ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.20.2010:95
sp. zn. 9 As 20/2010 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobkyně: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů
při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, proti žalovanému:
Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti fiktivnímu
rozhodnutí ministra kultury ve věci neposkytnutí informace, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2010,
č. j. 5 Ca 352/2008 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti
v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým jí odňal osvobození od soudních poplatků, původně přiznané usnesením tohoto
soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 5 Ca 352/2008 - 18.
Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že po rozhodnutí
o procesním nástupnictví stěžovatelky za původní žalobkyni v souladu s §36 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zjišťoval, zda stěžovatelka stále splňuje předpoklady pro osvobození
od soudního poplatku. Shrnul výsledky zjištění majetkových poměrů stěžovatelky,
která je dle jí sdělených údajů od roku 2005 ve složité finanční situaci. Veškeré náklady
na svou činnost si hradí sama, neboť zaměstnavatel vůči ní neplní povinnosti
dle pracovněprávních předpisů, příjmy z členských příspěvků jsou díky malé členské
základně minimální a jejich zvýšení není prozatím reálné. Městskému soudu je z úřední
činnosti známo, že stěžovatelka vede značný počet řízení o žalobách dle zákona
č. 106/1999 Sb. (stěžovatelka je žalobkyní v cca 70 věcech, předsedkyně stěžovatelky
v dalších 63 věcech). Dle městského soudu je pro posouzení žádosti stěžovatelky
o osvobození od soudních poplatků podstatný samotný způsob, jakým své soudní spory
vede. Městský soud na konkrétním rozboru věci sp. zn. 7 Ca 216/2008 dokládá,
že postup stěžovatelky v řízení nesměřuje k získání informace, o kterou ve správním
řízení žádala, ale k vedení navazujících sporů, a tím ve svém důsledku k oddálení
poskytnutí původně žádané informace. Toto jednání městský soud označil za šikanózní
výkon práva. Městský soud na podporu tohoto závěru odkázal na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 49/2009 - 113 a č. j. 8 As 51/2009 - 124,
v nichž byly procesní úkony stěžovatelky Nejvyšším správním soudem označeny shodně,
tj. že „nesvědčí o procesním postupu, jímž by chtěla žalobkyně hájit svá procesní práva se současným
zájmem směřovat k vyřízení věci samotné“. Městský soud dále konstatoval, že řízení o žalobách
ve věci zákona č. 106/1999 Sb. nijak úzce nesouvisí se zákonem vymezenými úkoly
odborových organizací ani s úlohou stěžovatelky definovanou v jejích stanovách.
Stěžovatelka svým jednáním, jinak právem dovoleným, sleduje vyvolání formálního řízení,
což je výkon práva, ale s ohledem na okolnosti výkon práva závadný. Dle městského
soudu není primárním účelem jednání stěžovatelky získat informaci, nýbrž samoúčelně
napadnout postup správního orgánu opravným prostředkem. Závěry o výkonu práva
šikanózním způsobem městský soud odůvodnil i odkazem na rozsah a povahu sporů
vedených stěžovatelkou či její předsedkyní. Pokud stěžovatelka hodlá svá práva vymáhat
v takovém rozsahu a způsobem, jak činí, je po ní spravedlivé požadovat, aby soudní řízení
vedla s vědomím existence nákladů řízení. S ohledem na uvedené skutečnosti městský
soud označil žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků za zneužití tohoto
institutu dle §36 odst. 3 s. ř. s. s tím, že stěžovatelce z tohoto důvodu nelze dobrodiní
zákona přiznat (§3 občanského zákoníku). V souladu s tímto závěrem rozhodl o odebrání
stěžovatelce již přiznaného osvobození od soudních poplatků. Jako důvod pro odklon
od stávající rozhodovací praxe městského soudu byl označen stoupající počet sporů
a zejména v některých případech jejich šikanózní charakter a postup stěžovatelky, z něhož
není patrná snaha vést spor k meritornímu rozhodnutí.
Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala kasační stížnost, v níž namítla
zmatečnost a nesprávné právní posouzení věci. Uvedla, že v řízení po rozhodnutí o jejím
procesním nástupnictví původní žalobkyně nebylo rozhodnuto o osvobození její osoby
od soudních poplatků, přičemž toto osvobození je vázáno k osobě konkrétního žalobce
a nepřechází na jeho procesního nástupce. Jestliže jí tedy jakožto procesní nástupkyni
prozatím nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, nemůže jí být ani odňato.
V souvislosti s tím namítá, že ve vztahu k ní nelze argumentovat procesními postupy jiné
právnické osoby v řízeních, v nichž stěžovatelka nebyla účastníkem. Senát městského
soudu 5 Ca je dle jejího názoru z rozhodování vyloučen pro podjatost, neboť
má negativní poměr ke stěžovatelce založený podáním návrhu na určení procesní lhůty
a poukazem na průtahy v řízení vedeném tímto senátem. Argumentace šikanózním
výkonem práva je nepřípadná, neboť stěžovatelka se obrací na soud z důvodu porušování
zákona č. 106/1999 Sb. povinnými subjekty, včetně žalovaného. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného usnesení městského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná. Soudní poplatek nebyl uhrazen, stěžovatelka není pro řízení
o kasační stížnosti zastoupena. Nejvyšší správní soud připomíná, že dle konstantní
judikatury zdejšího soudu není v řízení o kasační stížnosti ve věci zamítnutí žádosti
o osvobození od soudních poplatků (či zde jeho odnětí) nedostatek uhrazení soudního
poplatku o kasační stížnosti, jakož i nedostatek právního zastoupení důvodem
pro odmítnutí kasační stížnosti.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu
v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti [§103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s.],
zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zpochybňující nestrannost
senátu 5 Ca městského soudu, který v projednávané věci rozhodoval. Stěžovatelka
podjatost členů senátu dovozovala z případného negativního vztahu k její osobě z důvodu
podání návrhu na určení procesní lhůty. Nejvyšší správní soud k takto formulované
námitce podjatosti odkazuje na §8 odst. 1, větu poslední, s. ř. s., dle které důvodem
k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo
v jeho rozhodování v jiných věcech. Zcela v souladu s tímto ustanovením je i konstantní
judikatura Nejvyššího správního soudu, který opakovaně v rozhodnutích vyslovil,
že rozhodovací činnost, byť v neprospěch účastníka řízení, bez dalšího není způsobilá
založit pochybnosti o podjatosti soudce dle §8 s. ř. s. (viz například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 6 Ads 123/2007 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz). Proto tato námitka stěžovatelky nebyla shledána důvodnou.
Stěžovatelka dále namítla, že městský soud nemohl rozhodnout o odnětí
osvobození od soudních poplatků, neboť původní osvobození bylo přiznáno její procesní
předchůdkyni a na ni důsledky tohoto rozhodnutí nepřecházejí. Nejvyšší správní soud
k této námitce uvádí následující:
Městský soud rozhodl usnesením ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 Ca 352/2008 - 51,
o procesním nástupnictví stěžovatelky namísto původní žalobkyně v projednávané věci,
a to na základě její žádosti a doložení, že původní žalobkyně zanikla bez likvidace
sloučením se stěžovatelkou. V souvislosti s tím městský soud stěžovatelku vyzval
k úhradě soudního poplatku za řízení ve výši 2000 Kč. K tomuto usnesení se stěžovatelka
vyjádřila tak, že ve věci bylo vydáno pravomocné usnesení o osvobození žalobce
od soudních poplatků a dosud nebylo rozhodnuto o jeho odejmutí, proto považuje
usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku za předčasnou. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti odkazuje na ustanovení §107 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle něhož
ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení,
jaký tu je v době nástupu do řízení. Po rozhodnutí o procesním nástupnictví byl městský soud
povinen vstup stěžovatelky do právní pozice původní žalobkyně akceptovat. Právní
vztahy včetně procesních rozhodnutí vydaných za účastenství původní žalobkyně
usnesením o procesním nástupnictví nezanikají a nepozbývají své účinnosti – to by bylo
v přímém rozporu s citovaným §107 odst. 4 o. s. ř. Vzhledem k možné změně poměrů
u osoby žalobce osvobozeného od soudních poplatků byl však městský soud povinen dle
§36 odst. 3, věty poslední, s. ř. s. ověřit, zda trvají podmínky pro přiznání osvobození.
Postup městského soudu, který po zjištění nesplnění podmínek stanovených §36 odst. 3
s. ř. s. pro osvobození od soudních poplatků vyústil vydáním rozhodnutí o odnětí tohoto
dříve přiznaného osvobození, tedy byl v souladu se zákonem.
Další námitka stěžovatelky, dle které je argumentace městského soudu
„šikanózním výkonem práva“ nepřípadná, je zcela obecná a postrádá povinné náležitosti
stížního bodu dle §103 s. ř. s., zejména dostatečnou konkrétnost tvrzení. Městský soud
v napadeném usnesení podrobně uvedl důvody, pro které označil některé procesní úkony
stěžovatelky či její procesní předchůdkyně výše uvedeným výrazem, stěžovatelka však
pouze oponovala odkazem na porušování zákona č. 106/1999 Sb. ze strany povinných
subjektů včetně žalovaného. Tímto tvrzením stěžovatelka účinně nezpochybnila úvahy
nastíněné městským soudem a rozbory jejích konkrétních procesních postupů, z nichž
městský soud dovozoval v některých případech závadný výkon práva z její strany.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dle jejího vlastního označení „nad rámec zásadní
námitky“ poznamenala, že ve vztahu k ní nelze argumentovat procesními postupy či úkony
jiné právnické osoby v řízeních, v nichž nebyla účastníkem. Tato poznámka postrádá
jak konkrétnost tvrzení, tak i procesní vyústění, tj. není jednoznačné, jaký závěr či premisu
městského soudu stěžovatelka konkrétně napadá, zda je považuje v rozporu se zákonem
a z jakého důvodu. Též nad rámec námitky Nejvyšší správní soud odkazuje na velmi těsné
personální propojení stěžovatelky a její procesní předchůdkyně, zejména na shodu
v osobě předsedkyně, která ve všech případech za stěžovatelku i za její předchůdkyni před
soudy vystupuje. Nicméně městský soud v odůvodnění napadeného usnesení hodnotil
nejen procesní úkony původní žalobkyně, ale i stěžovatelky (viz strana 2, druhý odstavec
odůvodnění).
Stěžovatelka se v průběhu řízení o kasační stížnosti obrátila na Nejvyšší správní
soud s návrhem na přerušení řízení do doby rozhodnutí rozšířeného senátu, který
projednával otázku související s osvobozením neziskového občanského sdružení
od soudních poplatků. Posouzení této žádosti je dle §48 s. ř. s. v kompetenci
předsedkyně senátu, která neshledala důvody pro přerušení řízení. Rozhodování
rozšířeného senátu Nejvyšším správním soudem v jiné věci, byť o obsahově podobné
otázce, není obligatorním důvodem uvedeným v §48 odst. 1 s. ř. s. pro přerušení řízení.
Předsedkyně senátu dospěla k závěru, že rozhodnutí v projednávané věci nezávisí
na otázce, kterou by v tomto řízení Nejvyšší správní soud či devátý senát nebyl oprávněn
řešit, jak předpokládá §48 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť otázka předložená rozšířenému
senátu Nejvyššího správního soudu prvním senátem nebyla totožná se stěžejní spornou
otázkou v dané věci. Dle předkládací zprávy rozšířenému senátu první senát nesouhlasil
se stávající judikaturou ostatních senátů Nejvyššího správního soudu v otázce posuzování
nemajetnosti občanského sdružení a jejích příčin, naopak zneužití práva, pro které bylo
odňato osvobození od soudních poplatků stěžovatelce, v identifikaci sporné otázky
zmíněno nebylo. Nicméně v době rozhodování o kasační stížnosti již rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu o otázce týkající se podmínek osvobozování neziskových
občanských sdružení od soudních poplatků rozhodl, přičemž se zabýval mimo jiné
i otázkou zneužití práva při žádosti o osvobození od soudních poplatků a též možností
zohlednění povahy občanského sdružení v těchto řízeních. Jak vyplývá z výše citovaných
kasačních námitek, stěžovatelka úvahu městského soudu o zneužití práva účinně
nezpochybnila, lze však obecně konstatovat, že závěry napadeného usnesení městského
soudu nijak neodporují závěrům rozšířeného senátu uvedeným v usnesení ze dne
27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, dostupném na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uvedené stěžovatelkou v kasační stížnosti
důvodnými, napadené usnesení městského soudu není zatíženo ani vadami, které by byl
Nejvyšší správní soud povinen zjišťovat z úřední povinnosti. Kasační stížnost byla proto
zamítnuta dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. jako nedůvodná.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť stěžovatelce, která ve věci neměla úspěch, nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení a žalovanému náklady řízení v souvislosti s řízením o kasační
stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu