ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.40.2009:77
sp. zn. 5 As 40/2009 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Tomáše Zubka v právní věci žalobce: JUDr. J.Ch., proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Technická správa komunikací hlavního města Prahy,
se sídlem Praha 1, Řásnovka 770/8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2005,
č. j. MHMP/228291/2005/OST/No, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 8 Ca 18/2006 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2005, č. j. MHMP/228291/2005/OST/No, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 22. 7. 2005, č. j.
P4/148315/04/OST/TALA/14228, kterým správní orgán prvního stupně (dále jen „stavební
úřad“) zamítl návrh žalobce na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby kopané studny
na pozemku parc. č. 2419 u rodinného domu č. p. 333 v k. ú. Krč, obec Praha. Žalovaný potvrdil
závěry stavebního úřadu, že v průběhu územního řízení bylo při výkonu státního stavebního
dohledu a pořízenými fotografiemi na místě samém prokázáno, že stavba byla „zahájena
a rozestavěna natolik, že její umístění je jednoznačně dané, a vydání rozhodnutí o umístění stavby
se stalo bezpředmětným“. Tvrzení žalobce, že v jámě jsou pouze srovnány betonové skruže
do svislého tvaru na dno výkopu, což nelze považovat za zahájení stavby, posoudil žalovaný
jako účelové. V daném případě bylo s prováděním stavby započato postupem podle technické
zprávy, která byla součástí dokumentace pro územní řízení a podle níž bude stavba prováděna
tak, že se nejprve vyhloubí šachta 2 x 2 m do hloubky 2 m a z ní se začne spouštět
podhrabáváním studna z betonových skruží. Na této skutečnosti nemění nic ani tvrzení žalobce,
že on osobně tyto práce neprováděl, neboť „územní řízení není řízením o přestupku či správním
deliktu“.
Žalobce napadl uvedené rozhodnutí o odvolání žalobou podanou u Městského soudu
v Praze. Městský soud výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku
uvedl, že neshledal důvodnou námitku žalobce, podle níž měl být účastníkem řízení žalovaný,
který však současně vystupoval jako odvolací orgán. Podle §34 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stavební zákon“), je účastníkem každého územního řízení obec, tj. v daném případě hlavní
město Praha, nikoli Magistrát hlavního města Prahy, který je jeho orgánem, vykonávajícím
přenesenou působnost. Podle §117 odst. 1 písm. c) stavebního zákona jsou Magistrát hlavního
města Prahy a úřady městských částí určené statutem stavebními úřady. Podle názoru městského
soudu je tedy nepochybné, že žalovaný nemohl být účastníkem řízení. Nedůvodná je rovněž
námitka týkající se nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí podle §49 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Lhůty
uvedené v tomto ustanovení jsou „lhůtami ryze pořádkovými, proto jejich nedodržení nemá
bezprostřední vliv na práva účastníků řízení“. Městský soud vyhodnotil jako nedůvodné námitky,
podle nichž nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci. Ze správního spisu naopak vyplývá,
že stavební úřad při výkonu státního stavebního dohledu jednoznačně zjistil, že na pozemku
žalobce bylo započato ve shodě s postupem uvedeným v technické zprávě se stavbou kopané
studny, kdy byla vyhloubena jáma hluboká cca 4 m a v ní byly umístěny betonové skruže. Stavba
tedy byla rozestavěna natolik, že její umístění bylo zřejmé. Městský soud se ztotožnil s názorem
žalovaného, že za této situace je vydání rozhodnutí o umístění stavby bezpředmětné.
Nerozhodným je i tvrzení žalobce, že je třeba přihlížet k tomu, kdo stavbu neoprávněně započal,
a to zejména s ohledem na skutečnost, že žalobci byla stavba studny dodatečně povolena
rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 16. 12. 2005, č. j. P4/156154/05/OST/TALA/8894.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včas kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a z důvodu
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel zdůrazňuje, že ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“), vyplývá, že žalovaný jako odvolací
orgán je personálně ovládaný hlavním městem Praha jako účastníkem územního řízení,
v důsledku čehož není zachována rovnost mezi účastníky řízení, ani právo na spravedlivý proces.
Městský soud se přitom s touto námitkou vůbec nevypořádal. Správní orgány i městský soud
„bez důkazů“ tvrdí, že zahájil stavbu. V žalobou napadeném rozhodnutí není označen důkaz,
prokazující skutečnost, že to byl právě on, kdo zahájil stavbu. Městský soud měl z tohoto důvodu
rozhodnutí správního orgánu pro nepřezkoumatelnost zrušit. Pojem „stavba“ není ve stavebním
zákoně vysvětlen, resp. v §139b odst. 1 stavebního zákona je podána definice stavby,
která pamatuje pouze na stavební díla, nikoli však vodní díla podle zákona č. 254/2001 Sb.,
o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„vodní zákon“). Rovněž pojem „zahájení stavby“ není ve stavebním zákoně definován a obsah
tohoto pojmu nestanovil ani městský soud. Je proto otázkou, jak mohl posoudit danou
skutkovou situaci jako „zahájení stavby“, kdy znalec RNDr. V. ji hodnotil jako „průzkumnou
šachtici“ ke zjištění vydatnosti vodního zdroje, která není stavebním ani vodním dílem. Napadený
rozsudek není náležitě odůvodněn, protože městský soud čerpal výhradě z listin založených
do spisu správním orgánem, přičemž např. tvrzení o rozměrech šachtice neodpovídá skutečným
rozměrům. Městský soud se nevypořádal s tím, že správní orgán rozhodoval „bez důkazů“,
a neprokázal, že právě on začal stavět, ani nevyložil, co tento pojem podle stavebního zákona
znamená. Městský soud se nezabýval rozdílnými věcnými stanovisky stavebního úřadu a znalce
RNDr. V. Neobjasnil také postavení IROPu (Inženýrská a realitní organizace Praha – poznámka
Nejvyššího správního soudu) ve správním řízení a důsledky z něj vyplývající. Městský soud
v rozporu s právem na přiměřenou délku řízení rozhodl o žalobě až po třech letech. Stěžovatel
navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřili.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem
s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom
rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první
s. ř. s.
Stěžovatel předně nesouhlasí s právním posouzením žalobní námitky týkající se vyloučení
žalovaného jako odvolacího orgánu městským soudem.
Stěžovatel postavil v žalobě tuto námitku na argumentaci, že sousední pozemek
parc. č. 2427/3 v k. ú. Krč, obec Praha, přešel na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, dnem
24. 5. 1991 do vlastnictví hlavního města Prahy. Stavební úřad určil v rozporu s §34 odst. 1
stavebního zákona jako účastníka územního řízení nikoli žalovaného jako vlastníka uvedeného
sousedního pozemku, ale na řízení zcela nezúčastněnou právnickou osobu IROP (Inženýrská
a realitní organizace Praha). Účelem tohoto postupu byl dle stěžovatele záměr docílit toho,
aby žalovaný nebyl označen za účastníka řízení a mohl tak vystupovat jako odvolací orgán a svým
rozhodnutím zakrýt nezákonnosti, kterých se dopustil stavební úřad v prvostupňovém řízení.
Správní orgány obou stupňů totiž chtěly od samého počátku řízení vyhovět námitkám jednoho
z účastníků řízení (z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel má zřejmě na mysli V. J.,
vlastníka dalšího sousedního pozemku parc. č. 2421 v k. ú. Krč, obec Praha – poznámka
Nejvyššího správního soudu). V opačném případě by bylo odvolacím orgánem Ministerstvo
zemědělství, u něhož žalovaný nemohl počítat s podporou svých pochybení. Nesprávné určení
účastníků řízení není podle názoru stěžovatele jen „náhodným omylem“, nýbrž „vědomou
a účelovou manipulací“. Účelem této manipulace byla od samého počátku „ochota“ správních
orgánů obou stupňů vyhovět za každou cenu jednomu z účastníků řízení, který nesouhlasil s tím,
aby stěžovatel na svém pozemku postavil studnu. Stěžovatel shrnul, že podstatou pochybení
je skutečnost, že účastníkem řízení měl být žalovaný, který však v řízení vystupoval jako odvolací
orgán.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku k uvedené námitce konstatoval,
že podle §34 odst. 3 stavebního zákona je účastníkem každého územního řízení obec,
tj. v daném případě hlavní město Praha, nikoli Magistrát hlavního města Prahy, který je jeho
orgánem, vykonávajícím přenesenou působnost. Podle §117 odst. 1 písm. c) stavebního zákona
jsou Magistrát hlavního města Prahy a úřady městských částí určené statutem stavebními úřady.
Podle názoru městského soudu je tedy nepochybné, že žalovaný nemohl být účastníkem řízení.
Nejvyšší správní soud má za to, že se městský soud s předmětnou námitkou nevypořádal
zcela dostatečně a kromě toho ve své argumentaci ani nemířil na skutečnou podstatu
stěžovatelovy námitky. V daném případě však lze podle názoru Nejvyššího správního soudu
postupovat v intencích usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j.
8 Afs 15/2007 – 75, publikovaného pod č. 1865/2009 Sb. NSS, tedy nahradit důvody městského
soudu vlastním právním názorem, bez nutnosti zrušení napadeného rozsudku, neboť závěr
o nedůvodnosti této námitky je správný, byť z jiných důvodů.
Městskému soudu lze dát za pravdu, že podle §34 odst. 3 stavebního zákona
je účastníkem každého územního řízení obec, tj. v projednávané věci hlavní město Praha.
Nejvyšší správní soud souhlasí rovněž se závěrem městského soudu, že žalovaný „nemohl být“
účastníkem předmětného územního řízení. Stěžovatel totiž zaměňuje hlavní město Prahu
jako územně samosprávní celek (veřejnoprávní korporaci) a žalovaného, který je jedním z orgánů
hlavního města Prahy, jednak plnícím úkoly v samostatné působnosti hlavního města (srov. §81
odst. 2 a §16 zákona o hlavním městě Praze) a jednak vykonávajícím přenesenou působnost
hlavního města (srov. §81 odst. 3 a §31 citovaného zákona). Z výše uvedeného vyplývá,
že účastníkem územního řízení je ze zákona hlavní město, nikoli žalovaný.
Stěžovatel se mýlí, tvrdí-li, že stavební úřad „vědomě a účelově“ nejednal s žalovaným,
resp. správně s hlavním městem, jako s účastníkem územního řízení. Z obsahu správního spisu
(srov. zejména oznámení o zahájení územního řízení s ústním jednáním ze dne 28. 1. 2005,
protokol o ústním jednání ze dne 24. 2. 2005, výzvu k seznámení s podklady před vydáním
rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005, prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 22. 7. 2005
a napadené rozhodnutí žalovaného) je naopak jednoznačně zřejmé, že stavební úřad pojal hlavní
město, zastoupené Magistrátem hlavního města Prahy, sekcí Útvaru rozvoje hlavního města
Prahy, do okruhu účastníků předmětného územního řízení. Otázka, zda mělo být hlavní město
účastníkem řízení i z titulu vlastnictví sousedního pozemku parc. č. 2427/3 podle §34 odst. 1
stavebního zákona, není významná. Skutečnost, že správní orgány jednaly „navíc“
jako s účastníkem řízení s někým (Inženýrská a realitní organizace Praha), kdo jím ve skutečnosti
neměl být, totiž nemohla stěžovatele žádným způsobem poškodit na jeho veřejných subjektivních
právech. Nadto samotný stěžovatel v návrhu na zahájení řízení označil jako účastníka řízení
„Českou republiku – IROP, Inženýrská a realitní organizace Praha“, vycházel přitom z jím
předložené informace o parcelách poskytnuté Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu,
podle níž byla jako vlastník uvedeného sousedního pozemku zapsána v katastru nemovitostí
Česká republika s tím, že právo hospodaření s majetkem státu přísluší Inženýrské a realitní
organizaci Praha.
Podstata shora citované žalobní námitky ovšem směřovala (jak upřesnil stěžovatel
v replice k vyjádření žalovaného ze dne 16. 5. 2006) k tomu, že je nepřijatelné, aby o odvolání
rozhodoval Magistrát hlavního města Prahy za situace, kdy hlavní město mělo být účastníkem
tohoto řízení. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou, neboť stavební zákon,
správní řád a ani žádný jiný zvláštní zákon nezakazuje, aby v kterémkoli stupni správního řízení,
jehož účastníkem je územně samosprávný celek, rozhodoval v přenesené působnosti orgán
tohoto územně samosprávného celku. Podle §9 odst. 1 správního řádu je pracovník správního
orgánu vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci,
k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Smyslem
právního institutu „vyloučení pracovníků správního orgánu“ je zamezení podjatým osobám
bezprostředně se podílet na výkonu státní správy. Garance toho, aby ve věci rozhodovala
nestranná a nezaujatá osoba, je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces a předpokladem
uplatnění zásady rovnosti účastníků řízení.
Správní řád konstruuje jako důvody vyloučení pracovníka správního orgánu jeho poměr
k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům tak, aby nebyl v žádném směru zainteresován
na výsledku řízení. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně samotných pracovníků
správního orgánu, může být podnětem ke zkoumání eventuální podjatosti, rozhodování o této
otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet
pouze ze subjektivních pochybností účastníků řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností,
které k těmto pochybnostem vedou. K vyloučení pracovníka správního orgánu muže dojít teprve
tehdy, je-li evidentní, že vztah pracovníka správního orgánu k dané věci, účastníkům nebo jejich
zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude
schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn.
II. ÚS 105/01, publikovaný pod N 98/23 SbNU 11). Poměr pracovníka správního orgánu
k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem [srov. osoby blízké podle §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“)], jemuž na roveň může
v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také
vztah ekonomické či jiné obdobné závislosti. V obecné rovině sice lze konstatovat, že pracovníci
orgánu územně samosprávného celku jsou vůči tomuto územně samosprávnému celku
jako svému zaměstnavateli z objektivního hlediska v určitém stupni organizační a finanční
závislosti. Zdůraznit je však třeba to, že pracovník takového orgánu ve správním řízení
nevystupuje prvotně jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník územně samosprávného celku, mezi
jehož základní povinnosti podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných
celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, patří mimo jiné dodržovat
ústavní pořádek, právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, hájit při výkonu správních
činností veřejný zájem, jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet
se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování [§16 odst. 1
písm. a), b), c) a f) citovaného zákona]. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu
(srov. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, č. j. 6 As 24/2007 – 89, dostupný na www.nssoud.cz) jsou
pracovníci obecního (městského) úřadu z projednávání a rozhodování věci vyloučeni, pokud
by měl jejich zaměstnavatel (obec či město) bezprostřední a soukromý zájem na výsledku
rozhodnutí vydávaného v přenesené působnosti, daný tím, že by se dotýkalo jeho majetku a byl
od něho odvislý majetkový přínos pro obec či město. Jinak řečeno, pokud by měl Nejvyšší
správní soud stěžovatelově námitce přisvědčit, muselo by být rozhodnutí orgánu územně
samosprávného celku motivováno zjevně soukromým zájmem zaměstnavatele. Tak tomu ovšem
v posuzované věci není. Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by hlavní město mohlo mít
jakýkoli majetkový či jiný soukromý zájem na tom, zda bude či nebude stěžovatelovi povoleno
umístění stavby kopané studny na jeho pozemku, resp. na tom, aby bylo „za každou cenu“
vyhověno námitkám jednoho z vlastníků sousedních pozemků, který s umístěním stavby
nesouhlasil. Svědčí o tom nepřímo i skutečnost, že hlavní město bylo jako účastník předmětného
územního řízení naprosto pasivní a žádné námitky k návrhu stěžovatele na vydání územního
rozhodnutí nevzneslo. S přihlédnutím k těmto okolnostem nemůže být samotný fakt,
že o odvolání stěžovatele rozhodoval žalovaný (Magistrát hlavního města Prahy) za situace,
kdy hlavní město bylo účastníkem řízení, důvodem k pochybnostem o nepodjatosti pracovníků
žalovaného.
Nedůvodná je podle názoru Nejvyššího správního soudu také námitka stěžovatele týkající
se neexistence definice pojmu „stavba“ ve stavebním zákoně. Podle §139b odst. 1 stavebního
zákona se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické
provedení, účel a dobu trvání. Stavební zákon tedy chápe stavbu dynamicky, tj. již jako činnost
směřující k uskutečnění stavebního díla (např. hloubení základů). Naopak pro oblast občanského
práva je typické statické pojetí stavby. Občanský zákoník užívá pojem stavba v souvislosti
s vymezením věcí nemovitých (nemovitostí) v §119 odst. 2, podle něhož jsou nemovitostmi
pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Z občanskoprávního hlediska je proto
třeba stavbu chápat jako výsledek stavební činnosti a jejího účelu, která musí vykazovat charakter
samostatné věci v právním smyslu a která jako taková může být předmětem vlastnických
i smluvních občanskoprávních vztahů. Občanskoprávní soudní praxe přitom považuje pro vznik
stavby za určující tu okolnost, že je stavba vybudována minimálně do takového stádia, od něhož
počínaje již všechny další stavební práce směřují k dokončení takto druhově i individuálně určené
věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007,
dostupné na www.nsoud.cz). Jelikož v daném případě se jednalo o územní řízení podle
stavebního zákona, je pro posouzení věci rozhodné pojetí pojmu stavba ve smyslu veřejnoprávní
úpravy stavebního práva. V této souvislosti je nutné zmínit ustanovení §55 odst. 1 písm. j)
vodního zákona, podle kterého je studna jako vodní dílo stavbou.
Mezi účastníky je sporná otázka, zda byla v průběhu územního řízení stavba zahájena
a zda se tudíž stalo vydání rozhodnutí o umístění stavby bezpředmětným. Nejvyšší správní soud
souhlasí s názorem stěžovatele, že pojem „zahájení stavby není ve stavebním zákoně definován,
byť tento pojem užívá např. v ustanoveních §67, §75 odst. 1, §88 odst. 2 a §100 odst. 2. Tímto
pojmem se však zabývala judikatura správních soudů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 25. 11. 2004, č. j. 10 Ca 171/2003 – 96, publikovaný pod č. 1101/2007 Sb. NSS,
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2008, č. j. 3 As 17/2008 – 68, dostupný
na www.nssoud.cz), která ho vymezila tak, že zahájením stavby se rozumí okamžik započetí prací,
které směřují jednoznačně k provedení stavby (uskutečnění stavebního díla). Novodobá
judikatura v tomto ohledu navazuje již na rozhodovací praxi předválečného Nejvyššího správního
soudu, podle níž se pojmem zahájení stavby „rozumějí všechny ony práce, jichž k zřízení nové budovy
je zapotřebí a jež projevují se fysicky nějakou změnou na staveništi samém“ (srov. rozhodnutí Boh. A
4115/24). Z uvedeného vyplývá, že okamžik zahájení stavby nelze zaměňovat s okamžikem
vzniku stavby jako samostatné věci ve významu občanskoprávním. Při posouzení otázky,
kdy dochází k zahájení stavby, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a z charakteru
stavby.
Z protokolů o výkonu státního stavebního dohledu ze dne 7. 6. 2005, 21. 6. 2005
a 19. 7. 2005 a fotodokumentace pořízené na místě samém dne 7. 6. 2005 je zřejmé, že v průběhu
územního řízení došlo na pozemku stěžovatele parc. č. 2419 k činnostem spočívajícím
ve vyhloubení jámy hluboké cca 4 m, do které byly umístěny betonové skruže. Podle technické
zprávy, která byla součástí dokumentace pro územní řízení, se mělo jednat o kopanou studnu
hlubokou cca 6 m s tím, že stavba bude prováděna tak, že se vyhloubí šachta 2 x 2 m do hloubky
2 m a z ní se začne spouštět podhrabáváním studna z betonových skruží.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správních orgánů obou stupňů i městského
soudu, že za daného stavu uvedenými pracemi došlo k reálnému zahájení stavby, neboť tyto
práce svým charakterem směřovaly nepochybně již k realizaci stavby kopané studny a byl
zde zjevný určitý hmotný projev zahájené stavby ověřitelný dle dokumentace pro územní řízení,
a to v takovém rozsahu, že umístění stavby bylo jednoznačně dáno. Lze proto souhlasit
s názorem žalovaného (akceptovaným městským soudem), že za této situace se stalo vydaní
rozhodnutí o umístění stavby bezpředmětným. Odmítnout je naopak třeba argumentaci
stěžovatele, že správní orgány rozhodovaly „bez důkazů“. Výše rekapitulované listinné důkazy
Nejvyšší správní soud považuje shodně s městským soudem za důkazy, které nade vší
pochybnost prokazují, že stavba byla v průběhu územního řízení již zahájena. Na rozdíl od řízení
o přestupcích podle §103 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) stavebního zákona přitom není
významné, zda zmiňované práce provedl samotný stěžovatel nebo jiná osoba, a to případně
i bez jeho vědomí či souhlasu. Pro posouzení, zda se stalo v důsledku zahájení stavby vydání
rozhodnutí o umístění stavby bezpředmětným, je totiž z povahy věci rozhodující objektivní stav.
Zahájila-li stavbu skutečně jiná osoba bez vědomí či souhlasu stěžovatele, může se na ní domáhat
náhrady škody v soukromoprávním sporu. Kasační námitka podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
tedy není důvodná.
Námitka, že uvedené práce nepředstavují „zahájení stavby“, nýbrž „průzkumnou šachtici“
ke zjištění vydatnosti vodního zdroje, která není stavebním ani vodním dílem, podpořená
předložením znaleckého posudku RNDr. V., je podle §103 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, protože ji
stěžovatel neuplatnil řádně v řízení před městským soudem ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst.
2 a §75 odst. 2 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 30. 11.
2005. Stěžovatel ovšem tuto námitku poprvé vznesl až v podání ze dne 4. 7. 2006, tj. jednoznačně
po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Soud přitom neshledal žádnou vadu, k níž
by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3, věta za středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 a 5 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu
právo. Žalovanému žádné náklady převyšující běžnou administrativní činnost nevznikly,
a tudíž mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. Osoba zúčastněná na řízení má právo
na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou
ji uložil soud; tak tomu však v projednávané věci nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu