovaný pochybnosti o tom,
zda se Národní odpor podílí na organizaci shromáždění, měl se obrátit na svolavatele, to se však
nestalo. Kritizuje také obsah posudku, zvláště pak to, že termínu Národní odpor posudek věnuje
pouze jednu větu: „Symbolika i odkazy na stránky Národní odpor a s vysokou pravděpodobností i nápisy
Národní odpor odkazují k organizaci, která je na základě informací Ministerstva vnitra ČR zařaditelná mezi
neonacistické organizace.“ Toto tvrzení se navíc neopírá o žád né důkazy. Žalobce má za to,
že znalecký posudek nijak neprokázal souvislost NO s neonacismem, neprokázal ani faktickou
existenci organizace NO ani souvislost prvomájové demonstrace v Brně s neonacismem. Podle
názoru stěžovatele je posudek natolik nepřesvědčivý, postrádá logick é souvislosti a jasný závěr,
že si žalovaný měl vyžádat revizní znalecký posudek, který by na danou otázku odpověděl jasně
a přesvědčivě.
[20] Třetí část žaloby se týká údajně nezákonného postupu žalovaného při „zákazu
shromáždění“. Stěžovatel žalovanému vytýká, že rozhodl o „ zákazu“ shromáždění těsně před jeho
začátkem, ačkoli již musel vědět dříve, že ho hodlá zakázat, neboť již měl k dispozici zmíněný
znalecký posudek. Tím dle jeho názoru žalovaný nejen vážně ohrozil zdraví účastníků a veřejnou
bezpečnost, ale také došlo ke škodám na majetku a zdraví a byl narušen veřejný zájem. Žalobce
má za to, že žalovaný nereagoval na nabídku svolavatele (učiněnou ještě před zahájením
demonstrace), že vybrané účastníky, kteří mají „ závadné symboly“, vyzve k jejich odstranění,
aby mohlo shromáždění proběhnout. Tvrdí, že došlo k porušení ustanovení §12 odst. 5 Zákona,
neboť shromáždění, které bylo oznámeno a nebylo zakázáno, může být rozpuštěno pouze tehdy,
jestliže se podstatně odchýlilo od oznámeného účelu takovým způsobem, že v průběhu
shromáždění nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz. V daném případě shromáždění
ještě nezačalo a svolavatel se navíc všemožně snažil spolupra covat s žalovaným, aby shromáždění
proběhnout mohlo. Žalobce dále tvrdí, že byl porušen i §12 odst. 1 Zákona, který ukládá
zástupci úřadu, aby nejprve vyzval svolavatele k ukončení shromáždění a poskytl mu dostatečný
čas k provedení příslušných opatření. Teprve potom může přistoupit k vlastnímu rozpuštění.
V daném případě ale svolavatel podle svých slov k ukončení shromáždění vyzván nebyl a o jeho
ukončení se dozvěděl až zpětně.
[21] Nezákonnost postupu žalovaného shledává stěžovatel také v tom, že sdělení o rozpuštění
shromáždění a upozornění na následky neuposlechnutí této výzvy musí být učiněno takovým
způsobem, aby bylo účastníkům srozumitelné a aby se s ním mohli všichni účastníci seznámit.
Žalovaný však svou výzvu dle názoru žalobce pronesl pouze k prvním řadám průvodu, který byl
seřazen do dlouhého zástupu. Navíc v rozporu s ustanovením §12 odst. 6 Zákona nebyl
ani proveden zákrok proti jednotlivým pachatelům – účastníkům průvodu se závadnými symboly
a byl zvolen postup úplného zákazu celého shromáždění, bez ohledu na řadu jiných účastníků,
kteří tyto symboly nenesli.
[22] Stěžovatel dále tvrdí, že postupem žalovaného bylo zasaženo do jeho základního práva
shromažďovat se, které zaručuje čl. 19 Listiny základních práv a svobod, čl. 11 Úmluvy o och raně
lidských práv a základních svobod (dále jen „ Úmluvy“) a čl. 21 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech.
[23] V závěru žaloby stěžovatel uvádí, že mu v rozporu se Zákonem nebylo vydáno písemné
vyhotovení rozhodnutí, a to ani po opakované urgenci, čímž vznikají pochybnosti o jeho samotné
existenci a o jeho legálnosti a vymahatelnosti. Žalovaný také o dmítl žalobci vydat potvrzení
o tom, že o písemné vyhotovení rozhodnutí žádal.
[24] Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žádné rozhodnutí o zákazu shromáždění
nevydal a žaloba tak směřuje proti neexistujícímu rozhodnutí. Pokud by žaloba směřovala
proti rozhodnutí o rozpuštění shromáždění, takové rozhodnutí se nevydává, nevyhotovuje
se v písemné podobě a nedoručuje se účastníkům. Žalovaný tvrdí, že postupoval v souladu
s ustanovením §12 odst. 1 Zákona, neboť „svolavatel byl zástupcem úřadu vyzván k rozpuštění
shromáždění přímo v místě jeho konání za použití zvukové techniky. Zástupce sdělil důvody k rozpuštění
shromáždění, a to že se shromáždění podstatně odchýlilo od oznámeného účelu, vyzval shromáždění,
aby se pokojně rozešlo a dále zástupce úřadu upozornil na následky neuposlechnutí této výzvy .“ Žalovaný má
za to, že v souvislosti s výzvou ve smyslu §12 odst. 1 Zákona zástupci úřa du nevzniká povinnost
vydat rozhodnutí, či jej vyhotovit v písemné podobě nebo doručovat. Ustanovení §11 zákona
se na výzvu zástupce úřadu nevztahuje, neboť nemá povahu správního rozhodnutí.
Proti rozpuštění shromáždění mohl žalobce využít ustanovení §13 Zákona a podat námitky
k soudu. Žalobce však lhůtu k jejich podání zmeškal, podanou žalobu za námitky považovat
nelze.
[25] Žalovaný se vyjádřil ke spojení konaného shromáždění s organizací NO. Účastníci
shromáždění měli na svých oděvech nápisy NO, stejné heslo bylo i na transparentu neseném
v čele průvodu. Průvod nesl vlajky v černo-červeno-bílých barvách. Ze znaleckého posudku
dr. M. vyplývá, že nápisy NO a související symbolika s vysokou pravděpodobností odkazují na
organizaci, která je Ministerstvem vnitra zařazena mezi neonacistické organizace. Označení NO
považuje žalovaný za „zakázané“. Propojení shromáždění s touto organizací dokládá i pozvánkou
na předmětné shromáždění, která byla uveřejněna na webových stránkách www.odpor.org,
přičemž místo i čas konání bylo shodné a pozvánka vyzývala k donesení vlajek a transparentů
s heslem NO. Že se jednalo o tutéž organizaci a totéž shromáždění dovozuje z toho, že dne 1. 5.
2007 se na území Brna nekonalo žádné jiné shromáždění, které by bylo vybaveno symbolikou
NO.
[26] Žalovaný dále uvedl, že postupoval v souladu se Zákonem, když shromáždění rozpustil,
neboť se odchýlilo od oznámeného účelu takovým způsobem, že v průběhu shromáždění nastaly
okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz dle ustanovení §10 odst. 1 Zákona. Za tyto okolnosti
považuje žalovaný fakt, že se účastníci použitím symboliky, vlajek a nápisů NO na oblečení
a transparentech a skandováním hesla NO přihlásili k příslušnosti k této organizaci. Přitom
už při samotném formování průvodu byl svolavatel upozorněn, že pokud nebudou tyto symboly
a nápisy odstraněny, shromáždění bude rozpuštěno. K výzvě k rozpuštění shromáždění použil
žalovaný megafon, aby ji slyšely i poslední řady průvo du. Ustanovení §12 odst. 1 Zákona
dle názoru žalovaného neukládá zástupci úřadu povinnost poskytnout shromáždění dostatečný
časový prostor k rozejití se. Zástupce úřadu má povinnost vyzvat shromáždění, aby se pokojně
rozešlo. Žalovaný tak bezezbytku splnil všechny povinnosti, které mu ze Zákona vyplývají.
Svolavatel po výzvě k ukončení neučinil žádná opatření, aby se účastníci rozešli, shromáždění
naopak pokračovalo v pochodu, mávalo transparenty a provolávalo hesla.
[27] Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozhodl, že shromáždění bylo rozpuštěno
v souladu se Zákonem. Soud dospěl k názoru, že projevy účastníků shromáždění spočívající
v provolávání hesla NO a užívání jiné symboliky odkazující na tuto organizaci jsou výzvou
k popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů pro jejich národnost,
pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení
nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů ve smyslu ustanovení §10
odst. 1 písm. a) Zákona.
[28] Při posuzování toho, zda byly splněny formální podmínky rozpuštění shromáždění,
je třeba vycházet z celkového obsahu jednání žalovaného. Z provedeného dokazování je zřejmé,
že svolavatel shromáždění byl žalovaným upozorněn na skutečnost, že shromáždění bude
ukončeno, pokud neodstraní vlajky organizace NO. Podle názoru soudu tak žalovaný splnil svou
povinnost a svolavatele upozornil na to, že za daných okolností nelze shromáždění konat
a je nutné ho ukončit, jinak hrozí jeho rozpuštění. Svolavatel toto upozornění náležitě
nereflektoval a přímo žalovanému oznámil, že shromáždění bude pokračovat („Vyjdeme
za 10 minut.“). Soud vzal dále za prokázané, že účastníci shr omáždění se symboly NO vyšli
po ulici Bašty směrem k ulici Masarykova a že žalovaný jim za pomoci megafonu oznámil,
že se shromáždění odchýlilo od oznámeného účelu a směřuje k omezení lidských práv a svobod
a že ho proto považuje za ukončené. Fakt, že žalovaný použil místo slov „rozpuštění shromáždění“
slova „ukončení shromáždění“, nelze dovodit, že by se jednalo o nezákonné rozpuštění shromáždění.
Komunikaci, při které svolavatel se žalovaným vyjednával o po dmínkách, za kterých
by shromáždění mohlo pokračovat, vyložil soud jako snahu o to, aby se účastníci pokojně rozešli,
bez toho, aby proti nim zasáhly jednotky Policie ČR. Soud má rovněž za to, že žalovaný dostál
své povinnosti vysvětlit důvody rozpuštění, tj. že shromáždění sm ěřuje k omezení lidských práv
a svobod. Skutečnost, že směřování k omezení lidských práv a svobod, spatřuje v propagaci
organizace NO, totiž jednoznačně vyplývá z komunikace mezi svolavatelem a žalovaným.
Ke sdělení o ukončení shromáždění byl použit megafon, takže se s ním mohli seznámit všichni
účastníci.
[29] Soud nepřisvědčil námitce žalobce, že znalecký posudek vůbec neprokázal souvislost NO
s neonacismem, ani faktickou existenci organizace NO, ani souvislost prvomájové demonstrace
v Brně s neonacismem. Podle jeho názoru je ze znaleckého posudku zřejmé, že NO se hlásí
k neonacismu a k násilným metodám prosazení politických zájmů. Dále z posudku vyplývá,
že neonacismus obecně hlásá koncepci rasistického boje a nadřazenost bílých árijských národů.
Nenávistně se staví proti Romům, Židům a přistěhovalcům, především ne -bílé barvy pleti. Často
vystupuje proti homosexuálům a dalším skupinám, které z jeho pohledu škodí rase a národu.
Pokud stěžovatel nesouhlasil se závěry znaleckého posudku, měl možnost kdykoli v průběhu
řízení doložit znalecký posudek, který by je vyvrátil či zpoc hybnil. Vzhledem k tomu,
že tak neučinil, neměl soud důvod nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Soud také odmítl
námitku žalobce, že nápisy a provolávání hesla Národní odpor měly za cíl vyjádřit odpor českého
národa proti kapitalismu.
[30] Soud nevyhověl ani námitce žalobce, že bylo narušeno jeho základní politické právo
shromažďovat se chráněné čl. 19 Listiny, čl. 11 Úmluvy a čl. 21 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech. Podle názoru soudu bylo postupováno v souladu s těmito
normami, protože připouští možnost omezení výkonu tohoto práva v případech stanovených
zákonem a potřebných k ochraně práv a svobod jiných či ochraně veřejného pořádku, což bylo
v posuzovaném případě nezbytné.
[31] V závěru rozsudku se soud vyjádřil k nutnosti vyhotovit rozhodnutí o rozpuštění
shromáždění v písemné podobě a dospěl k názoru, že taková povinnost ze Zákona úřadu
nevyplývá, neboť jak vyplývá z logiky věci, takové rozhodnutí je činěno ústně v místě
shromáždění a soudní přezkum je zajištěn obrazovým a zvukovým záznamem takového
rozhodnutí.
V. Vlastní argumentace Nejvyššího správního soudu
[32] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda kasační stížnost splňuje formální náležitosti
podle soudního řádu správního. Konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a jde o rozhodnutí, proti kterému
je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel rovněž splňuje podmínku povinného právního
zastoupení ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[33] Protože stížnost splňuje všechny formální náležitosti, zabýval se zdejší soud hodnocením
její důvodnosti a vycházel při tom zejména z:
- čl. 19 Listiny, podle kterého je právo pokojně se shromažďovat zaručeno. Toto právo
lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde -li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného
pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo p ro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být
podmíněno povolením orgánu veřejné správy;
- čl. 11 odst. 1 Úmluvy, podle kterého má každý právo na svobodu pokojného
shromažďování. Na výkon tohoto práva nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch,
která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti,
veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky
nebo ochrany práv a svobod jiných;
- §10 odst. 1 Zákona, podle kterého úřad, jemuž bylo shromáždění oznámeno, ho zakáže,
jestliže by oznámený účel shromáždění směřoval k výzvě a) popírat nebo omezovat osobní,
politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné
smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti
z těchto důvodů; b) dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti; c) jinak porušovat ústavu
a zákony;
- §12 odst. 1 Zákona, podle kterého jestliže se shromáždění koná, ačkoliv bylo zakázáno,
zástupce úřadu vyzve svolavatele, aby shromáždění neprodleně ukončil. Pokud svolavatel neučiní
účinná opatření, aby se účastníci pokojně rozešli, sdělí zástupce úřadu účastníkům,
že shromáždění je rozpuštěno a vyzve je, aby se pokojně rozešli. Sdělení musí obsahovat důvody
k rozpuštění a upozornění na následky neuposlechnutí této výzvy a musí být učiněno takovým
způsobem, aby bylo účastníkům srozumitelné a aby se s ním všichni účastníci shromáždění mohli
seznámit;
- §12 odst. 5 Zákona, podle kterého shromáždění, které bylo oznámeno a nebylo
zakázáno, může být způsobem uvedeným v odstavci 1 rozpuštěno, jestliže se podstatně odchýlilo
od oznámeného účelu takovým způsobem, že v průběhu shromáždění nastaly okolnosti, které by
odůvodnily jeho zákaz podle §10 odst. 1 nebo nebyly splněny povinnosti účastníků shromáždění
podle §7 odst. 3 a 4 Zákona.
V. 1) Věcné důvody pro rozpuštění
[34] Soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že nebyly dány věcné důvody
pro rozpuštění shromáždění z důvodů předvídaných ustanovením §10 odst. 1 Zákona. K tomu
uvádí, že se neztotožnil s názorem krajského soudu, že projevy účastníků spočívající
v provolávání hesla „Národní odpor“ a užívání jiné symboliky odkazující na tuto organizaci jsou
výzvou k popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů pro jejich
národnost, pohlaví, rasu, původ nebo politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální
postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů ve smyslu tohoto
ustanovení. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že účastníci provolávali heslo Národní
odpor; o žádných jiných heslech se žalovaný ale ani krajský soud ve svých rozhodnutích
nezmínili. Provolávání jiných hesel, které by se daly považovat za výzvu ve smyslu ustanovení
§10 odst. 1 písm. a) Zákona, přitom neplyne ani z audiovizuálního záznamu akce, který byl jako
důkaz proveden před krajským soudem. Nejvyšší správní soud vychází z toho, že pojem „výzva“
je třeba vykládat jako projev, kterým se vybízí k určitému chování, v tomto případě k popírání
nebo omezování práv osob na základě rozlišování podle jejich osobnostních charakteristik.
Samotné provolávání hesla Národní odpor - a to ani v kontextu znaleckého posudku dr. M. M. a
závěrů MV ČR o neonacistické podstatě tohoto hnutí - nemůže být za takovou výzvu
považováno, neboť k žádnému jednání nikoho nevybízí.
[35] Zdejší soud má však za to, že provoláváním hesla Národní odpor a nošením symbolů
tohoto hnutí může za určitých okolností dojít k porušení zákonů ČR, resp. k naplnění skutkové
podstaty trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod
člověka dle ustanovení §260 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů, případně trestného činu veřejného projevování sympatií k takovému hnutí dle §261
trestního zákona. Zdejší soud dospěl již ve svém rozsudku ze dne 17. února 2010, sp. zn.
Pst 1/2009, k závěru, že „Národní odpor skutečně představuje neregistrovanou radikální neonacistickou
organizaci, která je rozhodující součástí krajně pravicové politické scény.“ Z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 5 Tdo 79/2006, pak plyne, že NO představuje neonacistické hnutí,
které hlásá stanoviska a zastává postoj zjevně neslučitelný se zachováním práv a svobod všech
lidí, zejména práva na existenci a rovné postavení národnostních a rasových menšin (čl. 1, 3
odst. 1, 24 a 25 Listiny). K obdobným závěrům dospěl Krajský soud v Brně, který ve svém
usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 4 To 98/2009, potvrdil rozsud ek Městského soudu
v Brně ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 3 T 179/2008. V tomto usnesení krajský soud uvedl,
že není pochyb, že NO „je takovým hnutím, které je decentralizované, bez centrálního vedení nebo jednoho
vůdce, fungující na principu kooperace jednotlivých lokálních autorit, kdy jednotlivé akce jsou na lokální úrovni
koordinovány.“ Krajský soud tak potvrdil názor městského soudu, že se jedná o hnutí
decentralizované „do různých buněk, jejich členové však o sobě vědí, vzájemně se setkávají a spole čné akce
pořádají…“. Krajský soud se ztotožnil s názorem městského soudu rovněž v tom, že NO
je hnutím směřujícím k potlačení práv a svobod člověka a hlásající národnostní a rasovou zášť
vůči odlišným skupinám lidí ve smyslu ustanovení §260 tehdy platného trestního zákona. Soud
přitom uvedl, že tento závěr není potřeba odborných znalostí a postačuje „ paměť, zejména
historická, tolerantnost a uznávat podstatu života, kterou je mnohost, četnost a rozdílnost.“ Potvrdil tak názor
městského soudu, že NO představuje organizaci zastřešující neonacistickou scénu v ČR a hlásající
stanoviska a zastávající postoje zjevně neslučitelné se zachováním práv a svobod lidí. Barevná
symbolika NO má vztah k historickým fenoménům něme ckého nacionálního socialismu
a poválečného neonacismu.
[36] Ustanovení §10 odst. 1 písm. c) Zákona předvídá, že shromáždění lze zakázat/rozpustit,
pokud jeho účel směřuje k výzvě porušovat ústavu nebo zákony. Pokud tedy k zákazu
či rozpuštění postačí, že účel shromáždění vyzývá k porušování ústavy či zákonů, tím spíše k jeho
rozpuštění musí vést skutečnost, že se shromáždění trestných činů dopouští. Zákon navíc v §12
odst. 6 zná i samostatný důvod pro rozpuštění shromáždění, který spočívá v tom, že jeho
účastníci páchají trestné činy a nápravu se nepodařilo zjednat jiným způsobem. Z výše citovaného
rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 179/2008 a z usnesení Krajského soudu v Brně
sp. zn. 4 To 98/2009, kterým byl první rozsudek potvrzen, vyplývá, že nejméně sedm účastníků
předmětného shromáždění včetně zástupce svolavatele bylo v souvislosti se svým jednáním
na shromáždění uznáno vinnými ze spáchání trestného činu dle §260 odst. 1 trestního zákona
a odsouzeno k nepodmíněným (v 5 případech) či podmíněným (ve 2 případech) trestům odnětí
svobody. Nad to ze záznamu průběhu shromáždění vyplývá, že heslo Národní odpor provolávala
drtivá většina účastníků akce a většina z nich na sobě měla symboly tohoto hnutí, případně nesla
vlajky v jeho barvách. Zdejší soud za situace, kdy trestní soudy dospěly k závěru o vině a trestu,
nemůže vyslovovat pochybnosti o tom, že na předmětném shromáždění k páchání této trestné
činnosti skutečně docházelo, a to dokonce v míře, která vylučovala zásah proti všem jednotlivým
pachatelům. Policejní zákrok vůči každé osobě podezřelé z veřejného vyjadřování podpory hnutí
dle §261 trestního zákona, případně podporování a propagace hnutí ve smyslu §260 trestního
zákona totiž po zahájení demonstrace nebylo reálně možné provést vzhledem k vysokému počtu
takových osob a k ostatním povinnostem, které zasahující policisté na místě měli. Zdejší soud
proto dospěl k názoru, že k rozpuštění shromáždění došlo ze zákonných důvodů, a to z důvodu
předvídaného ustanovením §10 odst. 1 písm. c) Zákona, jakkoli je tento důvod jiný,
než proklamoval žalovaný i krajský soud.
V. 2) Formální náležitosti rozpuštění
[37] Zdejší soud se dále zabýval další námitkou stěžovatele a přezkoumal, zda předmětné
shromáždění bylo rozpuštěno v souladu s formálními požadavky danými Zákonem.
Při posuzování této otázky soud nepřehlédl, že žalovaný k rozpuštění přistoupil bez toho,
aby svolavatele vyzval k ukončení shromáždění a počkal, zda učiní potřebné kroky,
aby se účastníci pokojně rozešli, jak Zákon předvídá. Žalovaný nejen přímo na shromáždění,
nýbrž i při další komunikaci se soudy, zcela pomíjí, že ustanovení §12 odst. 1 Zákona předvídá
dvě různé cesty vedoucí k zakončení závadného shromáždění. První fází je ukončení, které
se na popud zástupce úřadu koná v režii svolavatele, ve druhé fázi pak může dojít k rozpuštění,
při kterém již dochází k přímé výzvě zástupce úřadu a může dojít i k zákroku policie.
Z audiovizuálního záznamu je zřejmé, že žalovaný nepostup oval v souladu se Zákonem,
když megafonem oznámil, že je shromáždění ukončené a vyzval svolavatele, aby se rozešli. Pokud
prohlášení žalovaného bylo sdělením o rozpuštění shromáždění, tak žalovaný pochybil,
když nejprve svolavatele nevyzval k tomu, aby shromáždění ukončil sám. Předchozí komunikaci
se svolavatelem o podmínkách, za kterých bude moci shromá ždění proběhnout, nelze za tuto
výzvu považovat. A naopak pokud tímto prohlášením žalovaný teprve vyzýval svolavatele,
aby shromáždění neprodleně ukončil, měl mu dát příležitost k přijetí příslušných opatření
a v případě, že by tak svolavatel neučinil, měl teprve přistoupit k rozpuštění shromáždění. Žádné
další obdobné prohlášení však žalovaný již neučinil, jakkoli svolavatel žádné kroky k ukončení
shromáždění neprovedl. Ačkoli zdejší soud konstatoval, že žalovaný v tomto směru nepostupoval
zcela v souladu se Zákonem, je toho názoru, že toto pochyb ení nemá takovou intenzitu,
aby odůvodnilo zrušení napadeného rozhodnutí. Jinak řečeno, tato vada není tak zásadní,
že by pro ni musel krajský soud předmětné rozhodnutí žalovaného zrušit ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jak v případě ukončení shromáždění, tak v případě jeho rozpuštění,
totiž shromáždění musí neprodleně skončit a účastníci mají ze Zák ona povinnost se rozejít,
které však v daném případě prokazatelně nedostáli.
[38] Zdejší soud nepřehlédl ani skutečnost, že po prohlášení žalovaného o rozpuštění
shromáždění mezi ním a T. P. docházelo k další komunikaci, která mohla být pro účastníky
matoucí a vyvolat v nich mylný dojem, že shromáždění lze dokončit či znovu obnovit. Zde soud
podotýká, že jakkoli mohou mít svolavatel nebo účastníci pochybnosti o důvodnosti
nebo způsobu ukončení shromáždění, je jejich zákonnou povinností poslechnout výzvu zástupce
úřadu nebo policisty. Tím není dotčeno jejich právo obrátit se následně na soud, který rozhodne,
zda bylo postupováno v souladu se zákonem. T. P. se však bez ohledu na prohlášení žalovaného
snažil dále pokračovat v rozpuštěném shromáždění, ačkoli musel vědět, že nic takového není
v souladu se Zákonem možné.
[39] Zdejší soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že žalovaný nedostál své povinnosti
srozumitelně uvést důvody, které vedly k rozpuštění shromáždění. Žalovaný pomocí megafonu
účastníkům sdělil, že se shromáždění odchýlilo od oznámeného účelu a směřuje k omezení
lidských práv a svobod. Z audiovizuálního záznamu je zřejmé, že svolavateli žalovaný zároveň
sdělil, že za problematické považuje, že účastníci nesou vlajky a transparenty s nápisem Národní
odpor. Účastníci o tom byli prostřednictvím svolavatele informováni také, protož e ze záznamu
je zřejmé, že někteří z nich se snaží tyto nápisy odstranit. Zástupce žalovaného použil k vyhlášení
svého rozhodnutí megafon, což zdejší sod považuje za způsob, který postačil k tomu,
aby se s ním seznámili všichni účastníci shromáždění, kteří se tou d obou nacházeli v ulici Bašty.
V. 3) Přiměřenost zásahu
[40] Kromě podmínek kladených na rozpuštění shromáždění obsažených v ustanoveních §10
a §12 Zákona musí dle čl. 19 Listiny a čl. 11 Úmluvy zásah do p ráva shromažďovacího splňovat
i další kritéria. Předně musí jít o opatření předvídané zákonem. O splnění této podmínky v daném
případě není pochyb, neboť rozpuštění shromáždění předvídá Zákon ve výše citovaných
ustanoveních. Druhou podmínkou je, aby zásah sledoval alespoň jeden z vyjmenovaných cílů,
pro který lze právo sdružovat se omezit. V tomto případě je tímto cílem ochrana práv a svobod
druhých, a to především práv příslušníků etnických, náboženských či sexuálních menšin, vůči
kterým se NO ostře vymezuje, především pak jejich právo nebýt diskrimino ván a nebýt vystaven
projevům nenávisti. Rasistický projev také útočí na lidskou d ůstojnost těch, proti kterým
je namířen. Konflikt mezi právem shromažďovat se, resp. vyjadřovat své názory, a právem,
v jehož zájmu ho lze omezit, se pak řeší hledáním rovnov áhy mezi nimi na základě kritéria
proporcionality a nezbytnosti zásahu do shromažďovacího práva či svobod projevu.
[41] Zdejší soud při svém rozhodování přihlížel i k judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen ESLP). Považuje proto za vhodné na tomto místě připomenout obecné principy,
na kterých jsou jeho rozhodnutí k čl. 11 Úmluvy postavena. ESLP chápe svobodu
shromažďování a právo jejím prostřednictvím vyjádřit názory jako prvořadou hodnotu
demokratické společnosti. Radikální opatření preventivního rázu, kterými je potlačena svoboda
shromažďování a projevu, ať se státním orgánům některé názory a slova mohou zdát jakkoli
šokující a nepřijatelná, prokazují demokracii špatnou službu a často ji dokonce ohrožují, to však
neplatí v případech podněcování k násilí nebo odmítání demokratických principů, včetně
rovnosti všech lidí v důstojnosti. ESLP také opakovaně uvedl, že bez ohledu na svou autonomní
roli a samostatnou oblast působnosti musí být článek 11 Úmluvy vykládán také ve světle jejího
článku 10. Ochrana názorů a svobody vyjadřovat se je jedním z cílů svobody shromažďování
a sdružování obsažené v článku 11. Svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů
demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek jejího rozvoje a rozvoje každého
jednotlivce. S výhradou odst. 2 čl. 10 Úmluvy se vztahuje nejen na informace nebo myšlenky
příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují
nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není
demokratické společnosti (viz Handyside proti Spojenému království, rozsudek pléna ze dne 7. 12. 1976,
stížnost č. 5493/72, Series A no. 24 ). Podobně i svoboda shromažďování tak, jak je zakotvena
v čl. 11 Úmluvy, chrání manifestaci, která může znepokojovat nebo pohoršovat osoby,
které nesouhlasí s myšlenkami či požadavky, o jejichž propagaci usiluje (viz Plattform „Arzte für das
Leben“ proti Rakousku, rozsudek ze dne 21. 6. 1988, stížnost č. 10126/82, Series A no. 139, §32). Přesto
však tato dvě práva nejsou neomezitelná.
[42] Podle ESLP také nelze vyloučit, že program určité organizace může skrývat cíle a záměry
odlišné od těch, které veřejně hlásá. Pro ověření, že tomu tak je, musí být program porovnán
s činy této organizace a postoji, které zaujímá (viz Sjednocená komunistická strana Turecka a další proti
Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 30. 1. 1998, stížnost č. 19392/92, Reports 1998-I). Podstatným
faktorem, který je třeba vzít v úvahu, je otázka, zda byly učiněny výzvy k použití násilí, povstání
nebo jakékoli jiné formě odmítnutí demokratických principů (viz Strana svobody a demokracie
(ÖZDEP) proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 8. 12. 1999, stížnost č. 23885/94, ECHR 1999-
VIII). Tam, kde došlo k podněcování k násilí proti jednotlivci nebo veřejnému činiteli nebo části
populace, státní orgány při posouzení potřeby zasahovat do svobody projevu požívají větší míry
uvážení (viz Incal proti Turecku, rozsudek velkého senátu ze dne 9.6.1998, stížnost č. 22678/93, Reports
1998-IV).
[43] Národní odpor je hnutí, které hlásá národnostní a rasovou zášť vůči odlišným skupinám
lidí. Rasismus je přitom ze své podstaty antidemokratický, odpírá jiným základní práva a svobody.
Projevy rasismu jsou zlem, jsou emoční přípravou budoucího násilí. V civilizované společnosti
je třeba najít určitou racionalizaci pro činy, které ubližují jiným, a prezentovat je jako činy dobré.
Rasistická pseudofilosofie a pseudověda poskytuje vysvětlení a důvod pro takové činy,
neboť považuje lidi s jinou barvou pleti, jiné etnické příslušnosti apod. za biologicky a kulturně
méněcenné, za podlidi. Každá rasistická propaganda je „těhotná“ násilím. Rasistická ideologie
byla vymyšlena pro to, aby odůvodňovala násilí. (viz B. Repík: Svoboda projevu vers us rasismus
ve štrasburské judikatuře, Trestněprávní revue, č. 2/2004) Zvažoval-li soud otázku, zda bylo nezbytné
v naší demokratické společnosti zasáhnout do shromažďovacího práva hnutí, které se k rasistické
ideologii otevřeně hlásí, dospěl k názoru, že tento zásah byl nezbytný v zájmu ochrany lidské
důstojnosti příslušníků menšin, na které NO útočí.
[44] Soud dále posoudil, zda je možné tento zásah považo vat za přiměřený. Měl přitom
na paměti, že alternativou k rozpuštění shromáždění byl v daném případě pouze zákrok vůči
jednotlivým pachatelům trestných činů. Jak již ale soud poukázal výše, tento postup přestal být
možným ihned po začátku demonstrace, a to kvůli vysokému počtu osob, vůči kterým by bylo
třeba zasáhnout, a důvodnou zaneprázdněností policie. Výše uvedená judikatura ESLP hovoří
o tom, že řádnému naplňování čl. 11 se příčí radikální opatření preventivního rázu.
V posuzovaném případě měl žalovaný řadu důvodných indicií na povídajících, že shromáždění
by mohlo být zneužito pro šíření myšlenek NO. Přesto nepřistoupil k preventivními zákazu
shromáždění, ale vyčkal, zda se tyto obavy přetaví ve skutečnost, teprve potom přistoupil
k rozpuštění shromáždění. Zdejší soud proto nemá pochyby o tom, že rozhodnutí žalovaného
bylo přiměřené.
[45] Nad to Evropská komise pro lidská práva ve svém rozhodnutí z 11. října 1979 ve věci
Glimmerveen a Hagenbeek proti Nizozemí dospěla k závěru, že stěžovatelé, kteří rozšiřují myšlenky
diskriminace na základě rasových nebo etnických důvodů, se nemohou dovolávat ochran y čl. 10
Úmluvy. Obdobně se stěžovatel nemůže dovolávat ochrany svého práva pokojně
se shromažďovat, pokud shromáždění využívá k nepřímé propagaci svých rasistických názorů.
Brání tomu čl. 17 Úmluvy, podle kterého nic v Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jak o by dávalo
státu, skupině nebo jednotlivci právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených
na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod
ve větším rozsahu, než tato Úmluva stanoví.
V. 4) Další námitky stěžovatele
[46] Soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že krajský soud vycházel ze znaleckého
posudku dr. M. M., který ale již v současnosti není znalcem. K tomu je třeba uvést, že znalecký
posudek si objednal žalovaný pro potřeby vydání rozhodnutí ve věci předmětného shromáždění.
V době, kdy byl posudek zpracováván, dr. M . byl zapsán do seznamu znalců a splňoval všechna
potřebná kritéria. V navazujícím soudním řízení již nebylo se znaleckým posudkem nakládáno
jako se znaleckým posudkem ve smyslu §127 o. s. ř., nýbrž jako s listinným důkazem, který
podléhá plnému hodnocení ze strany soudu. Pokud stěžovatel se závěry „znaleckého posudku“
nesouhlasil, měl plnou možnost vyvrátit nebo zpochybnit tvrzení v něm obsažená předložením
jiného důkazu, případně podat návrh na vypracování vlastního znaleckého posudku.
[47] Stěžovatel dále soudu první instance vytýká, že při rozhodování vycházel z informací MV
ČR, ze stanoviska České rady pro oběti nacismu a z výstupu projektu občanského sdružení
Tolerance, ačkoli se nejedná o instituce, které by mohly podávat relevantní nestranné informace,
použitelné jako důkaz. Konečně ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřis vědčil.
Dle ustanovení §125 o. s. ř. jsou totiž jako důkazní prostředky přípustné jakékoli pros tředky,
jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů,
fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech
účastníků. Z §132 pak vyplývá, že soud hodnotí důka zy podle své úvahy. Pokud krajský soud
při rozhodování vycházel i z vyjádření výše jmenovaných organizací a podrobil je svému
hodnocení, jak z rozsudku vyplývá, nelze to vnímat jako procesní pochybení.
[48] Stěžovatel založil do spisu znalecký posudek dr. Z. Z. z oboru historie a politologie, a
žádá ho provést jako důkaz v rámci projednání kasační stížnosti u jednání. V souladu
s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nicméně nepřihlíží ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Protože důkaz byl uplatněn
až po vydání napadeného rozhodnutí, přičemž z povahy věci je zřejmé, že mohl být uplatněn
již v řízení před krajským soudem, zdejší soud jej neprovedl a nepřihlížel k němu. Za této situace
proto ani nenařídil jednání.
VI. Shrnutí
[49] Na základě výše provedené argumentace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pokud
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že shromáždění svolané stěžovatelem bylo rozpuštěno
v souladu se zákonem, nešlo o nesprávné posouzení právní otázky.
[50] Soud neshledal důvodnou ani námitku dle §103 odst. 1 písm. b), neboť žádná z námitek
vznesených stěžovatelem nenaznačuje, že by řízení trpělo takovou vadou, pro kterou by bylo
nutné rozhodnutí žalovaného zrušit.
[51] Stejně tak soud nepřisvědčil námitce, že rozsudek je nepřezkoumatelný z důvodu
nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů.
[52] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Úřadu městské části města Brna, Brno - střed, náklady
nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu