ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.39.2009:206
sp. zn. 7 As 39/2009 - 206
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobkyně: Ing. M. Z.,
zastoupena JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem Tovární 14, České Budějovice,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2,
České Budějovice, zastoupen JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem se sídlem Slezská 13, Praha 2,
za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) J. K., 2) Z. H., 3) J. B., 4) V. B., v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2009,
č. j. 10 Ca 67/2007 – 162,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2009,
č. j. 10 Ca 67/2007 – 162, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také „krajský soud“) ze dne
29. 1. 2009, č. j. 10 Ca 67/2007–162, bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu
Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic
(dále jen „stěžovatel“) ze dne 24. 1. 2007, č. j. KUJCK 29755/2006 OREG/16, kterým bylo
částečně změněno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „stavební úřad“)
ze dne 1. 8. 2006, č. j. SU/13092/2005 El, o umístění stavby „Přeložka silnic II/156 a II/157-3
etapa“ (podjezd pod kolejištěm Českých drah) na pozemcích v k. ú. České Budějovice 5 a České
Budějovice 6 a ve změnou nedotčených částech bylo přezkoumávané rozhodnutí potvrzeno
a podaná odvolání byla zamítnuta. Krajský soud rozhodl současně i o zrušení uvedeného
prvoinstančního správního rozhodnutí ze dne 1. 8. 2006 a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku krajský soud především uvedl, že z vyjádření nadřízeného orgánu
pořizovateli územně plánovací dokumentace je zřejmé, že navržená stavba je v souladu
s upravenou směrnou částí územního plánu Českých Budějovic. Současně se uvádí, že úpravou
směrné části došlo k překročení vymezení směrné části územního plánu města, což znamená
zásah do obsahu závazné části územního plánu. Takový zásah se provádí změnou územního
plánu postupem podle §31 odst. 1 a 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (dále jen „stavební zákon“). Stejný názor, že v případě úpravy pro trasu tunelu pod nádražím
v Českých Budějovicích se jedná o prokázaný zásah do závazné části územního plánu města,
vyjádřilo Ministerstvo pro místní rozvoj. Jestliže navržená stavba odpovídá úpravě směrné části
tak, jak byla provedena postupem podle §31 odst. 3 stavebního zákona, pak taková skutečnost
nepostačuje pro posouzení souladu návrhu s územně plánovací dokumentací. Krajský soud
konstatoval, že jak Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 7 As 44/2007 – 148, uvedl, pro vydání územního rozhodnutí je nezbytný soulad se závaznou
částí územně plánovací dokumentace. V souzené záležitosti upravená směrná část územně
plánovací dokumentace ze závazné části územně plánovací dokumentace vybočuje. To potvrzuje
stanovisko nadřízeného orgánu pořizovatele územně plánovací dokumentace, o které se opírá
rozhodnutí stěžovatele. Z územního plánu Českých Budějovic, který byl soudu předložen,
je zřejmé, že změna směrné části územního plánu nebyla projednána postupem podle §31
odst. 1 a 2 stavebního zákona. Přitom i směrné části územně plánovací dokumentace musejí být
v souladu se závaznou částí územně plánovací dokumentace. Z předložených podkladů,
konkrétně územního plánu Českých Budějovic, vyjádření nadřízeného orgánu pořizovatele
územně plánovací dokumentace a z vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj plyne, že navržená
stavba je sice v souladu s upravenou směrnou částí územního plánu, avšak není v souladu
se závaznou částí územního plánu. Takové zjištění podle názoru Nejvyššího správního soudu
znamená jediné a sice to, že je tu důvod návrh na vydání územního rozhodnutí zamítnout.
Krajský soud konstatoval, že se zřetelem k právnímu názoru vyjádřenému Nejvyšším správním
soudem je nezbytné na rozhodnutí stěžovatele pohlížet jako na nepřezkoumatelné, protože
z tohoto rozhodnutí není patrné, podle jaké územně plánovací dokumentace byl posuzován
soulad navržené stavby s územním plánem Českých Budějovic. Vyjádření odborného orgánu pro
územní plánování nepředstavuje dostatečný podklad pro posouzení souladu navržené stavby
se závaznou částí územně plánovací dokumentace. Z rozhodnutí stavebního úřadu plyne,
že grafická interpretace územního plánu byla jednoznačnější, než bylo územním plánem
sledováno. To vedlo k úpravě grafické části územního plánu města. Za takové situace
je odůvodnění o souladu návrhu s územně plánovací dokumentací rozporné a zjištění stavebního
úřadu o tom, že navržená stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací, neodpovídá
předloženým podkladům. Krajský soud uzavřel, že jestliže lze návrhu na vydání územního
rozhodnutí vyhovět pouze tehdy, odpovídá-li závazné části územně plánovací dokumentace, pak
dodržení takového požadavku prokázáno není. V důsledku toho nebylo napadené rozhodnutí
vydáno v souladu s §37 odst. 1 stavebního zákona. V samotném závěru odůvodnění rozsudku
krajský soud uvedl, že podle §76 odst. 1 písm. b) zák.č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s.ř.s.“), nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože skutkový stav, který vzal
správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., přičemž současně uvedl,
že je kasační stížnost přípustná, neboť se krajský soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu (§104 odst. 3 písm. a/ s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl,
že krajský soud byl vázán právními názory Nejvyššího správního soudu, aby se věcí znovu
zabýval, provedl úkony a důkazy potřebné ke skutkovému a právnímu vymezení územně
plánovací dokumentace platné v době vydání správních rozhodnutí a provedl její zcela konkrétní
porovnání a vyhodnocení ve vztahu k předmětnému návrhu na umístění stavby. Nejvyšší správní
soud též uložil krajskému soudu provést vlastní hodnocení územně plánovací dokumentace
skutkovou a právní úvahou a vyloučil správnost postupu soudu, kterým by převzal názor
správních orgánů na tuto stěžejní otázku bez dalšího. Těmito pokyny a názory se však krajský
soud plně neřídil. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud zrušil správní rozhodnutí bez jednání,
s neoprávněným odkazem na splnění podmínek §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., bez provedení
jakýchkoli důkazů a skutkových zjištění, s nepřípustným odkazem toliko na odborné stanovisko
v záležitosti posouzení navržené stavby podle platné územně plánovací dokumentace a vyjádření
Ministerstva pro místní rozvoj. To vše bez uvedení konkretizace těchto stanovisek a tudíž
bez možnosti přezkoumat, o jaká stanoviska se jedná, bez přezkoumatelného právního
posouzení, jaká územně plánovací dokumentace měla být závazným podkladem pro vydání
územního rozhodnutí. Krajský soud opírá rozsudek o závěr, že navržená stavba je sice v souladu
se směrnou částí, avšak není v souladu se závaznou částí územně plánovací dokumentace, když
z této závazné části vybočuje. Jediným podkladem pro takové zjištění bylo pro krajský soud blíže
nespecifikované odborné stanovisko v záležitosti posouzení navržené stavby podle platné
územně plánovací dokumentace a vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj. Stěžovatel
konstatoval, že pokud zaujímalo stanovisko Ministerstvo pro místní rozvoj, mohlo tak činit
pouze v rámci §14 odst. 3 zák.č. 2/1969 Sb., které stanoví, že ministerstvo zabezpečuje
informační metodickou pomoc městům. Metodická pomoc a tím i jeho stanovisko nemá
jakoukoli autoritativní či konstitutivní povahu. Není právně závazné, nemůže proto
být ani závazným či rozhodujícím podkladem pro rozhodnutí. Stanovisko navíc předchází vydání
územního rozhodnutí, mohlo tedy následně dojít ke změně skutkového stavu věci. Rovněž,
pokud zaujal stanovisko Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor územního plánování, stavebního
řádu a investic, oddělení územního plánu a stavebního řádu s odkazem na stížnost žalobkyně
podle vyhl.č. 150/1958 Ú.l. a §14 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, nemůže mít takové
stanovisko jakoukoli autoritativní či konstitutivní povahu. Není právně závazné, nemůže proto
být ani závazným či rozhodujícím podkladem pro rozhodnutí. Stěžovatel doplnil, že rozsudek
je nepřezkoumatelný i z toho důvodu, že krajský soud přesně nespecifikoval jednotlivá
stanoviska, kterých bylo vydáno ve správním řízení více, a to různě komentovaných. Není
vyloučeno, že stanoviska mohla být vydána na základě neaktuálních podkladů. Stěžovatel proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil, a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla,
že se krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vyslovil svůj
názor na směrné i závazné části územního plánu, shledal, že podklady rozhodnutí neumožňovaly
učinit závěr o souladu s územně plánovací dokumentací, a zcela jasně dovodil, že napadené
rozhodnutí nebylo vydáno v souladu s §37 odst. 1 stavebního zákona. Krajský soud dospěl
ve shodě s Nejvyšším správním soudem k názoru, že rozhodnutí stěžovatele je vadné a konkrétně
popsal, v čem spatřuje podstatu těchto vad, a proto je rozsudek věcně i formálně vyhovující.
Osoby zúčastěné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti
a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V dané věci je především sporné, zda umístění předmětné stavby, tj. „Přeložka silnic
II/156 a II/157-3 etapa“ (podjezd pod kolejištěm Českých drah), bylo navrženo v souladu
s územním plánem města Českých Budějovic, platným v době vydání prvoinstančního
rozhodnutí, resp. v době vydání napadeného rozhodnutí.
Podle §37 odst. 1 stavebního zákona je podkladem pro vydání územního rozhodnutí
územně plánovací dokumentace. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku ze dne
26. 11. 2008, č. j. 7 As 44/2007 – 148 (dostupný na www.nssoud.cz), platná územně plánovací
dokumentace je závazným podkladem při vydání každého územního rozhodnutí a žádnou stavbu
nelze umístit v rozporu s ní. Nesoulad návrhu na umístění stavby s územně plánovací
dokumentací je tak vždy důvodem jeho zamítnutí.
Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozsudkem zrušil předchozí rozsudek krajského
soudu ze dne 18. 7. 2007, č. j. 10 Ca 67/2007– 71, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud krom jiného výslovně uvedl, že „z napadeného rozsudku
krajského soudu není patrno, jaká územně plánovací dokumentace, resp. v jakém znění a s jakým konkrétním
obsahem, měla být závazným podkladem pro vydání územního rozhodnutí ze dne 1. 8. 2006, a jaká
dokumentace pro vydání rozhodnutí krajským úřadem o odvolání ze dne 24. 1. 2007, a to za situace, kdy
stěžovatelka tvrdí, že není soulad rozhodnutí o umístění stavby s územním plánem a krajský soud má za to,
že tomu tak bylo. Krajský soud nemohl posoudit, bez skutkového a právního vymezení územně plánovací
dokumentace platné v době vydání správních rozhodnutí o návrhu na umístění stavby a jejího zcela konkrétního
porovnání a vyhodnocení ve vztahu k návrhu na umístění stavby, zda je územně plánovací dokumentace závazným
podkladem pro vydání územního rozhodnutí ze dne 1. 8. 2006, resp. rozhodnutí o odvolání ze dne 24. 1. 2007
či nikoliv. Krajský soud má přitom za rozhodné, že v době rozhodování o umístění stavby tu existovala územně
plánovací dokumentace, se kterou je navržená stavba v souladu. Stěžovatelka v žalobě přitom namítala,
že napadené správní rozhodnutí se opírá o Protokol, který je nicotným územně plánovacím aktem. Krajský soud
se však v rozporu se zásadami přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí prakticky nezabýval významem tohoto
Protokolu z hlediska územně plánovací dokumentace, ačkoliv původně dozorové orgány vyslovily jisté pochybnosti
o zákonnosti změny této dokumentace, ale ani další územně plánovací dokumentace, která má být podkladem
pro vydání územního rozhodnutí. Pokud jde o ostatní územně plánovací dokumentaci vycházel krajský soud
z toho, že město České Budějovice pořídilo územní plán, jehož závazná část byla schválena obecně závaznou
vyhláškou č. 4/2000, vedle níž byla zpracována i směrná část územního plánu, a grafická část územního plánu
byla dána do souladu s vyhláškou, kterou byla schválena závazná část územního plánu města. Krajský soud,
aniž by uvedl všechny součásti územně plánovací dokumentace a jejich podstatné vyhodnocení (pouze velmi obecně
uvedl, že podle porovnání výkresu přehledné situace stavby předložené pro rozhodování o návrhu na vydání
územního rozhodnutí s provedenou úpravou směrné části územního plánu města je tu věcný soulad navrženého
řešení s platnou územně plánovací dokumentací), zcela nepřezkoumatelně dovodil, že „je-li k tomu povolaným
odborným orgánem vyjádřeno, že navržená stavba v rozporu s územně plánovací dokumentací není a to stanovisko
podloženo odkazem na konkrétní podklady, pak není důvod, aby odvolací správní orgán ani následně soud
z takového stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování nevycházel“. Krajský soud tedy bez jakéhokoliv
vlastního hodnocení územně plánovací dokumentace, a v tomto směru i bez zaujetí stanoviska k námitkám
stěžovatelky, převzal bez dalšího názor správních orgánů, ačkoliv mělo jít o skutkovou a právní úvahu soudu.
Žalobní námitkou stěžovatelky o nedostatku prostoru pro navrhovanou stavbu v předmětném území se pak
krajský soud nezabýval vůbec.“
Krajský soud se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu neřídil. Krajský
soud především neuvedl, jaká územně plánovací dokumentace, resp. v jakém znění a s jakým
konkrétním obsahem měla být závazným podkladem pro vydání územního rozhodnutí,
resp. napadeného rozhodnutí. Krajský soud skutkově ani právně nevymezil územně plánovací
dokumentaci platnou v době vydání správních rozhodnutí. Krajský soud neprovedl ani její
konkrétní porovnání a vyhodnocení ve vztahu k návrhu na umístění stavby. Krajský soud
opětovně bez jakéhokoliv vlastního hodnocení územně plánovací dokumentace, převzal
bez dalšího názor správních orgánů, ačkoliv mělo jít o skutkovou a právní úvahu soudu. Krajský
soud dospěl k závěru, že „z předložených podkladů, konkrétně územního plánu města České Budějovice,
vyjádření nadřízeného orgánu pořizovatele územně plánovací dokumentace a vyjádření Ministerstva pro místní
rozvoj plyne, že navržená stavba je v souladu s upravenou směrnou částí územního plánu, avšak není v souladu
se závaznou částí územního plánu.“ Ač krajský soud uvedl, že navržené umístění stavby není
v souladu se závaznou částí územního plánu, neuvedl žádná konkrétní skutková zjištění
ani konkrétní skutkové a právní závěry, na základě kterých ke svému závěru dospěl.
Ve své podstatě tak bez dalšího převzal pouze názor správních orgánů, tentokráte těch, které
vyznívaly ve prospěch žalobkyně. Žalobní námitkou stěžovatelky o nedostatku prostoru
pro navrhovanou stavbu v předmětném území se krajský soud znovu opět nezabýval.
Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že bez konkrétního skutkového a právního
vymezení územně plánovací dokumentace nemůže soud učinit jednoznačný závěr o tom,
zda umístění předmětné stavby bylo navrženo v souladu či v rozporu s územně plánovací
dokumentací, resp. její závaznou částí. Obdobně nelze učinit jednoznačný závěr o tom,
zda upravená směrná část územně plánovací dokumentace vybočuje z její závazné části. Součástí
správních spisů, které byly soudu předloženy správními orgány, jsou přitom listiny, které vyřešení
sporných otázek umožňují. Jsou jimi především projektová dokumentace stavby obsažená v části
správních spisů označené „svazek č. 4“, zejm. výkresy, ze kterých je zřejmé konkrétní prostorové
umístění předmětné stavby, a dále listiny obsažené v části správních spisů označené „svazek č. 2“.
Těmito listinami je jednak obecně závazná vyhláška č. 4/2000 ze dne 17. 5. 2000, o závazných
částech územního plánu města České Budějovice, dále jako její součást grafická část obsahující
soubor výkresů, konkrétně výkres 2.1. – hlavní výkres funkční regulace území (funkční řešení
ploch), výkres 3.1. – komunikační skelet města (funkční schéma) a výkres – veřejně prospěšné
stavby. Součástí této části spisového materiálu jsou dále usnesení zastupitelstva č. 47/2003,
usnesení zastupitelstva č. 182/2005 a materiál pro jednání zastupitelstva ze dne 15. 9. 2005, jehož
součástí je i navržené vyobrazení výkresů č. 2.1. a 7.1. Součástí části správních spisů označené
„svazek 1“ je dále např. listina s názvem „Úprava směrné části územního plánu města České
Budějovice v k.ú. České Budějovice 6 – tunel pod nádražím“. Ač byl krajský soud povinen
na základě těchto listin učinit jednoznačná skutková zjištění a skutkové a právní závěry, těmito
listinami se konkrétním a přezkoumatelným způsobem nezabýval. Pokud se krajský soud
postupně při rozhodování opíral o jednotlivá stanoviska správních orgánů vyjadřujících názor
na sporný problém, mohou být tato jistě jakýmsi vodítkem při řešení sporného problému,
v žádném případě se však soud odkazem na jejich obsah či prostým převzetím jejich závěrů
nemůže zprostit své povinnosti učinit vlastní kvalifikované skutkové a právní posouzení,
zda předmětná stavba byla či nebyla navržena v souladu se závaznou částí územně plánovací
dokumentace.
Pokud jde o krajským soudem tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného správního
rozhodnutí z toho důvodu, že z něho není patrné, podle jaké územně plánovací dokumentace
byl posuzován soulad navržené stavby s územním plánem Českých Budějovic, nutno konstatovat,
že závěr krajského soudu je neopodstatněný. Na straně 16 napadeného správního rozhodnutí
stěžovatel například uvedl, že „s ohledem na výše uvedené se proto nelze přiklonit k názoru, že projednávaná
stavba je v rozporu s platnou územně plánovací dokumentací daného území.“ Stěžovatel tímto odkazoval
na předchozí citaci stanoviska ze dne 21. 11. 2006. Stěžovatel dále uvedl, že „v odkazu na toto
stanovisko odvolací orgán konstatuje a doplňuje, že propojení ulice Mánesovy a Dobrovodské je závazným
regulativem územního plánu, což v územním řízení projednávaná stavba respektuje. Vlastní umístění stavby
(propojení výše uvedených ulic stavbou železničního podjezdu), lze pak považovat za směrnou část (druhy a vzory
navrhovaných křižovatek lze upřesnit v navazující územně plánovací dokumentaci, popř. v územně plánovacích
podkladech, popř. územním řízení). Z napadeného rozhodnutí tudíž vyplývá, že stěžovatel rozhodoval
podle „platné“ územně plánovací dokumentace, tj. podle dokumentace účinné v době vydání
napadeného rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno shora, posouzení otázky, zda předmětná stavba
byla či nebyla skutečně navržena v souladu se závaznou částí územně plánovací dokumentace,
tj. dokumentací platnou a účinnou v době vydání napadeného rozhodnutí, je však povinností
krajského soudu.
Nejvyšší správní soud shledal důvodnou také námitku stěžovatele o nesplnění podmínek
pro rozhodnutí věci bez jednání.
Soud je zásadně povinen nařídit k projednání věci jednání. Jednou z výjimek z této zásady
je ustanovení §76 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z obecné zásady, je nutné,
aby krajský soud rozhodoval bez jednání pouze tehdy, pokud pro takový postup jsou splněny
všechny zákonem stanovené podmínky. Soud je současně povinen svůj postup odůvodnit. Podle
§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
rozsudkem krom jiného proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí, je v rozporu se spisy. Krajský soud v závěru rozsudku uvedl, že „podle §76
odst. 1 písm. b) s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože skutkový stav, který vzal
správní orgán za základ napadeného rozhodnutí je v rozporu se spisy.“ Ač krajský soud rozhodl
bez jednání odkazem na citované ustanovení, svůj postup vůbec neodůvodnil. Krajský soud
pouze uvedl, že „zjištění stavebního úřadu o tom, že navržená stavba je v souladu s územně plánovací
dokumentací, neodpovídá předloženým podkladům.“ Tento závěr nevypovídá nic o tom, že by skutkový
stav, který vzal za základ napadeného rozhodnutí stěžovatel, byl v rozporu se spisy, neboť
se vyjadřuje toliko ke zjištění stavebního úřadu. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
dospěl k jednoznačnému závěru, že navržená stavba je sice v souladu s upravenou směrnou částí
územního plánu, avšak není v souladu se závaznou částí územního plánu. Podle krajského soudu
bylo napadené rozhodnutí vydáno v rozporu s §37 odst. 1 stavebního zákona. Byla-li mezi
účastníky řízení spornou otázka souladu navržené stavby se závaznou částí územně plánovací
dokumentace, tj. splnění požadavku uvedeného v §37 odst. 1 stavebního zákona, je závěr soudu
o nesouladu umístění stavby s §37 odst. 1 stavebního zákona výsledkem věcného řešení této
sporné otázky. Napadené správní rozhodnutí tudíž bylo soudem zrušeno z důvodu jeho
nezákonnosti, nikoli z důvodu vady řízení. Krajský soud proto nebyl oprávněn o věci samé
rozhodnout bez jednání.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle §110 odst. 1
věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je krajský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku.
O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu