ECLI:CZ:NSS:2010:8.AZS.9.2010:70
sp. zn. 8 Azs 9/2010 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: S. T., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem,
advokátem se sídlem 1. máje 535/50, Liberec III – Jeřáb, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2008,
čj. OAM-314/VL-14-12-2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 25. 5. 2010, čj. 61 Az 36/2008 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2008, čj. OAM-314/VL-14-12-2008, byla
zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce napadl rozhodnutí
žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), který
ji rozsudkem ze dne 25. 5. 2010, čj. 61 Az 36/2008 - 43, zamítl.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, ve které
výslovně uplatnil stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel při pohovoru před správním orgánem uvedl,
že byl pronásledován z důvodu příslušnosti k sociální skupině. Z Ukrajiny uprchl proto,
že se odmítl podřídit sociálním omezením. UNHCR je toho názoru, že prchá-li osoba
před závažnou diskriminací nebo nelidským zacházením pro své nepodřízení se přísným
sociálním normám, má důvod žádat o uprchlický statut. Pronásledování se obecně týká kroků,
které podnikají státní orgány, může ale ovšem vycházet i od některých složek obyvatelstva, které
nerespektují zákony dotyčné země. Vzhledem k tomu, že místní obyvatelstvo páchalo závažné
diskriminační či jinak postihující činy, musí být tyto skutečnosti považovány za pronásledování,
neboť je úřady vědomě tolerovaly, resp. odmítaly zajistit účinnou ochranu. Pokud by stěžovatel
nevyhledával dobrodružství nebo si jen prostě nepřál viděl svět, pak by za normálních okolností
bez přesvědčivého důvodu neopouštěl svou vlast. Vyhodnocení subjektivního aspektu
je neoddělitelné od posouzení osobnosti stěžovatele, jelikož psychologické reakce různých
jedinců nemusí být v totožných podmínkách vždy stejné. Jedna osoba se pro útěk rozhodne
impulzivně; jiná svůj odchod třeba pečlivě naplánuje. Pokud jde o objektivní aspekt, je nutné
vyhodnotit výpovědi přednesené stěžovatelem, které je třeba vnímat v kontextu příslušné situace
v pozadí. Znalost podmínek existujících v zemi původu je významným aspektem při hodnocení
stěžovatelovy důvěryhodnosti. Obavy stěžovatele by měly být obecně posuzovány
za opodstatněné, neboť v přiměřené míře prokázal, že jeho trvalý pobyt v zemi původu se pro
něj stal nesnesitelným. Stěžovatel dále uvedl, že vyložené úvahy se nemusejí nutně zakládat
na vlastních osobních zkušenostech žadatele. To, co se např. stalo jeho přátelům, příbuzným
a dalším členům stejné společenské skupiny, ukazuje, že jeho obavy jsou v tom smyslu
opodstatněné. Stěžovatel možná před žalovaným jednoznačně neuplatnil své obavy
z pronásledování, nicméně platí, že i když má žadatel třeba velmi vyhraněný názor na to, zač
musel trpět, nemusí být z psychologických důvodů schopen vyjádřit své prožitky a situaci
politickou terminologií. Stěžovatel je přesvědčen, že o tom ve svém „příběhu“ hovořil.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 8. 2008, čj. 5 Azs 24/2008 - 48, ve kterém vyslovil, že aplikace §16 odst. 2 zákona
o azylu vyžaduje pro svou aplikaci třístupňový test. Krajský soud pouze tvrdil, ovšem nikoliv
prokázal, splnění podmínky, dle které musí být z postupu žadatele patrné, že žádost
o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo
předání k trestnímu stíhání do ciziny. Pokud žadatel o mezinárodní ochranu přesvědčivě prokáže,
že mu v zemi původu hrozí pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo skutečné
nebezpečí vážné újmy, je žalovaný povinen se zabývat i jeho tvrzeními podle §12 a §14a zákona
o azylu. Stěžovatel uznal, že je to on, na kom leží důkazní břemeno. Často se však stává,
že žadatel není schopen podložit svá vyjádření dokumentárními či jinými podklady. Pokud však
jeho líčení působí důvěryhodně, měla by být při těchto pochybnostech uznána jeho „věc“.
Stěžovatel možná stále pociťuje strach z úřadů a může se bát hovořit otevřeně. I když zpravidla
pro osvědčení žadatelova případu stačí již první pohovor, může být třeba nutné i to,
aby posuzovatel žádosti objasnil veškeré zjevné nesrovnalosti ve výpovědi a řešil rozpory formou
dalšího pohovoru, aby nalezl vysvětlení jakéhokoliv překrucování či zatajování podstatných faktů.
Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení ve svých
důsledcích podle stěžovatele výrazně oslabuje právní jistotu, a tedy i efektivitu práva. Právě této
chyby se dopustil krajský soud. Krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu, přičemž nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. Jedná se o pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nepochybil, pokud stěžovatelovu
žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona o azylu. Své rozhodnutí vydal
v souladu s právními předpisy. Jako nedůvodnou označil námitku týkající se pronásledování
z důvodu příslušnosti k sociální skupině, kterou stěžovatel navíc uplatnil poprvé až kasační
stížnosti, a proto by k ní Nejvyšší správní soud neměl ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. přihlížet.
Žalovaný současně odkázal na správní spis, zejména na vlastní výpověď stěžovatele a taktéž
na své vyjádření k žalobě.
Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o přezkum rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud předně zkoumal, zda-li je kasační stížnost
přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Vycházel přitom zejména z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz, podle kterého je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. K tomu lze doplnit, že je nepochybně v zájmu stěžovatele, aby svou kasační stížnost
nejenom opřel o některý z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také vyjádřil, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti, podstatný přesah svých vlastních zájmů. Stěžovatel
tak v nyní posuzovaném případě, byť v obecné rovině, učinil.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádný důvod, na jehož
základě by bylo možné vyslovit přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s.
Z předloženého spisu vyplynulo, že stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany
sdělil, že do České republiky přicestoval legálně v červenci 2005, a to pouze z pracovních důvodů.
Důvodem pro podání žádosti je to, že se seznámil s dívkou, se kterou by chtěl v České republice
žít. V České republice v současné době pobývá nelegálně, a proto by chtěl svůj pobyt
zlegalizovat. Dále uvedl, že v roce 2000 měl po návratu z armády problémy s neznámými lidmi
a po návratu na Ukrajinu se obává opakování těchto problémů. Zároveň však vyloučil, že by toto
bylo důvodem jeho vycestování. Během pohovoru upřesnil, že problémy na Ukrajině měl kvůli
dívce a zopakoval, že nebyly příčinou opuštění Ukrajiny. V rámci konaného pohovoru stěžovatel
dále konstatoval, že si nestihl prodloužit vízum a poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění
(rozhodnutím Policie České republiky ze dne 3. 4. 2008, čj. CPUL-2970/PR-2008-62KP,
a to z důvodu, že od 15. 3. 2006 pobýval na území České republiky neoprávněně bez platného
víza a povolení k pobytu), rozhodl se požádat o mezinárodní ochranu, jelikož zde chce žít
se svou dívkou. Vyloučil, že by kdy měl potíže ze státními orgány. K dotazu, jak by vypadal jeho
život v případě návratu na Ukrajinu uvedl, že si nedokáže představit život bez své přítelkyně.
V posuzovaném případě byl užit §16 odst. 2 zákona o azylu, jehož aplikací a výkladem
v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady 2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady
2005/85/ES se zdejší soud podrobně zabýval v rozhodnutí ze dne 15. 8. 2008,
čj. 5 Azs 24/2008 - 48. Vyložil v něm, že pro možnou aplikaci daného ustanovení je třeba provést
tzv. třístupňový test, tedy kladně odpovědět na otázku: (1) zda hrozí žadateli vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní
ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal
„pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání
do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich
nelze §16 odst. 2 zákona o azylu použít.
Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu ve způsobu, kterým vyhodnotil
oprávněnost aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel ničeho nenamítal proti konstatovaní
splnění prvních dvou podmínek. K třetí podmínce pak uvedl, že její splnění bylo krajským
soudem pouze tvrzeno, nikoliv prokázáno. S touto námitkou se ovšem nelze ztotožnit.
I zde je možné odkázat na rozhodnutí sp. zn. 5 Azs 24/2008 Sb., ve kterém zdejší soud zdůraznil,
že si je „dobře vědom častých případů zneužívání azylové procedury, na které §16 odst. 2 zákona o azylu
a ostatně celý institut zjevně nedůvodných žádostí dopadá. Z tohoto důvodu při posuzování třetího bodu testu
(zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny) leží důkazní břemeno výhradně na žadateli.
Jakýkoliv jiný závěr by učinil §16 odst. 2 zákona o azylu (a ostatně celý institut zjevně nedůvodných žádostí)
zbytečný, neboť by mezi posuzováním standardních a zjevně nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu nebyl
žádný rozdíl. Zásadním, nikoliv však výlučným faktorem (viz např. institut uprchlíka sur place či beneficienta
doplňkové ochrany sur place; srov. čl. 5 kvalifikační směrnice), pro posouzení třetího bodu testu je mj. délka času,
jež uplynula od chvíle, kdy žadatel začal pobývat na území České republiky nelegálně, do udělení rozhodnutí
o správním vyhoštění.“
Nelze mít pochyb o tom, že stěžovatel své důkazní břemeno v tomto směru neunesl.
Jak již bylo uvedeno výše, žadatel vstoupil do řízení o mezinárodní ochraně až poté, co mu bylo
na základě nelegálního pobytu uděleno správní vyhoštění, a to z důvodu, že si zde našel přítelkyni
a rovněž by zde chtěl pracovat. Tyto skutečnosti nelze podřadit pod žádný z taxativně
vymezených důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (§12 - §14b zákona
o azylu). Stěžovatel sice uvedl, že v roce 2000 měl problémy s neznámými lidmi, avšak z Ukrajiny
vycestoval z pracovních důvodů a až v roce 2005. Snahu o legalizaci pobytu na území České
republiky, ať z důvodu soužití s partnerem nebo z důvodů pracovních, nelze považovat
za důvod, pro který by stěžovateli mohla a měla být udělena mezinárodní ochrana. Nad rámec
kasačních námitek Nejvyšší správní soud poukazuje na svou dřívější judikaturu, podle níž
samotná skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu má v úmyslu se v České republice oženit
a založit zde rodinu, není bez dalších okolností hodných zvláštního zřetele důvodem pro udělení
humanitárního azylu (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2003, čj. 7 Azs 3/2003 - 36) a ani jiným
relevantním důvodem.
Podstatná část kasační stížnosti je založena na obecných tvrzeních (často převzatých
z Příručky k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraných doporučení
UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany, vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky
v srpnu 2006), která nelze považovat za konkrétní kasační body a ani z nich vyvodit vztah
k obsahu správního či soudního spisu. Zdejší soud trvá na tom, aby jednotlivá kasační tvrzení
byla podřaditelná pod konkrétní skutkové okolnosti případu. V tomto směru lze odkázat
na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005 - 58, v němž se, podává, že „[l]íčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž
při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky
jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Žalobce je též povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči
němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže
spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud
žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat
o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu
zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo
patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“
Nejvyšší správní soud proti již v obecné rovině konstatuje, že žalovaný poskytl stěžovateli
dostatečný prostor pro vyložení důvodů, pro které opustil zemi původu. Se stěžovatelem
lze souhlasit v tom, že žadatelé často nemohou podložit svá tvrzení relevantními důkazy. Toto
tvrzení ovšem nemá souvztažnost k situaci, kdy žadatel žádné relevantní důvody pro udělení
azylu nebo doplňkové ochrany netvrdil ani nenaznačoval a svou žádost opřel o legalizaci pobytu.
Z právních závěrů vyslovených kupř. v rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003 - 59
nebo ze dne ze dne 16. 5. 2004, čj. 1 Azs 45/2004 - 47, lze vyslovit, že v případě, kdy z žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, z protokolu o pohovoru ani z jiné písemnosti nevyplynulo,
že by žadatel alespoň tvrdil některý z relevantních důvodů ve smyslu §12 - §14b zákona o azylu,
správnímu orgánu nevzniká povinnost žadatelem neuplatněné důvody domýšlet, a posléze k nim
činit příslušná skutková zjištění. Řízení o udělení jedné z forem mezinárodní ochrany
je provázeno zásadou aktivity žadatele, který rozsahem a obsahem svého tvrzení utváří rámec
zjišťování skutkového stavu. K rovněž obecným odkazům na posuzovaní věrohodnosti žadatele
a jeho výpovědi lze uvést, že správní a následně ani soudní orgán nepopíral věrohodnost
a pravdivost stěžovatelových tvrzení. Stěžovatel přitom svými vnitřně nerozpornými a ucelenými
tvrzeními nezavdal správnímu orgánu důvod pro to, aby uskutečnil druhý pohovor.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje tvrzení o subjektivních a objektivních aspektech
obav z pronásledování ani to, že žadatelé nemusí své obavy vyjadřovat právní terminologií,
nicméně takto obecně podaný výklad nelze považovat za polemiku ze správním či soudním
rozhodnutím a nelze v něm spatřovat vyjádření konkrétního důvodu nezákonnosti napadeného
rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel má za to, že v průběhu správního řízení vyjádřil obavy
z pronásledování, ačkoliv je jednoznačně neuplatnil. S tímto názorem nelze souhlasit, jelikož
v průběhu správního řízení nikterak netvrdil, že byl pronásledován a z tohoto důvodu opustil
zemi původu. Z jeho tvrzení nelze jakkoli dovodit, že by místní obyvatelstvo vůči němu páchalo
závažné diskriminující činy. Rovněž neprokázal a ani netvrdil, že by se pobyt v zemi původu
po jeho návratu stal nesnesitelným. V intencích shora řečeného lze konstatovat, že odloučení
od partnera nelze považovat za důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany.
Stěžovatel je přesvědčen, že při pohovoru se žalovaným uvedl, že byl pronásledován
z důvodu příslušnosti k sociální skupině. Nejvyšší správní soud toto tvrzení, které žadatel
explicitně vyjádřil až v kasační stížnosti, považuje za zcela nedostačující, a proto se k němu blížeji
nevyjádřil. Stěžovatel jednak nikterak nespecifikoval, co považuje za ony přísné sociální normy
a jakým sociálním omezením se odmítl přizpůsobit a jednak jeho tvrzení nemá oporu
ve správním spise, konkrétně v protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu ze dne 25. 4. 2008 ani v samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
15. 4. 2008. Lze jen zopakovat, že jako důvod své žádosti uvedl zabránění vyhoštění a snahu
o legalizaci pobytu z důvodu navázaného partnerského vztahu.
Nejvyšší správní soud v závěru považuje za vhodné k obsahu kasační stížnosti doplnit,
že čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 nepodává definici pronásledování,
ale je vyjádřením pravidla non-refoulement, dle kterého žádný smluvní stát této úmluvy nesmí
vyhostit nebo navrátit uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly
ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě
či politického přesvědčení.
Na tomto místě tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný při zjišťování důvodnosti
podané žádosti postupoval zcela v intencích zákona o azylu i související judikatury, která
poskytuje odpověď na posuzované námitky. Důvodnost postupu dle §16 odst. 2 zákona o azylu
má oporu v dostatečně zjištěném skutkovém stavu. Stěžovatel přitom neuvedl žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by měl oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů vyjádřených v §12
zákona o azylu a nevyjádřil ani žádné důvodné obavy z návratu ve smyslu §14a odst. 2 zákona
o azylu. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti, přičemž nutno
zopakovat, že převážnou část kasační stížnosti tvoří obecné úvahy bez přímé souvislosti
s napadeným rozhodnutím. Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a je třeba ji považovat
za nepřijatelnou, kasační stížnost odmítl na základě §104a s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. září 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu