ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.73.2010:190
sp. zn. 1 As 73/2010 - 190
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobců a) Honebního
společenstva Jickovice, se sídlem Jickovice 10, 399 01 Milevsko, zastoupeného
JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem Čéčova 11, 370 04 České Budějovice,
b) Honebního společenstva Oslov, se sídlem Oslov 86, 398 35 Oslov, zastoupeného
JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Heydukova 101/2, 397 01 Písek,
proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2,
370 76 České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2009, čj. KUJCK
18078/2009 OZZL/Bř-RO39, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) ORLÍK
NAD VLTAVOU, s. r. o., se sídlem Bělohorská 165, 169 00 Praha 6, 2) Honební společenstvo
Zvíkovské Podhradí, se sídlem Orlík nad Vltavou 113, 398 07 Orlík nad Vltavou, obě zastoupeny
Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou se sídlem Haštalská 27, 110 00 Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti osob zúčastněných na řízení 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24. 5. 2010, čj. 10 Ca 91/2009 - 132,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Osoby zúčastněné na řízení a žalovaný n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení j s o u p o v i n n y zaplatit žalobci a) společně
a nerozdílně náhradu nákladů řízení o kasační stíž nosti ve výši 2880 Kč, a to do 30 dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vojtěcha Filipa, advokáta.
IV. Osoby zúčastněné na řízení j s o u p o v i n n y zaplatit žalobci b) společně
a nerozdílně náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2880 Kč, a to do 30 dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Václava Kaliny, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Dne 9. 3. 2009 vydal Městský úřad Písek jako orgán státní sp rávy myslivosti rozhodnutí,
čj. MUPI/2008/35977/Ad, MUPI/2009/01382/Ad, jímž mimo jiné ve smyslu §18 a 29 záko na
č. 449/2001 Sb., o myslivosti, uznal Honebnímu společenstvu Zvíkovské Podhradí [osoba
zúčastněná na řízení ad 2)] společenstevní honitbu s názvem Schwarzenbergská honitba
ORLÍK V. o celkové výměře 533 ha. Ze správního spisu a mapových podkladů je zřejmé, že tato
honitba se rozkládá na pozemcích sevřených z východní strany řekou Otavou a ze západní strany
řekou Vltavou, přičemž severní hranice těchto pozemků je tvořena soutokem obou řek, které js ou
v celé své relevantní délce součástí vodního díla Orlická přehrada. Na jižní straně sousedí
Schwarzenbergská honitba ORLÍK V. s uznanou honitbou ZVÍKOV, která je v držbě žalobce b),
na severozápadní hranici sousedí s uznanou honitbou BOREK, jež je v držbě žalobce a). Orgán
státní správy myslivosti v citovaném rozhodnutí zahrnul mezi honební pozemky tvořící
Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK V. i plochy Orlické přehradní nádrže na východním
a západním okraji honitby.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání žalobci a) a b), přičemž mezi námitky zařadili
i argument, že přehrada tvoří překážku pohybu zvěře a je pro ni nebezpečím, resp. že přehrada
je zastavěným pozemkem, a tedy podle §2 písm. e) zákona o my slivosti pozemkem nehonebním,
a proto nemohla být vodní plocha Orlické přehrady zahrnuta do Schwarzenbergské honitby
ORLÍK V. Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 6. 2009, čj. KUJCK 18078/2009 OZZL/Bř-RO39,
prvostupňové rozhodnutí změnil v části, jež je pro posouzení projednávané věci nepodstatná,
a ve zbytku jej potvrdil.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích; krajský soud rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, čj. 10 Ca 91/2009 - 132, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ze dvou důvodů. Za prvé se neztotožnil
s názorem žalovaného, že přehrada je honebním pozemkem, a nic tak nebrání tomu, aby vodní
plocha přehrady byla začleněna do honiteb, které se rozkládají vždy na jednom jejím břehu. Podle
krajského soudu došlo začleněním vodní plochy přehrady do honitby k porušení zásad o tvorbě
honiteb podle §17 odst. 2, 4 a 5 zákona o myslivosti, neboť Orlická přehrada, pod níž je
ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86, nutno
rozumět nejen přehradní hráz, ale t éž vodní nádrž vytvořenou vzdutím, je překážkou pohybu
zvěře a představuje pro zvěř nebezpečí. Navíc hranice honiteb musí být v terénu zřetelné:
prochází-li z části hranice honitby přehradní nádrží, pak v těchto částech hranice honitby v terénu
zřetelná není a být nemůže. Za druhé krajský soud uvedl, že podle tvrzení žalobce b) žalovaný
pominul skutečný stav týkající směny pozemků v roce 1993, který byl do podání návrhu na vznik
nové honitby akceptován. Dále krajský soud konstatoval, že žalobce b) v dovolání namítal,
že se z jeho honitby odebírá část pozemků sice ve vlastnictví K . S., ale vzniká tak pruh, a to jak
z honitby žalobce b), tak z honitby osoby zúčastněné na řízení ad 2). Podle krajského soudu
se žalovaný s touto námitkou v odvolání nevypořádal, a napadené rozhodnutí je proto
nepřezkoumatelné.
II. Kasační stížnost
Proti rozsudku krajského soudu podaly kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení
pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), konkrétně otázky zahrnutí vodní plochy přehrady
do honitby. Podle osob zúčastněných na řízení krajský soud nesprávně interpretuje závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86, např. když tvrdí,
že přehradou je nutno rozumět nejen přehradní hráz, ale též vodní nádrž, ačkoliv takové tvrzení
v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu obsaženo není, a zřejmě z toho pak dovozuje
nebezpečnost vodní plochy Orlické přehrady pro zvěř, jelikož tato je součástí přehrady
jako překážky pohybu zvěře ve smyslu §17 odst. 5 zákona o myslivosti.
Podle osob zúčastněných na řízení není vodní plocha ve smyslu katastrálních předpisů
(tj. pozemek, na němž je rybník, vodní tok, vodní nádrž, močál, mokřad nebo bažina) uvedena
ve výčtu nehonebních pozemků v §2 písm. e) zákona o myslivosti. Proto je nehonebním
pozemkem jen ta část přehrady (její konstrukce ze železa a betonu včetně např. sypané hráze),
kterou lze podřadit pod pojem pozemek zastavěný , a vodní plochu tak zákon o myslivosti
považuje za pozemek honební ve smyslu §2 písm. f). Jelikož zvěř při své migraci nerozlišuje mezi
pozemkem honebním a nehonebním, lze mít za to, že „nehonebnost“ pozemků je určována
zejména potřebou ochrany lidí a ma jetku před případnými excesy, k nimž by mohlo docházet
při výkonu práva myslivosti. Vodní plocha Orlické přehrady v oblasti, v níž se nachází
Schwarzenbergská honitba ORLÍK V. takové nebezpečí nepředstavuje, neboť jinak by orgán
státní správy myslivosti tuto oblast nepochybně prohlásil za nehonební z moci úřední.
Argumentaci soudu, že hranice Schwarzenbergské honitby ORLÍK V. neodpovídají
po celém svém obvodu požadavku zřetelnosti podle §17 odst. 4 zákona o myslivosti, považují
osoby zúčastněné na řízení za rozpornou se zákonnou úpravou. Z nadpisu §17 zákona
o myslivosti jakož i z jednotlivých odstavců (včetně čtvrtého: hranice honiteb se mají, pokud je to
možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými) plyne, že se jedná spíše o rámcová
pravidla a nikoliv o zákazy a příkazy, jak nesprávně uvádí sou d v napadeném rozsudku. Nejde
o nesprávný postup, jestliže je vodní plocha zahrnuta do výměry honitby, a to jako celý pozemek
nebo jeho část. Po novele provedené zákonem č. 59/2003 Sb., kterým se mění zákon
č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích
(obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, lze stanovit, aby hranice honiteb vedla nejen podél
jednoho či druhého břehu, ale i středem přehrady či ře ky. Není tedy vyloučeno, aby část vodní
plochy mezi oběma břehy byla součástí jedné honitby na pravém břehu a dále po směru toku,
či proti směru toku, jiná část vodní plochy byla součástí honitby na levém břehu. K porušení
souvislosti honebních pozemků ve smyslu §2 písm. g) zákona o myslivosti by došlo pouze tehdy,
pokud by do jedné honitby byly zahrnuty pozemky navrhovatele po obou stranách přehrady
ať s nebo bez započtení výměry vodní plochy patřící jinému subjektu.
Dále podle osob zúčastněných na řízení §17 odst. 5 zákona o myslivosti uvádí pojem
překážek pohybu zvěře jako prvek vylučující souvislost hon ebních pozemků slovem „pokud“
a uvádí příklady takových pozemků. Základním zvažovaným hlediskem má být dle tvrzení osob
zúčastněných na řízení etologie hlavního druhu zvěře chovaného (bonitovaného) v honitbě:
například mufloní zvěř nelze chovat v honitbě, která je rozdělena širokou řekou či přehradou,
kterou uvedené druhy zvěře nepřekonávají (jedinci se nemohou setkat a nejde tedy o chov).
Dalším hlediskem je, zda vodní plocha přehrady v zimě zamrzá či nikoliv – zamrzající plocha není
pro některé druhy zvěře pro část roku překážkou; nezamrzající voda je naopak pro některé druhy
zimovištěm. Dokonce pro určité druhy zvěře z řad vodního ptactva je vodní plocha přirozeným
životním prostředím. Věstonická umělá vodní nádrž na jižní Moravě o rozloze 1017 ha je přírodní
rezervací, mezinárodně významným shromaždištěm a hníz dištěm vodního ptactva (zvěře
i nezvěře), proto se osoby zúčastněné na řízení táží, zda má b ýt nyní podle názoru Nejvyššího
správního soudu pozemkem (vodní plochou) nebezpečným pro zvěř . Osoby zúčastněné na řízení
jsou z těchto důvodů přesvědčeny, že v případě Schwarzenbergské honitby ORLÍK V. honební
pozemky na jednom břehu přehrady a pozemky přehrady mezi oběma jejími břehy nepředstavují
jejich nesouvislost a ani překážku pohybu zvěře. Tento názor převládá i v praxi, o čemž svědčí
řada honiteb, které zahrnují vodní plochu včetně vodní plochy přehrad; k tomu osoby zúčastněné
na řízení odkazují na webové stránky Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů www.uhul.cz. Dále
se osoby zúčastněné na řízení domnívají, že výkladem provedeným krajským soudem dochází
k popření účelu mysliveckého zákona, když by v jeho důsledku nebylo možné vodní plochu
začlenit do honitby za účelem lovu např. vodního ptactva, jelikož je pro takovou zvěř vodní
plocha nebezpečná. Osoby zúčastněné na řízení dále odkazují na stanovisko Ministerstva
zemědělství ze dne 26. 11. 2009 a na věc vedenou u N ejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 9 As 14/2010, v níž je řešena totožná právní otázka.
Z těchto důvodů osoby zúčastněné na řízení navrhly, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Podaná vyjádření ke kasační stížnosti
Žalobce a) ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že pojem přehrada závazně vyložil
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86, jako hráz
i jí zadržovanou vodní plochu. Tvrdí-li osoby zúčastněné na řízení, že toto Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku neuvedl, nezakládá se jejich tvrzení na pravdě. S odkazem na citované
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak žalobce a) dokládá, že vodní plocha Orlické přehrady
představuje překážku pro pohyb zvěře a dále dovozuje, že je pro pohyb zvěře nebezpečná . Podle
žalobce a) je naprosto nelogické, aby pozemek či vodní plocha představující nebezpečí pro pohyb
zvěře byla začleněna do honitby. Žalobce a) dále doplňuje, že předcházejícími soudními
rozhodnutími (včetně Ústavního soudu) byly zamítnuty návrhy osob zúčastněných na řízení
na zahrnutí celé Orlické přehrady do honitby. Proto předložili dva návrhy, a to na vytvoření
Schwarzenbergské honitby ORLÍK V. a Schwa rzenbergské honitby ORLÍK III. Každá z těchto
honiteb obsahuje zhruba polovinu vodní plochy Orlické přehrady (bez této vodní plochy by však
tyto honitby nedosahovaly minimálního zákonného rozsahu 500 ha). Těmito návrhy se tedy podle
mínění žalobce a) snaží osoby zúčastněné na řízení obejít zákon a legalizovat svůj původní návrh
na zřízení (uvedení do souladu se zákonem) Schwarzenbergské honitby ORLÍK, ačkoliv byl takový
návrh shledán soudy protizákonným. V tomto ohledu je proto nepodstatná argumentace osob
zúčastněných na řízení, že není třeba , aby byly hranice honiteb zřetelné a že v honitbě může být
i část honebního pozemku, nikoliv celý. Z těchto důvodů žalobce a) navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalobci a) náklady řízen í.
Žalobce b) ve vyjádření ke kasační stížnosti vytknul krajskému soudu, že nepřesvědčivě
zhodnotil námitku týkající se vytváření výběžků, které tvoří tzv. brýle, a zůstal toho mínění
že způsob vytváření honitby osobami zúčastněnými na řízení je v rozporu s §17 odst. 6 zákona
o myslivosti. K posouzení toho, co je přehrada, podle žalobce b) osoby zúčastněné na řízení
nesprávně berou katastrální předpisy; naopak je třeba vycházet ze zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách
a o změně některých zákonů (vodní zákon), který v §55 odst. 1 písm. a) uvádí, co je vodní dílo.
Z těchto právních předpisů žalobce b) dovozuje, že stavbou je třeba rozumět přehradu včetně
vodní nádrže, nejen přehradní hráz. Jelikož z §2 písm. e) zákona o myslivosti vyplývá,
že nehonebními pozemky jsou pozemky zastavěné, je přehrada v celé své délce pozemkem
nehonebním. Uvádí-li osoby zúčastněné na řízení příklady honiteb, jejichž součástí jsou přehrady,
je otázkou, zda někdo zkoumal oprávněnost vzniku těchto honiteb. Žalobce b) rovněž poukazuje
na nepravdivost tvrzení osob zúčastněných na řízení, že Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86, nedefinoval přehradu jako hráz včetně vodní
nádrže. Z těchto důvodů žalobce b) navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Žalovaný se ke kasační stížnosti v poskytnuté lhůtě nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
IV. A) Přehrada ve světle zákona o myslivosti
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval výkladem nadnesené právní otázky, tj. zda lze
přehradu považovat za honební pozemek a zda se jedná o překážku pohybu zvěře nebo nebezpečí
pro ni. Přitom potvrzuje svou předchozí judikaturu, že při výkladu zák ona je třeba vycházet nejen
z jeho textu, ale též z logické struktury, jeho systematického zařaz ení a především z jeho smyslu
a účelu, přičemž nelze aprobovat automatické přebírání de finic pojmů z jiných zákonů
bez přihlédnutí k právnímu prostředí, jež zákon vytváří, a k druhu a struktuře společenských
vztahů, jež zákon reguluje.
Zákon o myslivosti v §2 písm. e) definuje nehonební pozemky jako pozemky uvnitř hranice
současně zastavěného území obce, jako náměstí, návsi, tržiště, ulice, nádvoří, cesty, hřiště a parky, pokud nejde
o zemědělské nebo lesní pozemky mimo toto území, dále pozemky zastavěné, sady, zahrady a školky řádně
ohrazené, oplocené pozemky sloužící k farmovému chovu zvěře, obvod dráhy, dálnice, silnic e, letiště se zpevněnými
plochami, hřbitovy a dále pozemky, které byly za nehonební prohlášeny rozhodnutím orgánu státní správy
myslivosti. Ustanovení §2 písm. f) téhož zákona stanoví, že honebními pozemky se rozumí všechny
pozemky v písmenu e) neuvedené. Zákon o myslivosti tedy zakotvuje základní pravidlo,
že pozemek je vždy honebním, nespadá-li mezi pozemky uvedené v §2 písm. e) zákona
o myslivosti.
Přehrada v citovaném §2 písm. e) výslovně uvedena není. Nelze také souhlasit
s argumentací žalobce b), že vodní plochu přehrady je třeba považovat za zastavěný pozemek
s ohledem na znění stavebního a vodního zákona. Takový výklad je totiž v rozporu s účelem
zákona o myslivosti. „Podstata práva myslivosti a jeho zákonné úpravy směřuje především k ochraně vol ně žijící
zvěře jako součásti ekosystému, tj. ucelené části přírody, jejíž přirozenou složkou je i voda – vodní plochy. Pozemky,
na nichž je voda (vodní nádrže, rybníky, vodní toky, mokřady či bažiny) jsou tedy neoddělitelnou součástí prostředí
volně žijící zvěře a nelze je považovat za pozemky nehonební ve smyslu §2 písm. e) zákona o myslivosti.
Z hlediska tvorby honiteb se proto obecně jedná o pozemky použitelné, pokud nejsou v honitbě situová ny
jako překážka v pohybu zvěře (…). [O]becné zahrnutí vodní plochy přehrady mezi pozemky zastavěné a tudíž
nehonební by neodpovídalo zákonnému vymezení ani naznačené funkci honebních pozemků v podobě poskytování
přirozeného prostředí volně žijící zvěři. Z toho také vychází ustanovení §2 písm. f) zákona o myslivosti, dle kterého
se honebními pozemky rozumí: „všechny pozemky v písmenu e) neuvedené.“ To znamená, že i na základě
uvedeného principu rozlišení honebních a nehonebních pozemků, které vyplývá z porovnání §2 písm. f) a e) zákona
o myslivosti, lze konstatovat, že vodní plocha přehrady je honebním pozemkem; ten pak s ohledem na konkrétní
místní okolnosti může představovat překážku naplnění požadavku souvislosti honebních pozemků tvořících
honitbu.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010, čj. 9 As 14/2010 - 108,
dostupný na www.nssoud.cz). Navíc osoby zúčastněné na řízení správně poukazují na některé
druhy zvěře, pro něž jsou vodní plochy přirozeným prostředím k životu. Zejména se jedná o různé
vodní ptactvo ale i savce, např. čírka modrá (Anas querquedula), čírka obecná (Anas crecca), volavka
popelavá (Ardea cinerea), husa velká (Anser anser), kachna divoká (Anas platyrhynchos), lyska černá
(Fulica atra), polák chocholačka (Aythya fuligula), polák velký ( Aythya ferina), bobr evropský (Castor
fiber), vydra říční (Lutra lutra), ondatra pižmová (Ondatra zibethica); srov. znění §2 písm. b), c) a d).
Vyloučení vodních ploch – a to i vodních ploch přehradních nádrží, kde se tato zvěř může vyskytovat – z honebních pozemků by mohlo znamenat zásadní narušení ochrany myslivosti
a chovu a zušlechťování zvěře, tedy principy, činnosti, práva a povinnosti, které tvoří základní
součást zákona o myslivosti (srov. ustanovení §3 až 11). Zdejší soud proto uzavírá, že vodní
plocha přehrady je honebním pozemkem.
V projednávaném případě je ovšem dále třeba posoudit, zda vodní plocha zadržovaná
přehradní hrází Orlík, je, byť se jedná o pozemek obecně honební, kvalifikovatelná jako překážka
pro pohyb zvěře nebo je pro ni nebezpečím. Podle §17 odst. 5 zákona o myslivosti totiž i pozemky
jinak vyhovující pojmu souvislosti však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo
jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou.
Při výkladu pojmu přehrada obsaženého v §17 odst. 5 zákona o myslivosti Nejvyšší správní soud
konstatoval, že pod přehradou je třeba ve smyslu tohoto ustanovení rozumět jak přehradní hráz,
tak i vodní plochu jí zadržovanou, bez ohledu na ustanovení jiných předpisů (vodní zákon,
katastrální předpisy). „Účelem vodního zákona je především chránit povrchové a podzemní vody a stanovit
podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních
vod a odlišování vodní plochy od stavby přehradní hráze z pohledu tohoto zákona má určitý smysl, zatímco účelem
zákona o myslivosti je ochrana volně žijící zvěře. Je tedy logické, aby přehrada byla z hlediska zákona o myslivosti
chápána jako jeden celek, a to bez ohledu na zatřídění jednotlivých pozemků, z nichž se honitba skládá, podle
katastrálního zákona, a bez ohledu na to, že vodní zákon včetně prováděcí vyhlášky pojmy přehrada a vodní
plocha rozlišuje.“ (rozsudek ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 As 69/2007 - 86). V tomto ohledu se tvrzení
osob zúčastněných na řízení, že Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku nevyložil,
že přehradou je nutno rozumět přehradu jako celek, nezakládá na skutečnosti.
Nejvyšší správní soud v již mnohokráte zmiňovaném rozsudku ze dne 15. 11. 2007,
čj. 9 As 69/2007 - 86, dospěl k závěru, že vodní plocha přehrady může překážku pohybu zvěře
představovat. V dané věci se ovšem jednalo o případ, kdy honitbu /konkrétně žalobcem a)
zmiňovanou Schwarzenbergskou honitbu ORLÍK/ protínala celou napříč Orlická přehrada
a fakticky ji tak rozdělovala na samostatné části, neboť zvěř nebyla schopna tuto přehradu
překonávat a – jak podotýkají osoby zúčastněné na řízení v kasační stížnosti – setkávat se: nešlo
tedy o chov. Od této situace však Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 8. 2010,
čj. 9 As 14/2010 - 108, odlišil případ, v němž byly honební pozemky situovány pouze na jednom
břehu přehrady (přehrada je tedy neprotínala) a současně vodní plocha této přehrady byla mezi
honební pozemky zahrnuta. Takový způsob vytváření honitby označil soud za souladný
se zákonem o myslivosti (jednalo se o Schwarzenbergskou honitbu Orlík IV.).
V nyní projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o druhý
z popisovaných případů, neboť Orlická přehrada nerozděluje Schwarzenbergskou honitbu
ORLÍK V. na samostatné části, mezi kterými by se zvěř nemohla pohybovat, nýbrž vodní plocha
této přehrady tvoří východní a západní okraj honitby. Krajský soud proto dospěl k nesprávnému
závěru, když své rozhodnutí založil v podstatě na argumentu, že vodní plocha přehrady je vždy
překážkou pohybu zvěře a nebezpečím pro ni, bez ohledu na to, kde se vodní plocha v honitbě
nalézá.
Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že začlenění jednotlivých pozemků
do honitby a utváření celé honitby je nutno posuzovat striktně individuálně. Zatímco v některých
případech může být přehrada skutečně překážkou pohybu zvěře nebo i nebezpečím pro zvěř,
v jiných tomu tak nebude. V úvahu je třeba vzít zejména kritéria etologická, která zmiňují osoby
zúčastněné na řízení, tj. jaká zvěř se bude v honitbě vyskytovat, jaké jsou požadavky na její chov,
jaké prostředí potřebuje ke svému životu, jaké překážky dokáže či nedokáže překonávat, co pro ni
v krajině může být nebezpečím. Následně je nutno tyto požadavky porovnat s reáliemi honebních
pozemků, konkrétně u vodních ploch zvažovat, zda se jedná o vody stojaté nebo naopak divoké,
jaký je charakter břehů nebo i to, zda vodní plocha v zimě zamrzá či nikoliv. Lapidárně řečeno:
neexistuje jednoznačné pravidlo, které by stanovilo, že vodní plocha přehradní nádrže je vždy
překážkou pohybu zvěře a nebo nebezpečím pro tuto zvěř. Jestliže krajský soud z takového
pravidla vyšel, je jeho právní názor nesprávný. Z tohoto důvodu nepovažoval Nejvyšší správní
soud pro věc za důležité provádět dokazování webovými stránkami Ústavu pro hospodář skou
úpravu lesů a zabývat se tím, zda a proč je vodní plocha přehradní nádrže v jiných honitbách
zahrnuta.
Konečně se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani s argumentací krajského soudu, že část
hranic Schwarzenbergské honitby prochází (napříč nebo podél) přehradní nádrží, nemůže být
proto v terénu zřetelná, a je tudíž v rozporu s požadavkem §17 odst. 4 zákona o myslivosti. Toto
ustanovení mimo jiné uvádí, že hranice honiteb se mají, pokud je to možné , krýt s hranicemi přírodními
v terénu zřetelnými (například vodoteče, cesty, silnice). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací
osob zúčastněných, že citované ustanovení nelze vnímat jako striktní požadavek na zřetelnost
hranic honitby za všech okolností. Naopak zákonodárce při jeho formulaci zjevně předvídal,
že situace v terénu při vytváření honitby nemusí být vždy ideální, tj. že nemusí být vždy k dispozici
dostatek přírodních – zřetelných – hranic, s nimiž by se hranice honitby kryly, což dokládá použití
podmiňovacího výrazu „pokud je to možné“. Ačkoliv je tedy ve smyslu §17 odst. 4 zákona
o myslivosti žádoucí, aby se hranice honitby kryly s přírodními v terénu zřetelnými hranicemi,
nelze označit honitbu, jejíž některé hraniční úseky nejsou v terénu zřetelné, za rozpornou
se zákonem. V projednávaném případě proto nedošlo k porušení zákona o myslivosti, jestliže byly
hranice honitby v některých úsecích vedeny korytem vodní nádrže Orlické přehrady a nejsou tedy
v terénu zřetelné, neboť většina jejích hranic je v terénu vymezena jednoznačně zřetelně.
IV. B) Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného
Na tomto místě musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že rozhodnutí žalovaného bylo
napadeným rozsudkem krajského soudu zrušeno ze dvou důvodů. Zatímco první důvod,
jak je patrno shora, v kasačním řízení neobstál, druhý důvod, tj. krajským soudem shledaná
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, kasační stížností vůbec napaden nebyl. Z toho nelze
než usuzovat, že s tímto důvodem zrušení rozhodnutí žalovaného byly osoby zúčastněné na řízení
srozuměny a argumentací krajského soudu přesvědčeny o jeho správnosti a zákonnosti.
Odůvodnění:
krajského soudu v této části napadeného rozsudku přitom nelze označit
za nepřezkoumatelné a Nejvyšší správní soud neshledal ani jinou vadu řízení před soudem, pro niž
by krajským soudem tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného nemohla obstát (§109
odst. 3 s. ř. s).
Jestliže tedy v souzené věci osoby zúčastněné na řízení v kasační stížnosti zpochybňují
pouze právní závěry soudu pokud jde o první z důvodů, pro něž soud napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil, ale ponechaly nedotčený důvod druhý, pak musí Nejvyšší správní soud
s ohledem na vázanost důvody obsaženými v kasační stížnosti uzavřít, že tento druhý z důvodů
poskytuje dostatečnou zákonnou oporu rozhodnutí krajského soudu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 2. 2005, čj. 1 Afs 20/2004 - 51, publikovaný pod č. 1045/2007 Sb.
NSS). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Za přiměřeného použití usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
publikovaného pod č. 1865/2009 Sb. NSS, je pro správní orgán v dalším řízení závazný právní
názor krajského soudu (ohledně nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí) korigovaný právním
názorem Nejvyššího správního soudu (ohledně výkladu právní otázky přehrady jako honebního
pozemku).
IV. C) Rozhodnutí o nákladech řízení
Při úvaze o náhradě nákladů řízení vycházel Nejvyšší správní soud z premisy, že v dané
věci účastníky kasačního řízení nejsou pouze žalobci a žalovaný, kteří jimi jsou vždy (srov. §105
odst. 1 s. ř. s.), ale i osoby zúčastněné na řízení. Z tohoto důvodu proto bylo nutno i v případě
osob zúčastněných na řízení rozhodnout o nákladech řízení o kasační stížnosti podle obecného
principu procesní úspěšnosti ve smyslu ustanovení §60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Ve vztahu k žalobci a žalovanému je v tomto případě nutno uvážit,
čí pozici kasační stížnost osob zúčastněných na řízení fakticky podporovala (srov. k tomu
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, čj. 2 As 15/2009 - 242, publikovaný
pod č. 2020/2010 Sb. NSS).
Vzhledem k tomu, že se osoby zúčastněné na řízení dožadovaly zrušení rozsudku
krajského soudu, kterým bylo vyhověno žalobcům a) a b) a k jejich žalobám bylo předcházející
správní rozhodnutí (vydané žalovaným) zrušeno, nelze dospět k jinému závěru, než že v řízení
o kasační stížnosti stojí osoby zúčastněné na řízení na straně žalovaného, proti žalobcům. Osoby
zúčastněné na řízení v řízení před Nejvyšším správním soudem úspěšné nebyly (jejich kasační
stížnost byla zamítnuta), a proto jim právo na náhradu nákladů řízení nenál eží. Stejně tak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nemohlo vzniknout žalovanému, neboť rozsudek
krajského soudu obstál. Žalobci naopak měli v řízení plný úspěch, a mají proto právo na náhradu
nákladů řízení.
Při rozhodování o povinnosti nahradit náklady řízení o kasační stížnosti však musel
Nejvyšší správní soud zohlednit, že žalovaný se kasačního řízení vůbec neúčastnil (nepodal
ani kasační stížnost, ani žádné vyjádření): pokud proti rozsudku krajského soudu nijak nebrojil, lze
mít za to, že jej uznal, a nebýt osob zúčastněných na řízení, žádné kasační řízení by vyvoláno
nebylo. V takové situaci nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby se jakkoliv podílel
na náhradě nákladů řízení úspěšných žalobců, a tyto náklady tudíž musí nést sam y osoby
zúčastněné na řízení.
Náklady řízení žalobce a) a b) tvoří mimosmluvní odměna jejich zástupců podle §11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Soud proto přiznal každému z žalobců a) a b) částku 2100 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti [§7 ve spojení s §9
odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a dále částku 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto
úkonem spojených [§13 odst. 3 advokátního tarifu]. Jelikož zástupc i žalobce a) a b) jsou oba plátci
daně z přidané hodnoty, zvýšil soud náklady řízení ve smyslu §57 odst. 2 s. ř. s. jednom každém
případě o 480 Kč. Celkem tedy náleží žalobci a) i žalobci b) na náhradě nákladů řízení částka
ve výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu