ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.18.2010:146
sp. zn. 9 Azs 18/2010 - 146
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: A. S., zastoupený JUDr. Evženií
Pichertovou, advokátkou se sídlem Příkopy 530, Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2008, č. j. OAM-508/VL-07-K03-2008, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2009, č. j. 29 Az 50/2008 – 90,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2009,
č. j. 29 Az 50/2008 – 90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl shora označený
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“),
jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 26. 11. 2008,
č. j. OAM-508/VL-07-K03-2008, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění účinném v rozhodné době.
Napadeným rozsudkem krajský soud přezkoumal výše citované rozhodnutí
správního orgánu a stěžovatelem podanou žalobu jako nedůvodnou
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud po seznámení se s obsahem správního spisu a jednání ve věci
konstatoval, že pokud stěžovatel odvozuje svůj odchod ze země původu od příkoří,
která byla učiněna jeho rodičům policií, odkazuje na svá rozhodnutí v jejich věcech
pod sp. zn. 29 Az 48/2008 a sp. zn. 29 Az 49/2008 s tím, že v jejich příběhu azylově
relevantní důvody neshledal. Žaloby rodičů stěžovatele, jakož i všech ostatních členů
jeho rodiny, byly zamítnuty pro nedůvodnost, kterou krajský soud shledal i v případě
stěžovatele. Ten vedle potíží svých rodičů, jimiž trpěla celá rodina, navíc tvrdil, že měl
jako Kurd potíže ve škole, ze které byl vyloučen, k čemuž krajský soud uvedl, že by tuto
informaci velmi vážil, pokud by bylo možné vzít tvrzení stěžovatele jako věrohodné.
V daném případě však krajský soud námitce stěžovatele o jeho vyloučení ze školy
neuvěřil, a to „zejména s ohledem na jeho tvrzení – od počátku – že k vyloučení došlo v průběhu
posledního ročníku základní školy – a zde nezletilý výslovně před soudem – uvedl, že se jednalo o devátou
třídu, totéž popsal i v žádosti o udělení mezinárodní ochrany. S ohledem na materiál, který pojednává
o základním školství v Turecku, však soud shledal, že povinná školní docházka v zemi původu žalobce
je osmiletá“. Zmíněným materiálem je informace o povinné školní docházce v Turecku,
zpracovaná správním orgánem (oddělením zahraničních vztahů a informací o zemích
původu) dne 8. 12. 2009 a předložená jím pověřenou pracovnicí při jednání dne
10. 12. 2009, při kterém krajský soud provedl důkaz touto informací, z níž vyplývá,
že základní povinná školní docházka v délce pěti let byla v rámci rozsáhlých reforem
v Turecku zavedena po vzniku Turecké republiky v roce 1924, již od sedmdesátých let
dvacátého století se jednotlivé vlády snažily o její prodloužení a rozšíření na všechny
školou povinné turecké děti. V srpnu 1997 byl přijat zákon č. 4306, kterým byla zavedena
povinná osmiletá základní školní docházka pro děti od šesti do čtrnácti let. V tomto
směru potom krajský soud uzavřel, že: „pokud nezletilý tvrdil, že měl touhu studovat, soud
je přesvědčen, že v takovém případě by zcela jistě rodina, včetně prarodičů, kteří rodině dle sdělení otce
zařídili odjezd za hranice, učinila alespoň základní kroky k tomu, aby synovi umožnila
další pokračování ve vzdělání, tedy proti vyloučení nezletilého by se odvolala, případně zařídila vzdělání
na jiné škole. V daném případě se však nic takového nestalo a soud z výše uvedených důvodů informacím
nezletilého nemohl uvěřit“.
Podle krajského soudu tak v dané věci nebyla naplněna ustanovení §12 písm. a)
a b) zákona o azylu, jakož i další ustanovení - §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu,
k nimž odkázal jednak na dostatečné odůvodnění ze strany správního orgánu a jednak
na zamítnutí všech ostatních žalob podaných rodinnými příslušníky stěžovatele.
Ve vztahu k neudělení humanitárního azylu navíc dodal, že jeho úlohou je přezkoumat,
zda měl k danému výroku správní orgán dostatek podkladů a v této souvislosti krajský
soud odkázal na správní spis s tím, že neshledal žádné pochybení.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadl celý výrok rozsudku krajského soudu,
který dle jeho názoru postupoval nesprávně při hodnocení důkazů. Stěžovatel je nezletilý
a jeho otec byl ve vlasti napadán, uvězněn, zraněn a natolik jako Kurd v Turecku
pronásledován a diskriminován, že je bezesporu, že se jedná o pronásledování
a diskriminaci ve smyslu §12 zákona o azylu, resp. Příručky Úřadu vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka,
konkrétně čl. 51 – 55. Současně připomněl, že k této situaci, kterou trpěla celá jeho rodina
před opuštěním Turecka, předložil obžalobu a vazební opatření ze srpna 2000,
kdy byl otec stěžovatele držen ve vazbě, kde byl mučen po dobu 6 měsíců; krajský soud
to však shledal jako nedůvěryhodné. Připomněl také předložení zpráv z lékařských
vyšetření, jimiž byla doložena zranění jeho otce, k čemuž krajský soud rovněž nepřihlédl.
V návaznosti na shledané rozpory ve výpovědi pak uvádí, že se on ani jeho rodinní
příslušníci nevyjadřovali zcela přesně, když byli pod psychickým tlakem celé věci, otec
je po zranění hlavy a jeho schopnosti vyjadřování a paměti jsou omezené. Stěžovatel
ani jeho rodiče nebyli schopni ani za pomoci překladatele vylíčit veškerou situaci svoji
i své rodiny tak, jak hrozná v zemi původu byla, kdy např. stěžovatel ze strachu
se ve škole pomočil, když byl pronásledován, že nakreslil při vyučování kurdskou vlajku.
Rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatel za povrchní, stranící žalovanému
správnímu orgánu, ignorující předložené důkazy a de facto ho i s celou rodinu vystavuje
nucenému návratu do prostředí pronásledování, diskriminace a neposkytnutí zdravotní
a sociální pomoci. V této souvislosti poukázal na to, že krajský soud nepřihlédl ke zprávě
Amnesty International z roku 2006, jakož i z následujících let, kde jsou popsány praktiky
tureckých státních orgánů vůči Kurdům. Nezohlednil rovněž stav nezletilých dětí v rodině
stěžovatele, a to především ve vztahu k jejich právům vyplývajícím z Úmluvy o právech
dítěte, zejména z čl. 3, který hovoří o respektování zájmu dítěte. Celá rodina je přitom
stižena nevyléčitelnou nemocí dvou nezletilých dětí a v tomto ohledu se tedy krajský soud
– potažmo žalovaný správní orgán – měl zabývat možností humanitárního azylu.
Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší správní soud by měl kasační
stížnost přijmout, protože napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo citelně
zasaženo do jeho postavení a postavení celé jeho rodiny, neboť krajský soud nehodnotil
předložené důkazy každý zvlášť a všechny ve vzájemných souvislostech. Na základě toho
proto žádá, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejména na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení. Dále odkázal též na protokoly
o jednání před krajským soudem ze dne 26. 9. 2009 a 10. 12. 2009 s tím, že během
správního i soudního řízení se zabýval všemi skutečnostmi, které stěžovatel tvrdil,
avšak pro značné rozpory ve výpovědích shledal jeho tvrzení nevěrohodnými,
což bylo řádně odůvodněno. Námitky uplatněné v kasační stížnosti tak správní orgán
shledává zcela irelevantními, a proto navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz,
v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto
pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Ve světle takto vymezených kritérií pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v návaznosti na rozhodnutí správního orgánu a následný rozsudek krajského soudu
lze vysledovat dvě základní roviny příběhu stěžovatele, jimiž jsou: (i) potíže jeho rodičů
v zemi původu dotýkající se i jeho osoby a (ii) potíže ve škole vedoucí k jeho vyloučení;
jejich posouzení ze strany správního orgánu, resp. krajského soudu, včetně posouzení
možnosti udělení humanitárního azylu, přičemž pozornost si z důvodu uvedeného sub 4)
kritérií přijatelnosti, tj. pochybení krajského soudu, jehož náprava může mít význam
pro tuto individuální věc z hlediska hmotněprávního postavení stěžovatelů, zasluhuje
otázka týkající se celkové věrohodnosti příběhu stěžovatele.
Kasační stížnost proto byla shledána přijatelnou a Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů
a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl
k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel přicestoval na území
České republiky letecky dne 14. 3. 2008, a to s celou svojí rodinou – otcem (A. M.),
matkou (A. N.), dvěma bratry (V. a Se.) a sestrou (R.), přičemž otec, matka i sestra podali
samostatnou žádost o udělení mezinárodní ochrany a zbylí dva bratři podali žádost
společně s otcem; tyto žádosti byly zamítnuty a obdobně jako v případě stěžovatele byla
předmětná správní rozhodnutí podrobena přezkumu ze strany krajského soudu, proti
jehož zamítavým rozhodnutím byly také podány kasační stížnosti vedené zdejším soudem
pod sp. zn. 9 Azs 16/2010 (A. M., V. a Se.), sp. zn. 9 Azs 17/2010 (A. N.) a sp. zn. 9 Azs
19/2010 (A. R.). Žádost o udělení mezinárodní ochrany je datována dnem 26. 3. 2008 a
obsahuje základní vstupní informace o stěžovateli, jenž jako důvod své žádosti uvedl, že
chce zůstat s rodiči, s nimiž ze země původu odjel.
V pohovoru provedeném dne 4. 4. 2008 potom stěžovatel na výzvu správního
orgánu, aby popsal svůj život ve vlasti, uvedl: „chodil jsem do školy, mám 9 tříd. Když jsem
nechodil do školy, tak jsem hrál třeba fotbal“ (odpověď pod č. 2). K otázce, z jakého důvodu
opustil Turecko, uvedl: „protože jsme utekli, protože moji rodiče měli potíže. Já jsem měl taky potíže
ve škole“ (odpověď pod č. 3). K uvedeným potížím rodičů poznamenal, že byli mučeni
a podrobnosti nezná; ohledně svých potíží ve škole konstatoval: „kreslil jsem kurdskou
vlajku, tak něco řekl o Apo a kvůli tomu mě zbili a vyhodili ze školy“ (odpověď pod č. 5).
Na následný dotaz, kdo je Ap., upřesnil, že se jedná o A. O. (všichni kurdové jej nazývají
strýc Ap., poznamenal otec stěžovatele, který byl jako jeho zákonný zástupce přítomný
u pohovoru).
Rozhodnutí o této žádosti sice nebylo součástí předloženého spisového
materiálu, avšak z jeho obsahu vyplývá, že bylo vydáno dne 29. 4. 2008, pod
č. j. OAM 277/VL-07-HA08-2008, s tím výsledkem, že mezinárodní ochrana nebyla
udělena. V mezidobí stěžovatel se svojí rodinou vycestoval do Německa, odkud byl
posléze vrácen zpět do České republiky, kde dne 9. 7. 2008 opětovně požádal o udělení
mezinárodní ochrany. V této žádosti pak uvedl následující: „odjel jsem kvůli rodičům, kteří bili
mučeni tureckými orgány. Já jsem měl také problémy ve škole, měl jsem fotku A. O. a kurdskou vlajku,
proto mi dělali problémy učitelé a vyhodili mě za školy … chtěl bych zde zůstat s rodiči a nechci se vrátit
do Turecka. Jednou jsem přišel ze školy, přišli k nám domů policajti a dali mi zbraň k hlavě a řekli, že
určitě schovávám nějaké zbraně. Od té doby jsem se počůrával, měl jsem strach, že mě zabijí“ (odpověď
pod č. 20 a 23). Totéž pak v podstatě uvedl i ve vlastnoručně psaném prohlášení s tím,
že chodil do školy, 9 let studoval, ale protože kreslil obrázky Ap. a kurdskou vlajku, byl
vyhozen; jako Kurdové měli hodně problémů, používali proti nim násilí, protože tvrdili,
že jsou od PKK.
Během pohovoru, který byl se stěžovatelem veden dne 3. 9. 2008, konstatoval,
že důvody jeho opakované žádosti jsou stejné jako u žádosti předešlé a k dotazům
správního orgánu je krátce zopakoval s tím, že: „…tátu hledali u nás doma. Byli to asi lidé
od armády nebo od policie, nevím. Žádné podrobnosti nevím. Ve škole jsem kreslil kurdskou vlajku
a obrázek O., když to viděl učitel, řekl mi, abych toho nechal a abych nechodil do školy. Vyloučili mě
ze školy. …Jednou, když u nás byla policie, řekli mi abych se zvednul, že sedím na zbrani. To je vše.
Ještě mi položili zbraň na hlavu a řekli, ať se zvednu z té zbraně, stalo se to asi před dvěma
lety“(vše na č. l. 18 správního spisu).
Z výše uvedeného je patrná jasná a jednotná dějová linie příběhu stěžovatele,
který se týká jednak potíží jeho rodičů v zemi původu a jednak jeho osobních problémů
ve škole. Ve vztahu k potížím, které měli rodiče stěžovatele, přitom správní orgán
a posléze také krajský soud konstatoval, že jsou nevěrohodné a účelově tvrzené
a z tohoto pohledu tedy nemůže obstát ani příběh stěžovatele, resp. jeho potíže
odvozené od potíží jeho rodičů.
S tímto závěrem se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje
a odkazuje na své rozsudky ve věcech rodičů stěžovatele ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 9 Azs 16/2010 – 229, a č. j. 9 Azs 17/2010 - 182, v nichž mj. konstatoval, že otázka
věrohodnosti tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu je svým způsobem neuralgickým
bodem celého procesu rozhodování o udělení mezinárodní ochrany, neboť zcela
zásadním způsobem ovlivňuje další postup ve věci, jakož i její konečný výsledek. Žadatel
je totiž povinen poskytovat nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace,
na jejichž základě pak správní orgán zjišťuje podklady pro vydání rozhodnutí
(§49a zákona o azylu), a zmíněná povinnost tak implicite umožňuje zamítnutí žádostí,
pokud žadatel uvádí skutečnosti zjevně nevěrohodné. Jinými slovy, pokud je zpochybněna
celková věrohodnost žadatele, znamená to, že jeho žádosti nemůže být vyhověno,
aniž by se jí správní orgán, resp. krajský soud v rámci své přezkumné činnosti nějak blíže
věcně zabývaly.
Z tohoto pohledu je tedy nezbytné přistupovat k posouzení věrohodnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany velmi uvážlivě, jakkoli nepochybně platí, že je to právě
sám žadatel, kdo svojí výpovědí vytváří základní rámec tohoto posouzení. Žadatel
je jakýmsi primárním zdrojem informací podstatných pro řízení o udělení mezinárodní
ochrany a po jejich vyhodnocení (na základě konkrétních tvrzení uvedených v žádostech
i v protokolech o pohovorech) dospěl zdejší soud k závěru, že oba rodiče stěžovatele
od samého počátku poměrně konzistentně tvrdili jednotlivé skutečnosti, které je společně
s jejich dětmi vedly k odchodu ze země původu a k podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, a tyto nebyly zpochybněny takovým způsobem, aby bylo možné konstatovat
jejich celkovou nevěrohodnost a vyhnout se tak en bloc věcnému posouzení jejich
případu.
Ostatně jak již bylo shora konstatováno, k posouzení věrohodnosti žadatele
je nezbytné přistupovat velmi uvážlivě s tím, že pokud se žadatel po celou dobu řízení
drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes jisté nesrovnalosti označit za konzistentní
a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi
vycházet. Musí však mít onu nezbytnou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečuje,
že správní orgán nebude nucen rozhodovat na základě tvrzení zhola nejasných či zjevně
nevěrohodných. Tak tomu však v případě rodičů stěžovatele nebylo a správní orgán
i krajský soud pochybily, pokud z jejich celkové nevěrohodnosti vycházely. Nejvyšší
správní soud proto oba rozsudky krajského soudu, pod sp. zn. 29 Az 48/2008
a sp. zn. 29 Az 49/2008, které se týkají rodičů stěžovatele, zrušil a obě dvě věci vrátil zpět
k dalšímu řízení.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené problémy při jeho školní docházce,
které pramenily z jeho kurdské národnosti a vyústily v jeho vyloučení ze školy, je třeba
poukázat na to, že správní orgán ve svém rozhodnutí daná tvrzení z hlediska
věrohodnosti nijak nezpochybnil. Po jejich posouzení však konstatoval postupné
zvyšování úrovně ochrany lidských práv v Turecku a i přes obecně stále problematické
a méně výhodné postavení občanů, kteří veřejně prokazují svou kurdskou národnost,
dospěl k závěru, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti nelze považovat za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Naproti tomu krajský soud tvrzení stěžovatele ohledně jeho
vyloučení ze školy zpochybnil a označil za nevěrohodné s poukazem na jeho vyjádření,
že k vyloučení došlo v deváté třídě, ačkoli povinná školní docházka v Turecku
je osmiletá, jak vyplývá z materiálu zpracovaného správním orgánem a předloženého
při jednání krajského soudu dne 10. 12. 2009.
V tomto směru považuje Nejvyšší správní soud za nutné poznamenat,
že stěžovatel opravdu uvedl, že chodil do školy a má devět tříd; konkrétně
tuto skutečnost uvedl v rámci pohovoru dne 4. 4. 2008 při posuzování jeho první žádosti
a posléze při podávání druhé žádosti ve vlastnoručně psaném prohlášení napsal,
že chodil do školy a 9 let studoval (viz výše).
Při jednání před krajským soudem dne 29. 6. 2009 pak v návaznosti
na své vyloučení ze školy uvedl: „škola byla v místě našeho bydliště a došlo k tomu na jaře
v posledním ročníku, resp. v 9 třídě. O vyloučení jsem doklad nedostal, dostal jsem jen papír s razítkem
o vyloučení ze školy. Zákonný zástupce (otec stěžovatele, pozn. Nejvyššího správního soudu)
poté uvádí, že o možnosti odvolání neuvažovali, on byl pozván k řediteli, kde se dozvěděl, že syn
je vyloučen.“ Při druhém jednání dne 10. 12. 2009 se těmto otázkám krajský soud již nijak
nevěnoval a přesto, že v napadaném rozsudku uvádí, že provedl důkaz výše zmíněným
materiálem či informací o povinné školní docházce v Turecku, z protokolu o jednání
to nevyplývá. Toto jednání bylo společné ve třech věcech pod sp. zn. 29 Az 49/2008
(matka stěžovatele), sp. zn. 29 Az 50/2008 (stěžovatel) a sp. zn. 51/2008 (sestra
stěžovatele) a úvodem je v protokolu konstatováno, že: „obě – jak zástupkyně žalobců,
tak pověřená pracovnice žalovaného prohlašují, že v daných věcech vedených pod sp. zn. 29 Az 49, 50
a 51/2008 již nebude krom nyní předložených listin navrhováno žádných dalších důkazů.
Zást. žalobkyně předkládá její vyjádření k událostem, které se staly v zemi původu a pověřená
pracovnice žalovaného pak předkládá listiny, které popisují sociální stav, zejména nezletilých dětí rodiny
a možnosti jejich sociálního vedení v pobytu POS, i případného umístění do USP. Všechny tyto listiny
pak soud zakládá ve fotokopii do těchto tří spisů, jak shora uvedeno.“
Materiál ohledně povinné školní docházky v Turecku tedy v protokolu o jednání
výslovně uveden není a ani z jeho dalšího obsahu není patrné, že by jím byl proveden
důkaz, tzn., že by krajský soud tento listinný materiál nebo jeho část přečetl nebo že by
sdělil jeho obsah a dal tak stěžovateli šanci vyjádřit se a případně vysvětlit vzniklé
rozpory, což s ohledem na jejich povahu není vyloučeno. Bez možnost vyjádřit
se a vysvětlit svá tvrzení, která se jeví být jako rozporná s informacemi o zemi původu,
přitom závěr krajského soudu, který tvrzením stěžovatele o vyloučení ze školy neuvěřil,
nemůže obstát, a to tím spíše, že se jedná o závěr, který nebyl správním orgánem
vysloven a vzešel až na základě doplněného dokazování před krajským soudem.
Ustanovení §77 s. ř. s., které je faktickou transpozicí požadavku tzv. „plné
jurisdikce“ coby atributu práva na spravedlivý proces, sice zakládá nejenom pravomoc
soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém
rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými
nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu;
to znamená, že při rozhodování soud vychází jak z důkazů, které provedl správní orgán,
tak z důkazů, které provedl sám (odst. 2 věta druhá). I když tedy třeba správní orgán
všechny rozhodné skutečnosti nezjistil, soud si za pomoci důkazů, které sám provedl,
může věc náležitě objasnit a žalobu zamítnout. Předpokladem je ovšem řádné provedení
daných důkazů předložených jednou stranou, jehož součástí je i možnost druhé strany
seznámit se s těmito důkazy a vyjádřit se k nim (z hlediska jejich existence, obsahu,
pravosti etc.), což plyne ze stěžejní procesní zásady, kterou je rovnost účastníků
před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní.
Tato zásada je vyjádřena v ustanovení §36 s. ř. s. a promítá se do řady dalších
ustanovení, včetně těch, které se týkají jednání soudu a provádění dokazování, k němuž
je třeba s odkazem na přiměřené použití občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.) podle §64 s. ř. s. připomenout, že účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům
na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o. s. ř.). Z protokolu o jednání
ze dne 10. 12. 2009 však nevyplývá, že by byl důkaz v podobě matriálu obsahujícího
informace o povinné školní docházce proveden, resp. že by s ním byl stěžovatel
seznámen a měl možnost se k němu vyjádřit, případně ozřejmit nastalé rozpory,
které krajský soud bez dalšího vyhodnotil jako nevěrohodnost na straně stěžovatele.
Na základě všech shora uvedených skutečností proto Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že krajský soud pochybil, pokud vycházel z toho, že příběh stěžovatele nemůže
obstát pro svoji nevěrohodnost.
Ohledně stěžovatelem namítaného pochybení v tom smyslu, že se žalovaný
správní orgán a krajský soud měly zabývat možností humanitárního azylu, podotýká
Nejvyšší správní soud, že oba tyto orgány se touto možností zabývaly a jejich rozhodnutí
se nijak nevymykají racionální, akceptovatelné míře volného uvážení dané ustanovením
§14 zákona o azylu, která je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány
veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
Na jedné straně je sice nepochybná tíživá situace celé rodiny stěžovatele, jenž má tři
sourozence a z toho dva mentálně postižené. Na druhé straně je však zřejmé, že se jedná
o mentální postižení, které je vrozené a de facto neléčitelné (nevratné), i když jim odborná
péče v zemi původu nebyla odpírána. Záleží proto především na rodičích, případně
i na ostatních sourozencích, aby se dětem věnovali a poskytovali jim náležitou péči,
jakkoli se jistě jedná o úkol dlouhodobý a nelehký. Ostatně rodinné vztahy jsou funkční
s rozvinutou pozitivní citovou vazbou mezi dotčenými dětmi a jejich rodiči, jak vyplývá
ze stanoviska psychologa ze dne 7. 4. 2008, na které upozornil správní orgán,
jenž se snažil zohlednit celkovou situaci rodiny a zájmy obou postižených sourozenců
stěžovatele v rámci posuzování jejich žádostí. Snaha stěžovatele, resp. celé jeho rodiny
o udělení humanitárního azylu je tak z lidského hlediska nanejvýš pochopitelná,
ale nedokládá žádné pochybení ve smyslu výše uvedených limitů úvahy správního orgánu.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že kasační stížnost byla shledána přijatelnou
a s ohledem na výše vyložené pochybení také částečně důvodnou, a proto napadený
rozsudek krajského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu