ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.61.2010:89
sp. zn. 7 As 61/2010 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Ing. V. A., MBA,
zastoupen JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem Na Hradbách 3, Ostrava - Moravská
Ostrava a Přívoz, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2010, č. j. 58 A 2/2010 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupkyně JUDr. Hany
Skotnicové náklady řízení ve výši 2880 Kč do patnácti dnů do právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2010, č. j. 58 A 2/2010 - 48, zrušil
rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen „stěžovatel“) ze dne 11. 11. 2009,
č. j. KUOK 106209/2009, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Lipník nad Bečvou ze dne 21. 8. 2009, č. j. MU/16901/2009/OD-DP, jímž
byl žalobce uznán vinným tím, že dne 6. 12. 2008 ve 14:58 h řídil v obci Lipník nad Bečvou
na silnici I/47 ve směru jízdy na obec Osek nad Bečvou osobní vozidlo zn. BMW 560 registrační
značky x a v místě, kde je stanovena dopravní značkou maximální rychlost na 70 km/h, bylo
hlídkou Městské policie Lipník nad Bečvou silničním laserovým rychloměrem zjiš těno,
že jel rychlostí 86 km/h, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 4. zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, z a což mu byla uložena pokuta
ve výši 2000 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že vyhodnotil jako
důvodnou žalobní námitku, že rozhodnutí stěžovatele bylo doručováno zástupkyni žalobce, které
již dne 9. 11. 2009 vypověděl plnou moc. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že oznámení
o vypovězení plné moci žalobcem sdělila právní zástupkyně žalobce městskému úřadu
elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem přípisem podaným již dne 9. 11. 2009 (tedy
před vydáním rozhodnutí stěžovatele), ale tuto skutečnost se v důsledku administrativní ch yby
na podatelně městský úřad jako prvoinstanční správní orgán nedozvěděl a v důsledku toho
ani stěžovateli nebyla při vydání napadeného rozhodnutí tato skutečnost známa. Pochybení
na podatelně městského úřadu však nelze nijak přičítat žalobci či jeho práv ní zástupkyni, která
vypovězení plné moci oznamovala. Právní zástupkyně žalobce nepostupovala nesprávně
ani v tom, že vypovězení plné moci doručovala městskému úřadu, protože podle obsahu
správního spisu jí nebylo známo, že spis již byl zaslán odvolacímu orgánu. Za situace,
kdy i odvolání se podle ust. §86 odst. 1 zákona č. 500/ 2004 Sb., ve zněn í pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“) podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal
(tj. u městského úřadu), jenž ve věci činí i další úkony např. podle ust. §86 odst. 2 správního řádu
a může postupovat také podle §87 správního řádu, nelze tento postup právní zástupkyni žalobce
z žádného důvodu vyčítat. V daném případě bylo povinností městského úřadu po doručení
předmětného vypovězení plné moci toto doručit stěžovateli, což se však nestalo. Doručoval-li
tedy za této situace stěžovatel napadené rozhodnutí JUDr. Janě Kudrnové, která však již žalobce
nezastupovala, nemohlo jeho doručení této zástupkyni vyvolat právní účinky jinak s jeho
doručením spojené. K řádnému doručení rozhodnutí stěžovatele proto došlo až dne 22. 12. 2009
vhozením do poštovní schránky žalobce. Krajský soud v datu doručení napadeného rozhodnutí
žalovaného vycházel z údajů žalobce, z nichž lze dovodit, že od 22. 12. 2009 měl napadené
rozhodnutí k dispozici a mohl se s ním seznámit . V případě napadeného rozhodnutí stěžovatele
jde totiž o rozhodnutí, které je třeba v souladu s ust. §72 odst. 1 správního řádu oznámit
účastníkům doručením stejnopisu do vlastních rukou, přičemž u doručování do vlastních rukou
je doručení vhozením do adresátovi domovní schránky vyloučeno (srov. §20 odst. 4 správního
řádu). Na straně druhé však, jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2009,
č. j. 1 Afs 148/2008 – 73, „je-li adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka,
zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě
neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta.“
Krajský soud proto posoudil jako důvodnou i námitku prekluze, neboť spáchal-li žalobce
přestupek dne 6. 12. 2008, prekluzívní lhůta podle ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích uplynula
dne 6. 12. 2008 (správně 2009) a žalobci bylo napadené rozhodnutí žalovaného doručeno
až dne 22. 12. 2009. Údajný přestupek žalobce tedy již nebylo možné projednat.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž namítal, že samotná skutečnost, že dne
9. 11. 2009 došlo k vypovězení plné moci udělené žalobcem (dále jen „účastník řízení“)
zmocněnci, ještě sama o sobě neznamená, že nemohlo být i po tomto datu rozhodnutí týkající
se účastníka řízení řádně doručeno tomuto zmocněnci. Vypovězení plné moci zaslala bývalá
zmocněnkyně prvostupňovému správnímu orgánu, a to i přes skutečnost, že odvolání podala
již před čtyřiceti šesti dny, kdy jí muselo být jako osobě znalé práva známo, že spis již byl předán
podle ust. §88 odst. 1 správního řádu odvolacímu orgánu. Z uvedeného postupu lze dovodit,
že se ze strany právní zástupkyně a účastníka řízení jednalo o účelové jednání se snahou
o znemožnění doručení rozhodnutí ve lhůtě jednoho roku. V této souvislosti stěžovatel odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 As 32/2009 – 58. Stěžovatel
proto spatřuje nezákonnost v nesprávné interpretaci ust. §72 odst. 1 správního řádu, a proto
navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti účastník řízení uvedl, že si je vědom rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 1 As 32/2009 – 58, avšak odůvodnění
tohoto rozsudku na daný případ vůbec nedopadá. V daném případě došlo k vypovězení plné
moci dne 9. 11. 2009 a téhož dne zmocněnkyně elektronickou poštou se zaručeným
elektronickým podpisem vyrozuměla správní orgán o vypovězení plné m oci a výslovně požádala,
aby veškerá korespondence již byla zasílána přímo k rukám účastníka řízení. Přijetí tohoto přípisu
bylo bývalé zmocněnkyni účastníka řízení správním orgánem ještě téhož dne potvrzeno. Nic tedy
nebránilo tomu, aby správní orgán I. stupně opět elektronicky, pokud spis již byl odeslán
odvolacímu orgánu, tento přípis stěžovateli odeslal. Stěžovatel se tak o vypovězení pln é moci
mohl dozvědět již dne 9. 11. 2009, tedy před vydáním a doručováním rozhodnutí. Pokud
se to nestalo, nelze to klást za vinu účastníkovi řízení. Případně nic neb ránilo správnímu orgánu
I. stupně, aby obratem informoval zmocněnkyni účastníka řízení, že spis se nachází u odvolacího
orgánu. K odkazu na ust. §78 odst. 1 správního řádu účastník řízení uvedl, že pokud by lo
odvolání podáno dne 24. 9. 2009, nemusel již dne 9. 11. 2009 vědět o tom, zda bylo správním
orgánem I. stupně postupováno podle ust. §87 správního řád u. Hodnocení krajského soudu
je správné, neboť s ohledem na ust. §86 odst. 1 a 2 a §87 správního řád u byl postup bývalé
zástupkyně účastníka řízení zcela v pořádku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ve vztahu ke stížní námitce, že napadené rozhodnutí bylo řádně doručeno zástupkyni
účastníka řízení, neboť oznámila vypovězení plné moci účastníkem řízení správnímu orgánu
I. stupně, ač jí muselo být známo, že spis již byl předán podle ust. §88 odst. 1 správního řádu
odvolacímu správnímu orgánu, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 4. 2009, č. j. 1 As 32/2009 – 58, dostupný na www.nssoud, v něm bylo vysloveno,
že vypovězení plné moci nabývá (v nynějším případě vůči správnímu orgánu) účinnosti
až v momentě, kdy mu bylo oznámeno. Stěžovatel napadal především to, že bývalá zmocněnkyně
neoznámila vypovězení plné moci odvolacímu orgánu, a to i přesto, že odvolání sama podala
již před čtyřiceti šesti dny. Nejvyšší správní soud nepovažuje vzhledem k ust. §§86 až 88
správního řádu tuto námitku za důvodnou.
Podle ust. §86 odst. 1 správního řádu se odvolání podává u správního orgánu, který
napadené rozhodnutí vydal. Podle druhého odravce téhož ustanovení zašle správní orgán, který
napadené rozhodnutí vydal, stejnopis podaného odvolání všem účastníkům, kteří se mohli proti
rozhodnutí odvolat, a vyzve je, aby se k němu v p řiměřené lhůtě, která nesmí být kratší
než 5 dnů, vyjádřili. Podle okolností dále doplní řízení.
Podle ust. §87 správního řádu může správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal,
je zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví odvolání a jestliže tím nem ůže být způsobena újma
žádnému z účastníků, ledaže s tím všichni, kterých se to týká, vyslovili souhlas. Proti tomuto
rozhodnutí lze podat odvolání.
Podle ust. §88 odst. 1 správního řádu neshledá-li správní orgán, který napadené
rozhodnutí vydal, podmínky pro postup podle §87, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu
správnímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání. Jes tliže byl odvoláním napaden
jen některý výrok rozhodnutí podle §82 odst. 3 a lze-li příslušnou část spisu oddělit, předá
správní orgán pouze tu část spisu, která se týká otázky, o níž bylo rozhodnuto v napadeném
výroku rozhodnutí. V případě nepřípustného nebo opožděného odvolání předá spis odvolacímu
správnímu orgánu do 10 dnů; ve stanovisku se omezí na uvedení důvodů rozhodných
pro posouzení opožděnosti nebo nepřípustnosti odvolání.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že správní orgán I. stupně, u kterého se odvolání
podává, má sice předat správní spis odvolacímu orgánu do 30 dnů ode dne doručení odvolání,
avšak pouze pokud neshledá podmínky pro rozhodnutí o odvolání ve smyslu ust. §87 správního
řádu. V daném případě tak ani zástupkyně účastníka řízení jako osoba znalá práva nemohla vědět,
zda již byl předmětný spis předán odvolacímu orgánu. Předání spisu totiž podle citovaných
ustanovení nenásleduje vždy, ale pouze pokud správní orgán I. stupně nerozhodne sám ve smyslu
ust. §87 správního řádu. Ze správního spisu v dané věci nevyplývá, že by zástupkyně účastníka
řízení věděla dne 9. 11. 2009, že správní spis je již u odv olacího orgánu. Pokud by totiž
z konkrétních skutečností (např. z komunikace mezi ní a správním orgánem I. stupně, popř.
stěžovatelem) mohla seznat, že spis je již u odvolacího orgánu a přitom zaslala vypověze ní plné
moci správnímu orgánu I. stupně, bylo by možné posuzovat, zda tímto bylo vůbec správnímu
orgánu vypovězení řádně oznámeno a zda její jednání nebylo účelové se snahou o znemožnění
doručení rozhodnutí ve lhůtě jednoho roku. V daném případě však neexistují žádné skutečnosti,
z nichž by bylo možné dovodit, že zástupkyně účastníka řízení měla vědomost o tom , že spis
se již nachází u odvolacího orgánu. Proto zástupkyně účastníka řízení nepostupovala nesprávně,
pokud vypovězení plné moci doručovala správnímu orgánu I. stupně. Toto její jednání tak nelze
a priori považovat za účelové.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně účastníka řízení podle obsahu správního spisu nevěděla,
že se spis nachází již u odvolacího orgánu a nemohla tuto skutečnost s jistotou vyvodit
ani z právní úpravy řízení o odvolání, je třeba nabytí účinnosti vypovězení plné moci vztáhnout
k momentu, kdy se správnímu orgánu dostalo do jeho sféry oznámení o vypovězení plné moci.
V daném případě se tak stalo dne 9. 11. 2009, tedy doručením oznámení o vypovězení plné moci
správnímu orgánu I. stupně. Krajský soud tedy správně dovodil, že bylo povinností správního
orgánu I. stupně doručit předmětné oznámení odvolacímu orgánu. Protože napadené rozhodnutí
stěžovatele bylo podle tvrzení účastníka řízení vydáno až dne 16. 11. 2009 (ve správním spise
se nenachází údaj o tom, kdy bylo předmětné rozhodnutí předáno k doručení), měl správní orgán
I. stupně dostatek času zaslat předmětné oznámení, které bylo navíc zasláno v elektronické
podobě se zaručeným elektronickým podpisem, stěžovateli. Nejvyšší správní soud odkazuje
na judikaturu Ústavního soudu, který ve svých nálezech uvedl, že je věcí státu, aby organizoval
soustavu státních orgánů tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních pr áv
a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, byly respektovány. Případné
nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudů a ostatních státních orgánů
právem očekávají dodržování přiměřené doby řízení (srov. nález ze dne 14. 9. 1994,
sp. zn. IV. ÚS 55/94, nález ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. IV. ÚS 466/97, nález ze dne 11. 2. 2004,
sp. zn. II. ÚS 408/03). Tato judikatura se sice konkrétně vztahuje zejména k organizaci
soudnictví, avšak stejný princip lze použít i pro soustavu státních orgánů obecně, a proto
v daném případě nemůže jít k tíži účastníka řízení, že v důsledku administrativní chyby
na podatelně městského úřadu se odvolací orgán nedozvěděl včas o vypovězení plné moci
účastníkem řízení.
Odkazuje-li stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009,
č. j. 1 As 32/2009 - 58, je třeba uvést, že se nejedná o zcela t otožný případ. Lze souhlasit
se stěžovatelem, že z tohoto rozsudku vyplývá, že skutečnost, že dne 9. 11. 2009 došlo
k vypovězení plné moci udělené účastníkem řízení zmocněnci, ještě sama o sobě neznamená,
že nemohlo být i po tomto datu rozhodnutí, týkající se účastníka řízení, řádně doručeno tomuto
zmocněnci. Z tohoto rozsudku však také lze dovodit, že není vůbec rozhodné, kdy došlo
k vypovězení plné moci udělené účastníkem řízení zmocněnci, ale rozhodné je, kdy bylo toto
vypovězení oznámeno správnímu orgánu. Tím se však předmětné případy liší. Oznámení
o vypovězení plné moci bylo totiž ve věci sp. zn. 1 As 32/2009 účastníkem řízení zasláno
až 28. 2. 2008, tedy v ten den, kdy jeho zmocněnec na poště odmítl převzít předmětnou zásilku ,
a především až poté, co došlo k doručení předmětného rozhodnutí zmocněnci fikcí (již dne
25. 2. 2008). Vypovězení plné moci tak, na rozdíl od dané věci, nabylo účinnosti až poté, co bylo
řádně doručeno zmocněnci účastníka řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl krajský soud ke správnému závěru,
že stěžovatel nesprávně doručoval napadené rozhodnutí zástupkyni účastníka řízení JUDr. Janě
Kudrnové, která již ho v té době nezastupovala, a proto doručení napadeného správního
rozhodnutí této advokátce nemohlo vyvolat žádné právní účinky spojené s doručením.
K řádnému doručení rozhodnutí stěžovatele proto došlo až dne 22. 12. 2009 vhozením
do poštovní schránky účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou prekluze práva projednat přestupek.
Ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích stanoví, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho
spáchání jeden rok. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005,
č. j. 3 As 57/2004 - 39, publikovaný pod č. 845/2006 Sb. NSS, int erpretoval toto ustanovení
tak, že rozhodnutí o přestupku musí ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku nabýt právní
moci (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007,
č. j. 6 As 56/2004 - 68, a ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 10/2010 – 75, a ze dne 19. 8. 2010,
č. j. 7 As 41/2010 – 66, dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud i v dané věci dospěl
k závěru, že ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích je třeba vyložit tak, že přestupek musí
být v zákonné lhůtě projednán pravomocně. Pokud totiž právo správního orgánu projednat
přestupek po uplynutí prekluzívní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí
o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního
správního aktu. Není rozhodující, zda správní akt nabude právní moci marným uplynutím lhůty
k odvolání, oznámením rozhodnutí o podaném odvolání či případně jiným zákonem stanoveným
způsobem. Z procesního hlediska jde o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu.
Nelze připustit, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci až po uplynutí prekluz ívní lhůty.
Pod pojem „projednat“ je totiž třeba zahrnout i koneč ný výsledek postupu správního orgánu,
tedy nabytí právní moci, s níž jsou spojeny významné právní následky. Teprve v okamžiku nabytí
právní moci je rozhodnutí o přestupku úplné a neměnné (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 – 61, publikovaný pod č. 954/2006 Sb. NSS).
Krajský soud tak posoudil správně i námitku prekluze, neboť k jednání, které správní
orgán kvalifikoval jako přestupek spáchaný účastníkem řízení došlo dne 6. 12. 2008, a proto
prekluzívní lhůta podle ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích uplynula dne 6. 12. 2009, přičemž
účastníkovi řízení bylo napadené rozhodnutí odvolacího orgánu doručeno až dne 22. 12. 2009.
Ze všech důvodů výše uvedených není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů. Účastník řízení zastoupený advokátkou měl v řízení plný úspěch, a proto
má právo na náhradu nákladů, které mu vznikly. Náklady spočívají v odměně za jeden úkon
právní služby ve výši 2100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti) podle ust. §1 odst. 1, §7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“) a náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ust. §13 odst. 3
advokátního tarifu. Protože advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její odměna
o částku odpovídající této dani, kterou je povinna odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení v řízení
o kasační stížnosti podle ust. §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu n ebylo důvodu přiznávat,
jelikož advokátka zastupovala účastníka řízení ve stejné věci již v řízení před krajským soudem,
takže s ní byla dostatečně obeznámena. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že stěžovatel
je povinen zaplatit účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení v celkové výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu