ECLI:CZ:NSS:2011:14.KSE.5.2011:118
sp. zn. 14 Kse 5/2011 - 118
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Turkové a členů JUDr. Zdeňka Novotného, Mgr. Ing. Josefa Cingroše,
Mgr. Stanislava Moláka, JUDr. Jany Nowakové Těmínové a Mgr. Petra Škvaina, o návrhu
ministra spravedlnosti ze dne 20. 4. 2011, č. j. 2443/2010-OD-DOH/10, na zahájení kárného
řízení proti Mgr. J. F., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Jičín, se sídlem Husova 64,
Jičín, zast. Mgr. Lucií Válovou, advokátkou, se sídlem Výhledová 548, Praha, při ústním jednání
konaném dne 24. 10. 2011,
takto:
Mgr. J. F.,
nar. X,
soudní exekutor Exekutorského úřadu Jičín,
j e v i n e n , ž e
1) jako soudní exekutor v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 023 EX 470/10,
v rozporu s §36 odst. 3 a §58 odst. 1 exekučního řádu, tedy v rozporu s §2 věta druhá
exekučního řádu a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vydal dne 20. 8. 2010
v exekučním řízení vedeném proti povinné LESÁK - ZEMAN s. r. o. exekuční příkaz
č. j. 023 EX 470/10 - 21, ve kterém nařídil provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých
pohledávek tak, že svěřeneckému správci Mgr. R. B., notáři v Brně, zakázal vyplatit, provést
započtení nebo jinak nakládat s pohledávkou dlužníka povinného pana S. L. a uložil mu tuto
pohledávku vyplatit na účet soudního exekutora. Vedl tak exekuci proti jinému, než kdo je v
usnesení o nařízení exekuce označen jako povinný a exekuční příkaz neodpovídá žádnému ze
zákonem stanovených způsobů vedení exekuce,
2) jako soudní exekutor v exekučních řízeních vedených pod sp. zn. 023 EX 470/10
a sp. zn. 023 EX 2397/2008,
v rozporu s §338i odst. 1 občanského soudního řádu ustanovil dne 17. 3. 2010
a 16. 6. 2010 správcem podniku pana M. K., přestože právo vykonávat činnost insolvenčního
správce panu M. K. zaniklo 31. 12. 2009; pan M. K. k uvedeným datům nesplňoval podmínky
pro zapsání do seznamu insolvenčních správců a nebyl v seznamu insolvenčních správců zapsán,
t e d y
závažným způsobem porušil své povinnosti při výkonu exekuční činnosti stanovené
právním předpisem,
t í m s p á c h a l
kárná provinění podle §116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).
Podle §116 odst. 3 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb.
s e m u u k l á d á
p o k u t a v e v ý š i 1 0 0 0 0 0 K č .
Tato pokuta je splatná do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal návrh na zahájení kárného řízení proti Mgr. J. F. pro kárná
provinění, kterých se měl dopustit skutky uvedenými ve výroku rozhodnutí.
Kárně obviněný ve svých vyjádřeních uvedl, že se nedopustil provinění,
která jsou mu kárnou žalobou kladena za vinu, neboť neporušil žádnou ze svých zákonných
povinností a řádně vykonával činnost soudního exekutora. Ke skutku uvedenému v bodu
1. návrhu konstatoval, že k okamžiku vydání exekučního příkazu měl za prokázané, že povinný
vlastní pohledávku minimálně ve výši 9 387 375 Kč vůči S. L. a Z. Z., přičemž v daném případě
bylo zjištěno, že peněžní prostředky jednoho z dlužníků povinného jsou uloženy u svěřenského
správce - notáře Mgr. R. B. Podle názoru kárně obviněného nebylo rozhodné, k jakému účelu
byly tyto peněžní prostředky do správy notáře svěřeny, neboť v okamžiku vydání exekučního
příkazu ještě nebyly splněny podmínky pro jejich vyplacení. Vůči notáři jako platebnímu místu
postupoval obdobně jako vůči peněžnímu ústavu podle §304 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl dále, že měl-li následně
stěžovatel S. L. za to, že peněžité prostředky postižené předmětným exekučním příkazem mu
patří, měl se ve stanové lhůtě 30 dnů domáhat v souladu s §267 o. s. ř. a §68 exekučního řádu
jejich vyloučení z exekuce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal vylučovací žalobu, resp. ji
podal opožděně až dne 26. 5. 2011, připravil se vlastní vinou o procesní možnost obrany proti
zákonně vydanému exekučnímu příkazu, a jeho požadavek na náhradu škody v podobě nákladů
za právní služby vedené neúčelně, nikoliv k ochraně jeho práv, je bezpředmětný. Kárně obviněný
se dále odvolával na vyjádření pana Z. Z. ze dne 16. 8. 2010, podle něhož tento jednatel
společnosti dal souhlas s použitím finančních prostředků v částce 7 000 000 Kč, svěřených do
úschovy notáři v rámci vypořádání se S. L., na úhradu škody způsobenou jednateli společnosti
LESÁK - ZEMAN s. r. o.
Kárně obviněný nesouhlasil ani s tím, že porušil ustanovení §338i o. s. ř. Namítal,
že kárný žalobce zcela ignoruje druhou větu tohoto zákonného ustanovení a staví svou žalobu
pouze na větě první. Připustil, že pan M. K. není doposud zapsán v seznamu insolvenčních
správců, avšak již mnoho let je zapsán do seznamu konkurzních správců. Má bohaté zkušenosti
se správou podniku i řešením složitých situací a s ustanovením správcem souhlasil. Kárně
obviněný vyhodnotil situaci v dané věci jako výjimečnou a rozhodl se upřednostnit znalosti a
letité zkušenosti pana M. K., který svou kvalifikací a praxí jistě splňoval podmínky pro zápis do
seznamu insolvenčních správců vyjma složení zkoušky, na základě které by byl do tohoto
seznamu zapsán. Před ustanovením do funkce správce podniku si kárně obviněný vyžádal od
pana M. K. vyjádření k jeho způsobilosti vykonávat funkci správce podniku, přičemž pan M. K.
ve vyjádření ze dne 15. 8. 2008 tuto způsobilost potvrdil. Kárně obviněný dále poukazoval na to,
že jeho postup, tj. ustanovení pana K. do funkce správce podniku, napadl právní zástupce S. L. u
Exekutorské komory; kárná komise Exekutorské komory ve svém vyjádření však jeho postup
schválila a konstatovala, že kárně obviněný neporušil žádné povinnosti soudního exekutora ani
právní předpisy.
Z připojeného spisu Exekutorského úřadu Jičín vedeného pod sp. zn. 023 Ex 470/10
a ze spisu Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 103 Exe 1017/2010 bylo zjištěno,
že společnost LESÁK - ZEMAN s. r. o. byla zapsána do obchodního rejstříku dne 27. 11. 2003.
Jako jednatelé a společníci byli uvedeni S. L. a Z. Z., od 26. 8. 2010 je jednatelem Z. Z. a je
jediným společníkem.
Dne 15. 7. 2009 byla uzavřena kupní smlouva mezi povinnou LESÁK - ZEMAN s. r. o.
(dále jen „povinná“) a P. B., kdy povinná jako dodavatel měla dodat zboží P. B. jako odběrateli, a
to dne 28. 8. 2009. Pro případ nedodržení termínu dodání zboží byla mimo jiné stanovena
smluvní pokuta ve výši 4 120 250 Kč.
Dne 6. 11. 2009 byl vydán rozhodčí nález rozhodcem Mgr. R. H., podle něhož byla
povinné uložena povinnost zaplatit žalobci P. B. smluvní pokutu ve výši 4 120 250 Kč, sankční
úrok a náklady řízení. Z odůvodnění je zřejmé, že povinná žalobci zboží nedodala. Rozhodčí
nález nabyl právní moci dne 10. 11. 2009.
Dne 2. 2. 2010 došel Městskému soudu v Brně návrh oprávněného P. B. na nařízení
exekuce proti povinné společnosti LESÁK - ZEMAN s. r. o. pro částku 4 120 250 Kč s
příslušenstvím. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2010, č. j. 103 Exe 1017/2010 -
15, byla nařízena exekuce na majetek povinné a jejím provedením byl pověřen Mgr. J. F., soudní
exekutor.
Soudní exekutor vydal několik exekučních příkazů, přičemž dne 16. 6. 2010 vydal
exekuční příkaz na prodej podniku povinné a správcem podniku ustanovil M. K. M. K. provedl
kontrolu účetnictví a zpracoval zprávu o vyčíslení škody, způsobené zejména jedním ze
společníků povinné S. L. Z obsahu spisu dále plyne, že dne 3. 8. 2009 byla založena společnost
LESÁK s. r. o., ve které jsou společníky a jednateli R. L., bratr S. L., a O . M., bývalý obchodní
ředitel společnosti LESÁK - ZEMAN s. r. o. Podle zprávy správce podniku (bez data) začaly
problémy poté, co byla založena společnost bratra S. L., protože S. L. bez předchozího
upozornění zrušil všechny aktivity ve společnosti povinné a začal pracovat pro společnost svého
bratra. Škoda vznikla chováním S. L., který (podle trestního oznámení) 1) odvezl zboží, které bylo
určeno a mělo být dodáno oprávněnému P. B., 2) odčerpal finanční a materiální prostředky
ze společnosti bez souhlasu valné hromady, 3) používal vozidlo povinné, ačkoliv
zde již nepracoval, 4) odvezl počítače s firemními údaji, 5) převedl obchodní telefonní čísla
na společnost LESÁK, s. r. o., 6) byla mu vyplacena mzda i za dobu, co ve společnosti
nepracoval.
Dne 5. 11. 2010 byla sepsána a dne 8. 11. 2010 odeslána žaloba na Krajský soud v Brně.
Žalobu podala povinná společnost LESÁK - ZEMAN s. r. o. na 1) S. L. a 2) Z. Z. o částku 9 387
375 Kč. Navrhovala, aby soud zavázal oba žalované k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně
žalobci výše uvedenou částku.
Mezitím došlo k tomu, že dne 9. 6. 2010 byla uzavřena smlouva o převodu obchodního
podílu mezi Z. Z. jako nabyvatelem a S. L. jako převodcem. Předmětem převodu byl obchodní
podíl převodce na společnosti LESÁK - ZEMAN s. r. o. na nabyvatele za 7 000 000 Kč. Poté
byla téhož dne uzavřena svěřenská smlouva podle §51 občanského zákoníku mezi Z. Z. jako
složitelem, S. L. jako příjemcem a Mgr. R. B. – notářem v Brně, jako svěřenským správcem
(dále jen „smlouva“).
Již z preambule této smlouvy plyne, že smluvní strany uzavírají svěřenskou smlouvu
o správě peněžních prostředků a listin za účelem jejich vydání další osobě, na základě které bude
notář za úplatu spravovat pro složitele a příjemce svěřené peněžní prostředky a listiny,
které po splnění podmínek ve smlouvě obsažených vydá, a jejímž účelem je zajištění řádného
splacení úplaty za převod obchodního podílu ze smlouvy o převodu obchodního podílu
a zajištění řádného splacení kupní ceny za převod nemovitostí z kupní smlouvy, které budou
mezi složitelem a příjemcem uzavřeny, a s tím zajištění souvisejících změn v obchodním rejstříku
a katastru nemovitostí. Z čl. 4 smlouvy plyne, že S. L. převedl na základě smlouvy o převodu
obchodního podílu na Z. Z. obchodní podíl ve společnosti LESÁK - ZEMAN s. r. o. za úplatu 7
000 000 Kč, přičemž uvedenou částku složil Z. Z. do svěřenské správy notáři. V dalších článcích
smlouvy jsou uvedeny konkrétní podmínky, za jakých bude částka 7 000 000 Kč vyplacena S. L.
Podle čl. 3 odst. 7 smlouvy dali Z. Z. a S. L. svolení, aby notář se svěřenými peněžními
prostředky naložil podle příslušných ustanovení smlouvy, a prohlásili, že se vzdávají dispozičního
práva ke svěřeným peněžním prostředkům ode dne jejich svěření notáři až do doby jejich vydání,
a to zejména práva žádat jejich vydání před stanovenou dobou podle této smlouvy.
Dne 20. 8. 2010 vydal kárně obviněný soudní exekutor exekuční příkaz
sp. zn. 023 Ex 470/10 - 21, v němž nařídil exekuci přikázáním jiných peněžitých pohledávek.
Jako oprávněný byl označen P. B., povinný společnost LESÁK - ZEMAN s. r. o. Exekučním
příkazem zakázal kárně obviněný notáři Mgr. R. B., aby dlužníku povinného, za kterého zřejmě
považoval S. L., jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal. Dále
zakázal povinnému, aby se svou pohledávkou, pohledávkami, které v budoucnu vzniknou mezi
povinným a plátcem (zřejmě notářem) jakkoliv nakládal. Plátci povinného (notáři) uložil zadržet
veškeré platby mezi povinným a plátcem a uložil tyto platby vyplatit na účet soudního exekutora.
Mgr. R. B. ve svém vyjádření ze dne 27. 1. 2011 adresovaném Ministerstvu spravedlnosti
potvrdil, že mu exekuční příkaz doručily dvě neznámé osoby. Od okamžiku doručení exekučního
příkazu dne 30. 8. 2010 se svěřenými finančními prostředky dále nijak nenakládal, nevyplatil je a
ani na ně neprovedl započtení. Jinými výroky exekučního příkazu se necítil být vázán, jelikož tyto
výroky směřují k plátci povinného, kterým byla v záhlaví uvedená společnost LESÁK - ZEMAN
s. r. o., za kterou nemá žádnou pohledávku.
Ze spisů Exekutorského úřadu Jičín sp. zn. 023 Ex 398/09 a 023 Ex 2397/2008 kárný
senát zjistil, že exekučním příkazem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 023 Ex 2397/08 - 10, nařídil kárně
obviněný exekuci na prodej podniku (T. M.) a správcem podniku ustanovil M. K.
Při jednání kárného soudu setrvali kárně obviněný i kárný žalobce na svých stanoviscích.
Svědek M. K. uvedl, že je stále zapsán v seznamu správců konkurzní podstaty
a dokončuje ještě jeden konkurz. Připustil, že si je vědom toho, že není oprávněn vykonávat
činnost insolvenčního správce. Vyslovil přesvědčení, že je dostatečně fundovaný k tomu,
aby mohl vykonávat funkci správce podniku. Po 1. 1. 2010 již v žádné jiné věci nebyl ustanoven
správcem podniku. Dále uvedl, že má úplné střední odborné vzdělání.
Svědek dále uvedl, že zprávu - vyčíslení škody zjištěné kontrolou účetnictví
a administrativních dokladů, způsobené jmenovitě společníkem a jednatelem S. L., sepsal koncem
července nebo začátkem srpna. Zprávu předal kárně obviněnému. Ze zprávy vyplynulo, že S. L.
provedl nějaké kroky, ale v později podané žalobě již svědek vycházel z toho, že odpovědní jsou
oba jednatelé společnosti. Proto když se objevila částka 7 000 000 Kč, považoval za svou
povinnost ji nějakým způsobem zadržet. Předpokládal, že soudní exekutor je oprávněn vydat
předběžné opatření. Zřejmě opomenutím nebyla zpráva datována. Svědek dále uvedl, že o
zjištěných nedostatcích hovořil s jednatelem Z. Z., ale se S. L. se nikdy nesešel. Potvrdil, že Z. Z.
mu předal vyjádření ze dne 16. 8. 2010, v němž souhlasil s tím, aby prostředky uložené ve
svěřenské úschově u notáře Mgr. B. byly použity na úhradu škody, která byla způsobena povinné
společnosti jejími jednateli, nicméně svědek uvedl, že svěřenskou smlouvu k dispozici neměl.
Kárný žalobce navrhl, aby byl kárně obviněný uznán vinným skutky uvedenými v návrhu
a byla mu uložena pokuta ve výši 300 000 Kč. Kárně obviněný navrhoval, aby byl kárné žaloby
zproštěn.
Kárný senát především zjistil, že návrh byl z hlediska subjektivní i objektivní lhůty podán
včas a účinně, neboť byl podán osobou k tomu oprávněnou do 6 měsíců poté,
kdy se navrhovatel dozvěděl o kárném provinění (listopad 2010) a nejpozději do 3 let poté,
kdy mělo ke spáchání kárných provinění dojít (srpen 2010, červen 2010 a březen 2010). Návrh
na zahájení kárného řízení došel Nejvyššímu správnímu soudu dne 20. 4. 2011.
Při rozhodování o dané věci vycházel kárný senát z toho, že exekučním řádem přenesl
stát část výkonu své moci – specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje
nalézacím až po řízení vykonávací – na soudní exekutory. Jimi sice jsou fyzické osoby,
avšak tato skutečnost má význam toliko právně technický či organizačně institucionální.
Z hlediska funkcionálního vykonávají soudní exekutoři státní moc. Tento fakt také zdůvodňuje
významné ingerence státu do výkonu jejich činnosti formou dohledu, návrhovým oprávněním
státu v kárných řízeních a především zdůvodňuje primární odpovědnost státu za škodu
způsobenou exekutorem. V tomto směru se postavení exekutorů z hlediska jejich kárné
odpovědnosti blíží postavení soudců, byť kárná odpovědnost je v §116 odst. 2 exekučního řádu
vymezena poměrně přísně. Z dikce tohoto ustanovení lze dovodit, že kárným proviněním
exekutorů je závažné nebo opětovné porušení jejich povinností stanovených právním
nebo stavovským předpisem nebo usnesením Exekutorské komory, nebo narušení důstojnosti
exekutorského povolání jejich chováním. Kárným proviněním je tedy jednání popsané intenzity
(závažné či opětovné), které je buď protiprávní (porušuje povinnosti stanovené právními
či stavovskými předpisy nebo usneseními Exekutorské komory) nebo samo o sobě nemusí
být ještě protiprávní, ale narušuje důstojnost exekutorského povolání (nevhodnost chování
z hlediska pravidel slušného chování, apod.). Při hodnocení závažnosti porušení povinnosti
exekutorem je třeba vycházet ze všech okolností konkrétního případu. Závažnost porušení
povinností je určována zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,
způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou kárně
obviněného, mírou zavinění a jeho pohnutkou [blíže viz Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010,
str. 417 a násl.].
Kárný senát již ve svém rozhodnutí ze dne 14. 2. 2011, č. j. 14 Kse 6/2010 - 182, vyslovil,
že „ne každé porušení povinností stanovených právním předpisem nebo usnesením Exekutorské komory bude
kárným proviněním. Stěžejní otázkou bude posouzení závažnosti porušení povinnosti, jejíž hodnocení závisí
na všech okolnostech konkrétního případu. Závažnost porušení povinnosti se proto určuje významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za nichž byl čin spáchán,
osobou kárně obviněného, mírou zavinění a jeho pohnutkou. Bude třeba přihlížet i k tomu, že případná újma
způsobená chybným postupem exekutora může být v mnoha případech ireversibilní, neboť náhrada škody formou
uvedení v předešlý stav (naturální restituce) je pro škody vzniklé v exekučním řízení podle §57 exekučního řádu
vyloučena, a lze se tedy domáhat jen finančního odškodnění. Kárný senát souhlasí s názorem, že kárné řízení
proti exekutorům se nemůže stát prostředkem sjednocování exekuční judikatury a nemůže nahrazovat věcný
soudní přezkum rozhodnutí exekutorů, k němuž jsou příslušné soudy v jiném řízení, a to na základě systému
opravných prostředků, které upravuje jak exekuční řád, tak i občanský soudní řád. Nemíní rovněž soudní
exekutory postihovat za jejich právní názory. Nicméně, je-li podán návrh na zahájení kárného řízení
proti soudnímu exekutorovi, je kárný soud povinen posoudit, zda skutky, v nichž je kárné obvinění spatřováno,
zakládají kárnou odpovědnost, či nikoli. Kárný senát je přesvědčen, že soudní exekutor by měl být kárně
odpovědný za své excesivní přehmaty, pod něž lze jistě podřadit porušení zřejmého a nesporného ustanovení
zákona, případně jeho interpretaci naprosto extrémním a nepřijatelným způsobem.“
Kárně obviněnému bylo kladeno v bodě 1. návrhu za vinu, že postupoval v rozporu
s §36 odst. 3, §58 a §2 věty druhé exekučního řádu a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod.
Podle §36 odst. 1 exekučního řádu jsou účastníky exekučního řízení oprávněný
a povinný. Podle odst. 3 téhož ustanovení proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen
jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný,
lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo
převedeno právo z exekučního titulu.
Podle §58 odst. 1 věty první exekučního řádu lze exekuci provést jen způsoby uvedenými
v tomto zákoně.
Podle §59 odst. 1 písm. b) exekučního řádu lze exekuci ukládající zaplacení peněžité
částky provést přikázáním pohledávky.
Podle §65 exekučního řádu, nestanoví-li zákon jinak, použijí se na provádění exekuce
přikázáním pohledávky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky.
Podle §312 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky
povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v §299 lze nařídit
i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě,
že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat.
Podle odst. 2 téhož ustanovení výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného do výše
pohledávky oprávněného a jejího příslušenství, pro něž byl nařízen.
Podle §313 odst. 1 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému,
aby se svou pohledávkou jakkoliv nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže,
aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému
jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal. Podle §313 odst. 2
téhož zákona soud doručí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému
a dlužníkovi povinného. Dlužníkovi povinného je doručí do vlastních rukou. Povinnému nesmí
být doručeno dříve než dlužníku povinného.
Podle §313 odst. 3 o. s. ř. ztrácí povinný právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo
dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle §314 o. s. ř., jakmile nabude usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právní moci,
vyrozumí o tom soud oprávněného a dlužníka povinného; dlužníku povinného soud doručí
vyrozumění do vlastních rukou.
Podle §314 odst. 1 o. s. ř. se výkon rozhodnutí provede tak, že dlužník povinného
po právní moci usnesení o nařízení výkonu vyplatí oprávněnému pohledávku v rozsahu, v jakém
byla nařízením výkonu postižena. Podle odst. 2 téhož ustanovení dlužník povinného vyplatí
pohledávku, jestliže je již splatná, oprávněnému v den, který následuje po doručení vyrozumění
podle §314; není-li pohledávka povinného v tento den dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému,
jakmile se stane splatnou. Podle §314a odst. 3 o. s. ř. výplatou oprávněnému se zprostí dlužník
povinného v rozsahu poskytnutého plnění své povinnost vůči povinnému.
Podle §315 odst. 1 o. s. ř., nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku
podle §314a odst. 2, popřípadě podle §314b odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku
povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný,
jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení
podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít
na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě
také nemůže započíst svou pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.
Podle §315 odst. 2 o. s. ř., neuplatní-li oprávněný včas u soudu, popřípadě u jiného
orgánu pohledávku povinného vůči dlužníkovi povinného nebo neoznámí-li povinnému,
že ji uplatňuje, odpovídá povinnému za škodu, která by mu tím případně vznikla.
V literatuře se k uvedenému ustanovení uvádí, že výkonem rozhodnutí přikázáním jiné
peněžité pohledávky lze postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníku
(dlužník povinného), jejímž předmětem je peněžité plnění v jakékoliv měně. Musí jít současně
o pohledávku, která na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti (např. z důvodu
odpovědnosti za škodu nebo z bezdůvodného obohacení) již vznikla, popř. vznikla jako právní
vztah alespoň do svého základu (tzv. právního důvodu), jestliže v rámci téhož základu budou
dílčí nároky (pohledávky) v budoucnu teprve vznikat. Postižená pohledávka nemusí být v době
nařízení výkonu rozhodnutí ještě splatnou; postačí, jestliže se stane splatnou v budoucnu.
Postižena může být jen pohledávka, kterou má povinný proti třetím osobám, a nikoliv také
pohledávka, kterou by měl povinný proti oprávněnému.
Ve smyslu §312 o. s. ř. jiná peněžitá pohledávka se může opírat o soukromoprávní vztahy
(o vztahy občanskoprávní, rodinné, pracovní nebo obchodní), může vyplývat ze vztahů
veřejnoprávních (daňových, nemocenského pojištění, sociálního zabezpečení a dalších), může mít
původ v hmotném právu nebo v právu procesním (např. nárok na náhradu nákladů řízení), může
jít o pohledávku vymahatelnou (pohledávku, v jejíž prospěch byl vydán exekuční titul),
o pohledávku, o níž bylo před příslušným orgánem zahájeno řízení, nebo i o pohledávku
mezi povinným a jeho dlužníkem spornou, promlčenou, apod. Vždy se musí jednat o pohledávku
existentní (alespoň co do právního důvodu, je-li jisté, že na jeho základě budou v budoucnu
vznikat dílčí pohledávky), a nikoliv jen o pouhou naději, že snad pohledávka v budoucnu vznikne
(tzv. expaktance).
Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky musí
obsahovat kromě obecných náležitostí rovněž označení dlužníka povinného a individualizaci
pohledávky povinného, která má být oprávněnému přikázána. Pohledávka povinného
je individualizována také údajem o jeho dlužníku a řádné doručení usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí poddlužníku je předpokladem pro postižení přikázané pohledávky, pro vznik
tzv. úkojného práva. Dlužník povinného proto musí být v návrhu řádně označen. Pohledávka
musí být individualizována uvedením toho, na jakém právním důvodu je založena. Nejde
o právní kvalifikaci, ale o vylíčení skutkových okolností, které ji charakterizují, např. pohledávka
z nájemní smlouvy. Smyslem označení pohledávky v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je,
aby dlužník povinného bez pochybností věděl, jaká pohledávka jeho věřitele (povinného)
je postihována a jakou pohledávku bude tedy povinen při provedení výkonu rozhodnutí vyplatit
oprávněnému. Okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, soud
při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá; vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného. Tím,
zda povinný má skutečně označenou pohledávku za svým dlužníkem, se soud při rozhodování
o nařízení výkonu rozhodnutí nezabývá. Vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného
obsaženého v návrhu.
V usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí musí být obsažen zákaz adresovaný
poddlužníku, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, vyplatil pohledávku až do výše
vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, včetně přiznaných nákladů řízení povinnému,
provedl na ní započtení nebo s ní jinak nakládal (§313 odst. 1 věta druhá o. s. ř.) - arrestatorium.
Jde o nezbytnou součást usnesení, neboť kdyby v něm nebylo obsaženo, nevznikne tzv. úkojné
právo vůči poddlužníku. Uvedený zákaz je pro poddlužníka účinným dnem doručení usnesení
o nařízení výkonu rozhodnutí. Od tohoto dne nemá jakákoliv dispozice poddlužníka
s přikázanou pohledávkou vůči oprávněnému žádné právní následky. V usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí soud dále zakáže povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoliv nakládal
(§313 odst. 1 věta první o. s. ř.) - inhibitorium.
Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky náleží dlužníku
povinného. Je proto pouze na něm, aby posoudil, zda podle jemu doručeného usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí může být výkon rozhodnutí také proveden. Soud není povinen ani oprávněn
do uvedeného posouzení poddlužníka jakkoliv zasahovat. Dospěje-li dlužník povinného k závěru,
že podle doručeného usnesení nemůže být výkon rozhodnutí proveden, například proto,
že ve skutečnosti proti němu povinný nemá přikázanou pohledávku, že pohledávka povinného
byla již dříve splněna nebo jinak zanikla, že usnesení soudu neobsahuje arrestatorium,
že v usnesení soudu nebyl uveden dlužník povinného nebo jeho označení bylo nesrozumitelné
nebo neurčité, není povinen to oznamovat soudu nebo mu vracet doručené usnesení. Uvedený
závěr má dlužník povinného oznámit oprávněnému, sdělit mu důvody, proč jím navržený
a podle jeho návrhu nařízený výkon rozhodnutí nemůže být proveden, a tímto způsobem
se pokusit o zabránění zbytečnému podání poddlužnické žaloby podle §315 o. s. ř.
Provedení výkonu rozhodnutí je nepřípustné například tehdy, kdy ve skutečnosti povinný
neměl vůči poddlužníku přikázanou pohledávku, kdyby věřitelem pohledávky byl někdo jiný
než povinný, kdyby usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebylo řádně doručeno poddlužníku
atd.
Přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného vzniká oprávněnému k pohledávce
povinného za jeho dlužníkem tzv. úkojné právo vůči tomuto dlužníku (poddlužníku). Toto právo
má svůj základ toliko v procesním právu a poskytuje oprávněnému toliko formálně právní aktivní
legitimaci vůči dlužníku povinného. Nic nemění na tom, že povinný je nadále věřitelem svého
dlužníka (poddlužníka). Dává však oprávněnému legitimaci, aby se vlastním jménem domáhal
po poddlužníku vyplacení přikázané pohledávky, čímž zasahuje do právního vztahu
mezi povinným a jeho dlužníkem, neboť povinný nesmí sám požadovat po poddlužníku splnění
přikázané pohledávky, a poddlužníku poskytuje právo zprostit se své povinnosti vůči povinnému
tím, že plnění vyplatí oprávněnému. Pohledávka povinného vůči jeho dlužníku zanikne až tehdy,
kdy poddlužník zaplatí oprávněnému. Právo na zaplacení přikázané pohledávky uplatňuje
oprávněný u soudu, jde-li o takovou pohledávku, která (uvažováno ve vztahu mezi povinným
a jeho dlužníkem) vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů,
ledaže ji podle zákona mají projednat a rozhodnout jiné orgány (§7 odst. 1 o. s. ř.). Vyplývá-li
pohledávka z jiných právních vztahů, musí oprávněný své úkojné právo uplatnit u správního
úřadu nebo jiného orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Exekuční příkaz vydaný kárně obviněným dne 20. 8. 2010, č. j. 023 Ex 470/10 - 21,
označuje jako oprávněného Petra Babicu a jako povinnou společnost LESÁK - ZEMAN s. r. o.
Exekuce byla nařízena přikázáním jiných peněžitých pohledávek s tím, že je tímto příkazem
postižena pohledávka povinného do výše pohledávky oprávněného a její příslušenství. Ačkoliv
je v bodu I. exekučního příkazu uvedeno, že je vydáván podle §312 - §319 o. s. ř. není
v něm nijak označena pohledávka, kterou měl mít povinný za svým dlužníkem, a není
v něm identifikován ani dlužník povinného.
V bodu III. exekučního příkazu je uvedeno: „zakazuji svěřeneckému správci, a to: Mgr. R. B.,
notáři v Brně, se sídlem Kobližná 47/19, 602 00 Brno, aby od okamžiku doručení tohoto Exekučního příkazu,
dlužníku povinného jeho pohledávku z titulu svěřenecké smlouvy o správě peněžních prostředků a listin za účelem
jejich vydání další osobě, kterou je p. S. L., r. č.: X, trvale bytem J. 74, B., vyplatil, provedl na ni započtení nebo
s ní jinak nakládal“.
Z výše uvedeného bodu III. exekučního příkazu se nabízí závěr, že dlužníkem povinného
je notář, avšak ten žádný vztah k povinné společnosti nemá a je prakticky vyloučeno, aby byl
poddlužníkem ve vztahu k oprávněnému P. B. Pan S. L. byl sice jednatelem povinné, ale výslovně
není jako dlužník povinné označen, byť jím zřejmě byl míněn, a jak již bylo výše uvedeno, není
ani označena pohledávka, kterou by měla povinná společnost za tímto bývalým jednatelem. Zcela
matoucí jsou ustanovení bodu V. a VI., kde se hovoří o plátci povinného, kterým však rozhodně
nemůže být notář Mgr. R. B. Tento notář není plátcem povinné společnosti, neboť neexistuje
žádný právní vztah (ani jiný), který by takový závěr odůvodňoval.
Hájí-li se kárně obviněný tím, že vycházel z vyjádření Z. Z. ze dne 16. 8. 2010, v němž
tento jednatel společnosti „umožňuje“, aby prostředky v částce 7 000 000 Kč byly použity na
úhradu škody, je s podivem, že pan Z. Z. vůbec v exekučním příkazu nefiguruje. Je rovněž
zarážející, že uvedené vyjádření Z. Z. se „objevilo“ až v říjnu 2011, ačkoliv je datováno dnem 16.
8. 2010, nehledě již ani na právní relevanci takového vyjádření, které je v rozporu se svěřenskou
smlouvou, podle jejíhož článku III. odst. 7 se Z. Z. vzdal dispozičního oprávnění k této částce,
svěřil ji notáři, a tato částka byla určena jako cena za obchodní podíl, který na Z. Z. převedl S. L.
Takovým postupem nevzniklo tzv. úkojné právo oprávněného, neboť pohledávka
ani dlužník povinného nebyly v exekučním příkazu označeni. I kdyby snad tímto exekučním
příkazem hodlal kárně obviněný považovat za dlužníka povinné pana S. L., kterému ovšem nebyl
exekuční příkaz doručen, pak se uspokojení pohledávky oprávněného musí ponechat na dlužníku
povinného, a pokud ten nesplní z jakýchkoliv důvodů závazek vůči oprávněnému, poskytuje se
oprávněnému prostor pro podání žaloby podle §315 o. ř. s., nikoliv však v rámci exekučního
řízení, ale v řízení podle části třetí o. s. ř. Rozhodně je vyloučeno, aby byly zablokovány peněžní
prostředky nacházející se na základě sepsané svěřenské smlouvy u notáře. Ten totiž nemůže být
za žádných okolností adresátem povinností vyplývajících z institutu přikázání jiné peněžité
pohledávky, neboť není ani plátce povinné společnosti ani její dlužník. Použití ustanovení §304
o. s. ř. nepřichází z povahy věci vůbec v úvahu. Postup v něm uvedený se použije na jiný typ
přikázání pohledávky, a to na přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jak ostatně plyne z
§303 a násl. o. s. ř.
Kárný senát tedy shrnuje, že neoznačí-li soudní exekutor v exekučním příkazu
na přikázání jiné peněžité pohledávky dlužníka povinného ani pohledávku, kterou má povinný
vůči svému dlužníku, a současně zablokuje finanční prostředky uložené u třetí osoby
(zde u notáře) na základě svěřenské smlouvy, poruší závažným způsobem §312 a násl. o. s. ř.
V bodu 2. kárného návrhu bylo soudnímu exekutorovi kladeno za vinu, že postupoval
v rozporu s §338i o. s. ř. tím, že ve dvou probíhajících exekucích ustanovil dne 16. 6. 2010
a 17. 3. 2010 správcem podniku pana M. K., přestože mu právo vykonávat činnost insolvenčního
správce zaniklo dne 31. 12. 2009 a jmenovaný správce k uvedeným datům nesplňoval podmínky
pro zapsání do seznamu insolvenčních správců a nebyl v seznamu insolvenčních správců zapsán.
Kárně obviněný se hájil tím, že pan M. K. je dosud zapsán v seznamu konkurzních
správců a stále aktivně vykonává činnost konkurzního správce; má bohaté zkušenosti se správou
podniku i řešením složitých situací. Poukazoval dále na vyjádření ze dne 15. 8. 2008, v němž M.
K. potvrdil, že je k výkonu funkce správce podniku způsobilý.
K obhajobě kárně obviněného nelze přihlédnout. Lze mu sice přisvědčit v tom, že pan M.
K. byl (a je) zapsán v seznamu správců konkurzní podstaty podle vyhlášky č. 476/1991 Sb.,
kterou se prováděla některá ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání (dále jen vyhláška č.
476/1991 Sb.), avšak tato vyhláška byla zrušena zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení. Dne 1. 1. 2008 nabyl účinnosti zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích,
který v přechodném ustanovení §40 odst. 1 uvádí, že fyzická osoba nebo veřejná obchodní
společnost, která je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona podle dosavadních právních předpisů
zapsaná v seznamu správců podle §1 vyhlášky č. 476/1991 Sb., se ke dni nabytí účinnosti tohoto
zákona pokládá za oprávněnou vykonávat činnost insolvenčního správce podle §3 odst. 1 písm.
a) a podle §3 odst. 2. Podle odst. 2 téhož ustanovení, oprávnění vykonávat činnost insolvenčního
správce podle odst. 1 po uplynutí dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona zaniká.
Z výše uvedeného plyne, že oprávnění vykonávat činnost správce zaniklo fyzickým
osobám zapsaným v seznamu správců podle §1 vyhlášky č. 476/1991 Sb. dne 31. 12. 2009,
ledaže by splnily podmínky uvedené v §6 zákona č. 312/2006 Sb. Podle §6 odst. 1 citovaného
zákona (povolení a zvláštní povolení fyzické osoby), na návrh vydá Ministerstvo spravedlnosti
(dále jen „ministerstvo“) povolení fyzické osobě, která a) má způsobilost k právním úkonům,
b) na vysoké škole v členském státě získala nebo jí bylo členským státem uznáno vysokoškolské
vzdělání magisterského studijního programu, c) složila zkoušku insolvenčního správce
nebo rozdílovou zkoušku insolvenčního správce, d) je bezúhonná, e) uhradila ministerstvu
správní poplatek k zápisu do seznamu ve výši 5000 Kč a f) uzavřela na svůj náklad smlouvu
o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce
insolvenčního správce podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení nebo z činnosti
zaměstnanců insolvenčního správce při výkonu funkce správce po celou dobu trvání této funkce
(dále jen „smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu“). Právo vykonávat činnost insolvenčního
správce vzniká teprve dnem nabytí právní moci povolení vykonávat činnost insolvenčního
správce (§3 odst. 1 písm. a) zákona č. 312/2006 Sb.).
Tyto podmínky pan M. K. nesplňoval a i z výpisu seznamu insolvenčních správců je
zřejmé, že právo vykonávat činnost zaniklo dne 31. 12. 2009. Ustanovení §338i odst. 1 věty
druhé o. s. ř. nelze vykládat tak, jak to činí kárně obviněný. Jakkoliv kárný senát nehodlá
zpochybňovat odborné kvality pana M. K., je zřejmé, že podmínky pro zapsání do seznamu
insolvenčních správců nesplňoval již z toho důvodu, že nesložil zkoušku insolvenčního správce
nebo rozdílovou zkoušku insolvenčního správce. Ostatně svých povinností v tomto směru si byl
pan M. K. vědom, jak vyplývá z jeho sdělení ze dne 15. 8. 2008, tedy z doby, kdy ještě činnost
správce vykonávat mohl. Ve sdělení uvádí, že „v souvislosti s připravovanou novou právní úpravou, ve
které budou nově zapsáni insolvenční správci, učiním nezbytné kroky k příslušnému zápisu mé osoby“. Uvedené
sdělení ze dne 15. 8. 2008, tedy z doby přechodného období podle §40 zákona č. 312/2006 Sb.,
nic nevypovídá o situaci nastalé od 1. 1. 2010, kdy správci právo na výkon činnosti zaniklo, a jeho
ustanovení kárně obviněným dne 16. 6. 2010 a 17. 3. 2010 ve shora uvedených exekučních
věcech je porušením §338i o. s. ř.
Kárný senát shrnuje, že ustanoví-li soudní exekutor v nařízené exekuci prodejem
podniku povinného správcem podniku osobu, které oprávnění k takové činnosti zaniklo
a která nesplňovala podmínky pro zápis do seznamu insolvenčních správců, poruší závažným
způsobem ustanovení §338i o. s. ř.
Z výše uvedeného plyne, že kárný senát oba ve výroku rozhodnutí uvedené skutky
považoval za závažná porušení povinností soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti.
Soudní exekutor sice vykonává exekuční činnost nezávisle, nicméně jako nositel veřejné moci
je při jejím výkonu limitován, a to čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze
státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který
zákon stanoví. Způsob, kterým veřejnou moc realizuje, je upraven v exekučním řádu, občanském
soudním řádu a dalších předpisech, které je soudní exekutor povinen respektovat. Kárný senát
je přesvědčen o tom, že v obou skutcích soudní exekutor nesporná ustanovení zákona
interpretoval nepřijatelným způsobem, který nasvědčuje neznalosti rozhodné právní úpravy.
Kárně obviněnému lze přisvědčit potud, že právník Exekutorské komory (nikoliv kárná
komise tohoto orgánu) v jeho postupu pochybení neshledal. Jeho závěry uvedené ve vyjádření
ze dne 1. 11. 2010 však nemají oporu ve skutkovém stavu zjištěném kárným senátem v tomto
řízení.
Při úvaze o druhu a výši kárného opatření vycházel kárný senát ze skutečnosti, že soudní
exekutor nestojí před kárným senátem poprvé. Rozhodnutím kárného senátu ze dne 6. 12. 2010,
č. j. 14 Kse 2/2010 - 65, mu bylo uloženo pro kárné provinění kárné opatření ve formě
napomenutí. Dalším rozhodnutím kárného senátu ze dne 30. 5. 2011, č. j. 14 Kse 2/2011 - 70,
byla kárně obviněnému za kárná provinění uložena pokuta ve výši 25 000 Kč. Za této situace
neshledal kárný senát jinou možnost než uložit kárně obviněnému pokutu v již citelnější částce
100 000 Kč. Výše pokuty zohledňuje podle názoru kárného senátu všechny okolnosti případu,
zejména pak způsob provedení ve výroku rozhodnutí uvedených skutků.
Uložená pokuta je splatná do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně kárného senátu