ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.41.2010:74
sp. zn. 9 As 41/2010 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobkyně: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů
při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, proti žalovanému:
Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti fiktivnímu
rozhodnutí ministra kultury ve věci neposkytnutí informace, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010,
č. j. 6 Ca 279/2007 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Dle stěžovatelky je závěr městského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Rozhodnutí městského soudu popírá zásadu předvídatelnosti,
neboť v předchozích letech o shodných žádostech stěžovatelky za stejných skutečností
rozhodoval odlišně, změnu svého právního názoru nijak neodůvodnil. Městský soud
ve svých rozhodnutích (např. sp. zn. 6 Ca 11/2008, sp. zn. 6 Ca 138/2008) zohledňoval
specifické postavení žalobkyně jakožto odborové organizace, která má dle §277 zákoníku
práce garantovánu úhradu nákladů na svou činnost zaměstnavatelem (což u stěžovatelky
není naplňováno), a dále složité finanční poměry stěžovatelky způsobené diskriminačním
jednáním žalovaného jakožto jejího zaměstnavatele. Napadené usnesení městského soudu
stěžovatelka považuje za výraz podjatosti senátu 6 Ca, který ve věci rozhodoval.
Stěžovatelka v minulosti podala ve věci vedené tímto senátem návrh na určení procesní
lhůty, což založilo negativní vztah tohoto senátu vůči ní, který se promítá do další
rozhodovací činnosti. Dle stěžovatelky nebylo v řízení dosud rozhodnuto o procesním
nástupnictví, rozhodnutí městského soudu je zatíženo vadou i z tohoto důvodu,
neboť je rozhodováno o subjektu, který není účastníkem řízení. Stěžovatelka z uvedených
důvodů navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ze spisové dokumentace předložené městským soudem byly zjištěny následující
pro věc relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka podala u městského soudu kasační stížnost proti rozsudku tohoto
soudu ze dne 29. 12. 2008, č. j. 6 Ca 279/2007 - 22, zároveň požádala o osvobození od
soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. K žádosti uvedla, že nemá
dostatečné finanční prostředky. Městský soud v rámci provádění úkonů dle §108 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), její žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že o majetkových poměrech
stěžovatelky bylo již v minulosti v jiných věcech rozhodnuto, a to městským soudem i
Nejvyšším správním soudem. Odkázal na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, dle něhož je i po občanském
sdružení nutno požadovat, aby si zajistilo materiální prostředky pro svoji činnost a
nepřenášelo náklady na svou činnost, které jsou zde představovány úhradou soudních
poplatků za četná řízení vedená stěžovatelkou, pouze na stát. Městský soud dále
konstatoval, že stěžovatelka vede u tohoto soudu přibližně 60 řízení a je po ní spravedlivé
požadovat, aby řízení vedla s vědomím existence nákladů řízení. Nemajetnost ve smyslu §
36 odst. 3 s. ř. s. lze pojímat jako okamžitý stav a nikoliv situaci plánovanou,
předpokládanou a výchozí, jak je tomu u stěžovatelky. Dle městského soudu je nutno
vycházet z podstaty institutu osvobození od soudních poplatků, kterým je umožnění
soudní ochrany pro toho, kdo se dostane do majetkové tísně. Účelem osvobození od
soudního poplatku však není snažší cesta k uplatnění nároku u soudu ve smyslu
ekonomické optimalizace možných nákladů. Městský soud na základě uvedených premis
dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky odporuje účelu ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., a její
žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná. Soudní poplatek nebyl uhrazen, stěžovatelka není pro řízení
o kasační stížnosti zastoupena. Nejvyšší správní soud připomíná, že dle konstantní
judikatury zdejšího soudu nejsou v řízení o kasační stížnosti ve věci zamítnutí žádosti
o osvobození od soudních poplatků nedostatek uhrazení soudního poplatku o kasační
stížnosti, jakož i nedostatek právního zastoupení, důvodem pro odmítnutí kasační
stížnosti.
Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů [§103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.], zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí, neboť nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je natolik
závažnou vadou, k níž musí soud přihlížet i bez námitky, tj. z úřední povinnosti. Nejsou-li
v napadeném rozhodnutí uvedeny úvahy, jejichž výsledkem je finální závěr rozhodnutí,
pak logicky ani není možno přezkoumat jejich správnost a zákonnost. K otázce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů se zdejší soud již opakovaně
vyjádřil, z jeho rozsáhlé judikatury lze připomenout rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS.
V souzené věci jsou však v napadeném usnesení městského soudu veškeré důvody,
které jej vedly k zamítnutí žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce, srozumitelně a jednoznačně uvedeny. Skutečnost, že městský
soud na rozdíl od stěžovatelky dospěl k závěrům shodným se závěry, ke kterým v otázce
posuzování majetkových poměrů stěžovatelky dospěl také Nejvyšší správní soud
v rozhodnutí ze dne 26. 5. 2008, č. j. 4 As 18/2008 - 32, dostupném na www.nssoud.cz,
nemůže založit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Jak je patrno z rekapitulační části tohoto rozhodnutí, městský soud podrobně uvedl,
z jakých důvodů stěžovatelka nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků
a v tomto důsledku i podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Dostatečnost
takto koncipovaného odůvodnění potvrdil i Ústavní soud. V usnesení ze dne 18. 5. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 354/09, v němž se zabýval usnesením městského soudu, kterým byla
městským soudem zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků
se shodným odůvodněním jako v projednávané věci, Ústavní soud konstatoval,
že napadená rozhodnutí obecných soudů (tedy Městského soudu v Praze a Nejvyššího
správního soudu) nezasahují do stěžovatelkou citovaných ústavních práv, nevykazují
žádné prvky svévole při rozhodování, odůvodnění jsou dostatečná a vyčerpávající.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitku stěžovatelky ohledně nepřezkoumatelnosti
napadeného usnesení nedůvodnou.
K námitce stěžovatelky ohledně povinnosti městského soudu vydat samostatné
rozhodnutí o procesním nástupnictví Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka
se se shodnou žádostí již na Nejvyšší správní soud ve stejné věci obrátila. Jednalo
se o návrh ze dne 25. 1. 2010 na určení procesní lhůty dle §174a zák. č. 6/2002 Sb.,
v jehož části I. petitu se stěžovatelka domáhala vydání usnesení, jímž by bylo městskému
soudu přikázáno rozhodnout v určené lhůtě o procesním nástupnictví stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud tento návrh usnesením ze dne 24. 2. 2010, č. j. Aprk 6/2010 - 61,
zamítl. V odůvodnění pod bodem 7 uvedl, že městský soud vyřešil otázku procesního
nástupnictví de facto, pokud v usnesení ze dne 28. 1. 2010 označil jako žalobkyni procesní
nástupkyni původní žalobkyně, byť o tom nevydal usnesení ve smyslu §107 odst. 1
o. s. ř., ve spojení s §64 s. ř. s. a §120 s. ř. s. Toto usnesení nabylo právní moci dne
3. 3. 2010 (stěžovatelce doručeno stejného dne) a je též součástí spisu vedeného
městským soudem v projednávané věci, tj. pod sp. zn. 6 Ca 279/2007, č. l. 61. Nejvyšší
správní soud tedy již o věci, kterou nyní učinila stěžovatelka obsahem projednávané
kasační stížnosti, pravomocně rozhodl a tímto rozhodnutím je vázán, není
proto oprávněn se námitkou stejného obsahu znovu zabývat.
Další námitka zpochybňuje nestrannost senátu 6 Ca městského soudu,
který v projednávané věci rozhodoval. Stěžovatelka podjatost členů senátu dovozovala
z případného negativního vztahu k její osobě z důvodu podání návrhu na určení procesní
lhůty. Nejvyšší správní soud k takto formulované námitce podjatosti odkazuje na §8
odst. 1, větu poslední, s. ř. s., dle níž důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají
v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Zcela v souladu
s tímto ustanovením je i konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu,
který opakovaně v rozhodnutích vyslovil, že rozhodovací činnost, byť v neprospěch
účastníka řízení, bez dalšího není způsobilá založit pochybnosti o podjatosti soudce
dle §8 s. ř. s. (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008,
č. j. 6 Ads 123/2007 – 53, dostupný na www.nssoud.cz). Proto ani této námitce
stěžovatelky nepřisvědčil.
Stěžovatelka dále namítla, že městský soud neodůvodněnou změnou
své rozhodovací činnosti popřel zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Odkázala
na rozhodnutí vydaná městským soudem v minulosti, v nichž byla od soudních poplatků
osvobozena. Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že princip právní jistoty
a předvídatelnosti práva je odvozen ze základního principu právního státu (čl. 1 Ústavy),
jeho nerespektováním může dojít k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny
základních práv a svobod). V daném případě však tato porušení neshledal. Lze přisvědčit
tvrzení, že stěžovatelka byla v minulosti opakovaně rozhodnutím městského soudu
od soudních poplatků osvobozována. Je však nutno vzít v úvahu, že při rozhodování
o osvobození od soudních poplatků soud reflektuje vždy aktuální situaci žadatele. V dané
věci městský soud nezaujal jiné stanovisko k samotným majetkovým poměrům
stěžovatelky. Dospěl však k závěru, že kromě finanční situace stěžovatelky je v řízení
o její žádosti o osvobození od soudních poplatků třeba zohlednit i další skutečnost,
která se projevila na straně stěžovatelky v průběhu času. Jedná se o vysoký počet jí
vedených řízení, přičemž podání žaloby proti rozhodnutí převážně žalovaného je vždy
z její strany doprovázeno předpokladem o osvobození od soudních poplatků. Městský
soud dovodil, že charakter a četnost soudních řízení iniciovaných stěžovatelkou přesahují
běžný účel, ke kterému byla zřízena. V žádném případě nelze stěžovatelce odepřít právo
na soudní ochranu, pokud dospěje k závěru, že musí aktivovat soudní řízení k ochraně
svých práv, avšak nemůže se tak dít na úkor státu. Dle názoru vysloveného městským
soudem se v dané věci žádost stěžovatelky o osvobození soudních poplatků míjí
s původním účelem tohoto institutu, a proto její žádost zamítl. Je tedy zřejmé, že městský
soud se nedopustil jiného právního hodnocení shodných skutečností. Majetkové poměry
stěžovatelky byly posouzeny shodně, městský soud však srozumitelně uvedl, z jakých
důvodů v dané věci přihlédl i k další okolnosti, jejíž hodnocení ho vedlo k jinému
rozhodnutí. Též Ústavní soud ve své judikatuře označuje za porušení ústavně chráněného
principu právní jistoty takový postup, kdy soud rozhodl ve více rozhodnutích v téže nebo
podobné věci na základě totožných nebo obdobných skutkových zjištění diametrálně
odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 296/01, dostupný
na http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší správní soud na základě uvedených okolností dospěl
k závěru, že nelze přisvědčit námitce, dle které městský soud popřel jiným posouzením
žádosti o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků svou předchozí rozhodovací
činnost, a rozhodl v rozporu s principem předvídatelnosti a legitimního očekávání.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále upozorňuje na skutečnost, že městskému
soudu bylo v době rozhodování známo, že otázka osvobozování neziskových právnických
osob od soudních poplatků je předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu. Dle jejího názoru bylo z tohoto důvodu „morální“ ze strany městského
soudu tuto skutečnost zohlednit například přerušením řízení. Stěžovatelka tedy nenamítá,
že nepřerušením řízení u městského soudu došlo k vadě řízení. Nejvyšší správní soud
však k této poznámce pro úplnost podotýká, že takovou povinnost městský soud
skutečně dle zákona neměl. Ustanovení §48 odst. 1 s. ř. s. stanoví taxativní výčet
procesních situací, v nichž má předseda senátu vždy povinnost přerušit řízení, není mezi
nimi uvedena překážka pokračování v řízení před krajským (zde městským) soudem
v případě rozhodování rozšířeného senátu o otázce související s předmětem projednávané
věci. Tuto možnost může předseda senátu dle §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. zvážit,
pokud se však rozhodne řízení nepřerušit, nelze jeho postup bez dalšího označit za vadu
řízení.
Ze stejného důvodu nebylo řízení přerušeno ani ve věci projednávané devátým
senátem Nejvyššího správního soudu, přestože o to stěžovatelka žádala. Předsedkyně
devátého senátu dospěla k závěru, že otázka předložená rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu prvním senátem není zcela totožná se stěžejní spornou otázkou
v projednávané věci. Dle předkládací zprávy první senát nesouhlasil se stávající
judikaturou ostatních senátů Nejvyššího správního soudu v otázce posuzování
nemajetnosti občanského sdružení a jejích příčin, naopak zneužití práva,
pro které nepřiznal osvobození městský soud, v identifikaci sporné otázky zmíněno
nebylo. Nicméně v době rozhodování o kasační stížnosti již rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu o otázce týkající se podmínek osvobozování neziskových občanských
sdružení od soudních poplatků rozhodl, přičemž se zabýval mimo jiné i otázkou zneužití
práva při žádosti o osvobození od soudních poplatků a též možností zohlednění povahy
občanského sdružení v těchto řízeních. Závěry jeho usnesení ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, dostupného na www.nssoud.cz, jsou tedy pro projednávanou věc
relevantní. Rozšířený senát nejprve konstatoval, že při posuzování podmínek
pro osvobození od soudních poplatků dle §36 odst. 3 s. ř. s. je soud ohledně majetkových
poměrů oprávněn pouze zkoumat, zda žadatel o toto osvobození dostatečné prostředky
má či nikoliv, naopak nepřísluší mu zkoumat příčiny jeho nemajetnosti. Dále uvedl,
že „součástí zkoumání existence dostatečných prostředků však musí být i prověření, zda právnická osoba
jejich nedostatek pouze nepředstírá. Indicií takového předstírání právě vzhledem k odlišnostem podstaty
právnických osob od osob fyzických zpravidla bude dlouhodobější fungování právnické osoby
bez přiměřeného formálního majetkového zázemí“ (str. 80, bod 25 citovaného rozhodnutí).
Důkazní břemeno ohledně prokázání výše uvedených skutečností nese žadatel
o osvobození od soudních poplatků. Dle rozšířeného senátu však i prokázaná
nemajetnost není jedinou podmínkou, kterou správní soud při rozhodování dle §36 odst.
3 s. ř. s. zvažuje. Pokud je model fungování právnické osoby, která žádá o osvobození
od soudních poplatků „založený vědomě na tom, že určitý typ obvyklých nákladů na svoji činnost,
s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti musí zásadně počítat, eliminuje
tím, že své poměry (tedy způsob vyřizování činností a financování potřeb) nastaví tak, aby delší dobu
setrvávala ve stavu bez dostatečných prostředků“, pak bude zpravidla namístě jí na základě
soudního uvážení dobrodiní osvobození od soudních poplatků odepřít (viz str. 81, bod 27
citovaného usnesení). Ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. stanoví výjimku z jinak obecného
pravidla, dle něhož jsou účastníci soudního řízení povinni platit soudní poplatky a pouze
ve výjimečných případech mají být od této povinnosti osvobozeni. Pokud by právnická
osoba vedla veškeré své soudní spory za předpokladu nehrazení soudních poplatků,
byl by popřen smysl ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Takový postup právnické osoby
by bylo nutno označit za zneužití práva. Tento princip musí být uplatňován vždy
s pečlivým odůvodněním a s poměřením s jinými obdobně zásadními principy právního
řádu. V případě odepření osvobození od soudních poplatků však dle rozšířeného senátu
prostor k uplatnění zákazu zneužití práva existuje a je tvořen koncepcí ustanovení
§36 odst. 3 s. ř. s ., které používá pojem „může“ a dává tak možnost soudního uvážení.
Rozšířený senát dále zdůraznil smysl a účel institutu osvobození od soudních poplatků,
tj. umožnit přístup k soudu i těm, kteří z objektivních důvodů nemají prostředky
na hrazení určitých nákladů soudního řízení.
Vzhledem k tomu, že ve věci projednávané rozšířeným senátem bylo žadatelem
o osvobození od soudních poplatků občanské sdružení, zabývající se ochranou hodnot
veřejného zájmu, nevykonávající ziskovou činnost, které odůvodňovalo právo
na osvobození od soudních poplatků též charakterem své činnosti, zabýval se rozšířený
senát i touto otázkou. Dospěl k závěru, že pokud by bylo při hodnocení podmínek
pro osvobození od soudních poplatků shledáno zneužití práva ve smyslu výše uvedeného,
pak ani prosazování veřejně prospěšných cílů nemůže být argumentem pro vyhovění
takové žádosti. Tyto cíle je sice namístě podporovat, nemohou však být důvodem
porušení rovnosti přístupu k soudu. Rozšířený senát tak své úvahy shrnul do následujícího
závěru: „Při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty
první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická osoba vědomě
uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků,
ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou
právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.“
S ohledem na závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu je nutno označit
napadené rozhodnutí městského soudu za zcela v souladu se zákonem. Městský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí nepolemizoval s nemajetností stěžovatelky či s důvody
její nemajetnosti, zdůraznil však, že lze „po ní spravedlivě požadovat, aby soudní řízení vedla
s vědomím existence nákladů řízení“. Uvedl, že stěžovatelka vede t. č. před městským soudem
cca 60 sporů a tato četnost odůvodňuje závěr o zneužití institutu osvobození od soudního
poplatku dle §36 odst. 3 s. ř. s. Městský soud dále označil nemajetnost stěžovatelky
za „plánovanou, předpokládanou, výchozí“. Dle Nejvyššího správního soudu toto
odůvodnění zcela odpovídá závěrům vysloveným rozšířeným senátem v usnesení
č. j. 1 As 70/2008 -74. Stěžovatelka vede velký počet soudních řízení a zahajuje stále další
s premisou, že její finanční situace neumožňuje plnit jednu ze základních povinností
účastníka soudního řízení, tj. zaplatit zákonem stanovený soudní poplatek za řízení.
V dané věci je kasační stížnost podávána proti usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce, meritorní řízení je vedeno o neposkytnutí
informace dle zákona č. 106/1999 Sb. Stěžovatelka v projednávané kasační stížnosti
neuvádí, jaké jsou její motivy pro zahájení právě tohoto řízení i přes její tíživou finanční
situaci. Domáhá se pouze zohlednění jejího specifického postavení jakožto odborové
organizace, což ovšem v souladu se závěry výše citovaného usnesení rozšířeného senátu
není samo o sobě důvodem k plošnému osvobozování od soudního poplatku
a ke zvýhodňování oproti ostatním účastníkům řízení. V takovém případě je závěr
městského soudu ohledně zneužití institutu osvobození od soudního poplatku správný
a v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud neshledal námitky uvedené stěžovatelkou v kasační stížnosti
důvodnými, napadené usnesení městského soudu není zatíženo ani vadami,
které by byl povinen Nejvyšší správní soud zjistit z úřední povinnosti. Kasační stížnost
byla proto zamítnuta dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. jako nedůvodná.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť stěžovatelce, která ve věci neměla úspěch, nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení a žalovanému náklady řízení v souvislosti s řízením o kasační
stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu