ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.26.2010:53
sp. zn. 9 Azs 26/2010 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. H., zastoupené Ing. Jiřím Plickou,
obecným zmocněncem, bytem Čenkov 147, Jince, adresa pro doručování P.O.Box č. 21,
Praha 98, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2008,
č. j. OAM-377/VL-07-12-2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2010, č. j. 61 Az 42/2008 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 16. 4. 2010,
č. j. 61 Az 42/2008 – 28, kterým bylo dle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
19. 5. 2008, č. j. OAM – 377/VL – 07 – 12 – 2008. Tímto rozhodnutím byla jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany.
Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu
s ustanovením §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz.), v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě
„rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného
rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná
v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Kasační stížnost není dle názoru Nejvyššího správního soudu přijatelná.
Krajský soud dospěl k názoru, že rozhodnutí stěžovatele vykazuje vady,
pro které je nutné jej zrušit a věc vrátit stěžovateli k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
se s tímto názorem krajského soudu ztotožňuje. Stěžovatel se v rozhodnutí, jímž žádost
žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany zamítnul jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu, nevyslovil, proč dospěl k závěru,
že žalobkyně podala žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, stejně
jako se nevyjádřil k otázce, zda žalobkyni nesvědčí některý z důvodů pro udělení
doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu.
Krajský soud v souladu s judikaturou zdejšího soudu pro tyto vady rozhodnutí
stěžovatele zrušil, když odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, a ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78.
Pátý senát zdejšího soudu specifikoval ve shora uvedeném rozhodnutí
tři podmínky, při jejichž současném splnění je správní orgán oprávněn zamítnout žádost
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 2
zákona o azylu. Současně konstatoval, že tyto žádosti je nutno posuzovat v souladu
s komunitárním právem. Stěžovatel ve svém rozhodnutí prověřil první a druhou
podmínku dle shora specifikovaného rozhodnutí – zda žadatelce hrozí vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny a zda mohla žadatelka požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve. Nevypořádal se však s tzv. třetí podmínkou, když neposoudil,
zda je žádost o udělení mezinárodní ochrany podána skutečně pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění. Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel se k této otázce
ve svém rozhodnutí vůbec nevyjádřil, pouze popsal skutečnosti uváděné žalobkyní
v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany bez toho, aby je jakkoliv hodnotil.
Současně zdejší soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78,
vyslovil, že aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu nezbavuje správní orgán povinnosti
zkoumat, zda žadateli nesvědčí důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení
§14a zákona o azylu. Tato úvaha musí být obsažena v odůvodnění jeho rozhodnutí.
Správní orgán tedy musí před aplikací ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu dostatečně
prověřit, zda žadateli nesvědčí žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, tyto
svoje závěry v odůvodnění rozhodnutí uvést a až poté je oprávněn žádost podle výše
citovaného ustanovení jako zjevně nedůvodnou zamítnout se závěrem, že z postupu
žadatele je patrné, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění (blíže KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., JURMAN,
M., LUPAČOVÁ, H. Zákon o azylu. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 259).
K námitce stěžovatele, že odkaz na judikaturu, jež byla vydána až po napadeném
správním rozhodnutí, je popřením zásady právní jistoty a stěžovatel v něm shledává
nepřípustnou retroaktivitu, kdy se navíc jedná o soudní rozhodnutí vykládající zákon
v rozporu s předcházející judikaturou, Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom,
že rozhodnutí stěžovatele bylo vydáno před citovanými rozsudky kasačního soudu.
Nicméně je třeba zdůraznit, že smyslem zákonné úpravy je dodržení zásady non-refoulement
v širším pojetí, tedy zabránit vycestování cizince do státu, kde by mu hrozilo nebezpečí
na životě, tělesné integritě či lidské důstojnosti. Tato ochrana cizince je dána
již ze samotné podstaty mezinárodní ochrany jako celku a výklad Nejvyššího správního
soudu je její bližší specifikací. Podstata institutu azylu a doplňkové ochrany, či dříve
překážek vycestování, však zůstává nezměněna. Tato zásada má základ v řadě
mezinárodních závazků České republiky (k tomuto blíže viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78). Rozsudek krajského
soudu nelze bez dalšího vnímat jako výtku vůči nesprávnému postupu a rozhodnutí
správního orgánu, krajskému soudu však nezbylo než respektovat aktuální výklad
Nejvyššího správního soudu ve vztahu k dotčeným právním předpisům.
Stěžovatel rovněž argumentuje, že k naplnění zásady non – refoulement z jeho strany
došlo již v řízení o správním vyhoštění, kdy ve vztahu k žalobkyni posuzoval tzv. důvody
znemožňující vycestování dle ustanovení §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, z čehož dovozuje, že nemůže být
pravdou tvrzení soudu, že se otázkou hrozící vážné újmy v zemi původu ve vztahu
k žalobkyni nezabýval. Tvrdí, že se Nejvyšší správní soud dosud nikterak nevypořádal
s nežádoucí duplicitou posuzování existence hrozící vážné újmy v řízení o správním
vyhoštění a řízení o mezinárodní ochraně. K této námitce kasační soud podotýká,
že s ohledem na výše uvedené je povinností stěžovatele se v odůvodnění správního
rozhodnutí k otázce udělení doplňkové ochrany vyjádřit bez ohledu na to, zda obdobné
posouzení již v rámci jiného řízení provedl či nikoliv. Nejvyšší správní soud ve vztahu
ke stěžovateli v jiných věcech k totožně formulované námitce opakovaně judikoval,
že této námitce nelze přisvědčit (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2010, č. j. 8 Azs 30/2009 – 50).
Nejvyšší správní soud tak vyhodnotil, že v případě napadeného rozsudku nebylo
shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem
neodchyluje od výše uvedené konstantní judikatury. Za těchto okolností Nejvyšší správní
soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání
a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu