ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.54.2010:63
sp. zn. 7 Afs 54/2010 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: P. D.,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2010,
č. j. 30 Ca 83/2008 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Ca 83/2008 – 34, bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 28. 2. 2008, č. j. JMK 88684/2007,
kterým bylo na základě odvolání žalobkyně (dále jen „účastnice řízení“) změněno rozhodnutí
Městského úřadu Kuřim (dále jen „městský úřad“) ze dne 19. 3. 2007, č. j. MK/5544/07/OF,
jímž bylo zamítnuto odvolání účastnice řízení proti platebnímu výměru městského úřadu
ze dne 23. 3. 2005, č. j. 30336, kterým byl účastnici řízení vyměřen místní poplatek za provoz
systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů
v částce 175 Kč za rok 2002. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že předpokladem
pro doručování písemnosti podle ust. §19 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) je, že adresátu písemnosti nebylo možno doručit
postupem podle ust. §17 citovaného zákona, písemnost se vrátí zpět jako nedoručitelná a správní
orgán vyčerpal všechny možné prostředky k tomu, aby zjistil aktuální adresu pobytu adresáta.
Správce poplatku nese důkazní břemeno ohledně prokázání skutečností, že písemnost
doručovaná daňovému subjektu mu také byla fakticky doručena či že byla doručena nikoli
fakticky, nýbrž náhradním způsobem za splnění striktních zákonných podmínek. Z obsahu
správního spisu však nevyplývá, že by městský úřad učinil veškeré kroky směřující k tomu,
aby zjistil aktuální adresu účastnice řízení a na tuto jí doručoval písemnosti. Odkaz na obecní
vyhlášku, která není obecně závazným právním předpisem vyhlašovaným ve Sbírce zákonů,
či odkaz na obecnou oznamovací povinnost ve smyslu ust. §33 odst. 7 zákona o správě daní
a poplatků, však u místního poplatku v přímé návaznosti na ust. §33 odst. 5 věta první
citovaného zákona není relevantní, neboť účastnice řízení ve smyslu ust. §10 odst. 5 věta první
zákona č. 133/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“),
změnu místa trvalého pobytu dne 8. 10. 2002 ohlašovně v novém místě trvalého pobytu ohlásila.
Navíc obecná registrační a s tím související oznamovací povinnost v případě jednorázové daňové
povinnosti (ročního místního poplatku) na účastnici řízení nedopadá. Městský úřad tedy
nepostupoval řádně, neboť nevyčerpal všechny reálné možnosti ke zjištění skutečného pobytu
účastnice řízení. Tímto nesprávným postupem došlo k porušení principu legality a k ohrožení
principu spravedlivého procesu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle jeho názoru spočívá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu v absenci odůvodnění ve vztahu
k neaplikaci ust. §33 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel poukázal na to, že
poměrně obsáhle ve vyjádření k žalobě popsal důvody aplikace předmětného ustanovení
na rozhodování ve věcech místních poplatků, a proto strohý odkaz na ust. §33 odst. 5 věta první
zákona o správě daní a poplatků neshledává dostatečným, neboť neobsahuje zdůvodnění výjimky
z registrační povinnosti, a tedy i oznamovací povinnosti podle odst. 7 citovaného ustanovení.
U odůvodnění rozsudku krajského soudu ve vztahu k „nerelevantnosti“ užití odkazu na obecně
závaznou vyhlášku obce a ust. §33 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků lze shledat
i nesrozumitelnost, neboť z něj není zřejmé, z jakého důvodu a v jakém postavení má být zákon
o evidenci obyvatel k obecně závazné vyhlášce obce a ust. §33 zákona o správě daní a poplatků.
Neodůvodněný závěr krajského soudu nezhojí ani odkaz na komentované znění zákona,
i s ohledem na popsanou nesrozumitelnost, neboť není zřejmé, jakými úvahami se krajský soud
řídil a jak postupoval při výkladu jednotlivých ustanovení. Lze se pouze domnívat, že krajský
soud měl na mysli důvod spočívající v jednorázové daňové povinnosti. Bez bližšího odůvodnění
je tento závěr, převzatý z komentáře k zákonu, nepřezkoumatelný. Dále podle stěžovatele
nepřezkoumatelnost spočívá v nedostatku důvodů, protože krajský soud sice zrušil rozhodnutí
pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, avšak z odůvodnění
rozsudku není zřejmé, jaké procesní ustanovení bylo stěžovatelem, resp. městským úřadem,
porušeno. V tomto lze shledávat zásadní nedostatek rozsudku. Nepřezkoumatelnost shledává
stěžovatel rovněž v tom, že krajský soud dovozuje povinnost správců daní zjišťovat aktuální
údaje o daňových subjektech, avšak bez odůvodnění, z čeho tato povinnost vyplývá, resp. které
ustanovení zákona jim tento postup nařizuje. Podle stěžovatele nelze bez bližšího odůvodnění
přijmout závěr, že odkaz na obecně závaznou vyhlášku obce, která není vyhlašována ve Sbírce
zákonů, není pro dané řízení relevantní s ohledem na ust. §10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel,
neboť obce jsou ústavou nadány normotvornou pravomocí a obecně závazná vyhláška
je tak právním předpisem obce. Z odůvodnění napadeného rozsudku nelze zjistit, co vedlo
krajský soud k tomuto závěru. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
krajským soudem shledával stěžovatel v tom, že vyloučil aplikaci ust. §33 odst. 7 zákona o správě
daní a poplatků na rozhodování ve věcech místních poplatků. Místní poplatek není jednorázovou
daňovou povinností, protože daňová, resp. poplatková, povinnost trvá dokud jsou splněny
podmínky na straně poplatníka, tj. třeba i 50 let. Je však zřejmé, že zákon o správě daní
a poplatků nebude aplikován stejně v řízení o daních z příjmů a v řízení o místním poplatku.
Odlišnost vychází z toho, že zákon č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o místních poplatcích“), je zákonem speciálním k zákonu o správě daní a poplatků,
který v ust. §14 odst. 2 mimo jiné stanoví, že obec v obecně závazné vyhlášce upraví ohlašovací
povinnost ke vzniku a zániku poplatkové povinnosti. To znamená, že citovaný zákon spolu
s obecně závaznou vyhláškou obce ukládá poplatníku místního poplatku samostatnou
oznamovací, resp. registrační, povinnost. Neupravuje-li obecně závazná vyhláška obce všechny
povinnosti poplatníka, aplikuje se obecný právní předpis, tj. zákon o správě daní a poplatků.
Zákon o místních poplatcích však již neřeší změny údajů, které se uvádějí při plnění ohlašovací
povinnosti. Pro tyto situace je nutné aplikovat ust. §33 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že ust. §14 odst. 2 zákona o místních poplatcích nevylučuje aplikaci
ust. §33 zákona o správě daní a poplatků jako celku. Ke vztahu zákona o správě daní a poplatků
a zákona o místních poplatcích se již v minulosti vyslovil Nejvyšší správní soud (rozsudek
č. j. 2 As 49/2004 - 83) tak, že se jedná o vztah obecného a zvláštního předpisu. K souladu
ohlašovací povinnosti ke vzniku a zániku poplatkové povinnosti podle ust. §14 odst. 2 zákona
o místních poplatcích s registrační povinností podle ust. §33 odst. 16 zákona o správě daní
a poplatků se již také vyjádřil Nejvyšší správní soud (rozsudek č. j. 8 As 1/2006 - 136)
tak, že citované ustanovení obou zákonů spolu korespondují a že podle ust. §33 odst. 16 zákona
o správě daní a poplatků platí, že pokud je správcem daně orgán obce, může podle místních
podmínek stanovenou registrační povinnost daňových subjektů vhodně omezit, jak co do okruhu
daňových subjektů, tak co do okruhu jimi uváděných skutečností. Nelze se ani ztotožnit s blíže
neodůvodněným odkazem na zákon o evidenci obyvatel, který má způsobovat to, že účastnice
řízení nemá vůči správci poplatku oznamovací povinnost a současně to, že správce poplatku
je povinen zjišťovat informace z Informačního systému evidence obyvatel. Takové pojetí
by znamenalo, že zákon o evidenci obyvatel je k zákonu o správě daní a poplatků zákonem
speciálním. Podle názoru stěžovatele je ust. §33 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků
lex specialis k ust. §10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel. Tomuto pojetí rovněž odpovídá celá
koncepce daňového systému. Ostatně ust. §19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků stanoví,
že se doručuje veřejnou vyhláškou i v případě, kdy se adresát písemnosti na adrese pobytu sídla
nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci daně, nezdržuje. Tímto je jednoznačně dána
spojitost právě mezi oznamovací povinností a doručování veřejnou vyhláškou. Stěžovatel dále
vyjádřil nesouhlas s tím, jak krajský soud vymezuje podmínky pro doručování podle ust. §19
zákona o správě daní a poplatků, když podmínky upravené v citovaném ustanovení
bez náležitého odůvodnění rozšířil o „a správní orgán vyčerpal všechny možné prostředky
k tomu, aby zjistil aktuální adresu pobytu adresáta“‚ což je v přímém rozporu s citovaným
ustanovením v návaznosti na ust. §33 odst. 7 citovaného zákona. V tom lze spatřovat rovněž
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů. K otázce
aplikace ust. §33 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků na doručování se již vyjádřil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2009, č. j. 2 Afs 96/2008 - 74. Pokud se týká odkazu
krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 151/2006 - 72, pak lze plně
souhlasit se závěrem, který dovodil Nejvyšší správní soud. V souzeném případě byly tyto
podmínky splněny, jak vyplývalo ze spisového materiálu, zejména ze zásilky adresované účastnici
řízení vrácené doručujícím orgánem s poznámkou „na uvedené adrese neznámý.“ Ve vztahu
k nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 23/03, je třeba doplnit, že tento
se týkal výhradně doručování podle ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků bez vazby
na doručování veřejnou vyhláškou, kdy krajským soudem použitý text nálezu je vlastně popisem
institutu fikce doručení. Proto je odkaz na tento nález nepřípadný. Stěžovatel má tedy za to, že
byly splněny podmínky pro doručování podle ust. §19 zákona o správě daní a poplatků, neboť
zásilka adresovaná účastnici řízení zaslaná na její adresu posledně známou správci poplatku
se vrátila od doručovatele s poznámkou „na uvedené adrese neznámý“. V takovém případě
nebylo možné doručit podle ust. §17 zákona o správě daní a poplatků, nýbrž muselo
být doručeno podle ust. §19 citovaného zákona, což se také stalo. Stěžovatel je toho názoru,
že unesl důkazní břemeno ve věci doručování, jak mu ukládá ust §31 odst. 8 písm. a) zákona
o správě daní a poplatků a z těchto důvodů navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozsudku
z důvodu nedostatku odůvodnění a nesrozumitelnosti (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Pokud
by tyto námitky byly důvodné, již tato okolnost samotná by byla důvodem pro zrušení rozsudku
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti předesílá, že pojem nepřezkoumatelnosti není
v s. ř. s. ani v o. s. ř., který by bylo možno přiměřeně použít, vymezen. Výklad tohoto pojmu
je věcí právní nauky. Obecně lze za nesrozumitelné považovat takové soudní rozhodnutí, jehož
výrok je vnitřně rozporný, kdy není zřejmé, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout,
kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku,
která má za následek, že nikoho nezavazuje, rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou
jeho adresátem apod.
V daném případě není napadený rozsudek ve výše uvedeném smyslu nesrozumitelný,
protože z jeho výroku je jednoznačně zřejmé, že jím bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele
ze dne 28. 2. 2008, č. j. JMK 88684/2007, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Výrok tedy
není vnitřně rozporný. Z rozsudku je rovněž zcela zřejmé, co je výrok a co odůvodnění a které
subjekty jsou účastníky řízení, tedy jeho adresáty. Je tedy nepochybné, že napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
Stejně tak neshledal Nejvyšší správní soud důvodné tvrzení stěžovatele
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu absence odůvodnění ve vztahu k ust.
§33 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, dále proto, že z odůvodnění není zřejmé jaké
procesní ustanovení bylo správními orgány porušeno a z čeho vyplývá povinnost správce daně
zjišťovat aktuální údaje o daňových subjektech a dále že z odůvodnění rozsudku nelze zjistit,
proč obecně závazná vyhláška není pro dané řízení relevantní. Krajský soud napadený rozsudek
srozumitelným způsobem odůvodnil a pro stěžovatele z něj jasně vyplývá, z jakých skutečností
krajský soud vycházel a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Krajský soud přezkoumal
napadené rozhodnutí v souladu s ust. §65 a násl. s. ř. s., tj. v mezích žalobních bodů se zabýval
postupem správních orgánů v předcházejícím řízení, shrnul podstatu sporu a skutečný stav věci
potřebný pro posouzení důvodnosti žalobních bodů. Protože stížní námitka nepřezkoumatelnosti
nebyla shledána důvodnou, a navíc vzhledem k tomu, že v důvodech nepřezkoumatelnosti
spatřuje stěžovatel i nezákonnost, zabýval se Nejvyšší správní soud posouzením zákonnosti
rozsudku krajského soudu z hlediska správnosti právního posouzení podle ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Ze správního spisu vyplývá, že městský úřad vydal dne 23. 3. 2005 platební výměr
č. j. 30336, kterým byl účastnici řízení vyměřen místní poplatek za provoz systému
shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů v částce
175 Kč za rok 2002. Tento byl doručován účastnici řízení do vlastních rukou na adresu B., B. Č.
18 s tím, že byl vrácen zpět s poznámkou pošty – adresát na uvedené adrese neznámý. Následně
byla účastnice řízení vyzvána veřejnou vyhláškou městského úřadu ze dne 21. 11. 2005, č. j.
VV/10124/2005/KOLN, aby se dostavila na městský úřad k převzetí písemnosti ze dne
23. 3. 2005, č. j. 30336. Na úřední desce městského úřadu byla tato vyhláška vyvěšena od
21. 11. do 6. 12. 2005, na úřední desce Úřadu městské části města Brna, Brno střed byla vyvěšena
od 24. 11. do 12. 12. 2005. Účastnice řízení napadla tento platební výměr odvoláním, které bylo
městskému úřadu doručeno dne 15. 12. 2006, v němž uvedla, že se o vydání platebního výměru
dozvěděla až z doručeného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2006, č. j. 96 Nc
497/2006 - 5, o nařízení exekuce. Dále namítala, že nebyly splněny podmínky pro doručení
platebního výměru veřejnou vyhláškou, neboť v době jeho vydání se zdržovala v místě svého
trvalého bydliště v O. u B., kde byla nahlášena k trvalému pobytu a kam jí nebyl platební výměr
zasílán. Účastnice se poté, kdy jí bylo doručeno předmětné usnesení, dne 15. 3. 2006 dostavila na
Městský úřad v Kuřimi a místní poplatek ve výši 175 Kč zaplatila. Současně předložila kopii
potvrzení vydaného Magistrátem města Brna, že v době od 29. 7. 2002 do 20. 9. 2002 byla
hlášena k trvalému pobytu na adrese B. Č. 18, B. Odvolání účastnice řízení bylo rozhodnutím
městského úřadu dne 19. 3. 2007, č. j. MK/5544/07/OF zamítnuto s odůvodněním, že lhůta pro
podání odvolání marně uplynula dnem 8. 1. 2006. Proti tomuto rozhodnutí podala účastnice
řízení opět odvolání, o kterém dne 28. 2. 2008 rozhodl stěžovatel tak, že změnil výrokovou část
rozhodnutí, aby v souladu s ust. §32 odst. 2 písm. c) a d) zákona o správě daní a poplatků
obsahovala základní náležitosti rozhodnutí. Stěžovatel dospěl k závěru, že platební výměr byl
účastnici řízení řádně doručen veřejnou vyhláškou, a že identifikace doručovaného rozhodnutí
podle data vydání a č. j. byla dostatečně jasná, jednoznačná a nezaměnitelná. Dále uvedl, že
účastnice řízení pochybila, pokud ohlásila dne 8. 10. 2002 změnu trvalého pobytu pouze
ohlašovně v místě nového trvalého pobytu.
V dané věci je tedy sporná otázka, zda byl platební výměr účastnici řízení řádně doručen
veřejnou vyhláškou a zda tak bylo její odvolání ze dne 13. 12. 2006 podáno opožděně.
Podle ust. §15 věta první zákona o místních poplatcích zavedení poplatků stanoví obec
obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví
konkrétní sazbu poplatku, ohlašovací povinnost ke vzniku poplatkové povinnosti, splatnost,
úlevy a případné osvobození od poplatků.
Podle čl. 5 obecně závazné vyhlášky Města Kuřimi č. 7/2001 ze dne 13. 12. 2001 (dále
jen „obecně závazná vyhláška“) je poplatník povinen ohlásit správci poplatku zánik jeho
poplatkové povinnosti v důsledku změny trvalého pobytu v obci, a to nejpozději do 15 dnů ode
dne, kdy tato změna nastala.
Podle ust. §19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků není-li správci daně znám pobyt
nebo sídlo příjemce, doručí písemnost veřejnou vyhláškou, pokud není ustanoven zástupce podle
§10 odst. 2. Stejně se postupuje i v případě, že se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla
nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci daně, nezdržuje.
Podle ust. §10 odst. 5 věta první zákona o evidenci obyvatel změnu místa trvalého
pobytu občan ohlásí ohlašovně v místě nového trvalého pobytu.
Namítal-li stěžovatel, že ve vztahu k účastnici řízení lze aplikovat ust. §33 odst. 7 zákona
o správě daní a poplatků, podle něhož je daňový subjekt povinen oznámit správci daně změny
v údajích, které mu sdělil při plnění registrační nebo oznamovací povinnosti, a to do patnácti
dnů ode dne, kdy nastaly, a proto byly splněny podmínky pro doručování platebního výměru
veřejnou vyhláškou podle ust. §19 odst. 1 citovaného zákona, není tento jeho právní názor
správný. Ust. §33 zákona o správě daní a poplatků upravuje registrační povinnost poplatníka,
který obdrží povolení nebo získá oprávnění k podnikatelské činnosti nebo začne provozovat
jinou samostatnou výdělečnou činnost a oznamovací povinnost poplatníka, který začal vykonávat
činnost nebo pobírat příjmy podrobené dani. Účastnice řízení jako poplatník místního poplatku
nebyla daňovým subjektem, na něhož by se vztahovala povinnost stanovená v ust. §33 odst. 1 a
2 zákona o správě daní a poplatků, a proto také neměla oznamovací povinnost podle odst. 7
citovaného ustanovení. Navíc jak stěžovatel v kasační stížnosti správně uvedl, zákon o místních
poplatcích je zákonem speciálním k zákonu o správě daní a poplatků. Pokud obecně závazná
vyhláška vydaná na základě zmocnění obsaženého v zákoně o místních poplatcích upravuje
oznamovací povinnost poplatníka místního poplatku, pak nelze i z tohoto důvodu aplikovat
ust. §33 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků.
Částečně důvodně však stěžovatel v této souvislosti namítal, že místní poplatek není
jednorázovou daňovou povinností, protože daňová, resp. poplatková, povinnost trvá dokud jsou
splněny podmínky na straně poplatníka. Se závěrem krajského soudu, že na předmětný místní
poplatek lze aplikovat ust. §33 odst. 5 citovaného zákona, neboť se jedná o jednorázovou
daňovou povinnost, se Nejvyšší správní soud sice neztotožňuje, ale vzhledem k tomu, že obecně
závazná vyhláška ukládá poplatníkovi místního poplatku samostatnou oznamovací povinnost,
je otázka posouzení povahy místního poplatku v souvislosti s aplikací ust. §33 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků pro dané řízení bezpředmětná. Tato vada tak nemá vliv na zákonnost
napadeného rozsudku.
Částečně důvodně také stěžovatel v této souvislosti namítal, že nelze přijmout závěr,
že odkaz na obecně závaznou vyhlášku, která není obecně závazným předpisem vyhlašovaným
ve Sbírce zákonů, není pro dané řízení relevantní. Přijímání obecně závazných vyhlášek obcí
je projevem jejich normotvorné pravomoci. Obecně závazné vyhlášky obcí přijímané
v samostatné působnosti mají povahu primárních právních předpisů, a možnost jejich vydávání
vyplývá již z ústavní úpravy, přičemž jejich posláním je upravit v místě otázky jinak neupravené.
Povinnosti může obec obecně závaznou vyhláškou ukládat jen ve věcech jmenovitě stanovených
buď zákonem č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo zvláštními zákony. Na základě
zmocňujícího ust. §15 zákona o místních poplatcích zavedlo město Kuřim obecně závaznou
vyhláškou poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů, ve které upravilo mimo jiné lhůty pro plnění ohlašovací
povinnosti, to znamená jak pro placení, tak i pro příslušné změny. Krajský soud tedy pochybil,
pokud uvedl, že předmětná vyhláška není obecně závazným předpisem a s tím spojil její
irelevantnost pro daný případ. Ale jeho dílčí závěr, že tato obecně závazná vyhláška není
pro dané řízení relevantní, je správný. Pro posouzení rozhodné otázky, tj. způsobu doručování
platebního výměru, není obecně závazná vyhláška použitelná, protože právní úprava doručování
v ní není obsažena. Je proto třeba vycházet výlučně ze zákona o správě daní a poplatků.
Poukazoval-li stěžovatel na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 As 49/2004 – 83, a ze dne 28. 3. 2007, č. j. 8 As 1/2006 - 136, tyto řeší otázku vztahu
zákona o místních poplatcích a zákona o správě daní a poplatků která není v tomto řízení sporná.
Pokud stěžovatel odkázal na rozsudek ze dne 20. 8. 2009, č. j. 2 Afs 96/2008 - 74, je tento odkaz
nedůvodný, protože v tomto rozsudku byla řešena odlišná právní otázka, a to, zda při doručování
rozhodnutí o zrušení registrace plátce daně nastala fikce doručení podle ust. §17 odst. 5 zákona
o správě daní a poplatků. Rovněž odkaz na rozsudek ze dne 22. 10. 2007,
č. j. 5 Afs 151/2006 - 72, je nedůvodný, neboť zde byla posuzována otázka, jak má být
doručováno daňovému poradci, tj. zástupci jiného daňového subjektu.
Účastnice řízení měla podle čl. 5 obecně závazné vyhlášky povinnost ohlásit správci
poplatku zánik své poplatkové povinnosti v důsledku změny trvalého pobytu, a to nejpozději
do 15 dnů ode dne, kdy tato změna nastala. Účastnice řízení tak ale neučinila a pouze
se v souladu s ust. §10 odst. 5 věta první zákona o evidenci obyvatel přihlásila k trvalému pobytu
na adrese B., B. Č. 18 (od 29. 7. 2002 do 20. 9. 2002) a následně dne 8. 10. 2002 ohlásila změnu
trvalého pobytu ohlašovně v obci O. u B., kde se od této doby zdržuje. Protože tedy neoznámila
správci místního poplatku, tj. Městskému úřadu Kuřim, zánik své poplatkové povinnosti
v souvislosti se změnou trvalého pobytu, nesplnila tak povinnost nepeněžité povahy vyplývající
z čl. 5 obecně závazné vyhlášky a podle čl. 7 této vyhlášky jí mohla být uložena pokuta podle ust.
§37 zákona o správě daní a poplatků. V žádném případě ale nelze z nesplnění této povinnosti
bez dalšího dovozovat splnění zákonné podmínky pro aplikaci ust. §19 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků.
Právní úprava doručování v daňovém řízení je obsažena v ust. §17 až §20 zákona
o správě daní a poplatků, přičemž není ponecháno na úvaze správce daně, který způsob
doručování zvolí. Musí postupovat výlučně tím způsobem, pro který jsou dány zákonem
presumované podmínky. Podle ust. §32 odst. 1 citovaného zákona jsou pak rozhodnutí
pro příjemce právně účinná jen, jsou-li jim řádným způsobem doručena nebo sdělena.
Doručování veřejnou vyhláškou přichází v úvahu ve smyslu ust. §19 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků tehdy, není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce nebo pokud
se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil
správci daně, nezdržuje. Zákon o správě daní a poplatků konstruuje institut doručování veřejnou
vyhláškou jako výjimečnou a mezní možnost. Jedná se o náhradní způsob doručení, který
přichází v úvahu až tehdy, nelze–li použít postup podle ust. §17 zákona o správě daní a poplatků.
Veřejné vyhlášky k doručení tak lze použít pouze tehdy, pokud jsou vyčerpány všechny dostupné
prostředky ke zjištění pobytu účastníků a další šetření by bylo na újmu rychlosti řízení.
Podle ust. §31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní a poplatků je povinností správce
daně prokazovat doručení vlastních písemností daňovému subjektu. Správce daně je tak povinen
prokázat i splnění podmínek pro užití náhradního způsobu doručení podle ust. §19 citovaného
zákona.
Stěžovatel povinnosti prokázat doručení platebního výměru nedostál. Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že městský úřad nepostupoval řádně, neboť
nevyčerpal všechny možné prostředky k tomu, aby zjistil aktuální adresu pobytu účastnice řízení,
např. z Informačního systému evidence obyvatel. Z uvedeného důvodu nebyly splněny podmínky
pro doručování platebního výměru veřejnou vyhláškou podle ust. §19 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků Správní orgány tak svým postupem upřely účastnici řízení ve správním řízení
základní procesní práva.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a účastnici řízení žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu