ECLI:CZ:NSS:2011:14.KSE.6.2010:181
sp. zn. 14 Kse 6/2010 - 181
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Turkové a členů JUDr. Zdeňka Novotného, Mgr. Ing. Josefa Cingroše,
Mgr. Stanislava Moláka, JUDr. Jany Nowakové – Těmínové a Mgr. Petra Škvaina, o návrzích
ministra spravedlnosti ze dne 2. 11. 2010, č. j. 515/2010- OJ-SO/3, a ze dne 26. 11. 2010,
č. j. 774/2010-OJ-SO/3, na zahájení kárného řízení proti JUDr. T. V., soudnímu exekutorovi
Exekutorského úřadu Přerov, zast. Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Horní
náměstí 365/7, Olomouc, při ústním jednání konaném dne 14. 2. 2011,
takto:
JUDr. T. V.
na. X
soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov,
se sídlem Komenského 38, Přerov,
j e v i n e n , že
I) jako soudní exekutor v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 103 Ex 03063/09
a sp. zn. 103 Ex 29751/10
? v rozporu s ustanovením §320 o. s. ř. vydal dne 16. 1. 20 10 exekuční příkaz
č. j. 103 Ex 03063/09-17, jímž postihl jiná majetková práva, a to peněžní prostředky
na účtu manželky povinného, které mají patřit do společného jmění manželů,
v něm označil a jednal jako s účastníkem řízení a poddlužníkem peněžní ústav (mBank),
ač tento nebyl účastníkem řízení,
? v rozporu s ustanovením §320 o. s. ř. vydal dne 8. 10. 2010 exekuční přík az
č. j. 103 Ex 29751/10-23, jimž postihl jiná majetková práva, a to peněžní prostředky
na účtu manžela povinné, které mají patřit do společného jmění manželů, v něm označil
a jednal jako s účastníkem řízení a poddlužníkem peněžní ústav (Modrá pyramida
stavební spořitelna, a. s.), ač tento nebyl účastníkem řízení,
t e d y
závažně porušil při výkonu exekuční činnosti povinnost stanovenou právním předpisem,
t í m s p á c h a l
kárné provinění podle §116 odst. 2 písm. a) exekučního řádu.
Podle §116 odst. 3 písm. a) exekučního řádu se mu u k l á d á
kárné opatření
ve formě n a p o m e n u t í .
II) Podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů , se kárně
obviněný
z p r o š ť u j e
1) návrhu ministra spravedlnosti ČR na zahájení kárného řízení ze dne 2. 11. 2010,
č. j. 515/2010-OJ-SO/3 pro skutky, kterými mu bylo kladeno za vinu, že
? jako soudní exekutor v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 103 Ex 03063/09
v rozporu s ustanovením §36 odst. 2 a §42 odst . 1 exekučního řádu přibral usnesením
ze dne 16. 1. 2010 č. j. 103 Ex 03063/09- 18 manželku povinného za účastníka řízení
a exekuci realizoval postižením majetku ve společném jmění manželů, když vymáhaný
závazek přiznaný platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2007,
č. j. 63 Ro 1151/2007 – 5, vznikl před uzavřením manželství povinného, tedy před dnem
21. 6. 2008,
? v rozporu s ustanovením §88 odst. 2 písm. f) exekučního řádu vydal dne 1. 3. 2010
exekuční příkaz č. j. 103 Ex 03063/09- 23 k úhradě nákladů exekuce, kde pouze formálně
vyčíslil náklady exekuce a náklady oprávněného bez řádného odůvodnění.
2) návrhu ministra spravedlnosti ČR na zahájení kárného řízení ze dne 26. 11. 2010,
č. j. 774/2010-OJ-SO/3 pro skutek, kterým mu bylo kladeno za vinu, že
? jako soudní exekutor v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 103 Ex 29751/10
v rozporu s ustanovením §36 odst. 2 a §42 odst. 1 exeku čního řádu přibral usnesením
ze dne 8. 10. 2010 č. j. 103 Ex 29751/10- 24 manžela povinné za účastníka řízení
a exekuci realizoval postižením majetku ve společném jmění manželů, když vymáhaný
závazek přiznaný rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast
Praha ze dne 22. 11. 2005, č. j. 030452/2005- 631/Mel/G-7, vznikl před uzavřením
manželství povinné, tedy před dnem 11. 7. 2009,
protože tyto skutky nejsou kárným proviněním.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
Ministr spravedlnosti podal dva návrhy na zahájení kárného řízení proti JUDr. T. V.,
soudnímu exekutorovi, pro kárná provinění spočívající ve skutcích, kterých se měl kárně
obviněný dopustit ve výroku rozhodnutí popsaným způsobem. U Nejvyššího správního soudu
jako soudu kárného byly návrhy ministra spravedlnosti vedeny pod sp. zn. 14 Kse 6/2010
a sp. zn. 14 Kse 7/2010. Usnesením ze dne 24. 1. 2011, č. j. 14 Kse 6/2010 – 117, byly
oba návrhy na zahájení kárného řízení spojeny podle §23 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní
řád (dále jen „trestní řád“), za použití §25 zákona č. 7/2002 Sb. ke společnému projednání
a rozhodnutí s tím, že společné řízení bude vedeno pod sp. zn. 14 Kse 6/2010.
Kárný soud především zjistil, že oba návrhy byly z hlediska subjektivní a objektivní lhůty
podány včas a účinně, neboť byly podány osobou k tomu oprávněnou do šesti měsíců poté, kdy
se navrhovatel dozvěděl o kárném provinění (ve věci sp. zn. 14 Kse 6/2010 dne 21. 5. 2010,
ve věci sp. zn. 14 Kse 7/2010 dne 18. 10. 2010 – stížnosti manželů povinných) a nejpozději do tří
let poté, kdy mělo ke spáchání kárných provinění dojít (1 6. 1. 2010, 1. 3. 2010, 8. 10. 2010).
Návrh na zahájení kárného řízení ve věci sp. zn. 14 Kse 6/2010 došel Nejvyššímu správnímu
soudu dne 5. 11. 2010, ve věci sp. zn. 14 Kse 7/2010 dne 30. 11. 2010.
1. Exekuční řízení ve věci sp. zn. 103 Ex 3063/09 Exekutorského úřadu Přerov
(sp. zn. 14 Kse 6/2010).
Usnesením Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 3. 2. 2009,
č. j. 19 Nc 265/2009 – 5, nařídil soud ve věci oprávněného Raiffeisenbank, a. s., se sídlem
v Praze, proti povinnému O. D., exekuci na majetek povinného podle platebního rozkazu
Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 23. 3. 2007, č. j. 63 Ro 1151/2007 – 5, k uspokojení
pohledávky oprávněného ve výši 4 750,82 Kč s úrokem z prodlení, pro náklady předcházejícího
řízení ve výši 22 266 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny.
Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. T . V. Povinný byl upozorněn na to, že
po doručení tohoto usnesení nesmí nakládat se svým majetkem a majetkem patřícím do
společného jmění manželů. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 5. 2009. Podle výpisu
z Centrální evidence obyvatel ze dne 13. 2. 2009 byl povinný O . D. ženatý od 21. 6. 2008. Dne 9.
3. 2009 byl vydán exekuční příkaz n a prodej movitých věcí, dne 15. 4. 2009 byl vydán exekuční
příkaz na přikázání pohledávky z účtu povinného u ČSOB, dne 22. 4. 2009 byl vydán exekuční
příkaz na srážky ze mzdy povinného.
Usnesením soudního exekutora ze dne 16. 1. 2010, č. j. 103 Ex 0306 3/09 – 18, byla
ke dni vydání rozhodnutí přibrána jako účastnice řízení manželka povinného L. D. V odůvodnění
usnesení je uvedeno, že podle exekučního řádu lze vést exekuci proti povinnému rovněž na
majetek spadající do společného jmění manželů, a to i tehdy, jde -li o vymáhání závazku, který
vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Dne 16. 1. 2010 vydal soudní exekutor exekuční příkaz č. j. 103 Ex 03063/09 – 17,
jímž rozhodl o provedení exekuce postižením jiných majetkových p ráv podle §49 odst. 1
písm. d) a §52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutore ch a exekuční činnosti,
v jeho znění ke dni spáchání v šech vymezených skutků (dále též „exekuční řád“), za použití §320
zákona č. 99/1963 Sb ., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“).
Za jiné majetkové právo považoval právo povinného na finanční prostředky vyplacené z účtu,
který byl u peněžního ústavu veden na jméno manželky povinného L. D. V exekučním příkaze je
mimo jiné uvedeno, že se peněžnímu ústavu přikazuje, aby z tohoto účtu nevyplácel peněžní
prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal, dále se mu přikazuje, aby
uvedený účet manželky povinného blokoval i pro předběžné náklady exekuce. Soudní exekutor
vyzval peněžní ústav k tomu, aby se zřetelem k právní moci usnesení o nařízení exekuce provedl
exekuci odepsáním pohledávky a jejího příslušenství z účtu manželky povinného. Exekuční
příkaz dále obsahuje upozornění, že v případě nesplnění povinností vyplývajících z vydaného
exekučního příkazu může být uložena pokuta až do výše 50 000 Kč.
Dne 1. 3. 2010 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce
pod č. j. 103 Ex 03063/09 – 23, v němž uložil povinnému uhradit náklady exekuce vzniklé
v tomto řízení s tím, že dlužná pohledávka sestává z jistiny ve výši 4 750,82 Kč, z nákladů
nalézacího řízení ve výši 22 266,70 Kč, 26,35 % úroku z částky 4 750,82 Kč, nákladů exekuce
ve výši 18 762 Kč včetně DPH, z čehož náklady oprávněného činí 4 320 Kč. Ve výroku
je dále uvedeno „částku neplaťte, byla již uhrazena“. Odůvodnění příkazu obsahuje pouze citaci
příslušných ustanovení exekučního řádu, vyhlášky č. 330/2001 Sb. a vyhlášky č. 418/2001 Sb.
Příkaz k úhradě nákladů exekuce obsahuje poučení o možnosti podat námitky.
Dne 20. 5. 2010 podala manželka povin ného L. D. stížnost Ministerstvu spravedlnosti,
v níž namítala, že přestože závazek vznikl výlučně jejímu manželovi před uzavřením manželství,
byla přibrána do řízení jako účastnice a následně exekuční příkaz postihl její účet u peněžního
ústavu, na nejž jí je poukazována zaměstnavatelem mzda. Poté došlo k exekuci prodejem
movitých věcí, při níž byly sepsány i věci, které lze považovat za běžné vybavení domácnosti a
věci nutné k zajištění potřeb nezletilé dcery. Pod psychickým nátlakem „ztratila nervy“ a
souhlasila s tím, že dluh za manžela uhradí. Vý še uvedené pro ni znamenalo, že musela požádat
svého zaměstnavatele o půjčku ve výši 42 585 Kč, a dluh včetně nákladů za manžela zaplatila.
Současně poukázala na to, že od 10. 5. 2010 je pravomocný rozsudek o rozvodu manželství.
Konstatovala, že vrácení peněz s ohledem na výši jejího jediného příjmu znamená nemalou zátěž
a žádala o zajištění nápravy.
2. Exekuční řízení ve věci sp. zn. 103 Ex 29751/10 Exekutorského úřadu Přerov
(sp. zn. 14 Kse 7/2010).
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 2010, č. j. 49 Exe 1142/2010 – 31,
nařídil soud ve věci oprávněného EOS KSI Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze,
proti povinné M. S., exekuci podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Českého
telekomunikačního úřadu ze dne 22. 11. 2005, č. j. 030452/20 05 – 631/Mel/G-7, k vymožení
pohledávky oprávněného ve výši 34 063 Kč s úrokem z prodlení, a dále pro náklady oprávněného
v exekučním řízení a náklady exekuce. Provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora
JUDr. T. V. Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto.
Povinná rovněž podala návrh na zastavení exekuce a na zrušení exekučního příkazu. Návrh byl
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2011, č. j. 49 Exe 1142/2010 – 52,
zamítnut. Usnesení o nařízení exekuce nenabylo dosud právní moci.
Podle výpisu z technologického centra Ministerstva vnitra ze dne 6. 8. 2010 byla povinná
M. S. vdaná od 11. 7. 2009. Dne 20. 9. 2010 byl vydán exekuční příkaz na prodej movitých věcí,
dne 24. 9. 2010 byl vydán exekuční p říkaz na prodej nemovitosti, dne 24. 9. 2010 byl vydán
exekuční příkaz na exekuci na zřízení exekutorského zástavního práva, a dne 6. 10. 2010 byl
vydán exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu povinné.
Usnesením soudního exekutora ze dne 8. 10. 20 10, č. j. 103 Ex 29751/10- 24, byl přibrán
za účastníka řízení manžel povinné R. S. V odůvodnění usnesení je uvedeno, že podle exekučního
řádu lze vést exekuci proti povinnému rovněž na majetek spadající do společného jmění manželů,
a to i tehdy, jde-li o vymáhání nároku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Dne 8. 10. 2010 vydal soudní exekutor příkaz č. j. 103 Ex 29751 – 34, jímž rozhodl
o provedení exekuce postižením jiných majetkových práv podle §49 odst. 1 písm. a) a §52
odst. 1, 2 exekučního řádu za použití §320 o. s. ř. Za jiné majetkové právo považoval právo
povinného na finanční prostředky vyplacené z účtu, který je veden u peněžního ústavu na jméno
manžela povinné R. S. Soudní exekutor přikázal peněžnímu ústavu, aby nevyplácel z účtu
manžela povinné peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení ani jinak s nimi nenakládal, a
dále, aby blokoval uvedený účet i pro předběžné náklady exekuce. Dále peněžnímu ústavu
stanovil povinnost provést exekuci odepsáním vymáhané pohledávky a jejího příslušenství z účtu
manžela povinné okamžitě poté, kdy mu bude doručeno vyrozumění o tom, že usnesení o
nařízení exekuce nabylo právní moci. Exekuční příkaz dále obsahuje upozornění, že v případě
nesplnění povinností vyplývajících z vydaného exekučního příkazu může být uložena pokuta až
do výše 50 000 Kč.
Dne 18. 10. 2010 podal manžel povinné Ministerstvu spravedlnosti „podnět k šetření
možného trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a možného trestného činu
vydírání a neoprávněného obohacení“. V něm uvedl, že proti usnesení o nařízení exekuce podala
jeho manželka odvolání, a tudíž je podle jeho názoru exekuce neoprávněná a neplatná.
Navíc, pokud by takový závazek vznikl, pak vznikl v letech 2003 – 2004, což bylo
před uzavřením manželství.
II.
Vyjádření kárně obviněného
Kárně obviněný především namítal, že kárné řízení proti exekutorovi nemůže sloužit
k soudnímu přezkumu rozhodnutí exekutora, neboť k takovému účelu slouží právní prostředky
jiné, a že ani případná nesprávnost některého nebo i všech jeho rozhodnutí nemůže zakládat
odpovědnost za kárné provinění.
Poukázal na to, že soudní exekutor má při výkonu samotné exekuční činnosti postavení
subjektu, který vykonává určitou pravomoc na základě př edpisů veřejného práva.
Je tedy nositelem delegované státní moci, a to moci soudní. Tuto činnost vyko nává
podle §2 exekučního řádu nezávisle, přičemž při výkonu exekuční činnosti je vázán jen Ústavou
České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu v řízení o výkonu
rozhodnutí a exekučním řízení. Vázanost judikaturou mimo instanční postup v konkrétním řízení
zákonem stanovena nesporně není.
Dovozoval, že rozhodovací činnost exekutora představuje výkon soudní moci a otázka
kárné odpovědnosti musí být posuzována z obdobných hledisek jako kárná odpovědnost soudců.
Podle jeho přesvědčení tedy samotné nesprávné rozhodnutí, resp. nesprávná aplikace práva ,
nemůže být bez dalšího kárným proviněním. Soudce ani exekutora nelze kárně postihovat
za nesprávný právní názor.
Kárně obviněný považoval za zcela nepřijatelné, aby kárné řízení sloužilo k věcnému
posuzování a usměrňování právních názorů exekutorů a aby bylo fórem, na němž by exekutoři
své právní názory měli obhajovat proti právním názorům jiným. Kárné řízení se nemůže stát
prostředkem sjednocování exekuční judikatury a Nejvyšší správní soud by takový stav neměl
připustit. Poznamenal, že ani Ministerstvo spravedlnosti není oprávněno k autoritativnímu
výkladu zákona.
Kárně obviněný dále uvedl, že i kdyby hypotetick y připustil nesprávnost rozhodnutí,
nelze dovozovat, že by šlo o natolik závažný exces, aby bylo možno učinit závěr o naplnění znaků
kárného provinění. Dovolával se toho, že neporušil žádné výslovné zákonné ustanovení,
a že jeho rozhodnutí byla založena na předběžných právních otázkách, které jsou i v rámci
diskuse odborné veřejnosti vesměs dlouhodobě sporné. V další části vyjádření rozebíral
jednotlivé skutkové podstaty, v nichž bylo spatřováno kárné provinění, a to z pohledu právní
úpravy a judikatury. Dovozoval, že svým jednáním nenaplnil znaky kárného provinění
a navrhoval, aby byl kárných návrhů ministra spravedlnosti pro všechny skutky v nich vymezené
zproštěn, neboť nejsou kárným proviněním.
V doplnění vyjádření poukázal na princip nezávislosti soudní moci, který byl v určitém
rozsahu přenesen rovněž na exekutory s tím, že nelze připustit, aby v kárném řízení
proti soudcům a exekutorům docházelo k odbornému posuzování jejich rozhodovací činnosti
z hlediska správnosti interpretace a aplikace práva. Na podporu svého tvrzení připojil příspěvek
prof. JUDr. Pavla Holländera, DrSc., obsažený ve sborníku konference „Výzvy slovenského súdnictva
a možnosti zlepšenia existujúceho stavu“. Dále připojil článek autorů J. Dvořáka a Z. Poledny,
publikovaný v Právních rozhledech 2002, č. 10, pod názvem „Exekuční postih pohledávek patřících
do SJM a výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu“ a ve prospěch
svého postupu odkazoval rovněž na podrobné argumenty obsažené v tomto článku.
III.
Vyjádření kárného žalobce
Kárný žalobce se ve svém vyjádření postavil na st anovisko, že postavení soudce
a soudního exekutora není shodné. Ve vztahu ke kárnému provinění se rozdíly v postavení
soudce a exekutora projevují i v ustanoveních exekučního řádu a zákona o soudech a soudcích
již v definici kárného provinění. Obdobně rozdílně je upraven státní dohled nad exekuční
činností, kdy Ministerstvo spravedlnosti při výkonu státního dohledu prověřuje zákonnost
postupu soudního exekutora, dodržování kancelářského řádu a plynulost a délku exekučního
řízení. Naproti tomu ministerstvo sleduje a hodnotí postup vrchních, krajských a okresních soudů
v řízení a rozhodování pouze z hlediska dodržování zásad důstojnosti jednání a soudcovské etiky,
a zda v řízení nedochází ke zbytečným průtahům.
Kárný žalobce poukázal na to, že nucený výkon exekučních titulů představuje výrazný
zásah do práv dotčených osob, a proto je nutné klást vysoké nároky na zákonnost postupu
soudního exekutora. Dále uvedl, že výsledek kárného řízení nemá vliv na procesní postavení
účastníků řízení a nijak nemění jejich práva a povinnosti. Úspěšné uplatnění opravných
prostředků účastníkem řízení není uznáním viny soudního exekutora za kárné provinění
a nezakládá kárnou odpovědnost exekutora.
Podle názoru kárného žalobce exekutor vydáním exekučního příkazu nerealizuje na rozdíl
od soudce rozhodnutí opřené o právní názor. Exekuční příkaz je nástroj postižení majetku
povinného a jako takový má přesně stanovenou podobu i povinnosti, které stanoví,
včetně adresáta těchto povinností. Exekutor při vydání exekučního příkazu vybírá ze zákonných
způsobů vedení exekuce ve smyslu §58 exekučního řádu. Kárný žalobce po rozboru jednotlivých
skutkových podstat a judikatury k dané problematice dovodil, že se soudní exekutor dopustil
závažného a opětovného kárného provinění. Připojil usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 12 Co 914/2007.
Na vyjádření kárného žalobce reagoval kárně obviněný dalším podáním ze dne 9. 2. 2011,
v němž prakticky setrval na svém dosavadním stanovisku. Při jednání kárného senátu kárně
obviněný zopakoval svou dosavadní argumentaci a navrhoval, aby byl zproštěn všech skutků
uvedených v obou návrzích na zahájení kárného řízení. Kárný žalobce vyslovil přesvědčení,
že skutky, pro které byly návrhy na zahájení kárného řízení podány, byly prokázány
a jsou kárnými proviněními ve smyslu exekučního řádu. Navrhoval, aby kárně obviněnému byla
uložena pokuta ve výši podle uvážení senátu.
IV.
Námitka podjatosti
V průběhu kárného řízení vznesl kárný žalobce námitku podjatosti členů kárného senátu
Mgr. Ing. Josefa Cingroše a Mgr. Stanislava Moláka, jakožto přísedících z řad soudních
exekutorů. Důvodem pro postup kárného žalobce bylo chování kárně obviněného, který zaslal
dne 24. 1. 2011 elektronickou poštou dopis, jehož obsahem byla výzva k obraně společných
zájmů exekutorů a kterým se obracel na všechny členy Exekutorské komory s tím, že nesouhlasí
s postupem ministra spravedlnosti vůči jeho osobě v tomto kárném řízení a že postup ministra
spravedlnosti překračuje jeho oprávnění zasahovat do činnosti exekutorů. Kárný žalobce
v postupu kárně obviněného spatřoval „nepřípustné ovlivňování soudce hraničící se zasahováním
do nezávislosti soudu ve smyslu §335 zákona č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník)“. Domáhal
se proto určení, do jaké míry jsou tito členové kárného senátu ovlivněni výzvou kárně
obviněného.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 2. 2011, č. j. Nao 9/2011 – 148, rozhodl
tak, že členové kárného senátu Mgr. Ing. Josef Cingroš a Mgr. Stanislav Molák nejsou vyloučeni
z projednávání a rozhodnutí věci vedené ve společném řízení u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 14 Kse 6/2010.
V odůvodnění rozhodnutí je mimo jiné uvedeno, že „všichni členové kárného senátu
(viz shora bod [13]), tj. i přísedící, mají v době rozhodování konkrétního případu postavení nezávislých soudců.
Žalobce spatřuje důvod podjatosti jen a pouze v tom, že soudním exekutorům Mgr . Ing. Josefu Cingrošovi
a Mgr. Stanislavu Molákovi byl odeslán dopis, jehož obsahem je výzva žalovaného, aby se ostatní členové
tohoto profesního stavu ztotožnili s jeho názorem. Takovýto důvod podjatosti sám o sobě však nemůže obstát.
Vznesl-li účastník řízení námitku podjatosti podle §8 odst. 5 věty 4 s. ř. s., musí ji zdůvodnit a uvést konkrétní
skutečnosti, v nichž podjatost soudce, resp. přísedícího dovozuje. To plyne i z rozsudku zdejšího soudu
ze dne 9. 11. 2004, č. j. Nao 43/2004 – 319, (publ. pod č. 1137/2007 Sb. NSS) . Podle něho dovozuje-li
účastník podjatost soudce z jeho poměru k blíže určeným fyzickým osobám, aniž by však uvedl, v čem tento poměr
spočívá a jakým způsobem souvisí s projednávanou věcí a soudcem, který se na projednávání podílí, vznesená
námitka podjatosti není důvodná. To však žalobce v tomto případě neu činil.
Pokud by zdejší soud přistoupil na žalobcovo pojetí institutu nepodjatosti, mohlo by v hraničním případě
snadno dojít k situaci, na kterou upozorňují i členové kárné ho senátu, jejichž podjatosti je v projednávaném
případě namítána. Z projednání vě ci by totiž teoreticky museli být vyloučeni všichni, resp. ti, které by si účastník
řízení za účelem vyloučení “vybral”. Stačilo by jen, aby účastník řízení rozeslal jím vybraným soudcům svůj názor
na věc. Takový postup by snadno zabránil dovolávání se práv a spr avedlnosti a byl by v rozporu
s demokratickými základy státu. Soudci jsou podobným situacím vystavován i denně, neboť krom toho,
že se podílejí na výkonu státní moci, denně komunikují s okolním světem, sledují média, a jsou sa mi médii
i občany sledováni a z časté i ostře kritizováni. Jinými slovy vedou osobní život v každodenní realitě, nežijí
ve slonovinové věži. Proto mezi osobní kvality přísedícího zcela nepochybně patří také připravenost takovým vlivům
čelit, což ostatně prohlašují ve svém slibu p ři ujímání se jejich funkce (srov. §5zákona o řízení ve věcech soudců,
státních zástupců a soudních exekutorů). K témuž účelu ostatně slouží i procedura výběru přísedících kárného
senátu (viz §4b téhož zákona). Pouhý leták nebo zpráva, které soudce nebo přísedící obdrží, nemohou
jejich podjatost ohrozit.”
V.
Relevantní právní úprava
1.
Společné jmění manželů
Právní úpravu společného jmění manželů (před 1. 8. 1998 bezpodílové spoluvlastnictví
manželů) obsahuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „občanský zákoník“)
v §143 a následujících. Podle §143 odst. 1 občanského zákoníku společné jmění manželů tvoří
a) majetek, nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou
majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného
vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí
vydaných v rámci předpisu o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví
před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka,
b) závazky, které některému z manželů společně vznikly za trvání manželství s výjimkou závazků
týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru
přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle §145 odst. 3 občanského zákoníku závazky, které tvoří společné jmění manželů plní
oba manželé společně a nerozdílně.
Podle §262a, věty první o. s. ř. výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů
lze nařídit také tehdy, jde -li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Podle §36 odst. 1 exekučního řádu jsou účastníky exekučního řízení oprávněný a povinný.
Podle druhého odstavce téhož ustanovení jsou-li exekučním příkazem postiženy věci, práva
nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde
o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného.
Podle §42 odst. 1 věty první exekučního řádu (postižení majetku patřícího do společného
jmění manželů) exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů l ze provést také tehdy, jde-li
o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Podle §255 odst. 2 o. s. ř. jsou-li nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy majetkové hodnoty
nebo práva patřící do společného jmění manželů, je účastníke m řízení, pokud jde o tyto majetkové hodnoty,
i manžel povinného.
2.
Přikázání pohledávky
Exekuční řád uvádí taxativní výčet způsobu provedení exekuce při vymáhání povinnosti
ukládající zaplacení peněžité částky v §59 odst. 1, přičemž pod písmenem b) uvádí exekuci
přikázáním pohledávky. V §63 (exekuce postižením jiných maje tkových práv) dále vymezuje,
že exekuci postižením jiných majetkových práv lze provést také postižením podílu povinného
jako společníka nebo komanditisty ve společnosti nebo postižením členských práv a povinností
povinného jako člena v družstvu. V §65 stanoví přiměřené použití občanského soudního řádu
upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky.
Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky upravuje občanský soudní řád v části šesté,
hlavě III. Hlava III. obsahuje několik způsobů výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky.
V §303 a násl. o. s. ř. je upraveno přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, v §312
a násl. o. s. ř. přikázání jiných peněžitých pohledávek a v §320 a násl. o. s. ř. postižení
jiných majetkových práv.
Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze nařídit ohledně
pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu vedeného v jakékoliv měně
u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-li zákon jinak. V nařízení výkonu
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku,
kdy mu bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, z účtu povinného až do výše
vymáhané pohledávky a jejího příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, nevyplácel
na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal. O tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí
nabylo právní moci, soud vyrozumí oprávněného a peněžní ústav; peněžnímu ústavu vyrozumění
doručí do vlastních rukou. Výkon rozhodnutí se provede odepsáním vymáhané pohledávky
a jejího příslušenství z účtu a jejím vyplacením oprávněnému (srov. §303 – 311 o. s. ř.).
Postižení jiných majetkových práv je upraveno v §320 odst. 1 o. s. ř. tak, že výkon
rozhodnutí lze nařídit postižením jiného práva než mzdy, peněžité pohledávky nebo nároku
uvedeného v §299, jde -li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou
povinného a je převoditelné na jiného. Podle §320 odst. 2 o. s. ř. se na tento v ýkon rozhodnutí
použijí přiměřeně ustanovení §312 odst. 2, §313 – 316, není-li stanoveno jinak.
Podle §313 odst. 1 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému,
aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku,
kdy mu bude doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil,
provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal. Podle odst. 2 citovaného ustanovení soud doručí
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému a dlužníkovi povinného.
Dlužníkovi povinného je doručí do vlastních rukou. Povinnému nesmí být doručeno
dříve než dlužníkovi povinného. Podle §313 odst. 3 o. s. ř. ztrácí povinný právo na pohledávku
okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle §314 o. s. ř. jakmile nabude usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právní moci,
vyrozumí o tom soud oprávněného a dlužníka povinného; dlužníkovi povinného soud doručí
vyrozumění do vlastních rukou.
Podle §314a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí se provede tak, že dlužník povinného
po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyplatí oprávněnému pohledávku
v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu postižena.
3.
Příkaz k úhradě nákladů exekuce
Podle §88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor
v příkaze k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému . Podle §88 odst. 1 písm. f)
exekučního řádu příkaz k úhradě nákladů exekuce obsahuje stanovení povinnosti k náhradě nákladů,
včetně jejich vyčíslení a odůvodnění.
Podle §88 odst. 3 exekučního řádu může účastník řízení podat u exekutora proti příkazu
námitky do osmi dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí
je bez zbytečného odkladu soudu (§45), který o námitkách rozhodne do patnácti dnů. Případné vyjádření
k námitkám adresované soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal.
VI.
Judikatura soudů k dané problematice
1.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1690/2007, jímž by lo
odmítnuto dovolání povinného, byla přezkoumávána právní věc, v níž okresní soud nařídil
exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora. Odvolací soud
(krajský soud) uzavřel, že námitky, které povinný a jeho manželka vznesli (nemajetnost
a skutečnost, že vymáhaný závazek vznikl před uzavřením manželství) nejsou námitkami
rozhodujícími pro posouzení podmínek pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 exekučního řádu).
V dovolání povinný namítal, že majetek postižený exekucí není jeho majetkem, nýbrž výlučným
majetkem jeho manželky. Vymáhaná pohledávka vznikla za trván í jeho předchozího manželství
a bývalá manželka se také při vypořádání SJM dohodou zavázala k úhradě pohledávky.
Proto nemůže být povinný ve věci ani pasivně legitimován. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení
k této námitce vyslovil: „K námitce povinného, že odvolací soud při posuzování návrhu na nařízení exekuce
nezkoumal, zda vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství povinnéh o a jeho manželky R. S.
je třeba dodat, že je již výrazem ustálené soudní praxe, že vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění
podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neprokazuje
a soud vychází z návrhu na nařízení výkonu, z jiných tvrzení oprávněného, popřípad ě z toho, co jinak vyšlo
v řízení najevo. Obranu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se považuje za součást
společného jmění, např. proto, že vznikla povinnému před uzavřením manželství nebo po jeho rozvodu, nelze
uplatnit v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, nýbrž pouze způsobem uvedeným v ust. §267
o. s. ř., tj. tzv. excindanční žalobou, tedy žalobou na vyloučení věcí z exekuce, kterou projed ná a o níž rozhodne
soud v řízení podle třetí části občanského soudního řádu [...]
Z výše uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud, který námitku, že v ymáhaná pohledávka nevznikla
za trvání nynějšího manželství povinného, pokládal při nařízení exekuce za irelevantní, při právním posouzení
věci nepochybil.
Podobně neobstojí i námitka povinného, že není ve věci pasivně legitimován, neboť povinnost k uspokojení
vymáhané pohledávky přešla dohodou o vypořádání společného jmění manželů na jeho bývalou manžel ku; soud
totiž aktivní či pasivní legitimaci účastníků zkoumá jen na základě exekučního titulu, který v s ouzené věci
zavazuje povinného.“
V usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, jímž bylo dovolání povinného
zamítnuto, poukázal Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1054/2002.
Konstatoval, že tímto usnesením bylo řečeno, že „v řízení, jež rozhodnutí o nařízení výkonu předchází,
se soud nezabývá – kromě jiných skutečností – otázkou vzniku závazku, jehož vydobytí je požadováno. Vznik
pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné pro použití majetku tvořícího (zaniklé
a nevypořádané) společné jmění, se při nařízení výkonu rozhodnutí neproka zuje a soud vychází z návrhu
na nařízení výkonu, z jiných tvrzení oprávněné, popřípadě z toho, co jinak vyšlo v řízení najevo. Obra nu,
že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se podle ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř.
považuje za součást (zaniklého a nevypořádaného) společného jmění, například pro to, že vznikla povinné
před uzavřením manželství nebo po jeho rozvodu, nelze – oproti názoru dovolavatele – uplatnit v řízení,
které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, ani návrhem na zastavení již naří zeného výkonu rozhodnutí,
nýbrž toliko způsobem uvedeným v ustanovení §267 o. s. ř., tj. tzv. excindanční žalobou, kt erou projedná
a o níž rozhodne soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu. Výraz em úspěchu dovolatele
v takovém řízení by bylo rozhodnutí o vyloučení majetku z exekuce (te dy důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí
podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř.) .”
2.
Ze starší judikatury ohledně výkonu rozhodnutí přikázáním z účtu u peněžního ústavu
se poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 1965, sp. zn. 8 C o 558/65,
v němž byl vyjádřen názor, že „pro peněžitou pohledávku vůči povinnému nelze nařídit výkon rozhodnutí
srážkami ze mzdy jeho manželky. Právo na vyplacení mzdy není věcí a nemůže tedy tvořit část bezpodílového
spoluvlastnictví manželů.”
Ohledně výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu
formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/1999, závěr,
že „výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení §303 a násl. o. s. ř.
může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka z účtu není
způsobilým předmětem tohoto výkonu rozhodnutí, i kdyby na účet byly vloženy peněžní prostředky povinného,
případně peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů (povinného a majitele účtu).
Manžel majitele účtu není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z tohoto úč tu.”
Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení současně vyslovil, že „uvedený závěr
ovšem nelze vykládat tak, že by tyto peněžní prostředky vůbec nebylo možné postihn out cestou výkonu rozhodnutí.
V závislosti na tom, z jakého právního titulu byly na úč et uloženy, se oprávněný může domáhat vůči majiteli účtu
(jako poddlužníku) nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky povinného (§312
a násl. o. s. ř.), popřípadě postižením tzv. jiného majetkového práva povinného (§320 o. s. ř.); předmětem výkonu
rozhodnutí by tu byla pohledávka povinného nebo jeho jiné majetkové právo, na základě kterého má vůči majiteli
účtu právo na prostředky vložené na účet .”
Na uvedeném závěru setrval Nejvyšší soud i v rozhodnutích vyda ných po novele
občanského zákoníku provedené zákonem č. 91/1998 Sb. a po novele občanského soudního
řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. V usnesení ze dne 31. 7. 2003, č. j. 20 Cdo 1284/2002 ,
odkázal zcela na usnesení ze dne 14. 4. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1774/99. V usnesení
ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007, pod bodem 2. uvedl, že „pokud jde o pohledávky
z účtů, jejichž majitelem je manžel žalobkyně, ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. se neuplatní,
neboť předmětem takové exekuce je nárok manžela žalobkyn ě z pohledávky na účtu, jehož je majitelem,
a tento nárok do společného jmění manželů nepatří.”
V rozsudku ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001 , Nejvyšší soud dovodil
ve vztahu k daňové exeukci, že „daňovou exekuci, byl-li exekuční příkaz vydán na přikázání pohledávky
na peněžní prostředky daňového dlužníka na účet vedený u banky, lze provést jen u pohledávky z účtu,
jehož majitelem je povinný (daňový dlužník). Pohledávka z jiného účtu není způso bilým předmětem této exekuce,
i kdyby na účtu byly uloženy peněžní prostředky povinného (daňového dlužníka). Peněžní prostředky uložené
na účtu, jehož majitelem je osoba od daňového dlužníka odlišná, lze postihnout způsobem uvedeným
v §320 o. s. ř.”
Je skutečností, že od roku 1998, resp. od roku 2000, se vytváří jiný právní názor.
Ten vychází ze změny právní úpravy společného jmění manželů od 1. 8. 1998 provedené
zákonem č. 91/1998 Sb. a ze zm ěny občanského soudního řádu provedené zákonem
č. 30/2000 Sb. od 1. 1. 2001, konkrétně ze znění §262a a §255 od st. 2 o. s. ř. Vyjádřený právní
názor se snaží zvrátit dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu v této oblasti. Byl prezentován
v Právním rádci č. 6/2000 a v Právních rozhledech č. 10/2002. Cílem tohoto názoru je prokázat,
že nová právní úprava vytváří zákonn é předpoklady i pro exekuční postih pohledávek manžela
povinného.
Tento názor vyúsťuje v závěr, že manžel jako majitel účtu bude vždy odpovídat věřitelům
za závazky tvořící SJM, nikoliv peněžitými prostředky na tomto účtu, ale pohledávkou nabytou
jím za trvání manželství z titulu smlouvy o účtu. Pokud vznikn e závazek, jenž tvoří SJM
podle §145 odst. 3 občanského zákoníku za trvání manželství manželu majitele účtu,
jehož pohledávka z titulu smlouvy o účtu též SJM tvoří podle §143 odst. 1 písm. a) občanského
zákoníku, odpovídá věřiteli majitel účtu jako manžel dlužníka, jemuž takový závazek vznikl,
s tímto dlužníkem společně a nerozdílně.
Autoři této teorie nesouhlasí s názorem, že oprávněný se může domáhat vůči majiteli účtu
jako poddlužníkovi nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky
povinného podle §312 o. s. ř., popřípadě postižením tzv. jiného majetkového práva povinného
podle §320 o. s . ř. s tím, že předmětem výkonu rozhodnutí by tu byla pohledávka povinného
nebo jiné majetkové právo, na základě kterého má vůči majiteli účtu právo na prostředky vložené
na účet. Tvrdí, že zdroje a právní tituly nabytí peněžních prostředků vložených na účet
již nelze rozlišovat, protože na účtu již dochází k jejich smísení a peněžitým pln ění z pohledávek
poukázaných na účet byly tyto pohledávky transformovány na pohledávku vkladovou.
Podle názoru autorů lze exekučně postihnout jen pohledávku z účtu.
VII.
Postavení exekutora a jeho odpovědnost za kárné provinění
K postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako veřejného činitele (od 1. 1. 2010
jako úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) se vyjádřil
opakovaně Ústavní soud. V nálezu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. II ÚS 1331/07, uvedl, že soudní
exekutor „tento svůj status získal podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád), v platném znění. Ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že soudní exekutor
je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Podle ustanovení §4 exekučního řádu má exekutor
při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele. Z uvedeného vyplývá, že exekučním řádem přenesl stát
část výkonu své moci – specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje řízením nalézacím
až po řízení vykonávací, na soudní exekutory. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam
toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto osoby st átní moc.
Jinými slovy – vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonávat stát, je při výkonu svěřené
státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc
vykonává.”
V nálezu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 51/05 Ústavní soud uvedl, že soudní exekutor
je fyzickou osobou „splňující předpoklady uvedené v §9 - §15 exekučního řádu, která v exekučním řízení
jednak plní úkoly státu na ni přenesené, avšak zároveň při své činnosti vystupuj e v postavení podnikatele
podle obchodního zákoníku, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (a současně nese i odpovídající
podnikatelské riziko – viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 150/04, usnesení
sp. zn. III ÚS 118/05 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). [...] Platná právní úprava ve jménu zvýšení
efektivity přináší některá potenciální rizika, pokud jde o eventuální přehmaty ze strany soudního exekutora vůči
povinnému. Skutečnost, že exekutor je osobou markantně ekonomicky zainte resovanou na úspěšnosti výkonu
rozhodnutí, má na jedné straně zajišťovat již zmíněnou efektivitu exekuce, zároveň však stejná skutečnost může
vést k pochybnostem, zda konkrétní soudní exekutor bude za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka
spravedlivě, a to včetně plného uplatnění zásady proporcionality zásahu státní moci do práv občanů. Uvedená
pochybnost je přitom podložena reálnou zkušeností z praxe orgánů veřejn é moci, včetně obecných soudů
a Ústavního soudu i z praxe nevládních organizací. [...] Garanci, že nebude bez kontroly ponechána exekutorům
„volná ruka”, jak ve svém návrhu zmiňuje stěžovatelka, však musí představovat zejména důsledně uplatňovaná
odpovědnost exekutora za jeho excesivní přehmaty. Za zcela klíčový požadavek s ú stavněprávní relevancí
je třeba považovat fungování účinného státního dohledu nad e xekuční činností, vykonávaného Ministerstvem
spravedlnosti ve smyslu §7 a násl. exekučního řádu. V této souvislosti lze rovněž poukázat na změny exekučního
řádu, účinné od 1. 1. 2008 (zák onem č. 347/2007 Sb.), pokud jde o rozšíření kárné odpovědnosti exekutorů
i na porušení stavovských předpisů a prodloužení subjektivní i objektivní doby, v níž je možno kárné řízení
zahájit.”
Kárná odpovědnost soudního exekutora je exekučním řádem vym ezena velmi široce.
Podle §116 odst. 2 exekučního řádu je kárným postižením závažné nebo opětovné a) porušení
jeho povinností stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením komory,
nebo b) narušení důstojnosti exekutorského povolání jeho chováním.
Ve srovnání s vymezením kárné odpovědnosti soudního exekutora je kárné provinění
soudce definováno v §87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jako zaviněné
porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování a jednání, jímž soudce narušuje důstojnost
soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé
rozhodování soudů.
Kárné provinění státních zástupců je pak v §28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, definováno jako zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování
nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost zastupitelství nebo v odbornost
jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce.
Z tohoto vymezení kárné odpovědnosti plyne, že kárná odpovědnost exekutorů
je vymezena velmi přísně, neboť - je-li kárným proviněním závažné nebo opětovné porušení
povinnosti stanovené právním předpisem - předpokládá se, že předmětem kárného stíhání může
být i zákonnost postupu soudního exekutora. Tomu ostatně nasvědčuje právní úprava dohledu
nad činností exekutorů obsažená v §7 exekučního řádu.
K výše uvedenému lze uvést, že ne každé porušení povinností stanovených právním
předpisem anebo usnesením Exekutorské komory bude kárným proviněním. Stěžejní otázkou
je posouzení závažnosti porušení povinností, jejíž hodnocení závisí na všech okolnostech
konkrétního případu. Závažnost porušení povinnosti se proto určuje významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi,
za nichž byl čin spáchán, osobou kárně obviněného, mírou zavinění a jeho pohnutkou.
Bude třeba přihlížet i k tomu, že případná újma způsobená chybným postupem exekutora může
být v mnoha případech ireverzibilní, neboť náhrada škody formou uvedení v předešlý stav
(naturální restituce) je pro škody vzniklé v exekučním řízení podle §57 exekučního řádu
vyloučena, a lze se tedy domáhat jen finančního odškodnění.
Kárný senát souhlasí s názorem, že kárné řízení proti exekutorům se nemůže stát
prostředkem sjednocování exekuční judikatury a nemůže nahrazovat věcný soudní přezkum
rozhodnutí exekutorů, k němuž jsou příslušné soudy v jiném řízení, a to na základě systému
opravných prostředků, které upravuje jak exekuční řád, tak i občans ký soudní řád. Nemíní
rovněž soudní exekutory postihovat za jejich právní názory. Nicméně, je-li podán návrh
na zahájení kárného řízení soudního exekutora, je kárný soud povinen posoudit, zda skutky,
v nichž je kárné obvinění spatřováno, zakládají kárnou odpovědnost, či nikoliv. Kárný senát
je přesvědčen, že soudní exekutor by měl být kárně odpovědný za své excesivní přehmaty,
pod něž lze jistě podřadit porušení zřejmého a nesporného ustanovení zákona, případně
jeho interpretaci naprosto extremním a nepřijatelným způsobem.
VIII.
K závaznosti judikatury
Jakkoliv se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního práva,
současná literatura většinou připouští, že soudní rozhodnutí, a to zejména tzv. konstantní
judikatura vyšších soudů, která zpravidla bývá, ať už oficiálně nebo neoficiálně publikována,
působí jakoby byla pramenem práva. Někdy se v tomto smys lu hovoří o soudcovském právu
v zemích psaného práva a někdy se tomuto působení říká dotváření práva. Uvedený názor
má nepochybně své důvody. Především se vychází ze skutečnosti, že celý vnitrostátní právní řád
je založen na principu vnějšího souladu a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí
být nazírána jako dominující hledisko při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný
takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolov aně,
a to z hlediska materiálního i formálního. Dále se vychází z toh o, že z platné právní úpravy
je zřejmé, že úkolem nejvyšších soudů je zajistit jednotu a zákonn ost rozhodování (§14 zákona
č. 6/2006 Sb., §12 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ). Nerespektování
judikatury vrcholných soudních orgánů by proto vedlo k popření jejich sjednocující funkce,
což by mimo jiné znamenalo nejen porušení zásad spravedlivého procesu, ale i principů
demokratického právního státu, zejména principu předvídatelnosti soudního rozhodování
a principu právní jistoty účastníků řízení.
Z výše uvedeného nelze dovodit jiný závěr než ten, že jud ikatura nejvyšších soudů
je pro soudy nižších stupňů závazná, a to nikoliv pouze v rovině kasační, ale i v rovině
precedenční.
Shora uvedené závěry pak nutně musí platit i pro soudn í exekutory, a to tím spíše,
že podle §2 exekučního řádu vykonává exekutor exekuční činnost nezávisle, ale současně
je při výkonu exekuční činnosti vázán Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy
a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení. Zákon
neomezuje vázanost exekutorů rozhodnutími soudu pouze na rovinu kasační. Znění citovaného
ustanovení, podle něhož jsou exekutoři vázáni i rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu
rozhodnutí, naopak nasvědčuje vázanosti těmito rozhodnutími i v rovině precedenční. Není
totiž důvodu pro to, aby soudní exekutoři, na něž stát přenesl zákonem výkon soudní moci
při výkonu této činnosti, byli - na rozdíl od soudců - absolutně nezávislí, resp. vázáni
pouze Ústavou, zákony a právními předpisy, zatímco soudy, které rozhodují o opravných
prostředcích uplatněných účastníky řízení proti jejich postupu, by judikaturou vyšších soudů
vázány byly.
Kárný senát dovozuje, že ustanovení §2 exekučního řádu stanoví pro soudní exekutory
povinnost respektovat rozhodnutí soudů vydaná v řízení o výkon rozhodnutí a exekučním řízení
nejen v rámci instanční (kasační) závaznosti, ale i v rovině závaznosti precedenční.
Jinou otázkou je, zda nerespektování konstantní soudní judikatury zakládá kárnou
odpovědnost exekutorů. V rámci nyní posuzované věci kárný senát tuto otázku neposuzoval,
neboť soudní exekutor byl kárně stíhán pro závažné porušení povinností vyplývajících
přímo z exekučního řádu a občanského soudního řádu.
IX.
Posouzení jednotlivých skutků
1.
Kárně obviněnému bylo v návrzích ministra spravedlnosti ze dne 2. 11. 2010
a 26. 11. 2010 pod body 1) kladeno za vinu, že v rozporu s ustanovením §36 odst. 2 a §42
odst. 1 exekučního řádu přibral usnesením manžele povinných za účastníky řízení a exekuci
realizoval postižením majetku ve společném jmění manželů, přestože vymáhané závazky vznikly
před uzavřením manželství.
Jak vyplývá z bodu I. odůvodnění tohoto rozhodnutí, skutky popsané v obou návrzích
na zahájení řízení v bodech 1) se staly. Manželství O. a L. D. bylo uzavřeno dne 26. 8. 2008
(rozvedeno dne 10. 5. 2010), zatímco vy konatelný titul proti povinnému O. D. je ze dne 23. 3.
2007. Manželství R. a M. S. bylo uzavřeno dne 11. 7. 2009, přičemž vykonatelný titul proti
povinné M. S. je ze dne 22. 11. 2005. Podle §262a odst. 1 věty první o. s. ř. lze výkon rozhodnutí
na majetek patřící do společného jmění manželů nařídit také tehdy, jde -li o vydobytí závazku,
který vznikl za trvání manželství, byť jen jednomu z manželů. Totéž vyplývá i z ustanovení §42
odst. 1 věty první exekučního řádu, z čehož lze dovodit, že pro závazky vzniklé před uzavřením
manželství výkon rozhodnutí (exekuci) na společné jmění manželů nařídit nelze. Uvedený závěr
samozřejmě vyvolává úvahy v tom směru, že povinní, tedy dlužníci, kteří neplní své závazky, by
nemuseli použít převážnou část svého majetku pro úhradu svých starých - před uzavřením
manželství vzniklých – závazků. To by znamenalo, že pro závazky vzniklé před uzavřením
manželství by (v převážné většině případů) neexistovala možnost, pokud by dlužníci neměli
výlučný majetek, věřitele uspokojit. Nicméně i v článku JUDr. Poledny a JUDr. Dvořáka
uveřejněného v časopisu Právní rozhledy č. 10/2002, jeho ž závěrů se kárně obviněný dovolává,
vycházejí autoři pro své úvahy z premisy, že jak pohledávka (vůči peněžním u ústavu), tak závazek
věřitele, vznikly za trvání manželství, byť i jen jednomu z manželů, a v této situaci tvoří společné
jmění manželů.
Kárný senát se blíže touto problematikou nezabýval, neboť přistoupil na obhajobu kárně
obivněného opírající se o judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně o usne sení ze dne 19. 3. 2008 ,
sp. zn. 20 Cdo 1690/2007, podle níž se vznik vymáhané pohledávky, tedy skutečnost, zda vznikla
za trvání manželství či nikoliv, při nařízení výkonu rozhodnutí nezjišťuje. Přitom šlo o situaci,
kdy se povinný hájil před okresním a krajským soudem i v dovolání tím, že vymáhaná pohledávka
vznikla za trvání jeho předchozího manželství a jeho bývalá manželka se při vypořádání
SJM dohodou ze dne 13. 1. 2004 zavázala k úhradě této pohledávky (viz bod V. odůvodnění).
I za tohoto stavu vyslovil Nejvyšší soud názor, že jedinou obranou je postup podle §267 o. s. ř.,
tj. excindanční žalobou. Kárný senát zvažoval, zda výše uvedený postup vztahující se k nařízení
výkonu rozhodnutí platí i pro fázi vydání exekučního příkazu. Dospěl k závěru, že je -li v §47
odst. 2 exekučního řádu vyjádřena rovnost usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného
postupem soudu podle občanského soudního řádu a usnesení o nařízení exekuce vydaného
soudem ve spojení s exekučním příkazem vydaným exekutorem podle exekučn ího řádu, platí
závěry vyslovené Nejvyšším soudem i pro stádium vydání exekučního příkazu. Za této situace
nemohl dospět k jinému závěru než k tomu, že postup vytýkaný exekutorovi v bodech 1. návrhu
na zahájení kárného řízení kárnou odpovědnost nezakládá.
Kárný senát shrnul, že nezjišťoval-li exekutor před vydáním exekučního příkazu,
zda vymáhaná pohledávka vznikla před uzavřením manželství, nezakládá jeho postup kárné
provinění, neboť vznik pohledávky za trvání manželství, tj. splnění podmínky nezbytné
pro použití majetku tvořícího společné jmění manželů, se při vydání exekučního příkazu
nezjišťuje. Obranu, že vymáhaná pohledávka nesmí být uspokojena z majetku, který se považuje
za součást společného jmění manželů, například proto, že vznikla povinnému před uzavřením
manželství nebo po jeho rozvodu, lze uplatnit pouze způsobem uvedeným v §267 o. s. ř.,
tj. tzv. vylučovací žalobou.
Za tohoto stavu kárný senát kárně obviněného pro skutky uvedené v bodech 1)
obou návrhů na zahájení kárného řízení zprostil podle §19 odst. 2 zá kona č. 7/2002 Sb.
za použití §226 písm. b) trestního řádu, neboť tyto skutky nejsou kárným proviněním.
2.
Kárně obviněnému bylo v návrzích na zahájení kárného řízení pod body 2) kladeno
za vinu, že v rozporu s ustanovením §320 o. s. ř. vydal exeukč ní příkazy, jimiž postihl
jiná majetková práva, a to peněžní prostředky na účtu manželů povinných, které měly patřit
do společného jmění manželů, přičemž v nich označil a jednal jako s účastníky řízení
a poddlužníky peněžní ústavy, ač tyto účastníky řízení nebyly.
Při posuzování těchto skutků vycházel kárný soud z toho, že institut přikázání pohledávky
upravuje exekuční řád pouze rámcově a v dalším odkazuje na použití občanského soudního řádu.
Vycházel tedy z příslušných ustanovení tohoto zákona.
Kárný senát předesílá, že kárně obviněnému nebylo kladeno za vinu, že nerespektoval
judikaturu Nejvyššího soudu. Naopak z usnesení tohoto soudu ze dne 14. 4. 2000,
sp. zn. 20 Cdo 1774/99, vyplývá, ovšem za splnění určitých podmínek, možnost provést výkon
rozhodnutí z účtu u peněžního ústavu manžela povinného podle §320 o. s. ř.
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu blíže nepopisuje způsob provedení výkonu
rozhodnutí podle §312 a §320 o. s. ř., vyplývá však z něho zcela jednoznačně, že předmětem
výkonu rozhodnutí by tu byla pohledávka povinného nebo jiné majetkové právo, na základě
kterého má vůči majiteli účtu jako poddlužníku právo na prostředky vložené na účet.
Institut výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky obsahuje občanský soudní řád
od své účinnosti, tj. od 1. dubna 1964. Již v této původní úpravě je přikázání pohledávky z účtu
u peněžního ústavu obsaženo v §303 a násl., přikázání jiných peněžitých pohledávek v §312
a násl. a přikázání jiných majetkových práv v §320 a násl., přičemž zásadní principy vyslovené
v původní právní úpravě platí přes několik desítek novelizací tohoto předpisu doposud.
Z hlavy III. části šesté o. s. ř. je patrno, že zákonodárce upravil tři typy výkonu
rozhodnutí přikázáním pohledávky, a to přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu,
přikázání jiných peněžitých pohledávek a postižení jiných majetk ových práv,
přičemž pro každý z těchto výkonů rozhodnutí stanovil zvláštní pravidla postupu.
Zatímco u přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu provádí výkon rozhodnutí peněžní
ústav tak, že při splnění zákonných podmínek provede odepsání vymáhané pohledávky
a jejího příslušenství z účtu a vyplatí ji oprávněnému (§307 o. s. ř.), je postižení
jiných majetkových práv založeno na zcela odlišné konstrukci. Předpokládá totiž nějaké
majetkové právo (nikoliv mzdu, peněžitou pohledávku nebo nárok uvedený v §299 o. s. ř.),
které má povinný vůči svému dlužníku, jenž se pro účely tohoto způsobu výkonu rozhodnutí
stává poddlužníkem. Z tohoto důvodu musí návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
kromě náležitostí, které má každý návrh na zahájení výkonu rozhodnutí, obsahovat označení
dlužníka povinného a individualizaci pohledávky povinného, která má být oprávněnému
přikázána. Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiného majetkového práva (jiné peněžité
pohledávky §320 odst. 2 o. s. ř.) náleží dlužníku povinného a je pouze na něm, aby posoudil,
zda podle jemu doručeného usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí může být výkon rozhodnutí
také proveden. Dospěje-li dlužník povinného k závěru, že podle doručeného usnesení nemůže
být výkon rozhodnutí proveden, například proto, že ve skutečnosti proti němu povinný nemá
přikázanou pohledávku, není povinen to oznámit soudu. Uvedený závěr má dlužník povinného
oznámit oprávněnému, sdělit mu důvody, proč jím navržený a podle jeho názoru nařízený výkon
rozhodnutí nemůže být proveden, a tímto způsobem se pokusit zabránit podání poddlužnické
žaloby.
Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiného majetkového práva (jiné peněžité
pohledávky) svěřuje tedy zákon dlužníku povinného, přičemž oprávněnému k pohledávce
povinného za jeho dlužníkem vzniká tzv. úkojné právo vůči tomuto poddlužníku. Nevyplatí-li
dlužník povinného oprávněnému pohledávku, má oprávněný právo na zaplacení přikázané
pohledávky uplatnit u soudu, a to vůči poddlužníku tzv. poddlu žnickou žalobou. Tato žaloba
se neprojednává v rámci řízení o výkonu rozhodnutí, ale ve sporném řízení podle části třetí
občanského soudního řádu.
V exekučních příkazech v návrhu označených rozhodl kárně obviněný o provedení
exekuce jiných majetkových práv podle §320 o. s. ř., přičemž za dlužníky povinných považoval
zřejmě jejich manžele (takto ovšem nejsou manželé povinných označeni). Další průběh exekuce
byl tedy svěřen do rukou poddlužníků ( manželů povinných) a bylo pouze na nich, jak budou
vůči oprávněným postupovat. Přesto však kárně obviněný přikázal peněžnímu ústavu,
aby s peněžními prostředky na účtu manželů povinných nenakládal, aby je zablokoval a v případě
exekučního řízení ve věci sp. zn. 103 Ex 03063/09 exeukci provedl odepsáním vymáhané
pohledávky a jejího příslušenství z účtu manželky povinného. Tento nezákonný postup vedl
k postižení majetku manželů povinných způsobem, který je v rozporu se zákonem (§320 odst. 2
a §312 a násl. o .s. ř.).
Výše uvedený závěr kárného senátu potvrzuje i judikatura obecných soudů. V usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 12 Co 914/2007, je mimo jiné uvedeno,
že „judikatura obecných soudů (jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s hora zmíněná) zcela nezavrhuje
možnost postihnout peněžní prostředky uložené na účtu manžela povinné, když z ároveň připouští možnost
jejich postižení jinými způsoby provádění exekuce, a to buď přikázáním jiné peněžité pohledávky ve smyslu §312
o. s. ř. nebo postižením i jiných majetkových práv ve smyslu §320 o. s. ř. [...] Nicméně v obou posledně uvedených
případech se však musí jednat o jinou peněžitou pohledávku nebo jiné majetkové právo povinné (v daném případě
nárok povinné na peněžité prostředky náležející do SJM vůči manželovi a nikol iv vůči peněžnímu ústavu).
Výše zmíněná judikatura nikdy nevedla k navození legalizace postupu, který by oprávněné umožňoval přístup
přímo k účtu osoby odlišné od povinné a to se všemi důsledky s tím spojenými, tedy i případnou možností uplatnit
poddlužnickou žalobou nárok na výplatu peněz přímo vůči peněžnímu ústavu [...] Pověřený exekutor přistoupil
(formálně) k postižení jiného majetkového práva, které má být podle názoru exekutora součástí společného jmění
manželů (tedy povinné a jejího manžela) a to práva na výplatu peněžních prostře dků z účtu manžela povinné
Ing. Z. R. u peněžních ústavů, když však zároveň v dalších výrocích svých exekučních příkazů navozuje v
podstatě stejný režim, jak má na mysli ust. §303 a násl. o. s. ř., neboť přikazuje peněžním ústavům, u nichž
jsou účty manžela povinné vedeny, jednak nevyplácet doručením příkazu peněžní prostředky manželů povinné, a
zároveň těmto přikazuje odepsat peněžní prostředky do výše vymáhané pohledávky z těchto účtů a tyto převést na
účet soudního exekutora. Uvedený postup odvolací soud nepovažuje za zákonný, neboť takový postup odporuje
ustanovením občanského soudního řádu uprav ujících exeukci postižením jiné peněžité pohledávky či jiného
majetkového práva a ustálenému výkladu těchto ustanovení.
Režim vyplývající z ustanovení §312 – 316 o. s. ř. a ust. §320 o . s. ř. je odlišný v tom, že tu může
existovat pohledávka povinného, resp. jiné majetkové právo za jinou osobou (manžel povinného),
která má u peněžního ústavu veden účet, přičemž postižením takové pohledávky či jiného majetkového práva
nastává povinnost této jiné osoby (manžela povinného) ve smyslu ust. §314a odst. 1 o. s. ř. Nařízení exekuce
(výkonu rozhodnutí) ve smyslu ust. §312 – 316 o. s. ř. a ust. §320 o. s. ř. nemůže zakládat povinnost
peněžního ústavu vyplatit pohledávku oprávněnému, k tomu může dojít výhradně v případě nařízení exekuce
(výkonu rozhodnutí) dle ust. §303 o. s. ř.
Pokud pověřený soudní exekutor rozhodl v jím vydaných exekučních přík azech o tom, že exekuce bude
realizována postižením jiného majetkového práva, nicméně současně přikazuje peněžním ústavům, u nichž jsou
účty manžela povinné vedeny nevyplácet doručením př íkazu peněžní prostředky manželu povinné a odepsat peněžní
prostředky do výše vymáhané pohledávky z těchto účtů, a tyto převést na jeho účet, potom se v konečném důsledku
jedná o realizaci exekuce postižením účtu manžela povinné, což, jak již bylo výše uvedeno, je nepřípustné ”.
Nezákonný postup exekutora uvedený ve skutc ích pod bodem 2) návrhu na zahájení
kárného řízení považuje kárný senát za závažné porušení povinnosti uvedené v §320 o. s. ř.
a v dalších ustanoveních, která se pro výkon rozhodnutí postižením jiných majetkových práv
použijí. Závažnost spatřuje jednak v tom, že právní úprava postupů při různých způsobech
výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky je v právním řádu již od 1. 4. 1964, stejně jako výklad
těchto ustanovení, a jednak v tom, že soudní exekutor vytvořil protiprávní stav,
kdy vůči dlužníkům povinných, v jejichž dispozici byl další osud exekuce, včetně případného
neúspěchu poddlužnické žaloby (závazky povinných vznikly před uzavřením manželství) , uplatnil
postup, který vedl k nepřípustnému zablokování jejich účtů u peněžního ústavu. Postup kárně
obviněného je porušením nesporného ustanovení zákona a exekuce postižením
jiných majetkových práv byla provedena nepřijatelným způsobem.
Kárný senát k tomu dodává, že soudnímu exekutorovi není vytýkáno to, že k vymožení
pohledávek oprávněných použil exekuci přikázáním jiných majetkových práv podle §320 o. s. ř.,
ani to, že jeho postup byl výrazem zaujatého právního názoru, ale skutečnost, že postup
podle §320 o. s. ř. realizoval způsobem, který vyústil v nepřípustné omezení vlastnictví dlužníků
povinných, který je v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Kárně obviněnému polehčuje skutečnost, že v období od ledna 2006 do 25. 6. 2009 nebyl
shledán vinným kárným postižením pravomocným rozhodnutím Exekutorské komory.
V této souvislosti kárný soud uvádí, že rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního
soudu, ze dne 7. 10. 2010, č. j. 14 Kse 5/2010 – 84, byl kárně obviněný zproštěn podle §19
odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekuto rů,
ve znění pozdějších předpisů, pro tam vymezený skutek. Kárný senát v odůvodnění rozhodnutí
shrnul, že není-li v návrhu na zahájení kárného řízení uvedeno, jaký právní předpis soudní
exekutor porušil a v čem jiném je spatřována nesprávnost jeho postupu, a zjistí-li se, že exekuční
příkaz byl vydán na postižení jiných majetkových p ráv podle §49 odst. 1 písm. d) a §52 odst. 1, 2
exekučního řádu za použití §320 o. s. ř. (zde na peněžní prostředky z účtu manžela povinné
u peněžního ústavu), což judikatura Nejvyššího soudu obecně připouští, není takový postup
soudního exekutora způsobilý založit kárnou odpovědnost. Z citace právní věty
v tomto rozhodnutí uvedené plyne, že procesní postavení soudního exekutora bylo odlišné
od nyní posuzované věci.
Kárný senát shrnuje, že vydá-li soudní exekutor exekuční příkaz na provedení exekuce
postižením jiných majetkových práv podle §320 o. s. ř., konkrétně práva povinného na finanční
prostředky vyplacené z účtu manžela povinného, a současně přikáže peněžnímu ústavu,
aby z účtu manžela povinného nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení
ani jinak s nimi nenakládal, tento účet blokoval a poté provedl exekuci odepsáním vymáhané
pohledávky a jejího příslušenství, dopouští se závažného porušení povinností uvedených v §320
o. s. ř., neboť arrestatorium a další postup uplatnil ve vztahu k subjektu,
vůči němuž oprávněnému úkojné právo nemohlo vzniknout. Současně nepřípustně omezil
majetek dlužníka povinného, ačkoliv je pouze na tomto poddlužníku, aby posoudil,
zda podle jemu doručeného exekučního příkazu může být exekuce vůbec provedena.
Kárný senát postihl kárně obviněného pouze napomenutím podle §116 odst. 3 písm. a)
exekučního řádu při vědomí, že stěžejním je účel a smysl ká rného řízení,
jenž má především zabránit tomu, aby soudní exekutor v budoucnosti exekuci přikázáním
jiných majetkových práv v rozporu se zákonem neprováděl.
3.
Kárně obviněnému bylo dále v návrhu ministra spravedlnosti ze dne 2. 11. 2010
na zahájení kárného řízení v bodu 3) kladeno za vinu, že v rozporu s ustanovením §88 odst. 2
písm. f) exekučního řádu vydal dne 1. 3. 2010 exekuční přík az č. j. 103 Ex 03063/09 – 23
k úhradě nákladů exekuce, kde pouze formálně vyčíslil náklady exekuce a náklady oprávněného
bez řádného odůvodnění.
Ustanovení §88 odst. 1 písm. f) exekučního řádu uvádí, že příkaz k úhradě nákladů
exekuce obsahuje stanovení povinnosti k náhradě nákladů, včetně jejich vyčíslení a odůvodnění.
Zákon měl nesporně na mysli odůvodnění těch konkrétních nákladů, které jsou v příkaze
k úhradě nákladů vyčísleny a ohledně nichž je stanovena povinnost je zaplatit.
Lze tedy souhlasit s názorem, že příkaz k úhradě nákladů e xekuce ze dne 1. 3. 2010,
č. j. 103 Ex 03063/09 – 23, jehož odůvodnění obsahuje pouze výčet a znění jednotlivých
právních předpisů, nemá ve vztahu k výroku, v němž je stanovena výše nákladů, které měl
povinný zaplatit, žádnou vypovídací hodnotu. Je pravděpodobné, že při splnění podmínek v §88
odst. 3 exekučního řádu by byl příkaz k úhradě nákladů exekuce zr ušen pro nepřezkoumatelnost.
Kárný senát tedy konstatoval, že skutek se stal, nicméně kárnou odpovědnost soudního
exekutora ve vztahu k tomuto skutku neshledal.
Soudní exekutor se v rámci své obhajoby dovolává toho, že jeho rozhodovací činnost
představuje výkon soudní moci a jeho činnost v základu zcela odpovídá činnosti soudce,
a že kárná odpovědnost soudců a exekutorů za jejich rozhodovací činnost musí být posuzována
z obdobných hledisek. Kárný senát je přesvědčen, že právě příkaz k úhradě nákladů e xekuce
představuje rozhodovací činnost exekutora, která se blíží rozhodnutí soudce o náhradě nákladů
řízení. Nepřezkoumatelnost odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení však dosud nevedla
k postavení soudce před kárný soud. Navíc kárný senát nehodlá nahrazovat přezkumnou činnost
obecných soudů, která jediná by za splnění podmínek §88 odst. 3 exekučního řádu byla na místě.
Kárný senát shrnuje, že nepřezkoumatelnost příkazu k úhradě nákladů exekuce nezakládá
kárnou odpovědnost soudního exekutora. Nepřezkoumatelnost příkazu k úhradě nákladů
exekuce přezkoumává k námitkám úč astníků řízení příslušný soud, jehož činnost není kárný senát
oprávněn nahrazovat.
Z výše uvedených důvodů rozhodl kárný senát tak, jak je ve v ýroku tohoto rozhodnutí
uvedeno. O nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů kárně obviněného bude
rozhodnuto samostatným rozhodnutím.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně kárného senátu