ECLI:CZ:NSS:2010:9.ANS.2.2010:155
sp. zn. 9 Ans 2/2010 - 155
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
V. D., zastoupená JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti
žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem nám. Republiky 1, Plzeň, ve věci
ochrany proti nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2010, č. j. 17 Ca 13/2009 - 110,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Jaroslavu Vovsíkovi, advokátovi
se sídlem Malá 6, Plzeň, se odměna za poskytnutou právní službu
nepřiznává.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“)
ze dne 7. 1. 2010, č. j. 17 Ca 13/2009 - 110, kterým tento soud ustanovil stěžovatelce
pro řízení o kasační stížnosti, směřující proti rozhodnutí téhož krajského soudu ze dne
14. 7. 2009, č. j. 17 Ca 13/2009 - 65, zástupcem JUDr. Jaroslava Vovsíka, advokáta
se sídlem Malá 6, Plzeň.
Jako právní důvody kasační stížnosti uvedla stěžovatelka důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítá, že svým návrhem
požádala o ustanovení konkrétního zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti,
neboť jeho advokátní kancelář je pro ni zárukou toho, že „při zmocnění obecného
zmocněnce, který ji zastoupil v řízení před Krajským soudem Plzni, aby ji, jakožto
stěžovatelku, zastoupil v rámci řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 14. 7. 2009, č. j. 17 Ca 13/2009 - 65, při všech právních úkonech
směřujících vůči ustanovenému zástupci, včetně veškeré komunikace a porad s ním,
budou její práva v řízení o kasační stížnosti řádně a bezvadně hájena“. Stěžovatelka pak
poukazuje především na to, že v rámci žádosti o ustanovení advokáta navrhla, aby jí byl
ustanoven konkrétní advokát, avšak krajský soud ustanovil podruhé advokáta jiného.
Žádá proto o opětovné zvážení její žádosti, neboť navrženému advokátovi je její případ
znám a je přesvědčena, že s ohledem na místo trvalého bydliště svého obecného
zmocněnce, který ji zastupuje i při všech úkonech směřujících vůči ustanovenému
zástupci, jde o svou povahou a významem rozumný a věcně oprávněný důvod. S ohledem
na výše uvedené stěžovatelka navrhla zrušení usnesení krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu spisu, který měl Nejvyšší správní soud k dispozici, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Žalobou ze dne 20. 5. 2009 se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti
žalovaného ve věci vedené u něj pod sp. zn. VNITŘ/D/338/09. Usnesením krajského
soudu ze dne 14. 7. 2009, č. j. 17 Ca 13/2009 - 65, pak byla uvedená žaloba podle
ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu
podala stěžovatelka dne 22. 7. 2009 kasační stížnost, v níž současně požádala
o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro řízení o předmětné
kasační stížnosti, přičemž žádost o ustanovení zástupce konkretizovala ve vztahu k tomu,
aby se jednalo o „advokáta, specialistu na správní soudnictví“ (viz č. l. 74 soudního spisu).
Na základě usnesení krajského soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 17 Ca 13/2009 - 76,
a výzvy v něm obsažené k odstranění vad žádosti o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce, stěžovatelka v podání ze dne 11. 8. 2009 (viz č. l. 81, 82 soudního
spisu) svou žádost doplnila v tom směru, že žádá o ustanovení zástupce z řad advokátů
Mgr. Vadima Rybáře, advokáta se sídlem Na Hradbách 9/118, Ostrava, ke kterému
má plnou důvěru a tento je o věci předběžně zpraven, když zároveň nelze předpokládat,
že by převzetí a příprava zastoupení včetně porady se stěžovatelkou vyžadovaly
opakované osobní setkání. Stěžovatelka vyjádřila rovněž domněnku, že vyřešení žádosti
ustanovením navrženého právního zástupce může, s ohledem na nenarušenou potřebnou
důvěru, přispět k rychlejšímu odůvodnění kasační stížnosti a projednání její věci.
Usnesením krajského soudu ze dne 25. 8. 2009, č. j. 17 Ca 13/2009 - 87, byla
stěžovatelka osvobozena pro shora uvedené řízení o kasační stížnosti od soudního
poplatku a zároveň jí byl pro toto řízení ustanoven zástupcem Mgr. Roman Seidler,
advokát se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň. Usnesením krajského soudu ze dne 16. 12. 2009,
č. j. 17 Ca 13/2009 - 107, bylo zrušeno ustanovení advokáta Mgr. Romana Seidlera
zástupcem stěžovatelky, a to na základě žádosti tohoto advokáta ze dne 7. 12. 2009
odůvodněné tím, že stěžovatelka přes poučení advokátem o tom, že její pokyny jsou
v rozporu s právním předpisem, trvala na tom, aby tento přesto postupoval podle jejích
pokynů (viz ust. §20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů).
V návaznosti na shora uvedené pak krajský soud kasační stížností napadeným
usnesením ze dne 7. 1. 2010, č. j. 17 Ca 13/2009 - 110, ustanovil stěžovatelce pro řízení
o kasační stížnosti, směřující proti rozhodnutí téhož krajského soudu ze dne 14. 7. 2009,
č. j. 17 Ca 13/2009 - 65, zástupcem JUDr. Jaroslava Vovsíka, advokáta se sídlem Malá 6,
Plzeň.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost
zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka
přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Podle ust. §35 odst. 8 citovaného zákona navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může
předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové
výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém
případě stát. Byla-li navrhovateli ustanovena zástupcem některá z osob uvedených
v odstavci 2, která je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu;
to samé platí i v případě, kdy osoby uvedené v odstavci 2 jsou společníky právnické osoby
zřízené podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon jejich povolání a plátcem
daně je tato právnická osoba. Požádá-li navrhovatel o osvobození od soudních poplatků
nebo o ustanovení zástupce, po dobu od podání takové žádosti do právní moci
rozhodnutí o ní neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení.
Vzhledem ke skutečnosti, že veškerá argumentace stěžovatelky podaná v kasační
stížnosti se týká jejího nesouhlasu s tím, že jí nebyl ustanoven zástupcem konkrétní
advokát, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné přiblížit závěry, ke kterým v této
otázce dospěl rozšířený senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 21. 12. 2009,
č. j. 7 Azs 24/2008 - 141, dostupný na www.nssoud.cz, a z něhož vycházel v odůvodnění
svého rozhodnutí i krajský soud.
Rozšířený senát zdejšího soudu v citovaném rozhodnutí především zdůraznil,
že „vyhovět návrhu na ustanovení konkrétního zástupce bude namístě především tehdy, bude-li takové
rozhodnutí opřeno o rozumné a věcné důvody a současně nebude v rozporu s jinými hledisky, které
je nezbytné při rozhodnutí o konkrétní osobě zástupce vzít v úvahu. Pokud totiž účastník řízení navrhne
konkrétní osobu, která by jej měla zastupovat, obvykle tak činí z důvodů, které pokládá za rozumné
a věcně oprávněné. Typicky účastník řízení navrhuje určitou konkrétní osobu tehdy, má-li k ní z určitých
důvodů vybudován vztah důvěry, z něhož vyvozuje, že právě ona bude řádně hájit jeho zájmy.
Tato důvěra přitom představuje jeden ze základních atributů vztahu mezi advokátem a jeho klientem
[srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č. j. 7 Azs 214/2005 - 96
(www.nssoud.cz)]. Vztah důvěry často vznikne tehdy, zabývala-li se navrhovaná osoba jako zástupce věcí
účastníka řízení již dříve (např. v jiném řízení před orgány veřejné moci), zastupovala-li jej v jiné jeho
věci, je-li z jiných důvodů obeznámena více než jiné osoby s jeho věcí či s jejími významnými aspekty nebo
má-li určité specifické vlastnosti, schopnosti či dovednosti, které jsou předpokladem pro to, že by mohla
ve věci účastníka řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vystupovat účinněji než jiné osoby.
Takovými specifickými schopnostmi, vlastnostmi či dovednostmi může být například specializace
navrhovaného zástupce na určitá právní odvětví či schopnost komunikovat s účastníkem řízení (typicky
právě v případě žadatelů o mezinárodní ochranu) v jeho mateřštině nebo jiném jazyce, kterým
se dorozumí.“ Na druhou stranu ovšem Nejvyšší správní soud neopomněl rovněž
konstatovat, že „právo účastníků řízení na ustanovení konkrétního zástupce nepochybně nemůže mít
podobu práva absolutního. Za rozumné a věcně oprávněné důvody tak zpravidla nebude možno
považovat návrh na ustanovení konkrétního zástupce jen proto, že takový zástupce je všeobecně znám
(například díky tomu, že často vystupuje v médiích, nebo že se jako advokát těší vynikající pověsti).
Další meze práva na ustanovení konkrétního zástupce pak zcela jistě musí existovat pro případ možného
zneužití předmětného práva (opakované změny návrhu na konkrétního zástupce, zneužití práva
na ustanovení konkrétního zástupce jako obstrukčního prostředku pro řízení před soudem apod.).“
V návaznosti na výše uvedené je však podle názoru rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, a to zejména s odkazem na usnesení rozšířeného senátu téhož soudu
ze dne 25. 4. 2006, č. j. 8 As 21/2005 - 101, publikované pod č. 1006/2007 Sb. NSS,
vždy třeba trvat na tom, že pokud příslušný soud návrhu účastníka řízení na ustanovení
konkrétního zástupce nevyhoví, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem
odůvodnit.
Nejvyšší správní soud proto na pozadí shora citovaného přistoupil v této věci
k posouzení kasační stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, jímž nebylo
vyhověno návrhu stěžovatelky na ustanovení konkrétního zástupce z řad advokátů,
Mgr. Vadima Rybáře, a jímž pro řízení o kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí
téhož krajského soudu ze dne 14. 7. 2009, č. j. 17 Ca 13/2009 - 65, jí byl ustanoven
zástupcem JUDr. Jaroslav Vovsík. Zdejší soud přitom dovodil, že napadené rozhodnutí
krajského soudu je rozhodnutím přezkoumatelným, neboť je z něj jednoznačně
a srozumitelně patrno, k jakým závěrům jmenovaný soud v této věci dospěl a jakými
úvahami byl veden.
Krajský soud v této souvislosti především uvedl, že žádosti stěžovatelky
o ustanovení jí navrženého advokáta se sídlem v Ostravě nevyhověl, a to z důvodu
procesní ekonomie, přičemž zdůraznil, že v dané věci se jedná o řízení vedené před
Krajským soudem v Plzni, resp. před Nejvyšším správním soudem se sídlem v Brně,
stěžovatelka má bydliště i místo zaměstnání v územním obvodu Krajského soudu v Plzni
a lze očekávat, že ve věci bude třeba jak osobní porada ustanoveného zástupce
se stěžovatelkou, tak seznámení ustanoveného zástupce se soudním spisem Krajského
soudu v Plzni. Vycházel přitom z důvodů, které k tomuto návrhu stěžovatelka uvedla
v podání ze dne 11. 8. 2009 (viz č. l. 81, 82 soudního spisu), tj. zejména důvěra k osobě
advokáta a skutečnost, že je o věci předběžně zpraven.
S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by zásadní
vzdálenost mezi místem konání soudního řízení (Plzeň, resp. Brno), místem sídla
navrhovaného zástupce (Ostrava) a místem pobytu stěžovatelky (Kdyně), mohla značným
způsobem komplikovat komunikaci zástupce se soudem, jakož i vlastní komunikaci
stěžovatelky s ustanoveným zástupcem, kterou nelze podle zdejšího soudu a priori
vyloučit, jak to činí stěžovatelka, a tato by tak narážela na neúměrné obtíže. Uvedené
skutečnosti proto považuje Nejvyšší správní soud, ve shodě s krajským soudem,
za okolnosti, které svojí povahou či významem převažují nad respektováním rozumných
a věcně oprávněných důvodů, které stěžovatelka uvedla ve svém návrhu ze dne
11. 8. 2009 a zakládají tak v souladu se shora citovaným rozsudkem rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 21. 12. 2009, č. j. 7 Azs 24/2008 - 141, legitimní důvod pro
nevyhovění návrhu stěžovatelky na ustanovení konkrétního zástupce, tj. Mgr. Vadima
Rybáře. Ostatně důvody, které stěžovatelka vyjádřila v podání ze dne 11. 8. 2009,
se, jak je patrno, ubíraly spíše obecným směrem bez uvedení konkrétních a ryze
individuálních hledisek, v nichž spatřovala vztah důvěry ke jmenovanému advokátovi.
Co se dále týká argumentace vztahující se ke komunikaci s obecným zmocněncem,
nejenom, že ji stěžovatelka uvedla až v předmětné kasační stížnosti, ale tato je navíc podle
zdejšího soudu bezpředmětná, neboť stěžejním je v tomto ohledu vztah a komunikace
mezi účastníkem řízení (stěžovatelkou) a ustanoveným zástupcem.
Nejvyšší správní soud tedy v tomto bodě nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky,
ale naopak se plně ztotožňuje se závěry, ke kterým v této souvislosti dospěl krajský soud
a na něž v podrobnostech odkazuje.
Pokud jde o žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce pro řízení o této kasační
stížnosti (tj. kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o ustanovení zástupce),
podle Nejvyššího správního soudu je třeba poznamenat, že řízení o ustanovení zástupce
není, jak správně uvedl i krajský soud, řízením samostatným, ale svou povahou řízením
akcesorickým k řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu ze dne
14. 7. 2009, č. j. 17 Ca 13/2009 - 65. Zdejší soud proto neshledal důvod, proč by měl být
stěžovatelce pro předmětné řízení ustanoven zástupcem advokát, když ustanovení
JUDr. Jaroslava Vovsíka zástupcem stěžovatelky je třeba vztáhnout i na toto řízení.
V podobném směru je nezbytné přistupovat rovněž k žádosti stěžovatelky o osvobození
od soudního poplatku, a to zejména s ohledem na problematiku následného řetězení
téhož problému, ke které se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud (viz například
rozsudek ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, či rozsudek téhož soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, oba dostupné na www.nssoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelkou uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační
stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním
řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu
podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupci
stěžovatelky odměnu za zastupování nepřiznal, neboť ustanovený zástupce neuvedl,
jaké úkony v tomto řízení vykonal, a ani z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by tento
nějaký úkon právní služby, za který by mu dle ust. §11 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náležela
odměna, vykonal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu