ECLI:CZ:NSS:2010:NAO.43.2010:37
sp. zn. Nao 43/2010 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. R., proti
žalovanému: Univerzita Karlova v Praze, Ovocný Trh 3/5, Praha 1 – Staré Město, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze ze dne 30. 7. 2009, čj. 5638/09/III/Ká/Pi, o
návrhu žalovaného na přikázání věci jinému soudu,
takto:
Návrh žalovaného na přikázání věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Ca 123/2009
jinému krajskému soudu se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí
rektora Univerzity Karlovy v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí děkana Právnické fakulty
této univerzity o nepovolení přerušení žalobcova studia. Žalovaný ve svém podání ze dne
26. 11. 2009 navrhl, aby věc byla přikázána Krajskému soudu v Praze. Žalobce se k možné
delegaci místně příslušného krajského soudu nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud obdržel cestou Městského soudu v Praze dne 28. 12. 2009 tento návrh
na přikázání věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 123/2009 jinému krajskému soudu ve smyslu §9
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) proto, že žalobce již od
roku 1996 vykonává funkci přísedícího v trestním senátu Městského soudu v Praze. Na tuto
skutečnost upozornil rektor žalovaného ve svém vyjádření k žalobě, v níž uplatnil námitku
podjatosti podle §8 odst. 5 s. ř. s. Skutečnost, že žalobce vykonává funkci přísedícího
u městského soudu, je dle žalovaného způsobilá zavdat objektivní pochybnosti o nepodjatosti
soudců specializovaných senátů městského soudu.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 1. 2010, čj. Nad 33/2009 - 25, zamítl návrh
na přikázání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 123/2009 jinému
krajskému soudu, protože dosud nemohlo být zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto,
že soudci správního úseku městského soudu jsou z projednávání předmětné věci vyloučeni
v rozsahu znemožňujícím sestavit senát, který by věc projednal a rozhodl.
Následně vyzval Městský soud v Praze žalovaného k upřesnění námitky podjatosti vznesené
vůči soudcům správního úseku tohoto soudu. Žalovaný v této souvislosti uvedl, že žalobce
již od roku 1996 vykonává funkci přísedícího v trestním senátu Městského soudu v Praze,
přičemž s ohledem na časové období, v němž tuto funkci vykonává, je dán důvod pochybovat
o nepodjatosti všech soudců Městského soudu v Praze. Dále uvedl, že Nejvyšší správní soud
(pozn. NSS – správně Nejvyšší soud) v rozhodnutí ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1588/96,
konstatoval, že dlouhodobý kolegiální vztah soudce k účastníku řízení, který dříve působil jako
soudce na témže pracovišti, je skutečností způsobilou vyvolat pochybnost o nepodjatosti soudce.
S ohledem na to, že žalobce na soudu vykonává funkci přísedícího, žalovaný vznesl námitku
podjatosti vůči všem soudcům správního úseku Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze k posuzované věci předložil vyjádření členů specializovaného a podle
rozvrhu práce příslušného senátu 5 Ca a rovněž i členů zastupujícího šestého a osmého senátu,
kteří uvedli, že se ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 123/2009 necítí být podjatí, neboť nemají
žádný poměr k projednávané věci, k účastníkům řízení či k jejich zástupcům.
Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu vycházel z následujících skutečností, úvah
a závěrů.
Podle §9 odst. 1 s. ř. s. N ejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému
krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu
nelze sestavit senát. Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, je dán
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle §8 odst. 5 s. ř. s. účastník
nebo jiná osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby,
tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti
dozvěděl; zjistil-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později
uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní
skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření
Nejvyšší správní soud.
S ohledem na shora uvedená ustanovení soudního řádu správního lze věc přikázat jinému
než místně příslušnému krajskému (zde městskému) soudu za předpokladu vyloučení soudců
místně příslušného soudu v takovém rozsahu, který znemožňuje sestavit senát způsobilý
k projednání a rozhodnutí věci.
Soudce lze vyloučit jednak ze zákonem stanovených důvodů (tzv. iudex inhabilis) a jednak
na základě námitky podjatosti uplatněné ze strany účastníků řízení (tzv. iudex suspectus). Kategorie
nestrannosti soudce má přitom subjektivní i objektivní rovinu. Nejvyšší správní soud v usnesení
ze dne 16. 7. 2008, čj. Nao 76/2008 - 92, konstatoval, že rozhodující pro výrok o podjatosti
či nepodjatosti soudce nemůže být pouze hodnocení subjektivního pocitu soudce, nýbrž objektivní úvaha, zda
s ohledem na zjištěné okolnosti případu lze mít za to, že soudce by mohl být podjatý. Tato objektivní úvaha
však musí vyplývat z konkrétních zjištění vyplývajících z okolností té které věci. Ústavní
soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, http://nalus.usoud.cz,
konstatoval, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv na skutečně
prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže s ohledem na okolnosti případu lze mít pochybnosti o jeho
nepodjatosti. Pro závěr, že jsou zde objektivní důvody pochybovat je třeba vedle posouzení
faktického vzájemného vztahu žalobce a soudců správního úseku Městského soudu v Praze
zhodnotit též to, jaký je subjektivní náhled účastníků soudního řízení a soudců samotných
na tvrzení o jejich možné podjatosti. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 13. 4. 2010,
čj. Nao 13/2010 - 68 uzavřel, že „při rozhodování o možném vyloučení soudce dle §8 s. ř. s. je třeba
přihlížet i k subjektivním hlediskům (osobnímu přesvědčení) účastníků či soudce samotného, pro posouzení je však
rozhodující hledisko objektivní (okolnosti zakládající pochybnost o soudcově nepodjatosti)“. Jinými slovy,
určující pro závěr o možné podjatosti soudců jsou objektivně zjištěné skutečnosti zakládající
důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, avšak tyto objektivní skutečnosti jsou podstatnou
měrou ovlivněny též subjektivním vnímáním těchto skutečností osobami, o jejichž případný
vztah se v posuzované věci jedná. V usnesení ze dne 11. 6. 2010, čj. Nao 46/2010 - 78, Nejvyšší
správní soud uvedl, že „důvodem vyloučení je taková povaha subjektivního vztahu soudce k věci samé,
k účastníkům či jejich zástupcům, která je natolik objektivizovatelná, že lze důvodně pochybovat o jejich
nepodjatosti.“
V posuzované věci shledával žalovaný důvod podjatosti v působení žalobce jako přísedícího
v jednom z trestních senátů Městského soudu v Praze. Ani žalovaný netvrdil žádné konkrétní
skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit jakýkoli subjektivní vztah žalobce k soudcům
správního úseku Městského soudu v Praze, jehož podobu a intenzitu by bylo možné ve vztahu
k námitce podjatosti hodnotit a naopak. Dotčení soudci (soudci senátu, který byl rozvrhem práce
určen k vyřízení věci a senátů zastupujících) se necítí ve věci podjati, neboť nemají žádný poměr
k projednávané věci a k účastníkům řízení. Žalobce se k případné podjatosti soudců nevyjádřil.
Na Městském soudu v Praze působí relativně velké množství soudců, kteří vyřizují agendy
různého druhu (občanskoprávní, trestněprávní, obchodněprávní a agendu správního soudnictví).
I vzhledem k počtu soudců vykonává Městský soud v Praze svoji činnost na více oddělených
pracovištích. Agenda správního soudnictví je vyřizována v jiné soudní budově než agenda
trestněprávní. Případný profesní kontakt žalobce se soudci správního úseku v prostorách soudní
budovy je vyloučen i z tohoto důvodu. I vzhledem k počtu soudců a dislokaci jejich pracovišť
se ani všichni soudci Městského soudu v Praze navzájem osobně neznají. Tím spíše to platí
v případě přísedících, kteří do budovy soudu dochází pouze v souvislosti s konkrétním trestním
řízením, jehož se účastní. Nebylo zjištěno, že by tomu mělo být v posuzované věci jinak.
Předmětem řízení o správní žalobě je rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti žalobce
o odklad studia. Řízení o správní žalobě nemá žádnou souvislost s jakýmkoli probíhajícím
trestním řízením a je proto vyloučeno, aby trestní rozhodnutí, na kterém by se žalobce
coby přísedící mohl fakticky podílet, mohlo jakkoli ovlivnit rozhodování soudu v této věci.
I se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem rovněž nemá na posouzení věci vliv rovněž to,
že žalobce vykonává funkci přísedícího v trestním senátu delší dobu.
Neobstojí rovněž odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 1558/96.
V tomto případě nelze s odkazem na shora uvedené důvody žalobce považovat za kolegu soudců
správního úseku Městského soudu v Praze, nelze hovořit o jejich dlouhodobém kolegiálním
vztahu a nenastala proto situace, kdy soudci rozhodují ve věci svého (bývalého) kolegy.
Lze proto uzavřít, že v řízení nebyly zjištěny žádné důvody, pro které by bylo možné
pochybovat o nepodjatosti všech soudců správního úseku Městského soudu v Praze v této věci.
Nebyla proto naplněna podmínka pro přikázání věci jinému soudu uvedená v §9 odst 1 s. ř. s.
spočívající v nemožnosti sestavit senát z důvodu vyloučení soudců specializovaných senátů
místně příslušného soudu. S odkazem na shora uvedené důvody proto Nejvyšší správní soud
návrh na přikázání věci jinému soudu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. června 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu