ECLI:CZ:NSS:2010:9.AZS.44.2009:30
sp. zn. 9 Azs 44/2009 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Q. S., zastoupený JUDr. Ladislavem
Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2008, č. j. OAM-488/LE-BE03-BE07-
2008, ve věci mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009, č. j. 46 Az 3/2009 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne
24. 10. 2008, č. j. OAM-488/LE-BE03-BE07-2008; tímto rozhodnutím byla stěžovatelova
žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších
předpisů, neboť správní orgán s ohledem na postup stěžovatele shledal, že žádost podal
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS,
www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti však stěžovatel žádný konkrétní důvod v tomto smyslu
neuvedl; konstatoval pouze, že rozhodnutí krajského soudu napadá v rozsahu výroku I.,
kterým se žaloba zamítá, a výroku II., dle kterého žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, přičemž má za to, že se krajský soud dopustil nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Nejprve přitom popsal postup krajského soudu, který dospěl k závěru, že postup
správního orgánu dle §16 odst. 2 zákona o azylu je správný (a uvedení nového důvodu
pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany - účast stěžovatele na hnutí Falun
Gong - až v průběhu jednání dne 10. 4. 2009 vyhodnotil jako účelové) s tím, že v daném
případě nelze učinit ani závěr ohledně nebezpečí vážné újmy a udělení doplňkové ochrany
ve smyslu §14a zákona o azylu. V tomto ohledu stěžovatel namítl, že krajský soud řádně
nezkoumal, zda jsou dány podmínky dle ustanovení §14 zákona o azylu; poukázal
na to, že v minulosti se zúčastňoval hnutí Falun Gong, čímž se dostal do problémů
se zákony plánovaného rodičovství a obává se sterilizace, což zakládá humanitární
důvody, pro které mu měl být azyl udělen. Dle jeho názoru tyto skutečnosti rovněž
zakládají důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Závěrem
stěžovatel navrhl jednak přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti a jednak
zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
K tomu Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve alespoň rámcově
připomenout, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany poté,
co byl v důsledku svého nelegálního pobytu (od roku 2001) zadržen a umístěn do zařízení
pro zajištění cizinců Bělá – Jezová (v roce 2008), přičemž jako důvody své žádosti uvedl,
že v Číně nic nemá a nechce se tam vrátit; totéž v podstatě potvrdil i během pohovoru
k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v němž současně uvedl, že ve vlasti
neměl žádné problémy a důvody jeho odjezdu (v roce 1997) souvisely s možností
pracovat v České republice.
V návaznosti na tento rámcový skutkový kontext pak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel požádal až po několikaletém
nelegálním pobytu na území České republiky ve chvíli, kdy mu hrozilo
správní vyhoštění (uložené rozhodnutím Policie České republiky ze dne 28. 9. 2008,
č. j. CPPH-22344/ČJ-2008-03, na dobu 3 let). Existuje tak vyvratitelná domněnka,
že žádost stěžovatele byla účelová a stěžovatelem napadané závěry správního orgánu,
resp. krajského soudu v tomto směru nejsou nikterak excesivní a rozporné se současnou
judikaturou, dle které: „…v případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli
hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová. Žadatel však může
prokázat nejen, že žádost nemohl podat dříve, ale (nezávisle na tom, že ji mohl podat dříve) rovněž,
že ji nepodal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Použití ustanovení §16 odst. 2 zákona
o azylu tudíž vyžaduje třístupňový test: (1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání
k trestnímu stíhání do ciziny; (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve;
a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout
se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky
musí být splněny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona
o azylu aplikovat“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, publikovaný pod č. 1724/2008 Sb. NSS).
Podání žádosti o mezinárodní ochranu až v případě hrozícího vyhoštění je v praxi
ve většině případů účelové, neboť pro žadatele představuje způsob, jak se správnímu
vyhoštění (minimálně dočasně) vyhnout. Nicméně pokud žadatel přesvědčivě prokáže,
že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo skutečné
nebezpečí vážné újmy, je správní orgán povinen se zabývat i těmito tvrzeními z hlediska
případné aplikace ustanovení §12 a §14a zákona o azylu. Podstatné však je, aby žadatel
nějaká taková tvrzení vůbec uvedl, neboť v případě řízení o udělení mezinárodní ochrany
stíhá břemeno tvrzení žadatele, který ho však v daném případě neunesl, neboť ve vztahu
k výše citovaným ustanovením zákona o azylu ničeho netvrdil (viz výše).
V řízení o udělení mezinárodní ochrany je přitom základním a často jediným
důkazním prostředkem, který žadatel o udělení mezinárodní ochrany může správnímu
orgánu předložit, jeho vlastní výpověď o okolnostech, které jej vedly k odchodu
ze země původu. Z této výpovědi je třeba důsledně vycházet a její rozšíření o zcela
nové důvody odchodu z vlasti tak, jako to během jednání před krajským soudem učinil
stěžovatel, pak zcela zásadním způsobem snižuje jeho věrohodnost; k otázce
rozporů ve výpovědích žadatele způsobujících nevěrohodnost jeho výpovědí
a svědčících o účelovosti jeho tvrzení srov. např. rozhodnutí ze dne 11. 5. 2005,
č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, www.nssoud.cz. Z tohoto pohledu tedy krajský soud
nepostupoval nijak excesivně či rozporně s dosavadní správní judikaturou, nehledě
na to, že stěžovatelem dodatečně uplatněnou námitku ohledně problémů se zákony
plánovaného rodičovství či tzv. politikou jednoho dítěte v Číně neuznal Nejvyšší správní
soud za azylově relevantní důvod v případech skutkově obdobných, např. v rozsudku
ze dne 16. 8. 2005, č. j. 5 Azs 120/2005 - 60, publikovaném pod č. 1205/2007 Sb. NSS.
Co se týče rozsahu zjišťování skutkového stavu věci a opatřování důkazů ohledně
situace v zemi původu, včetně okolností azylově relevantních, má správní orgán
povinnost zjistit skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
řízení o mezinárodní ochraně uvedl; srov. především rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz. Byla-li
tedy tak, jako v daném případě žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona o azylu s tím, že ji stěžovatel podal až poté,
co mu hrozilo správní vyhoštění, přičemž neuvedl žádné skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu, nemohou před soudem
obstát námitky nesprávného posouzení vztahující se k otázce neudělení azylu
či doplňkové ochrany; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 300/2004 – 36, www.nssoud.cz.
Pokud jde o posuzování důvodů pro udělení humanitárního azylu (§14 zákona
o azylu) v situaci, kdy je žádost o azyl zamítána jako zjevně nedůvodná, odkazuje v tomto
směru Nejvyšší správní soud rovněž již na svou ustálenou judikaturu
(např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 – 90, nebo rozsudek ze dne
31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nssoud.cz) a současně připomíná, že i žadatel
se zjevně nedůvodnou žádostí o udělení azylu se může dovolat humanitárních důvodů,
popř. správní orgán je může shledat sám již v rámci zkráceného řízení. V takovém případě
ovšem není místo pro zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost podle §16 zákona
o azylu se současným udělením humanitárního azylu, ale naopak pouze kladný výrok
ve smyslu §14 téhož zákona (rozsudek ze dne 2. 3. 2005, č. j. 3 Azs 77/2004 – 86,
www.nssoud.cz).
K tomu, zejména s ohledem na absenci konkrétních a věrohodných tvrzení
stěžovatele, že by jeho případ bylo možné podřadit pod §14 zákona o azylu, zdejší soud
dodává, že smysl institutu humanitárního azylu spočívá v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §14a zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce
postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena
pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
dle ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl,
neboť kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany je odkladným účinkem vybavena
ex lege (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu