ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.15.2011:262
sp. zn. 1 As 15/2011 - 262
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Děti Země – Klub
za udržitelnou dopravu, organizační jednotka Dětí Země o. s., se sídlem Cejl 50, Brno-střed,
zastoupen Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Dvořáková 13, Brno-střed, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1 – Nové
Město, zastoupen prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 13, Praha
1 – Staré Město, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem
Na Pankráci 56, Praha 4 – Nusle, zastoupena JUDr. Jiřím Hartmannem, advoká tem se sídlem
Sokolovská 49, Praha 8 – Karlín, o žalobě žalobce proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne
22. 6. 2009, čj. 4/2009-510-RK/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, čj. 10 Ca 302/2009 – 89,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“) podalo dne
16. 9. 2008 u žalovaného žádost o vydání stavebního povolení pro stavbu „Dálnice D 8, stavba
0805 Lovosice – Řehlovice, část A“. Žalovaný vydal stavební povolení dne 7. 11. 2008
pod čj. 814/2008-910-IPK/5. Toto rozhodnutí bylo částečně změněno k rozkladu žalobce shora
označeným rozhodnutím ministra dopravy tak, že byla ve výrokové části rozhodnutí upravena
formulace podmínky č. 49. Ve zbytku bylo rozhodnutí potvrzeno.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí ministra dopravy žalobu. Městský soud ji zamítl
rozsudkem, který je blíže označen v záhlaví. Rozsudek byl doručen žalobci dne 29. 7. 2010.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal prostřednictvím zplnomocněného zástupce proti
rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost. V kasační stížnosti uvedl, že ji opírá o §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost neobsahovala žádné konkrétní důvody, a to ani v náznaku.
Stěžovatel ve stížnosti avizoval, že je doplní až na výzvu soudu.
[4] Městský soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 18. 8. 2010, čj. 10 Ca 302/2009 – 102,
aby ve lhůtě jednoho měsíce doplnil kasační stížnost o konkrét ní skutkové a právní důvody,
na nichž je založena. Současně jej poučil o tom, že pokud nebude kasační stížnost ve stanovené
lhůtě doplněna, soud ji odmítne. Dle doručenky, která je přiložena na č. l. 102 soudního spisu,
byla zásilka obsahující usnesení vložena dne 26. 8. 2010 do domovní schránky, neboť adresát
(zástupce stěžovatele) nebyl zastižen.
[5] Stěžovatel v rozsáhlém doplnění kasační stížnosti, které učinil elektronickou zprávou
se zaručeným podpisem teprve dne 30. 9. 2010 (viz č. l. 103 soudního spisu), uvedl, že usnesení
městského soudu mu bylo doručeno dne 30. 8. 2010. K výzvě soudu, aby navrhl důkaz
k prokázání tohoto tvrzení, nabídl stěžovatel výslech administrativní pracovnice advokátní
kanceláře zástupce stěžovatele.
[6] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření doručeném zdejšímu soudu dne 10. 5. 2011
zpochybnila podmínku řízení před městským soudem, totiž právní subjektivit u stěžovatele.
[7] Protože bylo třeba provést důkazy k objasnění právní existence stěžovatele a včasnosti
doplnění kasační stížnosti, nařídil Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
jednání na den 1. 6. 2011. Zde provedl důkazy listinami (Stanovy, které byly schváleny
na Výročním zasedání sdružení ve Zruči nad Sázavou 19. 11. 2000; Rozhodnutí Rady Dětí Země
z 31. 3. 2001 o vzniku základní jednotky Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu a o zrušení
sekce Za ekologickou čistou dopravu; Registrační list: Zakládací zřizovací listina ze dne
10. 4. 2001; doručovací karta pošty; list z knihy doručené pošty advokátní kanceláře zástupce
stěžovatele ze sklonku srpna 2010; kopie usnesení městského soudu čj. 10 Ca 302/2009 – 102
doručeného advokátovi stěžovatele) a výslechem svědků J. A. A. a A. F. , které vyhodnotil, jak je
uvedeno níže.
II.
Právní existence stěžovatele
[8] Právní subjektivitu stěžovatele zpochybnila osoba zúčastněná na řízení. Podle ní městský
soud pochybil, pokud se nezabýval existencí podmínek řízení, a to zejména ve vztahu k existenci
žalobce (stěžovatele) jako takového. Stanovy Dětí Země totiž vznik organizačních jednotek
s vlastní právní subjektivitou vůbec neumožňovaly. Z tohoto důvodu osoba zúčastněná na řízení
navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a sám rozhodl o odmítnutí
žaloby, protože není dána jedna ze základních podmínek řízení.
[9] Podle §33 odst. 2 s. ř. s. má způsobilost být účastníkem řízení před správním soudem ten,
kdo má způsobilost mít práva a povinnosti. Podá-li žalobu někdo, kdo nemá způsobilost mít
práva a povinnosti, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. V takovémto případě
je krajský soud povinen žalobu usnesením odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud tak
krajský soud nepostupoval, Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zruší a žalobu sám
odmítne (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud se proto zabýval nejprve touto podmínkou řízení.
[11] Stěžovatel vystupuje v soudním řízení jako organizační jednotka občanského sdružení
Děti Země. Podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, mohou organizační jednotky
sdružení být samostatnými právnickými osobami. Výslovně to stanoví §6 odst. 2 písm. e) zákona,
podle něhož ve stanovách sdružení musí být uvedeny ustanovení o organizačních jednotkách, pokud
budou zřízeny a pokud budou jednat svým jménem. Nutno podotknout, že teprve od novely provedené
zákonem č. 227/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím záko na
o základních registrech, byla stanovena povinná evidence organizačních jednotek, které jsou
oprávněny jednat svým jménem (§9 odst. 2 zákona o sdružo vání občanů, ve znění zákona
č. 227/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2010). V okamžiku zahájení řízení před městským soudem
(11. 9. 2009) tedy bylo jedinou podmínkou pro vznik a existenci stěžovatele ustanovení stanov
občanského sdružení Děti Země ve smyslu shora cit. §6 odst. 2 písm. e).
[12] Osoba zúčastněná na řízení se odvolává na ustálenou judikaturu obecných soudů. Podle
ní §6 odst. 2 písm. e) zákona o sdružování občanů m á být vyložen tak, že organizační jednotky
s vlastní právní subjektivitou musí být ve stanovách „ výslovně uvedeny, anebo musí být ve stanovách
alespoň určeno, jakým způsobem se takové jednotky ustavují, aby bylo možné jednoznačně zjistit, zda jde
v konkrétním případě o organizační jednotku vzniklou v s souladu se stanov ami jako organizační jednotka
s právní subjektivitou. Stanovy pak musí také jednoznačně určit, kdo je oprávněn jménem takové organizační
jednotky jednat, tj. kdo je jejím statutárním orgánem “ (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
21. 6. 1993, sp. zn. 7 Cmo 18/92, publ. pod č. 15/1995 Sb. s. rozh.). Tyt o podmínky podle
právního názoru osoby zúčastněné na řízení stanovy Dětí Země nesplňovaly.
[13] Stěžovatel prokazuje svou existenci Rozhodnutím Rady Dětí Země z 31. 3. 2001 o vzniku
základní jednotky Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu a o zrušení sekce Za ekologicky
čistou dopravu. Z tohoto dokumentu plyne, že členové Rady Dětí Země v počtu 10 osob
z celkových 19 na svém jednání dne 31. 3. 2001 ve Zlíně jednomyslně schválili vznik nové
základní jednotky pod názvem Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu (tj. stěžovatel), který
navazuje na činnost sekce Za ekologicky čistou dopravu. Rada současn ě schválila zrušení této
sekce. Současně přikládá Registrační list: Zakládací zřizovací listinu ze dne 10. 4. 2001.
[14] Nejvyšší správní soud zjistil z evidence vedené Ministerstvem vnitra, že v roce 2001
platily pro občanské sdružení Děti Země stanovy, které byly schváleny na Výročním zasedání
sdružení ve Zruči nad Sázavou dne 19. 11. 2000. Z těchto stanov plyne, že činnost Dětí Země
mezi zasedáním výročního shromáždění řídí Rada, volená na tři roky. Rada mj. schvaluje a vydává
zakládací prohlášení základní jednotky sdružení a jeho změny [čl. V. část B odst. 3 písm. b)].
Podle čl. VI. základními jednotkami sdružení jsou sekce, kluby a pobočky. Každá základní
jednotka má vlastní právní subjektivitu. Základní jednotky vznikají na základě zakládacího
prohlášení. Základní jednotky samy rozhodují o své vnitřní struk tuře (čl. VI. odst. 2). Sekce
a kluby jsou organizovány na základě předmětu činnosti vyme zeném v Zakládacím prohlášení
a mají nejméně jednoho člena (čl. VI. odst. 3). Jménem základní jednotky sdružení jedná osoba
nebo osoby zvolené členy základní jednotky sdružení a potvrzené Radou v zakládacím prohlášení
základní jednotky.
[15] Z uvedeného tedy plyne, že stanovy Dětí Země v roce 2001 splňovaly veškeré zákonné
požadavky, jak byly tyto interpretovány judikaturou obecných soudů (viz bod [12] shora). Tato
ustanovení byla pak aplikována v dokumentech cit. v bodě [13] shora. Na tom nic nemění ani to,
že stěžovatel soudu k výzvě předložil stanovy z roku 1998, což u jednání vysvětlil tím, že ve svém
archivu v Brně verzi z roku 2001 neměl. Podstatné pro nynější řízení je to, že se podařilo
v evidenci Ministerstva vnitra správnou verzi stanov dohledat.
[16] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření při jednání před soudem obsáhle
argumentovala, že právní subjektivita u právnických osob vychází z dvoufázovosti vzniku,
tzn. nejprve se zřizuje právnická osoba a teprve poté vzniká jako subjekt práva, přičemž tento
vznik je vázán na nějakou registraci, zápis do rejstříku apod. Z tohoto pohledu lze dle osoby
zúčastněné na řízení dospět k závěru, že u organizačních jednotek občanských sdružení je právní
úprava „značně atypická a nešťastná“. S tímto lze dle názoru soudu v obecné rovině souhlasit.
Výtka však nesměřuje k Nejvyššímu správnímu soudu jako představiteli moci soudní,
ale je výtkou de lege ferenda ve vztahu k zákonodárci. Tato výtka nemůže vést zdejší soud ani
k tomu, aby interpretoval právo v neprospěch stěžovatele, způsobem jdoucím nad formální
požadavky formulované judikaturou obecných soudů (srov. bod [12] shora).
[17] Stěžovatel tedy nejpozději od roku 2001 platně právně existoval. V okamžiku podání
žaloby v roce 2009 měl tedy ve smyslu §33 odst. 2 s. ř. s. způsobilost být účastníkem řízení před
správním soudem. V průběhu soudního řízení tuto způsobilost neztratil.
[18] Nejvyšší správní soud neprováděl dokazování zaměřené na skutečnost, zda v roce 2001
stěžovatel vznikl jako nový subjekt práva nebo zda došlo ke změně stávajícího subjektu práva
(sekce Za ekologicky čistou dopravu). Tato otázka je totiž pro zjištění podmínky řízení (právní
existence stěžovatele v okamžiku zahájení řízení před soudem v roce 2009) bez významu. Ať již
by byla správná teze o vzniku stěžovatele v roce 2001, nebo o změně právního subjektu
existujícího již dříve, v každém případě by z důkazů cit. v bodech [13] a [14] nepochybně plynulo,
že stěžovatel měl právní subjektivitu nejpozději v dubnu 2001.
III.
Včasnost doplnění kasační stížnosti
[19] Dle §106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost obsahovat mj. důvody. V případě vad
kasační stížnosti se postupuje obdobně dle §37 s. ř. s. Nemá-li kasační stížnost všechny
náležitosti již při jejím podání, musí být doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení,
kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit důvody
kasační stížnosti. Lhůtu lze na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle
však o další měsíc (§106 odst. 3 s. ř. s.). Ve výzvě musí být stěžovatel poučen o následcích
nedoplnění kasační stížnosti (§37 odst. 5 s. ř. s.).
[20] Platí tedy, že pokud byla podána kasační st ížnost, která neobsahuje žádné důvody, lze
je doplnit pouze ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výzvy k odstranění vad, ledaže by byla tato
lhůta za zákonem stanovených podmínek prodloužena [nález sp. zn. I. ÚS 138/06 ze dne
10. 8. 2006 (N 152/42 SbNU 237), všechna rozhodnutí ÚS jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx]. Pouze v takovém případě se uplatní zásada
koncentrace řízení [nález sp. zn. I. ÚS 390/05 ze dne 31. 1. 2006 (N 27/40 SbNU 219) , též nález
sp. zn. II. ÚS 136/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 50/44 SbNU 635) ]. Pokud stěžovatel uvede důvody
kasační stížnosti, čímž odstraní její vady, až po marném uplynutím této lhůty, aniž by předem
požádal o její prodloužení, nelze k tomuto podání přihlédnout (viz usnesení NSS ze dne
27. 9. 2007, čj. 7 As 14/2007 – 99, dále usnesení ze dne 28. 4. 2009, čj. 2 As 28/2009 – 28, nebo
usnesení ze dne 9. 2. 2011, čj. 1 Afs 37/2010 – 279).
[21] Nejvyšší správní soud se proto musel v prvé řadě zabývat otázkou, kdy bylo zástupci
stěžovatele doručeno usnesení městského soudu čj. 10 Ca 302/2009 – 102, jímž byl vyzván
k doplnění kasační stížnosti. Soud ve spise ověřil, že na doručence k zásilce obsahující usnesení
městského soudu jsou uvedeny všechny náležitosti požadované §50g odst. 1 a 5 o. s. ř., který
se použije i pro soudní řízení správní (§64 s. ř. s.). Dle §50f odst. 3 o. s. ř. je doručenka veřejnou
listinou. Není-li prokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé. Opak
je povinen prokázat pomocí důkazních prostředků ten, kdo ho tvrdí (srov. k tomu obecně nález
sp. zn. III. ÚS 2012/08 ze dne 3. 9. 2009 nebo nález sp. zn. II. ÚS 264/09 ze dne 27. 8. 2009;
v judikatuře NS pak usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, publ. pod č. 67/2010 Sb. NS). Situací odlišnou od nyní řešené kauzy bude naopak rozpor v doručovacích údajích
na samotné doručence. Pak zpravidla nebude možno toliko na podkladě doručenky spolehlivě
určit datum, kdy byla předmětná zásilka odevzdána jejímu adresátovi (srov. k tomu nález sp. zn.
II. ÚS 2386/09 ze dne 16. 3. 2010).
[22] Nejvyšší správní soud proto vyšel při svých úvahách z vyvratitelné domněnky, že usnesení
čj. 10 Ca 302/2009 – 102 bylo stěžovateli doručeno dne 26. 8. 2010, což je údaj uvedený
na doručence. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 1. 3. 2011 uvádí, že písemnost byla doručena
advokátní kanceláři až dne 30. 8. 2010, a to nikoli formou vhození do schránky, ale formou jeho
osobního předání administrativní pracovnici advokátní kanceláře paní J. A. A . Stěžovatel doplnil,
že paní A. A. měla ve dnech 26. a 27. 8. 2010 dovolenou .
[23] Stěžovatel unesl břemeno tvrzení ohledně zpochybnění data doručení usnesení
čj. 10 Ca 302/2009 – 102. Vedle břemene tvrzení jej však tíží rovněž břemeno důkazní.
Stěžovatel proto navrhl jako důkaz „čestné prohlášení“ paní A. A., v němž je vyjádřeno její
stanovisko k věci. Nejvyšší správní soud neprovedl tento listinný důkaz, neboť by tím obcházel
pravidla upravující dokazování. Svědectví třetí osoby zásadně nelze podat formou listinného
prohlášení, jestliže je možné provést výslech svědka.
[24] Nejvyšší správní soud proto namísto „čestného prohlášení“ provedl při jednání výslech
svědkyně J. A. A. Výpovědí svědkyně se nepodařilo stěžovateli unést břemeno důkazní, kterým
by mohl vyvrátit právní domněnku svědčící pravdivosti údajů na doručence. Soud vzal za
nepochybné, že svědkyně ve dnech 26. 8. 2010 a 27. 8. 2010 čerpala dovolenou, nebyla
přítomna na pracovišti, a poštu v těchto dnech tedy osobně nepřebírala. V klíčové části však
výpověď svědkyně zůstala ve zcela obecné rovině, v rovině domněnek, předpokladů a spekulací.
Skutečnost, že v oněch dnech nepřišla advokátní kanceláři zástupce stěžovatele podle knihy
doručené pošty žádná pošta (viz bod [28] níže), vysvětlovala svědkyně tím, že 25. 8. 2010 při
přebírání pošty poštovní doručovatelku upozornila, že v advokátní kanceláři v obou následujících
dnech nebude nikdo, kdo by mohl poštu přebírat. Bylo jí prý proto poštovní doručovatelkou
navrhnuto, že veškerou poštu jí donese v pondělí 30. 8. 2010. Svědkyně si „myslí“, že poštovní
schránka byla ráno dne 30. 8. 2010 prázdná: „Nepamatuji si, že by 30. ráno ta písemnost byla ve schránce,
ale je možné, že se mýlím.“ Rozpor své výpovědi s údaji uvedenými na doručence a doručovací kartě
se pokusila vysvětlit jen ničím nepodloženou spekulací: „Předpokládám, že když ten dopis došel ve
čtvrtek nebo v pátek a [doručovatelka] tu dodejku odeslala […] nemůžu říct, že to vím, předpokládám, že si
ho [doručovatelka] nechala někde na poště schovaný a donesla v pondělí do schránky, ale mě o tom nezpravila.“
[25] Svědkyně navíc v průběhu výslechu připustila, že „obyčejnou“ poštu pro advokátní
kancelář přebírá z poštovní schránky též sdružení Ekologický právní servis. Na dotaz soudu
upřesnila, že „obyčejnou poštou“ myslí též „obálky se zeleným pruhem“, jak tomu bylo
i v nynějším případě. Tím se nabídla i jiná možnost, proč byla poštovní schránka 30. 8. 2010
prázdná (samozřejmě vedle prostého omylu svědkyně ohledně toho, zda schránka vůbec prázdná
byla).
[26] S výslechem administrativní pracovnice zástupce stěžovatele, plným dojmů a ničím
nepodložených spekulací, velmi kontrastoval výslech svědkyně A. F. Ta v rozhodné době v místě
pracovala jako poštovní doručovatelka. Svědkyně F. sice zdůraznila, že si již okolnosti doručování
do poštovní schránky zástupce stěžovatele na sklonku srpna 2010 nevybavuje, současně ale
upozornila, že jakákoliv dohoda o pozdržení doručování v důsledku nepřítomnosti adresáta
musela mít písemný podklad. Soudu názorně ukázala, že zná veškeré povinnosti doručovatele
pošty. Detailně vysvětlila údaje na doručence a zejména na doručovací kartě pošty. K dotazu
osoby zúčastněné na řízení pak jednoznačně odmítla, že by kdy byla odevzdala doručovací kartu
s údajem o doručení zásilky, aniž ji skutečně adresátovi doručila v souladu s poštovními
podmínkami. Správnost údajů na doručence a v doručovací kartě (jejich vzájemný soulad)
kontrolují každý den po návratu doručovatele z obchůzky pověření pracovníci České pošty, s. p.
Jinými slovy jednoznačně odmítla ničím nepodlože ný názor, který spekulativně vyslovila
svědkyně A. A.
[27] Výpověď svědkyně F. se soudu jevila přesvědčivá. Svědkyně hovořila pouze o faktech,
které si vskutku i po devíti měsících vybavuje, a současně odmít la spekulovat o skutečnostech,
jimiž si nebyla jistá, nevybavovala si je. Její výpověď je v souladu i s daty na doručovací kartě,
z nichž opět jasně plyne, že usnesení městského soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele
doručeno dne 26. 8. 2010.
[28] Stěžovatel dále předložil kopii příslušné stránky z knihy doručené pošty a kopii usnesení
doručeného do advokátní kanceláře, na němž je poznačeno datum doručení 30. 8. 2010. Nejvyšší
správní soud k těmto listinám, které jako důkazy rovněž provedl, jen stručně uv ádí, že se jedná
o dokumenty soukromé povahy určené pro vnitřní potřebu advokátní kanceláře. Ty mohou být
vytvářeny libovolně, třebas i v závislosti na omylu administrativního aparátu advokátní kanceláře,
a proto nejsou s to zvrátit údaje uvedené na veřejné listině. V konfrontaci s formálně perfektní
doručenkou tedy nemůže kniha doručené pošty advokátní kanceláře sama o sobě obstát.
Z výslechu svědkyně A. A. se spíše jeví, že se sama dopustila při zápisu do knihy do ručené pošty
omylu. Jinými slovy, nepřesvědčivost svědkyně A. A. snižuje i průkaznost knihy doručené pošty,
kterou tato svědkyně sama vyplňuje.
[29] Stěžovatel tedy neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke svému tvrzení, že usnesení
městského soudu bylo doručeno zástupci stěžovatele až dne 30. 8. 2010 .
[30] Nutno upozornit, že Nejvyšší správní soud dbal přísně na to, aby jeho rozhodnutí nebylo
ve vztahu ke stěžovateli překvapivé a aby měl stěžovatel dostatečný prostor navrhnout soudu
důkazy potřebné k prokázání jeho sporného tvrzení o datu doručení zásilky. Zdejší soud přitom
vycházel z judikatury Ústavního soudu, podle které musí být v obdobných věcech vždy dán
navrhovateli reálný prostor k tomu, aby mohl „účinně uplatňovat námitky a argumenty, které by byly
způsobilé ovlivnit rozhodování soudu“ (nález sp. zn. II. ÚS 2386/09 cit. v bodě [21] shora).
[31] Prostředkem, který by byl způsobilý prokázat způsob a datum předání zásilky
doručovatelem, je např. obálka, v níž byla písemnost doručo vána. Na zadní straně obálky
se zeleným pruhem typu III. musí totiž doručující orgán zašk rtnout, že byla zásilka vložena
do schránky, a uvést den, kdy se tak stalo. Dále musí připojit datum, kdy bylo toto prohlášení
učiněno, jméno a příjmení doručovatele, podpis a otisk razítka. V případě, že byla zásilka
doručena předáním oprávněnému příjemci, zůstává zadní část obálky nevyplněná. Právě tyto
údaje na zadní straně obálky, resp. jejich absence, by mohly vést ke zpochybnění údajů
na doručence. Tento důkazní prostředek však stěžovatel soudu nepředložil, resp. u jednání jeho
zástupce uvedl, že obálku již nemá. Svědkyně A. A., administrativní pracovnice advokátní
kanceláře, přitom při jednání uvedla, že je obvyklou praxí, že po otevření obálky a prohlédnutí
písemnosti písemnost opět uloží do obálky a obálku s písemností předá advokátovi.
[32] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že usnesení městského soudu, kterým byl
stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti, bylo doručeno zástupci stěžovatele dne
26. 8. 2010, jak je uvedeno na doručence. Lhůta stanovená v §106 odst. 3 s. ř. s. k odstranění vad
podání uplynula dne 27. 9. 2010, neboť 26. 9. 2010 byla neděle. Stěžovatel doplnil kasační
stížnost o konkrétní námitky až dne 30. 9. 2010, aniž by předtím požádal o prodloužení lhůty.
Jelikož bylo podání, jímž byly odstraněny vady kasační stížnosti, u činěno po marném uplynutí
stanovené lhůty, nelze k němu z důvodu koncentrace řízení dle §106 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout.
[33] Stěžovatel v závěrečné řeči pro případ, že se mu nepodaří prokázat doručení usnesení
čj. 10 Ca 302/2009 – 102 až ke dni 30. 8. 2010, argumentoval tím, že pozdní doplnění kasační
stížnosti není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti. Odkázal přitom na judikaturu NSS.
K tomu lze jen stručně uvést následující. Usnesení NSS ze dne 25. 1. 2006, čj. 3 Ads 2/2006 –
202, kterého se stěžovatel dovolává, se vůbec netýká otázky včasnosti doplnění kasační stížnosti
(která je řešena v této věci), ale otázky, jaké doplnění kasační stížnosti se považuje za řádné (zde
závěr, podle něhož pouhá citace ustanovení soudního řádu správního nepředstavuje řádně
uplatněné důvody kasační stížnosti; obdobně jiné stěžovatelem cit. usnesení NSS ze dne
31. 3. 2010, čj. 1 Afs 102/2009 – 70 ve věci TEMPLUM MERCIS). Obdobně usnesení ze dne
27. 6. 20007, čj. 3 As 37/2007 – 96, se týká jiné otázky, totiž stěžovatele nezastoupeného
advokátem, který (na rozdíl od stěžovatele) včas a řádně požádal o prodloužení lhůty o doplnění
kasační stížnosti, ovšem kasační stížnost následně nedoplnil. Konečně stěžovatel odkazuje
na rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2004, čj. 2 Azs 117/2004 – 54, podle něhož soud řízení o podání,
které je vadné nebo neúplné, usnesením odmítne pouze tehdy, pokud jsou splněny všechny tři
podmínky: nedoplnění či neopravení podání ve stanovené lhůtě, nemožnost pokračovat pro tento
nedostatek v řízení a absence speciální úpravy v soudním řádu správním. Odůvodnění usnesení
krajského soudu ve věci řešené pod sp. zn. 2 Azs 117/2004 neumožnilo zhodnotit, zda a jakým
způsobem uvedený soud posoudil, zda je splněna i poslední podmínka aplikace §37 odst. 5
s. ř. s., tj. nemožnost pokračovat v řízení pro nedostatek spočívající v nedoplnění podání ve lhůtě
stanovené soudem. V daném případě se přitom nejednalo o žalobu, která by na prvý pohled
neobsahovala žádný žalobní důvod. Nejvyšší správní soud musí vyjádřit překvapení, že právní
zástupce stěžovatele jakožto právní profesionál srovnává svou pozici se žadateli o mezinárodní
ochranu (azyl), kteří komunikují se soudy ve své mateřštině. Co se týče relevantní judikatury NSS
a ÚS, lze stěžovatele jen stručně odkázat na tu uváděnou v bodě [20] shora.
[34] V dané věci tedy stěžovatel včas podal ve lhůtě dvou týdnů neodůvodněnou kasační
stížnost, a to dne 13. 8. 2010. Městský soud jej řádně vyzval usnesením k doplnění kasační
stížnosti; toto usnesení bylo doručeno zástupci stěžovatele dne 26. 8. 2010. Zástupce stěžovatele
měl celý jeden měsíc na doplnění kasační stížnosti o důvody, re sp. na prosté sepsání žádosti
o prodloužení lhůty (§106 odst. 3 in fine s. ř. s.). Zástupce stěžovatele namísto tohoto postupu
lege artis podal doplnění kasační stížnosti emailem dne 30. 9. 2010 v 18:07, tedy „na poslední
chvíli“ v den, o kterém se mylně domníval, že mu uběhne lhůta pro doplnění kasační stížnosti.
Právní následky tohoto pochybení jdou samozřejmě na vrub zástupce a jeho klienta, tedy
stěžovatele.
IV.
Závěr
[35] V řízení o kasační stížnosti nelze pokračovat, neboť stěžovatel řádně a včas neuvedl
jedinou kasační námitku, jíž by se měl soud zabývat. Tuto procesní situaci nelze řešit jiným
způsobem než odmítnutím kasační stížnosti dle §37 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. O tomto
procesním následku spojeném s neuposlechnutím výzvy k odstranění vad kasační stížnosti byl
stěžovatel řádně poučen usnesením městského soudu čj. 10 Ca 302/2009 – 102.
[36] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl sou d dle §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s. Jelikož byla kasační stížnosti odmítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení.
[37] Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. V tomto řízení však nebyla
osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že rovněž nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu