ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.33.2010:128
sp. zn. 8 As 33/2010 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2008,
čj. fol/7405/08, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 9. 2009, čj. 10 Ca 5/2009 - 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2008, čj. fol/7405/08, žalovaná udělila žalobkyni pokuty
v celkové výši 600 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. f) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), k němuž došlo dne 9. 1. 2008
v pořadu Odpolední televizní noviny vysílaném od 17.00 hodin na programu Nova, dne
9. 1. 2008 v pořadu Televizní noviny vysílaném od 19.30 hodin na programu Nova, dne
13. 1. 2008 v pořadu Střepiny vysílaném od 21.30 hodin na programu Nova, dne 15. 1. 2008
v pořadu Televizní noviny vysílaném od 19.30 hodin na programu Nova, dne 16. 1. 2008
v pořadu Televizní noviny vysílaném od 19.30 hodin na programu Nova a dne 20. 1. 2008
v pořadu Střepiny vysílaném od 21.35 hodin na programu Nova. Současně žalovaná uložila
žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1000 Kč podle §79 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a §6 odst. 1 vyhlášky č. 50/2005 Sb.
II.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, čj. 10 Ca 5/2009 - 71, zamítl.
Městský soud neshledal opodstatněnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí, kterou žalobkyně opřela o neúplnost správního spisu. Ten podle ní neobsahoval
dostatek podkladů k tomu, aby mohlo být ve věci rozhodnuto. Žalobkyně podle městského
soudu nespojila takto obecný žalobní bod s konkrétními skutečnostmi, přičemž z obsahu spisu
nelze nepřezkoumatelnost z tvrzeného důvodu dovodit. K námitce odlišného obsahu spisového
materiálu městský soud uvedl, že jakkoliv ke spojení spisových materiálů došlo v souvislos ti
se spojením věcí s odstupem několika měsíců po vydání napadeného rozhodnutí, nemůže mít
tato skutečnost vliv na průběh řízení před vydáním rozhodnutí či na jeho věcnou správnost.
Městský soud neshledal námitku důvodnou, protože žalobkyně netvrdila konkrétní dotčení
na svých právech, a to ani nebylo zjištěno. Opak by bylo možné dovodit pouze v případě
konkrétního tvrzení a bylo-li by prokázáno, že takový zjištěný nedostatek mohl zkrátit účastníka
řízení na jeho právech. V posuzované věci podle městského soudu takové okolnosti nenastaly.
K námitce prekluze podle §61 odst. 1 věty prvé zákona o vysílání městský soud
konstatoval, že v posuzované věci došlo k porušení povinnosti ve dnech 9. 1. 2008, případně
až dne 16. 1. 2008 [správně je přitom zřejmě 20. 1. 2008 – pozn. NSS], řízení byla zahájena dne
7. 3. 2008, kdy byla žalobkyni doručena oznámení o zahájení řízení, konečné rozhodnutí bylo
vydáno dne 1. 7. 2008. Okamžikem, kdy se žalovaná dozvěděla o porušení povinnosti, bylo
zasedání žalované dne 26. 2. 2008. Lhůta podle §61 odst. 1 zákona o vysílání tedy byla
zachována. Výklad žalobkyně, podle nějž by podání správní žaloby mělo vliv na běh prekluzívní
lhůty s tím, že správní rozhodnutí není vykonatelné, je nesprávný. Takový závěr by v podstatě
znemožnil uložení sankce.
Dále žalobkyně tvrdila skutkově i právně nesprávné hodnocení věci, zejména
co do odůvodněnosti a oprávněnosti zveřejňování záběrů informujících o tzv. „kauze Kuřim“.
Městský soud uvedl, že svoboda projevu je nepochybně základním právem a že veřejnost
má právo na informace. V posuzované věci však nejde o omezování tohoto práva,
ale o dodržování povinnosti nezařazovat do vysílání záběry s konkrétním obsahem.
Z §32 zákona o vysílání vyplývá určité omezení svobody projevu. V některých odůvodněných
případech je totiž vyšší zájem na tom, aby se určitý obsah do vysílání nedostal. Svoboda projevu
ani jiné základní právo nejsou vždy absolutně bezbřehé. Podle městského soudu i žalobkyně
v žalobě uznala, že tzv. chlapec z Kuřimi se na předmětných záběr ech nacházel v situaci, kdy byl
vystaven těžkému tělesnému i duševnímu utrpení. Poukázala také na skutečnost, že šlo
o zavrženíhodné jednání matky a dalších osob, které má podivné souvislosti. Tím odůvodnila
snahu redaktorů získávat a zveřejňovat co nejvíce možných informací a vysvětlila jejich
předložení veřejnosti. Městský soud však odlišil právo na zveřejnění aktuálních informací o určité
kauze od potřeby a naplnění důvodu pro opakované zařazování dotyčných záběrů týraného dítěte
do vysílání. Neměl přitom pochyb, že uvedené pořady se zabývaly osobou B. Š., tedy přinášely
divákovi nové informace o osobě, která měla hrát určitou roli v kauze týrání. Záběry týraného
chlapce však nebyly nově získanými poznatky. Šlo o záběry zveřejněné více než před rokem,
přičemž po jejich opakovaném zveřejnění byla žalobkyně upozorněna, že opakovaným
zařazováním do vysílání dochází k porušení příslušného ustanovení zákona o vysílání. Argument
veřejného zájmu na zveřejnění určité informace nemůže podle městského soudu legitimizovat
bezdůvodné zařazování zákonem vyloučeného obsahu do vysílání. Žalovaná správně uzavřela, že
po uplynutí více než roku a půl od prvního zveřejnění uvedených záběrů chlapce již lze těžko
spatřovat důvod či dokonce veřejný zájem na jejich opakovaném zař azování do vysílání. Zejména
pak nelze spatřovat důvodnost takového kroku ve vazbě na zveřejňování, byť aktuálních,
informací o B. Š. Pokud by záběry týraného dítěte nebyly do předmětných pořadů zařazeny
vůbec, jejich obsah a informační přínos by se nezměnil. Záběry týraného dítěte neměly v
pořadech informační ani zpravodajský účel. Podle §32 zákona o vysílání nelze připustit, aby
záběry dítěte v pozici, v níž se nacházelo a která zjevně snižovala jeho lidskou důstojnost, byly do
vysílání zařazovány bezdůvodně. Důvodnost odvysílání takových záběrů musí být posuzována
objektivně. Důvod pro zařazení musí být takový, že by bez něj pořad zcela postrádal informační
hodnotu. Pak závažnost záběrů ve vztahu k jejich zveřejnění může případně umožnit zásah do
jiného práva. Městský soud shledal zákonným závěr žalované, že pro informování veřejnosti o
vztahu B. Š. ke kauze týrání nezletilých dětí nebylo nutné znovu zařazovat předmětné záběry.
Obdobně se městský soud postavil k závěru žalované, že na opakovaném zveřejňov ání dotyčných
záběrů týraného dítěte nebyl ani veřejný zájem. Žalobkyně tvrdila veřejný zájem, nijak jej však ve
vztahu a v přímé souvislosti s opakovaným zařazováním neosvědčila. Městský soud nezpochybnil
právo veřejnosti na zpravodajství a informace, upozorňující na negativní jevy ve společnosti, ale
zdůraznil i potřebu ochrany ostatních práv, která mohou být takovým jednáním zasažena či
porušena. Zákon pro podobné případy požaduje osvědčení důvodnosti opětovného zařazení
záběrů do vysílání, žalobkyně však tuto důvodnost neosvědčila. Argumentace veřejným
projednáváním trestní věci podle městského soudu v předmětném případu pro svou
nesrovnatelnost neobstojí.
Žalovaná podle městského soudu posoudila porušení §32 odst. 1 písm. f) zákona
o vysílání správně. Předmětné pořady totiž obsahovaly záběry osoby vystavené těžkému
tělesnému a duševnímu utrpení, tyto záběry pak byly do pořadů zařazeny bezdůvodně
a způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Městský soud nepochyboval, že záběry zobrazovaly
narušení integrity nezletilého dítěte v důsledku těžkého tělesného a duševního utrpení. Pokud
by takové záběry do pořadu (třebas televizních novin) nebyly vůbec zařazeny, jeho obsah
by se nezměnil.
Městský soud nepřisvědčil ani námitce, podle níž žalobkyně nebyla předem upozorněna
na porušení zákona. Žalobkyně, jak ostatně sama uvedla, byla předem upozorněna na porušování
předmětného ustanovení. Upozornění se týkalo zařazování stejných záběrů či jejich částí.
Tato skutečnost není ovlivněna tím, že žalobkyně po doručení u pozornění požádala
o jeho „dovysvětlení“. Vzala-li žalovaná žádost žalobkyně pouze na vědomí, nezpůsobuje
to nezákonnost upozornění. V rozhodnutí žalované ze dne 24. 9. 2007 byla žalobkyně
upozorněna na porušení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, kterého se měla dopustit
odvysíláním záběrů nahého chlapce v komoře na programu Nova ve dnech 10. - 13. 5.
a 20. - 22. 5. 2007 v pořadech Televizních noviny, Na vlastní oči a Střepiny. Tím žalobkyně
bezdůvodně zobrazila osobu vystavenou těžkému tělesnému a du ševnímu utrpení způsobem
snižujícím lidskou důstojnost. Žalovaná uložila žalobkyni lhůtu k nápravě „ihned“.
Podle městského soudu je podmínka předchozího upozornění splněna, upozornila-li žalovaná
provozovatele vysílání na porušení téže povinnosti stanovené zákonem. Rozhodující je,
že žalobkyně byla na porušení totožné zákonné povinnosti v minulosti upozorněna a byla
jí uložena povinnost s okamžitou platností zabezpečit, aby k dalšímu porušování tohoto
zákonného ustanovení nedocházelo. Z §59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání neplyne, že by žalovaná
byla povinna vyložit v upozornění jednotlivé skutkové podstaty správních deliktů či vysvětlovat
pojmy v nich obsažené. Smyslem předmětného ustanovení je upozornit provozovatele vysílání
na porušení jeho zákonných povinností a stanovit mu lhůtu k nápravě. Z vydaného upozornění
je zcela zřejmé, co bylo žalobkyni vytknuto, resp. jaké povinnosti se upozornění týká. Obsah
a odůvodnění upozornění pak netrpí vadou, jež by způsobovala jeho nicotnost či nezákonnost.
K návrhu na moderaci uložené sankce městský soud poznamenal, že aplikace
moderačního práva soudu je zásahem do uvážení správního orgánu, kdy se soud chová
jako správní orgán a může zasáhnout do výše trestu způsobem, jako by ho uděloval sám.
Snížením trestu nebo upuštěním od potrestání nezpochybňuje závěr správního orgánu,
že žalobkyně porušila zákon a dopustila se správního deliktu. Moderační právo však přísluší
soudu pouze tehdy, byl-li trest uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Městský soud dospěl k závěru,
že v posuzované věci nejsou uložené pokuty zjevně nepřiměřené, ale naopak odpovídají porušení
zákona, jeho charakteru, závažnosti reportáže, i zákonnému rozpětí. Podle toho byly pokuty
uloženy ještě při dolní hranici zákonné sazby. Pokud jde o srovnání výše pokut s dalšími
pokutami udělenými jiným provozovatelům, městskému soudu bylo z úřední činnosti známo,
že žalovaná udělila provozovateli celoplošného vysílání pokutu v totožné výši za obdobné
porušení zákona. Proto městský soud v posuzované věci neshledal prvky libovůle ani vybočení
z rozhodovací praxe ve vztahu k legitimnímu očekávání.
III.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřadila §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že vzhledem k obsahu odůvodnění sdělenému předsedkyní senátu
při vyhlášení rozsudku městský soud překvapivě uvedl až v písemném odůvodnění, že záběry
byly do pořadů zařazeny bezdůvodně a způsobem snižujícím lidskou důstojnost.
Dále stěžovatelka tvrdila, že svoboda projevu je základním právem zaručeným ústavně
i mezinárodními úmluvami. Z nich stěžovatelka dovodila legitimitu zobrazení snímků. Stanoví- li
nějaké zákonné ustanovení povinnost nezařazovat do vysílání určité záběry, jde o omezení
svobody projevu a fakticky o omezení práva informovat veřejnost. Jde o klíčové politické právo.
To sice není bezbřehé, ale v případě střetu základních práv je třeba uplatnit test proporcionality.
Městský soud při výkladu §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání nezohlednil č l. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ustanovení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání
podle stěžovatelky neukládá provozovateli vysílání povinnost „nezařazovat do vysílání“,
ale povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby vystavené těžkému tělesnému nebo životnímu
utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Svobodu projevu stěžovatelky nelze zužovat tak,
že by nemohla do vysílání opakovaně zařazovat konkrétní záběry. Nadto stěžovatelka
zpochybnila, že v roce 2008 šlo o stejn é záběry jako v roce 2007. Pokud existuje veřejný zájem
na zveřejnění určité informace a pokud tento zájem dokonce převažuje, je spolu s realizací
svobody projevu důvodem k tomu, aby mohly být záběry takových osob zobrazeny v televizním
vysílání.
Stěžovatelka nesouhlasila ani se závěry městského soudu, že v případě nezařazení
předmětných záběrů do pořadů by se nezměnil jejich obsah. Divák by totiž neobdržel informaci
v kontextu umožňujícím vytvoření názoru. Publikace záběrů podle stěžovatelky obstojí z hl ediska
potřebnosti, vhodnosti i přiměřenosti. Stěžovatelka nepřistoupila ke zveřejnění aktuálních snímků
chlapce pořízených tzv. videochůvičkou, protože tyto snímky by testem proporcionality neprošly.
Neměla tak jinou možnost než publikovat archivní záběry . Zvolené prostředky byly šetrné
k osobnostnímu právu (lidské důstojnosti). Stěžovatelka dále poukázala např. na stopáž záběru,
na skutečnost, že se jednalo o tentýž archivní snímek, bylo použito rastrování, kde to bylo
možné, nebyly uváděny další identifikační znaky, nešlo o záběry ilustrativní ani bulvárního
charakteru a publikace byla společensky žádoucí. K závěrům městského soudu o důvodnosti
stěžovatelka podotkla, že tyto závěry ke škodě věci nevyplývaly z upozornění ani z napadeného
rozhodnutí žalované. Na tento případ měla podle stěžovatelky dopadat pouze soukromoprávní
úprava [§11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „občanský zákoník“)]. Stěžovatelka považovala za nepřípustné, aby rozhodování
žalované (resp. její správní uvážení) bylo při přezkumu doplňováno či nahrazováno soudem.
Závěry městského soudu, že po uplynutí více než roku a půl od prvního zveřejnění
lze těžko spatřovat důvod či veřejný zájem pro opakované zařazení předmětných záběrů
do vysílání, nebo že důvodnost chybí zejména ve vazbě na zveřejňování byť aktuálních informací
o B. Š., nejsou podle stěžovatelky vůbec obsaženy v rozhodnutí žalované. Závěr o opakovaném
odvysílání záběrů chlapce pak není nijak podložen.
Dále stěžovatelka namítla, že žalovaná v souvislosti s informováním o kauze „Kuřim“
uložila pokutu pouze jí a České televizi. Všechny elektronické sdělovací prostředky přitom
v souvislosti s novými informacemi podávanými v této kauze zobrazovaly „chlapce z Kuřimi“.
To dokládá nepředvídatelnost rozhodování žalované a zneužití omezení stanoveného
v §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání.
Další stížní námitkou stěžovatelka tvrdila, že odůvodnění rozsudku postrádá dostatek
jasných a přesvědčivých důvodů vedoucích k závěru o její deliktní odpovědnosti. Napadeným
rozsudkem bylo zasaženo do ústavně a mezinárodními smlouvami zaručené svobody projevu
a svobody podnikání.
Stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku. Uvedla, že závěr městského soudu,
podle nějž stěžovatelka uznala, že chlapec na předmětných záběrech byl vystaven těžkému
tělesnému a duševnímu utrpení, nemá oporu ve spisu. Rovněž není pravdou, že by žalovaná
připustila odvysílání záběrů bezdůvodně, způsobem snižujícím lidskou důstojnost.
Stěžovatelka poukázala na nesprávný závěr městského soudu při vypořádání namítané
nezákonnosti upozornění. Žalovaná má upozorněním poskytnout provozovateli vysílání
informaci o budoucí praxi, tj. o tom, jaký obsah odvysílaných pořadů není v souladu se zákonem
o vysílání a bude sankcionován. V posuzované věci šlo o první upozornění na porušení
povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Z upozornění jednoznačně
nevyplývá, zda šlo o zobrazování bezdůvodné, protože je v něm mj. uvedeno, že žalovaná
shledává silný veřejný zájem, ale odvysílání záběrů nebylo natolik důvodné, aby nedošlo
k porušení cit. ustanovení. Městský soud nezkoumal, zda v konkrétních případech pořadů
odvysílaných v roce 2007 skutečně došlo k porušení cit. ustanovení.
Dále stěžovatelka namítla, že obsah správního spisu je jiný, než ten, který byl čten
u soudu, a chybí spisy týkající se předchozích upozornění. Zůstávají pochybnosti, z jakých
podkladů správní orgán vycházel. Z těchto důvodů měl městský soud napadené rozhodnutí
žalované zrušit.
Konečně pak stěžovatelka namítla, že projednávání věci před městským soudem bylo
na samé hranici spravedlivého procesu. Při jednání dne 25. 8. 2009 bylo zjištěno, že spis
není úplný, protože nejsou připojeny spisy týkající se správních řízení, která vyústila
v upozornění žalované. Soud proto vyzval žalovanou k připojení spisů. Při dalším jednání
městský soud konstatoval, že žalovaná založila dne 31. 8. 2009 do spisu rozhodnutí
sp. zn. 2007/767/DZU/CET. K dotazu stěžovatelky, jak je možné, že se uvedená listina
v okamžik nahlížení do spisu ve spisu nenacházela, předsedkyně senátu uvedla, že dne 1. 9. 2009
při nahlížení do spisu nebyl přípis žalované zažurnalizován ve spisu, neboť spis byl po jednání
dne 25. 8. 2008 předán kanceláři k přepisu protokolu z jednání. Kancelář předala spis referentovi
ke kontrole a přípis žalované byl spolu s připojeným rozhodnutím předložen předsedkyni senátu
následně s tím, že v něm byla vyznačena spisová značka 10 Ca 8/2009. Poté, co předsedkyně
senátu zjistila, že přípis patří spolu s rozhodnutím do věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 5/2009,
vydala pokyn k zažurnalizování tohoto podání a k vyhotovení opravného stejnopisu protokolu
z jednání pro stěžovatelku, založený ve spisu na čl. 54. Stěžovatelka při nahlížení do spisu dne
1. 12. 2009 zjistila, že přípis žalované je obsažen na jiném čísle listu, než bylo uvedeno při jednání,
a obsahuje razítko „Městský soud v Praze, pracoviště Hybernská, 1krát, 5 příloh“. Na přípisu
je zmiňováno číslo upozornění, které má tři stránky. Ve spisu chybí obálk a a stěžovatelce bylo
sděleno, že nebyla dohledána. Stěžovatelka má pochybnosti, z jakých podkladů městský soud
ve skutečnosti vycházel, protože při ústním jednání dne 16. 9. 2009 konstatoval, že žalovaná
doručila průvodní dopis spolu s upozorněním, ale na přípisu je vyznačeno více příloh,
než má samo upozornění. Tato vada mohla mít podle stěžovatelky za následek nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé.
IV.
Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Setrvala na názoru, že předmětné záběry
neměly pro obsah daných reportáží žádnou vypovídací hodnotu. Obsah reportáží se vztahoval
pouze k B. Š. a jejímu dopadení. Záběry týraného chlapce se v reportáži jeví jako nadbytečné.
Žalovaná je přesvědčena, že v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně a srozumitelně
odůvodnila úvahu, proč shledala zařazení záběrů týraného chlapce za porušující §32 odst. 1 písm.
f) zákona o vysílání. K námitce nezákonnosti upozornění uvedla, že se vztahovalo nejen k
samotné skutkové podstatě, ale dokonce k obdobným záběrům zařazeným do vysílání. Pokud jde
o námitku chybějících spisů vztahujících se k upozornění, má žalovaná za to, že spisový materiál
týkající se předešlého upozornění není nedílnou součástí spisového materiálu v nyní
projednávané věci. Soudní jednání proběhlo v souladu s principy spravedlivého procesu a
stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka opřela kasační stížnost zejména o námitku nesprávné aplikace §32 odst. 1
písm. f) zákona o vysílání.
Podle §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je jednou ze základních povinností
provozovatele vysílání bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému
tělesnému či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Tato povinnost
představuje jeden z legitimních příkladů omezení svobody projevu, resp. práva na informace,
zaručených čl. 17 Listiny, čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
(viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.) nebo čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (viz sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí
č. 209/1992 Sb.). Není třeba zdůrazňovat, že obdobně jako jiná politická práva a svobody
nepředstavuje svoboda projevu v demokratickém právním státě absolutní kategorii, ale může být
v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny omezena zákonem, jde -li o opatření v demokratické společnosti
nezbytné mj. pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro ochranu mravnosti.
Zákaz bezdůvodně zobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému
či duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost představuje vypořádání střetu
svobody projevu se základním právem každého na zachování jeho lidské důstojnosti, zaručeným
v podmínkách České republiky čl. 10 odst. 1 Listiny. Pokud má být zobrazení osoby vystavené
těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost
bezdůvodné, zákonodárce v zákoně o vysílání zřetelně a legitimně preferuje poskytnutí ochrany
právu na zachování lidské důstojnosti.
Právě zakotvení pojmu „bezdůvodně“ v normativní větě §32 odst. 1 písm. f) zákona
o vysílání naznačuje, kterým směrem se musí soustředit pozornost při testu proporcionality
pro případ střetu svobody projevu a práva na zachování lidské důstojnosti. Pro aplikaci §32
odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je (nad rámec naplnění ostatních prvků hypotézy právní normy)
klíčové posouzení (bez)důvodnosti vysílání citlivých záběrů. Lze shrnout, že v případě
bezdůvodného vysílání takových záběrů zákonodárce de facto vyloučil existenci střetu
zmiňovaných základních práv, protože jedno z nich výslovně upozadil. Tento závěr však
(s vědomím ústavním pořádkem zakotvené ochrany svobody projevu) může plně platit pouze
za podmínky, že pojem „bezdůvodně“ bude vykládán v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny.
O obecném jazykovém významu pojmu „bezdůvodně“ není pochyb. V souladu
s předpokladem racionálního zákonodárce je pak třeba vycházet z toho, že užil tohoto pojmu
v jeho všeobecném významu. Již jazyková metoda výkladu tak poskytuje poměrně přesnou
představu o obsahu předmětného pojmu. Jeho jádro se do značné míry kryje s hranicí
jeho nejširšího jazykového významu. Právě taková vlastnost předmětného pojmu přitom vyhoví
i požadavku na určitost právní normy zakládající deliktní odpovědnost.
Důvodnost odvysílání citlivých záběrů nemůže být, jak správně uvedl městský soud,
založena na úvaze samotného provozovatele vysílání. Právě naopak, pojem „bezdůvodně“
je nutné posuzovat přísně objektivně. Důvodnost zařazení citlivých záběrů do vysílání tak může
být dána zejména tam, kde by jejich neodvysílání vyloučilo, nebo znatelně limitovalo informační
hodnotu pořadu.
Přisvědčil-li městský soud žalované, že pro informování veřejnosti o vztahu B. Š. ke kauze
týrání nezletilých dětí nebylo nutné znovu zařazovat do vysílání jejic h záběry, postupoval v
souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pořady vysílané v lednu 2008 se týkaly
primárně zadržení B. Š. v Norsku. Provozovatel vysílání tedy v rámci těchto pořadů informoval
diváky o aktuálních poznatcích týkajících se osoby, která měla určitým způsobem figurovat v
kauze týrání nezletilých dětí. Použil-li provozovatel vysílání v rámci těchto pořadů opětovně
záběry týraného chlapce, pro jejichž opakované odvysílání v roce 2007 ho žalovaná upozornila na
porušování §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, dopustil se nepochybně správního deliktu. Pro
zařazení záběrů nebyl dán důvod a jejich nezařazením by se nezměnila podstata vysílaných
pořadů ani kvalita poskytovaných informací o aktuálních poznatcích k osobě B. Š.
Zařazením citlivých záběrů týraného chlapce, zachyceného v situaci velkého lidského
duševního a fyzického utrpení, stěžovatelka dramaticky dokreslovala aktuální informace o osobě
B. Š. Takovou motivaci však nelze považovat za důvodnost ve smyslu §32 odst. 1 písm. f)
zákona o vysílání. Tento závěr je ostatně podpořen tvrzením stěžovatelky, že nezařazením
předmětných záběrů do pořadů by divák neobdržel informaci v náležitém kontextu, umožňujícím
vytvoření názoru. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat, že divákovi mohl být
nepochybně „náležitý kontext“ předestřen způsobem nezasahujícím opětovně do základního práva
týraného chlapce na zachování jeho lidské důstojnosti. Stížní námitku, že zvolené prostředky
obstojí z hlediska přiměřenosti, proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Nesouhlasil ani
s tím, že by na posuzovanou věc měla dopadat pouze soukromoprávní ochrana osobnosti podle
občanského zákoníku. O legitimitě veřejnoprávní regulace bezdůvodného vysílání záběrů
zobrazujících osoby vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím
lidskou důstojnost, existující vedle soukromoprávních prostředků ochrany, totiž Nejvyšší správní
soud neměl pochyb.
V souladu s předchozím odůvodněním Nejvyšší správní soud odmítl i názor stěžovatelky,
podle nějž nelze zužovat svobodu projevu způsobem vylučujícím opakované vysílání určitých
záběrů. Stěžovatelka navíc byla již v roce 2007 právně relevantním způsobem upozorněna,
že se odvysíláním záběrů týraného chlapce dopouští správního deliktu podle §32 odst. 1 písm. f)
zákona o vysílání. Nelze než připomenout, že bezdůvodné vysílání takových záběrů není kryto
svobodou projevu, která v tomto konkrétním případě ustupuje základnímu právu na zachování
lidské důstojnosti. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s úvahou stěžovatelky odkazující
na „veřejný zájem na zveřejnění určité informace“. Tento soud neměl sebemenších pochyb o tom,
že neexistoval veřejný zájem na opakovaném odvysílání předmětných záběrů. Ostatně,
nedostatek veřejného zájmu na opětovném zařazení záběrů týraného chlapce do televizního
vysílání je jedním ze zřejmých důvodů, proč stěžovatelka zůstává v tomto ohledu pouze v rovině
obecného tvrzení o veřejném zájmu na zveřejnění informací, aniž by byla schopna konkrétním
způsobem existenci veřejného zájmu osvědčit.
Důvodná nebyla ani námitka, že některé závěry městského soudu neměly předobraz
v upozornění a v rozhodnutí žalované. Mělo se jednat především o závěry, že po uplynutí více
jak roku a půl od prvního zveřejnění lze již těžko spatřovat důvod či dokonce veřejný zájem
pro opakované zařazení předmětných záběrů do vysílání, nebo že důvodnost chybí zejména
ve vazbě na zveřejňování byť i aktuálních informací o B. Š. Podle stěžovatelky není přípustné,
aby rozhodování žalované (resp. její správní uvážení) bylo doplňováno nebo nahrazováno
soudem.
Městský soud ale nijak nepochybil. Namítaným způsobem se totiž vypořádal s žalobními
námitkami stěžovatelky. Opřel-li své závěry o zákonnosti rozhodnutí žalované i o jiné argumenty,
než které zvolila žalovaná v napadeném rozhodnutí, nezakládá tato skutečnost důvod pro zrušení
jeho rozsudku. Městský soud nenahradil rozhodování žalované, jak se stěžovatelka nesprávně
domnívá, ale pouze se vypořádal s žalobní argumentací. Jakkoliv rozhodnutí žalované nemuselo
obsahovat všechny představitelné argumenty pro přijaté závěry, jsou tyto závěry odůvodněny
přezkoumatelným způsobem, který v řízení před městským soudem správně obstál. Stížní
námitka proto nebyla důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že závěr o opakovaném odvysílání záběrů
chlapce nebyl podložen. Podle stěžovatelky totiž nebylo prokázáno, že v roce 2008 šlo o stejné
záběry jako v roce 2007. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí,
resp. závěr o nedůvodnosti zařazení záběrů do programu dle §32 odst. 1 písm. f) zákona
o vysílání nestály pouze na závěru o opakovaném zařazení identických záběrů týraného chlapce
do vysílání. Absence úplné totožnosti vysílaných záběrů není skutečností, jež by byla způsobilá
vyvinit stěžovatelku ze spáchání předmětného správního deliktu. Možná odlišnost v detailech
konkrétních záběrů zařazených do pořadů není pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti
podstatná. Městský soud ostatně proto, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, neprovedl
důkaz projekcí audiovizuálních záznamů reportáží odvysílaných v roce 2007, ale konstatoval,
že pro posouzení věci vyšel z obsahu upozornění, resp. popisu reportáží v upozornění. Dospěl-li
přitom na základě dokazování provedeného upozorněním ze dne 24. 9. 2007 (včetně
v něm uvedených popisů reportáží), k závěru o nedůvodnosti žaloby, nepochybil. Je nepochybné,
že v roce 2007 byla stěžovatelka žalovanou upozorněna, že zařazením záběrů týraného chlapce
v tzv. kauze Kuřim do pořadů se dopouští porušení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání.
Zároveň Nejvyšší správní soud nepochybuje, že stěžovatelka zařadila záběry téhož týraného
chlapce do pořadů vysílaných v lednu 2008. Stížní námitka proto nebyla důvodná.
Ke zrušení napadeného rozsudku nemohla vést ani námitka, podle níž s ohledem
na obsah odůvodnění sdělený předsedkyní senátu při vyhlášení rozsudku městský soud uvedl
překvapivě až v písemném odůvodnění rozsudku, že záběry byly do pořadů zařazeny bezdůvodně
a způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Nejvyšší správní soud pouze stručně podotýká,
že stěžovatelkou předestřený obsah odůvodnění rozsudku při jeho vyhlášení v řízení
před městským soudem není v rozporu s odůvodněním v písemném vyhotovení. Je zřejmé,
že v písemném vyhotovení rozsudku městský soud odůvodnění svých závěrů zpřesnil
a v podrobnostech doplnil, aniž by se nepřípustně odchýlil od důvodů, které uvedl při vyhlášení
rozsudku. Nejvyšší správní soud proto námitce nepřisvědčil.
Dále stěžovatelka zpochybnila závěry městského soudu, které vypořádaly žalobní námitku
nezákonnosti upozornění. Z upozornění podle stěžovatelky jednoznačně nevyplývá,
zda šlo o zobrazování bezdůvodné, protože je v něm mj. uvedeno, že žalovaná shledává silný
veřejný zájem, ale odvysílání záběrů nebylo natolik důvodné, aby nedošlo k porušení
cit. ustanovení. Stěžovatelka tvrdila, že městský soud nepřezkoumal, zda v konkrétních případech
pořadů odvysílaných v roce 2007 skutečně došlo k porušení cit. ustanovení.
Porušuje-li provozovatel vysílání povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky
udělené licence, upozorní jej žalovaná na porušení zákona a stanoví mu lhůtu k nápravě
(§59 odst. 1 a 3 zákona o vysílání) .
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe je podmínka
předchozího upozornění splněna tehdy, byl-li provozovatel vysílání upozorněn na porušení
téže povinnosti stanovené zákonem o vysílání. Povinnost upozornění se tedy váže k porušení
zákonné povinnosti, nikoliv ke konkrétnímu skutku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2009, čj. 6 As 30/2008 - 97, www.nssoud.cz).
Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaná upozornila stěžovatelku na porušení
§32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, kterého se měla dopustit odvysíláním záběrů nahého
chlapce v komoře na programu Nova ve dnech 10. - 13. 5. a 20. - 22. 5. 2007 v pořadech
Televizních noviny, dne 16. 5. 2007 v pořadu Na vlastní oči a dne 20. 5. 2007 v pořadu Střepiny,
čímž žalobkyně bezdůvodně zobrazila osobu vystavenou těžkému tělesnému a duše vnímu
utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Žalovaná uložila stěžovatelce lhůtu k nápravě
„ihned“. Oznámení o vydání upozornění bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 9. 2007.
Městský soud správně neshledal důvodnou žalobní námitku, podle níž stěžovatelka nebyla
předem upozorněna na porušení zákona, protože upozornění žalované nebylo srozumitelné.
Pokud žalovaná v předmětném upozornění zmínila, že zařazení záběrů neshledala důvodným
přes silný veřejný zájem, nemůže to zpochybnit samotnou skutečnost, že stěžovatelka byla
v souladu s §59 zákona o vysílání upozorněna na porušování zákona. Právě naopak, žalovaná
v rámci úvahy o nezákonnosti jednání stěžovatelky zvažovala i to, zda na odvysílání záběrů může
být veřejný zájem. Nelze než shrnout, že stěžova telka byla v roce 2007 řádně upozorněna
na porušení zákonné povinnosti. Nadto se toto upozornění týkalo obdobného skutku,
pro nějž byla následně napadeným rozhodnutím žalované shledána odpovědnou. Žalovaná
tak plně vyhověla požadavku stanovenému v §59 zákona o vysílání. Tento závěr nemůže být
ovlivněn tím, že stěžovatelka požadovala upřesnění upozornění. V tomto ohledu se Nejvyšší
správní soud ztotožnil se závěry městského soudu, na které na tomto místě pro stručnost
odkazuje. Namítla-li stěžovatelka, že městský soud nijak nezkoumal, zda v konkrétních případech
pořadů odvysílaných v roce 2007 skutečně došlo k porušení §32 odst. 1 písm. f) zákona
o vysílání, není její námitka přiléhavá. Předmětem řízení před městským soudem nebylo
posouzení zákonnosti jednání stěžovatelky, spočívajícího ve vysílání záběrů týraného chlapce
v pořadech v roce 2007 (k této otázce srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 6 As 30/2008 - 97). Na městském soudu pouze bylo, aby se vypořádal s tím, zda žalovaná
vyhověla požadavku předchozího upozornění na porušení téže právní povinnosti stanovené
zákonem o vysílání. Městský soud přitom dospěl k závěru, že obsah a odůvodnění upozornění
netrpí vadou způsobující jeho nicotnost nebo nezákonnost.
Stěžovatelka nedůvodně namítla, že žalovaná v souvislosti s informováním o kauze
„Kuřim“ uložila pokutu pouze stěžovatelce a České televizi, ačkoliv všechny elektronické
sdělovací prostředky zobrazovaly „chlapce z Kuřimi“ v souvislosti s novými informacemi
podávanými v této kauze. To podle stěžovatelky dokládá nepředvídatelnost rozhodování
žalované a zneužití omezení stanoveného v §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Předmětem
správního řízení, resp. řízení před městským soudem, nebylo jednání jiných provozovatelů
vysílání v souvislosti s informováním o tzv. kauze Kuřim. Proto se Nejvyšší správní soud otázkou
odpovědnosti jiných provozovatelů vysílání nemohl v rámci řízení o kasační stížnosti zabývat.
K případným úvahám o porušení principu materiální rovnosti pak Nejvyšší správní soud
pro úplnost dodává, že sama stěžovatelka v rámci předmětné stížní námitky poukázala
na skutečnost, že nebyla žalovanou pro porušení §32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání
v souvislosti s předmětnou kauzou postižena jako jediná.
Namítla-li stěžovatelka, že odůvodnění napadeného rozsudku postrádá dostatek jasných
a přesvědčivých důvodů vedoucích k závěru o její deliktní odpovědnosti, příp. že napadeným
rozsudkem bylo zasaženo do ústavně a mezinárodními smlouvami zaručené svobody projevu
a svobody podnikání, Nejvyšší správní soud jí nepřisvědčil. Tuto obecnou námitku totiž nijak
neupřesnila. Nelze proto než připomenout, že i řízení před Nejvyšším správním soudem
je ovládáno dispoziční zásadou. Kvalita a obsah stížních námitek do značné míry předurčují jejich
vypořádání Nejvyšším správním soudem. Rezignovala-li stěžovatelka v této části kasační stížnosti
na individualizaci domnělých pochybení městského soudu, není úkolem Nejvyššího správního
soudu nahrazovat její procesní úkony. Pro úplnost lze přitom dodat, že ze shora uvedeného
jednoznačně plynou závěry Nejvyššího správního soudu, pokud jde o deliktní odpovědnost
stěžovatelky v posuzované věci, a to včetně posouzení otázky zásahu do jejích ústavních práv.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stížní námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Tu stěžovatelka tvrdila s tím, že závěr městského soudu, podle nějž stěžovatelka
uznala, že se dotyčný chlapec na předmětných záběrech nacházel vystaven těžkému tělesnému
a duševnímu utrpení, nemá oporu ve spisu. Rovněž není podle stěžovatelky pravda,
že by žalovaná uvedla, že k odvysílání záběrů nebyl žádný veřejnosti prospěšný důvod,
a proto byly záběry odvysílány bezdůvodně. Nejvyšší správní soud na tomto místě odkazuje
na svou ustálenou rozhodovací praxi týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu
(srov. rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS , rozhodnutí
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, či rozhodnutí ze dne
14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Podotýká přitom, že stěžovatelkou
vytknuté nedostatky nemohou představovat takovou vadu, která by byla s to zatížit napadený
rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Se stěžovatelkou navíc nelze souhlasit v tom,
že by žalovaná v napadeném rozhodnutí neuvedla, že k odvysílání záběrů nebyl žádný veřejnosti
prospěšný důvod, a proto byly záběry odvysílány bezdůvodně, snižujíce přitom lidskou
důstojnost. Tyto závěry žalované naopak z jejího rozhodnutí nepochybně plynou.
Konečně pak Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými námitky poukazující na tvrzená
pochybení při vedení správního resp. soudního spisu. Pokud jde o námitku neúplnosti správního
spisu s tím, že není zřejmé, z jakých podkladů žalovaná při vydání napadeného rozhodnutí
vycházela, Nejvyšší správní soud souhlasil se závěry městského soudu, na které pro stručnost
plně odkazuje. Obdobně jako v řízení před městským soudem totiž stěžovatelka setrvala
u obecného tvrzení, aniž by upřesnila, jak konkrétně byla dotčena na svých právech či jaký vliv
mohla mít tvrzená pochybení na zákonnost meritorního rozhodnutí žalované. Shodný závěr platí
pro stížní námitku, kterou stěžovatelka poukázala na vedení spisu městským soudem v souvislosti
se založením přípisu žalované ze dne 31. 8. 2009, jehož přílohou bylo upozornění ze dne
24. 9. 2007. I zde stěžovatelka pouze obecně konstatovala, že tato vada mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Nijak přitom neupřesnila, jak konkrétně byla dotčena
na svých právech, či jaký vliv měl mít jí popisovaný postup na zákonnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud přitom žádný negativní projev stěžovatelkou tvrzených pochybení
v její právní sféře neshledal. Stížní námitka proto nebyla důvodná. Z výše uvedených důvodů
Nejvyšší správní soud ani neprováděl dokazování navrženými důkazními prostředky. Poznatky
získané jejich provedením by totiž nemohly ovlivnit přijaté právní závěry.
Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalované, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí náklady řízení podle obsahu spisů
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. dubna 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu