ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.16.2010:70
sp. zn. 7 Azs 16/2010 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: M. T., zastoupená Mgr. Monikou Hulovou,
advokátkou se sídlem Podbrahy 40, Předměřice nad Jizerou, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009, č. j. 47 Az 18/2009 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni stěžovatelky – advokátce Mgr. Monice Hulové – se u r č u j e
na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka 2880 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2009, č. j. 47 Az 18/2009 – 48, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 20. 3. 2009,
č. j. OAM-80/LE-BE02-BE03-2009, kterým byla zamítnuta její žádost o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka namítá podle obsahu kasační stížnosti
stížní důvody ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
V kasační stížnosti tvrdila, že ministerstvo nedostatečně zjistilo skutkový stav věci, neboť
neprovedlo důkazy ve vztahu k pronásledování a fyzickému napadání bývalého manžela.
Stěžovatelka uvedla, že byla v 15ti letech donucena uzavřít sňatek, což, stejně jako následné
pronásledování, je možné považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť tímto
bylo porušeno její základní lidské právo na svobodnou volbu uzavřít manželství a rodinný
soukromý život. Zprávy mezinárodních organizací tento nikterak ojedinělý stav, kdy státní orgány
takové porušování lidských práv trpí, podrobně dokládají. Správní orgán si však v rozporu
se zákonem nevyžádal zprávy mezinárodních organizací, které by potvrzovaly nucené sňatky
na Ukrajině a nezájem státu o jejich zakázání.
Nejvyšší správní soud, vycházeje ze své ustálené azylové judikatury, konstatuje, že azylové
řízení a udělení mezinárodní ochrany není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím. Důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany jsou zákonem o azylu vymezeny
poměrně úzce. Stěžovatelka v průběhu správního řízení žádné azylově relevantní důvody
neuvedla, pouze poukazovala na potíže s bývalým manželem, který ji fyzicky a psychicky
ohrožoval. V této souvislosti se tvrzení, že sňatek byl vynucený, jeví jako účelové, neboť
v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany nic o nuceném sňatku neuvedla.
Z protokolu je pouze zřejmé, že církevní sňatek uzavřela v 15-ti letech. Skutečnost, že sňatek
byl vynucený, stěžovatelka uplatnila až v soudním řízení, takže ministerstvo ani nemohlo ohledně
situace v této sociální oblasti zjišťovat žádné další informace. Povinnost zjistit skutečný stav věci
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Ze žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit, že by měl povinnost domýšlet právně
relevantní důvody pro udělení azylu, jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil
příslušná skutková zjištění. V tomto smyslu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, dostupný na www.nssoud.cz, v němž je vysloveno,
že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí
žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí
dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla
povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit
posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“ Uvedla-li proto stěžovatelka v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany pouze důvody azylově nerelevantní, pro které odešla ze země původu, nerozhoduje
ministerstvo o tom, že se azyl podle ust. §12 zákona o azylu neuděluje, ale za podmínek ust. §16
zákona o azylu žádost zamítne jako zjevně nedůvodnou. V této souvislosti lze poukázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž je uvedeno, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím
spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly
vyvráceny.“
Stěžovatelka rovněž neuvedla žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohla
být vystavena pronásledování, resp. že by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy uvedené
ve smyslu ust. §14a zákona o azylu, spočívající např. v mučení nebo nelidském či ponižujícím
zacházení nebo trestání nebo ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti a proto Nejvyšší správní soud
neshledal žádné důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Ze všech výše uvedených důvodů je podle názoru Nejvyššího správního soudu kasační
stížnost nepřijatelná, a proto ji podle ust. §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovatelce byla usnesením krajského soudu ze dne 18. 5. 2009, č. j. 47 Az 18/2009 – 17,
ustanovena zástupcem advokátka a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu
advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7 a §9 odst. 3 písm. f) s přihlédnutím k §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovené
advokátce odměna za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) v částce 2100 Kč, a
podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč, tj.
2400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně doložila osvědčení o registraci plátce daně z přidané
hodnoty, byla tato částka v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
navýšena o 480 Kč (20 % daň z přidané hodnoty), tedy na celkovou výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu