ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.26.2011:55
sp. zn. 1 As 26/2011 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: D. H., zastoupen
Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem, se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2007, čj. S-MHMP 317527/2007, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 6 Ca 277/2007 – 24,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, čj. 6 Ca 277/2007 – 24,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 14. 6. 2007 doručil žalobce na Úřad městské části Praha 3 (dále jen „matriční úřad“)
žádost o změnu příjmení z dosavadního H. na nové příjmení H.-H. Svoji žádost odůvodnil tím,
že z rodových a pietních důvodů žádá o návrat k původnímu příjmení rodiny. Z rodných listů
předků, které žalobce předložil, plyne, že jeho otec I., děd R. a praděd R. (narozen v roce X)
používali příjmení H.-H. Při šetření, které provedl matriční úřad, bylo zjištěno a listinami
doloženo, že žalobcův otec I. v roce 1971 požádal o změnu příjmení z podoby H.-H. na H. Jeho
žádosti bylo vyhověno rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 2 ze dne 15. 7. 1971.
Žalobce se narodil až v roce X, v jeho rodném listě je uvedeno příjmení otce v podobě H.
[2] Matriční úřad rozhodnutím ze dne 10. 7. 2007, zn. Matr. 1658/2007, nevyhověl žádosti
žalobce o změnu příjmení, neboť nebyl naplněn žádný z důvodů dle §70 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení (dále jen „zákon o matrikách“). Odvolání žalobce bylo
zamítnuto v záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného. Ten při posuzování odvolání vyšel
ze skutečnosti, že žádný z rodičů neužíval v době narození žalobce příjmení H.-H. Není tak
naplněna podmínka pro užívání více příjmení dle §70 odst. 1 písm. d) zákona o matrikách.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu. Ten ji shora
uvedeným rozsudkem zamítl, neboť posoudil uplatněné žalobní body jako nedůvodné. Soud
zdůraznil, že podmínky, za nichž lze užívat více příjmení, jsou v zákoně o matrikách stanoveny
taxativně. Pro naplnění hypotézy §70 odst. 1 písm. d) je nezbytné, aby rodiče byli oprávněni
užívat více příjmení v okamžiku narození dítěte. Tak tomu ovšem v případě žalobce nebylo.
Správní orgány nemají v daném případě možnost správního uvážení, v jehož mezích by mohly
zohlednit skutečnosti osobní povahy. Soud doplnil, že čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod nezaručuje právo na změnu příjmení.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu včasnou kasační
stížnost. Stěžovatel napadá zejména výklad §70 odst. 1 písm. d) zákona o matrikách, jak jej
provedl městský soud. Dle stěžovatele z tohoto ustanovení neplyne, že by podmínka, aby rodiče
dítěte používaly dvě příjmení, musela být splněna v okamžiku narození dítěte. K takovému
právnímu názoru nelze dospět ani striktně jazykovým výkladem citovaného ustanovení.
Absurdním důsledkem tohoto výkladu je, že právo užívat dvě příjmení po rodičích nebude mít
dítě, jemuž otec zemře ještě před narozením. Stěžovatel odvozuje své právo používat příjmení
H.-H. od oprávnění svého otce, který toto právo měl až do své smrti.
[5] Dle stěžovatele totiž nelze přihlížet ke změně příjmení otce, neboť k ní byl donucen
v důsledku perzekucí souvisejících s nespravedlivým odsouzením k smrti jednoho ze členů
rodiny. Opačný přístup k této skutečnosti by představoval její legalizaci. S tímto tvrzením
se ostatně městský soud ve svém rozsudku dostatečně nevypořádal. Stěžovatel zdůrazňuje,
že jedním z motivů jeho žádosti o změnu příjmení byla úcta k památce otce, náprava křivdy,
kterou byl následně otec postižen, památka zločinně usmrceného předka a zachování rodinného
jména pro potomky.
[6] Stěžovatel poukazuje na to, že pokud by se jeho otec dožil účinnosti zákona o matrikách,
nic by mu nebránilo požádat zpět o rodové příjmení, neboť oprávněnost aplikace §70 odst. 1
písm. d) by nemohla být v jeho případě zpochybněna.
[7] Na závěr stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 6. 12. 2010 uvedl, že dle něho se §70 odst. 1 písm. d)
zákona o matrikách vztahuje jen k příjmení rodičů, které oprávněně užívají v okamžiku narození
dítěte, příp. k příjmení, které rodiče určili při uzavření manželství jako příjmení svých společných
dětí. Zřejmým smyslem tohoto ustanovení je zajistit úplnou shodu příjmení dítěte s příjmením
rodiče, jehož příjmení dítě užívá. Oprávnění užívat více příjmení vzniká při splnění podmínek
uvedených v §70 odst. 1 přímo ze zákona. Dle žalovaného nelze správním rozhodnutím
o povolení změny příjmení založit oprávnění užívat více příjmení, resp. platná právní úprava
neumožňuje povolit změnu příjmení z dosud užívaného jediného příjmení na dvě nebo více
příjmení. Zákonodárce zcela záměrně koncipoval ustanovení týkající se jména a příjmení,
podmínek jejich užívání a jejich změn způsobem, který s ohledem na požadavek stability
v identifikaci osob nepřipouští možnosti různého výkladu.
[9] Dle žalovaného není na místě posuzovat důvody, které vedly stěžovatele k podání žádosti
o povolení změny příjmení. Nepovažuje za možné přezkoumávat či zpochybňovat rozhodnutí
o osobním stavu otce stěžovatele, které bylo vydáno před téměř 40 lety.
[10] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti formálně nepodřadil konkrétní námitky zákonem
stanoveným důvodům, pro něž lze kasační stížnost podat (§103 odst. 1 s. ř. s. ). Nejvyšší správní
soud nicméně ustáleně judikuje, že kasační stížnost obstojí, pokud jsou z ní její důvody seznatelné
v dostatečné míře konkrétnosti a odpovídají zákonným kasačním důvodům. Není rozhodující,
že stěžovatel sám své důvody nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil
nepřesně (viz rozsudek NSS ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003 – 50, publ. pod č. 161/2004 Sb.
NSS, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná též na www.nssoud.cz).
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu [důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., IV.A.], poté námitkou zpochybňující
účinky rozhodnutí z roku 1971 o změně příjmení stěžovatelova otce [důvod dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., IV.B.] a na závěr otázkou přípustnosti změny jediného příjmení na více příjmení
[důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., IV.C.].
IV.A.
Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu
[14] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů je rozhodnutí, v němž se soud s žalobním bodem vůbec nevypořádal
(viz rozsudek ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS) nebo
dostatečně neozřejmil, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč žalobní
námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (viz především rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Stěžovatel vytýká městskému soudu,
že se dostatečně nevyrovnal s tvrzením, že otec stěžovatele si změnil příjmení v době nesvobody.
Místo toho se uchýlil k argumentaci v kruhu.
[15] Z rozhodnutí žalovaného plyne, že při posuzování odvolání vyšel ze skutečnosti, že otec
stěžovatele pozbyl na základě vlastní žádosti oprávnění užívat více příjmení před tím, než
se stěžovatel narodil. Proto dle žalovaného není možné na věc aplikovat §70 odst. 1 písm. d)
zákona o matrikách. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že rozhodnutí Obvodního národního výboru
v Praze 2 nemá žádné účinky, neboť žádost jeho otce o změnu příjmení, na jejímž základě bylo
rozhodnutí vydáno, byla podána pod nátlakem.
[16] Městský soud se s tímto žalobním bodem vypořádal tak, že poukázal právě na rozhodnutí
Obvodního národního výboru v Praze 2. Soud zdůraznil, že toto rozhodnutí nabylo právní moci
dne 11. 8. 1971. Dále poukázal na to, že po tomto datu stěžovatelův otec užíval jen příjmení H.,
což plyne právě z rodného listu stěžovatele. Odůvodnění městského soudu je v tomto bodě
úsporné, takřka na samé hraně přezkoumatelnosti, nicméně lze z něho dovodit názor městského
soudu na daný žalobní bod. Městský soud se postavil na formální stanovisko, dle něhož
rozhodnutí, ježto je v právní moci, vyvolává právní účinky, které mu dosud nebyly žádným
následujícím aktem či opatřením odňaty. Okolnosti, které vedly k vydání aktu, nemohou
zpochybnit formální ani materiální stránku právní moci rozhodnutí. Soud vzal nadto do úvahy
skutečnost, že stěžovatelův otec užíval po vydání rozhodnutí obvodního národního výboru
příjmení ve tvaru H.
[17] Námitka je nedůvodná.
IV.B.
Posouzení účinků rozhodnutí z roku 1971 o změně příjmení stěžovatelova otce
[18] Poté, co dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek městského soudu není v této
části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, zabýval se na základě jedné z kasačních námitek
zákonností právě interpretovaného názoru městského soudu. Nejvyšší správní soud k tomuto
poznamenává, že formální náhled na existenci a účinky rozhodnutí, jímž bylo stěžovatelovu otci
povoleno změnit své příjmení a nadále užívat jen příjmení H., je zcela na místě. Tento náhled
plně koresponduje se zásadou presumpce správnosti vydaných správních aktů, což znamená,
že i vadný akt se má za bezvadný, dokud není úředně shledán opak (J. Staša In Hendrych, D.
a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, s. 211). Tuto vlastnost mají
i správní akty vydané v době nesvobody, která byla vymezena zákonem č. 480/1991 Sb., o době
nesvobody. Zákonodárce vytvořil zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
předpoklady pro odnětí účinků některým správním aktům vydaným v tzv. rozhodném období
za účelem zmírnění křivd spáchaných těmito akty. Z judikatury Ústavního soudu jednoznačně
plyne, že uvedený zákon nemá na mysli odstranění následků všech křivd, nýbrž jen zmírnění
následků, a to nikoli všech křivd, nýbrž jen některých. Z toho vyplývá, že nelze rehabilitovat
křivdy jiné než do zákona zahrnuté a způsobem v zákoně uvedeným [nález sp. zn. I. ÚS 28/94
ze dne 26. 3. 1996 (N 22/5 SbNU 177)].
[19] Zmírnění následků křivd může být za splnění podmínek §2 zákona o mimosoudních
rehabilitacích provedeno zrušením správních aktů. Jednou ze základních podmínek je, že zákon
tak výslovně stanoví. Rehabilitace v oblasti správních vztahů je upravena v části druhé, hlavě
druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodnutí o změně příjmení však nelze zařadit
pod žádnou skutkovou podstatu uvedenou v §16 až §18 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
[20] Rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 2 o povolení změny příjmení je platné
a pravomocné. Na toto rozhodnutí se navíc nevztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že nelze zpochybňovat právní účinky rozhodnutí
o změně příjmení.
[21] Námitka je nedůvodná.
IV.C.
Užívání více příjmení změnou příjmení na základě žádosti
[22] Nejvyšší správní soud se dále zabýval posouzením stěžejní právní otázky, která spočívá
ve výkladu §72 odst. 2 zákona o matrikách a jeho vztahu k §70 odst. 1 tohoto zákona. V této
souvislosti je nezbytné předeslat, že příjmení osoby je ústavně chráněno čl. 10 Listiny a jako
součást práva na rodinný život a soukromí i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Nevyhovění žádosti o změnu příjmení
ze strany matričního úřadu nemusí nicméně představovat zásah do tohoto práva, na rozdíl
od případů, kdy by orgány veřejné moci změnu příjmení nařizovaly.
[23] V souladu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva je třeba
poskytnout jednotlivcům na základě čl. 8 Úmluvy ochranu před svévolnými zásahy veřejné moci
do osobní sféry chráněné tímto článkem. V těchto případech je třeba dbát o to, aby byla nalezena
spravedlivá rovnováha mezi zájmy individuálními a zájmy veřejnými. Takovým veřejným zájmem,
který může odůvodňovat nevyhovění žádosti o změnu příjmení, je zájem na jednoznačné
identifikaci osob nebo přiřazení osoby k rodině nesoucí shodné příjmení (rozhodnutí ze dne
25. 11. 1994 ve věci Stjerna proti Finsku, stížnost č. 18131/91, srov. též rozhodnutí ze dne
6. 9. 2007 ve věci Johansson proti Finsku, stížnost č. 10163/02, obě přístupná
na http://cmiskp.echr.coe.int). Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích
konstatoval, že jednotlivé evropské státy přistupují rozdílně ke stanovení podmínek pro změnu
příjmení. Na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že smluvní strany Úmluvy disponují
uvážením při vytváření vnitrostátních pravidel upravujících změnu příjmení, vždy však musí
respektovat povinnosti plynoucí z čl. 8 Úmluvy.
[24] Dále je třeba reflektovat obecná ústavněprávní východiska, která Ústavní soud formuloval
např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197) (zvýraznění
doplněno): „Základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je ochrana základních práv jednotlivce,
do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými
projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob nebo pokud
je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě
k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování
právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak,
že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí
pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou
odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž
má být dosaženo. (…) Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována
čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. (…) čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své
první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře
(včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně
formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek
spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li
legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip
je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny
jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně
projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně
zakázáno.“
[25] Vlastním předmětem nyní projednávané věci je žádost stěžovatele o změnu příjmení. Tato
problematika je upravena v §72 zákona o matrikách. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se změna
příjmení povolí zejména tehdy, jde-li o příjmení hanlivé, nebo směšné, nebo je-li pro to vážný
důvod. První otázkou, kterou se musel Nejvyšší správní soud zabývat, je, zda za změnu příjmení
lze považovat i nahrazení jednoho příjmení dvěma příjmeními (např. změna z příjmení H. na H.-
H.). Soud přitom vyšel z účelu §72 odst. 2 zákona o matrikách, který umožňuje změnu příjmení
osoby, existuje-li pro to vážný důvod. Zákon přitom nikterak neomezuje skupinu případů, které
lze podřadit pod neurčitý právní pojem „vážný důvod“. Užití neurčitého právního pojmu
poskytuje dané právní normě značnou obsahovou pružnost, umožňuje zohlednit všechny
okolnosti konkrétního případu a nalézt spravedlivou rovnováhu mezi vůlí žadatele směřující
ke změně příjmení a veřejným zájmem na stálosti příjmení osob.
[26] Konkrétní podoba změněného příjmení je pak určena důvodem, který ke změně vede.
„Vážné důvody“ pro změnu příjmení, které je žadatel povinen nejen tvrdit, ale i prokázat, mohou
být přitom rozličné. Mohou být motivovány např. snahou navázat na rodovou tradici
(např. zabránit tomu, aby vymřením rodu „po meči“ přestalo být užíváno příjmení rodu v dané
linii). Stejně tak to mohou být důvody reagující na nespravedlnosti, které se udály předkům
žadatele během komunistického režimu v letech 1948 až 1989. Jestliže je důvod žádosti o změnu
příjmení spjat s osobou (či skupinou osob – např. rodovou linií), která užívá více příjmení, pak
změna příjmení spočívá v tom, že dosavadní příjmení je nahrazeno více příjmeními.
[27] Na druhou stranu nebude zpravidla důvod pro změnu jediného příjmení na více příjmení
pouze z toho důvodu, že např. otec žadatele, jehož příjmení žadatel užívá, způsobil žadateli
vážnou újmu, a proto žadatel již dále nechce nést otcovo příjmení. V těchto případech, které
nejsou motivovány citovým přilnutím žadatele k osobě v současnosti či minulosti užívající více
příjmení, je třeba zohlednit přísnost koncepce zákona o matrikách ohledně užívání více příjmení
(viz bod [29] až [31], [37] níže). K naplnění účelu žádosti v těchto případech postačí změna
jediného příjmení na jiné jediné příjmení.
[28] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že změna příjmení dle §72 odst. 2 zákona
o matrikách může spočívat v nahrazení dosud užívaného jediného příjmení více příjmeními,
jestliže to opodstatňuje vážný důvod, pro nějž se o změnu příjmení žádá.
[29] Dále se soud zabýval tím, jaký význam pro posouzení žádosti stěžovatele má §70 odst. 1
zákona o matrikách, který obsahuje uzavřený výčet případů, kdy je osoba oprávněna užívat více
příjmení. Toto ustanovení v prvé řadě vyjadřuje striktní přístup zákonodárce k možnosti užívat
více příjmení, a to v kontrastu s poměrně liberálním přístupem k užívání více jmen (srov. §62
odst. 3 zákona o matrikách). Ustanovení §70 odst. 1 zákona o matrikách upravuje právní
skutečnosti, na jejichž základě je osoba bez dalšího oprávněna užívat více příjmení. První
hypotéza uvedená pod písm. a) vyjadřuje zásadu ochrany nabytých práv, a to v souvislosti
se střetem nové právní úpravy a právní úpravy předchozí. Druhá a třetí hypotéza uvedená
pod písm. b) a c) se týká změny příjmení v souvislosti s uzavřením manželství.
[30] Čtvrtá hypotéza, uvedená pod písm. d), umožňuje užívat více příjmení dětem, jejichž
rodiče jsou oprávněni užívat více příjmení. Tato právní norma vyjadřuje cíl zákonodárce zajistit,
aby děti mohly mít stejné příjmení, i když je složeno z více příjmení, jako jejich rodiče. Tato
právní norma se pravidelně aplikuje v okamžiku narození dítěte, které je matriční událostí, s nímž
je spojen zápis příjmení dítěte do knihy narození [§14 odst. 1 písm. a) zákona o matrikách].
Ustanovení §19 zákona o matrikách upravuje v návaznosti na §38 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, které příjmení má být zapsáno do knihy narození. Ustanovení §70 odst. 1 písm. d)
zákona o matrikách odstraňuje pochybnosti o tom, zda lze do knihy narození zapsat dítěti více
příjmení určených dle pravidel obsažených v §19 téhož zákona. Při aplikaci §19 zákona
o matrikách je třeba vyjít ze stavu ke dni provádění zápisu do knihy narození.
[31] Zákon o rodině nicméně upravuje další případy, kdy u dítěte může dojít až do nabytí
zletilosti (§40) ke změně jeho příjmení v souvislosti s uzavřením manželství mezi jeho rodiči
navzájem, či matkou dítěte, jehož otec není znám (§39). Ke změně příjmení dítěte může dojít
i v důsledku matriční skutečnosti osvojení dítěte (§71 zákona o rodině). Rovněž na tyto případy
je třeba vztáhnou §70 odst. 1 písm. d) zákona o matrikách. Dítě může získat více příjmení
na základě souhlasného prohlášení matky dítěte, jehož otec není znám, a manžela matky, jestliže
se manželé dohodli, že jejich společné děti budou mít v souladu s §38 zákona o rodině více
příjmení (§39 odst. 2 zákona o rodině). Stejně tak může dítě nabýt více příjmení, jestliže jeho
osvojitel (rodič) je oprávněn užívat více příjmení (§71 zákona o rodině).
[32] Při výkladu §70 odst. 1 písm. d) zákona o matrikách je třeba vždy posoudit, zda rodič
je oprávněn používat více příjmení v okamžiku, kdy má být do matriční knihy zapsáno
či změněno příjmení dítěte. Není rozhodné, zda rodič byl oprávněn užívat více příjmení někdy
v minulosti, ale zda má více příjmení v okamžiku, kdy má být na základě příslušné právní
skutečnosti stanovena podoba příjmení dítěte.
[33] V době narození stěžovatele byli jeho otec i matka oprávněni užívat pouze jedno příjmení
(H.) a tento stav trval po celou dobu nezletilosti stěžovatele. Po tuto dobu nenastala žádná právní
skutečnost, která by měla za následek změnu příjmení stěžovatele a na níž by bylo možné
vztáhnout §70 odst. 1 písm. d) zákona o matrikách, jak je vyloženo v bodech [30] až [32] shora.
Toto ustanovení tedy na jeho případ nedopadá.
[34] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že §70 odst. 1 zákona o matrikách se týká pouze
těch případů, kdy užívání více příjmení je spojeno s matriční událostí (§1 odst. 4 zákona
o matrikách) či matriční skutečností [§5 odst. 1 písm. b) zákona o matrikách], aniž by však změna
příjmení byla hlavním předmětem této události či skutečnosti. Toto ustanovení se nevztahuje
na žádost o změnu příjmení dle §72 zákona o matrikách. Změna příjmení na základě žádosti
je specifickou, samostatnou matriční skutečností, což vyjadřuje i systematika zákona o matrikách,
který upravuje tuto otázku v samostatném dílu.
[35] O tom, že úprava obsažená v části první, hlavě druhé, díle třetím zákona o matrikách,
nazvaném „změna jména a příjmení“, je samostatnou právní úpravou nezávislou na díle prvním
a druhém této hlavy zákona, svědčí §72 odst. 3. Toto ustanovení normuje zákaz povolit změnu
jména, jestliže fyzická osoba mužského pohlaví žádá o změnu na jméno ženské, nebo naopak,
dále pokud žádá o změnu jména na jméno zkomolené, zdrobnělé, domácké, nebo na jméno, které
má žijící sourozenec společných rodičů. Pokud by se nejednalo z hlediska systematického
o úpravu samostatnou, bylo by toto ustanovení nadbytečné, neboť shodné zákazy jsou upraveny
již v §62 odst. 1 téhož zákona, který je součástí dílu prvního téže hlavy.
[36] Pokud by žádosti o změnu dosavadního jediného příjmení na více příjmení, která
je odůvodněna blízkým osobním či citovým vztahem k osobě užívající více příjmení, nebylo
vyhověno pouze kvůli tomu, že nejsou splněny podmínky §70 odst. 1 zákona o matrikách, byl
by žadatel bezdůvodně znevýhodněn oproti žadateli, který by ze stejného důvodu žádal o změnu
z dosavadního jediného příjmení na jiné jediné příjmení. Právní řád je založen na relativním
konceptu rovnosti, dle něhož je přípustný odlišný postup vůči různým skupinám jednotlivcům,
jestliže se tak děje dle kritérií racionálních a objektivních [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000
ze dne 20. 2. 2001 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.), nebo rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2008,
čj. 1 Ans 2/2008 – 52]. Kritériem pro úspěšnost žádosti by v daném případě bylo, zda
se navrhované příjmení po změně má skládat pouze z jednoho příjmení, nebo více příjmení. Toto
kritérium je sice objektivní, nicméně nikoliv racionální. Veřejný zájem na stálosti příjmení
a snadné identifikaci osob je totiž prolomen v obou případech, a to se stejnými důsledky. Nelze
tedy dospět k závěru, že by rozdílné zacházení s těmito případy bylo opodstatněno veřejným
zájmem. Tím méně v případě, kdy identifikace osob je zajišťována především pomocí v zásadě
neměnných rodných čísel.
[37] Nejvyšší správní soud uzavírá, že na posuzování žádosti o změnu příjmení dle §72 odst. 2
zákona o matrikách nelze aplikovat §70 odst. 1 téhož zákona. To nicméně neznamená,
že by matriční úřad neměl zohlednit zásadu omezené přípustnosti užívání více příjmení, jejímž
vyjádřením je posledně uvedené ustanovení. Při posuzování žádosti o změnu jediného příjmení
na více příjmení se tato zásada projeví v přísném zkoumání, zda požadovaná změna
je odůvodněna tak výjimečnými skutečnostmi, pro něž nepostačí změna jediného příjmení na jiné
jediné příjmení (viz body [26] a [27] shora).
[38] Ostatně pouze shora podaný výklad §72 odst. 2 a jeho vztahu k §70 odst. 1 zákona
o matrikách umožňuje poměřit konkrétní okolnosti daného případu formující individuální zájem
s veřejným zájmem na stabilitě příjmení a snadné identifikaci osob. Proto pouze takový výklad
je v souladu s požadavky čl. 8 Úmluvy a postulátem právního státu, jak byl vyložen
v cit. judikatuře Ústavního soudu (viz body [23] a [24] shora).
[39] Tato kasační námitka je důvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že městský soud
nesprávně posoudil právní otázku přípustnosti změny příjmení z jediného příjmení na více
příjmení. Na posouzení této právní otázky aplikoval §70 odst. 1 zákona o matrikách, ačkoliv ten
na případ nedopadá, namísto toho, aby zkoumal naplnění podmínek dle §72 odst. 2 tohoto
zákona.
[41] Z tohoto důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná,
a proto zrušil dle §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. napadený rozsudek městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[42] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu