ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.22.2011:64
sp. zn. 1 As 22/2011 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně Novosedelská vinice, s.r.o.,
se sídlem Novosedly 5, 691 82 Novosedly, zastoupené JUDr. Pavlem Čuprem, Ph.D., advokátem
se sídlem třída Kpt. Jaroše 9, 602 00 Brno, proti žalovanému Podpůrnému a garančnímu
rolnickému a lesnickému fondu, a. s., se sídlem Za Poříčskou branou 6/256, 180 00 Praha 8,
zastoupenému JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00
Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2009, čj. 14709/2008, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2010, čj. 10 A 107/2010 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně uzavřela s Českou pojišťovnou, a. s., pojistnou smlouvu č. 43761442-19, jejímž
předmětem bylo pojištění zemědělských plodin (révy vinné) na období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008.
Výše pojistného byla dohodnuta částkou 98 884 Kč a žalobkyní pojišťovně uhrazena. Pojistnou
smlouvu se stejným předmětem uzavřela s Českou pojišťovnou, a. s. pod č. 43761636-12 rovněž
obchodní společnost MORAVSKÁ VINICE s. r. o. Výše pojistného byla v jejím případě dohodnuta
částkou 219 362 Kč a byla touto společností uhrazena.
[2] Žalobkyně jako jediný společník společnosti MORAVSKÁ VINICE s. r. o. rozhodla o jejím
zrušení bez likvidace a o převodu jejího jmění na žalobkyni podle §69 odst. 1 písm. b) ve spojení
s §69b a §153c zákona č. 513/1992 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2008. Právní
účinky přeměny společnosti MORAVSKÁ VINICE s. r. o. nastaly dnem zápisu převodu jmění
do obchodního rejstříku, tj. dne 24. 7. 2008.
[3] Dne 31. 10. 2008 požádala žalobkyně žalovaného o poskytnutí podpory pojištění speciálních
plodin (révy vinné), a to jednak z vinic původně náležejících do jejího vlastnictví, jednak z vinic, které
do vlastnictví nabyla od společnosti MORAVSKÁ VINICE s. r. o. Žalovaný (Výbor podpor)
rozhodnutím ze dne 7. 8. 2009, čj. 14709/2008, schválil podporu pojištění pouze těch plodin, které byly
v původním vlastnictví žalobkyně a podporu pojištění za nově nabyté plodiny od společnosti
MORAVSKÁ VINICE s. r. o. nepřiznal.
[4] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 21. 10. 2009 námitku, kterou žalovaný (Výbor
podpor) projednal dne 27. 10. 2009 a setrval na svém původním rozhodnutí. Podle názoru žalovaného
je totiž třeba k přechodu práv a závazků z pojistné smlouvy č. 43761636-12 na žalobkyni uzavření
dohody mezi Českou pojišťovnou, a. s., a MORAVSKOU VINICÍ s. r. o. Tato dohoda uzavřena
nebyla, a proto pojistná smlouva uzavřená MORAVSKOU VINICÍ s. r. o. zanikla podle §25 zákona
č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), dnem
změny vlastnictví k majetku.
[5] K rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 19. 11. 2009 stanovisko, v němž namítala,
že je třeba vycházet z ustanovení obchodního zákoníku, neboť zrušením společnosti bez likvidace
a převodem jmění na společníka ze zákona přejdou na tohoto společníka veškerý majetek a závazky
zaniklé společnosti. Obchodní zákoník je v tomto případě lex specialis vůči zákonu o pojistné smlouvě.
Žalovaný projednal stanovisko žalobkyně dne 14. 12. 2009 a dopisem jí oznámil, že s jejím právním
názorem nesouhlasí a trvá na svém původním rozhodnutí ze dne 4. 8. 2009. Žalobkyně následně zaslala
žalovanému další dva dopisy (ze dne 20. 1. 2010 a ze dne 8. 2. 2010), v nichž žádala žalovaného
o předestření jeho právní argumentace a o přehodnocení jeho závěru. Dopisem ze dne 17. 2. 2010
žalovaný žalobkyni sdělil, že trvá na svém původním rozhodnutí o neposkytnutí podpory, jelikož
pro její poskytnutí nebyly splněny podmínky.
[6] Dne 21. 4. 2010 podala žalobkyně k Městskému soudu v Praze žalobu, v níž se domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2008, čj. 14709/2008 v části, jíž se žalobkyni nepřiznává
finanční podpora pojištění představující jednorázovou úhradu části nákladů prokazatelně vynaložených
dřívější obchodní společností MORAVSKÁ VINICE s. r. o. na platbu pojistného speciálních plodin,
a také zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2010, jímž se podle žalobkyně předchozí rozhodnutí
žalovaného potvrzuje. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2010, čj. 10 A 107/2010 - 32,
žalobu jako nepřípustnou odmítl. V odůvodnění se opřel o ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), podle
nějž je rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci vyloučeno ze soudního
přezkumu, a o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005 - 90.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Usnesení městského soudu napadla žalobkyně včasnou kasační stížností. Podle žalobkyně nelze
závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005 - 90, paušálně
aplikovat na projednávanou věc. V citovaném rozsudku se totiž žalobce bránil povinnosti vrátit
poskytnutou dotaci a namítal, že neporušil pravidla rozpočtové kázně a závazné podmínky stanovení
pro dotaci jejím poskytovatelem. Podstatou právě projednávané věci je však pochybení žalovaného již
ve fázi kvalifikační, kdy žalovaný přezkoumával právní status žalobkyně jako právnické osoby –
podnikatele. K tomu žalobkyně opětovně shrnula historii případu, polemizovala s právním názorem
žalovaného, který vedl k neposkytnutí podpory pojištění, a poukázala na to, že žalovaný ve svých
zásadách pro poskytování finanční podpory pojištění nepodmiňuje poskytnutí podpory předložením
zvláštní dohody týkající se pojištění v případě přeměn obchodních společností.
[8] S odkazem na zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005,
čj. 2 Afs 58/2005 - 90, považuje žalobkyně neposkytnutí podpory pojištění zemědělských plodin
vztahující se k majetku, který nabyla od zaniklé společnosti MORAVSKÁ VINICE s. r. o., za akt
libovůle žalovaného spočívající v nerespektování obecně závazných právních norem upravujících
právní nástupnictví při přeměnách obchodních společností, jimiž jsou především §69 odst. 1, §69b
a §153c obchodního zákoníku. Jelikož se žalovaný těmito normami neřídil a v rozporu s nimi
po žalobkyni požadoval předložení speciální dohody o převzetí práv a povinností z pojistné smlouvy
a pro nesplnění tohoto požadavku finanční podporu neposkytl, uplatnil vůči žalobkyni státní moc
mimo meze stanovené zákonem. Tím porušil i obecný princip výkonu veřejné moci stanovený v čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[9] Je-li rozhodnutí správního orgánu aktem jeho libovůle, přičemž adresáta takové rozhodnutí
současně protiústavně diskriminuje, pak se podle žalobkyně jedná o nezákonný individuální správní akt.
V demokratické společnosti založené na právu pak také z povahy věci musí být proti takovým aktům
přípustná právní obrana. Proto je žalobkyně přesvědčena, že žalobou napadená rozhodnutí žalovaného
jsou ve správním soudnictví přezkoumatelná. Žalobkyně se také domnívá, že zruší-li správní soud
napadená rozhodnutí žalovaného, musí jí být požadovaná finanční podpora pojištění poskytnuta bez
ohledu na to, že podle §14 odst. 1 rozpočtových pravidel obecně není na poskytnutí dotace nebo
návratné finanční výpomoci právní nárok. Žalovaný totiž nikdy jiný než soudně napadený důvod
neposkytnutí podpory neuvedl, a tudíž a contrario žalobkyně podmínky pro poskytnutí podpory splnila.
Závěrem kasační stížnosti žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského
soudu v Praze zrušil a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení o kasační stížnosti.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že poskytnutí dotace je charakterizováno
autoritativností a značnou měrou volnosti určování pravidel hry na straně žalovaného a dobrovolností
na straně žalobkyně. Poskytovatel dotace v pozici orgánu veřejné moci je sice omezen zákonem
a obecnými omezeními výkonu veřejné moci, nicméně tato omezení ponechávají relativně široký
prostor jeho vůli. Žalovaný dále připomněl, že žádost o dotaci nemá povahu návrhu při sjednávání
občanskoprávní smlouvy a že podle §14 rozpočtových pravidel rozhodnutí o poskytnutí dotace
nepodléhá správnímu řádu ani soudnímu přezkumu. Námitky žalobkyně proti postupu žalovaného jsou
proto nedůvodné.
[11] Žalovaný nerozhodl v rozporu se zákonnými ustanoveními ani nepožadoval dokumenty, které
by ze Zásad pro poskytování finanční podpory nevyplývaly (bod A.2.7 Zásad). Žalobkyni byly
opakovaně sděleny důvody, pro které nelze podporu přiznat, avšak žalobkyně dokumenty prokazující
přechod pojištění nedoložila (potřebná dohoda mezi MORAVSKOU VINICÍ s. r. o. a Českou
pojišťovnou, a. s., nebyla vůbec uzavřena). Byly proto dány důvody pro nepřiznání podpory a o žádnou
libovůli či diskriminaci na straně žalovaného nešlo: soudní přezkum tohoto rozhodnutí tedy nelze
dovodit.
[12] Podle žalovaného však nejsou splněny ani podmínky pro soudní přezkum podle zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007 - 197 (publikovaný pod č. 1717/2008 Sb. NSS). Žalovaný
není orgánem ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale akciovou společností založenou dle obchodního
zákoníku. Žalovaný sice (výkladem) rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob,
avšak další podmínky pro soudní přezkum nejsou splněny. Žalovaný, který není orgánem moci
výkonné, nemůže rozhodovat v oblasti veřejné správy, ale rozhoduje pouze v oblasti své samostatné
působnosti. Činností žalovaného rovněž nejsou dotčena veřejná subjektivní práva žalobkyně:
subjektům žádajícím o přiznání podpory nepřísluší veřejné subjektivní právo na poskytnutí podpory.
Jelikož žalobkyně nesplnila podmínky stanovené v zákona o pojistné smlouvě, a tudíž i podmínky
stanovené v Zásadách žalovaného, nebylo rozhodnutí žalovaného způsobilé negativně se projevit
ve sféře žalobkyně. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Jelikož kasační stížnost napadá usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby, přichází
pro žalobkyni z povahy věci pouze stížnostní důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. tvrzená
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud se tedy může zabývat pouze tím,
zda byla žaloba žalobkyně odmítnuta v souladu se zákonem, a naopak nemůže přezkoumávat námitky
směřující do posouzení věci samé (tedy zákonnost postupu a rozhodnutí žalovaného neposkytnout
žalobkyni požadovanou finanční podporu pojištění).
[14] Nejvyšší správní soud posoudil předloženou věc podle následujícího postupu. Nejprve
se zabýval povahou žalovaného a právními předpisy, které se vztahují k jeho existenci a činnosti
(III./A). Poté zkoumal existenci pravomoci správních soudů k přezkumu projednávaného případu
(III./B) a na závěr přezkoumal otázku přípustnosti žaloby a existenci dalších podmínek řízení (III./C).
Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
III./A) Povaha žalovaného a právní předpisy upravující jeho činnost
[15] Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a. s. (žalovaný), byl založen na základě usnesení
vlády České republiky ze dne 23. 6. 1993, č. 337/1993. Podle tohoto usnesení měl být žalovaný založen
ministrem zemědělství jako obchodní společnost. Ministrům zemědělství a financí příslušelo jmenovat
představenstvo a dozorčí radu žalovaného, ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci byl
pak pověřen realizovat prodej některých akcií rezervovaných pro zemědělskou prvovýrobu
za symbolickou cenu žalovanému. Konečně úkolem ministra financí bylo předložit vládě návrh novely
zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí
v České republice (rozpočtová pravidla republiky), tak, aby umožňoval poskytnutí části prostředků
státního rozpočtu určených k účelovým dotacím a finančním výpomocím pro zemědělství a lesnictví
žalovanému.
[16] Žalovaný byl založen jako akciová společnost zakládací listinou ze dne 22. 7. 1993 a vznikl
zápisem do obchodního rejstříku dne 16. 9. 1993. Jediným akcionářem žalovaného je Česká republika –
Ministerstvo zemědělství. Jako předmět podnikání byla zapsána správa rozpočtových prostředků
určených pro podporu zemědělské prvovýroby a lesního hospodářství ze státního rozpočtu,
poskytování záruk na úvěry podnikatelských subjektů zemědělské prvovýroby a lesního hospodářství,
subvencování části úroků z úvěrů podnikatelským subjektům zemědělské prvovýroby a lesního
hospodářství, operace na finančním trhu ke zmnožení disponibilních prostředků prostřednictvím
zprostředkovatelských firem a výkon správy majetkových práv k akciím. Je skutečností, že právní
předpisy účinné v době vzniku žalovaného takový způsob zřízení akciové společnosti státem
a poskytování státních dotací prostřednictvím této společnosti nepředvídaly a rovněž avizovaná novela
zákona č. 576/1990 Sb. nebyla do konce účinnosti tohoto zákona přijata.
[17] Dne 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, který v §28 umožnil státu založit obchodní společnost ve formě
akciové společnosti a stanovil podmínky jednání zakladatele a akcionáře a podmínky nakládání
s majetkem České republiky ve vztahu k těmto společnostem. Z právní úpravy je zřejmé, že taková
akciová společnost má právní subjektivitu a řídí se, není-li v zákoně č. 219/2000 Sb. uvedeno jinak,
obchodním zákoníkem. Lze tedy konstatovat, že založení, vznik a další existence žalovaného
je v právním řádu České republiky aprobována zmiňovaným ustanovením §28 zákona č. 219/2000 Sb.
[18] Dne 26. 2. 2001 přijala vláda České republiky usnesení č. 196/2001, jímž novelizovala své
předchozí usnesení ze dne 23. 6. 1993, č. 337/1993. Podle této novely vláda souhlasí s tím, že žalovaný
poskytuje podpory subjektům z oblasti zemědělství, lesnictví, vodního hospodářství a průmyslu
zabývajícím se zpracováním produkce ze zemědělské výroby a lesnictví. Kromě tohoto souhlasu vlády
s dosavadní faktickou činností žalovaného nebyla však činnost žalovaného blíže vymezena žádným
právním předpisem a jeho činnost tak byla určována především vymezením předmětu podnikání
v obchodním rejstříku, který byl čas od času měněn a doplňován pravděpodobně změnou stanov
žalovaného rozhodnutím jediného akcionáře ve smyslu §187 odst. 1 písm. a) ve spojení s §190 odst. 1
obchodního zákoníku.
[19] K obecnému vymezení činnosti žalovaného na úrovni zákona došlo až novelou zákona
č. 252/1997 sb., o zemědělství, provedenou zákonem č. 35/2008 Sb., kterým se mění zákon
č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2000 Sb., o Státním
zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském
intervenčním fondu), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 35/2008 Sb. vložil do zákona
o zemědělství s účinností od 12. 2. 2008 nový §2da, který jako činnost žalovaného vymezil poskytování
podpor, přičemž stanovil okruh osob, jimž může být podpora poskytnuta, formy podpory [zde
je v §2da odst. 2 písm. c) uvedena i podpora pojištění] a možné účely podpory. Podle odst. 4
citovaného ustanovení jsou finanční prostředky státního rozpočtu určené na financování podpor soustředěny
v rozpočtové kapitole ministerstva zemědělství, které však může zajišťovat finanční prostředky pro financování podpor
i z dalších zdrojů. Podpora se poskytuje na základě smlouvy mezi žalovaným a příjemcem podpory (odst. 5). Další
podmínky a podrobnosti poskytování podpory stanoví vláda na návrh ministerstva v programech podpory. Podpůrný fond
zveřejňuje programy podpory způsobem umožňujícím dálkový přístup (odst. 6). V odst. 7 citovaného ustanovení
jsou pak blíže rozvedeny náležitosti, které musí obsahovat jednotlivé programy podpory.
[20] Od účinnosti citované novely jsou programy podpory předkládány Ministerstvem zemědělství
vládě, která je schvaluje usneseními (srov. např. usnesení vlády ze dne 23. 11. 2009, č. 1426/2009, nebo
ze dne 16. 11. 2010, č. 821/2010). Žalovaný zveřejňuje na svých internetových stránkách www.pgrlf.cz
„Zásady“ pro poskytování jednotlivých podpor, které by ve smyslu §2da odst. 6 zákona o zemědělství
měly být obrazem programů schvalovaných vládou. Pokud jde o podporu zemědělského pojištění, o niž
jde v projednávaném případě, byla zřejmě poskytována již před účinností zákona č. 35/2008 Sb. a lze
se pouze domnívat, že tento program a podmínky pro poskytování podpory byly schváleny vládou
v usnesení ze dne 19. 9. 2007, č. 1072/2007, a že „Zásady“ pro poskytování této podpory, o něž
se opírá žalobce i žalovaný, vycházejí z podmínek schválených vládou. Hmotněprávní základ této
podpory spočívá v čl. 12 nařízení Komise (ES) č. 1857/2006 ze dne 15. prosince 2006 o použití článků
87 a 88 Smlouvy na státní podporu pro malé a střední podniky působící v produkci zemědělských
produktů a o změně nařízení (ES) č. 70/2001.
[21] Dlouhodobě neřešený byl také vztah žalovaného ke státnímu rozpočtu a k zákonům
upravujícím rozpočtová pravidla. Teprve 1. 8. 2007 nabyla účinnosti novela zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), provedená
zákonem č. 274/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, ve znění pozdějších předpisů. Tato
novela zakotvila mezi výdaje státního rozpočtu vyjmenované v §7 rozpočtových pravidel nové písm. y)
dotace Podpůrnému a garančnímu rolnickému a lesnickému fondu a. s., na financování hlavních činností vymezených jeho
zakladatelem.
[22] Ze současné právní úpravy je zřejmé, že dotace ze státního rozpočtu (z kapitoly Ministerstva
zemědělství – ústředního orgánu státní správy) žalovanému musí podléhat rozpočtovým pravidlům,
zejména ustanovením o poskytování dotací v §14 – 18 rozpočtových pravidel. Podpory, které následně
poskytuje žalovaný dalším subjektům, ale těmto ustanovením podléhat nemohou. V souladu s §14
odst. 2 rozpočtových pravidel totiž dotaci nebo návratnou finanční výpomoc ze státního rozpočtu může poskytnout
ústřední orgán státní správy, Úřad práce České republiky, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České
republiky nebo organizační složka státu, kterou určí zvláštní zákon. Žalovaný není ústředním orgánem státní
správy (viz §1 a 2 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní
správy České republiky), není ani jedním z výslovně vyjmenovaných subjektů a nelze ho považovat ani
za organizační složku státu (viz §3 odst. 1 zákona o majetku České republiky; žalovaný je navíc
na rozdíl od organizační složky státu právnickou osobou).
[23] Z uvedeného vyplývá, že činnost žalovaného se řídí §2da zákona o zemědělství, programy
podpory schválenými vládou a zásadami pro poskytování podpor zveřejněnými žalovaným na jeho
internetových stránkách. Na činnost žalovaného nelze aplikovat §14 – 18 rozpočtových pravidel. Tím
ovšem na činnost žalovaného nelze aplikovat ani výluku obsaženou v §14 odst. 4, která rozhodnutí
o poskytnutí dotace vyjímá z působnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Nejvyšší správní soud
se proto musel dále zabývat tím, zda poskytování podpory žalovaným podléhá správnímu řádu.
[24] V souladu s §1 odst. 2 správního řádu se správní řád použije vždy, nestanoví-li zvláštní zákon
jiný postup. K vyloučení aplikace správního řádu tedy může dojít pouze zákonnou cestou; skutečnost,
že žalovaný v Zásadách pro poskytování finanční podpory pojištění Podpůrným a garančním rolnickým
a lesnickým fondem, a. s., (dále jen „Zásady“) v bodu A.1.9 uvádí, že se na podávání a vyřizování
žádostí nevztahují obecné předpisy o správním řízení, není proto pro posouzení aplikace správního
řádu na činnost žalovaného relevantní. Ustanovení §2da zákona o zemědělství výluku z působnosti
správního řádu na činnost žalovaného neobsahuje a jiný zákon upravující činnost žalovaného
neexistuje.
[25] Podle §1 odst. 1 správního řádu tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních
samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy
(dále jen „správní orgán“). Podle §1 odst. 3 správního řádu se tento zákon nepoužije pro občanskoprávní,
obchodněprávní a pracovněprávní úkony prováděné správními orgány. Žalovaný je právnickou osobou
soukromého práva (akciovou společností). Podmínkou pro aplikaci správního řádu na činnost
žalovaného je tedy skutečnost, že žalovaný vykonává působnost v oblasti veřejné správy, a současně
se nejedná o úkon povahy soukromoprávní.
[26] V teorii i judikatuře není sporu o tom, že právní vztah vzniklý poskytnutím dotace
je veřejnoprávním vztahem (usnesení Zvláštního senátu ze dne 7. 5. 2010, čj. Konf 14/2010 - 8,
publikované pod č. 2115/2010 Sb. NSS). Poskytování dotací ze státního rozpočtu je činností spadající
do oblasti veřejné správy, konkrétně do oblasti veřejných financí. Pojmem veřejné finance rozumí
teorie „specifické finanční vztahy a operace probíhající v rámci ekonomického systému mezi orgány a institucemi veřejné
správy na straně jedné a ostatními subjekty na straně druhé.“ Obsahem specifických finančních vztahů a operací
je přitom mimo jiné stimulace ekonomických subjektů k určitému chování prostřednictvím dotací,
pokut či daní (Hamerníková, B., Maaytová, A. et al. Veřejné finance. 2. vydání. Praha : Wolters Kluwer
ČR, 2010, s. 11). Veřejné finance definuje rovněž §2 písm. f), h) a i) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční
kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole). Veřejnými
financemi jsou veřejné příjmy a veřejné výdaje. Za veřejné příjmy zákon považuje příjmy státu nebo
právnické osoby uvedené v písm. a) (právnická osoba zřízená k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem
nebo právnická osoba zřízená na základě zvláštního právního předpisu, která hospodaří s veřejnými prostředky).
Veřejnými výdaji jsou pak výdaje vynaložené ze státního rozpočtu, z rozpočtů územních samosprávných celků,
z jiných peněžních fondů státu, územního samosprávného celku nebo jiných právnických osob uvedených v písmenu a),
z prostředků soustředěných v Národním fondu a z jiných prostředků ze zahraničí poskytnutých na základě
mezinárodních smluv nebo poskytnutých k plnění úkolů veřejné správy. V rámci principu jednoty právního řádu
je třeba k pojmu veřejné finance přistupovat shodně i v projednávaném případě.
[27] Poskytnutí dotace Ministerstvem zemědělství žalovanému spadá do oblasti veřejných financí.
Otázkou zůstává, zda se v této oblasti pohybuje i následné poskytnutí podpory žalovaným dalšímu
subjektu. Ve standardním případě je dotace ze státního rozpočtu poskytnuta příjemci dotace
(investorovi), který ji využije na konkrétní projekt (např. stavbu infrastruktury), tedy sám dotaci
spotřebuje. Pokud pro realizaci projektu využije další osobu (např. stavební společnost), jedná
se o soukromoprávní vztah mezi investorem a osobou, jež se na realizaci projektu podílí (citované
usnesení Zvláštního senátu ze dne 7. 5. 2010, čj. Konf 14/2010 - 8). Případ žalovaného se od těchto
dotačních vztahů zásadně odlišuje: žalovaný totiž není v postavení investora, resp. konečného
spotřebitele dotace, nýbrž sám dotace dále poskytuje dalším subjektům, které je teprve spotřebovávají.
Fakticky tedy dochází pouze k tomu, že poskytování dotací je z ústředního orgánu státní správy –
Ministerstva zemědělství – přesunuto na žalovaného, který rozhoduje o jednotlivých žádostech. Není
přitom rozhodné, že peněžní částky poskytované žalovaným jsou nazývány podporou a nikoliv dotací,
neboť ve skutečnosti se jedná o totéž. Nejvyšší správní soud zastává názor, že pouhé přesunutí agendy
veřejné správy z ústředního orgánu státní správy na právnickou osobu soukromého práva, nečiní tuto
agendu soukromoprávní. Poskytuje-li tedy žalovaný v souladu s §2da zákona o zemědělství dotace
(podpory), jejichž zdrojem je státní rozpočet, vykonává působnost v oblasti veřejné správy.
[28] Současně není pochyb o tom, že činnost žalovaného nemá v těchto případech charakter
občanskoprávních, obchodněprávních či pracovněprávních úkonů. Sám žalovaný ve vyjádření
ke kasační stížnosti zdůraznil, že poskytnutí dotace je charakterizováno autoritativností na straně
žalovaného a že žádost o dotaci nemá povahu návrhu při sjednávání občanskoprávní smlouvy. Podle
Nejvyššího správního soudu je i z přiložených Zásad zřejmé, že žalovaný a žadatel o dotaci nemají
rovné postavení; žalovaný vystupuje jako nadřazený subjekt a o přidělení či nepřidělení dotace sám
vrchnostensky rozhoduje (bod A.2.9 Zásad). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že na poskytování podpor
žalovaným – a konkrétně pak na jeho rozhodnutí o neposkytnutí finanční podpory pojištění –
se vztahuje správní řád.
III./B) Pravomoc správních soudů k přezkumu projednávaného případu
[29] Městský soud v Praze svoje usnesení o odmítnutí žaloby založil na aplikaci §14 odst. 4
rozpočtových pravidel, podle nějž je rozhodnutí o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci
vyloučeno ze soudního přezkoumání. Jelikož však úprava poskytování dotací podle §14 až 18
rozpočtových pravidel na činnost žalovaného nedopadá (viz bod [22] shora), nelze na ni aplikovat ani
zákonnou výluku ze soudního přezkumu.
[30] Tuto výluku není možné libovolně rozšiřovat nebo ji vztáhnout na projednávaný případ
za použití analogie. To vyplývá z principu presumpce přezkumu, jenž stanoví správním soudům
povinnost podrobit přezkumu akty veřejné moci, pokud jejich přezkum není zákonem výslovně
vyloučen a jenž je obsažen v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007 - 197, zdejší soud konstatoval, že „princip presumpce
přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu hraje dále roli širšího interpretačního vodítka pro případ pochybností
o rozsahu kompetence správních soudů: v pochybnostech je nutné přezkum umožnit.“ Není tedy možné připustit
takový restriktivní výklad, který by vedl k omezení přístupu k soudu a zbavení fyzických a právnických
osob právní ochrany. Ústavní povinnost obsažená v čl. 36 odst. 2 Listiny se odráží v ustanovení §6
s. ř. s., který stanoví, že „z rozhodování ve správním soudnictví jsou vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo
zvláštní zákon.“ V souladu s uvedenými ústavně zakotvenými principy je nutno i toto ustanovení
vykládat restriktivně a ze soudního přezkumu tak vyloučit pouze ty případy, které byly explicitně
označeny zákonodárcem. Při řešení těchto otázek je možno odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího
správního soudu, opírající se též o judikaturu Ústavního soudu (srov. např. rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004 - 54, rozsudek ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 28/2005 - 89,
rozsudek ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005 - 39, vše dostupné na www.nsssoud.cz).
[31] Jestliže tedy zákonodárce výslovně nevyňal rozhodovací činnost žalovaného ze soudního
přezkumu ve správním soudnictví, postupoval městský soud v rozporu se zákonem, pokud žalobu
žalobkyně z tohoto důvodu odmítl. Nejvyšší správní soud se nicméně dále musel vyrovnat s námitkami
žalobce i žalovaného, jejichž středobodem je spor o existenci obecné pravomoci správních soudů,
vyplývající ze soudního řádu správního, rozhodovat v projednávané věci.
[32] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s podmínkami soudního přezkumu správních rozhodnutí, jak
je vymezil žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, nemohl však souhlasit s tím, jak žalovaný tyto
podmínky aplikoval na projednávaný případ. Zákonný rámec pro rozsah přezkumné pravomoci soudů
ve správním soudnictví je tedy vymezen soudním řádem správním v ustanoveních §4 ve spojení s §2.
Ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zavádí legislativní zkratku „správní orgán“. Tím se rozumí orgán
moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim
bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Zdejší soud
v citovaném rozsudku ze dne 21. 5. 2008, čj. 4 Ans 9/2007 - 197, uvedl, že „zákonná definice obsahuje tři
prvky: za prvé, jedná se o orgán moci výkonné či jiný z typu orgánů v definici uvedených. Za druhé, tento orgán rozhoduje
o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Za třetí, toto rozhodování se děje v oblasti veřejné správy.“
Přezkumu ve správním soudnictví může být tedy podrobena taková činnost, která naplňuje všechny tři
citované definiční prvky. Pro možnost přezkumu činnosti správního orgánu musí vedle těchto tří znaků
přistoupit ještě znak čtvrtý, obsažený v ustanovení §2 s. ř. s., tedy v daném případě musí být činností
správního orgánu dotčena veřejná subjektivní práva fyzických nebo právnických osob.
[33] Z výkladu provedeného výše (viz body [15] a [16]) je zřejmé, že žalovaný je právnickou osobou
– akciovou společností. Z hlediska přípustnosti přezkumu aktů právnické osoby ve správním soudnictví
nerozhoduje, zda se jedná o právnickou osobu založenou podle veřejného nebo soukromého práva, ani
kdo je jejím vlastníkem či co je předmětem její činnosti. Z tohoto pohledu je první podmínka soudního
přezkumu naplněna.
[34] Pro přípustnost soudního přezkumu by žalovaný dále musel rozhodovat o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob. V projednávaném případě je žalováno rozhodnutí
o (částečném) neposkytnutí dotace (podpory) žalovaným. Ze Zásad, podle nichž žalovaný postupuje,
vyplývá, že přiznáním podpory vznikají osobám práva (právo na projednání žádosti, rozhodnutí
žalovaného a písemné vyrozumění – srov. bod A.1.8., A.2.9. a A.4. Zásad, právo podat proti
rozhodnutí žalovaného písemnou námitku – bod A.4.5. Zásad, právo na poukázání dotace na účet
žadatele – bod A.5.1. Zásad) a povinnosti (povinnost vrátit neoprávněně čerpané finanční prostředky –
bod A.2.3. Zásad, povinnost strpět kontroly ze strany žalovaného – bod A.5. Zásad) s touto podporou
spojené. Naopak nepřiznáním podpory je každý neúspěšný žadatel zasažen přinejmenším tím, že přišly
vniveč všechny náklady, které vynaložil za účelem jeho získání (vyplňování formulářů, shromažďování
potřebných dokumentů, spotřeba kancelářských potřeb, časové zatížení apod.). I tento znak je proto
naplněn.
[35] Třetí podmínkou je skutečnost, že se rozhodování žalovaného děje v oblasti veřejné správy.
Tato podmínka se shoduje s podmínkou obsaženou v §1 odst. 1 správního řádu, jíž se Nejvyšší správní
soud zabýval v bodech [26] a [27] shora. Nezbývá tedy, než na tuto argumentaci odkázat a konstatovat,
že i tato podmínka soudního přezkumu je splněna.
[36] Poslední – čtvrtý – znak spočívá v tom, že činností žalovaného byla dotčena veřejná subjektivní
práva fyzických nebo právnických osob. V souladu s §2 odst. 3 rozpočtových pravidel není na peněžní
prostředky státního rozpočtu – jimiž jsou i podpory poskytované žalovaným – právní nárok, nestanoví-
li zvláštní právní předpis jinak (takový zákon však pro projednávaný případ neexistuje). Rovněž
žalovaný v bodu A.1.11. Zásad stanovil, že na podporu není právní nárok. Subjektům žádajícím
o přiznání podpory tedy nepřísluší veřejné subjektivní právo na poskytnutí podpory (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, čj. 2 As 52/2010 - 59, dostupný
na www.nssoud.cz).
[37] Samotná existence veřejného subjektivního práva ovšem není nutnou podmínkou pro žalobní
legitimaci ve správním soudnictví (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010,
čj. 7 Afs 15/2007 - 106, publikovaný pod č. 2066/2010 Sb. NSS). Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu pak ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002 - 42 (publikované
pod č. 906/2006 Sb. NSS) konstatoval, že ke vzniku žalobní legitimace v případě řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu postačuje, pokud se rozhodnutí správního orgánu negativně projeví
v právní sféře žalobce.
[38] V souladu s bodem A.1.6. Zásad poskytne žalovaný podporu pojištění žadateli, který sjednal
pojistnou smlouvu s pojišťovnou, se kterou má žalovaný uzavřenou smlouvu o spolupráci. Aby
žalobkyně získala podporu pojištění, musela tedy na příslušný rok uzavřít pojistnou smlouvu s některou
z vybraných pojišťoven, zaplatit pojistné předepsané pojistné pojišťovnou na příslušný rok v plné výši
(bod A.4.2. Zásad) a tyto skutečnosti doložit žalovanému spolu s žádostí o podporu. Pokud
by žalovaný program finanční podpory zemědělského pojištění nevypsal, nelze vyloučit,
že by žalobkyně k pojištění speciálních plodin vůbec nepřistoupila. Na straně žalobkyně tak došlo
k určitému legitimnímu očekávání získání finanční podpory, které ovšem částečně naplněno nebylo
a rovněž tím došlo k negativnímu projevu v její právní sféře, nemluvě o nezbytných transakčních
nákladech neoddělitelně spojených se samotným podáním žádosti o podporu.
[39] Z uvedeného tedy vyplývá, že byl naplněn i čtvrtý znak, a to, že se jednalo o rozhodnutí
správního orgánu, které bylo způsobilé se negativně projevit v právní sféře žalobkyně. Kumulativním
naplněním prvků obsažených v ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §2 je tedy dána
přezkumná pravomoc soudů ve správním soudnictví.
III./C) Přípustnost žaloby a další podmínky řízení
[40] Nejvyšší správní soud konstatoval (viz výše body [29] až [31]), že rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 8. 2009, čj. 14709/2008, nebylo vyloučeno zvláštním zákonem ze soudního přezkumu, a žalobu
proto nebylo možno odmítnout za použití §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se nicméně dále musel zabývat tím, zda neexistuje jiný důvod pro odmítnutí
žaloby, neboť shledal-li by takový důvod, nemohl by vyhovět kasační stížnosti žalobkyně a napadené
usnesení městského soudu zrušit. Tento závěr vyplývá z §110 odst. 1 s. ř. s., podle nějž je Nejvyšší
správní soud oprávněn učinit si sám úsudek o tom, zda existují důvody pro odmítnutí žaloby, a napravit
v tomto směru nesprávné rozhodnutí krajského (městského) soudu.
[41] Podle §68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky
v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon. Z argumentace v bodech [24] až [28] shora plyne
že na rozhodování žalovaného o neposkytnutí podpory zemědělského pojištění se vztahuje správní řád.
Ten stanoví jako obecný řádný opravný prostředek odvolání, kterým lze napadnout rozhodnutí
správního orgánu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (§81 odst. 1 správního řádu). Zvláštní zákon –
zákon o zemědělství – takovou výluku neobsahuje. Sama skutečnost, že relevantní procesní předpis
upravuje řádný opravný prostředek ve formě odvolání však ještě neznamená, že jej lze
v projednávaném případě využít. K tomu totiž musí existovat kompetenční norma, která by zakládala
určitému správnímu orgánu povinnost rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím žalovaného (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, čj. Komp 1/2008 - 107, publikované
pod č. 1911/2009 Sb. NSS).
[42] Podle §89 odst. 1 správního řádu je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán,
nestanoví-li zákon jinak. Podle §178 odst. 1 téhož zákona je nadřízeným správním orgánem ten správní orgán,
o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje
o odvolání, popřípadě vykonává dozor. Toto kompetenční ustanovení nelze na projednávaný případ
aplikovat, neboť zákon o zemědělství nestanoví, kdo je nadřízeným orgánem žalovaného, kdo
rozhoduje o odvoláních proti jeho rozhodnutím, ani kdo nad ním vykonává dozor. Ustanovení §178
odst. 2 však pro případy, kdy nelze nadřízený orgán určit podle prvního odstavce, obsahuje generální
kompetenční klauzuli, podle níž je nadřízeným správním orgánem právnické nebo fyzické osoby pověřené výkonem
veřejné správy orgán, který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání; není-li takový orgán stanoven, je tímto orgánem
orgán, který tyto osoby výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil. Podle §2d odst. 2 zákona
o zemědělství provádí programy financované výhradně z národních zdrojů Ministerstvo zemědělství
nebo jím pověřená osoba na základě ministerstvem vydaných zásad. Podpory poskytované žalovaným
jsou přitom financované ze státního rozpočtu (viz §2da odst. 4 zákona o zemědělství), tedy
z národních zdrojů. Z těchto ustanovení je proto nutné dovodit, že Ministerstvo zemědělství pověřilo
žalovaného poskytováním podpor podle §2da zákona o zemědělství, a je proto ve smyslu §178 odst. 2
správního řádu nadřízeným orgánem žalovaného. Vazba mezi Ministerstvem zemědělství a žalovaným
je ostatně zřejmá i z toho, že ministerstvo je jediným akcionářem žalovaného.
[43] Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 8. 2009, čj. 14709/2008, byla žalobkyně oprávněna podat odvolání k Ministerstvu
zemědělství. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného
„písemnou námitku“, ve které se výslovně odvolala na bod A.4.5. Zásad. Žalovaný jako správní orgán
však není oprávněn stanovit si mimo zákonnou procesní úpravu upravující jeho činnost vlastní opravné
prostředky proti svým rozhodnutím a způsob jejich vyřízení. Žalovaný měl proto písemnou námitku
posoudit podle jejího obsahu a v souladu se správním řádem jako odvolání a vyřídit jej postupem podle
hlavy VIII části druhé správního řádu. Pokud by žalovaný napadené rozhodnutí nezměnil nebo nezrušil
ve smyslu §87 správního řádu, bylo jeho povinností odvolání předat nadřízenému orgánu –
Ministerstvu zemědělství, kterému o něm přísluší rozhodnout některým ze způsobů uvedených v §90,
příp. §92 správního řádu. Podle obsahu správního spisu dosud nebylo o odvolání žalobkyně řádně
rozhodnuto: žaloba byla proto podána předčasně a ve smyslu §46 odst. 1 písm. b) musí být jako taková
odmítnuta. Teprve poté, co bude o odvolání žalobkyně rozhodnuto a toto rozhodnutí oznámeno
žalobkyni, začne žalobkyni běžet zákonná lhůta pro podání žaloby (§72 odst. 1 s. ř. s.). Pasivní
legitimace v tomto žalobním řízení bude ve smyslu §69 s. ř. s. náležet správnímu orgánu, který rozhodl
v posledním stupni, tedy Ministerstvu zemědělství. Pokud by Ministerstvo zemědělství setrvávalo
v nečinnosti a o odvolání nerozhodlo, přísluší žalobkyni právo domáhat se vydání rozhodnutí
o odvolání žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu za podmínek §79 – 81 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Ze všech shora uvedených úvah dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žaloba žalobkyně
byla městským soudem správně odmítnuta, byť z jiného důvodu, než který v napadeném usnesení
o odmítnutí uvedl městský soud. V takové situaci Nejvyšší správnímu soudu nezbylo než kasační
stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
[45] Obiter dictum Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní úpravu existence a činnosti žalovaného
lze od doby jeho vzniku považovat za krajně neuspokojivou. Vytvoření soukromé společnosti
za účelem poskytování státních dotací bez jakékoliv zákonné opory a každoroční dotování této
společnosti prostředky státního rozpočtu v řádech miliard korun bez jakékoliv kontroly jejich použití
lze eufemisticky označit za neopatrné až nehospodárné, expresivněji pak za vytváření širokého prostoru
pro korupci [k tomu viz důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon
č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2000 Sb., o Státním
zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů (zákon o Státním zemědělském
intervenčním fondu), ve znění pozdějších předpisů, repozitář Poslanecké sněmovny parlamentu České
republiky, V. volební období, tisk. č. 351/0, www.psp.cz, jakož i nálezy Nejvyššího kontrolního úřadu
č. 95/13, 99/05 a 05/10 publikované ve Věstníku Nejvyššího kontrolního úřadu č. 1/1997, 4/1999
a 4/2005]. V posledních letech sice došlo k určitému zakotvení činnosti žalovaného na úrovni zákona
(novelou zákona o zemědělství), nicméně i tato úprava je značně kusá a nedokonalá a neposkytuje státu
potřebnou kontrolu nad hospodařením žalovaného s prostředky státního rozpočtu a nad jeho
rozhodováním o udělování jednotlivých podpor. Nejvyšší správní soud proto důrazně apeluje
na Ministerstvo zemědělství, aby status a činnost žalovaného z hlediska hmotněprávního a především
procesního urychleně řešilo. Přitom první otázkou, kterou si bude třeba v této souvislosti ujasnit, je, zda
poskytování státních podpor, jež tradičně náleží ústředním orgánům státní správy, organizačním
složkám státu nebo státním fondům, je vůbec možné a efektivní svěřit akciové společnosti, a pokud
ano, za jakých podmínek a kontrolních mechanismů.
[46] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. V případě
žalovaného vyšel Nejvyšší správní soud z konstantní judikatury správních soudů, která byla již
podpořena i názorem soudu Ústavního, že v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako
účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem,
pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. Jak konstatoval již Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne
14. 6. 1999, čj. 6 A 7/99 - 39, jež bylo potvrzeno i usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000,
sp. zn. II. ÚS 437/99, důvodem hodným zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů
řízení žalovanému lze ve věcech správního soudnictví spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný
je významným ústředním orgánem státní správy. Schopnost a povinnost hájit vlastní rozhodnutí
na soudě je v takovém případě integrální součástí řádného výkonu státní správy, k němuž je takový
správní úřad dostatečně vybaven. Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního
úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást
povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil
náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, čj. 6 A 90/9623, též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2007, čj. 6 As 40/2006 - 87, publikovaný pod č. 1260/2007). Ačkoliv je žalovaný akciovou
společností, je plně ve vlastnictví České republiky, jeho statutární orgány jsou ustanovovány
rozhodnutím jediného akcionáře – Ministerstva zemědělství a konečně v oblasti poskytování podpor
je nutno jej považovat za orgán veřejné správy, jak bylo ostatně podrobně vylíčeno výše. Ani v případě
žalovaného tedy nevidí Nejvyšší správní soud důvod odchýlit se od dosavadní judikatury, a proto mu
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal, neboť mu žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu