ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.80.2009:152
sp. zn. 5 As 80/2009 - 152
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce COMTECH, spol. s r. o., se sídlem Lorencova 3791, Zlín, IČO: 00351407,
zastoupeného Mgr. Liborem Štajerem, advokátem, se sídlem Hellichova 458/1, Praha 1, proti
žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Pr aze ze dne 29. 6. 2009,
č. j. 6 Ca 332/2007 – 129,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud
zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 7. 2. 2007 vyhotovená dne 31. 10. 2007 a vypravená
6. 11. 2007, č. j. sot/9008/07, sot/9009/07, sot/9010/07, sot/9011/07, sot/9012/07,
sot/9013/07, sot/9014/07 a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Těmito rozhodnutími stěžovatel
žalobci jakožto zpracovateli reklamy na přípravek PROSTENAL uložil pokuty za porušení §5d
písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), neboť
došlo k uvedení spotřebitele v omyl tím, že potravě, resp. doplňku potravy byla přisouzena
schopnost předcházet a léčit problémy s prostatickými potížemi.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné právní posouzení dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
a nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel brojí proti závěru městského soudu o tom,
že v případě uložení výše uvedených pokut žalobci nebyla dodržena roční prekluzivní lhůta
k uložení pokuty dle §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy. Stěžovatel v této souvislosti namítá,
že předmětná správní řízení byla zahájena v době účinnosti novely zákona o regulaci reklamy
provedené zákonem č. 25/2006 Sb. Podle tohoto zákona, resp. podle jeho přechodných
ustanovení se reklama vytvořená nebo šířená na základě smluv uzavřených přede dnem účinnosti
tohoto zákona posuzuje po dobu tří let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona podle dosavadní
právní úpravy. Vzhledem k tomu, že předmětné reklamní spoty byly zpracovány a vytvořeny
na základě smlouvy uzavřené mezi zadavatelem reklamy a jejím zpracovatelem v roce 2005, byly
předmětné reklamní spoty posuzovány podle právní úpravy platné do 25. 1. 2006. Novela se však
dotkla i procesních otázek, když např. ustanovení §8 odst. 5 zákona, na něž napadené soudní
rozhodnutí odkazuje, po novele zákona o regulaci reklamy již neplatilo. Stěžovatel si je vědom
zákazu retroaktivity a časové působnosti zákonů, která je určena pravidlem, podle kterého
se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán,
a které se vztahuje i na správní delikty. Stěžovatel si je taktéž vědom toho, že řízení o správním
deliktu se provádí podle zákona účinného v době řízení, nikoli v době činu. Stěžovatel tedy
v souladu se zákonem o regulaci reklamy účinným v době řízení uložil pokutu za správní delikt,
aniž by došlo k prekluzi subjektivní jednoroční lhůty, neboť podle ustanovení §8b odst. 3 zákona
o regulaci reklamy v tehdy platném znění zaniká odpovědnost právnické osoby za správní delikt
tehdy, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do jednoho roku ode dne, kdy se o něm
dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne, kdy byl spáchán. Tyto podmínky zániku
odpovědnosti právnické osoby porušeny nebyly.
Stěžovatel má tedy s ohledem na výše uvedené za to, že rozhodnutí městského soudu
je nezákonné a nepřezkoumatelné, byť odkazuje na právní názor Nejvyššího správního soudu,
neboť se opírá o neplatné zákonné ustanovení a tím i o nesprávné posouzení otázky za současné
existence nedostatku důvodů rozhodnutí. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 30. 9. 2009. Poukazuje na skutečnost,
že stěžovatel uložil sankci (pokutu) dle zákona o regulaci reklamy ve znění účinném do
25. 1. 2006, avšak současně argumentuje nutností aplikace prodloužené prekluzivní lhůty dle §8b
odst. 3 zákona o regulaci reklamy, tentokrát ve znění od 26. 1. 2006. Stěžovatel si tak libovolně
vybírá znění zákona, která jsou pro něj výhodnější. Uvedené naznačuje, že by tímto mohlo dojít
k zneužití postavení správního orgánu.
Žalobce považuje za nutné upozornit na přechodná ustanovení zákona č. 25/2006 Sb.
(ve znění do 31. 8. 2007), kterým právě došlo ke změně zákona o regulaci reklamy, a to konkrétně
bodem III., odst. 3, podle kterého: „Reklama vytvořená nebo šířená na základě smluv uzavřených
přede dnem účinnosti tohoto zákona se posuzuje po dobu 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona podle dosavadní právní úpravy.“ Toto ustanovení tak podporuje správnost rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 73/2008 - 122 ze dne 30. 4. 2009, který při posouzení
předmětné reklamy rozhodl, že je nutné použít znění „dosavadního“ zákona, tj. zákona
před 25. 1. 2006.
Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že stěžovatel v této věci znovu rozhodl, vydal opět
celkem 7 nových rozhodnutí. Tímto postupem podle názoru dalšího účastníka potvrdil
důvodnost rozhodnutí městského soudu. Žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud předtím, něž přistoupil k projednání kasační stížnosti, zkoumal její
přípustnost. Kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná proti rozhodnutí,
„jímž soud rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu“. Smyslem §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je zamezit opakovanému přezkumu Nejvyšším
správním soudem ve věcech, ve kterých již jednou svůj právní názor, závazný pro krajský soud,
vyslovil, a to v situaci, kdy se krajský soud tímto závazným právním názorem řídil (obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 - 106).
K aplikaci výše uvedeného ustanovení se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu
ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, poukázal na to, že „ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil“. Účelem citovaného ustanovení je nepochybně to, aby se Nejvyšší
správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad
hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil.
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 59/2007 - 56 ze dne 8. 7. 2008
„Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám
v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti
je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
Tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů
nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího
správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li v mezidobí
mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jeho rozhodováním v téže věci o opětovné
kasační stížnosti o rozhodné právní otázce jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský
soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle §17 s. ř. s. nebo plénum či kolegium
ve stanovisku přijatém podle §19 s. ř. s.“
V projednávané věci městský soud napadený rozsudek vydal znovu poté, co jeho
předchozí rozhodnutí ze dne 17. 4. 2008, č. j. 6 Ca 332/2007 - 82, Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 5 As 73/2008 - 117 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozhodnutí konstatoval, že v předmětných správních
řízeních uplynula jednoletá subjektivní prekluzivní lhůta stanovená v §8 odst. 5 zákona o regulaci
reklamy ve znění do 25. 1. 2006, k němuž městský soud v prvně vydaném rozsudku nepřihlédl.
V nyní napadeném rozsudku městský soud závazný právní názor převzal a rozhodnutí stěžovatele
pro nezákonnost z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty zrušil.
Stěžovatel v opakovaně podané kasační stížnosti namítá, že §8 odst. 5 zákona o regulaci
reklamy, jehož porušení je stěžovateli vytýkáno, v době předmětných správních řízení již
neplatilo. Má za to, že v souladu se zákonem o regulaci reklamy účinným v době řízení uložil
pokutu za správní delikt, aniž by došlo k prekluzi subjektivní jednoroční lhůty, neboť podle
ustanovení §8b odst. 3 zákona o regulaci reklamy v tehdy platném znění zaniká odpovědnost
právnické osoby za správní delikt tehdy, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do jednoho
roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne, kdy byl spáchán. Tyto
podmínky zániku odpovědnosti právnické osoby porušeny nebyly.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel nenamítá, že by městský soud nerespektoval
závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku, nýbrž
naopak brojí proti němu. Právě na tyto případy dopadá citované ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s., jehož účelem je, aby Nejvyšší správní soud nemusel znovu opakovat své závěry, které již
jednou vyslovil a jimiž se městský soud řídil.
S odkazem na shora uvedené důvody je proto kasační stížnost podle §104 odst. 3
písm. a ) s. ř. s . nepřípustná. Proto ji Nejvyšší správní soud podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. odmítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno
nebo žaloba (zde kasační stížnost) odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu