ECLI:CZ:US:2003:2.US.237.02
sp. zn. II. ÚS 237/02
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 11. března 2003 sp. zn. II. ÚS 237/02 ve věci ústavní stížnosti P. J. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7. 2. 2002 sp. zn. 30 Ca 108/99, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni z 8. 2. 1999 č. j. 310/1-43/99 a č. j. 310/1-44/99 o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově z 25. 11. 1998 č. j. 98/162 a č. j. 98/163 o vyměření cla a daně z přidané hodnoty.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2002 sp. zn. 30 Ca 108/99, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 8. 2. 1999 č. j. 310/1-43/99 a č. j. 310/1-44/99 a rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově ze dne 25. 11. 1998 č. j. 98/162 a č. j. 98/163 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství v Plzni a rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 108/99 a spisový materiál Celního úřadu v Rozvadově k projednávané věci, z nichž zjistil následující:
Celní úřad v Rozvadově obsahově shodnými rozhodnutími ze dne 25. 11. 1998 zn. 98/162 a 98/163 vyměřil stěžovateli podle §241 zákona č.13/1993 Sb., celní zákon, clo a daň z přidané hodnoty ve výši 808 918 Kč a 755 987 Kč s odůvodněním, že mu coby deklarantovi bylo zboží uvedené v rozhodnutí pobočkou Celního úřadu Rozvadov-dálnice propuštěno do režimu tranzitu a byla mu stanovena lhůta k jeho předložení Celnímu úřadu Cínovec. Podle §140 odst. 2 celního zákona je stěžovatel jako hlavní povinný odpovědný za splnění podmínek vyplývajících z režimu tranzitu. Vzhledem k tomu, že zboží nebylo celnímu úřadu určení předloženo, vyměřil celní úřad uvedený celní dluh.
V odvolání proti těmto rozhodnutím stěžovatel namítal, že své povinnosti vyplývající pro něj z příslušných ustanovení celního zákona splnil a jejich splnění také bylo Celním úřadem Cínovec potvrzeno. Neměl důvod o těchto potvrzeních pochybovat a jednal vždy v dobré víře, že se zbožím bylo nakládáno ve smyslu režimu tranzitu. Pokud Celní úřad v Rozvadově tvrdí, že zboží nebylo řádně a včas předloženo celnímu úřadu určení, nebyla tato skutečnost zaviněna stěžovatelem, ale zřejmě zaměstnanci celního úřadu určení a dalšími osobami, zejména zaměstnanci dalšího dopravce, firmy B., s. r. o., a to činností, jež má znaky trestného činu. Stěžovatel uvádí, že se nedopustil žádného jednání, které by bylo trestným činem nebo přestupkem. Není proti němu vedeno trestní řízení a jen nedopatřením nebylo podáno odvolání proti rozhodnutí o celním přestupku, o kterém popírá, že by se jej dopustil.
Rozhodnutími Celního ředitelství v Plzni ze dne 8. 2. 1999 zn. 310/1-43/99 a 310/1-44/99 (ve znění opravných rozhodnutí ze dne 11. 2. 1999) bylo jeho odvolání, v podstatě se shodnou argumentací, tj., že nesplnil svou povinnost deklaranta (jako hlavní povinný) dopravit zboží s příslušnými doklady v souladu s podmínkami stanovenými celním úřadem ve stanovené lhůtě do celního úřadu určení, zamítnuto. V rozhodnutích celního ředitelství se dále uvádí, že podle §107 odst. 1 celního zákona může celní prohlášení učinit každý, kdo může v souladu s celními předpisy příslušnému celnímu úřadu předložit zboží, na něž se celní prohlášení vztahuje, nebo zajistí jeho předložení se všemi doklady stanovenými celními předpisy, které upravují režim, do kterého je zboží navrženo. Celní ředitelství v původních rozhodnutích uvedlo, že stěžovatel podle přiloženého materiálu jednal jménem a ve prospěch zastoupené osoby (firmy U. - N.) podle §107 odst. 2 písm. a) celního zákona. V opravném rozhodnutí nahradilo uvedené tvrzení tvrzením, že podle přiloženého materiálu stěžovatel jednal vlastním jménem podle §107 odst. 3 celního zákona. Plná moc fy U. - N. pro zastupování stěžovatele byla dána v rozsahu "celní" (zřejmě celní služby), a to služby pro vývoz a dovoz, z čehož jednoznačně nevyplývá, že byl zmocněn k zastupování přímému. Jednal tedy jménem vlastním. Jako deklarant [§2 písm. n) celního zákona] nesplnil povinnost plynoucí z režimu tranzit.
Ve správní žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání uvedených rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, v podstatě namítal, že dopravcem dováženého zboží byla firma U. - N., která mu vystavila plnou moc k provádění celních služeb pro vývoz a dovoz zboží. Tato plná moc byla předložena společnosti C. T., s. r. o., I. s. R., která však vyplnila jednotlivé celní deklarace v rozporu se zmíněnou plnou mocí, kdy jako hlavního povinného uvedla jeho, i když byl pouze zaměstnancem firmy U. - N. Pokud snad nebylo zboží celnímu úřadu určení předloženo ve stanovené lhůtě, je otázkou, proč uvedený celní úřad vydal potvrzení o předložení. Stěžovatel má za to, že své povinnosti vyplývající pro něj z příslušných ustanovení celního zákona splnil. Nepředložení zboží celnímu úřadu určení bylo zaviněno zaměstnanci celního úřadu určení a dalším dopravcem, a to jednáním majícím znaky trestného činu, které je předmětem vyšetřování. V něm celní ředitelství vystupuje jako poškozený s nárokem na náhradu mu vzniklé škody. K výzvě soudu doplnil žalobní návrh o tvrzení, že správní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s příslušnými ustanoveními celního zákona, zejména §31 a 241. Tvrdí, že není osobou odpovědnou za vznik celního dluhu ani daňovým subjektem. V celním řízení jednal pouze jako zaměstnanec-řidič - na základě plné moci - a údaj o tom byl i uveden do kolonky č. 50 na celní deklaraci. Stěžovatel taktéž zdůraznil, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav a že napadaná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
Krajský soud žalobu zamítl rozhodnutím napadeným ústavní stížností. V odůvodnění uvedl, že povinnost zaplatit dovozní clo (celní dluh při dovozu) vzniká i při nedodržení podmínek stanovených pro propuštění zboží do příslušného celního režimu [§241 odst. 1 písm. b) celního zákona]. Dlužníkem je ten, kdo měl plnit povinnosti stanovené pro použití režimu, do něhož bylo toto zboží propuštěno, anebo má splnit podmínky stanovené při propuštění tohoto zboží do příslušného režimu. Z důkazů provedených v celním řízení soud zjistil, že správní orgán prvního stupně propustil do navrženého celního režimu přímého tranzitu zahraniční zboží s tím, že bude v nezměněném stavu dopraveno Celnímu úřadu Cínovec. Bylo nepochybné, že uvedené zboží celnímu úřadu určení dopraveno fakticky nebylo a že došlo ke vzniku celního dluhu. Bylo tedy nutné určit, kdo je celním dlužníkem povinným k zaplacení celního dluhu. Správní orgány dospěly ke shodnému závěru, že jím je stěžovatel, neboť podával celní prohlášení a jemu bylo jako hlavnímu povinnému zboží propuštěno do režimu tranzitu.
Námitku stěžovatele, že byl pouze zaměstnancem firmy U. - N., nepovažoval soud za důvodnou. Uvedl, že otázka toho, kdo je hlavním povinným, byla vyřešena již před oběma posuzovanými celními řízeními, která byla zahájena z úřední povinnosti správního orgánu prvního stupně (§270 a násl. celního zákona). Soud zdůraznil, že jedno (návrhové) řízení se zabývalo propuštěním dopravovaného zboží do režimu tranzitu a druhé (konané z úřední povinnosti celních orgánů) vyměřením celních dluhů. Prvá řízení byla zahájena na základě celních prohlášení ze dne 28. 1. 1998 a ze dne 5. 2. 1998, jimiž bylo navrhováno propuštění přepravovaného zboží do celního režimu tranzitu. Z obou návrhů bylo nepochybné, že je podává výlučně stěžovatel, a to sám za sebe (bylo uvedeno jeho jméno, příjmení i přesná adresa bydliště v České republice). K prohlášení bylo připojeno datum vyhotovení podání a vlastnoruční podpis stěžovatele. Nebyl ale předložen jediný údaj o tom, že celní prohlášení podává přímo zaměstnavatel stěžovatele F. N. anebo že celní prohlášení podává stěžovatel jako zástupce uvedeného zaměstnavatele. Z celních prohlášení bylo též zřejmé, že jimi navrhuje propuštění konkrétně popsaného druhu a množství dopravovaného zboží do režimu přímého tranzitu. Soud konstatoval, že celní deklarace byly způsobilé k projednání, měly všechny zákonné náležitosti a správní orgán prvního stupně neměl zákonný důvod vyzývat stěžovatele k odstranění nějaké vady či snad provést dokazování stran zjištění postavení stěžovatele v celním řízení. Celní úřad nepochybil, když oba uvedené návrhy na zahájení řízení přijal a zboží žalobce propustil do požadovaného režimu tranzitu. Taková celní rozhodnutí nemusela obsahovat odůvodnění ani poučení o opravném prostředku (§104 odst. 2, 4 a 5 celního zákona). Stěžovatel proti žádnému z nich nepodal odvolání, a tak rozhodnutí nabyla právní moci, a to ještě před tím, než byla vydána rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyměření celních dluhů. Rozhodnutí o propuštění zboží do režimu tranzitu nebyla ani později zákonným způsobem změněna či zrušena. Byla vydána příslušným správním orgánem, jenž k tomu měl zákonem svěřenou pravomoc, a jde proto o právně existující správní akty, které netrpí takovými vadami, jež by přivodily jejich nulitu, nicotnost, neexistenci. Soud proto není oprávněn v daném řízení zabývat se jejich zákonností. Nezjistil tedy, že by správní orgány porušily jakákoli ustanovení "daňového řádu" či celního zákona, pokud konstatovaly, že stěžovatel měl postavení hlavního povinného. Stěžovatel jako povinný porušil režim tranzitu, vznikl mu tím celní dluh a správní orgán mu opodstatněně uložil povinnost k jeho úhradě.
Soud konečně odmítl i námitku stěžovatele, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná vzhledem k vydaným opravným usnesením. Dle názoru soudu totiž opravou rozhodnutí nedošlo ke změně právní kvalifikace. V celních spisech se nenacházely žádné listiny o tom, že stěžovatel jednal jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele. Nedošlo tedy k pochybení, byly-li pouze opraveny zřejmé nesprávnosti.
Stěžovatel napadá shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že věc byla nesprávně právně posouzena, neboť je pouhým řidičem v pracovním poměru a důsledně plnil pokyny svého zaměstnavatele. V řízení nevyšlo najevo, že by se od těchto pokynů jakkoli odchýlil. Namítal, že ze strany správních orgánů došlo k porušení základní zásady správního řízení vyjádřené ve správním řádu [zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)] a v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s níž musí správní orgán při své rozhodovací pravomoci přihlížet ke skutečnému obsahu právního úkonu, nejen k jeho formálnímu vyjádření, a že jednou ze základních povinností správních orgánů je pomoci účastníkovi správního řízení. Pokud by správní orgán tyto své povinnosti splnil, musel by dojít k závěru, že stěžovatel jako řidič a zaměstnanec nemůže být hlavním povinným ve smyslu §140 odst. 1 a 2 celního zákona.
Stěžovatel napadá také závěry obecného soudu založené na závěru, že správní řízení proběhlo ve dvou ucelených fázích, přičemž rozhodnutí vydané v rámci řízení prvého (dle něhož je celním deklarantem a hlavním povinným stěžovatel) je závazné pro řízení druhé. Závěr soudu, že z těchto rozhodnutí není patrno, že by byl hlavním povinným někdo jiný, považuje stěžovatel za nesprávný. K celním deklaracím byla přiložena plná moc, z níž je patrno, že stěžovatel je zaměstnancem F. N. a je jím zmocněn k provádění celní služby pro vývoz a dovoz zboží. Tedy již v prvním řízení muselo být správnímu orgánu zřejmé, že stěžovatel jedná jménem svého zaměstnavatele. Také posouzení skutečnosti, že stěžovatel uvedl do kolonky č. 50 označení "řidič", jako nadbytečné, není správné. Šlo o projev vůle stěžovatele, že jedná jménem toho, pro něhož jako řidič pracoval. Stěžovatel i upozorňuje, že jednou ze základních zásad správního řízení, která rovněž nebyla dodržena, je poučovací povinnost správního orgánu. On nebyl poučen o možnosti podat odvolání proti celní deklaraci a kopie deklarace mu ani nebyla doručena. Nikdy se nevzdal svého práva odvolat se. Je zřejmé, že správní orgán nedodržel zákonný postup při vydávání správních aktů. Stěžovatel upozorňuje, že proti skutečným pachatelům je vedeno trestní stíhání. Jedná se zejména o zaměstnance celních orgánů a spediční firmy C. T., s. r. o. Soud se konečně nevypořádal ani s pravomocným rozhodnutím Celního ředitelství v Českých Budějovicích č. j. 1254/412-01/99, jímž bylo rozhodnuto o celním přestupku stěžovatele. I tento orgán se ztotožnil se zjištěním, že stěžovatel byl pro celní řízení vybaven plnou mocí, vystavenou zaměstnavatelem, že celní deklaraci vyplňovala třetí osoba (C. T., s. r. o.) a že v řízení se prokázalo použití nepravých razítek či podpisů pracovníků celního orgánu. Je tedy pravomocně rozhodnuto, že se stěžovatel celního přestupku nedopustil. Proti stěžovateli není vedeno žádné trestní řízení. Stěžovatel poukazuje závěrem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 460/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 148) v obdobné věci.
Podle ustanovení §32 zákona č. 182/1993 Sb. vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Plzni, Celní ředitelství v Plzni a Celní úřad v Rozvadově, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Plzni navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Stěžovatel uplatňuje v řízení před Ústavním soudem stejné výhrady, které uplatnil i dříve v žalobě a v průběhu soudního jednání. Soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele stran porušení jeho práva ústavně zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. I nadále trvá na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje. V řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 108/99 nebyl oprávněn zabývat se zákonností rozhodnutí o návrhu na propuštění přepravovaného zboží do celního režimu tranzitu, protože na základě žaloby mohl posuzovat jedině zákonnost následného celního řízení a rozhodnutí o vyměření celních dluhů stěžovateli. Z tohoto důvodu se též nezabýval právním názorem Celního ředitelství v Českých Budějovicích uvedeným v rozhodnutí zn. 1254/412-01/99, jež v mimoodvolacím řízení řešilo dřívější celní rozhodnutí o přestupku stěžovatele. Soud také uvedl, že netrvá na konání ústního jednání před Ústavním soudem.
Celní ředitelství v Plzni ve svém vyjádření reprodukovalo průběh řízení a uvedlo, které právní předpisy a která ustanovení je třeba na danou věc aplikovat. Celní orgány nemohly v souladu s platnou právní úpravou žádným způsobem ovlivnit skutečnost, zda určitá osoba vystupuje jako deklarant či nikoli. Pokud stěžovatel měl být pouze řidičem a zástupcem zaměstnavatele dle plné moci zmíněné v ústavní stížnosti, pak měl takto také jednat. V návrzích na celní řízení, v nichž je stěžovatel uveden jako hlavní povinný a nikoli jako zástupce, splnil zákonné povinnosti deklaranta - hlavního povinného. Dle názoru celního ředitelství tedy není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje nezákonný postup při přijetí celního prohlášení a jeho potvrzení, resp. propuštění zboží celním orgánem dle návrhu stěžovatele. Pokud jde o zmíněné trestní řízení proti osobám, které dovoz a organizování nedodání zboží v režimu tranzit připravovaly, celní orgány o něm samozřejmě věděly. Právě na základě jejich znalosti bylo prokázáno, že zboží nebylo dodáno celnímu úřadu určení. To však neznamená, že celní dluh nebude požadován na hlavním povinném. S ohledem na to proto rovněž navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Celní úřad v Rozvadově ve svém vyjádření uvedl, že přijal písemné celní prohlášení stěžovatele na propuštění zboží do režimu tranzitu, neboť pro přijetí celního prohlášení byly splněny všechny zákonné podmínky uvedené v §106 odst. 1 celního zákona. Deklarantem - hlavním povinným v režimu tranzitu - se v souladu s celními předpisy stal stěžovatel. Celní úřad neměl důvod v daných případech osobu deklaranta a jeho vůli navrhnout zboží do příslušného režimu zpochybňovat. Pokud stěžovatel namítá, že k celním deklaracím byla přiložena plná moc, z níž vyplývalo, že je zmocněn zaměstnavatelem k provádění celní služby pro vývoz a dovoz zboží, mohl celní prohlášení učinit jménem svého zaměstnavatele, neboť celní prohlášení může učinit každý (§107 odst. 1 celního zákona), tedy i dopravce. Z celních prohlášení ovšem vyplývá, že je učinil vlastním jménem. Správnost tohoto údaje potvrdil podpisem a podáním celních prohlášení (§105 odst. 4 celního zákona). Celní úřad též upozornil, že proti rozhodnutím v celním řízení může deklarant podat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, který následuje po jeho doručení, odvolání (§104 odst. 6 celního zákona). Rozhodnutí v celním řízení, jímž se zboží propouští do navrženého režimu, neobsahuje odůvodnění a poučení o opravném prostředku (§104 odst. 6 celního zákona). Celní orgány v celním řízení postupují dle příslušných ustanovení celního zákona. Jen pokud uvedený předpis nebo jiný zvláštní zákon právní úpravu dané problematiky neupravují, postupují dle ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky pro přijetí celního prohlášení, není důvod, aby celní úřad v podaném celním prohlášení zpochybňoval samotného deklaranta a jeho vůli navrhnout předmětné zboží k propuštění do příslušného režimu. K trestnímu řízení celní úřad dodává, že uvedená věc je v kompetenci orgánů činných v trestním řízení. Z dokladů získaných celním úřadem v zahraničí vyplývá, že stěžovatel uzavřel u zahraničního zaměstnavatele přepravní smlouvu o přepravě zboží - 135 sudů etylalkoholu nedenaturovaného s obsahem alkoholu 96 %, kód zboží 22071000. Při deklarování zboží u celního úřadu však předložil jinou přepravní smlouvu - smlouvu o přepravě 135 sudů etylalkoholu denaturovaného s obsahem alkoholu 96 %, kód zboží 22072000, což bylo v rozporu s ustanovením §80 celního zákona.
Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 267/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 150), jenž se týká obdobné ústavní stížnosti jiného stěžovatele, taktéž zaměstnance firmy U. - N., Ústavní soud zjistil následující: Ústavní soud vyzval pana F. N. (firmu U. - N.), aby v dané věci doložil plnou moc, na základě níž jej stěžovatel zastupoval. Pan N. danou plnou moc neměl k dispozici, Ústavnímu soudu však zaslal plnou moc pana P. J., která měla být obsahově totožná. Uvádí, že pan J. vykonal obdobné přepravy jako stěžovatel ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 267/02, jenž byl jako řidič pro tyto dovozy vybaven plnou mocí podle §107 odst. 2 celního zákona, na základě níž přímo zastupoval svého zaměstnavatele. Z plné moci vystavené pro pana J. vyplývá, že je zaměstnancem firmy U. - N. a je zplnomocněn provádět celní služby pro vývoz a dovoz zboží.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Pro posouzení ústavní stížnosti je dle názoru Ústavního soudu rozhodující především otázka, zda lze z hlediska ústavní ochrany základních práv a svobod akceptovat výše uvedenou argumentaci správního soudu, že v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ca 109/99 nebyl oprávněn se zabývat zákonností dříve učiněných správních rozhodnutí.
Podle §245 odst. 1 občanského soudního řádu při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné rozhodnutí závazné a není-li pro jeho přezkoumání stanoven zvláštní postup. Podle komentáře k občanskému soudnímu řádu (Bureš-Drápal-Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 5. vydání 2001, str. 783 a násl.) řeší citované ustanovení obtížný problém, který ve správní praxi velmi často nastává, totiž problém vzájemných vazeb správních aktů. "V oboru veřejné správy dochází zhusta k tomu, že právní poměry osoby jsou konečným způsobem upraveny teprve po vydání několika na sebe navazujících správních aktů, a to buď několika rozhodnutí (vydaných v řízení, jichž je taková osoba účastníkem a jednotlivá rozhodnutí jsou jí adresována), a nebo je osobě vydáno rozhodnutí jediné, jemu ale předchází iniciativa úřadu, který má takový konečný akt vydat, spočívající v tom, že jako podklad pro konečné rozhodnutí si úřad obstarává sám potřebné akty úřadů jiných. Doktrína tu správně liší tento postup, který se nazývá subsumpcí správních aktů, od onoho, označovaného jako řetězení aktů. Pro řetězení je typické, že fyzická nebo právnická osoba-účastník bývá vždy účastníkem každého takového řízení, proti každému dílčímu (nebo - z časového hlediska - etapovému) rozhodnutí má právo podat odvolání, o němž rozhodne nadřízený správní orgán... a jednotlivá rozhodnutí - vydaná v časové posloupnosti - zasahují účastníka v právech a povinnostech a zpravidla mají pro něj i samostatný (například hospodářský) význam."
V dané věci je zřejmé, že prvotními správními rozhodnutími byla rozhodnutí o propuštění zboží do navrženého režimu přímého tranzitu, jež vznikla potvrzením jednotných celních deklarací (TCP) celními orgány. Taková rozhodnutí, resp. takovým způsobem vzniklá prvostupňová rozhodnutí neobsahují odůvodnění a poučení o opravném prostředku. I v celním řízení se však uplatňuje princip, že odvolání je v zásadě přípustné proti všem prvostupňovým rozhodnutím celního orgánu. Proto bylo teoreticky možné i proti potvrzeným TCP podat řádný opravný prostředek. Za okolností daného případu však dle přesvědčení Ústavního soudu nelze stěžovateli přičítat, že opravný prostředek nevyužil, když ze shromážděných podkladů zřetelně vyplývá, že se za účastníka celního řízení nepovažoval, neboť byl přesvědčen, že jedná jako řidič, tj. zaměstnanec, za tím účelem byl vybaven plnou mocí a taková praxe byla zaměstnavatelem uplatňována. Následným rozhodnutím, tj. poté, kdy bylo zjištěno nesplnění povinnosti uložené v přijatém tranzitním celním prohlášení, celní orgány pouze deklarovaly výši cla a určily lhůtu pro plnění. Bezprostřední hmotné důsledky měla pro stěžovatele až tato následná rozhodnutí. Proto se dle názoru Ústavního soudu měl správní soud v rámci správního přezkumu řádně zabývat i námitkami stěžovatele uplatněnými ve vztahu k předcházejícím správním rozhodnutím, tj. tranzitním celním prohlášením, nikoli pouze rozhodnutími o vyměření celního dluhu. Připuštění názoru, který uvedl správní soud ve svém vyjádření, že identifikace hlavního povinného byla pravomocně vyřešena již dříve, než celní orgány vydaly svá rozhodnutí o vyměření celních dluhů stěžovateli, a tudíž že tuto skutečnost musel soud - bez ohledu na jednání a úmysly třetích osob - akceptovat (nemohl přezkoumat), by v reálném životě mohlo vést k nepředvídatelným následkům pro všechny osoby, jež byly nesprávně v celním prohlášení uvedeny jako deklaranti.
Krajský soud ve svém rozhodnutí také uvedl, že celní ředitelství správně opravilo část odůvodnění svých rozhodnutí (také napadených ústavní stížností), neboť postupovalo v souladu s důkazy, jež mělo k dispozici. Nejednalo se tedy o změnu právní kvalifikace postavení stěžovatele, ale o pouhé opravení zřejmé nesprávnosti [§56 odst. 1 písm. b) "daňového řádu"]. V celních spisech se nenacházely žádné listiny o tom, že při podání celních tranzitních deklarací jednal stěžovatel jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele.
S uvedeným posouzením Ústavní soud nesouhlasí. Text původních odůvodnění rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, v němž bylo uvedeno, že stěžovatel jednal jménem a ve prospěch zastoupené osoby, tzn. firmy U. - N., dle §107 odst. 2 písm. a) celního zákona, byl opravným usnesením ze dne 11. 2. 1999, vydaným dle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., změněn na text, dle kterého stěžovatel jednal vlastním jménem dle §107 odst. 3 celního zákona. Z opravných rozhodnutí celního ředitelství ze dne 11. 2. 1999 vyplývá, že ve spisu byla založena i plná moc firmy U. - N. pro stěžovatele [celní ředitelství uvádí, že byla dána v rozsahu "celní" (zřejmě celní služby), a to vývoz a dovoz, údajně z ní však nevyplývalo, že by stěžovatel byl zmocněn k zastupování přímému, a jednal tedy jménem vlastním].
Dle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb. (který se dle §320 celního zákona vztahuje i na celní řízení) platí, že správce daně na žádost nebo z úřední povinnosti stanovenou daň rozhodnutím opraví nebo zruší, pokud došlo při stanovení daňové povinnosti ke zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu, zejména jde-li o stanovení daňové povinnosti u téže daně a téhož daňového subjektu. Z textu tohoto ustanovení je patrné, že je lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení nelze naopak měnit vlastní skutková zjištění či jejich již provedené právní hodnocení, na jejichž základě byla stanovena povinnost k úhradě celního dluhu. Jak bylo uvedeno, obsah opravného rozhodnutí celního ředitelství nenasvědčuje závěru obecného soudu, dle něhož šlo o pouhé uvedení původního rozhodnutí do souladu s důkazy, jež měl rozhodující orgán k dispozici, neboť ve spisu nebyly listiny o tom, že by stěžovatel jednal jménem svého zaměstnavatele. Naopak, podle uvedeného opravného rozhodnutí taková listina evidentně celnímu ředitelství byla k dispozici a celní ředitelství zjevně dodatečně přizpůsobilo právní zhodnocení této listiny výroku rozhodnutí. Skutečnost, zda stěžovatel jednal vlastním jménem či jménem a ve prospěch zastoupené osoby, byla pro dané rozhodnutí klíčová a nemůže být chápána jako zjevná chyba v psaní, počítání či jiný zjevný omyl. Tím mohou být písařské chyby či omyly v součtech. Není však možné, aby se z odkazem na uvedené ustanovení měnil (v tomto případě zásadně) obsah rozhodnutí. Takový postup zakládá důvodné pochybnosti o správnosti rozhodování příslušného celního orgánu, nasvědčuje libovůli jeho rozhodování a je jednoznačně v rozporu s principem právní jistoty, jenž je imanentní pojmu "právního státu" (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Při posuzování napadených rozhodnutí celního ředitelství měl soud už jen z tohoto hlediska přistoupit k jejich zrušení pro nepřezkoumatelnost.
Ústavní soud má za to, že řízení vedoucí k napadenému rozsudku nebylo jako celek spravedlivé. Výkon státní moci, který zjevně ignoruje požadavek pro právní stát samozřejmý, tj., že nalézání práva má směřovat k řešení spravedlivému, nemůže Ústavní soud akceptovat. Správní soud dostatečně nepřihlédl k námitkám uplatněným stěžovatelem a v rámci soudního přezkumu nevěnoval patřičnou pozornost zejména námitce, že stěžovatel de facto nebyl účastníkem celního řízení. Dle přesvědčení Ústavního soudu tím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Proto napadený rozsudek podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jakož i veškerá jemu předcházející správní rozhodnutí zrušil.