ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.35.2010:53
sp. zn. 2 Azs 35/2010 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: K. M., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2010, č. j. 61 Az 43/2008 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2008, č. j. OAM-410/VL-07-12-2008 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný o tom, že se žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle
§16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“) zamítá jako zjevně nedůvodná. Rozhodnutí žalovaného napadl
žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou ten rozsudkem ze dne 18. 5. 2010,
č. j. 61 Az 43/2008 - 19, napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Krajský soud ve svém rozsudku vyšel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, publikovaného
pod č. 1724/2008 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Žalovaný dle krajského soudu opomenul posoudit tvrzené důvody ohledně pronásledování
žalobce v zemi původu (vyhrožování a fyzické napadení věřitelem, přičemž policie, na kterou
se obrátil, mu nikterak nepomohla pro svoji zkorumpovanost), ačkoliv je žalobce ve správním
řízení uvedl. Žalovaný tak zatížil své rozhodnutí vadou, neboť je povinen zabývat se i jinými
skutečnostmi a tvrzeními žalobce, než jen těmi, které podporují závěr, že žalobce jednal v úmyslu
legalizovat svůj pobyt na území ČR. Krajský soud dále poukázal na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, dle něhož je správní orgán povinen i v rozhodnutí
o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné dle §16 odst. 2 zákona o azylu vypořádat otázku
možného udělení doplňkové ochrany. Krajský soud tak zrušil rozhodnutí žalovaného
pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jelikož žalovaný neposoudil judikaturou
dovozené třetí kritérium třístupňového testu, vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona o azylu
a opomenul vypořádat otázku doplňkové ochrany.
Rozsudek napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvádí, že z rozhodnutí je zřejmé, že žalobce podal svou žádost účelově teprve
poté, kdy mu hrozilo nucené opuštění republiky. Nic mu přitom nebránilo, aby požádal
o mezinárodní ochranu dříve. Krom toho se stěžovatel domnívá, že posuzování otázky
doplňkové ochrany v situaci, kdy je žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně
nedůvodná dle §16 odst. 2 zákona o azylu, odporuje zákonu. Povinnost zkoumat existenci
možné hrozící vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu ukládá zákon jen v případě postupu
dle §16 odst. 1 písm. e) a f). Stěžovateli je známa rozdílná judikatura Nejvyššího správ ního soudu
v dané věci, jakož i fakt, že předmětná otázka je položena k zodpovězení rozšířenému senátu.
To je ostatně i důvod, proč stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou. Konečně
stěžovatel namítá, že v daném případě neměl krajský soud jako své argumentační opory využít
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 – 48, neboť ten byl
vydán až po vydání správního rozhodnutí. I tak má ovšem stěžovatel zato, že požadavkům
plynoucím z uvedeného rozsudku dostál.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Řízení o kasační stížnosti stěžovatele bylo zd ejším soudem usnesením ze dne 1. 9. 2010,
č. j. 2 Azs 35/2010 - 36, přerušeno. Senát Nejvyššího správního soudu rozhodující ve věci
sp. zn. 7 Azs 79/2009 totiž usnesením ze dne 15. 4. 2010 postoupil věc uvedené spisové značky
rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 s. ř. s., neboť při předběžném projednávání věci dospěl
k odlišnému právnímu závěru, než jaký byl vysloven v již zmiňovaném rozhodnutí ze dne
11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78. Posouzení otázky, kterou se zabýval rozšířený senát,
je přitom zásadní i pro nyní projednávanou věc. Dne 8. 3. 2011 rozšířený senát usnesením
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, v předložené věci rozhodl. S ohledem na to, že odpadla překážka, kvůli
níž bylo řízení přerušeno, Nejvyšší správní soud rozhodl o pokračování v řízení o kasační
stížnosti, a to usnesením ze dne 16. 3. 2011, č. j. 2 Azs 35/2010 - 47.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu §104a
s. ř. s., zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesah uje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, publikovaném
pod č. 1143/2007 Sb. NSS, zdejší soud uvedl, že kasační stížnost může být ve smyslu
§104a s. ř. s. přijatelná i v případě, kdy je podána Ministerstvem vnitra, které v řízení o správní
žalobě figurovalo v roli žalovaného. Nejvyšší správní soud se vymezení institutu přijatelnosti
kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany podrobně věnoval například ve svých
usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS,
případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 – 57. Z těchto rozhodnutí plyne, že přesahem
vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také
výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Taková situace právě
nyní nastala. Předmětem sporu je výklad právní otázky, která byla pře destřena rozšířenému senátu
zdejšího soudu, coby sjednocovacímu mechanismu judikatury tohoto soudu a zprostředkovaně
i v rámci celého správního soudnictví. Rozšířený senát již sice rozhodl, a tedy judikaturu sjednotil,
avšak je třeba posoudit, zda krajský soud v nyní projednávaném případě dospěl ke shodným
závěrům jako rozšířený senát.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Spornou otázkou je, zda stěžovatel pochybil, pokud se v případě posouzení žádosti jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu nezabýval možností aplikace dalších
ustanovení tohoto zákona (zejména §12, §14a). Výklad této právní otázky sjednotil rozšířený
senát ve svém rozhodnutí ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 A zs 6/2010 - 107. V něm se uvádí,
že zjevnou nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutno posuzovat z hlediska
všech forem mezinárodní ochrany upravených zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní
ochrany lze tedy zamítnout podle §16 zákon a o azylu pouze tehdy, je -li skutečně zjevně
nedůvodná nejen z hlediska §12 a §14a zákona o azylu, ale i z hlediska §13, §14 a §14b tohoto
zákona. Tomu nebrání ani dikce §14 zákona o azylu. I v případě rozhodnutí podle §16 zákona
o azylu totiž musely být v předchozím řízení nutně zvažovány případné důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, tedy žádost byla vyhodnocena z hlediska
tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná, je třeba se dále zabývat tím, zda zde nejsou rele vantní
důvody podle §14 zákona o azylu. Ob dobné závěry platí i pro azyl a doplňkovou ochranu
za účelem sloučení rodiny podle §13 a §14b zákona o azylu.
Z napadeného rozhodnutí stěžovatele v dané věci přitom plyne, že těmito otázkami
se vůbec nezabýval a soustředil se pouze na to, že žalobce mohl podat žádost o mezinárodní
ochranu již dříve. V tomto ohledu tedy stěžovatel při svém rozhodování skutečně pochybil.
Otázkou ovšem zůstává, zda takové pochybení musí mít za následek zrušení napadeného
rozhodnutí, pokud by na něj žalobou nebylo poukazováno. Tuto otázku zodpovědělo rozhodnutí
rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, z něhož vyplývá, že krajský soud
je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem
výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů.
Zbývá tak aplikovat závěry uvedeného rozhodnutí na nyní projednávanou věc. Žalobce
v žalobě nenamítal, že mu měla být udělena doplňková ochrana dle §14a zákona o azylu.
V tomto směru tedy krajský soud pochybil, když za jeden z důvodů zrušení napadeného
rozhodnutí označil také to, že se stěžovatel nezabýval možností udělení doplňkové ochrany.
Žaloba ovšem obsahuje blíže po skutkové stránce rozvedené tvrzení, že žalobci měl být udělen
azyl dle §12 písm. b) zákona o azylu (v této souvislosti lze poznamenat, že j udikatura akceptovala
určitý nižší standard požadavků na přesnost vyjádření žalob ního bodu, pokud jde o řízení
o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany – viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 2. 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, přihlížející i k tomu, že žalobci jsou cizinci handicapovaní
zejména jazykovou bariérou). Důvodnost této žalobní námitky tedy nemohla být, krajským
soudem meritorně posouzena (stěžovatel se k ní, v důsledku nesprávného výkladu procesního
postupu dle zákona o azylu, nevyjádřil), a proto z tohoto důvodu napadený rozsudek obstojí.
Nebylo tak nutné, aby zdejší soud rozhodnutí krajského soudu rušil, neboť důvody tohoto
rozhodnutí obstojí v podstatné míře (k tomu blíže viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikovaný
pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
Pokud stěžovatel namítá, že krajský soud vycházel při svém rozhodování z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, publikovaného
pod č. 1724/2008 Sb. NSS, které však bylo vydáno až po vydání napadeného rozhodnutí
stěžovatele, toto tvrzení odpovídá realitě. Pro posouzení zákonnosti rozsudku krajského soudu
to však nemá žádný vliv, neboť nic nebrání tomu, aby takové rozhodnutí bylo argumentačně
využito. Soudní rozhodnutí podává autoritativní výklad právních norem. Právní norma
pochopitelně (až na některé přípustné výjimky) retroa ktivně působit nesmí, pokud jde
ale o výklad jejich obsahu a smyslu, je třeba konstatovat, že ten je dán objektivně a soud jej pouze
odkrývá. V zásadě tedy soud říká, jak měla být norma vykládána již ode dne své účinnosti
(s určitou výjimkou, kdy výklad stejného ustanovení může posunout zásadní společenský vývoj,
k němuž ovšem v daném případě nedošlo). Kdy je tento výklad podán, tak není v principu
podstatné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde
o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu