ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.30.2008:97
sp. zn. 6 As 30/2008 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: FTV Prima,
spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou,
advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
5. 10. 2007, sp. zn. 2006/921/dzu/FTV, č. j. sot/8474/07, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, č. j. 8 Ca 363/2007 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
Žalobkyně FTV Prima, spol. s r. o. (dále též „stěžovatelka“), podala kasační stížnost
proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým přezkoumával
rozhodnutí žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „Rada“) o uložení pokuty
za správní delikt podle ust. §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysílání“) –
zařazení do vysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. Pokuta ve výši 100 000 Kč byla uložena za vysílání pořadu ze série VyVolení
ze dne 12. 4. 2006 v 20.51 hodin, přičemž tento pořad obsahoval pasáže, v nichž se vyskytovalo
verbální i neverbální násilí a byla prezentována konzumace alkoholu a nevhodné chování
pod jeho vlivem.
Řízení bylo vedeno o pořadu z druhé série reality show VyVolení vysílaném 12. dubna
od 20.51 hod. na programu Prima televize. Pořad s podtitulem „Výzva“ je složen z rekapitulace
dějů z předchozího dne „obžerství a pivních slavností“. Pořad sestával ze sestřihu scén
zobrazujících opilé soutěžící (obyvatele vily), kteří pod vlivem alkoholu užívali hojně vulgární
výrazy. Pluto byl v opilosti agresivní, bouchal a házel předměty kolem sebe a dokonce v rozčilení
udeřil M. Ostatní soutěžící však jeho chování neschvalovali (především facku M.). Podrobná
analýza pořadu je založena ve správním spise.
Dne 5. 10. 2007 vydala žalovaná Rada rozhodnutí, v němž posuzovaný pořad
kvalifikovala jako porušení povinnosti provozovatele vysílání stanovenou ust. §32 odst. 1
písm. g) zákona o vysílání spočívající v zařazení do vysílání pořadu, v němž je prezentována
konzumace alkoholu a nevhodné chování pod jeho vlivem, včetně verbálního i neverbálního
násilí, který je způsobilý ohrozit zejména mravní nebo psychický vývoj dětí a mladistvých.
Za uvedené jednání uložila stěžovatelce pokutu ve výši 100 000 Kč podle s ust. §60 odst. 3
písm. d) zákona o vysílání.
Rozhodnutí žalované v posuzované věci bylo rozčleněno na šest částí (I. - VI.). V části
I. uvedla popis typu pořadu VyVolení 2, dějů a slovních vyjádření odehrávajících se
v posuzovaném pořadu a dále pak reprodukovala obsah vyjádření žalobkyně v řízení správním.
V části II. se Rada vypořádala s námitkami žalobkyně vznesenými v řízení správním:
Nejprve Rada zdůraznila, že žalobkyně se nemůže zbavit odpovědnosti za správní delikt
poukazem (případně i důkazem) na ohrožování vývoje dětí a mladistvých jinými subjekty; v rámci
zjišťování skutkového stavu věci Rada nevyhověla návrhu stěžovatelky na provedení důkazu
znaleckým posudkem – tento svůj závěr opřela o nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 396/05
z 27. 10. 2005 a rozsudek NSS č. j. 8 As 62/2005 - 66, z nichž je zřejmé, že úsudek o možném
ohrožení mravního vývoje dětí a mladistvých spadá do kategorie právního posouzení a Rada
je tedy oprávněna si jej učinit sama. Námitku stěžovatelky k hodnocení jednotlivých sekvencí
pořadu, nikoliv pořadu jako celku, považovala Rada za irelevantní a účelovou. K námitce
stěžovatelky, že je třeba její jednání posuzovat jako porušení ust. §32 odst. 1 písm. j) zákona
o vysílání (povinnost nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy
a nadávky), Rada uvedla, že v probíhajícím řízení nejsou hodnocena pouze jednotlivá slova (tedy
možné vulgarity a nadávky).
V části III. napadeného rozhodnutí je obsažena úvaha Rady o způsobilosti pořadu ohrozit
zejména mravní, příp. psychický vývoj dětí a mladistvých. Tento prvek shledává především
ve verbální či neverbální agresivitě mezi soutěžícími, která je negativně hodnocena i samotnými
soutěžícími. Dále je v pořadu prezentována konzumace alkoholu, který je soutěžícím nabízen
stěžovatelkou, a to včetně podpory v jeho konzumaci ve formě vyhlášení soutěží, a je též
zobrazeno, jak se soutěžící opíjí a jednají pod vlivem alkoholu. Rada má za to, že pořad ve svém
důsledku dětem ukazuje, že alkohol je odměnou, lze v jeho konzumaci soutěžit, obsahuje též
scény plné agresivního chování (př. P. bouchající dveřmi, házející květináč do bazénu, atd.), což
není žádným způsobem korigováno. Scény do vysílání byly zařazeny zcela vědomě jako divácky
atraktivní. Jelikož je pořad VyVolení kombinací přímého přenosu a sestřihů dříve natočených
záběrů, stěžovatelka má plně v rukou výsledek sestřihu a jeho obsah. Chování v posuzovaném
pořadu prezentované není společností akceptováno ani tolerováno a ve vztahu ke skupině
zákonem chráněných osob nemůže být považováno za žádoucí a přehlédnutelné. Takový pořad
může ohrozit zejména mravní a psychický vývoj dětí a mladistvých, především dětí předškolního
a mladšího školního věku.
Rada v rozhodnutí zdůrazňuje, že zásadní metodou osvojování vnějšího světa dětmi
je nápodoba. Tou si dítě osvojuje všechny důležité skutečnosti svého tělesného, duševního
i mravního života, které postupně utvářejí jeho životní styl. Pro nápodobu mají mimořádný
význam osobnostní vzory a modely jednání, které mohou být zprostředkovány i mediálně. Pořad
však v žádné své části dětem nevysvětluje, že chování soutěžících není normální.
Po shrnutí závěrů z odborných vyjádření (Centrum pro mediální studia CEMES - Fakulta
sociálních věd UK /„Rozbor vysílání pořadu „VyVolení 2“/, Pedagogická sekce Etického Fóra
ČR /vyjádření z 24. 9. 2005/, PhDr. J. R., PhD. /rámcový posudek z 20. 9. 2005 k tzv. „reality
show“/, doc. PhDr. V. B. a znalecký posudek prof. MUDr. P. W., Ph.D. předložený žalované
stěžovatelkou), v této části rozhodnutí také Rada vyložila neurčité právní pojmy, které zákon o
vysílání v ust. §32 odst. 1 písm. g) užívá.
V části IV. rozhodnutí jsou vyloženy jednotlivé složky povinnosti zakotvené v ust. §32
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, kterou, jak Rada konstatuje, žalobkyně porušila. Zdůraznila
mj. potencialitu ohrožení jako znak skutkové podstaty. V části V. odůvodnění pak Rada
poukázala na předchozí upozornění, která ve věci porušení zákona o vysílání ve vztahu
k žalobkyni učinila v minulosti. V VI. závěrečné části se Rada zabývala odůvodněním výše
pokuty, přičemž porušení povinnosti shledala jako závažné, vědomé a úmyslné.
Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu ke správnímu soudu, v níž
se domáhala zrušení rozhodnutí žalované. Městský soud dne 5. 2. 2008 žalobu zamítl
jako nedůvodnou.
Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dne 13. 3. 2008 kasační stížnost
a domáhá se jí zrušení napadeného rozsudku.
Stěžovatelka shledává nezákonnost napadeného rozsudku v nesprávném posouzení
otázky, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu. Podle stěžovatelky jak rozhodnutí
Rady, tak rozsudek soudu neobsahují popis toho, jak byl naplněn konkrétně ohrožovací následek
posuzovaného deliktu a příčinná souvislost mezi skutkem a možným ohrožením. V tomto
nedostatku spatřuje stěžovatelka porušení zásady správního trestání nulla poena sine crimine.
Stěžovatelka považuje popis skutku za nedostatečný zejména proto, že popis některých
dílčích dějů je subjektivní, účelový a zavádějící. Z těchto nedostatků dovozuje stěžovatelka,
že takto nedostatečný popis skutku nemůže být zákonným předpokladem pro uložení pokuty.
Akceptace nedostatečného popisu skutku by v budoucnu znamenala zásah do právní jistoty
stěžovatelky, v této souvislosti upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 6 As 19/2005.
Stěžovatelka opakuje svou žalobní námitku, že obecné závěry o nevhodnosti
posuzovaného pořadu pro děti lze aplikovat i na jiné pořady jako je denní zpravodajství,
dokumenty, politické debaty, detektivní příběhy, talk shows atd., k níž se soud vyjádřil v rozsudku
jen částečně. Porovnal totiž vliv pořadu typu reality show na dětského diváka pouze s fiktivními
žánry, nikoliv se zpravodajstvím či politickou debatou, kterým je pořad VyVolení bližší.
Stejně tak se podle stěžovatelky soud nevypořádal s její žalobní námitkou, že pořad
neobsahuje „verbální násilí“, když neuvedl žádnou „definici“ verbálního násilí, na jejímž základě
by bylo možno jednání v posuzovaném pořadu klasifikovat. Konečně pak stěžovatelka
upozorňuje na nesrozumitelnost bodu 2 výroku správního rozhodnutí, který zní: „k porušení
povinnosti došlo zařazením pořadu ..., v němž bylo zjištěno prezentována konzumace ...“
V druhé skupině kasačních námitek stěžovatelka vytýká vadu řízení spočívající v tom,
že skutková podstata nemá oporu ve spisech, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím
záznamu pořadu – žalovaná při rozhodování vycházela jen z kusého slovního popisu výňatků
posuzovaného pořadu. Pro posouzení skutkového děje měla žalovaná podle stěžovatelky provést
důkaz promítnutím celého pořadu, neboť pro hodnocení televizního pořadu je třeba vnímat jak
mluvené slovo, tak i obraz.
Stěžovatelka se rovněž domnívá, že pořad měl být posuzován jako celek. Argumentuje
dikcí ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, z níž je zřejmé, že pořad měl být žalovanou
posuzován jako celek ve svých vnitřních souvislostech a kontextu. Tento výklad podporuje
i odlišná dikce, jíž zákon o vysílání užívá při stanovení jiných povinností v témže ust. §32.
Závěrem k tomuto stížnímu bodu stěžovatelka uvádí, že právě ty aspekty, které ve slovním
popisu děje nejsou zohledněny (hra, zábava, úplná vyjádření soutěžících, celkové vyznění atd.)
jsou děti schopny správně vyhodnotit. V této souvislosti také upozorňuje na ust. §50 odst. 3
správního řádu, který byl dle jejího názoru porušen, když si členové Rady nemohli učinit celkový
obraz o tom, zda popisované scény nebyly vytrženy z kontextu apod., neboť se neseznámili
s celým pořadem.
Ve třetí části kasační stížnosti stěžovatelka vytýká vadu řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, neboť nebyl
proveden důkaz odborným (znaleckým) posudkem. Odborný (znalecký) posudek měl
dle stěžovatelky sloužit k posouzení, zda vysílání posuzovaného pořadu bylo způsobilé ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Svůj závěr opírá o rozsudky Městského
soudu v Praze z 9. 1. 2007, sp. zn. 8 Ca 298/2006, sp. zn. 8 Ca 300/2006, sp. zn. 8 Ca 301/2006
a z 12. 11. 1999, sp. zn. 28 Ca 312/1998. Znalecký posudek měl být pak pořízen též z důvodu,
že posuzovaným skutkem k porušení povinnosti stanovené v ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání podle stěžovatelky nedošlo, nanejvýš se mohlo jednat o skutek hraniční. Tím,
že si žalovaná o otázce naplnění skutkové podstaty správního deliktu učinila závěr sama,
překročila hranice správního uvážení. Stěžovatelka tedy shrnuje, že nesouhlasí se závěrem soudu,
dle kterého nebylo znaleckého posudku třeba, a že rozhodnutí, které nevychází ze skutkového
stavu zjištěného v zákonem požadované míře, je nezákonné a mělo být rozhodnutím soudu
zrušeno.
Dále stěžovatelka v kasační stížnosti namítá vadu řízení před žalovanou, která způsobila
nezákonnost napadeného rozhodnutí Rady – absenci předchozího upozornění na porušení
zákona o vysílání v souladu s ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání. Zásadně nesouhlasí se závěry
soudu, že jediné upozornění na porušení ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání zbavuje Radu
jednou provždy zákonné povinnosti upozornit provozovatele na porušení zákona a stanovit mu
lhůtu k nápravě. Odůvodnění rozsudku soudu považuje v tomto bodě za nepřezkoumatelné,
protože není zřejmé, zda by se soudem uvedený princip (tj. postačí upozornění na porušení
předmětné povinnosti, ať již při prvním porušení povinnosti postupem dle §59 odst. 1 zákona
o vysílání nebo v následných případech již zahájením řízení o uložení pokuty) měl uplatnit
na všechny pořady provozovatele nebo jen ve vztahu ke stejnému typu pořadu a jak podobné si
skutkové děje dříve postiženého a posuzovaného pořadu mají být. Aplikace tohoto principu
by vedla k právní nejistotě a mohla by se stát předpokladem pro omezení svobody projevu.
Takový výklad je dle stěžovatelky v rozporu se smyslem zákona o vysílání a je v rozporu
i s rozhodnutím Městského soudu v Praze z 2. 5. 2006, č. j. 8 Ca 2/2006 - 57. V souvislosti
s názorem v cit. rozsudku, který žádá časovou souvislost mezi upozorněním a posuzovaným
jednáním, uvádí stěžovatelka paralelu ke zkušební době u podmíněných trestů odnětí svobody
tak, jak je zakotvena v trestním zákoně. Maximální délka zkušební doby je pět let a pokud se
ve zkušební době pachatel chová řádně, sankce se nevykoná. Upozornění podle ust. §59 zákona
o vysílání má plnit obdobnou funkci jako uložení podmíněného trestu.
V pátém stížním bodě stěžovatelka namítá vadu řízení spočívající v tom, že stěžovateli
nebylo před vydáním rozhodnutí umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Nesouhlasí
se závěry soudu, který sice konstatoval porušení procesních pravidel, avšak neshledal vliv
na zákonnost rozhodnutí, protože po zahájení řízení nebyly další podklady pro rozhodnutí
shromážděny. Stěžovatelka uvádí, že podle samotného rozhodnutí Rada rozhodovala mimo
analýzy žalované i „na základě dalších písemných podkladů, kterými jsou i obecná odborná
vyjádření a posudky vztahující se k problematice reality show“ (napadené rozhodnutí str. 14).
Stěžovatelce tedy nebylo známo, na základě jakých podkladů žalovaná rozhodovala.
Dále pak stěžovatelka upozorňuje, že ve správním spise jsou založeny dvě analýzy
analytického odboru a není zřejmé, která z nich byla podkladem rozhodnutí. Tato skutečnost
spolu s tím, že stěžovatelka neměla možnost se k podkladům vyjádřit, má za následek
nezákonnost předmětného rozhodnutí.
Konečně stěžovatelka uvádí, že se soud nevypořádal s jejím žalobním tvrzením, že názor
žalované na povahu pořadu v průběhu správního řízení byl nekonzistentní (nejprve považuje
každý díl série VyVolení za samostatný pořad a pro účely sankce pak je totéž považováno
za nikoliv jednotlivé případy). Soud se podle stěžovatelky nevypořádal s námitkou, že jí nebyla
poskytnuta lhůta k nápravě v souladu se zákonem.
V konečném návrhu požaduje stěžovatelka napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušit a vrátit k dalšímu řízení.
K podané kasační stížnosti se vyjádřila dne 30. 4. 2008 žalovaná Rada a odkázala
na své předchozí vyjádření k žalobě, samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí a též
na judikaturu Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Rada tak setrvala na svém
závěru, že ve správním řízení postupovala v souladu se zákonem, řádně a úplně zjistila skutkový
stav věci, neboť hodnotila všechny provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a jí vydané
rozhodnutí je podrobně a dostatečně odůvodněno a je plně přezkoumatelné. Rada má za to,
že městský soud též postupoval v souladu se zákonem a plně se vypořádal s žalobními
námitkami, a proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Stěžovatelka k vyjádření žalované připojila ještě další vyjádření z 9. 6. 2008, ve kterém
upozorňuje, že žalovaná konstatuje, že „hodnotila všechny provedené důkazy ve vzájemné souvislosti“,
ovšem stěžovatelce není známo, že by Rada v průběhu správního řízení prováděla jakékoliv
důkazy. Z textu napadeného rozhodnutí se stěžovatelka domnívala, že žalovaná uváděné důkazy
nepoužila k dokazování jí tvrzených skutečností, ale pouze k formulování myšlenek a názorů
(srov. text napadeného rozhodnutí na str. 10 „provedené důkazy při vlastním, konkrétním
hodnocení pořadu použila pouze podpůrně k vyjádření svých závěrů“), a jako takové nemohou
pak plnit funkci důkazního prostředku. Konečně pak stěžovatelka znovu připomíná existenci
dvou různých analýz pořadu ve správním spise.
Stěžovatelka podala svou kasační stížnost včas (ust. §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní - dále jen „s. ř. s.“) a je osobou k jejímu podání oprávněnou, neboť byla
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (ust. §102 s. ř. s.). Stěžovatelka je též
zastoupena advokátem a splňuje tak podmínku ust. §105 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení“), v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost“) a v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. („nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“). Jedná se tedy o důvody přípustné
podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumal též, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že se ve své rozhodovací činnosti již
zabýval obdobnými případy týchž účastníků, které se týkaly obdobného předmětu řízení -
konkrétně pořadů z první a druhé série reality show VyVolení (rozsudky ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 6 As 43/2007 - 90, č. j. 6 As 21/2007 - 109 a ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104).
V posuzované věci pak Nejvyšší správní soud neshledal důvody k odchýlení se od svých
předchozích rozhodnutí.
K jednotlivým kasačním námitkám uvádí Nejvyšší správní soud následující:
K prvé skupině námitek týkajících se nezákonnosti rozsudku městského
soudu (nesprávné posouzení právní otázky, zda byla naplněna skutková podstata správního
deliktu a absence popisu toho, jak byl naplněn konkrétně ohrožovací následek posuzovaného
deliktu a příčinná souvislost mezi skutkem a možným ohrožením): Žalobní námitku
nedostatečného popisu skutku městský soud v rozsudku odmítl s tím, že skutek byl ve výroku
dostatečně vymezen a podrobně popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K otázce
naplnění skutkové podstaty správního deliktu pak městský soud uvedl, že žalovaná neurčitý
právní pojem „možnost ohrožení fyzického, psychického a mravního vývoje dětí“ řádně
ve svém rozhodnutí vyložila a též vysvětlila, proč odvysíláním posuzovaného pořadu došlo
k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Městský soud se ztotožnil s názorem žalované,
že v posuzovaném pořadu byly zařazeny scény, v nichž soutěžící konzumovali alkohol a jednali
pod jeho vlivem a že pořady typu reality show prezentované jako obrazy ze skutečného života
mladých lidí vyvolávají větší riziko nápodoby něž jiné pořady. Z tohoto důvodu velmi záleží
na tom, jaké scény jsou v čase vyhrazeném rovněž dětským divákům vysílány. Nejde tedy pouze
o to, že by děti o konzumaci alkoholu nevěděly, ale v pořadu typu reality show jsou k časté
konzumaci alkoholu téměř vybízeny, když ji sledují jako součást každodenního života účastníků,
často považovaných za svého druhu hrdiny. Závěrem městský soud připomněl rozhodnutí
Městského soudu v Praze publikované pod č. 858/2006 Sb. NSS a dále též skutečnost,
že stěžovatelce nic nebránilo, aby, chtěla-li posuzované scény odvysílat, tak učinila po 22. hodině.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by popis skutku v rozhodnutí
žalované byl nedostatečný. Ve správním rozhodnutí je nejprve ve výrokové části identifikován
vysílaný pořad svým názvem, datem a časem vysílání a je zde v koncentrované formě uvedeno,
jaké závadné prvky pořad obsahoval. V odůvodnění rozhodnutí je uveden rozsáhlý přepis obsahu
pořadu, z něhož je zřejmé, jaké scény žalovaná hodnotila. V následujících částech odůvodnění
je pak podán nejprve rozbor neurčitých právních pojmů obsažených ve skutkové podstatě
správního deliktu podle ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání a následně je i uvedeno,
které jevy v pořadu jsou shledány závadnými a jakým způsobem mohlo dojít k ohrožení zákonem
chráněného zájmu (nápodoba jako zásadní metoda osvojování si vnějšího světa dětmi a možná
neschopnost dětí určitého věku vypořádat se s informacemi v pořadu prezentovanými). Nejvyšší
správní soud se tedy v tomto ohledu ztotožňuje s názorem městského soudu.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že posuzovaný správní delikt je
deliktem „ohrožovacím“, k jeho naplnění tedy postačí pouhá možnost narušení mravního vývoje
dětí a mladistvých, přičemž ohrožení chráněných zájmů nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně
– stačí ještě vzdálená možnost poruchy daná již tím, že subjekt deliktu vykonal určitou činnost
(k tomu podrobněji srov. dříve cit. rozsudek NSS č. j. 6 As 21/2007 - 109).
Jako nedůvodnou hodnotil Nejvyšší správní soud i námitku stěžovatelky, že popis pořadu
v napadeném rozhodnutí je proveden subjektivním, zavádějícím způsobem. Nejvyšší správní
soud s tímto tvrzením nemůže souhlasit, neboť z textu rozhodnutí žalované je zřejmé,
že žalovaná hodnotila celkové vyznění pořadu (srov. předposlední odstavec na str. 9 napadeného
rozhodnutí). Žalovaná tak posuzovala nikoliv jednotlivá slova, slovní spojení či scény promítnuté
v rámci posuzovaného pořadu (slovy stěžovatelky „dílčí části pořadu“), ale celý vysílaný pořad.
Účelem popisu pořadu v rozhodnutí žalované není vzbudit dojem, že některé pasáže pořadu
mohou být závadné, je jím vymezení skutku pro účely řízení o deliktu tak, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným (ne bis in idem).
Stěžovatelka též znovu upozorňuje, že závěry o nevhodnosti vysílaného pořadu pro vývoj
dětí a mladistvých mohou být aplikovány též na jiné, denně vysílané pořady (např. zpravodajství
a další). Nejvyšší správní soud neshledal ani tuto námitku důvodnou, neboť je v pravomoci
žalované monitorovat a analyzovat jednotlivá vysílání všech provozovatelů vysílání a bdít
nad dodržování jejich povinností stanovených zákonem o vysílání. Je to tedy právě žalovaná,
kdo hodnotí jednotlivé pořady z perspektivy jejich případné schopnosti ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. V projednávané věci je však předmětem řízení konkrétní
pořad, jenž byl vysílán stěžovatelkou, a tedy je důležité, zda vysíláním právě tohoto pořadu došlo
k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává,
že jistě by mohla být oprávněná výtka stěžovatelky, která by upozorňovala na nestejný přístup
žalované k jednotlivým pořadům či provozovatelům vysílání, ovšem o takový případ se rozhodně
nejedná. Porovnání vysílaného pořadu s pořady dokumentárními, zpravodajskými,
publicistickými či s filmy je v této věci irelevantní. V projednávané věci není posuzován
(a postihován) žánr pořadu (reality shou), ale jeden konkrétní pořad. Porovnávat by tedy snad
bylo lze některé konkrétní filmy či zpravodajské relace, ovšem, jak stěžovatelka namítá, na jiném
místě, ty je vždy třeba hodnotit uceleně, v tom smyslu, zda celkové vyznění dané zpravodajské
relace apod. bylo sto ohrozit zákonem chráněný zájem.
Konečně pak stěžovatelka namítá, že se soud nevypořádal zcela s její námitkou, že pořad
neobsahuje prvky „verbálního násilí“. Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjadřuje přesvědčení,
že se nejedná o projev verbálního násilí, že se jedná jen o „pouhé vyslovení slov expresívních
s citově záporným příznakem“, jež je nezpůsobilé ovlivnit psychický nebo mravní vývoj dětí,
neboť tato slova jsou součástí aktivní slovní zásoby dětí a mladistvých. Městský soud
podle stěžovatelky jen konstatoval, že v pořadu shledal „příklady agresivního verbálního
i neverbálního násilí“ a neuvedl žádnou „definici“ verbálního násilí. Nejvyšší správní soud
s námitkou stěžovatelky nesouhlasí a nepovažuje ji za důvodnou. Otázka, zda se v pořadu
vyskytují prvky „verbálního násilí“ je otázkou hodnocení pořadu, ke kterému je žalovaná
oprávněna. Shledala-li žalovaná přítomnost takových prvků v posuzovaném pořadu, musela
postupovat ve své úvaze dále a zabývat se otázkou, zda jejich přítomnost naplňuje skutkovou
podstatu předmětného správního deliktu. Žalovaná dospěla k závěru, že pořad jako celek naplnil
skutkovou podstatu správního deliktu. Městský soud pak přezkoumával, zda správní úvaha
žalované byla srozumitelná a nevybočila ze zákonných mezí. Pojem „verbální násilí“,
který žalovaná ve svém rozhodnutí použila, není právním pojmem, jež by byl užit v zákoně
o vysílání (např. jako prvek skutkové podstaty správního deliktu). Žalovaná je povinna vyložit
neurčité právní pojmy, které jsou pro její rozhodnutí relevantní; tento závěr však nelze vztáhnout
na všechny výrazy, které užije v odůvodnění svého rozhodnutí. Takové (neprávní) pojmy jsou
pak užívány ve významu, který obvykle mají v obecném jazyce.
Jakou druhou kasační námitku stěžovatelka uvádí vadu řízení spočívající v tom, že nebyl
proveden důkaz promítnutím záznamu posuzovaného pořadu a skutková podstata tedy nemá
oporu ve spisech. Městský soud takovou žalobní námitku odmítl, neboť členové Rady měli
při rozhodování k dispozici analýzu pořadu a též v audiovizuální podobě záznam pořadu
na serveru žalované. Nebylo tedy prokázáno, že by žalovaná nebyla při rozhodování s pořadem
seznámena. Navíc stěžovatelka nezpochybnila, že by se v rozhodnutí uvedené scény v pořadu
neobjevily.
Nejvyšší správní soud také namítanou vadu neshledal. Ze správního spisu je totiž zřejmé,
že součástí podkladů pro rozhodnutí žalované byl i zvukově-obrazový záznam předmětného dílu
pořadu VyVolení, který ostatně tvoří přílohu správního spisu (na disku CD). Rozhodnutí
žalované je postaveno na zjištěních, která mohla žalovaná získat pouze detailním studiem
předloženého zvukově-obrazového záznamu. Z toho dle Nejvyššího správního soudu
jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí je postaveno na skutkových zjištěních majících původ
ve zvukově-obrazovém záznamu předmětného pořadu, který je jeho formou existence
sui generis. Podstatnou pro posouzení dané otázky je proto skutečnost, zda žalovaná
při svém zasedání, kdy bylo rozhodováno o předmětné pokutě, měla k dispozici správní spis,
jenž by jí umožnil zjistit obsah předmětného pořadu, resp. zda měla možnost porovnat
a zhodnotit, obsahuje-li předmětný pořad prvky způsobilé ohrozit psychický či mravní vývoj dětí
a mladistvých. Přitom pro posouzení této otázky není významné, zda analýzu zvukově-
obrazového záznamu pořadu provedla přímo žalovaná, anebo Úřad žalované jako její organizační
složka, a zda se žalovaná jako kolegiální orgán seznámila s obsahem posuzovaného pořadu
odvysílaného stěžovatelkou bezprostředně shlédnutím projekce audiovizuálního díla, anebo
prostřednictvím analýzy pořadu provedené Úřadem žalované. Z tohoto důvodu pak Nejvyšší
správní soud odmítl i námitku stěžovatelky o porušení ust. §50 odst. 3 správního řádu, neboť
Úřad žalované je vytvořen proto, aby pro žalovanou zajišťoval úkoly spojené s odborným,
organizačním a technickým zabezpečením její činnosti a je jejím orgánem (ust. §11 odst. 2
zákona o vysílání). Není tedy dost dobře možné oddělovat Radu jako rozhodovací orgán a Úřad
jako její „servisní zabezpečení“.
Rada v rozhodnutí přesně uvedla, že posuzovala celé vyznění pořadu a z jakého hlediska
hodnotila možné ohrožení mravního a psychického vývoje dětí; neomezila se tedy
jen na hodnocení výroků zaznamenaných v přepise anebo na záběry v analýze zapsané.
Stěžovatelka by mohla s takovou námitkou (vadnost skutkových zjištění a z nich vyplývající
skutkový závěr) uspět pouze za situace, kdy by bylo lze shledat, že žalovaná Rada vzala
při svém rozhodování v úvahu skutečnosti, které nevyšly v řízení najevo, anebo pokud
by pominula rozhodné skutečnosti, které byly prokázány anebo vyšly najevo. O takovou situaci
se však zjevně nejedná: Rada podle zákona o vysílání monitoruje vysílání televize, což činí
za pomoci techniky, kterou k tomu zvolí. Zvukově obrazový záznam pořadu na určitém nosiči
představuje dokument vzešlý z činnosti Rady (zde nutno opětovně podotknout, že je lhostejno,
zda z činnosti Úřadu či činnosti Rady samotné); právně významnou skutečností zde je obsah
vysílaného pořadu (to plyne ze skutkové podstaty deliktu podle ust. §60 odst. 3 písm. d/ zákona
o vysílání). Již k zahájení řízení o udělení pokuty je třeba seznámit se s obsahem vymezeného
pořadu. Takový úkon nelze provést jinak než zhlédnutím (a slyšením) zvukově obrazového
záznamu. Analýza záznamu prováděná Úřadem, která je obsahem správního spisu, pak má
obecné náležitosti protokolu (§18 správního řádu č. 500/2004 Sb.) svědčícího o tom, co bylo
viděno a slyšeno. Stěžovatelka nemůže pochybovat o tom, že Rada (Úřad) pořad viděla a slyšela,
(neboť o tom svědčí analýza a odůvodnění rozhodnutí), nýbrž může pouze zpochybnit správnost
a úplnost zachycených dějů a jejich hodnocení. Pokud se dovolává, že popis obsahu není úplný,
pak musí současně sdělit, v čem a jaké má tento nedostatek důsledky, stejně pak, pokud jde
o případná zkreslení apod. Jestliže Rada v odůvodnění rozhodnutí hodnotí celkové vyznění
pořadu, pak stěžovatelka nemůže uspět s námitkou, že hodnotila pouze vytržené výroky či výjevy
(natož že pořad vůbec neviděla).
Řízení před Radou jako specifickým orgánem nadaným pravomocí monitorovat televizní
vysílání a vyvozovat z tohoto monitoringu důsledky v oblasti správních deliktů nese specifické
znaky, které neodpovídají jiným typům řízení o správních deliktech; jde o to, že Rada sama
svou činností, ještě ve stadiích než zahájí správní řízení o udělení pokuty, již zjišťuje obsah
vysílaných pořadů. Jde o obdobu situace správního orgánu, jenž je nadán pravomocí kontrolovat
plnění určitých povinností a současně rozhodováním o sankcích za jejich porušení; takový orgán
vyhotoví protokol o kontrole, při níž zjistí porušení zákona, a ten (protokol o kontrole)
se pak stane podkladem pro rozhodnutí v sankčním řízení. V řízení o uložení pokuty v takovém
případě nikdo nebude zpochybňovat, že takový správní orgán znal obsah kontrolního protokolu,
jenž je součástí správního spisu (přičemž Nejvyšší správní soud ve své úřední činnosti neviděl
případ, že by se potenciální delikvent domáhal provedení důkazu přečtením protokolu /listiny/
ze strany správního orgánu a vyhotovení protokolu o tomtéž). Ze strany Nejvyššího správního
soudu jde ve vztahu k utváření skutkového podkladu pro rozhodnutí o setrvalý a dlouhodobě
zastávaný názor vyjadřovaný kupř. v řadě rozhodnutí čtvrtého senátu (za všechny
srov. např. sp. zn. 4 As 38/2007), jež nebyla zpochybněna ani při přezkumu těchto rozhodnutí
ze strany Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV ÚS 2449/08, sp. zn. IV. ÚS 1979/08,
sp. zn. III. ÚS 2122/08). Šestému senátu je známo, že dílčím způsobem z této konstantní
judikatury zcela ojediněle vybočil druhý senát zdejšího soudu (sp. zn. 2 As 59/2008) - změnu
judikatury by však relevantně byl oprávněn přinést pouze rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu, jemuž taková otázka předložena nebyla.
Nejvyšší správní soud pak nemohl ani námitku, že pořad měl být hodnocen jako celek,
považovat za důvodnou. Ze samotného správního rozhodnutí i z analýzy pořadu zpracované
Úřadem žalované je zřejmé, že se zabývají celým vysílaným pořadem. Žalovaná pak v odůvodnění
rozhodnutí pouze vybrala nejzávažnější dialogy či obrazy, kterými (spíše jako „exemplárními
případy“) dokládala naplnění skutkové podstaty správního deliktu.
Za třetí stěžovatelka namítá, že skutková podstata nemá oporu ve spisech, neboť nebyl
proveden důkaz znaleckým posudkem. Městský soud takovou námitku v rozsudku odmítl
v souladu se současnou judikaturou. Není totiž povinností žalované opatřovat si v každém řízení
znalecký posudek k posouzení možného ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje
dětí. Městský soud dodává, že své rozhodnutí žalovaná opřela o odborná vyjádření, která však
jsou pouze obecná ve vztahu k danému pořadu, proto je použila jen podpůrně pro své konkrétní
závěry. V napadeném správním rozhodnutí je pak podle městského soudu podrobně vysvětleno,
proč dle názoru žalované došlo k ohrožení psychického a mravního vývoje dětí.
Stěžovatelka svůj názor, že závěr o způsobilosti pořadu ohrozit právem chráněný zájem
má být prokázán znaleckým (odborným) posudkem, opírá o právní názor Městského soudu
v Praze vyjádřený především v rozsudcích z 9. 1. 2007, sp. zn. 8 Ca 298/2006,
sp. zn. 8 Ca 300/2006, sp. zn. 8 Ca 301/2006. K tomu Nejvyšší správní soud předesílá,
že všechny stěžovatelkou citované rozsudky zrušil a vrátil věci městskému soudu k dalšímu řízení,
a to ve svém rozsudku z 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 90. Důvodem zrušení rozsudků
městského soudu byl právě stěžovatelkou citovaný právní názor, s nímž se Nejvyšší správní soud
neztotožnil a naopak dospěl k závěru, že posouzení způsobilosti pořadu naplnit ohrožovací
následek je otázkou právní a spadá tedy plně do kompetence správního orgánu, resp. později
soudu.
Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné
straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na druhé straně
jde o zákonitosti, s nimiž je konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte,
ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující standardy současné společnosti
v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela
určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými
zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý
hraniční případ úsudku ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší správní soud se již
v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte, přičemž zdůraznil,
že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na daném stupni
jejího vývoje představuje tzv. quaestio iuris (srov. zejména rozsudky sp. zn. 6 As 16/2004
a sp. zn. 8 As 62/2005).
Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských
hodnot, nikoliv jako vlastní maximy těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte
posuzují (zde soud nahlíží mravnost jako kategorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je též
nesporně kategorií filosofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého místního
společenského řádu, jenž podléhá z hlediska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah
a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové naplnění pojmu
mravnosti tedy nenáleží znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž „nastavuje“
standardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním názorem jedince, nýbrž názorem
skupiny vycházející z průměrného vnímání společnosti. Jestliže je předmětem posouzení pořad
typu „reality show“, pro nějž je typické, že opravdové životní realitě je zcela vzdálen,
přičemž osoby v něm jednající neúměrně konzumují alkohol, opilí se chovají poklesle, nemravně
a agresivně, hovoří primitivním jazykem plným vulgarismů, pak vyhodnocení vlivu na vývoj dítěte
prizmatem průměrného vnímání je schopen v zásadě každý. Tímto závěrem není vyloučeno,
aby příslušný odborník byl povolán k posouzení možného vlivu na vývoj dítěte v případě,
kdy obsah pořadu bude sofistikovaný a vyhodnocení možného vlivu na vývoj dítěte bude
například vyžadovat vysoké odborné znalosti, např. vývojové psychologie a mediální pedagogiky.
Z tohoto pohledu také zcela obstojí postup stěžovatelky, která na jedné straně vyšla z obecných
odborných vyjádření specialistů z oboru psychologie, kteří zkoumali fenomén tzv. reality show
obecně, a poté obecné odborné poznatky aplikovala svou úvahou na konkrétní pořad vysílaný
v konkrétní den a konkrétní čas.
Pokud se týká názoru stěžovatelky, že posuzovaný skutek by mohl být maximálně
skutkem hraničním, tedy právě k jeho posouzení by měl být vypracován znalecký posudek,
Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. Naopak, domnívá se, že posuzovaný pořad,
v němž diváci byli svědky scén, kdy se soutěžící opíjeli (k tomu vyprovokovaní a podporovaní)
zřejmě za účelem „vybuzení“ emocí, je pořadem, jehož potenciální negativní vliv je žalovaná
schopna sama posoudit. Pro tento závěr hovoří především soutěžení v „alkoholových
dovednostech“, fyzické násilí mezi soutěžícími (ač i jimi samotnými hodnocené jako negativní jev,
nicméně hovory podnapilých soutěžících na dané téma nemusí být pro některé – zejména věkové
– kategorie diváků zcela srozumitelným signálem k odsouzení takového jednání), to vše
doprovázené vulgárními výrazy. I bez nutnosti hodnocení znaleckými posudky lze dospět
k závěru o vybočení takových pořadů z přípustných mezí denního vysílání.
Pro úplnost lze dodat, že obdobný názor ve vztahu k zákonu o vysílání zaujal zdejší soud
i v rozsudku ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 8 As 62/2005, a ve vztahu k morálním otázkám
při posouzení reklamy též v rozhodnutí publikovaném pod č. 604/2005 Sb. NSS.
Čtvrtou kasační námitkou stěžovatelka napadala postup žalované, který způsobil
nezákonnost jejího rozhodnutí, neboť stěžovatelku neupozornila před udělením pokuty
na porušení zákona v souladu s ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání. Městský soud
v přezkoumávaném rozsudku argumentaci k tomuto žalobnímu bodu stěžovatelky odmítl s tím,
že k naplnění povinnosti předchozího upozornění postačí i předchozí upozornění, byť
by se týkalo věci poněkud skutkově odlišné či jiného „typu pořadu“, jde-li stále o porušení téže
povinnosti. Takto definovanou povinnost žalovaná v dané věci splnila. Pokud by, v souladu
s názorem stěžovatelky, měl být provozovatel vysílání upozorňován v souvislosti s každým
„typem pořadu“, pak by institut upozornění jen stěží plnil účel. Navíc, byla-li by tímto
samostatným „typem pořadu“ reality show, pak by byla stěžovatelka i v souvislosti s ním
upozorněna prostřednictvím rozhodnutí, která se týkala první série pořadu VyVolení, která jsou
soudu z úřední činnosti známa.
Smyslem ustanovení §59 zákona o vysílání podle Nejvyššího správního soudu
je nepochybně zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom.
Obecně vzato se tímto institutem realizuje preventivní funkce správního trestání. Zákonodárce
dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele vysílání. Zákon nijak blíže
nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění
konkretizováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém případě je třeba vnímat
„upozornění“ v materiálním smyslu, tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje
povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Jak vyplývá ze správního spisu, takové
informace se stěžovatelce dostalo ze strany žalované, a to v souvislosti s jiným druhem pořadu,
tak přímo i v souvislosti s vysíláním série VyVolení, což je Nejvyššímu správnímu soudu známo
z jeho úřední činnosti. Nelze proto dovozovat, že by takové upozornění musela žalovaná činit
u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost u téhož
provozovatele, navíc u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování opakují
a provozovatel si musí být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání. Pokud
by upozornění mělo být validní pouze pro určitý skutek, pak by provozovatel byl nepostižitelný,
pokud by pořad nereprízoval. Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že stěžovatelka si byla
vědoma toho, že jednání soutěžících prezentované v pořadu VyVolení bude žalovanou
takto hodnoceno a reakce žalované byla tak dostatečně předvídatelná. Posouzení této otázky
městským soudem tak bylo dostatečné a námitka důvodná není.
Městský soud vycházel ze setrvale zastávaného názoru Nejvyššího správního soudu,
který zdejší soud zaujal například ve shora cit. rozsudcích, a stejně tak z dlouhodobě ustálené
judikatury vlastní, na kterou též ve svém rozhodnutí odkázal. Namítá-li stěžovatelka
nepřezkoumatelnost z toho důvodu, že soudem formulovaný názor není „jasnou normou“
pro příští situace, nelze jí přisvědčit. Z předchozí judikatury je zřejmé, že povinnost upozornění
podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání se váže spíše k porušení zákonné povinnosti
než ke konkrétnímu skutku. Je věcí soudního přezkumu určit, zda případně správní orgán
(žalovaná) nevybočil z mezí povinnosti předchozího upozornění, tj. zda není vazba
mezi upozorněním a konkrétním postihovaným skutkem příliš „tenká“ či zda vůbec chybí.
Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by bylo lze formulovat konkrétní časovou (či dokonce
i materiální) hranici, za níž již souvislost mezi upozorněním a skutkem neexistuje. Ostatně
tato úloha by případně náležela spíše zákonodárci než soudu.
Analogie institutu upozornění na porušení zákona ke zkušební době v případě
podmíněného trestu odnětí svobody (ust. §59 an. zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon),
kterou stěžovatelka vede v kasační stížnosti, se nejeví jako případná. Aniž by Nejvyšší správní
soud aspiroval na roli interpreta trestně-právních norem, je toho názoru, že použití obou institutů
je zcela odlišné. V případě zkušební doby při uložení podmíněného trestu odnětí svobody,
je rozhodnuto o vině a je uložen trest, pouze jeho výkon je na stanovenou dobu odložen.
Nevede-li odsouzený řádný život, rozhodne soud, že se trest vykoná (tedy trest za původně
spáchaný trestný čin). Pro trest, jehož výkon se nařizuje, není rozhodné chování odsouzeného
ve zkušební době (tj. důvod nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody). V případě zákona
o vysílání má být provozovatel vysílání nejprve varován, že zřejmě dochází k porušení
jeho povinností, ale tato otázka není postavena najisto. Dojde-li k opakovanému porušení
povinnosti (téže povinnosti jiným skutkem), lze rozhodnout o „vině“ a uložit sankci. Sankce
se tedy ukládá za následné porušení povinností a právě jednání osoby ve „zkušební době“
je určující pro výši sankce. Je tedy zřejmé, že oba instituty nelze srovnávat, jak činí stěžovatelka,
a z jejich případné podobnosti dovozovat závěry o délce prodlevy, která by měla uplynout
mezi relevantním upozorněním dle ust. §59 zákona o vysílání a uložením sankce.
V této souvislosti ještě stěžovatelka městskému soudu vytýká, že se nevypořádal
s její námitkou, že jí nebyla žalovanou poskytnuta lhůta k nápravě, jak požaduje zákon. Ve světle
právě uvedeného je tato námitka zjevně nedůvodná, neboť povinnost poskytnutí lhůty k nápravě
je v ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání spojena právě s upozorněním na porušení povinnosti.
Právě řečené lze tedy obdobně aplikovat i na povinnost poskytnout lhůtu k nápravě.
K stěžovatelčině námitce vytýkající vadu správního řízení spočívající v tom, že nebyla
žalovanou před vydáním jejího rozhodnutí vyzvána, aby se vyjádřila k podkladům
pro rozhodnutí, městský soud připomněl, že žalovaná byla při zahájení řízení vyzvána k vyjádření
a upozorněna na možnost vyjádřit se ke shromážděným důkazům. Postup žalované sice neshledal
městský soud zcela v souladu s ust. §36 odst. 3 správního řádu, avšak, vzhledem ke skutečnosti,
že nebyly v řízení žádné další podklady shromážděny, toto porušení nemělo v dané věci
za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se již ve své rozhodovací činnosti výkladem ust. §36 odst. 3
správního řádu (resp. téměř totožně formulovaným ust. §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
správní řád) zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2003,
č. j. 5 A 152/2002 - 41, z poslední doby pak shora citovaný rozsudek NSS sp. zn. 4 As 35/2007).
Nejvyšší správní soud zastává názor, že nezákonnost rozhodnutí může být následkem situace,
kdy účastník má možnost seznámit se s podklady rozhodnutí až ze samotného rozhodnutí,
a to za situace, kdy se ve správním spise nalézaly podklady, o nichž neměl povědomí a neměl
možnost se k nim vyjádřit. V posuzovaném případě je tedy třeba vycházet ze skutečnosti,
že stěžovatelkou namítaná odborná vyjádření byla součástí spisu již od počátku řízení,
resp. v době, kdy byla stěžovatelka informována o zahájení řízení a kdy se k předmětu řízení
vyjadřovala. Ve zmiňované výzvě byla též poučena o možnosti nahlédnout do spisu. Navíc, jak
je uvedeno i v napadeném rozhodnutí a jak konstatoval i městský soud, žalovaná odborná
vyjádření považovala pouze za „obecná hodnocení ve vztahu k typu pořadu (reality show),
které při vlastním, konkrétním hodnocení daného pořadu použila podpůrně k vyjádření
svých závěrů“, ač je v rozhodnutí nepřípadně uvedla v rubrice „listinné důkazy“. Současně je
pak třeba přihlédnout i k tomu, že stěžovatelka je účastnicí řady řízení před žalovanou,
v nichž se jedná o posouzení různých pořadů ze série VyVolení ve vztahu k témuž správnímu
deliktu. Ve všech těchto řízeních (některá z nich již byla v době rozhodování žalované
pravomocně skončena), jak je Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známo, vycházela
žalovaná z týchž odborných vyjádření, tudíž stěžovatelka byla seznámena s jejich závěry
a vyzněním. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka si musela být vědoma, že žalovaná má k dispozici
odborná vyjádření. V souhrnu tedy Nejvyšší správní soud dospěl k témuž závěru jako městský
soud, postup žalované s ohledem na ust. §36 odst. 3 správního řádu neměl vliv na zákonnost
rozhodnutí žalované a námitka tudíž není důvodná.
V této souvislosti stěžovatelka též namítá, že není zřejmé, jaká analýza pořadu byla
podkladem správního rozhodnutí, neboť ve správním spise jsou založeny analýzy dvě
a z odůvodnění není zřejmé, z které z nich se vychází. Tuto námitku hodnotí Nejvyšší správní
soud též jako nedůvodnou. Při zkoumání obsahu správního spisu zjistil soud, že ve spise je
skutečně analýza pořadu založena na dvou místech, jedná se však vždy o tentýž dokument.
Nejprve je analýza připojena jako příloha k podkladům pro zasedání Rady 18, poř. č. 37, ve dnech
10. 11. 2006 - 11. 11. 2006, na základě tohoto materiálu bylo rozhodnuto o zahájení předmětného
správního řízení. Podruhé tvoří tatáž analýza přílohu k podkladům pro zasedání Rady 23,
poř. č. 71, ve dnech 19. 12. 2006 - 20. 12. 2006, na jejichž základě bylo v řízení přijato
rozhodnutí. Výsledný stav spisu tedy nelze hodnotit jinak než jako nadbytečné připojení
téhož dokumentu. Nejvyšší správní soud tedy nemohl námitku považovat za důvodnou.
Konečně se pak Nejvyšší správní soud uvádí k námitce stěžovatelky o nesrozumitelnosti
a zmatečnosti bodu 2. výroku rozhodnutí žalované následující: Nejprve je nutno podotknout,
že stěžovatelka tuto námitku uplatnila až v kasační stížnosti, tedy v rozporu s ust. §104 odst. 4
s. ř. s. Lze však v této souvislosti podotknout, že znění výroku „k porušení povinnosti došlo zařazením
pořadu ..., v němž bylo zjištěno prezentována konzumace ...“ je zatíženo stylistickou vadou.
Tuto vadu lze však označit pouze za zřejmou chybu v psaní a není pochyb o významu výroku.
Nelze se však domnívat, že by taková chyba byla sto způsobit nesrozumitelnost rozhodnutí,
která by nadto měla za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí (ve smyslu ust. §103
odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
Pokud v závěru kasační stížnosti stěžovatelka napadá rozsudek proto, že se městský soud
nezabýval některými jejími žalobními tvrzeními, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující:
S námitkou nekonzistence názorů žalované na „pořad“, se městský soud zabýval, když posuzoval
uložení sankce žalovanou. Městský soud neshledal rozhodnutí v této části nepřezkoumatelným,
neboť úvaha žalované odpovídá logickému myšlení a žalovaná věnovala pozornost všem
relevantním kritériím. Je tedy zřejmé, že městský soud neshledal, že by rozhodnutí bylo vnitřně
rozporné v otázce toho, co je „jedním pořadem“. Tento závěr městského soudu se odráží
i v jeho úvahách o nevyužití moderačního práva ve vztahu k výši sankce a Nejvyšší správní soud
se s jeho názorem ztotožňuje.
Druhým tvrzením, se kterým se městský soud údajně nevypořádal, je neposkytnutí lhůty
k nápravě podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud
zabýval věcně již výše a na tomto místě se pouze sluší podotknout, že odpověď na žalobní
námitku stěžovatelky je implicitně obsažena v části napadeného rozsudku, kde se městský soud
zabývá povahou institutu upozornění na porušení zákona podle téhož zákonného ustanovení.
Jak bylo uvedeno výše, oba instituty spolu úzce souvisejí a pokud městský soud dospěl k závěru,
že námitka absence předchozího upozornění je nedůvodná, je stejně nedůvodná i námitka
neposkytnutí lhůty k nápravě.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost
důvodnou a zamítl ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. To by náleželo žalované, neboť měla ve věci plný úspěch.
Jelikož však žalovaná žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady,
jež by jí vznikly a jež by překročily náklady její běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil,
rozhodl tak, že se žalované náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu