ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.66.2009:256
sp. zn. 9 Afs 66/2009 - 256
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: EL RANCHO a.s., se sídlem Hanusova 347/16, Praha 4, zastoupeného
Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti
žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28,
Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2006, č. j. FŘ - 14185/14/06 a ze dne
9. 10. 2006, č. j. FŘ - 14464/14/06, ve věci správního poplatku, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008,
č. j. 10 Ca 383/2006 - 191,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v celkové výši 2880 Kč k rukám jeho zástupce do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
byla zrušena jeho rozhodnutí ze dne 2. 10. 2006, č. j. FŘ - 14185/14/06, a rozhodnutí
ze dne 9. 10. 2006, č. j. FŘ - 14464/14/06, ve věci správního poplatku, a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Těmito rozhodnutími zamítnul stěžovatel odvolání žalobce
(dále též „účastník řízení“) proti platebnímu výměru na správní poplatek vydanému
Finančním úřadem pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2006, č. j. FÚ 1 - 71/1100/06/Vod,
kterým byla žalobci vyměřena povinnosti zaplatit správní poplatek ve výši 4 382 228 Kč
a dále proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 ze dne
15. 5. 2006, č. j. FÚ 1 - 71/1099/06/Vod, kterým byla žalobci vyměřena povinnosti
zaplatit správní poplatek ve výši 28 108 413 Kč.
Městský soud po podrobné rekapitulaci skutkového stavu v odůvodnění
napadeného rozsudku uvedl, že v otázce výkladu a aplikace ustanovení §11 zákona
č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, účinného od 16. 1. 2005 (dále také „ nový zákon
o správních poplatcích“), nevidí důvod odchýlit se od konstantní judikatury městského
soudu, která byla potvrzena i rozsudky Nejvyššího správního soudu, a to tak,
že předmětem poplatku za povolení provozování ostatních sázkových her za každý rok
podle položky 20 písm. d) zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích (dále jen „starý
zákon o správních poplatcích“), resp. za vydání povolení loterie nebo jiné podobné hry
podle §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen
„zákon o loteriích“) je trvání povolení v každém kalendářním roce a základem poplatku
je rozdíl mezi přijatými sázkami a vyplacenými výhrami za kalendářní rok. Fakticky
tak předmětem poplatku není vlastní úkon či činnost správního orgánu (vydání povolení),
jako je tomu u ostatních správních poplatků, ale provozování loterie či jiné hry.
Skutečností rozhodnou pro použití nové či dřívější právní úpravy je pak okamžik zahájení
poplatkového a nikoliv povolovacího řízení. Poplatkové řízení je zahájeno předložením
vyúčtování podle ustanovení §28 zákona o loteriích za konkrétní rok. Účastník řízení
předložil vyúčtování podle §28 zákona o loteriích za rok 2005 v únoru 2006, poplatek
tedy měl být vyměřen podle úpravy nového zákona o správních poplatcích, který nabyl
účinnosti dne 16. 1. 2005. Dále uvedl, že poplatek je nutno vždy vyměřit za určitou
povolenou hru (druh nebo typ hry) bez ohledu na to, kolik povolení bylo poplatníku
vydáno, neboť způsob výběru závislý na počtu vydaných povolení by znamenal libovůli
a rozpor s ústavním pořádkem, když by se výše poplatku odvíjela od skutečnosti,
zda správní orgán vydal více povolení k provozování konkrétní hry, anebo vydal povolení
jedno, které následně rozšiřoval i na další provozovny. K namítané nicotnosti vydaných
platebních výměrů městský soud uvedl, že chybějící základ poplatku není natolik
intenzivní vadou, která by mohla vést k nicotnosti napadených platebních výměrů.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel námitky podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), t. j. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Stěžovatel namítá nesprávný výklad předmětu poplatku loterií a jiných podobných
her v položce 21 sazebníku k zákonu o správních poplatcích (dále jen „sazebník“). Uvádí,
že sazebník obsahuje předměty poplatků podle §2 a §4 zákona o správních poplatcích.
Předmětem poplatku podle položky 21 písm. a) a c) sazebníku je úkon správního orgánu
– vydání povolení, a nikoliv trvání povolení dané hry v každém kalendářním roce. Podle
položky 21 písm. b) a d) sazebníku se za vydání povolení k provozování loterií uvedených
v §2 a §50 odst. 3 zákona o loteriích vyměřuje každý rok 10% správní poplatek,
u písm. b) se spodním limitem 1500 Kč a horním limitem 10 milionů Kč, u písm . d)
pak pouze se spodním limitem 1500 Kč. Výklad městského soudu v otázce předmětu
poplatku neobstojí v situaci, kdy by provozovatel loterie vlastnící jedno či více platných
povolení v příslušném kalendářním roce loterii neprovozoval. Pak by se předmět poplatku
nemohl odvíjet od rozdílu mezi vsazenými a vyplacenými částkami, neboť by předmětem
poplatku pak bylo „neprovozování loterie“. Proto se předmět poplatku odvíjí od úkonu
správního orgánu, tedy vydání povolení a nikoliv trvání povolené hry v každém
kalendářním roce.
Stěžovatel dále namítá nesprávný výklad základu poplatku a nesprávné použití
definice výtěžku v rozhodnutí městského soudu. Základem poplatku podle poznámky č. 2
u položky 21 sazebníku je rozdíl mezi vsazenými částkami a výhrami vyplacenými
sázejícím. Ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona o správních poplatcích a položky 21
sazebníku se základ podle poznámky č. 2 k položce 21 sazebníku vztahuje na všechna
jednotlivá zpoplatňovaná povolení. Zákon o správních poplatcích jej v položce 21
sazebníku ani v poznámce č. 2 nezná. Výtěžek tak, jak je definovaný v §4 odst. 3 zákona
o loteriích není kategorií sloužící k vyměření správního poplatku podle zákona
o správních poplatcích.
Hodnocení důvodové zprávy k zákonu o správních poplatcích městským soudem
považuje stěžovatel za nesprávné. Tvrdí, že městský soud pouze odkázal na termín
„daňový charakter“ poplatku bez jakéhokoliv vysvětlení jeho vztahu k předmětnému
poplatku a předchozí větě důvodové zprávy, která zní „předměty poplatků se nemění oproti
stávající úpravě“. Pak by městský soud musel konstatovat, že pojem daňový charakter
se vztahuje k procentním sazbám poplatku nikoliv k předmětu poplatku. Městský soud
pro právní konstrukci svého výkladu o předmětu poplatku nekomplexně a tudíž
neobjektivně vyhodnotil stanovisko autora zákona o správníc h poplatcích a důvodovou
zprávu k tomuto zákonu. Ve stanovisku Ministerstva financí k položce 21 sazebníku
ze dne 14. 6. 2005, č. j. 53/50734/2005-534, je konstatováno, že „předmětem poplatku
je, ale i bylo, každé jednotlivé povolení hry (loterie) vydané podle zákona o loteriích“. Proto městský
soud nesprávně vyhodnotil předložené listinné důkazy tak, že za předmět poplatku
označil dobu trvání platnosti povolení a nikoliv úkon správního orgánu – vydání
povolení. Analýza zákonných ustanovení a listinných důkazů přesvědčivě potvrzuje,
že předmětem poplatku je každé jednotlivé povolení loterie vydané podle zákona
o loteriích.
Městský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil i povinnost uvádět základ
poplatku v platebním výměru na správní poplatek, pokud dospěl k závěru, že bylo
porušeno ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Autor zákona
(Ministerstvo financí) vypracoval tiskopisy platebních výměrů tak, jak mu to uložil zákon
o správě daní a poplatků. Tiskopis 255451 Mfin 5451 – vzor č. 7 používají správní orgány
vyměřující procentní správní poplatky podle položky 21, 47 a 48 sazebníku. U všech
položek je předmětem správního poplatku úkon, proto nemůže být v tiskopise uveden
základ poplatku. Na tuto otázku městský soud nesprávně aplikoval ustanovení zákona
o loteriích. Správní úřad provádí dvojí řízení, t. j. řízení povolovací podle zákona
o loteriích a řízení poplatkové podle zákona o správních poplatcích. Na vyměření
správního poplatku se zákon o loteriích nevztahuje, proto stěžovatel nemohl mít rozdílný
výklad zákona o loteriích.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 7. 4. 2009 stěžovatel rozvedl příklad označený
v kasační stížnosti jako námitka č. 3 a to tak, že podle stanoviska autora zákona
o správních poplatcích má správce daně za každé povolení (jeho vydání) vyměřit správní
poplatek, a to i za situace, kdy účastník řízení nezahrne některá povolení do pravidelného
ročního vyúčtování z toho důvodu, že je k provozování v daném roce nevyužil. Za takové
situace má dle stanoviska autora zákona o správních poplatcích správce daně vyměřit
poplatek za každé vydané povolení, a to za použití spodního limitu ve výši 1500 Kč.
Stěžovatel opět poukazuje na to, že dle stanoviska autora zákona je předmětem poplatku
každé jednotlivé povolení (vydané na základě žádosti účastníka řízení) a nikoliv jeho
obsah (trvání povolení).
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že stěžovatel spatřuje
nesprávné posouzení právní otázky městským soudem v otázce předmětu správního
poplatku a požadavku na uvedení základu poplatku ve správním rozhodnutí a tedy
již upustil od nesprávného výkladu ustanovení §11 zákona o správních poplatcích
na základě kterého dovozoval, že v posuzovaném případě mělo být při vyměření
správního poplatku postupováno podle dřívější právní úpravy. Dále uvádí,
že argumentace a důvody, o která opřel stěžovatel svá tvrzení v kasační stížnosti nemají
oporu v platné právní úpravě a jsou ve zjevném rozporu s aktuální judikaturou správních
soudů v čele s Nejvyšším správním soudem, zejména s rozsudkem ze dne 12. 12. 2008,
č. j. 5 Afs 38/2008 – 139, a jemu předcházejícími (všechny zde uvedené rozsudky
Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Argumentaci stěžovatele
hodnotí jako zjevně účelovou a poukazuje na předchozí postup správního orgánu při
vyměřování poplatku zejména v letech 2003 a 2004, kdy správní orgán vykládal předmět
správního poplatku stejně jako účastník řízení. Domnívá se, že změna postupu správního
orgánu byla zjevně účelová patrně s cílem obejít stanovenou maximální hranici správního
poplatku ve výši 10 milionů Kč. K namítanému právnímu názoru Ministerstva financí
účastník řízení uvádí, že vycházelo z nedůkladné analýzy právní úpravy a bylo následně
překonáno výše uvedenou judikaturou.
K otázce chybějícího vyměřovacího základu v platebním výměru uvádí,
že obsahové náležitosti správních rozhodnutí jsou dány zákonem a nikoliv tiskopisem
vydaným správním orgánem. Základ pro vyměření správního poplatku je obligatorní
obsahovou náležitostí příslušného správního rozhodnutí ve smyslu §32 ve spojení s §46
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, který se v případě vyměřování správních
poplatků použije subsidiárně.
V doplňujícím vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 19. 8. 2009 doložil účastník
řízení na podporu svých tvrzení kopii Metodického návrhu pro vyměřování správních
poplatků z provozování loterií a jiných podobných her povolených podle §50 odst. 3
zákona o loteriích, vydaného Ministerstvem financí dne 1. 6. 2009.
V dalším doplňujícím vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 23. 10. 2009 doložil
účastník řízení kopii Platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne
12. 10. 2009, č. j. FÚ 1 - 71/2332/09/Br., kterým mu byl vyměřen jeden správní poplatek
v maximální zákonné výši 10 milionů Kč dle položky 21 písm. b) Sazebníku, a to již bez
ohledu na počet povolení vydaných k provozování jedné a téže sázkové hry.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná a za stěžovatele jedná osoba s právnickým vzděláním (§105 odst. 2
s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu uplatněných
námitek v kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a současně zkoumal, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že podaná kasační stížnost není důvodná.
Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní spod ověřil, že účastníku řízení
bylo Ministerstvem financí vydáno podle ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích
celkem 172 povolení k provozování sázkové hry na zařízení American Roulette. V 127
případech bylo řízení o vydání těchto povolení zahájeno za účinnosti starého zákona
o správních poplatcích, t. j. do 16. 1. 2005, u zbylých 45 povolení pak bylo řízení o jejich
vydání zahájeno již za účinnosti nového zákona o správních poplatcích,
t. j. po 16. 1. 2005. V souladu s povinností stanovenou ustanovením §28 odst. 1 zákona
o loteriích předložil účastník řízení příslušnému správnímu orgánu (Finančnímu úřadu
pro Prahu 1) dne 27. 2. 2006 vyúčtování z provozu zařízení American Roulette za všech
172 povolení v roce 2005. Správní orgán následně vydal dne 15. 5. 2006
dva souhrnné platební výměry, a to č. j. FÚ 1 - 71/1099/06/Vod. na částku
28 108 413 Kč pro povolení vydaná do 16. 1. 2005 a dále pak platební výměr
č. j. FÚ 1 - 171/1100/06/Vod. na částku 4 382 228 Kč za zbývajících 45 povolení
vydaných po dni 16. 1. 2005. Proti těmto platebním výměrům podal účastník řízení
odvolání, která žalovaný rozhodnutím č. j. FŘ - 14464/14/06 ze dne 9. 10. 2006
a rozhodnutím č. j. FŘ - 14184/14/06 ze dne 2. 10. 2006 zamítnul.
Právní úprava problematiky povolování loterií a jiných podobných her, které
nejsou v části první až čtvrté zákona o loteriích upraveny, se opírá o ustanovení §50
odst. 3 zákona o loteriích, dle něhož může Ministerstvo financí (dále jen „ministerstvo“)
takovou hru či loterii povolit s tím, že v povolení budou podrobně stanoveny všechny
podmínky provozování takové hry či loterie. Ostatní ustanovení zákona o loteriích
se v takovém případe použijí přiměřeně. Dle ustanovení §4 odst. 2 zákona o loteriích
pak ministerstvo povolení vydá, jestliže provozování takové hry či loterie splňuje
požadavky uvedené v tomto ustanovení. Ustanovení §4 odst. 10 zákona o loteriích
stanoví, že za vydání povolení k provozování loterie či jiné podobné hry se platí správní
poplatek, a to dle zvláštního předpisu, t. j. zákona o správních poplatcích. Zákon
o loteriích v ustanovení §28 pak provozovateli loterie či jiné podobné hry stanoví
povinnost předložení každoročního vyúčtování, a to včetně propočtu správního poplatku
dle úpravy v zákoně o správních poplatcích. Dle ustanovení §28 odst. 2 zákona
o loteriích se procesní postupy spojené s tímto vyúčtováním řídí zvláštním předpisem,
zákonem o správě daní a poplatků.
K první námitce stěžovatele, že městský soud ve svém rozhodnutí nesprávně
vyložil předmět poplatku u loterií a jiných podobných her Nejvyšší správní soud uvádí,
že otázka předmětu tohoto poplatku byla již řešena i v jiných řízeních před tímto soudem.
Obecně je předmět poplatků definován v §2 zákona o správních poplatcích jako „správní
řízení upravené zvláštním právním předpisem a další činnost správního úřadu související s výkonem státní
správy (dále jen „úkon“)“. Jednotlivé zpoplatněné úkony jsou pak uvedeny v sazebníku,
který tvoří přílohu tohoto zákona. Položka 21 písm. b) sazebníku zní: „ Povolování loterií
a jiných podobných her podle zákona č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů….b) Vydání
povolení číselné loterie podle … nebo loterie a jiné podobné hry podle §50 odst. 3 zákona za každý rok
10 %, nejméně 1 500 Kč, nejvýše Kč 10 000 000“, přičemž poznámka č. 2 k této položce
stanoví, že: „Základem poplatku podle písmen b) a d) této položky je rozdíl mezi vsazenými částkami
a výhrami vyplacenými sázejícím.“ Nejvyšší správní soud si je vědom interpretačních
a aplikačních potíží, které způsobuje nesystematické zařazení tohoto poplatku do zákona
o správních poplatcích, ačkoliv se svým charakterem od ostatních poplatků liší. Stanovil-li
zákonodárce formulací „za každý rok“ ve spojení s textem uvedeným v poznámce 2,
že předmětný poplatek je pravidelnou, každoroční platbou poplatníka, jejíž výše se odvíjí
od vyúčtování za každý rok a její výši tedy nelze bez vyúčtování za příslušný rok určit ,
je zřejmé, že jde o poplatek za provozování loterie či jiné podobné hry za každý jednotlivý
rok. Poplatek se neodvíjí od úkonu správního orgánu, ale od skutečnosti, že loterie či jiná
podobná hra byla v daném roce provozována a provozovatel měl z této činnosti zisk.
Stejný právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud například již v rozsudku ze dne
22. 5. 2008, č. j. 9 Afs 195/2007 - 120, nebo rozsudku ze dne 12. 12. 2008,
č. j. 5 Afs 38/2008 - 139. Ze zákonné dikce je srozumitelný způsob výpočtu poplatku
jako procentní částky ze základu, kterým je rozdíl mezi vsazenými částkami a částkou
vyplacenou sázejícím. Skutečným předmětem poplatku je tak reálné provozování loterie
či jiné podobné hry, výše poplatku za každý rok je pak přímo úměrná výši základu
poplatku, která se každým rokem liší. Názor stěžovatele, že se jedná o poplatek za vydání
povolení, jako úkonu správního orgánu (§2 zákona o správních poplatcích) je na základě
výše uvedeného nutné odmítnout.
Názor stěžovatele, dle něhož předmětem zpoplatnění má být nikoliv celá hra,
ale každé povolení zvlášť, nelze přijmout. Povolení pro provozování loterie či jiné
obdobné hry je správním orgánem vydáváno v souladu s ustanoveními zákona o loteriích.
Podle ustanovení §4 odst. 1 uvedeného zákona je možné loterie a jiné podobné hry
provozovat pouze na základě vydaného povolení bez ohledu na to, v kolika
provozovnách či zařízeních je tato hra provozována. Povinnost opatřit si povolení
na každý jednotlivý přístroj či provozovnu zvlášť ze zákona nevyplývá. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Afs 38/2008 - 139,
v praxi navíc dochází i k tomu, že některým subjektům je na konkrétní loterii či hru
vydáváno několik povolení, a to podle počtu nahlášených provozoven, u jiných subjektů
je tato situace řešena formou rozšiřování stávajícího povolení o další provozovny . Na tuto
praxi poukazoval i účastník řízení v žalobě. Výše konečného poplatku však nemůže být
závislá na libovůli správního orgánu. V případě, že by poplatek byl počítán z každého
povolení zvlášť, byl by poplatník v souhrnu povinen uhradit i částku převyšující zákonem
stanovenou maximální hranicí správního poplatku ve výši 10 milionů Kč, zatímco
poplatník vlastnící pouze jedno souhrnné povolení by byl „chráněn“ zákonem
stanoveným limitem.
Položku 21 sazebníku je nutné vykládat tak, že předmětem poplatku je hra
samotná bez ohledu na to, kolik povolení k jejímu provozování bylo poplatníkovi
správním orgánem vydáno. Odlišný výklad by ve svém důsledku mohl vést k porušení
ústavních práv zakotvených v čl. 11 odst. 5 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy,
jak bylo podrobně rozvedeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 12. 2008, č. j. 5 Afs 38/2008 - 139.
K námitce stěžovatele, dle níž městský soud v rozsudku nesprávně používá definici
pojmu „výtěžek“ kasační soud uvádí, že z věty: „Je-li tedy předmětem poplatku trvání povolení
loterie nebo jiné podobné hry v každém kalendářním roce, pak základ daného poplatku musí být odvozen
z ročního výtěžku této povolené hry v každém kalendářním roce, jako takové, bez ohledu na to, zda
k povolení této hry došlo jedním, či několika správními akty.“ je zřejmé, že městský soud použil
pojem „výtěžek“ v obecném slov smyslu nikoli ve smyslu legislativní zkratky dle
ustanovení §4 odst. 3 zákona o loteriích. Z odůvodnění napadeného rozsudku je na víc
zcela nepochybné, že městskému soudu je zcela zřejmé, že základem posuzovaného
poplatku je rozdíl mezi vsazenými částkami a vyplacenými výhrami (viz např. strana 9,
12 či 13 napadeného rozsudku). Námitku proto považuje kasační soud za zavádějící,
nemající oporu v odůvodnění napadeného rozsudku.
V souvislosti s námitkou stěžovatele týkající se nesprávné interpretace důvodové
zprávy k zákonu o správních poplatcích ohledně předmětu poplatku kasační soud uvádí,
že původní vládní návrh nového zákona o správních poplatcích žádné změny v sazbách
poplatků týkajících se zpoplatnění loterií či her podle zákona o loteriích a jiných
podobných hrách nezamýšlel. K výrazným změnám navrhované úpravy, kdy maximální
limit ve výši 10 mil Kč původně platící pouze pro povolení loterie nebo okamžité loterie
anebo tomboly [položka č. 20 písm. a) sazebníku správních poplatků] a povolení číselné
loterie nebo sázkové hry za každý rok [položka č. 20 písm. b) sazebníku správních
poplatků], byl značně rozšířen až v průběhu legislativního procesu na základě poslanecké
iniciativy (srovnej rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2008, č. j. 9 Afs 195/2007 - 120). Proto
si při hodnocení důvodové zprávy vypracované zpracovatelem zákona je třeba uvědomit,
že tato zpráva se vztahuje k původní verzi návrhu zákona, nikoli k výslednému textu
zákona, jež je ovlivněn množstvím poslaneckých či senátorských iniciativ. Způsob
zpoplatnění, ať už jde o výklad přechodných ustanovení zákona o správních poplatků
či o předmět poplatku z hlediska počtu povolení vydávaných pro jednotlivé provozovny
stejného provozovatele se tak stal významným až v důsledku přijetí výsledného
zákonného textu a v tomto smyslu kasační soud také vnímá stanovisko Ministerstva
financí č. j. 53/50734/2005 - 534, které se zde uvedeným výkladem snaží dopady shora
popsaného legislativního procesu zmírnit. Z odůvodnění tohoto rozsudku je však zřejmé,
že zvolený výklad není udržitelný.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se nesprávného posouzení
náležitostí platebního výměru. Zákon o správních poplatcích v ustanovení §9 uvádí,
že pro řízení ve věci poplatků se užije právní předpis upravují cí správu daní, tedy zákon
o správě daní a poplatků, nestanoví-li zákon jinak. Dle ustanovení §5 odst. 3 zákona
o správních poplatcích se procentní poplatky vyměřují platebním výměrem se splatností
15 dnů. Platební výměr musí obsahovat minimálně základní náležitosti rozhodnutí
stanovené §32 zákona o správě daní a poplatků, další skutečnosti pak v případě,
že to stanoví zákon či jsou nezbytné pro jeho určitost. Pro vyměření poplatku dle zákona
o správních poplatcích se subsidiárně použije ustanovení §46 zákona o správě daní
a poplatků, dle něhož má správce daně podle výsledků vyměřovacího řízení stanovit
základ daně, v posuzovaném případě základ poplatku. Skutečnost, že tiskopisy platebních
výměrů vydávané Ministerstvem financí tyto údaje či kolonky neobsahují však
neznamená, že tuto povinnost správní orgán při vyměření poplatku nemá. Naopak
dle výše uvedených ustanovení zákona o správě daní a poplatků je povinen právní orgán
vyměřující poplatek základ poplatku stanovit.
S ohledem na výše vyslovené závěry byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil vzniklé náklady účastníka řízení, spočívající
v podání vyjádření ke kasační stížnosti včetně jejich doplnění. V souladu s ustanovením
§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §13 odst. 3 a §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 2880 Kč vč. 20 % DPH (1 úkon
právní služby ve výši 2100 Kč, náhrada hotových výdajů na 1 úkon právní služby ve výši
300 Kč a DPH 20 % ve výši 480 Kč). Uvedenou částku je stěžovatel povinen uhradit
zástupci účastníka řízení, Mgr. Aleši Smetankovi, advokátu se sídlem Jungmannova 24,
Praha 1, ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu