ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.19.2010:401
sp. zn. 6 Ads 19/2010 - 401
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce:
JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. Miloslavem Jandou, advokátem, se sídlem Slapy 271, Slapy,
proti žalovanému: Ministr vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18. 10. 2006, č. 231/2006, a dalším rozhodnutím a právním
úkonům v žalobě uvedeným, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. 10. 2009, č. j. 5 Ca 339/2006 - 343,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační st ížnosti n epřizn á vá.
Odůvodnění:
Stěžovatel (původně žalobce) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 2. 10. 2009, č. j. 5 Ca 339/ 2006 - 343, jímž ke stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 18. 19. 2006, č . 231, ve výroku I. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení, ve výroku II. odmítl stěžovatelovu žalobu proti správním úkonům
různého typu specifikovaným v tomto výroku a ve výroku III. přiznal stěžovateli náhradu
nákladů řízení v částce 108 Kč. Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Žalovaný ministr vnitra rozhodoval o rozkladu proti rozhodnutí, jímž jako orgán
I. stupně rozhodl o podání stěžovatele ze dne 4. 10. 2000, jak mu bylo přikázáno rozhodnutím
Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 Ca 3/2003 - 92.
Procesní historie řady stěžovatelových věcí, které projednával od 90. let minulého století
Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud od roku 2003, je oběma procesním stranám známa;
stěžovatel se opakovaně domáhá vyslovení nicotnosti řady správních aktů či správních úkonů
z let 1993 - 1999 ve věcech jeho služebního poměru k Policii ČR, který skončil propuštěním
na základě rozhodnutí příslušných služebních funkcionářů č. 192/99 ze dne 26. 10. 1999
a č. 738/99 ze dne 15. 12. 1999. Obdobně se domáhal vyslovení nicotnosti u řady rozhodnutí
vydaných po roce 1999 ve věcech náležitostí souvisejících se skončením služebního poměru
(příspěvku za službu, odchodného). Tyto akty, jejichž výčty jsou uvedeny v žalobě či napadeném
rozsudku, již podlehly přezkumné pravomoci správních soudů, a to buď jako akty samostatně
přezkoumatelné, anebo jako akty subsumované (to v případě služebního hodnocení). Procesní
strategie, kterou stěžovatel po celé období užíval, totiž ozna čení jednoho správního aktu
za výslovný předmět soudního přezkumu a připojení dalších 10 - 20 aktů jako tzv.
ve stěžovatelově pojetí subsumovaných aktů spolu s návrhem na vyslovení nicotnosti, nebyla
ve správním soudnictví úspěšná. Správní soudy opakovaně stěžovateli vysvětlovaly, že s výjimkou
služebního hodnocení, jež podléhá přezkumu spolu s finálním aktem, pro nějž tvoří kauzální
předpoklad, veškeré další správní akty podléhaly samostatně přezkumu ve správním soudnictví
a jako takové také přezkoumány byly; není účelem tohoto řízení, aby Nejvyšší správní soud zde
podával přehled veškerých řízení, které stěžovatel za tímto účelem vedl, postačí učinit odkaz
například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2008, č. j. 6 Ads 53/2008 - 102,
(všechna v rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) ze dne
24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 27/2007 - 146, a řadu dalších (Nejvyšší správní soud eviduje téměř
50 stěžovatelových věcí, v nichž rozhodoval od roku 2003), v nichž byla mylnost této strategie
vyložena. Také Ústavní soud k četným stěžovatelovým ústavním stížnostem zaujal odmítavý
postoj, naposledy tak učinil v usnesení ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1119/09, kterým odmítl
ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 6 Ads 87/2008 - 228, a ze dne 25. 2. 2009, č. j. 6 Ads 89/2008 - 147. Ústavní soud také
již v minulosti připomenul, že stěžovatel opakovaně nerozlišuje, že některé správní akty
již byly přezkoumány v jiných řízeních, a to jak před obecnými soudy, tak před Ústavním
soudem - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 495/2000.
Stěžovatelova ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001,
č. j. 28 Ca 4/2000 - 215, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí služebních
funkcionářů ve věci propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie ČR (shora
citovaná) byla shledána zjevně neopodstatněnou, přičemž ostatní návrhy učiněné vůči Ús tavnímu
soudu pod č. 2 - 27 byly usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 379/01,
odmítnuty. Také stěžovatelova snaha učinit ze správních aktů služebních funkcionářů učiněných
ve věci služebního poměru věc soukromého práva, se nesetkala s procesním úspěchem (usnesení
ze dne 29. 10. 1999, č. j. 4 C 219/99 - 53, Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo zastaveno
řízení pro nedostatek soudní pravomoci).
Stěžovatel byl tak procesně úspěšný v jediném žádání, a to aby příslušní služební
funkcionáři rozhodli procesním způsobem, který předvídaly příslušné zákony o služebním
poměru účinné v té či oné historické etapě těchto sporů, o stěžovatelovu podání ze dne
4. 10. 2000, v němž se obrátil na ministra vnitra se žádostí o určení neplatnosti rozh odnutí
o odchodném ze 4. 1. 2000, č. j. PSC - 1277/FPO - 21 - 99, a rozhodnutí
č. 714/2000 (rozhodnutí o odvolání v téže věci) a dalších rozhodnutí označených jako
podkladová, včetně rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. V závěru tohoto podání
uvedl, že žádá o náhradu škody, která mu byla způsobena porušením právní povinnosti
příslušnými služebními funkcionáři, včetně příslušenství. K žalobě na nečinnost, kterou ve věci
tohoto podání uplatnil pod sp. zn. 8 Ca 3/2003 u Městského soudu v Praze, rozhodl tento soud,
že žalovaný je povinen v určené lhůtě o tomto podání v rozsahu modifikovaném v důsledku
stěžovatelova dispozičního oprávnění uplatněného při jednání městského soudu, (tedy o návrhu
zúženém na správní akty mimo rozhodnutí o odchodném) rozhodnout. Závěry městského
soudu byly potvrzeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2007,
č. j. 6 Ans 3/2006 - 129; přitom Nejvyšší správní soud zdůraznil, že povinnost rozhodnout
o určitém podání s sebou v žádném případě nenese povinnost vydat rozhodnutí určitého obsahu,
tedy povinnost vznesenému nároku vyhovět. Nečinnost je jevem procesním a předmětem
soudního řízení ani na úrovni městského soudu, ani Nejvyššího správního soudu, nebyla otázka
meritorního posouzení žalobcových tvrzených nároků, nýbrž toliko otázka, zda správní orgán
rozhodl o stěžovatelově podání. (V posuzované věci se nejeví podstatným, že obdobně se vyvíjela
- i když s podstatně širšími procesními obtížemi - stěžovatelova věc, jejímž předmětem byla
rovněž žaloba na nečinnost pod sp. zn. 11 Ca 2/2003 Městského soudu v Praze).
Poté, co městský soud uložil ministru vnitra (shora cit. věc sp. zn. 8 Ca 3/2003) o podání
ze dne 4. 10. 2000 rozhodnout, a přitom si především ozřejmit, zda stěžovatelovo podání ze dne
4. 10. 2000 je svým ob sahem návrhem ve smyslu §135 tehdy účinného zákona č. 186/1992 Sb.,
o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, jenž - jak vyložil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, č. j. 8 Ans 1/2006 - 140, představoval institut srovnatelný
s obnovou řízení podle správního řádu (bylo lze ho označit za speciální úpravu obnovy řízení),
o němž musí být vydáno správní rozhodnutí, byť by předmětem rozhodnutí bylo odmítnutí
návrhu vzhledem k uplynutí lhůty pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku
podle §135 odst. 2 tehdy účinného zákona o služebním poměru, (na rozdíl od §136 cit. zákona,
jehož úprava se blížila tzv. přezkumu pravomocných rozhodnutí podle tehdy účinného §65
správního řádu, jenž nevyvolával tento důsledek), vydal minist r vnitra dne 29. 6. 2006
rozhodnutí č. 186/2006, kterým podle §136 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním
poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon o služebním poměru) vyslovil,
že nezrušuje a ponechává v platnosti A) rozhodnutí a služební hodnocení uvedená v podání
žalobce ze dne 4. 10. 2000, která konkrétně vyjmenoval pod č. 1. - 6., pod bodem 7. uvedl,
že nezrušuje a ponechává v platnosti navrhovatelem nekonkretizovaná případná rozhodnutí
o náhradě škody, B) rozhodnutí, oznámení, služební hodnocení a další služební materiály
uvedené v podání žalobce ze dne 31. 1. 2006, které ve výroku vyjmenoval a C) navrhovatelem
blíže nekonkretizovaná případná rozhodnutí o náhradě škody, kdy navrhovatel uplatnil svá práva
a v zahájených řízeních řádně pokračuje, uvedená v podání ze dne 31. 1. 2006 na str. 32 pod body
1 až 7 (nároky, o nichž jsou řízení vedena, ve výroku vyjmenoval). O rozkladu proti tomuto
rozhodnutí rozhodl ministr vnitra dne 18. 10. 2006 pod č. 231/2006 tak, že výrokem I. zamítl
rozklad proti rozhodnutí č. 186/2006 ve výrokové části A), pokud jde o rozhodnutí a služební
hodnocení uvedená v podání stěžovatele ze dne 4. 10. 2000 pod č. A) 1. - 6. a ve výrokové části
B), pokud jde o rozhodnutí, oznámení, služební hodnocení a další služební materiály uvedené
v podání ze dne 31. 1. 2006 pod č. 1. - 13. Výrokem II. tohoto rozhodnutí o rozkladu rozhodl
tak, že postupuje řediteli Policie ČR, správy Středočeského kraje k projednání a vydání
rozhodnutí o náhradě škody část uvedenou ve výroku napadeného rozhodnutí ministra vnitra
jako A7 a C1 až 6, kterou navrhovatel blíže uvedl ve svém podání ze dne 4. 10. 2000
a konkretizoval v podání ze dne 31. 1. 2006 na str. 32 pod body 1. - 7. Toto rozhodnutí ministra
vnitra napadl dne 30. 10. 2006 stěž ovatel žalobou, která byla projednána Městským soudem
v Praze a rozhodnuta rozsudkem ze dne 2. 10. 2009, č. j. 5 Ca 339/2006 - 343; kasační stížnost
podaná proti tomuto rozsudku dne 23. 10. 2009 byla Nejvyššímu správnímu soudu
předložena dne 1. 3. 2010; tato věc je projednávána na Nejvyšším správním soudu
pod sp. zn. 6 Ads 19/2010.
V návaznosti na rozhodnutí ministra vnitra č. 231/2006 (jeho shora citovaný výrok
II.) rozhodl nejprve ředitel Policie ČR správy Středočeského kraje (č. PSC - 58/PK - 2006 dne
23. 4. 2007) a k odvolání stěžovatele policejní prezident dne 30. 10. 2007 pod č. 1771 o tvrzených
nárocích stěžovatele na náhradu škody (o částce 303 881 Kč a 29 416 Kč), přičemž se jednalo
o neproplacení přesčasových hodin za rok 1993 a první polovinu roku 1994, náhradu škody
na rozdíl v odpracovaných hodinách od roku 1995 - 1999, neproplacení cestovních náhrad
od 10. 1. 1995 - 15. 2. 1996, nevyplacení osobního příplatku na základě rozhodnutí č. 886 ze dne
14. 4. 1995, nevyplacení příplatku za směnnost, úroky z prodlení za v řádném termínu
nevyplacené nadtarifní složky příjmu, odchodné a příspěvek za službu, další škody, např. poplatek
za lékařskou zprávu o psychiatrickém zkoumání apod. správní orgán I. stupně řízení zastavil,
neboť v době trvání služebního poměru příslušníka Policie ČR požadovaná škoda nevznikla;
v obsáhlém rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl podrobná zjištění k jednotlivým vzneseným
nárokům a dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal ani nedoložil vznik jakékoliv škody
podle §98 zákon a o služebním poměru. Policejní prezident jako orgán II. stupně po posouzení
spisového materiálu, napadeného rozhodnutí a po projednání v poradní komisi odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil; důvodem bylo, že stěžovatel neodstranil v průběhu říz ení
podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení - tím se žádost stala bezpředmětnou,
což bylo zákonným důvodem pro zastavení řízení podle §179 zákona o služebním poměru.
Proti rozhodnutí policejního prezidenta č. 1771 ze dne 30. 10. 2007 podal stěžovatel dne
30. 11. 2007 žalobu k městskému soudu, která byla projednána pod sp. zn. 11 Ca 319/2007; věc
byla rozhodnuta rozsudkem ze dne 21. 4. 2009, č. j. 11 Ca 319/2007 - 140, kterým městský soud
napadené rozhodnutí č. 1771 z 30. 10. 2007 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
(výrok I.). Výrokem II. pak městský soud odmítl žalobu proti správním aktům vyjmenovaným
pod č. 1. - 9. pro opožděnost, v některých případech též pro překážku věci rozhodnuté
či pro překážku zahájeného řízení. Výrokem III. přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení
o žalobě v částce 112 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost dne 23. 6. 2009 a doplnil ji
podáním ze dne 18. ledna 2010, které Nejvyšší správní soud obdržel 19. 1. 2010; tato kasační
stížnost je projednávána Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Ads 119/2009; byla
rozhodnuta rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č.j. 6 Ads 119/2009 - 246.
Stěžovatel ve svých podáních (žalobě ze dne 30. 10. 2006 i kasační stížnosti ze dne
22. 10. 2009) na desítkách stran textu popisuje průběh svého služebního poměru od roku 1993
a průběh svých právních sporů. V projednávané věci sp. zn. 6 Ads 19/2010 má žaloba 24 stran
textu, na nichž se stěžovatel domáhá vyslovení nicotnosti rozhodnutí ministra vnitra č. 231
ze dne 18. 10. 2006 ve výrokových částech I. A) a II. a řady dalších správních aktů, jež označuje
a jež jsou uvedeny pod č. 2 až 7 záhlaví napadeného rozsudku městského soudu
č. j. 5 Ca 339/2006 - 343. V žalobě mj. namítal, že rozhodnutí ministra vnitra tr pí vadami, které je
činí zjevně vnitřně rozporným, právně i fakticky neuskutečnitelným a jinými vadami, pro které je
nelze považovat vůbec za rozhodnutí, je tedy nicotným aktem. Cílenou nečinností ministra vnitra
došlo k prekluzi lhůt k nápravě právně a fakticky nevykonatelných a mravně vadných rozhodnutí
uvedených pod bodem I. A) enunciátu tohoto rozhodnutí. Žalobce mohl této nečinnosti zamezit
až v době, kdy došlo prakticky k její prekluzi, žalobou proti nečinnosti, kterou bylo možno podat
až 1. 1. 2003. Výrok II. tohoto rozhodnutí je podle stěžovatele nevykonatelný, neboť stěžovatel
není policistou a nemůže být účastníkem žádného řízení vedeného určeným služebním
funkcionářem. Dále uvedl své setrvalé názory na nicotnost subsumovaných správních aktů;
navrhl, aby soud vyslovit nicotnost enunciátu I. A a II . rozhodnutí ministra vnitra č. 231/2006
a dále aby soud vyslovil nicotnost všech dalších rozhodnutí a služebních úkonů označených
pod body 2. až 7. záhlaví rozsudku městského soudu.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku shledal, že stěžovatelovu žalobu,
pokud se v ní domáhá vyslovení nicotnosti správních aktů z let 1996 až 1999 nutno považovat
za opožděnou - výrok II. napadeného rozsudku (výčet těchto aktů podle konečného žalobního
návrhu stěžovatele se nachází v záhlaví napadeného rozsudku a ve výroku II .) ve smyslu §46
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „ s. ř. s.“); ve vztahu
k některým aktům je dána i překážka věci pravomocně rozhodnuté, např. rozsudek M ěstského
soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 189/96. Současně městský soud vyjádřil názor, že prvotním
předpokladem pro přezkum jakéhokoliv rozhodnutí, a to i pokud jde o deklaraci nicotnosti, je
včasnost podané žaloby.
Žaloba byla včasně podána dne 30. 10. 2006 pouze ve vztahu k rozhodnutí ministra
vnitra č. 231/2006 ze dne 18. 10. 2006. Proto pouze toto rozhodnutí bylo možno podrobit
soudnímu přezkumu (výrok I. napadeného rozsudku); přitom městský soud shledal žalobu zčásti
důvodnou, a to potud, pokud ministr vnitra neuvedl důvody, pro které posoudil stěžovatelův
návrh ze dne 4. 10. 2000 jako podnět k přezkoumání dle §136 zákona o služebním poměru
(nikoli návrh dle §135), ani důvody, pro které návrhu nevyhověl. Odůvodněním nemůže být
konstatování, že existuje nepřehledný právní stav, kdy není zřejmé, která řízení jsou pravomocně
ukončena, a která nikoliv, a kdy některá podání navrhovatele jsou nekonkrétní a neumožňují
ve věci rozhodnout, ani poukaz na právní názor uvedený v rozsudku městského soudu
sp. zn. 8 Ca 208/2004, v němž tento soud dovodil, že stěžovatelův požadavek na určení
neplatnosti správních aktů by bylo možno považovat za podnět podle §136 zákona o služebním
poměru. Městský soud zaujal názor, že závěr o tom, zda v případě stěžovatelova podání ze dne
4. 10. 2000 šlo obsahem o podnět k přezkumnému řízení dle §136 cit. zákona anebo o návrh
podle §135 téhož zákona, měl být opřen o konkrétní skutečnosti, které stěžovatel ve svém
návrhu ve vztahu k tomu kterému rozhodnutí tvrdil a které měl ministr vnitra posoudi t, jak mu
bylo rozsudkem sp. zn. 8 Ca 3/2003 uloženo. Takové posouzení ministr vnitra neučinil,
a neučinil tak ani v rozhodnutí o rozkladu. Městský soud uzavřel, že rozhodnutí ministra vnitra je
v napadených výrocích sub. I. A) a II. nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Současně městský soud vyslovil závěr, že o podnětu podle §136 zákona
o služebním poměru není správní orgán povinen rozhodovat, neshledá-li důvody pro zrušení
podnětem napadeného rozhodnutí. Další pochybení městský soud shledal v nesrozumitelnosti
výroků napadeného rozhodnutí. Ministr vnitra mohl jako orgán rozhodující o rozkladu
podle §133 odst. 3 zákona o služebním poměru napadené rozhodnutí jako celek změnit
nebo zrušit, anebo rozklad zamítnout a rozhodnutí jako celek potvrdit. Zákon podle městského
soudu neumožňoval ani za subsidiárního použití správního řádu rozhodnout tak, jak to učinil
žalovaný fakticky (vyloučil určité otázky a ty postoupil k rozhodnutí jinému služebnímu
funkcionáři). Dospěl-li ministr vnitra v řízení o rozkladu k závěru, že rozhodnutím v I. stupni
v část jeho výroku A7 a C1 -6 bylo nesprávně rozhodnuto, bylo namístě rozhodnutí I. stupně
změnit. Proto městský soud napadené rozhodnutí zrušil rovněž pro nesrozumitelnost (§76
odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Nicotnost tvrzenou stěžovatelem však městský soud neshledal.
Proto podle §78 odst. 1, 4 s. ř. s. a §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za použití §51 odst. 2 s. ř. s.
bez jednání zrušil rozhodnutí ministra vnitra č. 231/2006 ze dne 18. 10 . 2006 v části, v níž bylo
napadeno žalobou ze dne 30. 10. 2006 a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Současně nepřipustil rozšíření žaloby podle návrhu ze dne 7. 9. 2009 jako nepřípustné. Pokud jde
o požadavek na spojení s věcí městského soudu sp. zn. 5 Ca 339/2006, reagoval městský soud
přípisem ze dne 2. 1. 2008, v němž stěžovateli sdělil, že pro spojení věci nejsou vhodné
předpoklady. Výrokem III. přiznal stěžovateli poměrnou část nákladů podle úspěchu ve věci
ve výši 108 Kč.
Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán důvody v ní uplatněnými (§109
s. ř. s.) a shledal ji nedůvodnou.
V kasační stížnosti o 18 stranách textu namítá stěžovatel, že mu postupem soudu byla
odňata možnost jednat před soudem v řádném řízení, neboť bylo rozhodnuto bez nařízení
ústního jednání, čímž bylo zasaženo do práv podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, čl. 3 Ústavy a čl. 6 Úmluvy (§103 odst. 1 písm. d / s. ř. s. - jiná vada řízení
před soudem, jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé).
Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku důvodnou. Soudní řád správní umožňuje
za určitých okolností krajskému soudu, aby rozhodl bez nařízení jednání; tato úprava obsažená
v §76 odst. 1 s. ř. s. je důvodná zejména v případě, kdy soud zjistí, že napadené rozhodnutí je
pro něj zcela nepřezkoumatelné buď z důvodu nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů.
Takové situace obvykle znemožňují, aby soud přistoupil k přezkumu podle žalobních námitek.
Takový postup je pak možno uplatnit i ex officio, jestliže žalobce tyto vady napadeného
rozhodnutí pominul. V posuzované věci ovšem žalobce na určitou vnitřní rozpornost
napadeného správního aktu v žalobě upozorňoval; městský soud pouze pojmenoval tuto „vnitřní
rozpornost“ konkrétními slovy procesní normy. Dále ze soudního spisu plyne, že městský soud
nařídil v této věci jednání na den 22. 4. 2009; stěžovatel v průběhu tohoto jednání vznesl návrhy
na přerušení řízení či odročení jednání kvůli rozhodnutí městského soudu ve věci
sp. zn. 11 Ca 319/2009 ze dne 21. 4. 2009, vůči kterému podává kasační stížnost a poněvadž
se jedná o totožný řetězec subsumovaných aktů, je třeba čekat na rozhodnutí o kasační stížnosti.
Současně uvedl, že se na jednání nemohl připravit, a to v reakci na včerejší rozsudek senátu
11 Ca. Návrhu na přerušení řízení a odročení jednání poté senát nevyhověl, načež stěžovatel
podal námitku podjatosti předsedkyně senátu 5 Ca JUDr. Evy Pechové. Za této situace bylo
jednání odročeno na neurčito. O námitce podjatosti rozhodl Nejvyšší správní soud dne
15. 7. 2009 pod č. j. Nao 27/2009 - 229. Dne 4. 9. 2009 bylo nařízeno ústní jednání v této věci na
den 14. 10. 2009. Podáním ze dne 7. 9. 2009 na 36 stranách textu stěžovatel obsáhle rozebral
jednotlivá správní rozhodnutí a další akty, jejichž nicotnosti se v žalobě dovolával (do značné
míry se kryjící s akty ve věci sp. zn. 11 Ca 319/2009, ale i s celou řadou dalších právních věcí,
v nichž tyto akty stěžovatel označoval jako tzv. podle jeho názoru subsumované nicotné správní
akty). Dne 2. 10. 2009 soud rozhodl v projednávané věci bez nařízení ústního jednání a jednání
nařízené na 14. 10. 2009 zrušil. Nejvyšší správní soud na základě posouzení všech skutečností
zřejmých ze soudního spisu došel k závěru, že právo na projednání věci za přítomnosti
stěžovatele nebylo dotčeno. Neobstojí stěžovatelův požadavek, aby jednání nařízené
na 22. 4. 2009 bylo odročováno kvůli tomu, že den před tím se uskutečnilo jednání v jiné
stěžovatelově věci; přitom tato dvě jednání byla nařízena s předstihem dvou měsíců,
takže stěžovatel měl dost času se na ně připravit. Pokud v kasační stížnosti na str. 22 uvádí,
že procesním postupem městského soudu došlo k tomu, že o žalobě sp. zn. 11 Ca 319/2007
podané o rok později bylo rozhodováno dříve než o žalobě sp. zn. 5 Ca 339/2006, pak lze pouze
uvést, že jednání v těchto věcech byla nařízena v odstupu jediného dne. K odročení jednání
ve věci sp. zn. 5 Ca 339/2006 a odkladu rozhodnutí pak došlo pro nedůvodně podanou námitku
podjatosti předsedkyně senátu ze stra ny stěžovatele. Ničím nepodložená domněnka stěžovatele
o nějakých dohodách předsedkyní dvou senátů městského soudu, kterými měly vyloučit
z přezkoumávání rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod , nemůže
vyvolat ze strany Nejvyššího správního soudu žádnou adekvátní procesní reakci. Konečně je
třeba uvést, že městský soud shledal ve správním aktu, který jediný byl napaden včasně podanou
řádnou žalobou takové vady, jež ho opravňovaly zrušit rozhodnutí a vrátit věc dalšímu řízení
žalovanému i bez jednání , jak již bylo shora vyloženo. Námitka není důvodná.
Odmítnout opožděně podanou žalobu může správní soud usnesením (§46 odst. 1
písm. b/ s. ř. s.); v posuzované věci tak učinil v rámci rozsudku, jde o zcela běžnou praxi,
která nezavdává žádnou příčinu k pochybám o správnosti tohoto postupu. To, že napadená
rozhodnutí a ostatní správní úkony nejsou subsumovanými akty vůči rozhodnutí ministra vnitra
č. 231/2006 ze dne 18. 10. 2006 a že městský soud postupoval ve výroku II. svého
rozsudku správně, odůvodnil již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 5. 2010,
č. j. 6 Ads 119/2009 - 246, a v plném rozsahu se na závěry tam uvedené odvolává. Námitka,
že v minulosti proběhnuvších soudních řízeních o přezkumu jednotlivých správních aktů ,
které v současnosti požaduje stěžovatel podrobit zkoumání z hlediska jejich tvrzené nicotnosti,
se neprovádělo dokazování v důsledku protiústavní úpravy v o. s. ř. (před rokem 2003), je zcela
irelevantní. Jednak dokazování nic nebránilo ani v řízení podle části V. o. s. ř., jednak byl-li
žalobou napaden určitý správní akt, soud vždy musel mít pro řízení k dispozici správní spis
a napadené správní rozhodnutí. Dokazování listinami má za účel v řízení prokázat o jakou listinu
jde a jaký má obsah. O tom v pos uzovaných správních aktech není vůbec žádných pochyb. Není
tedy zřejmé, kam míří stěžovatel v kasační stížnosti uvedenou námitkou, že mínil při nařízení
jednání dne 14. 10. 2009 navrhovat důkazy (patrně čtením těchto rozhodnutí, která již byla
v minulosti soudy přezkoumána a pocházejí z let 1994 až 1999).
Pokud jde o vytýkané vady výroku I. napadeného rozsudku podle §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s. (nezákonnost v posouzení právní otázky a nepřezkoumatelnost rozhodnutí
soudu) obsáhle rozebírané na stranách 23 až 31 kasační stížnosti, je možno konstatovat, že jeho
podstaty (totiž zrušení napadeného správního aktu a vrácení věci k dalšímu řízení) se výtky
dotýkají pramálo a jen stěží lze vysledovat nějakou ucelenou myšlenkovou linii, již by stěžovatel
v kasační stížnosti vůči tomuto výroku jasně vedl. Jde o soubor různých popisů dřívějších
právních sporů, které stěžovatel ve svých věcech vedl, až po tvrzení, že soud nepostřehl,
že správní orgán bude rozhodovat podle jiného služebního zákona; Nejvyšší správní soud
proto může jen připomenut, že krajské soudy rozhodují podle právního stavu jaký byl v době
vydání napadeného správního aktu (§75 odst. 1 s. ř. s.) a není jejich rolí předvídat, jak správní
orgán použije novou procesní normu v dalším řízení. Jde o zcela běžnou situaci v případech
změny zákonů nastalé v průběhu řízení před soudy.
Dále je třeba zásadně uvést, že stěžovatel brojí proti výroku (I.), kterým bylo napadené
správní rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, třebaže fakticky bylo stě žovateli
vyhověno ve vztahu k jeho žalobním námitkám týkajícím se nekonzistentnosti napadeného
správního rozhodnutí. Vytýkané vady ovšem nemohly vést k deklaraci nicotnosti napadeného
aktu, (neboť takové intenzity v žádném případě tyto vady nedosahují); mě stský soud
se nedopustil žádného pochybení v právním hodnocení vad, které shledal; nedostatek
odůvodnění a nesrozumitelnost výroků jsou vady řízení, jež způsobují nepřezkoumatelnost
rozhodnutí (§76 odst. 1 s. ř. s.) , v žádném případě však jeho nicotnost. V tomto ohledu jsou
stěžovatelovy odkazy na judikaturu zdejšího soudu, popřípadě Ústavního soudu liché.
V projevech žalovaného nelze spatřovat násilí vůči stěžovateli, jež by mělo být příčinou nicotnosti
napadeného rozhodnutí (str. 28 kasační stížnosti). Také případné uplynutí lhůty pro přezkum
pravomocných rozhodnutí ve věcech služebního poměru nezavdává příčinu ke ztrátě pravomoci
rozhodnout o stěžovatelově podání ze dne 4. 10. 2000. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy v průběhu
uplynulých 15 let odmítaly přezkoumávat služební hodnocení z roku 1994 a další rozhodnutí
vydaná posléze, lze takové tvrzení jednoznačně vyvrátit z úředních evidencí městského soudu
a Nejvyššího správního soudu a podat jasný přehled toho, jak byly jednotlivé správní akty
přezkoumávány, byly-li napadeny správní žalobou; to, že v těchto řízeních nebyl stěžovatel
úspěšný, je jiná věc (o prvních správních úkonech z roku 1994 vedl městský soud již řízení
pod sp. zn. 38 Ca 40/94). V zásadě o všech těchto aktech se již také vyslovil v řadě rozhodnutí
Ústavní soud. Není rolí Nejvyššího správního soudu, aby opakovaně stěžovateli předkládal výčet
řízení před správními soudy, které se v průběhu let jeho návrhy zabývaly; ostatně stěžovatel
si toho musí být vědom, jen opakovaně hledá cestu, jak znovu a znovu již pravomocně uzavřené
věci soudům předkládat. Je to sice na jedné straně jeho právo, ovšem na straně druhé neustále
zvyšuje subjektivní pocit procesního neúspěchu a nespravedlnosti. Je to však důsledek jeho
vlastního procesního přístupu.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle argumentuje pro svůj setrvalý postoj,
že souhrn řady správních aktů (počínaje služebními hodnoceními, rozhodnutími o peněžních
náležitostech, rozhodnutími o propuštění ze služebního poměru atd.) představuje subsumované
podkladové akty, které mají být jako takové přezkoumávány v souvislosti s napadeným „hlavním
správním aktem“, a dále, že se jedná o akty nicotné, zejména proto, že nejde o projev úřední vůle,
ale o násilí proti podřízenému ( napadá výrok II. rozsudku městského soudu pro tvrzený rozpor
s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy důvod podle §103 odst. 1
písm. e/ s. ř. s. – nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby), odkazuje Nejvyšší správní soud
na svá dřívější rozhodnutí, v nichž potvrdil správnost názorů sdělených stěžovateli městským
soudem (příkladmo rozsudek ze dne 21. 11. 2008, č. j. 6 Ads 53/2008 - 102). S výjimkou
služebních hodnocení, která jsou jako podkladový akt přezkoumávána v rámci řízení
o rozhodnutí, pro nějž jsou skutkovým podkladem, veškerá rozhodnutí ve věcech služebních
poměrů jsou soudně přezkoumatelná; stěžovatel také těchto možností využil. Proto v řadě
případů existuje překážka věci pravomocně rozsouzené a samozřejmě jde o žalobu opožděně
podanou ať už ve vztahu ke lhůtě uvedené v §137 odst. 2 zákona o služebním poměru
anebo podle §196 odst. 1 zákona 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani judikatura Ústavního soudu, ani zdejšího soudu
v jiných věcech stěžovatelem v kasační stížnosti citovaná, ani judikatura Evropského soudu
pro lidská práva. Naopak lze poukázat na časově poslední usnesení Ústavního soudu ze dne
6. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1119/09, v němž Ústavní soud uvedl:“Za protiústavní nepovažuje Ústavní
soud ani závěr správních soudů o překážce věci rozhodnuté, kdy se stěžovatel opakovaně domáhal toho, aby soudy
znovu jím napadené správní rozhodnutí a akty přezkoumaly, ačkoliv tyto byly obecnými soudy přezkoumány;
zrušení části páté občanského soudního řádu nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 16/99, nepředstavuje vyloučení/eliminaci překážky věci rozhodnuté. Odkaz stěžovatele na nález
sp. zn. I. ÚS 487/04 je pak nepřípadný, nebo ť v této věci se obecné soudy odmítly zabývat žalobou žalobce
z roku 1991 proti skončení jeho služebního poměru… V případě stěžovatele však o takový případ nejde…
Je zřejmé, že stěžovatel se ochrany proti jednotlivým rozhodnutím správních orgánů ve věci jeho služebního poměru
před obecnými soudy domáhal, tyto se jeho žalobami zabývaly, a byť soudy jeho žaloby zamítly (např. Městský
soud v Praze sp. zn. 28 Ca 4/2000 ohledně rozhodnutí č. 738/99 o propuštění ze služebního poměru…nejde
o případ denegatio iustitiae ve smyslu namítaného nálezu (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy)“.
Chronologický nesoulad ve vydávání rozhodnutí ze strany městského soudu v nyní
projednávané věci a věci sp. zn. 11 Ca 319/2007 jistě do věci vnáší nežádoucí prvky, ovšem nejde
o záležitost, s níž by se správní soudy nesetkávaly (například v rámci přezkumu rozhodnutí
vydaných ve stavebním řízení mohlo být zrušeno územní rozhodnutí, aniž je dotčeno stavební
povolení). Soudy věci posuzují podle právního a skutkového stavu, jaký byl v době vydání
rozhodnutí; v dalším řízení musí pak správní orgán reflektovat všechny skutečnosti, které mohou
mít pro jeho rozhodnutí význam (tj. například i změnu procesní či hmotněprávní normy či jiné
skutečnosti). Spojení věcí ke společnému projednání je pak věcí úvahy předsedy senátu; §39
odst. 1 s. ř. s. stanoví, že o spojení věcí může rozhodnout předseda senátu usnesením. Pokud
o návrhu stěžovatele na spojení věci v posuzované věci nebylo rozhodnuto usnesením, je to
možný procesní postup (navrhovatel nemá žádné subjektivní právo na spojení věcí
ke společnému projednání, o němž by mělo být v každém případě rozhodnuto). Zákon přikazuje
pouze rozhodnout o spojení věcí. Jestliže jiný senát městského soud volí formálnější postup,
nelze v tom spatřovat žádný judikatorní rozkol, který by měl k požadavku stěžovatele řešit
Nejvyšší správní soud, či dokonce v něm spatřovat vadu napadeného rozsudku (§103 odst. 1
písm. d/ s. ř. s.), pro kterou by měl rozsudek zrušit. Jde o způsob vedení procesu, v němž má
předseda senátu zákonem svěřenou poměrně širokou možnost úvahy. Podstatné je, že městský
soud svůj náhled na stěžovatelův návrh podal i s důvody, které ho k němu vedly. Tyto námitky
důvodnými nejsou.
Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že městský soud neměl k výroku II. dostatek
podmínek řízení a nesměl tedy podle jeho názoru samostatně projednat žalobu proti
rozhodnutím uvedeným v záhlaví napadeného rozsudku pod č. 2 - 10 (vytýkaná vada rozsudku
podle §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Stěžovatel podal žalobu, v níž navrhl vyslovit nicotnost
správních aktů označených pod body 1. - 12. žaloby ze dne 30. 10. 2006; pokud převážná část
těchto aktů nabyla právní moci již dávno před říjnem 2006, popřípadě byly tyto akty již soudnímu
přezkumu podrobeny, pak měl městský soud právo o žalobě rozhodnout tak, jak rozhodl, tedy
odmítnout ji v tomto rozsahu pro opožděnost, popřípadě pro překážku věci rozhodnuté (§46
odst. 1 písm. b/ a a/ s. ř. s.) a nicotností těchto aktů se nezabývat. Městský soud také správně
v napadeném rozsudku podotkl, že pokud se stěžovatel domáhal vyslovení nicotnosti těchto aktů
podle §76 s. ř. s., pak je sám napadal jako samostatná rozhodnutí, nikoliv jako rozhodnutí
podkladová. Námitka důvodnou není.
Je notorietou ve správním soudnictví, že správní soud přezkoumává k žalobě rozhodnutí
správního orgánu vydané v posledním stupni řízení a pouze na základě vlastní úvahy je oprávněn
zrušit i rozhodnutí orgánu I. stupně (§78 odst. 3 s. ř. s.). Proto nemůže být stěžovatel úspěšný
s námitkou, že se městský soud nezabýval přezkumem rozhodnutí ministra vnitra jako orgánu
I. stupně, nehledě k tomu, že se městský soud tímto rozhodnutím č. 186/2006 zabýval
(srov. str. 15 - 16 napadeného rozsudku). Námitka není důvodnou.
Stěžovatel se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že o jeho požadavku na náhradu škody
nemohou příslušní služební funkcionáři vůbec rozhodnout; pokud by tomu tak bylo, nemohlo by
obstát ani rozhodnutí sp. zn. 8 Ca 3/2003, jež bylo reakcí na žalobcovu žalobu na nečinnost
a které stěžovatel považuje sám za správné. Stěžovatel zaměňuje dvě věci: pravomo c rozhodnout
a obsah rozhodnutí; Nejvyšší správní soud již v řízení vedeném pod sp. zn. 6 Ans 3/2006 uvedl,
že nelze zaměňovat povinnost rozhodnout jako takovou s obsahem rozhodnutí. Městský soud
v této projednávané věci neřešil, zda žalovaný rozhodl o stě žovatelově podání z 4. 10. 2010
v souladu se zákonem z hlediska materiálního; shledal v řízení takové vady, které mu bránily
rozhodnutí přezkoumat, a proto je zrušil. Námitka, že soud postupoval v rozporu s čl. 90 Ústavy
je nedůvodná.
K výroku III. (náklady řízení) napadeného rozsudku uplatňuje stěžovatel důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; v obsáhlých textech kasační stížnosti se však Nejvyššímu
správnímu soudu nepodařilo nalézt, co vlastně stěžovatel namítá k tomuto výroku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako celek
podle §110 odst. 1 zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel neměl v řízení procesní úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
to by svědčilo žalovanému - Nejvyšší správní soud však neshledal, že by žalovaný v tomto řízení
vynaložil výrazně jiné náklady, než jsou spjaty s jeho běžnou činností, a proto mu náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal (§60 odst. 1, 7 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu