ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.55.2010:108
sp. zn. 7 Afs 55/2010 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: PROGRES
Hradec Králové spol. s r. o., se sídlem Jabloňová 583, Hradec Králové, zastoupen JUDr. Jiřím
Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti žalovaným: 1) Finanční
ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 824/17, Hradec Králové, 2) Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 252/15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Ca 74/2008 – 67,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2010, č. j. 30 Ca 74/2008 – 67,
se zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007,
č. j. 11312/07-1200-607208, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2010,
č. j. 30 Ca 74/2008 - 67, byly odmítnuty žalob y podané žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne
11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne
17. 12. 2007, č. j. 11526/07-1200-607208, a proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391. V odůvodnění usnesení krajský
soud uvedl, že rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního
úřadu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2007, č. j. 166245/07/228912/4080, o dodatečném
vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 nabylo doručením
právní moci a následně vydané opravné rozhodnutí nemohlo tuto právní moc nijak ovlivnit.
Opravné rozhodnutí má hmotněprávní účinky a jeho vydání nemá za následek, že by začala běžet
nová lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje. Pokud tedy stěžovatel
nenapadl žalobou rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 11. 12. 2007 v zákonné lhůtě, nemůže
účinky marného uplynutí lhůty zvrátit podáním žaloby po obdržení opravy tohoto rozhodnutí
nebo po zamítnutí odvolání proti takové opravě. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla proto
odmítnuta pro opožděnost. Žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2007,
č. j. 11526/07-1200-607208, kterým byla provedena oprava rozhodnutí finančního ředitelství
ze dne 11. 12. 2007 ve smyslu ust. §56 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákona o správě daní a poplatků“) není přípustná, neboť se jedná
o rozhodnutí orgánu I. stupně, proti němuž byl přípustný řádný opravný prostředek, který
stěžovatel vyčerpal (podal odvolání) a odvolací orgán (ministerstvo) o něm rozhodl. Žaloba proti
rozhodnutí ministerstva ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391, jímž bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2007, byla odmítnuta
jako nepřípustná, neboť tímto rozhodnutím nebylo nijak zasaženo do subjektivních práv
stěžovatele a není tak rozhodnutím ve smyslu ust. §65 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Podle jeho názoru rozhodnutí finančního
ředitelství ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, samo o sobě nemůže obstát, protože
nesplňuje základní kritéria kladená na srozumitelnost a vykonatelnost výroku. Toto rozhodnutí,
pokud by stálo samo o sobě, jak v předmětné věci krajský soud učinil, nesplňuje kritéria
rozhodnutí, která mohou být předmětem přezkumu podle ust. §65 s. ř. s. Jedině ve spojení
s dalšími rozhodnutími tvoří jednolitý celek, který taková kritéria splňuje. To se odráží i ve lhůtě
pro podání žaloby proti takovému rozhodnutí, která počíná teprve poté, co byl výrok
odpovídajícím způsobem utvořen, neboť není na stěžovateli, aby si výrok ukládající jemu
povinnost dotvářel sám. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že obě jeho rozhodnutí byla
učiněna a vydána v souladu s právními předpisy a navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta
jako nedůvodná.
Ministerstvo se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnilo s hodnocením provedeným
krajským soudem. K reálné nejistotě stěžovatele o jeho právech a povinnostech stran rozhodnutí
finančního ředitelství ze dne 11. 12. 2007 nedošlo, neboť postupem podle ust. §50 zákona
o správě daní a poplatků lze zamítnout pouze odvolání, nikoliv pak rozhodnutí správce daně.
Je tedy nesporné, že i při učiněné zřejmé chybě v psaní byl výrok z rozhodnutí jako celku jasně
patrný i v kontextu uvedené právní úpravy. Posouzení úvodní části rozhodnutí bez jeho
celkového obsahu není na místě i s ohledem na skutečnost, že podle Ústavního soudu (např.
III. ÚS 702/01 a II. ÚS 702/01) výrok rozhodnutí končí před poučením správce daně
o opravných prostředcích. Výrok tak svým rozsahem nelze ani v tomto případě vnímat úzce jako
oddělenou část rozhodnutí, z níž jedině podle stěžovatele čerpá daňový subjekt informaci o svém
osudu, nýbrž jako vlastní informační obsah rozhodnutí s jeho vnitřní vazbou. Ministerstvo proto
navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom
sám shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V daném případě podal stěžovatel dne 3. 6. 2008 žalobu proti „rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, ve spojení
s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2007,
č. j. 11526/07-1200-607208, o opravě zřejmých omylů a nesprávností a ve spojení s rozhodnutím
Ministerstva financí České republiky ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391, o odvolání“
a jako žalovaného v ní označil Finanční ředitelství v Hradci Králové.
Krajský soud si však podanou žalobu vyhodnotil tak, že se stěžovatel domáhá přezkumu
tří správních rozhodnutí (finančního ředitelství a ministerstva), a proto usnesením ze dne
15. 1. 2009, č. j. 30 Ca 74/2008 – 41, rozhodl, že žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství
ze dne 17. 12. 2007, č. j. 11526/07-1200-607208, a žaloba proti rozhodnutí ministerstva
ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391, se vylučují k samostatnému projednání. Následně
bylo rozhodnuto o postoupení těchto vyloučených věcí Městskému soudu v Praze. Tento soud
však vyslovil s postoupením nesouhlas a předložil věci Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o příslušnosti podle ust. §7 odst. 6 s. ř. s. Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že nesouhlas Městského soudu v Praze s postoupením věci je důvodný a že místně příslušný
je Krajský soud v Hradci Králové. Krajský soud poté spojil uvedené věci ke společnému řízení
a rozhodl napadeným usnesením tak, jak je výše uvedeno.
Není sice vyloučeno, aby v rámci jedné žaloby soud přezkoumával několik správních
rozhodnutí, ale v dané věci tomu tak nebylo. Stěžovatel se totiž podanou žalobou mimo
jakoukoliv pochybnost domáhal přezkumu jen jednoho, přesně konkretizovaného, správního
rozhodnutí. V této souvislosti lze poukázat i na to, že stěžovatel proti rozhodnutí ministerstva
ze dne 27. 3. 2008, č. j. 39/21992/2008-391, podal dne 4. 6. 2008 žalobu u Městského soudu
v Praze. Krajský soud byl podanou žalobou vázán a nebyl oprávněn ji jakkoliv modifikovat.
Krajský soud tedy pochybil pokud v rozporu s dispoziční zásadou rozhodoval o třech žalobách
proti třem správním rozhodnutím. Tím bylo řízení před soudem zatíženo vadou, která měla
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že žalobou bylo napadeno pouze rozhodnutí finančního ředitelství
ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11312/07-1200-607208, přezkoumal Nejvyšší správní soud napadené
usnesení pouze ve smyslu stížní námitky, a to zda ve vztahu k tomuto rozhodnutí byla žaloba
odmítnuta v souladu se zákonem.
Podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle odst. 4 citovaného ustanovení
zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.
V souladu s ust. §40 odst. 2 a 3 s. ř. s. končí lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo roků
uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Není-li
takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní
den.
Vzhledem k tomu, že napadené správní rozhodnutí bylo doručeno zástupci stěžovatele
dne 12. 12. 2007 a stěžovateli dne 21. 12. 2007 a žaloba byla podána až dne 3. 6. 2008, stalo
se tak po uplynutí lhůty stanovené pro podání žaloby v ust. §72 odst. 1 s. ř. s. Vydání rozhodnutí
o opravě podle ust. §56 zákona o správě daní a poplatků, resp. rozhodnutí o odvolání proti
takovému rozhodnutí, nemá za následek, že by dnem jeho doručení začala běžet nová lhůta
pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje rozhodnutí o opravě. Na rozdíl
od opravného usnesení vydaného soudem ve smyslu ust. §54 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §106
odst. 2 s. ř. s. (k restriktivnímu výkladu těchto ustanovení viz rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2007,
č. j. 4 Ans 3/2006 - 123), vůči němuž lze podat pouze jediný opravný prostředek, a to kasační
stížnost, je možné proti rozhodnutí o opravě podat podle ust. §56 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků odvolání. Smyslem přípustnosti odvolání není poskytnout účastníku řízení novou
možnost podat opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí, ale pouze možnost bránit
se proti opravě a jejímu případnému dopadu na původní rozhodnutí a na právní sféru účastníka
řízení. V této souvislosti lze odkázat i na judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne
11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 237/02, Sb. n. u., sv. 29, č. 38, v němž bylo vysloveno: „Z textu
tohoto ustanovení je patrné, že je lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně
podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení nelze naopak měnit vlastní
skutková zjištění či jejich již provedené právní hodnocení, na jejichž základě byla stanovena povinnost k úhradě
celního dluhu. […] Není však možné, aby se z odkazem na uvedené ustanovení měnil (v tomto případě zásadně)
obsah rozhodnutí. Takový postup zakládá důvodné pochybnosti o správnosti rozhodování příslušného celního
orgánu, nasvědčuje libovůli jeho rozhodování a je jednoznačně v rozporu s principem právní jistoty,
jenž je imanentní pojmu "právního státu" (čl. 1 odst. 1 Ústavy).“ V návaznosti na tento nález dospěl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 42/2007 - 142, k závěru,
že „oprava zřejmých omylů a nesprávností ve smyslu ustanovení §56 zákona o správě daní a poplatků umožňuje
jen odstraňování chyb, kterých se dopustil správce daně ve vydaných rozhodnutích, tedy opravy různých méně
významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel, ale také opravy početních chyb. Daňový subjekt
se však touto cestou nemůže domáhat revize vlastní hmotněprávní povinnosti“.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského
soudu a žalobu odmítl (§110 odst. 1 s. ř. s.)
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Protože Nejvyšší
správní soud rozhodl současně se zrušením rozsudku krajského soudu i o odmítnutí návrhu
(žaloby), rozhodl rovněž o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu